Zpět

Tato slova v našem minulém rozhovoru s farmaceutem Richardem Pflegerem nikoho z nás pochopitelně nepotěší. Ale jsou možná poctivějším popisem situace než mnohé politické sliby a proklamace. Pokud známe realitu, máme možnost o ní přemýšlet a něco s ní také dělat, protože nejsme zcela bezmocní. Jen se nám nechce měnit návyky. Minule jsme hovořili na konci našeho rozhovoru o tom, že jsme se dostali do prapodivného psychického stavu, kdy jsme rezignovali na obyčejný život. A na to navazujeme opět s farmaceutem Richardem Pflegerem.

Martina: Proč rezignujeme na obyčejný život? Protože nám neobyčejný život přijde příliš obyčejný a my dostáváme podprahově i vědomě informace o tom, že když máme velkou rodinu, hezké vztahy a děláme práci, která nás baví, tak jsme nudní, trapní rutinéři?

Richard Pfleger: V podstatě něco takového. Kdo není na síti, jako by nebyl, když nenavštěvujete místa, která jsou důležitá, abyste navštěvovala, jako byste nebyla. Tato společnost je nemocná. Fyzicky nemocná, to znamená skutečně. To je to, o čem se tady bavíme. A samozřejmě je nemocná i psychicky.

Martina: Proto jsme stále méně odolní? Proto se nám děti hroutí a v ordinacích psychiatrů je čím dál tím více žáků základní školy?

Richard Pfleger: Je tragické, když šestnáctileté děcko bere léky na úzkost, protože ho čeká zkouška. A to není výjimka, je to pravidlo. V tomto hledejte tlak systému, rodiny, tlak na výkon a spoustu dalších věcí. Celá řada lidí na to není stavěná. Měli by dělat něco úplně jiného, obyčejného. Něco, co se s nimi epigeneticky táhne v rodině třeba stovky let. Třeba mají ve skutečnosti větší vztah k půdě, než aby byli právníci, lékaři, nebo nevím co. Ale to rodiče nechtějí vidět. Mám dost klientů, mladých sportovců, kde vidíte, kam až jste schopna dostat mladý organismus přetížením a zdevastovat ho. Když si začnete zhmotňovat své zdravotní komplikace v brzkém věku, tak žijete na úkor budoucnosti. Neboli suma prohřešků minulých je sumou zdravotních komplikací budoucích. A to neokecáte. To tak prostě je.

Martina: Je velký rozdíl mezi tím, jak žijí lidé na venkově a ve velkých městech, potažmo v Praze?

Richard Pfleger: Je. Mám kamarády na Vysočině, moc rád tam jezdím. Jsou to kluci, kteří pracují manuálně v lese, kácí stromy. Tam ještě pořád vidíte lidskou soudržnost, tam není všechno za peníze. Běžné je, že já ti půjčím traktor, a příště, až budu potřebovat, přijdeš mi s něčím pomoct. Rozumíte? Teď jsem udil nebo stáčel med. Nechceš čtyři láhve? Tady máš čtyři kila medu. Oni vám to klidně dají.

V Praze je strašný, děsný, dusivý psychologický smog

Martina: A jsou zdravější?

Richard Pfleger: Jsou mentálně mnohem odolnější. Samozřejmě jsou také unaveni ze způsobu života. Těžká fyzická práce také unavuje, ale na druhou stranu je tam méně dusno. Tady v Praze je dusno, strašné dusno, je to děsné jako smog, psychologický smog.

Martina: Thomas Alva Edison, který se narodil v roce 1847, řekl: „Budoucí lékař nebude léčit lidské tělo pomocí léků, ale spíše bude léčit a předcházet nemocem pomocí stravy.“ Zdá se, že s žárovkou mu to vyšlo, ale v jiných prognózách ne, protože máme tendenci podléhat nejrůznějším módním vlnám, kterých jsem za svůj život zažila hned několik. Ale že by se příliš aktivně pracovalo se stravou, abychom byli zdravější, to se mi úplně nezdá. Jak to vidíte vy?

