Zpět

Jedním z těch, kdo se rozhodl odejít z města, je Karel Otýs. Žije se svou ženou Maruškou na energetickém ostrově, který vytvořil, snaží se zbavit závislosti na civilizaci – a dokonce se pokouší žít tak, aby byli v co nejmenší míře součástí převládajícího systému. S tímto nevšedním člověkem opět po dvou letech Martina Kociánová rozmlouvá o tom, jaké jsou klady a zápory života na samotě, co se dozvěděli o přírodě a o sobě samotných.

Martina: Karle, naposledy jsme spolu hovořili někdy před dvěma lety a já jen mohu doufat, že jste za tu dobu nezvlčil a neodstěhoval se zpět do centra města. To by byl tedy třeskutě krátký rozhovor.

Karel Otýs: Vidíte, že jsem slušně oblečen, oholen, učesán, umyt, takže – nezvlčil jsem.

Martina: Ale jste stále tam, kde jste začal a stále máte svou robinsonádu?

Karel Otýs: Ano, jsme stále tam, kde jsme byli i před dvěma lety, kdy jsme spolu naposledy mluvili. A jsme tam každým dnem raději a raději, užíváme si to stále více.

Každý den strávený na samotě mě ujišťuje v tom, že to bylo z jedno nejlepších rozhodnutí našeho života

Martina: Žijete na samotě, v přírodě, a snažíte se být co nejméně závislý na civilizaci a jejích výkyvech. Před dvěma lety jste své rozhodnutí označil slovy, že nebylo jen dobré, ale přímo skvělé, splněný sen. Před malou chvílí jste to naznačil podobně, ale přesto, skutečně to stále platí?

Karel Otýs: Platí – a stále více. Každý další den strávený na samotě mě ujišťuje v tom, že to bylo z jedno nejlepších rozhodnutí našeho života, ne-li vůbec to nejlepší.

Odříznutí od systému, který pro nás symbolizují přípojky, původně v plánu nebylo

Martina: Ti, kdo nás slyšeli v pořadu Kupředu do minulosti v Českém rozhlase, vás znají. Těm ostatním bych chtěla váš příběh připomenout. Proč tedy – a kdy přišlo to razantní rozhodnutí, že se z centra Plzně přestěhujete na úplnou samotu doprostřed lesů?

Karel Otýs: Žili jsme v celku normálně v centru města. Byl jsem zaměstnán, chodil do práce. Začal jsem pociťovat, že dělám víc věcí, které dělat musím, než těch, které dělat chci. Měl jsem pocit, že to, jak poběží můj život, určuje spíše někdo jiný než já, ať už kvůli hypotéce nebo práci. Ten pocit potřeby něco s tím udělat stále sílil. Jak už to bývá, jednoho dne jsme se vzbudili a přišlo rozhodnutí: co kdybychom to vyřešili odchodem někam na samotu, na volnou nohu, co kdybychom změnili život. V našem životě nastala změna. Jak se říká: „Opravdový život začíná, až když děti vypadnou z baráku.“ A ta situace opravdu u nás nastala.

Martina: A „chcípne pes…“

Karel Otýs: Pes umřel, to je také vlastně pravda, ale pořídili jsme na samotu jiného. S manželkou Maruškou jsme si řekli, že začneme nový život. A začali jsme nový život.

Martina: Toto zní nebezpečně. Jako když se městský člověk jednou ráno vzbudí a zjistí, že dál už ne. Že chce být v lůně přírody, chce poslouchat ptáčky a slyšet praskání ohně v krbu, ale vůbec si neumí představit, co to obnáší. Pokud člověk tuto představou uskuteční, tak poměrně rychle přichází rozčarování.

Karel Otýs: Nebylo to ani tak kvůli zpívajícím ptáčkům a vonícím kytičkám. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsme prostě chtěli více ovlivňovat svůj život. Máme v sobě silný pud nezávislosti a potřeby ovlivňování své svobody. Takže jsme chtěli náš život žít hlavně podle sebe. Nevzniklo to tím, že bychom se najednou ráno probudili a bylo to tam, ale ten pocit v nás už rostl delší dobu. Jak už to tak bývá, ten pocit tam je, je to ve vás, pracuje to ve vás. Najednou vám to v hlavě blikne a řešení se objeví. V tu chvíli jsme si řekli, že začneme hledat místo, kde bychom chtěli žít.

