Mýtus o ohleduplném včelaření našich předků
„Dříve jsme se ke včelám chovali ohleduplněji, nechávali jsme je přezimovat na medu, protože jsme jim po Velikonocích brali jen to, co ony samy přes zimu nespotřebovaly.“ Toto tvrzení je mezi skalními milovníky přírody, kteří o včelách prakticky mnoho neví, velmi rozšířené.
Ono to totiž dříve jinak dělat nešlo. Hovořím o době před vynálezem rámků, do kterých včely své plástve dnes staví, voskových mezistěn, které včely při stavbě pláství vedou, a celé včelí dílo zpevňují tak, aby je bylo možno vložit do medometu. Medometem se pak med odstředivou silou šetrně „vytáčí“ z pláství bez toho, aby se včelí dílo muselo rozmačkat.
Včely se po celá tisíciletí chovaly v brtích a klátech, tedy ve vydlabaných stromech a jejich napodobeninách, nebo ve slaměných košnicích či hliněných nádobách. Všude bylo včelí dílo přilepené ke stěnám úlu a muselo se vyřezávat nožem či vylamovat. Je opravdu tak ohleduplné vyřezání včelího díla a jeho rozmačkání?
Pravda, tehdy byly včely zdravé, protože v přírodě žijící včely obměňují své plástve každý rok, a medvědi, kteří začali „včelařit“ dávno před námi, si s dalším osudem vyloupených včel rozhodně žádné starosti nedělali.
Tedy žádná ohleduplnost, ale jediný způsob, jak ze včel dostat nějaký med, aniž by včelstvo zahynulo. Jen na jaře, v době po Velikonocích, kdy v přírodě všechno pučí a kvete, v době tepla, dostatku pylu a nektaru, byly včely schopny postavit do zimy všechno znovu a zároveň nasbírat dostatek zásob na další zimu. Ale nějaký ten med přeci jen byl a s ním i vosk na svíčky.
Včelí rámek, umožňující pohodlně rozebrat a opět složit včelstvo bez zničení včelího díla, se objevil až okolo roku 1850, a tak začal dnešní chov včel. Teprve snadno a šetrně rozebíratelné včelí dílo nám umožnilo nakouknout včelám pod sukně a podívat se, jak vlastně žijí.
Díky tomuto vynálezu pak v poměrně rychlém sledu následovaly další vynálezy a objevy, tolik zásadní pro současné včelaření. Byl to roku 1858 vynález voskové mezistěny, poté, v roce 1865, přišel náš krajan František Hruschka se svým medometem. V téže době v Americe další velikán včelařství pastor Lorenzo Langstroth objevil tajemství včelí mezery. Pokorným a trpělivým sledováním života včel totiž zjistil, že mezeru mezi rámkem a stěnou úlu, pokud je široká 6–10 mm, včely nezatmelí propolisem, ani nezastavějí voskem. Takto se zrodil dnešní nástavkový úl, jednoduchá stavebnice úlového dna, víka a mezi nimi umístěných nástavků, jejichž počet vkládáme podle momentální síly včelstva, aniž bychom je museli zbytečně rušit a obtěžovat. Od té doby ale již nepřišlo nic převratného a nového, a proto, jak trefně poznamenává RNDr. Linhart ve své nedávno vydané knize „Myslet jako včela“, „Včelaříme v úlové sestavě, která byla vynalezena před 150 roky, a pyšně to považujeme za vrchol včelařského umu“.
Ano, přečetli jsme si kompletní genom včely, provádíme inseminaci včelích matek, šlechtíme nová plemena včel, používáme pokročilou a mnohdy i brutální chemii.
A přesto, nebo právě proto, nám včely čím dál víc hynou a strádají, protože zřejmě něco děláme úplně špatně.
Nastal nejvyšší čas se s pokorou vrátit zpět do minulosti, podívat se znovu do dutin stromů a poučit se, jak včelaří ti nejpovolanější, tedy včely samotné.
Všechny příspěvky s Richard Pech
Lidičky, včely hynou hlavně proto, že se setkaly z parazitem svých starších tetiček, s roztočem Varoa destructor..
Tento roztoč žije na druhu Apis cerane – Včela východní, od které se oddělila naše Apis mellifera – Včela medonosná.
V roce 1905, kdy ruský car Nikolaj II dostavěl Transsibiřskou magistrálu, jsme do Primorského kraje dovezli naše včely, a ty se tam potkaly se svou dávnou příbuznou, která s tímto roztočem dokáže úspěšně koexistovat, nejspíše ho i k něčemu potřebuje.. Tři lidské generace trvalo tažení roztoče Sibiří, než doputoval až k nám, do Evropy.
Problém je, že tento roztoč zraňuje včelí plod a pokud už pod víčkem včelu nenakazí, tak ji vypustí do světa s otevřenou ránou, která je branou pro infekce. Hmyzí kutikula se totiž, na rozdíl od pokožky obratlovců nezahojí..
Dobrý den! Velice děkuji za Váš příspěvek. Ano, jistě máte pravdu. Osobně si myslím, že včelám více bereme než dáváme a to je špatně…v dávání i braní má být harmonie a to ve všem. Odebíráme včelám téměř všechen med, čisté životní prostředí není již téměř nikde…. včely jsou nemocné a hynou. Co s tím? Všichni bychom se měli nějak snažit o nápravu.
V současné době vychází krásná knižní novinka s titulem Srdce včely má pět komor, je od britské spisovatelky a včelařky Helen Jukes. Vřele ji doporučuji skutečně všem! Není to jen o včelaření, také o hledání sebe sama. Ukázka ke stažení a více informací najdete zde….https://www.knihykazda.cz/helen-jukes-srdce-vcely-ma-pet-komor. Přeji Vám vše dobré! A ještě jednou mnohokrát děkuji Marie Palenčárová, Orlické hory
Vážený pane Pechu, děkuji Vám za přínosnou glosu. Souhlasím s Vámi ráda, že je třeba se navracet k přirozené rovnováze všeho (ve všech oblastech lidských činností) a tak také k návratu etiky v lidském jednání. Včelařit jsem se učila od svých prarodičů před padesáti lety, můj otec včelstva ošetřoval až do své smrti, ale já jsem nedávno včelaření vzdala. Mrzí mě to, že život včeliček v naší zahradě viděla jen některá má vnoučata, ale obrovský tlak proti přirozenosti ať už od správních úředníků nebo od agrese některých „výrobců medu“ , byl pro mě k nevydržení. Všem, kteří při své práci ještě včelaří, přeji mnoho sil. Všichni víme, že možná změna a náprava je možná jen uvnitř člověka, proto nepřestávám věřit, že ještě jsme schopni se k zázraku sebeuzdravení navracet. Děkuji Vám za podnětný článek, s úctou, Viktorka Marie Voříšková.