Richard Pfleger: Thomas Alva Edison měl opravdu. Kvalitní strava a zdravá výživa se skutečně odráží v kvalitě života. Stačí, když se podíváte na to, že západní společnost, to znamená i my, se máme vůbec nejlépe, jak jsme se kdy měli. Lidé mají neuvěřitelné množství peněz, kupují si předražené byty a auta. Máme se od války strašně dobře a přesto je v této společnosti třetina, možná víc, třináctiletých hypovitaminózních děvčat. Nemají základní vitamíny., to znamená folát, B12, železo. Jsou chudokrevné, stále unavené, nemohou otěhotnět. Mezi dětmi není třeba vitamín D, což je důležitý neortotropní faktor, má vliv na správnou funkci a vývoj mozku. A my jim ho musíme dodávat. Matky mažou děti faktorem 50, aby se na slunci náhodou nespálily, ale právě slunce vytváří vitamín D. A najednou zjistíte, že celá západní společnost je deficitní úplně ve všem. Že třetina sportovců má hodnoty vitamínu C na hranici skorbutu, což měli angličtí námořníci v 18. století.

Martina: Než dostali kurděje.

Richard Pfleger: Ano, než dostali kurděje. Přitom my jsme na tom podobně, a to tento triviální vitamín C má minimálně pět, šest klíčových rolí.

Martina: Jenomže když jíte ovoce a zeleninu, které jsou vypěstované hydroponicky, systémem kytička trubička, tak se můžeme radovat z toho, že máme v těle aspoň vlákninu, ale tím jsme asi tak skončili.

Richard Pfleger: V těch žádný vitamín C není a ani vlákninu tam nemáme. Když se podíváte na archeobotanické nálezy, tak v těch jámách, co najdete za slovanskými chatkami, celkem dobře vidíte, co se jedlo, protože tam házeli všechno. Slované byli hrozní, ale máte představu o tom, jak to v minulosti vypadalo? Vláknina, která je palivem pro váš střevní mikrobiom, to znamená pro vaši imunitu, výkonnost a dynamiku, byla v minulosti v jejich potravě obsažena v množství 50 až70 gramů za den. Dnes jsme pod deseti gramy vlákniny na den. A chlap, když vidí vlákninu, tak uteče. Ale třeba kolorektální karcinom se v naší populaci objevuje velmi často přesně z tohoto důvodu, nebo je to jeden důvodů, protože máme tak minimální hodnoty vlákniny. A když to budete praktikovat 20 let, tak vás nádor tlustého střeva nemine, protože změna vnitřního prostředí, mikrobiomu, se přehodí a začne vytvářet podmínky pro to, aby tam něco takového vzniklo. Ale lidi to nezajímá, nemají k tomu žádný vztah. Dřív jste si naložila doma kysané zelí, nebo jste fermentovala, co se dalo, nakládalo se vlastní ovoce. Já se na to ještě pamatuji. S maminkou jsme zavařovali okurky, dělali rychlokvašky a ty se prodávaly na každém rohu. Celý systém se výrazně změnil a my dnes máme k dispozici jenom procesně upravované potraviny, které ale nutričně a složením neodpovídají našim potřebám.

Martina: Když se z nás tímto způsobem stávají tak trochu ropáci, protože dostáváme do těla mnoho umělých potravin, mnoho nepřirozených látek, tak vzniká toxický koktejl. Řekněte mi vy, jako farmaceut, vidíte možnost, že tomuto ropákovi ještě třeba zabere na nějaký neduh kytička, bylinka, nebo na ropáka už musí být použit chemický lék, protože se tělo, buňka, chová trochu jinak? Ptám se úplně laicky, ale zajímalo by mě to.

Richard Pfleger: Ona by zabrala, to není až takový problém. Problém je někde jinde. To vidíte každý den, že třeba důchodci nemají šanci z důchodu žít zdravě.

Martina: Pokud nemají zahrádku a staré návyky.