Martina: Jenomže vy jste nehledal pouze nějakou víkendovou chalupu, kde byste trávil čím dál tím více víkendů a volného času. Šel jste do toho skutečně po hlavě a pořídil si staré stavení uprostřed lesů. Navíc jste začali pracovat na tom, abyste se takzvaně odřízli od systému. To odříznutí od systému bylo nutností, bez toho by to nešlo? Nebo to byla další z podmínek, kterou jste měli ve své vizi, jak změnit svůj život?

Karel Otýs: Odříznutí od systému pro nás symbolicky znamenají přípojky. To znamená, že tam, kde bydlíte, nevedou žádné dráty, trubky, potrubí. Nic takového. To je pro nás tím symbolickým odstřihnutím. Původně to v tak extrémní podobě v plánu nebylo. Šlo o to najít takovou samotu, která bude samotou nejen dnes, ale i za deset let. To znamená, kde za pár let nevyroste za zahradou satelit. Trvalo asi rok a půl, než jsme takové místo našli. Shodou okolností k tomuto místu nevedly žádné přípojky a v tu chvíli se ten sen nějak dotvořil a stalo se z toho to, jak žijeme dnes. Řekli jsme si, proč toho nevyužít a neposunout naši představu o nezávislosti ještě dál.

Běžná věc se může stát vzácným okamžikem

Martina: Karle, vzpomínám si, že když jsme tehdy byli na vaší chalupě, tak jste několikrát zdůrazňoval, že nejste technický typ. Dnes jste do toho skočil rovnýma nohama a začal vymýšlet nejrůznější konektory a jiná technická udělátka. Nazvala jsem to žensky, protože nevím, co všechno to zahrnuje. Řekněte mi, co všechno obnáší, že jste energeticky soběstačný?

Karel Otýs: Nejdřív bych to možná opravil. Nejsme 100procentně energeticky soběstační. To není reálné, ale usilujeme o co největší energetickou soběstačnost. Řekněme, že devět měsíců v roce jsme naprosto energeticky soběstační, ale tři měsíce v roce potřebujeme občas pustit elektrocentrálu na dobití baterií. V podstatě to znamená, že elektrickou energii si vyrábíme ze sluníčka formou fotovoltaických panelů, a pak ji přetváříme na klasické střídavé napětí a fungujeme jako běžná domácnost.

Vodu máme z vlastní studny, jelikož tam nevede žádný vodovod. A protože je studna málo vydatná, tak jsme si museli zařídit jednoduchý, skoro primitivní způsob sběru dešťovky. V tuto chvíli máme nádrže na sedm kubíků a jako užitkovou vodu užíváme zásadně dešťovku.

Třetím pilířem soběstačnosti je mít čím topit a možnost mít teplou vodu. Proto využíváme dřevo, které si sami zpracováváme v lese. Máme kotel na dřevo, kachlová kamna a jak se někdy říká, při zpracovávání dřeva se zahřejme vícekrát – při kácení, řezání, nošení a pak ještě na konci, když zatopíme. Takže to všechno jsme museli za ta léta vychytat, aby se z toho stala naprosto běžná součást našich životů.

Martina: Kdo jsme zhýčkaní – a to jsme úplně všichni – poměřujeme váš způsob života tím, zda bychom náhodou nepřišli o něco z našeho pohodlí. Povězte mi, když se podívám na váš pokus o co největší soběstačnost, o jaké pohodlí jste přišli oproti tomu, které jste mohli mít v bytě v Plzni?

Karel Otýs: Záleží na tom, co nazýváte pohodlím. To, co se dnes běžné chápe jako civilizační pohodlí, ve mně dnes spíše vyvolává naskakování pupínků. Ale svého času ne. Viditelné rozdíly jsou v tom, že běžně si zapnete spotřebič a nemusíte přemýšlet, jestli na to máte dostatek energie.

Martina: Nemusíte mít všechny spotřebiče, ale pojďme po těch, které by nám běžně chyběly – jako třeba pračka. Máte pračku?

