Zpět

Omezeni a zbaveni možnosti obrany však budou ti, kteří nic nespáchali. Teroristy a jiné zločince to nijak nepostihne, zbraně si opatří stejně – a navíc se jim nebude moct nikdo postavit na odpor se zbraní v případě, že na místě nebude policie nebo armáda. Což většinou nejsou, protože nemohou být všude. Česká republika by měla evropskou směrnici implementovat do svého právního řádu do září. Podaří se ještě platnost této směrnice zvrátit? Je to ještě vůbec možné? A co by se dalo dělat, pokud by skutečně začala platit? Jedním z odborníků na tuto problematiku, kteří se od začátku snažili zabránit zabudování uvedené směrnice do našich zákonů, případně zmírnit její dopad, je podplukovník ve výslužbě Pavel Černý, se kterým nad těmito tématy rozmlouvá Martina Kociánová.

Martina: Pane podplukovníku, prozradím na vás, že jste 15 let pracoval u policie ČR jako instruktor střelby a sebeobrany, později i jako metodik OMIV pro taktické aspekty rizikových zákroků. V současnosti působíte jako mezinárodní školitel policejních sborů po celém světě a také již po desetiletí vykonáváte roli zkušebního komisaře v rámci odborné způsobilosti pro získání zbrojních průkazů. A navíc se specializujete na osvětu v oboru zvyšování bezpečnosti a práva na efektivní a spravedlivou možnost obrany. Takto široce vás představuji proto, aby bylo jasné, že se tomuto problému a problematice držení zbraní věnujete skutečně dlouho, odborně a do hloubky. A moje první otázka zní: měl by mít bezúhonný občan právo držet legálně zbraň?

Pavel Černý: Rozhodně ano. Jako bývalý policista vím, že ani ta nejlepší policie nemůže být vždy a všude. To, že policie přijede za pár minut – nebo když budete mít opravdu velkou smůlu, za desítky minut, znamená, že by bezúhonný a prověřený občan, který vezme právo do vlastních rukou, nemohl ve skutečně svobodném a demokratickém státě chránit život a zdraví své i svých nejbližších, kdyby nesměl být ozbrojen. Je to něco podobného, jako zakazovat lidem, aby se učili první pomoc a měli doma lékárničky, když existují sanitky. Nebo jako kdyby vám někdo zakázal držení hasicího přístroje, protože si máte zavolat hasiče.

Sebevědomý a ozbrojený občan se zřejmě nehodí do plánu Nové Evropy

Martina: Dosavadní systém, ve kterém je bezpečnost vnímána jako služba, kterou si občan u státu objednal, zaplatil a nemíní se v ní angažovat, je statusem quo. Myslíte, že je to nadále udržitelné?

Pavel Černý: Dnes máme asi kolem 30 tisíc policistů a kolem 20 tisíc vojáků. Jak ukazují poslední události v Evropě i ve světě, může v budoucnu vzniknout mnoho situací, kdy by bylo opravdu luxusní mít možnost zapracovat 300 tisíc majitelů zbraní do jakési bezpečností doktríny. Příkladem nám mohou být státy jako Finsko nebo Švýcarsko, kde na dobrovolnících, na občanech, může být skutečně postavena bezpečnost a obrana státu.

Martina: Má naše země dobrý zákon o držení zbraní?

Pavel Černý: Dokonce je možné říct, že máme jeden z nejlepších na celém světě. Cestuji s výcvikem po celé zeměkouli a vždy se zajímám nejen o to, jaké mají zákony ohledně policie, ale také jaké tam má samotný občan práva a možnosti nosit něco na svou obranu – nebo se dostat k legální soukromé zbrani. Vyrovnanost, funkčnost a efektivita zákona v ČR je kromobyčejná.

Lidé v západních zemích již nemají, co se týká soukromých zbraní, moc o co bojovat, protože jim vlastně všechny zbraně už sebrali

Martina: Už jste přišel na to, proč tak kvalitní zákon leží v žaludku evropským strukturám? Mohu se takto zeptat, anebo je to zavádějící otázka?