Richard Pfleger: Ale to nemá drtivá většina, hodnotím tady především Prahu. Oni skutečně mají 50 nebo 100 korun na den. Z toho nejsou schopni pokrýt potravu tak, aby nutričně nestrádali, aby se k nim dostalo všechno to, co by se dostat mělo. Je to chyba systému, že v těch miliardách, co se točí ve zdravotním pojištění a medicíně, mandatorně těmto lidem tyto drobnosti nehradí. Že by prostě jednou za čtvrt roku staříkovi nebo stařence píchli B12 do zadku, předplatili B-komplex, dali vitamín D. Něco takového bych čekal, že systém vymyslí. Jenže nevymyslí.

Ročně je provedeno asi 12 tisíc amputací. Za 10 let je 120 tisíc lidí bez části končetiny. Tolik amputovaných tady nebylo ani po první světové válce.

Martina: Vy jste vymyslel nový způsob léčby bércových vředů. Jak to funguje?

Richard Pfleger: Bércové vředy jsou velký problém. V Čechách jimi trpí statisíce lidí. Medicína samozřejmě zná postupy, jak se o bércový vřed starat. V podstatě jde o to, že potřebujete do příslušného místa přivést okysličenou krev a vystavět novou tkáň. To ale u řady diabetiků už není možné, protože oni po všech komplikacích, po desítkách let diabetu, mají cévní nebo žilní zásobení zkolabované. A pokaždé není možné provést nějaký výkon, protože by se jim to zhoršilo. Máme ročně asi 12 tisíc amputací. To je za 10 let 120 tisíc lidí bez nějaké části končetiny. Což je Plzeň. Tolik amputovaných tady nebylo ani po první světové válce. A my si říkáme moderní společnost.

Pacienti používají různé postupy, jak ránu čistit, krýt a stále dokola. Ale nevyléčí ji. Žijí s ní 2, 5, 7 let. Můj způsob vychází z toho, že by se tato rána měla vyzdravět sama od sebe. To znamená, že když na to něco aplikujete, tak by to mělo aktivovat regenerační pochody v ráně.

Martina: To je asi ideál, ale zatím se to nepovedlo. Vám ano?

Richard Pfleger: Ano. To znamená, že čím zdravější je okolí a vnitřní prostor rány, tím rychlejší je regenerace a rána skutečně zaroste a zavře se, což je cíl této léčby. Čím je rána zdevastovanější, tím systém funguje pomaleji, což je logické. Ale skutečně to vede k tomu, že tam začnou dorůstat cévy, tkáň a tak dále – a to je v té chvíli žádoucí. Pro mě je důležité, protože já nemohu léčit, že tento systém je univerzální a dá se také různě měnit podle typu rány, délky postižení pacienta a tak dále, dá se individuálně přizpůsobovat. Letos vyšla v Japonsku studie, kde Japonci v podstatě popsali to samé co já, jen v trošku jiném gardu.

Martina: Máte to patentováno?

Richard Pfleger: Nemám. Mám to jako radost pro sebe a pár klientů. Když vidíte, že se vám tyto věci daří měnit lepšímu, tak je to vždycky pro vás zadostiučinění.

Martina: Jak se na to dívá klasická medicína?

Richard Pfleger: Ta o tom vůbec neví. Ale o to tady nejde. Víte, nemám rád paušalizovaný přístup evidence-based medicine, tedy standardizované postupy. Pacient je každý trošku jiný. Dříve jsme tady měli určitou léčebnou kreativitu. Lékař se nad pacientem zamýšlel, vymýšlel různé možnosti léčby, léčil podle svých zkušeností, informací a svého nejlepšího přesvědčení. To samé bylo i v lékárnách. Každý lékárník za první republiky měl své kapky na kašel. Rozumíte mi? Vtiskl svou odbornost do něčeho, co bylo kreativní a kreativita je nekonečná. Můžete vymýšlet celou řadu věcí, ano, některé jsou lepší, jiné horší. Ale je to určitý druh umění. Za Rudolfa II. to bylo výsostné umění a dnes se všechno nějak vytratilo. Dnes o už pacientovi skoro nikdo nepřemýšlí.

Medicína má velký problém. Kritizuje všechno okolo, ale sama se není schopna vypořádat s minimálně 20, 25 procenty pacientů, které poškozuje.

Martina: Pacient je číslo pojišťovny a rodné číslo.

