Zpět

Víme, že je něco v nepořádku, ale nevíme co. Jak se s těmito problémy vyrovnat? A je to vůbec možné? Je nutné, aby vše bylo tak, jak to je, nebo existuje způsob, nějaká jiná cesta, jak se z toho vymotat? O těchto věcech Martina Kociánová rozmlouvá v druhém díle rozhovoru s divadelním a filmovým hercem, spisovatelem a klidným člověkem, Jaroslavem Duškem.

Martina: Hovořil jste minule o tom, že přírodní národy se cítí být součástí galaxie a u nás je tomu obráceně. My stále více zdůrazňujeme individualitu, atomizujeme společnost, myšlení a všechno.

Jaroslav Dušek: To je právě důsledek nevědomého užívání myšlení. Člověku je vsugerována zvláštní hypnóza, která jej oddělí od celku, takže on pak nechápe, kým je.

Skutečný život žijeme jenom teď. Naše srdce tlučou teď

Martina: Kdo ji vsugeroval?

Jaroslav Dušek: Dělá to tento způsob, který to miluje. Můžeme si o něm vymýšlet, proč vznikl, jak vznikl, to je úplně jedno. Podstatné je podívat se na to, jak pracuje, jak funguje. Myšlení chce najít, kdo to udělal, kdy to udělal, ale to na tom není to podstatné. Podstatné je dívat se, jak to pracuje, jak nás to odvádí od přítomnosti, od skutečného života. Skutečný život žijeme jenom teď. Nežijeme jej ani před pěti minutami, ani za pět minut, to nejde. Vždy jej žijeme jen teď. Teď tlučou naše srdce a je úplně jedno, jestli tloukla před hodinou nebo jestli budou tlouct za hodinu. Podstatné je, že tlučou teď, protože když teď přestanou, tak co nám bude platné, že před hodinou ještě tloukla, a co je nám platné, když by mohla tlouci za hodinu. Život se děje teď.

Myšlení je způsob, kterým jsme odváděni od přítomnosti a od přítomného života. Jsme vyváděni do mnoha různých odboček, do minulosti, do budoucnosti, do vzpomínání, do plánování. Myšlení nám začne říkat, že takovéto přemýšlení o něčem jiném, než co se doopravdy děje, je přirozené a my si na to zvykneme. Zvykneme si tak nebýt přítomni. A ve chvíli, kdy dovolíme myšlení, aby nás neustále stěhovalo někam jinam, ze středobodu, tak mu dovolujeme, aby nás zneužívalo.

Někteří indiáni říkají, že jejich úkolem je udržovat harmonii a že člověk nemá vymýšlet nové a nové věci

Martina: Proto jsme nešťastní a nemocní?

Jaroslav Dušek: Nevím, jestli jenom proto. Ale rozhodně to má obrovský vliv. Nedávno mi jeden novinář řekl: „Nežijeme v ideálním světě. Jak by vypadal ideální svět podle Vás?“ A já jsem mu odpověděl: „Podle mě je háček v tom, že my žijeme v ideálním světě, protože v celém vesmíru není moc ideálních planet, kde můžeme žít v této formě. Toto je naše ideální planeta. Je to planeta Země, která umožňuje naši existenci, naši životní formu, pro kterou je úplně ideální. Ale my to nevíme a zapomněli jsme na to. Hovoříme o světě, který není ideální, o světě, kde jsou problémy, a zapomněli jsme to, na co indiáni a přírodní národy nikdy nezapomněli. Toto je Matka Země. Díky ní jsme tady. Je to naše matka. Proto používáme slovo „matka“, abychom si neustále mohli připomínat tu spřízněnost, její péči, to, že nás rodí.“

Někdo říká: „Matka Země? To zní nadneseně. Jsou to básnické kecy. Je to ezoterické označení.“ Vždy, když se objeví myšlenka, která dává smysl, tak je okamžitě diskreditována, je na ni útočeno ze všech stran. Někdo ji zesměšňuje, protože je přehnaná, jiný říká, že je to naivní, a další, že: „My moudří víme, že to takto není, protože kdyby to bylo tak jednoduché, jak Vy říkáte, tak by to dělali všichni. Prostě to není pravda.“

Ta zvláštnost tkví v tom, že ačkoliv jsme všichni zrozeni ze spermie a vajíčka, tak jsme navíc zrozeni jakožto akt hluboké moudrosti tohoto ideálního světa, který nás umí stvořit, umí vytvořit naše těla. To všechno umí. Děje se to samo a my do toho nijak neintervenujeme. Dokonce čím více se do toho pleteme, tím více se zdá, že to nevhodně zamotáváme. Vznikli jsme jako čistý akt dokonalého, ideálního prostoru, který nás tady plodí, tvoří, ochraňuje, vše nám poskytuje a vyživuje nás. Toto všechno nám dává k dispozici. A my, díky nevědomému používání myšlení, v jakési zaslepenosti, máme dojem, že možná nebudeme mít dost, nebo že nám to někdo vezme, někdo nás ohrozí, bude chtít zabít, a že my sami nedosáhneme uznání, po kterém toužíme.