Pavel Černý: Není to zavádějící otázka. Z počátku jsme si mysleli, že je to spíše jakési nepochopení, nedostatek komunikace nebo neodbornost. V současné době kroky, které podniká Brusel proti soukromým majitelům zbraní, a avizování, že to nejsou ještě zákony konečné, iracionalita toho postupu, spíše svědčí o tom, co říkají mnozí lidé. Totiž, že Evropu asi čekají možná nedobré časy – a sebevědomý, ozbrojený občan se zřejmě nehodí do plánu Nové Evropy.

Lidé západně od nás již nemají, co se týká soukromých zbraní, moc o co bojovat, protože jim vlastně všechny zbraně už sebrali. Důvodem pro vlastnění, kdy se slušný občan dostane k legální zbrani, je pouze sport nebo lov. V žádném státě prakticky neumožňují, což u nás je bezproblémové, nošení zbraně – a to proto, že nikdy neuznávají sebeobranu. Pokud si toto všechno uvědomíte, tak je zřejmé, že v takové situaci občan na západě, který je z toho všeho, co se děje, vystrašený, lépe přijímá různá takzvaná „protiteroristická“ opatření a omezení. A nejsou to jen rámy, kamery, ale dnes už, jako ve Francii, výjimečné stavy, zákazy vycházení a další zákony, které jsou vydávány za protiteroristické, ale přitom omezují pouze slušné občany a teroristy vůbec ne.

Západní veřejnost, která je naprosto bezbranná a vystrašená, mnohem lépe tato opatření přijímá. Je to dobrovolné a akceptovatelné nahnání lidí do ohrady jako bezbranných ovcí. Takový to dělá dojem.

Proti ozbrojenému útočníkovi, který se rozhodl povraždit všechny kolem, nemůžete bojovat s prázdnýma rukama

Martina: Generální tajemník Interpolu Ronald Noble řekl, že měkké cíle lze proti útoku chránit také tím, že občanům bude umožněno pro vlastní ochranu nosit zbraně. Jenže u nás návrh ústavního zákona, podle kterého by lidé měli právo nosit zbraň a případně i zajišťovat bezpečnost státu, po dlouhé diskusi nebyl schválen v Senátu. Je to podle vás začátek toho, jak kolem nás postavit ohrádku?

Pavel Černý: Policie nemůže být všude. To bychom museli mít každý svého policistu, který u nás bude neustále stát a hlídat. Tolik policistů nemáme a pochopitelně to není možné ani v těch ekonomicky nejvyspělejších státech. V Česku, kde lidé běžně zbraně nosí, je větší šance, že vlastník zbraně zasáhne. Ale vzpomeňme si na situace, kdy se zoufalí a nesmírně stateční lidé rvali s atentátníkem o volant kamionu, snažili se holýma rukama zastavit další vraždění lidí, bojovali v Anglii házením půllitrů a stoliček proti ozbrojeným teroristům. Měli sice obrovskou kuráž a statečnost, ale s prázdnýma rukama nemůžete bojovat proti ozbrojenému útočníkovi, který se rozhodl povraždit všechny kolem. Přitom tito lidé by mohli mít legální zbraně.

Senát, bohužel, tento návrh zákona o pár hlasů zamítl, ačkoli zde byla petice se 110 tisíci podpisů, kterou jsme před lety iniciovali, jež měla podpořit i právo občana ČR na soukromou legální zbraň. A musím říct, že občané, kteří to detailně sledovali, viděli, že to bylo velkým selháním a doslova zradou na slušných lidech. Zradou, které se dopustili politici, kteří na jedné straně proklamují starost o bezpečnost občanů, když tvrdí, že u nás je zákon bezvadný, ale nechtějí to potvrdit tím, že by se zabránilo snahám Bruselu odzbrojit slušné lidi. A to vše paradoxně ve jménu boje proti terorismu.

Ve Velké Británii lidem sebrali všechny zbraně, dokonce nože a pepřové spreje, a když u někoho najdou šroubovák nebo kladivo, musí vysvětlovat, proč takovou „nebezpečnou“ věc má

Martina: Když se podívám do historie, tak právo nosit zbraň bylo jedním ze základních práv občana. Je to, že se teď tak intenzivně pracuje nejen na tom, abychom byli odzbrojeni, ale také na tom, abychom to vnímali tak, že je to pro naše dobro, začátkem toho, že držení zbraně se stává součástí ideologického boje?