Richard Pfleger: Ano, je to číslo pojišťovny, rodné číslo a číslo indikace. To znamená vysoký krevní tlak. Tedy: „Ta křivka vypadá takhle… hm…. tady máte léky“.

Martina: Pokud nemáte štěstí a nemáte lékaře kamaráda.

Richard Pfleger: I kamarádi jsou přetížení. Už toho je moc.

Martina: To je pravda. Nebojíte se, že se vám bude odborná veřejnost vysmívat, stejně jako se třeba posmívali chirurgové Karlu Foltýnovi s jeho devitalizací nádoru? Přestože dodnes na tuto metodu mnozí veterináři přísahají. A myslím, že se to dělá tajně nejenom u veterinárních lékařů.

Richard Pfleger: Ta myšlenka je geniální. A to, že se to někde dělá, no…, ano, asi se to dělá. Je to taková pasivní imunizace. Ale to, jakým způsobem se to zametlo pod koberec, a co se kolem toho dělo, to je pro medicínu špatná vizitka. Protože v minulosti, když se na to podíváte, tak všechny dobré věci, které vznikaly, vznikaly tímto způsobem. Kdybyste viděla, jak se vymýšlel aspirin… Platilo, že co si doma v laboratoři uvařím, také na sobě vyzkouším. To byla 20. léta minulého století. Dnes to už samozřejmě není možné.

Medicína má jeden velký problém. Kritizuje všechno okolo, ale sama se není schopna vypořádat s minimálně 20, 25 procenty pacientů, které poškozuje. Mám na mysli poškození, která vycházejí z moderní léčby, jsou součástí moderní terapie, ale nikdo se k nim nehlásí. Když vás takto poškodí – a teď nemluvím o tom, že vám nechají zašitý peán v břiše – tak nic nevysoudíte, což je úplně absurdní. To by v Americe neprošlo. Jenže tady když vás jako pacienta poškodí špatným postupem, špatným výsledkem, špatnou volbou léků a tak dále, tak nemáte šanci domoci se nápravy. Byla jste léčena podle posledních vědeckých informací v dobré víře, podepsala jste naprosto šílený informační souhlas, kde se vzdáváte téměř všeho, pomalu i svého života a všechno je v pořádku. Ale lidí, které zdravotní systém poškodí, je relativně hodně. Jsou to desítky procent a k tomu se nikdo z medicíny nemá, o tom se nemluví. Mluví se o úspěších, o spoustě věcí. S tímto se medicína vůbec nevypořádala. Jenže ono je přece normální, že se dělají chyby. Nemocnice má být pojištěna, a když se něco přihodí, má pacientovi férově říct: „Promiňte, máme pojistku, postaráme se o vás.“ Ale to se neděje.

Příčinou animozity klasické medicíny vůči všemu jen trochu alternativnímu vychází z obrovského ega lékařů a arogance moci

Martina: Proč myslíte, že se klasická medicína, západní medicína, zakopala ve svých pozicích? Proč ta obrovská animozita vůči čemukoliv, co je jen trochu neobvyklé, ani to nemusí být přímo alternativní?

Richard Pfleger: Fyziologická regulační medicína. Ano.

Martina: Třeba Karel Foltýn nebyl žádný léčitel, byl to chirurg. Ale když se podíváme na oblast akupunktury, homeopatie, kineziologie a další, tak vůči nim padají mnohdy už přímo nadávky.

Richard Pfleger: Arogance moci. Nehledejte v tom nic jiného. Je to ego, obrovské ego lékařů a jejich arogance moci.

Martina: Nehledala bych v tom nic zvláštního, jen mě mate, že nejde na prvním místě o pacienta.

Richard Pfleger: Ale ono o něj samozřejmě jde. Pořád věřím, že většina lékařů je skutečně takových, že jim jde o pacienta. Vždycky svým kolegům nebo kamarádům říkám, že bych zavedl dvě nové jednotky jako terminus technicus: „Uléčit k smrti“, a to se děje, beze srandy. A druhá: „Na smrt nemocný“, kdy pacient ví, že je na smrt nemocný a systém se k němu také odpovídajícím způsobem chová. To znamená, nezakazuje mu nic, co se ho samo o sobě netýká.