Vstoupíme na mnoho zcela falešných cest, necháme se do nich strhnout v době, kdy je naše pozornost zneužita, připoutána dospělými, kteří v tom už často v záchvatu šílenství jedou. Necháme se vtáhnout do tohoto světa, začneme věřit, že je reálný. Například, že bez internetu nemůžeme žít. To jsou důsledky těchto slepých uliček. A proto jedním ze základních symbolů v mytologii je labyrint, ve kterém se zmateně pohybuje hrdina. Labyrint je symbol myšlení, symbol našeho světa.

Pokaždé to vypadá, že právě tudy vede cesta. Ale za rohem je zeď. My pak běžíme zpět a hledáme jinou cestu. A to jsou právě naše zákony, vyhlášky, způsob „jakoby vládnutí“ nebo „jakoby přemýšlení“. Je to zoufalý, neustálý postup, ve kterém se nezastavíme a neřekneme si: „Pojďme se podívat, jak fungují sociální skupiny u včel, mravenců, termitů. Podívejme se, jak fungují stáda býložravců, introverti či extroverti v těchto stádech, šelmy a něco si z toho pro nás vezměme. Tak, abychom z toho pro nás vytvořili jakousi syntézu, která bude dávat smysl.“

Staří indiáni říkají: „Uč se od jaguára, od pavouka, aligátora nebo orla.“ To jsou základní učitelé, u kterých se učí vědomá bytost, která používá myšlení vědomě. Učí se od mistrů svého oboru. Učí se od Mistrů nad Mistry, od dokonalých, perfektních bytostí. Od těch se učí, jak pracují, co dělají, jakým způsobem odpočívají nebo jsou aktivní. To všechno můžeme sledovat a něco si pro sebe vzít.

Místo toho naše civilizace vytvořila představu, že jsme pány tvorstva, že jsme nad tím vším a že právě naše myšlení je tím, co je erbovní a co nás odlišuje od zvířat. Z toho, že umíme myslet, jsme si vytvořili modlu a nevšimli si, že myšlení je jakási hračka, kterou postupně implantujeme do dětí tak, jak se implantovala do lidstva.

A ta hračka má jednu ohromnou schopnost, vlastnost: umí sama sebe generovat a rozvětvovat dál a dál. Myšlení je onen drak, se kterým bojuje hrdina v pohádce, kterému když usekne hlavu, narostou mu dvě nové. Člověk řeší problém, myslí si, že ho vyřešil, usekne tu hlavu a najednou se vynoří dva nové problémy, kterých si nevšiml a o kterých nevěděl. A když je chceme řešit, vyskočí čtyři další.

Výsledkem naší snahy bojovat s nepřízní přírody, protože bojujeme nevědomky bez spolupráce, je skutečnost, že náš vesmír, jak říkají indiáni, uteče. Uhne a překvapí nás ze zálohy, protože on takovou schopnost má. Je nekonečný a nezničitelný. Dokud toto nepochopíme, tak se nezastavíme, nepřibrzdíme a nezačneme pozorovat to, co se děje. Někteří indiáni sami o sobě říkají, že jejich úkolem je udržovat harmonii a že úkolem člověka není něco vymýšlet, vyvíjet, tvořit nové a nové věci. Nestaví chrámy, kostely. Říkají, že nevědí, proč by to dělali, když to nejkrásnější tu máme – vodopády, stromy, skály.

Nejpodstatnější je: „Buďme uvnitř sebe samých v harmonii, v proudu pravdy.“

Martina: Jenomže naše představa o štěstí je jiná. Chceme být šťastní, a proto tomu musíme přizpůsobit všechno kolem.

Jaroslav Dušek: No ano. Ale vždyť to je vsugerovaná představa.

Martina: Co je pro Vás štěstí? Udržovat vše v harmonii?

Jaroslav Dušek: To je jedna věc. Ale líbí se mi definice: „Štěstí je stav, ve kterém činnost, kterou vykonáváš, je zároveň odměnou.“ Štěstí je to, když vás naplňuje to, co děláte. Bez dalších vedlejších efektů, ty jsou už jenom přidány. Proto se říká: „A to ostatní bude přidáno.“ To ostatní přijde už samo, o to už nemusíme usilovat. Nemusíme usilovat o to, o co pořád usilujeme. To nejpodstatnější je: „Buďme uvnitř sebe samých v harmonii, v proudu pravdy.“

Setkal jsem se s dvěma rodinami, které mají autistické děti. A rodiče říkali takovou zvláštnost: jejich synové vyžadují, aby se jim neustále říkala pravda. A když rodiče nemluví pravdu, tak se děti buď zlobí, vztekají, nebo se rovnou otočí zády a nevšímají si jich. Tito autisté jsou ohromnými učiteli toho, co tomuto světu chybí. Jakmile člověk začne používat lhaní, pokrytectví, diplomacii, strategii a přetvářku proto, aby získal štěstí, tak je vedle jak ta jedle a nemůže štěstí nikdy dosáhnout.