Pavel Černý: Za císaře pána stačila ohláška zbraně. A bylo k dispozici spousta zbraní, které si lidé mohli kupovat. To samé za první republiky, kdy si lidé na svoji obranu prostě koupili pistoli bez nějakého velkého prověření. Pak jsme zažili dvě ošklivé totality, které zbraním rozhodně nepřály. Možná právě proto si občané ČR váží toho, že najednou mohl slušný občan zbraň opět mít. A to nejenom pro sport, myslivost, ale také z hlediska obrany sebe a svých blízkých.

Západní společnost je pro nás často až nepochopitelná. Jako příklad si můžeme uvést Anglii, kde lidem, co se týká zbraní, vzali úplně všechno. Vzali jim i možnost nabývat většiny zbraní pro lov a sport – a to všechno ve jménu lepší společnosti. Britové to akceptovali – a pak jim začali zakazovat nejenom nože a pepřové spreje, které tam jsou pokládány za zbraň a nikdo je nesmí u sebe mít. Ale začali jim zakazovat i předměty denní potřeby. To znamená, že když vás načapá policista s tím, že budete mít u sebe šroubovák nebo kladivo, což jsou podle nich nebezpečné předměty, tak je to důkazem viny a vy musíte dlouze a složitě vysvětlovat, proč takovou „nebezpečnou“ věc u sebe máte a že s ní nechcete nic zlého udělat. A pokud to nevysvětlíte, čeká vás pokuta ve stovkách liber. V situaci, kdy je tam násilí, kriminalita a terorismus na vzestupu, je to zcela absurdní.

Představte si, že lidé tam občas demonstrují za ještě tužší zákazy nožů, abych jich bylo ve společnosti ještě méně. Trošku to připomíná pohádku o Šípkové Růžence, kdy lidé všechno, co bylo ostré a špičaté, házeli do studny v přesvědčení, že to společnosti pomůže. Nepomůže. Šikanován je pouze běžný občan, který ale paradoxně volá po čím dál větší kontrole. Pro nás je to nepochopitelný svět, úplně jiný vesmír. A to hlavní, co nechceme, je, aby se tyto trendy dostaly k nám, protože je to proti zdravému rozumu.

Martina: Ale tyto trendy k nám směřují. ČR se bude muset přizpůsobit evropské směrnici o zbraních. Původně se mluvilo o tom, že její účinnost bude možná odložena až do první poloviny roku 2019. Ale pokud vím, tak 12. března soudní dvůr EU zamítl návrh ČR na odklad této směrnice. To znamená, že už je hotovo a tato evropská směrnice omezující legální držitele zbraní vstoupí v platnost, ať chceme nebo nechceme?

Pavel Černý: My věříme, že ne, a děláme skutečně hodně proti tomu, aby tomu tak bylo.

Státy, ve kterých je na vzestupu kriminalita a terorismus, a kde nemůžete mít nůž nebo pepřový sprej v kapse či kabelce, nám diktují, jaké mají být naše zbraňové zákony

Martina: Když to zamítl soudní dvůr EU, tak to neznamená, že už je hotovo?

Pavel Černý: V současné době byla podána žaloba k Evropskému soudu. To, o čem jste mluvila, bylo pouze oznámení Evropského soudu, že nebude vydáno žádné předběžné opatření, které by ještě do rozsudku Evropského soudu mohlo zastavit implementaci evropské směrnice. Ta je zákazová a nesmyslná – a nebráním se i slovu „diktátorská“, protože takto nám byla skutečně předložena.

Byli bychom hrozně rádi, kdyby došlo na slova premiéra, který volá po tom, že máme být v Evropě více slyšet. A chtěli bychom politiky, kteří by neakceptovali, když nám někdo předloží nesmysl. O této směrnici nejen odborná a laická veřejnost, ale i většina našich politiků říká, že je hloupá, nesmyslná a že nám dokonce poničí vysoce funkční zákony, ovlivní bezpečnost a nadělá strašný zmatek. Bude to prostě destabilizující záležitost.