Martina: Nerozumím.

Richard Pfleger: Léčí ho podle posledních vědeckých poznatků, ale jestli někde pije lektvary, nebo chodí k šamanovi, do toho jim vůbec nic není, protože daný člověk umírá a je jeho právem vyzkoušet úplně všechno bez toho, aby ho někdo mentoroval, jaký je idiot a debil.

Martina: Ono to tak asi probíhá. Většinou se s tím pacienti ošetřujícímu lékaři dnes ani nesvěřují.

Richard Pfleger: Dnes už ne, protože vědí, že to je kontraproduktivní. Na druhou stranu je nesmíme odsuzovat. Ale zároveň nesmíme kriminalizovat ty, kteří provádí nějakou péči postavenou na jiných principech, než uznává oficiální medicína. A to dokud si nevyřešíme to, co jsem říkal před chvilkou, tedy co s obrovským procentem pacientů, které moderní medicína poškozuje.

Martina: Jak vypadá očima odborníka, farmaceuta, člověk uléčený k smrti?

Richard Pfleger: Suma léků a suma vedlejších účinku vám postupně bere a krade kvalitu života, až se celý systém zhroutí v čase.

Martina: Vy jste si jednou povzdechl, že když se díváte na staré lékopisy, třeba z doby Franze Josefa za Rakousko-Uherska, tak je vám smutno, že jsou to nádherné věci, které byste chtěl mít v lékárně. A byly by podle vás i funkční a některé mnohem lepší, než to, co běžně používáme. Ale nejsou suroviny, není, kdo by je zpracoval. Jsou to komplikované předpisy. Nerozumím tomu, proč nejsou suroviny? Netopýří pařátky mezi těmi potřebnými surovinami asi nebudou.

Richard Pfleger: Ne, to nebudou. Ale věci, na kterých dnes stavíme, vznikly v době Rakousko-Uherska, nebo i před ním. A dnes vám stát nevytvoří podmínky. Naopak na vás pošle inspekci a ta se vám tam bude vrtat a říkat, jak to děláte špatně, a že si musíte koupit támhleto, zabezpečit takové a onaké věci, a tak vám to znepříjemní, že vám to za to nestojí. To je problém dnešní doby. Stát může cokoli. Klidně vás během krátké chvíle zničí, ale on sám nemusí vůbec nic.

Stále mi není jasné, jak se většina nechá šikanovat tou menšinou. To mi pořád hlava nebere. Třeba schválíte provoz lékárny v roce 2009 nebo 2010 podle tehdejší legislativy a vše je v pořádku. Za pět let vám přijde kontrola a začne vám nařizovat, že to, jak to schválili před tím, už teď neplatí, že byste to měla předělat a dostavět tohle a tamto. Pochopitelně na své náklady. Protože nějaká partička v parlamentu byla kreativní. To znamená, že na to mám třeba půl roku, a pak přijdou a zkontrolují mě, případně mi zavřou provozovnu. Nebo třeba elektronický recept. To je tedy ale věc…

Martina: Ten vy nesnášíte.

Richard Pfleger: Ten úplně bytostně nesnáším. Protože stavět barák s tím, že postavíte nejdřív střechu, to snad dokáže jen stát. Začít se má základní deskou, pak postavíte dům a až nakonec uděláte střechu. A zde je udělána nejdříve střecha. A teď se v plné nahotě ukazuje, že to nepřinese ani žádné úspory.

E-recept nepřináší pohodlí pacientům ale komplikace

Martina: A není ten e-recept myšlen spíše na to, že když vám dojde lék, který běžně užíváte, tak ať nemusíte běžet a být s těmi nemocnými pacienty?

Richard Pfleger: Ten je myšlen právě úplně opačně. Ten je myšlen na to, aby stát měl naprostou kontrolu nad tím, kdo je v systému přihlášen a co předepisuje. A aby kliknutím nějakých softwarových aplikací zjistili, jak jste na tom.

Martina: Jestli třeba nepíšete moc drahé léky?