Martina: U přetvářky to je jasné, to považujeme všichni za špatné. Ale diplomacie a strategie je považována za ctnost, za umění.

Jaroslav Dušek: Ale vždyť je to přetvářka. Jakmile člověk účelově pracuje, aby dosáhl svého cíle s napůl zakrytými kartami, tak už zneužívá situace.

Martina: Nehledá pravdu, ale naplňuje svoje očekávání.

Jaroslav Dušek: Ano. Nevědomé užívání myšlení spočívá v tom, že dotyčný člověk ví, co chce a má na to právo. A může toho dosahovat i tak trochu na úkor ostatních, kteří jsou třeba hloupější nebo něco ještě nepochopili. Tedy využije situace ve svůj prospěch.

Řekněme si tento příklad, který se skutečně stal. Evropský antropolog dělal průzkum u afrických kmenů a udělal pokus s domorodými dětmi. Postavil děti vedle sebe, do písku před ně nakreslil čáru, o kus dál položil mísu banánů a vysvětlil jim: „Řeknu tři, dva, jedna, teď a vy poběžíte co nejrychleji k míse banánů a kdo doběhne první, má právo všechny banány sníst. Rozumíte tomu?“ Odpověděly: „Ano,“ a on odstartoval: „Tři, dva, jedna, teď!“ A k jeho úžasu se ty děti chytly za ruce, společně běžely k míse banánů a společně je snědly. Vůbec nedokázal pochopit, co to provedly, a ptal se jich: „Proč jste to vyřešily takto nezvykle?“ Z jeho pohledu to totiž bylo nezvyklé. A ony řekly: „Jakou radost by ti ostatní měli, kdyby to snědl jej jeden?“ My bychom řekli: „Velkou.“ V tom je ten rozdíl: zda používáme myšlení vědomě nebo nevědomě.

Pouze v nevědomém užívání myšlení můžeme vytvořit systém, kde sportovec bere denně třeba milion korun, zatímco jiný člověk za práci dostane třeba 12 000 korun měsíčně. Pokud toto bereme jako fakt, jako něco normálního, prostě, že takový je svět, ve kterém žijeme, tak jenom nevnímáme tu ohromnou disharmonii, kterou nevědomým způsobem vytváříme. Ta nás pak nutí vše opět zpět harmonizovat. Vesmír bude vždy chtít vyvažovat to, co bylo rozhoupáno.

Martina: Obávám se, že celá naše společnost je vybudovaná na tomto systému. A nevím, zda je možné provést transpozici na vědomé myšlení.

Jaroslav Dušek: Je. Lze to uskutečnit ve vteřině.

Martina: Ale rozpadl by se celý systém založený na individualitě a soutěžení.

Jaroslav Dušek: Ne, nic by se nerozpadlo. Jen by se to rozplynulo.

Martina: Jak by se rozplynul školský systém? Jak by se rozplynuly všechny sportovní hry a kluby, firmy, které jsou postavené na tom, jak si lidé jdou po zádech vzhůru?

Jaroslav Dušek: A co by se tedy stalo?

Martina: To já nevím. Jen by vznikla úplně jiná společnost.

Jaroslav Dušek: No právě. Nestalo by se vůbec nic. Zůstalo by tu slunce, půda, země, voda, vzduch, nerosty, všechno by tu bylo.

Martina: A lidé?

Jaroslav Dušek: Asi by tu nějací byli. Vždy tady byli. Od nepaměti tady byli, tak tady budou opět. Jsou tady miliony let, tak proč by zde nebyli dál? Proč by tu neměli být? Lidé zatím přežili všechno možné.

Martina: Nevím, jestli jsou tady miliony let…

Jaroslav Dušek: …No ano, jsou tu dva miliony let, vždyť to nyní vědci objevují. Nalézají lebky staré dva miliony let, koukají na to jako blázni a nevědí, co s tím mají dělat.

Martina: Kde?

Jaroslav Dušek: Nedávno se psalo o nově objevené lebce a opět posunuli vznik lidstva o pár set tisíc let dozadu. Stále se objevují nálezy ze stále hlubší a hlubší minulosti. V tomto jsou celé teorie úplně mimo mísu a stále více se ukazuje, že o tom nic nevíme. My o tom víme pouze to, co si myslíme, že víme. Celá legrace myšlení je v tom, že my jsme uvěřili tomu, že myšlení něco ví : „To je nebe, to je slunce.“ To není nic. Je to stejné, jako kdybych vám řekl: „Toto je kvakva, toto momo a toto bubu.“ Nic to není, jsou to jenom zvuky, nic to neznamená, o podstatě věci jsem vám tím neřekl nic.

Martina: Projevuji stále staré myšlení, protože mi vrtá hlavou, kdo nám tuto cestu podstrčil.