Na Západě by se spíš mohli od nás inspirovat, jak má vypadat dobrý zákon a podobné věci zavádět i u nich. Státy, ve kterých je na vzestupu kriminalita a terorismus a kde nemůžete mít nůž nebo pepřový sprej v kapse či kabelce, nám budou diktovat a kázat o tom, jaké mají být naše zbraňové zákony. Jsme statisticky šestou nejbezpečnější zemí světa. Již podruhé jsme dosáhli na tuto metu a vypadá to, že se to bude zlepšovat. Kriminalita u nás jde ověřeně statisticky dolů. V této situaci se nabízí úplně kacířská myšlenka: Chtějí snad ti na západ od nás, abychom na tom byli s kriminalitou a bezpečností tak špatně jako oni? Anebo by se měli od nás poučit, jak své poměry ošetřit tak, aby se jejich bezpečnost trošku zlepšila?

Martina: Jak si odpovídáte na tuto kacířskou otázku?

Pavel Černý: Teď možná řeknu něco odvážného. Mnohokrát jsem se bavil s kolegy ze zemí na západ od nás, někteří z nich jsou policisté. Ptal jsem se na to, proč nám nesmyslné věci servírují právě ty státy Evropské unie, kde je bezpečnost tragická a proč se třeba neinspirují funkčními zbraňovými zákony, které máme u nás. A oni mi řekli: „Nejde to. U vás těch 300 tisíc vlastníků zbraní, kteří jsou slušnými občany, není žádným problémem. Mohou mít u sebe třeba dvě zbraně, podle úvahy. Je to bezproblémové a efektivní. Ale u nás se mění skladba obyvatelstva, nábožensky i bezpečnostně. Je zde mnoho lidí, kteří by sice splnili podmínku beztrestnosti, zdravotní způsobilosti a třeba by zatím ani neměli kriminální minulost. Ale vyznávají třeba radikální náboženskou ideologii, jsou nepřáteli našich zemí a zavedení takového zbrojního zákona, jaký máte v ČR, by znamenalo, že tito lidé by se prakticky přes noc mohli legálně ozbrojit. Byly by to desítky, stovky, možná i miliony lidí a to si západní Evropa v současné politické situaci už, bohužel, nemůže dovolit.“

Státy jako Německo, Francie nebo Velká Británie nemohou najednou lusknout prsty a nechat legálně ozbrojit statisíce, možná miliony muslimských obyvatel, kteří vyznávají svoje vlastní zákony, právo šaría, a netají se tím, že jejich největším nepřítelem je civilizace těchto států

Martina: Možná by to, jakým způsobem se chovají v Británii, dávalo ve světle vašich slov logiku.

Pavel Černý: Řeknu to na rovinu. Státy jako Německo, Francie nebo Velká Británie nemohou najednou lusknout prsty a nechat legálně ozbrojit statisíce, možná miliony muslimských obyvatel, kteří vyznávají svoje vlastní zákony, právo šaría, a kteří se netají tím, že jejich největším nepřítelem je civilizace těchto států. U nás tyto problémy zatím ještě nemáme – a doufám, že to ještě dlouho vydrží.

Martina: Jestli tomu správně rozumím, byl byste pro to, aby se národní státy rozhodovaly ve věci držení zbraní každý sám – a ne podle nějaké evropské směrnice. Protože to, co je možné u nás, asi není transplantovatelné na Francii nebo Velkou Británii. Ale zároveň není důvod, abychom si přetahovali jejich obavy a jejich systém do naší legislativy.

Pavel Černý: Ano. V Lisabonské smlouvě je jeden odstavec, který pojednává o tom, že bezpečnost státu je plně v režii účastnických států unie. A právě této výjimky my, a spousta našich politiků, chceme využít. Chceme jí využít proto, abychom do našich zákonů nezaváděli věci, které jsou nejen nesmyslné, ale skutečně bezprostředně ohrožují naši bezpečnost. To nedopusťme.