Richard Pfleger: Například. Jestli preferujete někoho před někým jiným a tak dále.

Martina: Takže ne pro pohodlí pacienta?

Richard Pfleger: Pohodlí pacienta je podle mě mnohem horší než předtím. A to proto, že každý se potkáváte s tím, že drtivá většina starších lidí má mobily typu krokodýla. Rozlišení je tak mizerné, že nepřečtete téměř nic, natož alfanumerický kód e-receptu. Někdy si to neumí ani otevřít. Druhou věcí je, že já nejsem povinen brát cizí mobil, číst cizí poštu a přepisovat to. Nestudoval jsem kvůli tomu, abych přepisoval něčí kódy v nějakém upatlaném mobilu. Toto není moje práce. Ale systém to nenapadlo. Šedesát, sedmdesát procent, možná víc procent starších pacientů není schopno mobil obsloužit tak, aby si mohli přečíst kód, nebo ho poskytnout tak, aby lékárník měl nějaký komfort vydávání. Včera mi přinesli mobil a pán měl na obrázku od své manželky napsáno, jak se otevírá displej. Vůbec nevěděl, co s tím má dělat. A já mu říkám: „Ale já nechci brát do ruky váš soukromý majetek. Nechci číst vaši soukromou poštu.“ A pán se rozplakal, protože nevěděl, co s tím má dělat.

Martina: Jste zlý.

Richard Pfleger: Nejsem zlý. Řídím se podle logiky práva. Mně nepřísluší dívat se do cizího mobilu, nechci ho brát do ruky, mohl by mi třeba spadnout.

Martina: Potom jste to doufám přečetl…

Richard Pfleger: Samozřejmě. Ale tady vidíte, že ten systém, který někdo zavedl, je v této části nedomyšlený.

Martina: To je stejné jako systém karet na výběr sociálních dávek, důchodů a podobně, který nutil lidi migrovat z města do města.

Richard Pfleger: Tak. A navíc ti lidé nevědí, co vlastně mají předepsané. Dostanou jen kód. A začíná se masově dít to, že si recepty přeposílají nejen v rodině, ale i po příbuzných nebo známých. „Ty jedeš kolem lékárny, tak tady máš recept…“ Vydávám tak lék, který tomu člověku nepatří, často lék třeba za šest, osm, deset tisíc, nebo lék, který je relativně velmi komplikovaný na užívání a vy byste měla mít možnost s tím pacientem hovořit. Ale to se vůbec neděje. Takže systém je na jednu stranu efektivní, ale měl být zaveden pouze v případě, že bude otevřena karta pacienta. Což umí každý mobilní operátor. Tam máte přesně, kolik jste utratila, můžete se na to podívat a stačí vám čtyři čísla, abyste se přihlásila. To je systém, který stát neumí zprovoznit.

Některé čínské směsi jsou mnohem účinnější, nebo minimálně stejně účinné, jako moderní léky západní medicíny

Martina: Pane Pflegře, vystudoval jste farmacii, přesto máte řekněme ne úplně standardní názory na léky jako takové, na zdraví člověka i na zdraví společnosti. Jaký máte vztah k alternativním postupům? Jak vnímáte homeopatii, když neustále řešíme, že tam není měřitelná léčivá látka? Jaký máte vztah k akupunktuře?

Richard Pfleger: Velmi pozitivní.

Martina: K obému?

Richard Pfleger: K obému. I k čínské medicíně. Já jsem v Číně byl. Čínský systém medicíny je schopen obhospodařit jeden a půl miliardy lidí. My tady nejsme schopni obhospodařit 10 milionů lidí.

Martina: Asi tam péče nebude možná až taková, jako třeba u nás, protože u nás je stále ta klasická péče.

Richard Pfleger: Je to odpovídající historii a místu, kde ti lidé žijí. Můžu vám říct, že kdyby daňoví poplatníci viděli, co je možné v Číně postavit, jak to udělat, nebo jakým způsobem ti lidé žijí, tak by zde možná pár politiků nestačilo brát nohy na ramena. Ale některé čínské směsi, typicky v rámci léčby určitých typů onemocnění, jsou mnohem účinnější, nebo minimálně stejně účinné, jako moderní léky západní medicíny.