Jaroslav Dušek: To je úplně jedno. Vůbec na tom nezáleží.

Martina: Necítíte se někdy sám?

Jaroslav Dušek: V žádném případě, to vůbec není možné. Co se týká té příčiny, tak když se tím zabýváte, zjistíte, že je na to mnoho teorií. Někdo to vysvětlil takto, někdo jiný zase jinak. Jeden příběh je i v Bibli, příběh o pádu. V mýtech se vždy něco stalo, přihodilo, někdo něco provede. Prométheus ukradne oheň bohům, někdo udělá něco nevhodného a pak za to všichni pykají pořád dokola a vytvoří se taková hra „na pykanou“.

Když nebudeme mít několik dní v kapse mobil, tak si člověk od něj odpočine a zjistí, že mu vůbec nechybí

Martina: Všichni hrajeme na pykanou.

Jaroslav Dušek: Ano. Je to takový způsob, jak myšlení zamotat tak, aby se honilo za vlastním ocasem stále dokola a snažilo se něco říct. Rád bych to dovysvětlil. Myšlení je hračka, která je dána lidem a podobá se například chytrému telefonu. Chytrý mobil je taková hračka, bez které si mnozí lidé nedokáží představit život. Je to hračka, tedy něco, co nepotřebujeme k životu. Není vůbec nutná. Informace bychom se dozvěděli i bez ní, třeba pomaleji nebo pomocí intuice, telepatie. Nebo možná i tak rychle, že některé věci bychom věděli rovnou, kdybychom tuto náhradní hračku nepoužívali. Je to prostě hračka, velmi mocná. Má odkazy, člověk na ní může používat internet, kterému věnuje třeba i několik hodin denně a nakonec zjistí, že se buď nic moc nedozvěděl, nebo protichůdné informace. Anebo si tímto prostřednictvím pouze potvrzuje nějaký svůj pocit, nebo naopak.

Martina: Lidé tím utloukají čas.

Jaroslav Dušek: Neutloukají čas, ono je to přitahuje. Ten přístroj má v sobě jakousi sílu, která člověka vtahuje, takže ho nutí vzít si chytrý mobil do rukou. Existují na to průzkumy. Lidé berou mobil do ruky každých 4-6 minut. Už to mají nacvičené, nosí jej v kapse a ruka je naučená na něj sahat. Když mobil v kapse několik dní mít nebude a člověk si od něho odpočine, tak zjistí, že mu vůbec nechybí. Naopak se cítí v něčem lépe, protože není stále online a nemusí reagovat na zprávy.

Myšlení je ještě mocnější hračka než mobil, je nám implantováno a nedá se vypnout

Martina: Pokud už nemá vyloženě závislost a abstinenční příznaky, což je dnes běžné.

Jaroslav Dušek: To se může také stát. Myšlení je však ještě mocnější hračka než mobil, protože se nedá vypnout. Mobil se ještě dá vypnout a odložit. Myšlení je implantovanou hračkou, která nejde vypnout. Myšlení se připojuje samo tak, jako kdyby se sám připojoval chytrý telefon, o kterém už ale také víme, že to někdy dělá. Stroje také občas samy něco natočí, občas něco vyfotí. Dělali jsme na to průzkumy a zjistili, že když si o něčem povídáte v přítomnosti zařízení, tak za hodinu první reklama,která na vás vyskočí, se bude týkat té věci, o které jste si povídali.

Myšlení se nevypíná, nechce se vypnout, neustále se připojuje. Navíc myšlení dosáhlo grandiózního mistrovství v tom, jak samo sebe natolik rozvětvilo, že člověk už dnes před myšlením stojí jako před něčím nedosažitelným. Nemůžeme totiž obsáhnout veškeré myšlení na planetě. Nedokážeme to.

Pokud ale zároveň přemýšlíme vědomě, tak je velkou úlevou, když zjistíme, že i když zcela jistě neobsáhneme všechny myšlenkové systémy, jsme přesto na živu. Vidíme, že nepotřebujeme tyto myšlenkové systémy znát kvůli tomu, abychom mohli žít. Člověk za svůj život nestihne přečíst všechny knihy. Nejde to. A je ohromnou úlevou zjistit, že jsme i tak naživu. Dokážeme žít bez toho všeho.

