Zpět

Slíbili jsme vám, že budeme k věcem přistupovat s nadějí, ne se lží. Asi od nás s novým rokem neočekáváte službu – profesionální lakování čehokoliv na růžovo. Tento post je už v celé Evropě a západní civilizaci stejně obsazen. A tak zkrátka přistupme k možným rizikům sportovně a s nadhledem. Příliš mnoho lidí, kterých je důvod si vážit, tvrdí, že krize přijde – a tak mezi modlitbami, aby tomu tak nebylo, vyšetřeme ještě čas i na to připravit se na možnou eventualitu, že modlitby vyslyšeny nebudou. Kdo je připraven, není zaskočen, to klišé má něco do sebe, tak se mu věnujme nejen na začátku tohoto roku. A tak dnes započneme jakýsi seriál, jakkoli může být nepravidelný, kde přesně o tomto tématu budeme mluvit s těmi, kdo této problematice u nás rozumí nejlépe. A jedním z nich je docent Václav Cílek.

Martina: Václave, je optimistické připravovat se na krizi?

Václav Cílek: Je to optimistické v tom, že když už o té krizi mluvím 30 let, a ona stále nepřišla, tak nevíme, kolik času máme. A abychom nešířili paniku v situaci, kdy je někdy nutné paniku šířit, tak řeknu jednu zkušenost. Před lety, jak měl být konec světa, jsme psali knížku pro preppery, jmenovala se „Tři svíce za budoucnost“. Vypadalo to hrozně pochmurně – konec světa se blíží a jak se na to připravit. Najednou lidé zjistili, že když se trošku připravují, že jim to přináší uspokojení.

Ty strachy jsou totiž všude kolem nás. Některé jsou vnímané a některé reálné. Většina lidí funguje tak, že je zažene. Funguje to jako chvíle nejistoty a pak to přeskočíme. Mimochodem toto z hlediska krizové připravenosti silně vnímají američtí piloti vojenských letadel, jsou navyklí na pocit, že je něco špatně. A v okamžiku, když na tento pocit, že je něco špatně, nezareagujete, já to mám třeba v situaci, když zapomenu mobil, tak mysl to okamžitě během dvou vteřin přeskočí a normalizuje. A pak jdete a máte pocit, že je doopravdy něco špatně, ale už to člověk moc nevnímá.

Martina: A ty máš těch 30 let pocit, že něco je špatně?

Václav Cílek: Ne. Před nějakými 30 lety, ještě za minulého režimu, jsem začal psát o klimatické změně, tehdy to bylo dokonce do Rudého práva. Pak jsem si postupně uvědomoval, že součástí klimatické změny je pochopitelně energetika. A také, že existují krize percepční, to znamená, že to nemusí být skutečná krize, ale my to vnímáme krizově. Samozřejmě mohou být i krize reálné. V roce 1994 si mě pozvalo NATO na setkání klimatologů a archeologů do Turecka, kde se řešil rozpad starého světa ve 20., 22. stol. před Kristem. Velmi zajímavě tam hovořili turečtí intelektuálové, což jsou lidé, kteří jsou smýkáni životem a režimem, což znamená, že vnímají svět podstatně realističtěji a skutečně mnohem závažnějším způsobem než my. Rozebírali jsme scénáře, co udělá s potravinami a tím pádem i s lidmi, když přichází doba sucha. Vůbec jsme netušili, že se to téměř doslova naplní za syrské krize. Takže to bylo pro mě velké ponaučení.

Potom jsem začal upozorňovat na kolapsovou stránku věci. Pardon, že mluvím o sobě, ale ono je to možná někdy také dobré, protože ještě v té půlce 90. let a později panoval bezbřehý optimismus. Pamatuji si, jak spolužák Šanc, který tehdy působil v Bruselu na nějakém středně vysokém postu, dostal návštěvu pana Mirka Topolánka a ten mu říká: „Můžete mi uvést příklad nějaké civilizace, která prošla kolapsem, která se prostě zhroutila?“ No pochopitelně to byly v podstatě všechny. Civilizace vždy povstávají a upadají – a některá místa jako Egypt nebo Čína vydrží delší a jiné kratší dobu. Takže v době bezbřehého optimismu bylo na místě říkat: „zpomalte“, ve smyslu: „Bacha, jsou tady různá rizika.“ Pak se rizika začala čím dál víc přesouvat do špatné nálady a špatná nálada je destruktivní. Mistr Eckhart říkal, že pocit bezmoci je od ďábla. Já jsem si to mockrát uvědomoval, ale to by bylo jiné vyprávění o tom, kdo s námi manipuluje pomocí strachu.