Karel Otýs: Máme pračku, ledničku, vysavač, také kávovar, počítač, televizi a svítíme.

Martina: Rychlovarnou konvici nemáte.

Karel Otýs: Máme.

Martina: Už ji máte? Tu jste neměli, protože ta žrala hodně.

Karel Otýs: Žrala hodně, ale my dělíme spotřebiče na takzvané zimní a letní. Těch 8 až 9 měsíců můžeme používat cokoli, ale v zimě nikoli. Třeba topinkovač nemůže používat v zimě, protože má opravdu velikou spotřebu a dá se nahradit jiným způsobem.

Martina: Bože, co je to za život, být tři měsíce bez topinek…

Karel Otýs: Zase si to o to víc užíváte v době, kdy můžete. Přijde jaro a můžeme si udělat třeba topinky na topinkovači. Běžná věc se může stát vzácným okamžikem.

Martina: Přemýšlím nad tím, proč člověk, jako jste vy, který musel a chtěl zpomalit, používá rychlovarnou konvici.

Karel Otýs: Asi z pohodlnosti. Když nad tím tak přemýšlím, tak v obdobích, kdy jsme se tehdy viděli, jsme v některých obdobích roku omezovali různé spotřebiče, rychlovarnou konvici, pračku, a podobně. Jak jste o tom mluvila, došlo mi, že jsme se postupem času nějak energeticky „rozcapili“.

Martina: A dáváte to.

Karel Otýs: Dáváme to. Osm měsíců v roce úplně v pohodě a v tom zbytku roku za tu cenu, že nás prostě o něco víc stojí benzín do elektrocentrály.

Martina: Tím pádem to asi není příliš ekologické, když startujete tu vaši elektrocentrálu.

Karel Otýs: To není. Ale bohužel bez toho to nejde. Asi je to způsobeno tím, že v zimě, když máme více práce, než jsme předpokládali, jsme se zejména elektronicky trochu „rozcapili“. Tím šetříme čas, který můžeme věnovat jiným činnostem.

Doprava vody spočívá v tom, že naberu dvě konve a odnesu je k záhonům

Martina: Neberte to tak, že bych vás nějak lustrovala. A že bych vám, se svou pražskou ekologickou stopou, vyčítala rychlovarnou konvici, to ne. Jen mě zajímá nejen technická záležitost vašeho života, ale také ta mentální.

Zůstanu ještě u něčeho praktického – vody. U vás nebylo nic tak velkým problémem jako voda. Jedno léto jste dokonce museli nechat dovést cisternu, protože jste byli zcela na suchu. Podařilo se vám to vyřešit zvětšením, prohloubením studny, hlubším důlním dílem, nebo jenom tím odchytáváním vody z lesa? Jak jsem viděla, na zalévání máte speciální systém, který vodu táhne z lesa. Nebo zaléváte jen dešťovou vodou? Jak jste to udělali?

Karel Otýs: Začnu tím speciálním systémem. Nazvala jste to krásně. Má dvě části. V první teče voda z lesa do tůňky. V druhé se z našeho přístřešku chytá špinavější voda do dvou IBC kontejnerů. Doprava vody spočívá v tom, že naberu dvě konve a odnesu je k záhonům. Tolik pro vysvětlení, to je ten speciální systém zalévání. Důvodem není jen snaha ušetřit za energii a čerpadla, ale hlavně to, že když zaléváte hadicí, tak spotřebujete i dvojnásobek vody, než když ji musíte nosit sama v konvici. Prostě zaléváte mnohem úsporněji, protože nechcete tolikrát běhat s konvicí. Je rozdíl, když s ní běžíte třicetkrát, nebo šedesátkrát.

Co se týká studny, ta bohužel prohloubit nešla, protože tam není vydatnější pramen. Tak jsme museli vyřešit užitkovou vodu do domu – to znamená praní, splachování, vytírání, sprchování studenou vodou. V současnosti chytáme do pěti kontejnerů, což je pět tisíc litrů, dešťovou vodu a tu na to používáme. Když se chci ráno vysprchovat, tak se vysprchuji dešťovou vodou, protože je v ní mnohem více energie než ve vodě ze studny.