Díky tomu pak můžeme myšlení zvolna zklidňovat a používat ho jen tehdy, když ho potřebujeme. Například u počtů. Když ale myšlení nepotřebujeme, tak se ho učíme vypínat, zklidňovat, nevěnovat mu pozornost. Myšlení stále probíhá na pozadí, ale je dobré mu nevěnovat pozornost. Není to tak těžké, protože to děláme neustále. Kdykoliv spolu mluvíme, tak je v okolí spoustu vjemů, barev a podobně, kterým člověk nevěnuje pozornost myšlení. To dělají autisté. Věnují pozornost například zajímavému tvaru, namísto toho, co jim někdo vypráví. Lidé by to mohli dělat také tak, ale nechápou to, protože si myslí, že povinností dítěte je poslouchat, co říkají rodiče. Tyto prazvláštní děti si to nemyslí. Proč by poslouchaly, když říkají i hlouposti a nesmysly? Proto klidně raději sledují nějakou mouchu nebo něco podobného a my máme dojem, že jsou nemocné a neudrží pozornost. Ale ony ji drží velice dobře, jenže na tom, co je zajímá, a nikoli na tom, co je nezajímá. Jeden ze způsobů užívání nevědomého myšlení tkví v tom, že se od malička učíme věnovat něčemu, co nás nezajímá. Učitel nebo někdo nás nutí věnovat se něčemu, co nás nezajímá. Je to frustrující, protože jako děti se zajímáme o mnoho věcí a máme spoustu otázek, které chceme někomu položit. Ale nikdo o to nestojí.

Skutečným důvodem strachu jsou myšlenky, myšlenky na strach. Je třeba konat v přítomnosti

Martina: Místo toho se musíme zajímat o něco, co nám někdo určí.

Jaroslav Dušek: Ano. A je to nevědomé užívání myšlení, protože si neuvědomujeme, že ničíme sílu dítěte, čímž sami sebe naprosto vzdalujeme od možnosti společného posílení harmonie. Místo toho ji neustále rozbíjíme pod rouškou tvoření hesel a podobně. Přitom za těch 2 000 let vidíme, že to vždy dopadlo nějak obráceně.

Martina: Spousta lidí má v sobě strach, úzkosti z mnoha věcí, které na nás doléhají. Ať jsou to existenční věci či nebezpečí, která nás obklopují. Když zpracujete své myšlení, když ho rozeznáváte a přestanete krmit toho špatného vlka (jak mnozí označují zabývání se plevelnými myšlenkami), bojíte se ještě něčeho?

Jaroslav Dušek: Nedokážu vám k tomu nic říct, protože nepociťuji trvalý, průběžný strach. Nyní už je obtížné to sdělovat, ale neprožívám ani něco jako „nestrach“. Chápu, že jsou to nějaké pojmy, kterými se nemusím zabývat. Můj pes se tím nezabývá. Má nějaké instinkty, jde, najednou něco zaslechne, zbystří, naježí chlupy a dívá se nějakým směrem. Dělá to však v tu chvíli, kdy se to děje. Určité nevědomé myšlení vede k tomu, že prožíváme strach, aniž by k tomu byl důvod. Skutečným důvodem strachu jsou myšlenky, myšlenky na strach. Protože je máme a cítíme, tak se bojíme. V momentě, kdy se díváte na to, jak pracuje myšlení, pochopíte, že není žádný důvod se tím takto zabývat. Je třeba konat a jednat v přítomnosti.

Určitá nevýhoda našeho takzvaného způsobu přípravy na život ve škole spočívá v tom, že připravujeme děti na něco budoucího pomocí poznatků, které ale v budoucnosti nebudou platit. Nejde to. Nefunguje to. Když dnes posloucháme rozhovor odborníků ze školství, tak mluví o tom, že největší problém je v tom, jak rychle se proměňuje realita, tedy virtuální realita. Že myšlenky absolventů v momentě, kdy dokončí studium, jsou již zastaralé, a že by dnes školy neměly studenty vést k sumám vědomostí, ale spíš k schopnosti aktuálně jednat, jednat v dané situaci.

To je to, co myšlení vlastně nechce udělat, protože by se muselo vzdát celého svého panování nad naší existencí. Muselo by se sklonit před přítomností, před životem jako takovým, který vymýšlí takové situace, které my předem nepromyslíme, nedomyslíme ve všech nuancích. Nedokážeme to. Život vždy může najít nějaké jiné, překvapivé řešení. Najde něco, co nás zaskočí. Nenechá nás v našich myšlenkových stereotypech a znovu nás vykolejí. To, co se nyní děje na planetě, nás vlastně nutí k tomu, abychom si uvědomili, že v aktuální přítomnosti neplatí staré myšlenkové systémy. Nefungují představy o demokracii, o hlasování lidí, když o něčem rozhodují. V době, kdy vidíme, že jde o nějakou mediální sugesci a hypnózu, tak přeci už vůbec nemůžeme myslet vážně věty, že lidé o něčem svobodně hlasují.

Martina: Spousta lidí si to asi pořád myslí.

Jaroslav Dušek: No jasně, ať si to klidně myslí. Když je člověk v hypnóze, tak věří tomu, že to, co prožívá, je pravda. Práce hypnotizéra vypadá tak, že třeba zhypnotizuje pána, aby se choval jako manželka, která sedí vedle něho. On pak opravdu začne mluvit v ženském rodě. Poté jej hypnotizér probudí a všichni se smějí. Když toto chápeme, tak musíme připustit, že se nám to děje neustále. Neustále můžeme pod nějakým tahem hypnózy věřit tomu, že věci jsou tak, jak si myslíme. A pak zase postoupíme o kousek dál, z jedné hypnózy do jiného vědomí, a zjistíme, že to, co jsme si mysleli předtím, je třeba obráceně.

