Zpět

Letošní jubilejní desátý ročník odborné konference „Financování vodárenské infrastruktury“ opět potvrdil to, co sami vodohospodáři dobře vědí, ale o čem nemá spotřebitelská veřejnost většinou ani potuchy. Totiž, že investice do obnovy a rekonstrukcí vodovodních a kanalizačních trubek jsou stále nedostatečné, protože vlastníci těchto trubek – v drtivé většině obce a města, k tomu „nevytváří dostatek finančních prostředků“, jak vyplynulo z šetření Ministerstva zemědělství. Ministerstvo tentokrát do svého šetření zahrnulo firmy představující více než 90% podíl v oblasti vodovodů a kanalizací, takže vzorek je více než reprezentativní. Není přitom v tuto chvíli rozhodující, kolik vlastníků trubek pojímá vztah k tomuto majetku jako žití na úkor budoucnosti. Zajímavější je spíše, kde jsou největší problémy – na rozdíl od všeobecného povědomí se totiž ukazuje, že podstatně méně zodpovědnější přístup k obnově vykazují menší vlastníci (obce), které nepronajímají tento majetek specializovaným vodohospodářům, ale vodohospodářské služby si provozují sami. Odborně se tomu říká „vlastnický model“, což je trend poslední doby symbolizovaný heslem „česká voda do českých rukou“. To zní líbivě a logicky, až na to, že česká voda byla, je a bude v „českých rukou“ odjakživa, takže heslo není zrovna pravdivé. Jde tak především o to, kdo má mít z poplatků za vodu příslušné zisky. Jenže vidina zisků není vše, i podle platných zákonů se musí právě především z plateb za vodné a stočné generovat finanční prostředky na nutnou obnovu. O této „odvrácené straně Měsíce“ se ovšem už moc nemluví, a stejně tak o tom, že především malé obce s malými vodohospodářskými společnosti z celkově malých plateb za vodu nemohou potřebné peníze získat. Stejně jako v Jiráskově pověsti o Svatoplukových synech tak není v této oblasti zrovna strategické být vlastním osamoceným králem na svém vlastním písečku (na své vlastní vodě), neboť až na výjimky to může být cesta do pekel. Konečným výsledkem pak může být, a v řadě případů už tomu tak je, že se voda z potrubí nadměrně ztrácí, takže spotřebitelé platí i za vodu, která k nim nikdy nedoteče. Zatím jsme v situaci, kdy alespoň nějaká doteče – to se však může minimálně lokálně brzy změnit, protože životnost trubek je na mnoha místech za hranicí únosnosti. Jedním z mnoha pozměňovacích návrhů k právě projednávané novele vodního zákona je snaha zabudovat do něj konstatování, že voda je prioritní veřejný zájem. Je to sice na první pohled formalita, bylo by to ale žádoucí, protože veřejnější zájem než veřejný zájem voda neexistuje. A my si to stále nejsme schopni uvědomit.

Všechny příspěvky s Petr Havel