Martina: Máte na sobě bílou košili, která je skutečně bílá. Zdá se, že v dešťovce se ani nezapírá prádlo.

Karel Otýs: Nezapírá. Skutečně jdeme trošku proti všem doporučením a pravidlům. Nemáme žádné moderní filtry. Filtrujeme přes dámskou punčochu, kterou jednou za čas vyměníme – a bohatě nám to stačí.

Martina: Když budu pokračovat dál, tak vodu jste vyřešili ad hoc, tak jak byla potřeba. Myslíte, že vám bude do budoucna stačit, nebo že budete muset hledat další studnu, pramen?

Karel Otýs: Zatím nám stačí, ale musíme samozřejmě vodou šetřit. Navykli jsme si na nové rituály, úsporné hospodaření s vodou. Například splachujeme nejen dešťovkou, ale i odpadní vodou z pračky. S vodou šetříme, co to dá. Třeba v minulém, civilizačním životě, byla každý druhý den vana. Dnes je to pro nás svátek, stejně tak jako udělat si topinky na topinkovači.

Martina: Jak často si tento svátek, tedy vanu teplé vody, dopřáváte?

Karel Otýs: Tak dvakrát do měsíce. Jinak sprcha. S vodou musíme opravdu šetřit.

Martina: Do technických věcí, které nám ulehčují život a někdy jsou nezbytné, patří teplo. Naznačil jste, že stále štípáte dříví. Ale jak jinak řešíte teplo ve vašem domě? Jenom krbová kamna a rozvod po celém domě, nebo máte ještě nějaké jiné možnosti, vychytávky?

Karel Otýs: Máme klasický kotel na dřevo, rozvod radiátorů, velký zásobník na vodu, kde kumulujeme vodu, a kachlová kamna v místnosti, kde nejvíce žijeme. Mám snahu zálohovat. To znamená, že si kladu otázku: „Co se stane, když… Co se stane, když nebude fungovat kotel?“ Abychom mohli topit, máme v kumbále dvoje kamna Petry, které mohu kdykoliv dát do každé místnosti a topit lokálně.

Martina: Proč máte kamna Petry? Myslíte, že dojde dřevo?

Karel Otýs: Máme je z toho důvodu, protože tam byly. A kdyby se z jakéhokoliv důvodu rozbil kotel nebo by se nedaly používat radiátory, tak ta kamna vezmu, odnesu do místností, připojím na komíny a topíme dál. Je to dobrý pocit, že máme něco v záloze.

Martina: A co lázeňský kotel? Je také v kůlně na vodu?

Karel Otýs: Ne, není. Užitková voda se standardně ohřívá v zásobníku na tisíc litrů. Uvnitř je zásobník na sto šedesát litrů na vodu do vodovodního okruhu. Když máme dřevo, máme i teplou vodu.

Není to žádná věda, v podstatě jenom kopírujeme to, co dělaly naše babičky

Martina: Teď se budu ptát na stravu. Co vlastně snídáte, obědváte, večeříte z vlastních zdrojů? Když se zima zeptá, co jste dělal v létě. Vím, že jste se snažili být samozásobiteli i v potravinách. Neaspirovali jste na to být plně soběstační v oblasti jídla? Kam jste to posunuli?

Karel Otýs: Oproti původním představám jsme museli ubrat v tom, co jsme si schopni zajistit sami. Ale velmi se snažíme. Není to žádná věda, v podstatě jenom kopírujeme to, co dělaly naše babičky. Maruška měla babičku na Šumavě, která žila na samotě. Já jsem měl také babičku, takže prostě klasika – brambory, dýně, fazole. Potraviny, které se dají uskladnit, vydrží přes zimu. V sezóně pak potraviny, které zahrada dá – bylinky, saláty, kedlubny, mrkve, petržel.

Martina: Jste ale uprostřed lesa. Ze své chalupy vím, co obnáší vypěstovat cokoliv pod borovicí. Jak jste na to vyzráli?