V určitých stavech myšlení si můžeme myslet, že například soucit spočívá v tom, že projevíme účast někomu, komu je těžko tím, že se k tomu vyjádříme, že mu sdělíme, jak je nám z toho smutno a že s ním soucítíme. Dnes si myslím, že soucit spočívá v tom, že člověk podpoří kompetenci a sílu dotyčného člověka tak, že je schopen zvládnout situaci, ve které se nalézá. Kdyby ji totiž nedokázal zvládnout, tak by jej život do ní nepřivedl. Za soucit tedy považuji takovou podporu člověku, kdy ctíme jeho sílu, že to zvládne.

Z jiné úrovně vědomí mi ale někdo řekne: „To je cynismus. Vy ho v tom necháte, vykoupete ho v tom a nepomůžete mu.“ Z určitého pohledu je pomáhání ostatním lidem úžasnou věcí. Je to tou nejlepší věcí, kterou můžeme dělat. Musíme si pomáhat. Jenže z jiné úrovně vědomí vidíme, že to je „efekt antibiotika“. Někomu pomáháme a on si na to zvykne. Místo toho, aby se stával stále více samostatným, tak se stává závislejším na naší pomoci, až jednoho dne řekne: „Co je?“ A my odpovíme: „Už musíš sám.“ On pak reaguje: „A jak, když jsi mě celou dobu vedl za ruku?“

Naši bytost ovlivňují planetární rytmy, které jsou neviditelné

Martina: Tento efekt nyní vidíme v celosvětovém měřítku.

Jaroslav Dušek: Ano. To, čemu říkám nevědomé užívání myšlení, spočívá v tom, že uvěříme nějaké teorii, nějaké správnosti, formě pomoci. Zažil jsem indiánského šamana, na jednom srazu indiánů a zástupců různých nadací, kteří mluvili o pomoci indiánům. Šaman najednou řekl: „Děkujeme vám všem za vaši pomoc a náklonnost, ale chceme vás poprosit, nepomáhejte nám. Jsme dostatečně silní, abychom situaci zvládli sami.“ A to je vědomé užívání myšlení. Nevědomé je: „To je od vás milé, s čím nám můžete ještě pomoci? Kdybychom od vás měli ještě víc, tak bychom se měli ještě lépe.“ Je to pohodlné a proto to přirovnávám k „efektu antibiotika“. Krátkodobě to působí, vypadá to dobře, ale dlouhodobě to neposílí imunitu, kompetenci nebo moc člověka. Naopak se člověk dostává do vleku všech možných pomocí. Když někdo používá myšlení vědomě, tak to samozřejmě vidí, ale dostává se do střetu s mainstreamem nebo se zavedeným způsobem pohledu na to, co je dobré a co špatné. Člověk pak může působit provokativně, někoho rozčílit, nebo dojmem, že si neváží hodnot. Je to nedorozumění úrovní vědomí, ve kterých se pohybujeme.

Jednou z příčin, proč se používá nevědomé myšlení, je, že se pohybujeme v různých úrovních vědomí, ale nevíme o tom. Těmito úrovněmi postupně procházíme. Je to proces. Dokonce se zdá, že stejně jako fyzický vývoj lidského těla (zuby moudrosti a podobně) se v určitých rytmech spustí také další složky, včetně těch psychického rázu. Jsou o tom krásné knihy, které se týkají planetárního rytmu. Ukazují, že naši bytost ovlivňují planetární rytmy, které jsou neviditelné, a mnoho o nich nevíme. Ale působí na nás a tím pádem jsou příčinou, že v určitém věku si klademe určitý typ otázek nebo děláme inventury.

Například máme rytmus Měsíce, který prochází všemi možnými pozicemi a trvá mu osmnáct a půl roku, než se vrátí to té výchozí. Když jsem to poprvé četl, tak jsem si řekl: „Aha, plnoletost,“ protože jsem do té doby nevěděl, proč jsme plnoletí v 18 letech. A najednou je odpověď zde. Cyklus Saturnu trvá, myslím, 28 let, a proto se v 28 a 56 letech ohlížíme a děláme životní inventuru. V rytmu Matky přichází ve 33 letech výzva od Matky Země. Do té doby člověk dostává dary od své Matky a má právo brát. Ale v 33 letech se Matka Země ptá: „Nuže? Je čas sklizně.“

Martina: Léta Kristova.

Jaroslav Dušek: Ano. To jsou léta Kristova. Ví se o tom, je to známo. Naše vědomí to má někde vloženo. Je zde také toltécký rytmus, kdy člověk v 52 letech dosahuje první zralosti. Když se zamyslíme nad těmito rytmy, tak je velmi zajímavé, že hlavní fyzický vývoj člověka se odehrává na začátku, kdy člověk roste, jde do školy, dostane občanský průkaz, je plnoletý, zakládá rodinu – a pak už člověk jen jede dál do důchodu.