Směrnice EU je přijata takzvaně jako otevřená. To znamená, že pro následující zákony již není potřeba schvalování. Prostě se další zákazy jen dopíší do seznamu.

Martina: Pane podplukovníku, říkal jste, že doufáte a uděláte vše pro to, aby v naší zemi nebyla přijata ona evropská směrnice. Upřímně, myslíte, že máme šanci? Možná to můžeme oddálit, ale ve společenství se zeměmi, kde nesmí nosit zbraně ani policisté? Nedávno jsem četla norskou detektivku a musela jsem se smát, když nějaká komisařka svírala vystrašeně v kapse pepřový sprej. To je v našich kulisách komická představa, že sprej byl její jedinou zbraní. A mám dojem, že si ten pepřák ještě pořídila nějak ilegálně. Máme šanci to ustát?

Pavel Černý: Děláme pro to všechno. Ale nejde jen o tu první zákazovou vlnu, na základě které by byli ihned poškozeni naši slušní občané, kteří vlastní legální zbraně. Situace je o to horší, že by následovaly další vlny. Proto se to musí zarazit definitivně.

Martina: Protože by šlo o salámovou metodu?

Pavel Černý: Ano a o tom se málo mluví. Nevím, jestli je to úmysl, ale zapomínají na to jak média, tak někdy i někteří politici. Ta zákazová směrnice je totiž přijata takzvaně jako otevřená. To znamená, že pro následující zákony již není zapotřebí další schvalování parlamentem, Radou, a tak dále. Prostě se jen další zákazy dopíší do seznamu, který může být stále delší. Každé dva roky, jak je to již nyní plánováno, má být provedena takzvaná analýza stavu a další opatření. A co ta další opatření budou znamenat, se Evropská komise v čele s panem Junckerem netají. Ten hned po tom, co tyto evropské zákazy vešly v platnost, prohlásil, že jsou málo přísné, málo ambiciózní – a že doufá, že to v příštích letech bude napraveno. To znamená, že budou dopisovány další zákazy a členským státům to bude pouze oznamováno. A v tom je právě riziko, že z toho bude salám lidských práv a svobod, který bude neustále ukrajován dále a dále, až z něho prostě nic nezbude.

Teď chceme za prvé zarazit implementaci, jejíž termín byl, nebojím se říci diktátorsky, určen do září. To by byla opravdu hrůza. Bylo by to destabilizující provizorium. Jisté věci a tlak z Evropy asi nebude možné ustát. Je paradoxní, že právě my bychom teď měli zamíchat s našimi funkčními zákony pod ultimáty Bruselu. Již na příští rok se chystají místo našeho dosavadního zbrojního zákona čtyři nové. Ten první, jak plánuje ministerstvo vnitra, by měl být o nějaké rozumné implementaci. Vznikla na to komise, kde jsou erudovaní lidé, ve které jsem přítomen já a spousta dalších kolegů.

Tuto implementaci budeme akceptovat se skřípěním zubů. V návaznosti bude dělán zákon číslo dvě, který by měl být takzvaně vyjímající. Ten by vlastníky zbraní vyňal z působnosti toho prvního zákona, což by bylo ve stylu jakési bezpečnostní rezervy. Již jsme se zmínili o tom, že zde máme policejní síly i armádní složky, které mohou být nějakou velmi extrémní situací doslova raz dva vyčerpány. A máme zde také 300 tisíc lidí prověřovaných po zdravotní stránce, i co se týká bezúhonnosti. A my bychom chtěli, aby tento stát nemávl rukou nad možností využití těchto lidí, kteří by se do budoucna třeba chtěli podílet na naší bezpečnosti a byli i vyňati z nesmyslů, které nám naservíroval Brusel.

Co se týká terorismu, který vidíme v západní Evropě, tak to není o tom, jestli k nám dorazí, ale je to pouze otázkou času

Martina: Při současném stavu naší armády i policie by vyčerpání nemuselo trvat až tak dlouho.