Karel Otýs: Někdy si říkám, že by bylo asi jednodušší a levnější to koupit. Ale to pak tak nechutná. Lesní půda samozřejmě není úplně ideální pro pěstování. Je jílovitá, takže všechno stojí mnohem více práce než na běžné zahradě. To znamená, že je potřeba mít všechny záhony takzvaně nadzemní. Abychom nemuseli vozit a kupovat zeminu, tak to děláme tak jako příroda, snažíme se ji normálně kopírovat. To, co je v okolí, listí, piliny z řezání dřeva, zbytky a všechno takové vrším, kompostuji a pak z toho dělám záhony. Musím říct, že po čtyřech letech úsilí už je těch nadzemních záhonů docela dost. Ale je to práce a dřina.

Martina: To znamená, že tam vůbec nekopete?

Karel Otýs: Ano, v podstatě tam vůbec nekopeme. Kdybychom kopali, tak je nám to houby platné, protože je tam jíl, na kterém bychom nic nevypěstovali. Záhony musíme dělat nad zemí.

Martina: Jak říkali staří Valaši: „Kobzole a zelé, živobytí celé.“ Ještě k tomu dodávali řípu. Jsou to potraviny, které také máte ve sklepě? Daří se u vás vypěstovat řepu nebo zelí?

Karel Otýs: To by vám asi spíš řekla Maruška, protože na to pěstování je ona. Zelí i řepu máme, ale ne tak velikou, abychom ji museli tahat jak v té pohádce. Letos jsme měli poprvé vlastní mrkev, petržel, dýně. Myslím, že samovýpěstků máme dost.

Martina: To znamená, že tak jako babičky na zimu máte něco ve sklepě. Máte i něco zavařeno?

Karel Otýs: Máme zavařeniny, zavařené houby a naložené zelí.

Martina: Na vaší paní mě fascinovalo, že si v těch lesích dokonce udělala státní zkoušku z mykologie. Je tedy profesionální sběračkou hub. Takto vidím já svoji budoucnost. Skutečně se tím i živí?

Karel Otýs: Ne, to je jenom přivýdělek. Ale má zkoušku na to, že houbám rozumí a může je prodávat. Když v sezóně rostou, tak máme, jak se říká, houby stokrát jinak. V podstatě téměř každý den na různé způsoby. Podobně budeme mít nyní na různé způsoby dýně.

Naše slepice budou mít jména, budou s námi kamarádit a umřou věkem

Martina: Když se podívám zpětně na ty dva roky, tak se ptám: Přišel jste na spoustu nedostatků, které jste na začátku udělali z pochopitelné nezkušenosti. Vylepšili jste ještě něco na technickém vybavení? Je stále co vylepšovat na technice inspirované starými technologiemi a našimi babičkami?

Karel Otýs: Myslím si, že je a ještě dlouho bude.

Martina: Co jste vlastně změnili od té doby, co jsme se viděli a slyšeli naposledy?

Karel Otýs: Přibyl skleník. Abychom mohli prodloužit sezónu na pěstování zeleniny a zároveň mohli takzvaně „semínkařit“. To znamená, abychom nemuseli semínka kupovat. Maruška některé rostliny pěstuje na semena a z nich pak máme sazeničky. V tom skleník určitě pomohl. Doplnili jsme další nádrže na dešťovou vodu, protože jsme jich ještě pořád měli málo na období sucha. Nyní budeme předělávat sklep, zvětšovat ho a upravovat, abychom v něm mohli skladovat více potravin. Vybudovali jsme pergolu, což je něco jako venkovní kuchyň, abychom přes sezónu nemuseli vařit vevnitř a mohli být více venku.

Martina: Chováte nějaká zvířata?

Karel Otýs: Nechováme hospodářská zvířata, protože je nejíme. Ale v seznamu prací, který máme na několik let dopředu, nás čeká vybudování kurníku, abychom měli vlastní vajíčka. U nás je to složité, protože normální člověk si řekne: „Chci slepice,“ ohradí kus dvora a má slepice.

Martina: Ale vám to seberou lišky, že?

Karel Otýs: Ano. Nad námi je liščí vrch, takže by to vybraly lišky. Létají tam také draví ptáci, takže naše slepice budou mít bunkr. Musíme 80 centimetrů do nezamrzající hloubky vykopat základy, dát tam bednění. A nestačí mít pouze oplocení, ale voliéru chráněnou ze shora. Není to tak jednoduché, ale v příštím roce mám v plánu tento bunkr pro slepice dobudovat, abychom měli vlastní vajíčka.