Avšak z hlediska průkmitů rytmů se velká mela uskutečňuje až mezi 50 a 60 roky věku. Někdo tomu říká druhá míza. V tomto věku se člověku stane něco, co jej buď úplně zdecimuje, takže je jako vycuclý, nebo ho to dovede k nějakému novému impulzu. V těchto subtilních rovinách vidíme, že pohyb této galaxie a vesmíru rytmizuje. Můžeme to sledovat při pohledu na Měsíc, který nám stále ukazuje pohyb a změny. Slunce také během ročních období mění svůj pohyb a rytmus. Pro Toltéky byl podstatný rytmus Venuše, která se střídá v podobě Jitřenky a Večernice a chvíli není vidět.

Toto má pro naše životy velký význam, ale my si to neuvědomujeme. Nevědomky žijeme své životy a nevíme, že určité rytmy úplně přirozeně působí. Pak si říkáme: „Proč se mi to stalo zrovna teď?“ V momentě, kdy trochu chápeme chod těchto velkých rytmů, tak víme, že zřejmě v určitém věku přijde chvíle, kdy se život zeptá: „Co dál? Bude to pořád stejně, chceš pořád vymílat to, co jsi vymlel, nebo zkusíš něco jiného?“ Do toho ještě působí zrychlující se princip času. Ten jsme sledovali z hlediska epoch, například baroka a podobně. Dnes se vše střídá během roku, je to vidět v mnoha oblastech: například technologiích, autech, lékařství.

Čas houstne a zrychluje se a podobné je to s psychickou rovinou této civilizace

Martina: Proč?

Jaroslav Dušek: Protože čas skutečně houstne a zrychluje se. Když třeba používáme počítač a myš, tak zažíváme situaci, kterou nemohl zažívat náš pradědeček, totiž že když klikneme myší a počítač nereaguje do dvou vteřin, tak je to pomalu. Říkáme si: „Je to strašné. Musí to být hned. Jde to pomalu. Je potřeba vyměnit disk.“ Najednou žijeme ve stavu času, kdy je vteřina u počítače dlouhá. Je to psychický stav, ve kterém naši pradědové nemohli být, protože se pohybovali jiným tempem.

Z tohoto hlediska se čas opravdu tlačí sám k sobě do jakési hustoty. Psychická rovina této civilizace také houstne. Stále posloucháme v televizi a rádiu, jak lidé mluví o konci civilizace. Sejdou se odborníci a mluví o tom, že splňujeme 9 z 12 znaků konce civilizace z hlediska používání energií, vztahů a podobně. Dnes už se běžně dočteme, že zde létá mimozemské těleso, které vypadá jako něco vyslaného z jiné sluneční soustavy. Nedávno vyšlo, že Pentagon přiznal existenci UFO, uvolnil video, kde jej natáčí dvě stíhačky a diví se jeho schopnosti manévrování. Najednou se uvolňují informace, o kterých by se před dvaceti lety říkalo: „To jsou konspirační teorie, chiméry.“

Martina: Čemu to přisuzujete?

Jaroslav Dušek: Ničemu. Jen říkám, že je evidentní, že to houstne, že se to nějakým způsobem smršťuje a že to tlačí na nás a na naši bytost.

Martina: Proč?

Jaroslav Dušek: Staví nás to před otázku: „Co dál?“ My přece vidíme, že to takto dál nejde. Nemůžeme dál těžit ještě více zlata, ropy, nerostných surovin. Začínáme tušit, že naše potřeby byly vytvořeny nevědomým použitím myšlení. Líbilo se nám jezdit autem, létat letadlem, bavilo nás to. Najednou stojíme v situaci, kdy už je toho tolik v pohybu, ve vzduchu a na silnicích, že vzniká iluze, že už to nejde zastavit. Zároveň cítíme, že se něco stát musí. Do toho přicházejí různé jiné typy kultur. Nevědomé myšlení funguje tak, že se tady stále diskutuje o tom, jestli jedno náboženství nahradí jiné. Jak to, že nevznikne možnost ty náboženství odložit jako fenomén, odložit je pryč? Přestat bojovat v rámci jednotlivých náboženství a pochopit, že je to trik.

Viděla jste film P.K.? Doporučuji ho všem posluchačům. Je to indický film natočený v Bollywoodu. Příběh je o mimozemské bytosti, která se ztratí na naší planetě a potřebuje pomoc. Všichni tvrdí, že mu může pomoci jen Bůh. A on se jich ptá, kde toho Boha najde. Lidé ho posílají do kostela, do mešity, do chrámu. Hledá tam Boha, a pak zjistí, že tam žádný není a že v každém chrámu mají jiného Boha i víru. V této komedii o hlubokém příběhu manipulace autoři rozkrývají celou chiméru našich náboženských systémů. Místo toho, abychom si položili otázku, zda nenastal čas opustit tyto staré a omezující náboženské systémy, tak stále dokola mluvíme o tom, že naše kultura je ohrožena jinou kulturou.