Během několika posledních let zdůrazňuji to, že po každém kolapsu dochází k regeneraci, což není návrat do původního stavu, ale do takového, ve kterém se dá často docela dobře žít a soustředit se na síly regenerace. My se asi budeme bavit o připravenosti. Pro tu mám dvě základní kritéria a myslím, že obě jsou velmi podstatná. První je opsané od Matthewa Steina, což je významný americký prepper a kazatel, který o tomto hodně píše. On říká: „Vaší motivací ať je láska.“ Ať je to starost o svět, to je první věc. Druhou věcí je minimální připravenost. Já tomu říkám něžná forma prepperství. Možná opravdu ke krizi nedojde, ale já si bohužel myslím, že dojde. Nevím kdy a jak, ale má cenu se do určité rozumné míry připravit na změnu, a to způsobem, který obohatí tvůj život i když ke krizi nedojde.

Nevíme, kdo krizi přežije, ale první postavy, které odchází, jsou Rambové

Martina: Václave, již jsi to zmínil. Právě vyšla kniha o rodinné připravenosti. Ty jsi autorem její první části, která se jmenuje „Kdo přežije a proč“. Když jsem hledala klíč k tomuto rozhovoru, tak jsem ho našla na základě podtitulků této kapitoly, které mě nesmírně zaujaly, takže se budeme věnovat podrobně a konkrétně jednotlivým stádiím i přístupům k připravenosti. Ale základní otázka zní: Kdo tedy přežije a proč? Samozřejmě nechci, abys mi řekl všechno najednou, spíš, jestli to jde zatím říct nějak stručně.

Václav Cílek: Nejde to říct, nevíme, kdo přežije. Psychologie přežívání byla studována dlouhou dobu. Víme ale, že první postavy, které odchází, jsou Rambové.

Martina: To mě zaujalo. Ty tady říkáš, že psycholog přežívání, Al Sieber, říká, že právě lidé jako Rambo odejdou první.

Václav Cílek: Nemají proč žít.

Martina: Proč?

Václav Cílek: Žijí sami za sebe, žijí sami svou silou. Většinou jsou to individualisté, nemají rodinu, nikdo na nich pořádně nezávisí. To znamená, že všichni psychologové přežívání, kteří zkoumali reálné situace přežívání, zjistili, že horský vůdce, silný a zkušený, umře druhý den a slabá žena vydrží týden. Ale je to velmi obtížné odhadnout.

Ještě řeknu něco ke knize. Připravovali jsme ji 8 let a hlavní část napsal Ferda Šmikmátor. To je jeskyňář, můj kolega, který v 80. letech utekl do Rakouska a okamžitě se tam účastnil všech možných alternativních kurzů, včetně kurzů přežívání. On je tím, kdo má technickou znalost věci. Dále jsem poprosil policistu Lukáše Heinze, který je věčně na ulici a řeší různé problematické věci, a Josefa Juránka, který vedl cvičení Blackout. A zajímal mě také Petr Horký, chtěl jsem vědět, jaké si vybere ponožky, když jde napříč Grónskem.

Martina: To se může hodit.

Václav Cílek: To se může jistě hodit, zimy bývají tuhé. Takže se zpožděním několika let jsme dali dohromady tuto tlustou knihu, která vychází v nakladatelství „Dokořán“.

Někteří lidé si z pocitu ohrožení dělají životní program, to znamená, že jsou tak ponořeni do možnosti krize, že se stali zajatci této myšlenky

Martina: Václave, ty ses již o tom zmínil, ale přesto mě první podtitul tvé kapitoly zarazil, protože zní: Připravte se na to, že krize třeba nikdy nepřijde. To je přece to, co bychom si asi přáli. Proč tedy toto varování? Abychom si nepřipadali jako předpřipravení hlupáci, kteří naletěli, nebo proč?