Martina: Postřehla jsem správně, že jste vegetariáni?

Karel Otýs: Ano, jsme vegetariáni.

Martina: To bylo před změnou života, nebo až potom?

Karel Otýs: Předtím jsme nebyli. Došlo k tomu postupně. Za prvé nám maso nedělalo moc dobře a za druhé, když jsme se rozhodli, že budeme směřovat k co největší potravinové soběstačnosti. A když říkám „k co největší“, tak se stále pohybujeme v řádu 10, 20, 30 procent. Víc ne. Je to jednoduché srovnání. Na jedné straně budete pěstovat zeleninu, brambory, dýně sami pro sebe. A na druhé straně budete pěstovat totéž pro zvířata, které pak zabijete a sníte. Pro ta zvířata potřebujete zhruba desetkrát větší plochu, což my k dispozici nemáme. A protože je pro nás pěstování pracné, tak jsme se rozhodli k tomuto kroku. Raději budeme jíst to, co si přímo vypěstujeme.

Martina: Takže vaše slepice budou vymírat na sešlost věkem.

Karel Otýs: Naše slepice budou mít jména, budou s námi kamarádit a umřou věkem.

Martina: Vidím, že vás ta romantika ještě stále nepřešla. Řekněte mi, jste stále šťastným ostrovanem anebo jsou to jen okamžiky, kdy si připadáte jako šťastný Robinson?

Karel Otýs: Ne, pořád jsme šťastní ostrovani. Pořád je to stejné, spíš lepší.

Investujeme do opatření, která nás podporují v naší soběstačnosti

Martina: Kolik času vám zabere taková klasická údržba? Samozřejmě jinak je to asi v létě, a jiné v zimě. Druhou věcí je, jak jste mi posledně říkal, že se vám rozpustilo hraniční pásmo mezi prací a volným časem, že je to jedno. Život se vám stal kompaktním. Ale asi přece jen máte trochu představu o tom, kolik času trávíte prací a kolik třeba nad knížkou nebo u televize, která vám požírá drahocennou elektrickou energii a čas?

Karel Otýs: Tím, že to máme jako jeden kompaktní čas, tak nevedeme žádnou statistiku. Nijak to nesleduji. Asi to pro nás není důležité. Práce, kterou dělám, je sezónní. To znamená, že jsou části roku, kdy se věnuji více vydělávání peněz, a jsou období, kdy více pracuji na domě. Kdybych to měl rozdělit, tak to opravdu nedokážu. Je to zhruba půl na půl. Ale není to pro nás důležité, takže to nesledujeme.

Martina: Více bych to chápala, kdybyste skutečně byli jenom u vás doma a starali se o hospodářství. Musím ale říct, že domluvit si s vámi rozhovor bylo tentokrát těžší, než s mnohými profesory, kteří žijí přímo v Praze. Říkal jste: „Ne, ne, ne, já stále přednáším, školím. Nemám čas tehdy a onehdy, ozvěte se za tři týdny…“ Tak si říkám, že přece jenom: „Šedivá teorie a zelený strom života“. Vy jste v práci víc než před těmi dvěma lety.

Karel Otýs: To jsem.

Martina: Proč?

Karel Otýs: Zaprvé jste trefila období, které je v mé profesi vrcholem sezóny a kdy je práce hodně. Když už jsem se dostal do situace, kdy klienti přicházejí sami, tak je mi líto to odmítat, zvláště když vím, že přijde sezóna, kdy zakázky nejsou. Pokud bychom se domlouvali na období v červenci nebo srpnu, tak by to určitě bylo výrazně jednodušší než teď. Jsem rád, že je moje profese takto sezónní a že jsou období, kdy se mnohem více věnuji práci a vydělávání peněz a pak se zase o to intenzivněji mohu věnovat jen práci na baráku. Pravdu máte v tom, že té práce na vydělávání peněz je víc, možná i proto, že do budoucna investujeme do opatření, která nás podporují v naší soběstačnosti. To znamená skleník, úprava sklepa, doplnění nádrží a podobně.