Martina: Společnost je přece jen vybudována na křesťansko-židovských základech. Nebo ne?

Jaroslav Dušek: Tato společnost je vybudována na tom, že každý člověk vzniká jako spojení spermie a vajíčka. Tak vznikne život a nemá to nic společného s žádným náboženstvím. To můžeme uvidět, pokud budeme používat myšlení vědomě. Pokud se chceme nechat strhnout do nevědomých rovin, tak budeme pořád obhajovat nějakou představu.

Dívejme se pouze na přítomnost, co o ní víme, a na události, které se dějí nyní

Martina: Myslíte si tedy, že třeba Vánoce jsou také konstruktem a žádný Ježíš, žádné poselství není?

Jaroslav Dušek: Vánoce jsou přece Slunovrat.

Martina: Ano, ale já se teď bavím o tom historickém biblickém příběhu.

Jaroslav Dušek: Vždyť nikdo neví, jak to bylo.

Martina: To je pravda, ale …

Jaroslav Dušek: …Ti čtyři zpravodajové přece nepíší totéž. Vše se zapsalo dávno po tom.

Martina: To ano, ale …

Jaroslav Dušek: …Představte si, co dnes víme o pádu letadla s Poláky. Co o tom víme dnes a jak a kým bude tato zpráva zapsaná za 200 let. Dívejme se pouze na přítomnost, co o ní víme a na události, které se dějí nyní.

Martina: Myslím si, že si to neodporuje: dívat se a být přítomen v okamžiku a přesto všechno promýšlet, nechci říct pod bedlivým dohledem, ale pod vírou.

Jaroslav Dušek: A k čemu to všechno potřebujete?

Martina: Potřebuji věřit…

Jaroslav Dušek: Jak to s tím souvisí?

Počátek je „teď“, je stále přítomen v přítomnosti, je obnovován

Martina: Myslím, že Velký třesk je málo na začátek civilizace.

Jaroslav Dušek: Velký třesk jsou jenom slova. Lidé vůbec nevědí, co se stalo.

Martina: A proto „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo od Boha a to slovo byl Bůh“.

Jaroslav Dušek: Skupina fyziků už před několika lety vyvrátila velký třesk, nabídli vesmír bez počátku, protože vůbec nevědí, jak definovat počátek. Problém je, že když jste řekla „na počátku“, tak tam (v Bibli) je slovo Berešit a to neznamená někdy v minulosti na počátku. Berešit znamená, že ten počátek je teď. To je ten vtip a to, o čem se mluví. Mluví se o počátku, ale ten počátek není v minulosti. Nestojí tam „to bylo“. To je právě to: při bližším zkoumání zjistíme, že je tam jiná zpráva. Totiž, že počátek je stále přítomen v přítomnosti, je obnovován, nikde není definitivně dáno, že je v minulosti.

Martina: Teď musím položit nejapnou otázku. V co věříte Vy?

Jaroslav Dušek: Podívejte se na film P.K., kde se říká: „Je jasné, že tady je Stvořitel, který toto všechno stvořil, ale Boha, o kterém vy mluvíte, jste si stvořili vy sami. To není on, to není možné, jinak byste neměli každý jiného.“ Ten mimozemšťan tomu říká „wrong number“ – máte špatné číslo na Boha. Je to krásný film, je tam o tom mnoho řečeno.

Martina: Vy hledáte to správné číslo na pravdu.

Jaroslav Dušek: Mám rád to, co o tom říká Ruiz: „Všichni hledají dobro, protože ho nevidí. Všichni hledají krásu, protože ji nevidí. Všichni hledají pravdu, protože ji nevidí.“ A tak je to neustále. To je to nevědomé používání myšlení: lidé hledají něco, co tu je. Znám legrační příběh, kdy Bůh stvořil člověka a pak se ten Bůh lekl, aby člověk nebyl tak chytrý jako Bůh. Což o tom Bohu už leccos naznačuje. A Bůh si řekl, že před člověkem musí to tajemství ukrýt. Přemýšlel, kam ho ukryje: „Když ho dám hodně hluboko, tak se tam prohrabe. Když ho dám vysoko, tak si tam vyleze. Já to dám do něj, tam to nikdy hledat nebude.“ Je to starý příběh. Jak se může Bůh Boha ptát, zda věří v Boha. Co je to za otázku?

Martina: Jaroslave, při dnešním rozhovoru jsem se stala spíš posluchačem, ale vůbec mi to nevadí. Děkuji za to, že jste přišel a že se snažíte nás přimět k tomu, abychom viděli svět jinýma očima než doposud. Ba co víc, spíše úplně jinýma očima.

Jaroslav Dušek: Také děkuji za pozvání.

Všechny příspěvky s Jaroslav Dušek