Václav Cílek: Při psaní této knihy jsem si stáhl asi 120 různých návodů a celou řadu doprovodných knih. Jedna z nich se týkala literatury a katastrofických motivů v literatuře. A ukazuje se, že od roku 1895, tedy od konce 19. stol., se neustále objevují knížky o konci světa, o konci Evropy, úpadku Západu. Ono to má něco do sebe, protože byla 1. a 2. světová válka, pak studená válka, takže se tomu nedivím. A skoro všechny tyto knihy mají podtitul jako: „Je potřeba s tím něco udělat teď, protože času máme málo.“ Uvědomil jsem si, že nevíme, kolik máme času, že máme stejný pocit, jako měly generace spisovatelů nebo prepperů před námi – něco je ve vzduchu, na něco se připravit musíme.

Možná, že je něco ve vzduchu stále, to já nevím, ale spíše jsem se snažil reagovat na to, že někteří lidé si z pocitu ohrožení dělají životní program, to znamená, že jsou tak ponořeni do možnosti krize, že se stali zajatci myšlenky krize. Protože to nechci držet v poloze strachu, ale v poloze sebevědomí připravenosti.

Řeknu to ještě jinak. Mám hodně kamarádů, kteří dělají bojové sporty, a řada z nich v průběhu let dostala hrozně do držky od rumunských dělníků a podobně. A to byli lidé, kteří to cvičili 20 let a v podstatě denně. Takže jaký to má význam?

Martina: To nechápu, neuměli se ubránit?

Václav Cílek: Ano, neuměli se ubránit. Když se chceš bránit, tak musíš mít pistoli a ty lidi prostě odstřelit. I reakce proti noži je velmi obtížná, protože tyto útoky jsou hrozně rychlé a většinou velmi zákeřné. Němečtí policisté uvádějí, že potřebují vidět útočníka s nožem na vzdálenost minimálně 6, ale raději 9 metrů, protože si ani nevšimneš – a než stačíš vytáhnout zbraň, je útočník u tebe. Někdy se stává, že si lidé z pocitu ohrožení dělají životní program, a když jdeš na dřeň věci, tak tento životní program je do značné míry diktován strachem z okolního světa. Ale já si přeji jiný postoj ke světu, spíše otevřený a laskavý, a schopnost se bránit nebo vyhnout se nebezpečí teprve v okamžiku, když je to nezbytné. To znamená, že existuje řada lidí, často tvrdých prepperů, kteří nejsou v zajetí situace, ale v zajetí toho, že předpokládají, že bude špatně. Možná, že mají pravdu. Tohle je prostě individuální věc, ale já nechci být v této věci příliš vážný. Takto bych to řekl.

Banky mají často pouze dvě nebo pět procent peněz, které do nich lidé vložili. Když vypukne panika a chtěli byste z bank stáhnout jen 10 procent z toho, co máte uložené – tak banka to mezitím půjčila další bance, ta zase další… jsou to řetězce dlužníků.

Martina: Rozumím. A pouštíš se do úvah, kdy by krize měla přijít? Máš nějaký časový horizont?

Václav Cílek: Ano, mám několik horizontů a jsou to mé soukromé horizonty. Často vzpomínám na diskuse zaznamenané v letech 1920 až 1922 v Praze a Berlíně o tom, jak carští důstojníci dostávají zprávy, že v sovětském Rusku je situace natolik šílená, že se musí okamžitě zhroutit. Rusové se nakonec zhroutí po roce 1990… To znamená, že skutečně hodně těchto procesů má mnohem větší setrvačnost a životnost, než bychom si byli ochotni přiznat. Pamatuji si, jak za mnou byl jeden režisér a vypráví: „Točil jsem film o Fidelu Castrovi. No, to je takový jako…“, chtěl říct loser. Najednou se zarazil a říká: „No vždyť ale sakra on má podporu části Kubánců už asi 50 let a vydržel takhle dlouho…“

Pojďme se vrátit k reálnému odhadu, co myslím, že se může stát. Mým pravděpodobným scénářem je, že nejdřív ze všeho přijde ekonomická krize. Nevíme z jakých důvodů. Většinou se jedná o nějaké souběhy situací. Může přijít a nemusí. Hovořit o ekonomické krizi je velký problém, protože banky mají často pouze dvě nebo pět procent peněz, které do nich lidé vložili. To znamená, že když vypukne panika a chtěli byste z bank stáhnout jen 10 procent z toho, co tam máte uložené… Ta banka to mezitím půjčila další bance, ta zase další, takže jsou to celé řetězce dlužníků, kteří se zaseknou na nějakém slabém místě. Je to tedy vždy o úvaze, že fáma může i za normální situace položit zdravou banku. Bankéři to vědí a proto vám, i když by byla skutečná krize na spadnutí, stejně musejí říkat, že je vše pořádku, protože jinak by to ještě uspíšili.

