Zpět

Četl jsem kdesi, že přehozená písmena dělají z češtiny slovenštinu a ze slovenštiny češtinu. Jen považte: provaz – povraz, bedna – debna, mlha – hmla…

Na tuto i jiné jazykové hrátky jsem si vzpomněl, když mi před časem vyprávěla jedna mladá žena o svém manželství. Zamilovala se ve dvaceti a to, co jí především imponovalo na jejím nastávajícím, byla jeho duchaplnost. Ve společnosti byl známý svými vtipnými reakcemi na každou situaci, vtipně odpovídal na řadu dotazů, duchaplnou poznámkou neopomněl okořenit žádnou diskuzi. Prostě skvělý společník a bavič k pohledání.

Až po nějakém čase v manželství zjistila, že oč více byl ve společnosti duchaplný, o to méně byl doma plný ducha. A hle, opět slovní hříčka. Být duchaplný ještě neznamená být plný ducha. Zvláště křesťanům, kteří věří v Ducha svatého je tato přesmyčka dobře srozumitelná.

Prapodivní duchové

My starší pamatujeme doby, když jsme pod vedením silné a neomylné strany kráčeli od vítězství k vítězství a od úspěchu k úspěchu mílovými kroky vpřed. A přesto, že to byla doba, mimo jiné, prodchnutá silným ateismem, vládla tu řada prapodivných duchů. I přesto, že slovo duch je pojem z oblasti duchovní, byl režimem hojně používaný. Nic se nedělo jenom tak. Vše bylo podřízeno duchu Velké říjnové socialistické revoluce, mládež byla vedena v duchu marxismu-leninismu, závazková hnutí na závodech v duchu Vítězného února a kultura byla nesena v duchu pokrokových tradic. Duchy se to tady jenom hemžilo.

Ovšem slovo duch nebylo to jediné, co si ateistický režim přivlastnil. Opět v duchu staré pravdy, že ďábel je opice Boží, okopíroval i církevní svátosti, ze kterých udělal civilní rituály. Ale tady už nejde o slovní hrátky, leč o často nepovedenou, někdy až násilnou podívanou. Ze křtů se stalo vítání občánků, z biřmování rituál odevzdávání občanského průkazu nebo výučního listu, ze svátosti manželství pouze manželství, ba i zpověď se svého času nosila, zvláště tehdy, když se ideově pobloudilý soudruh kál za svoje politické hereze.

Reinkarnace módních duchů

Sám jsem byl svědkem takové podívané na jedné radnici a na jednom zámku. V prvním případě šlo o „vítání občánků do života“. Matka podala panu zastupiteli s Fidorkou na prsou své dítě, ten je položil do kolébky se státním znakem, dvakrát pohoupal, a zase vrátil matce se slovy: „Přijal jsem člověka, odevzdávám občana.“ Jinými slovy: „Proměnil jsem duši za ducha a z vašeho dítěte vyrobil rodné číslo“.

Ve druhém případě šlo o svatební obřad. Opět jiný, místní zastupitel, předal snoubencům misku s chlebem a kalich s vínem se slovy: „Pojezte a popijte. Chléb je symbolem vaší práce a víno symbolem vaší radosti.“

Doba pokročila a duchům se daří dál. Tentokrát provedli reinkarnaci, předušili se jako v té kolébce a v podobě politických celebrit obsadili sněmovnu, senát i ministerská křesla.

Tam se dušují, že to nejen se mnou, ale s námi všemi myslí poctivě. Pochybuji o tom. Při poslechu jejich slov a pohledu do jejich tváří se mi vybaví slova jako prostoduchost, slaboduchost až bezduchost.

Všechny příspěvky s Maxmilián Kašparů