Martina: Nevezmou vám za tohle diplom?

Richard Pfleger: Ne, proč by to dělali? Já jsem tam nějaký čas strávil a viděl, jak to funguje. Ti lidé jsou spokojení. Mimochodem výskyt kardiovaskulárních onemocnění roste raketově pouze tam, kde se šíří západní styl života. Tam, kde není, tam ani tyto nemoci nejsou, v četně onkologických onemocnění, alzheimera, demence. Ono je velmi jednoduché odsoudit alternativu. Máte každý týden v novinách, jaká je to pavěda, a tak dále. Jenže třeba ta čínská medicína je starší než celá západní civilizace. Vznikly tam neuvěřitelně krásné molekuly, které dnes my v moderní medicíně používáme. Antimalarika, antitumorózní látky, antibiotika. A to, co dnes máme v medicíně jako naprostý základ, to z šedesáti procent pochází z přírody. To nemá s chemií moc společného.

Martina: Když už jsme v tomto našem prostoru, jak se vy, jako odborník, chemik, díváte na naše prababičky, které tvrdily, že tato bylinka, když je „utržená na svatého Jána o půlnoci…“ Myslíte, že na tom něco je? Myslíte, že je to paměť věků, ke které bychom neměli přestupovat přezíravě?

Richard Pfleger: No jasně, protože v tom je symbolika života. A tyto symboly života žijí váš život. To není kokakola nebo takové prázdné věci, které se v této společnosti objevují. V tom životě symboly potkáváte. Neustále. Nebo byste je měla potkávat. A to, že se vykořenily a tyto věci se nedělají, nevítá se jaro, tak to je skutečně špatně. Společnost je prázdná. Ale musí to být symboly, které se váží k životu v minulosti, které se tradovaly a přenášely. Spousta lidí to tak cítí a vnímá a snaží se to dělat. Já si samozřejmě sbírám svoje věci a dělám své tinktury a používám je. Občas mi pacient přinese kvalitní český česnek, takže mám dvou, tříletou tinkturu, a tu skutečně můžete použít k celé řadě indikací. Ale nesmíme o tom mluvit, protože Evropská unie to zakázala. Nesmíte říkat, že tyto přírodní látky účinkují jako léky. To se nesmí. Ty, ty, ty nám dělá unie!

Martina: Budu o tom mlčet jako hrob pane Flegře, jako hrob.

Richard Pfleger: Ale je to absurdní, skutečně absurdní. Konkrétně u česneku si můžete najít v odborné literatuře stovky, možná tisíce experimentálních a různých jiných prací, které byly publikovány a dobře fungují. Je to popírání reality, které se společnosti vymstí. Zcela jistě se jí to vymstí.

U běžných infekcí horních cest dýchacích, bronchitidy, záněty průdušek, dutiny, sinusitidy, bolesti krku a tak dále, je nejlepší armamentarium, které máme k dispozici, z přírody. To jsou tussilaga a jitrocel a všechny tyto věci, které lidé kupují ve velkém. A nekupovali by je, kdyby to nefungovalo. Už jsme se dostali do fáze, že abychom to vyráběli trošku jinak, po staru, tak to vtělujeme do cucavých tablet, kloktadel a tak dále, aby to užívání bylo co nejpříjemnější. Má to být pomerančová příchuť, nesmí to být citron, ten pálí. Nebo mentol, to není dobrý! Ale zázvor je dokonalý. Ale nechutná. „To já nechci.“ Rozumíte. Zpovykanost společnosti už je někde úplně jinde. Tak tam tak stojíte, vymýšlíte. A je vám trošku líto, že lidé jsou v tomto tak naivní a hloupí. Ale to je zčásti jejich věc.

Martina: Richarde Pflegře, moc děkuji za návštěvu ve studiu a za specifický, svojský názor na zvláštní dokonalý mechanismus jménem člověk. Díky moc.

Richard Pfleger: Nemáte zač. Na shledanou.

Všechny příspěvky s Richard Pfleger