Martina: Říkal jste mi, že při způsobu života, který vedete, není potřeba na běžný život mnoho peněz.

Karel Otýs: To je pravda, ale je to tak, jak jsme to chtěli mít nastaveno. Chtěl jsem, abychom při životě na volné noze mohli naše příjmy řídit podle toho, kolik jich aktuálně potřebujeme. Teď je období investic, takže se práci věnuji výrazně víc. Ale až ty investice skončí a budeme potřebovat peníze jen pro běžný život, tak práci již nebudu muset věnovat tolik času. Myslím, že to je na tom právě úžasné – že si práci můžete řídit podle sebe.

Martina: Je nezdvořilé, když se zeptám, kolik peněz v tom modelu, jaký máte nastavený, potřebujete na měsíc běžného života? Nepočítám investice, o kterých hovoříte.

Karel Otýs: Nezdvořilé to není, ale musela byste se zeptat Marušky. Já to nevím.

Jsem svobodnější a míru uštvanosti si určuji sám

Martina: V sezóně býváte v práci. To znamená, že vaše žena Marie je na hospodářství sama. Je to pro ni těžké? Zvládat sama třeba několik dní celou usedlost?

Karel Otýs: Určitě je to pro ni těžké. Při nastavování zařízení a jejich vymýšlení musím myslet i na to, že s nimi bude zacházet i ona – a aby to zvládla. Zrovna dnes, když jsme si telefonovali, tak startovala elektrocentrálu. A hlásila: „Elektrocentrála nastavena. Nastartovala jsem ji sama. Dobito na 84 procent.“ Takže sleduje, kolik máme energie a kolik jí můžeme využívat. Hlásila také: „V kotli zatopeno, čerpadlo zapojeno, kachlová kamna běží.“. Takto probíhají naše hlášení.

Martina: Takže SWOT byla uspokojivá.

Karel Otýs: SWOT byla uspokojivá a již to zvládá bez problémů. Ale lehké to pro ni samozřejmě není.

Martina: Děti již máte odrostlé. Bylo by možné vést tento váš život, kdybyste měli děti ještě školou povinné?

Karel Otýs: Určitě šlo. Máme mezi lidmi, kteří žijí podobným způsobem, kamarády, kteří mají malé děti předškolního, školního věku a zvládají to také. Otázkou je, jak to vnímají ty děti, které v určitém věku potřebují kamarády a hrát si s nimi.

Martina: Minule jste říkal, že než jste se rozhodl odstěhovat z města, tak se vám život stával jedním velkým nekonečným dostihem. A proto vás popadla touha žít svůj život jinak než závodní kůň. Naplnila se beze zbytku vaše touha, když jste vlastně ještě do široka rozkročen mezi vyděláváním peněz a hospodařením? Učinilo vás to svobodnějším, nebo místy trošku víc uštvaným a možná i udřeným?

Karel Otýs: Určitě mě to učinilo mnohem svobodnějším. Kdybych řekl, že jsem mnohem méně uštvaným, tak bych lhal, to by mi asi nikdo nevěřil. Důležité na tom je, že míru uštvanosti si určuji sám.

Martina: Neurčujete, protože je čas zasít a je čas sklízet. To takzvaně neokecáte.

Karel Otýs: Ano, tak někdy mi ji určuje Maruška a někdy mi ji určuje příroda. To ano, protože když nezasejete, tak nesklidíte.

Martina: Nastala u vás již někdy nějaká krizová situace? Velká bouřka, blesk do něčeho uhodil, nic nefungovalo, skřítci přestavili všechna měřidla a podobně? Zažili jste situaci, kdy jste se stali skutečnými ostrovany?

Karel Otýs: Nemyslím, že by byla taková situace. Aspoň jsme ji tak nevnímali. Vyskytly se situace, kdy se párkrát něco stalo třeba s měřením na elektrárně, takže jsme si mysleli, že energii máme, a přitom jsme ji neměli. Ale to nejsou žádné krizové situace. Možná, kdybych se na takovou situaci podíval před pěti lety očima tehdejšího života, tak by krizová byla. Dnes je pro nás řešení takových situací běžnou součástí života.

Všechny příspěvky s Karel Otýs