Pavel Černý: Ano, tito lidé zdokonalují své dovednosti sami, ve volném čase trénují za vlastní peníze. My bychom chtěli, aby stát tyto aktivity podporoval, například brannými spolky, nabídkou spolupráce, možná i nabídkou armádních střelnic, příspěvků na nějaké zdokonalování branných dovedností. Voláme po brannosti. V současné době jsme se v Evropě začali cítit tak, jako že se nás netýkají různé živelné pohromy ve světě, ohromná tornáda, obrovské povodně, co by udělal blackout v ulicích a následný nedostatek elektřiny, výpadky počítačové sítě. A co se týká terorismu, který vidíme v západní Evropě, tak to není o tom, jestli k nám dorazí, ale je to pouze otázkou času. Na tom se shodují i všichni bezpečnostní experti.

Martina: V tomto měl pravdu česko-polský esejista Gabriel Laub, který říkal: „Mír je, když se střílí jinde.“ A my se tohoto urputně držíme. Ale pojďme být konkrétní. Pokud se vám a naší zemi nepodaří uhájit náš dosud platný zákon pro majitele zbraní.

Pavel Černý: Byly by to nové zbraňové zákony a my bychom je rádi podpořili něčím podobným, o co jsme usilovali již minulý rok. Změnou ústavního zákona o bezpečnosti, kde by bylo zaneseno a potvrzeno právo slušného českého člověka na legální, soukromou zbraň.

Martina: Ale neprošlo to.

Pavel Černý: Neprošlo, kvůli politikům v Senátu, kteří jsou pouze našim placeným, voleným servisem. Občan je s nimi buď spokojen, s tím, jak hájí jeho práva a zájmy, anebo není. A u mnoha senátorů se bude mnoho občanů zajisté zabývat tím, jestli je budou znovu volit. Než začala tato věc, tak málokterý z majitelů zbraní znal nějaký větší počet poslanců nebo senátorů. Dnes po jednání, které proběhlo ve sněmovně a v Senátu, znají prakticky všechny své politiky – a to tu ještě nebylo. Politici budou asi tímto způsobem naučeni odpovědnosti svým voličům, protože máloco, možná snad kouření nebo EET, v současné době zajímá politickou scénu i veřejnost tolik, jako je problém legálních zbraní. A to se nebavíme jen o vlastnících zbrojních průkazů.

Martina: Vlastníků zbrojních průkazů a legálních držitelů zbraní je 300 tisíc. Spoustu dalších občanů to vůbec nezajímá anebo se domnívají, protože se to už také zakořenilo v našich myslích, že zbraň je ošklivo, násilí, agrese. Že zbraň není na sebeobranu, ale je symbolem něčeho špatného. Myslím, že možná trošku žijete ve své bublině, a myslíte si, že to zajímá všechny. Ale ono to tak třeba není.

Pavel Černý: Naštěstí v tomto ohledu nemáte tak úplně pravdu. Svět se, díkybohu, trošku mění. My jsme teď například, asi dva měsíce zpět, přišli s naší novou peticí, která má iniciovat neimplementaci bruselských hloupostí do naší legislativy a iniciovat další dodatek. A paradoxně tuto novou petici podepisuje více lidí, kteří nemají zbrojní průkaz, než těch, kteří jej mají. Již jsme za necelé dva měsíce nashromáždili asi 25 tisíc podpisů, což je úspěch, protože rozhýbat Čechy, kteří jsou velmi apolitičtí a neaktivní, není jednoduché. Mnoho lidí říká: „Nemám rád zbraně, ale vím, že to dnes není jen o samotných zbraních.“ Někteří k tomu dodávají: „Já, který jsem byl proti zbraním, dnes uvažuji o tom, že si budu dělat zbrojní průkaz.“ Spousta lidí cítí, že mít doma zbraň není nějaká frajeřinka, ale odpovědnost ohledně rodiny a svých nejbližších, protože se může stát leccos. Jak se říká, někdy je pro lidi důležitější pocit bezpečí, než mít stravu.

Martina: Pane podplukovníku, děkuji vám za rozhovor a naději, kterou šíříte.

Pavel Černý: Já děkuji vám za tuto možnost mluvit o tak důležité věci šířeji než jinde.

Všechny příspěvky s Pavel Černý