Martina: Myslím, že toto máme ještě v živé paměti.

Václav Cílek: Ano, to si dobře pamatujeme. Konkrétní čísla: Myslím, že ekonomická krize může přijít v rozmezí tří až pěti let. Je to můj odhad, možná se mýlím. Domnívám se, že něco jako environmentální krize může přijít v měřítku 10 let. Změna klimatu se bude projevovat zejména suchem v nějaké oblasti, toto sucho způsobí nedostatek potravin, nedostatek potravin způsobí to, že jídlo bude drahé. My to ustojíme, ale neustojí to chudé země, kde lidé dávají za potraviny 50, 70 procent svých příjmů.

Konkrétní příklad, ať víme, o čem se bavíme – Čína a produkce rýže. Čína je naprosto úžasná v tom, že je potravinově soběstačná v 99,7 procentech. Rýže je hlavní potravina, ví se, kolik kalorií denního příjmu spotřebovává Čína, kolik spotřebovává Indonésie a tak dále. Rýže se v Číně pěstuje na ploše, která odpovídá zhruba ploše Itálie. Čína má 14 procent obdělávatelné plochy země (Tibet, náhorní plošiny a podobně). Z té plochy rozsahu Itálie, na které se pěstuje rýže pro všechny Číňany, kteří žijí v Číně, je tak okolo 10 procent hodně ohrožených suchem a dalších 20 až 30 procent je částečně ohrožených. Dá se tedy velmi jednoduše očekávat, že čínská produkce rýže, i kdyby nebyly nějaké velké klimatické změny, může snadno spadnout o desetinu. Ale 10 procent čínské produkce rýže je kapacita třech největších vývozců.

Martina: Nechci pak vidět ty ceny.

Václav Cílek: Ano, Čína je natolik bohatá a natolik se stará o své lidi, že pak skoupí pšenici, dojde k panice. Pak se to srovná na nějaké úrovni, která bude asi vyšší než počáteční, ale první půlrok, rok do další sklizně bude velmi obtížný. My to přežijeme, ale co se bude dít v Bangladéši a v podobných zemích, to tedy netuším. Takže to je reálný případ, co se může stát. Taková situace může nastat toto jaro anebo za 10 let. Obecně myslím a obávám se, i když je mi víc jak 60 let, že nějakou krizí ještě projdu.

Být prorokem, který má pravdu, je nebezpečné

Martina: Václave, mnozí lidé mě varují a říkají, že čím víc o tom budeme takto mluvit, čím více lidí bude žít s tím, že připustí myšlenku krize – a tato myšlenka se začne naplňovat a zhmotňovat. Takže toto jemné varování a volání po něžné připravenosti, po něžném prepperství je z jejich pohledu špatně, protože tou myšlenkou podle nich způsobujeme, že krize možná přijde dřív, než by jinak přišla, nebo by třeba nepřišla vůbec. Co si myslíš o této úvaze?

Václav Cílek: To už mi kdysi dávno říkal filosof Zdeněk Pinc, že když má nějaký prorok pravdu, je nutné ho zabít. Sociologické výzkumy ukazují, že když máš proroka, který prorokuje něco špatného a nedojde k tomu, tak to projde a lidé to omluví. Ale když máš pravdu, tak to neomluví, protože hluboko v nás je skryto přesvědčení, že tím, že o věci mluvíme, ji přivoláváme. Vychází to hluboko z minulosti, kdy se třeba nesměla uvádět jména čertů, říkalo se rohatý, nebo jen tmavý.

Martina: V Harry Potterovi je „Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit…“

Václav Cílek: Víš, neznám Harryho Pottera, ale znám Pretoria a Rýbrcoula, takže vím, že jméno Krakonoš se taky nemělo vyslovovat, aby se prostě nezhmotnilo. Takže být prorokem, který má pravdu, je nebezpečné. Já o věci mluvím jen tehdy, jsem-li k ní vyzván. Jinak ne. Ty se ptáš a mojí povinností je dát ti odpověď. Nevím, jestli pravdivou, ale upřímnou. To znamená, že musím říct to, co si opravdu myslím. A ano, většina námitek lidí, proč nehovořit o krizi, je taková, že nechtějí být zneklidňovaní, protože ještě nevědí, že když se o sebe začneš starat, tak tě to uklidní.

Martina: Uklidní to, protože se člověk aspoň trošku stává pánem situace kolem sebe. Z toho by plynula moje další otázka. Dá se říci jakou krizi, či jen nepohodlí, psychicky dokážeme zvládnout a co už ne?

Václav Cílek: Bavil jsem se bosenským režisérem, který studoval v Praze na FAMU. Říkal: „Odjel jsem domů do Sarajeva, pak jsem musel v Praze vyřídit nějaké papíry. Chtěl jsem se vrátit a zavolali mi naši, že nevědí, co se děje, že v ulicích Sarajeva vyrostly barikády a ať se zatím nevracím, ať počkám. Trvalo to nakonec devět let.“ A pak dodal: „Víte, na krizi velkých rozměrů se připravit nedá.“

Abychom věděli, o čem se bavíme – krize jsou krátkodobé a dlouhodobé. Krátkodobé krize, a to je dobré vyjmenovat, jsou v základních možných scénářích epidemie, blackout, nějaká nepředvídatelná krize, kdy se s něčím sejdou třeba ekonomické podmínky, něco, co nedovedeme odhadnout, možná politická krize. To jsou příklady rychlých krizí, které mají tu vlastnost, že jsou prvních několik dnů ničivé, v Evropě to trvá většinou 14 dnů, a za nějakou dobu se ustálí.

A pak je zde to, o čem si myslím, že na to máme být připraveni, totiž na chronickou krizi západní civilizace. Ta spočívá v tom, že jsou tu a tam nějaké bouře, tu a tam nějaké ekonomické problémy, tu a tam špatné počasí, ale celkově společnost chudne. Pak se musí spolehnout buďto na tradici, tedy udělat třeba rybízový džem nebo něco podobného, a zároveň využívat hightech, současné dobré vynálezy nebo dobré látky, dobré materiály.

Martina: Zkrátka skvělé technologie.

Václav Cílek: Ano, technologie, které můžeme využít. Celkově je to o něco skromnější život. Jenže já jsem se teď vícekrát bavil s Honzou Sokolem a on má myšlenku, která mě silně zaujala, a to, že myšlenka úspěchu a prosperity přichází někdy s osvícenectvím na konce 18. stol. Nejdříve je to prosperita. A potom, spíše ve 20. století, v poválečné době, je to americký úspěch. Toto má jasné kořeny. Děti chodily v zimě do školy bosy, měly hlad, lidi měli souchotiny, umírali brzo, a tedy bylo nutné doopravdy zajistit prosperitu. Z počátku to byl prostředek k lepšímu osobnímu životu, ale v naší době nebo v roce 1990 se prosperita stala cílem, což znamená, že už nejsme bohatí proto, abychom byli klidnější a líp se nám vnitřně žilo. Už jsme bohatí proto, že se poměřujeme s jinými bohatými lidmi – bohatství potřebujeme a stejně tak úspěch.

Tento postoj, že prosperita a úspěch jsou primární, vede k tomu, že se zanedbala stabilita, duševní klid, osobní růst, tedy kulturní a duchovní hodnoty, které doopravdy mizí prakticky všude. Bavili jsme se teď s nějakými tureckými intelektuály a ti říkají: „U nás v Turecku je nyní největším problémem, že lidé ztrácejí smysl pro půdu, pro krajinu.“ A když to řeknou Turkové, tak na to tedy začneš koukat.

Martina: Václave, děkuji ti za vstup do připravenosti na krizové situace.

Václav Cílek: Také děkuji za tuto možnost.

Všechny příspěvky s Václav Cílek