Zpět

Jak je na tom Evropa a konkrétně Česká republika? Možná i v tomto případě stačí řeč čísel: v Evropě máme více než 84 procent rostlinných druhů a 76 procent produkce potravin přímo či nepřímo závislé na opylování včelou. A zdá se, že dívat se na problém mizejících včelstev s přezíravou otázkou: „Co to tu bzučí?“ už dlouho není na místě. Nejenom na tyto, ale také na mnohé další otázky se budeme ptát dnešního hosta, kterým je doktor Roman Linhart.

 

Martina: Jenom doplním, že jste vyučený ovocnář, včelař a také absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Pracoval jste v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR v pozici zoologa a jste také vědec, ekolog, autor knih o včelách a inovativních metodách práce s nimi. Jsem ráda, že vás tady mám. První otázka: Když člověku, který se celý svůj pracovní život věnuje včelám, řeknu „včela“, co vás napadne jako první?

Roman Linhart: Jak jste řekla, pro mě jsou včelstva do značné míry náplní odborné činnosti, takže si představím úžasného živočicha, který se v mnoha parametrech vymyká průměru. Včela má tolik odlišných vlastností od jiných druhů, že bychom to zde asi stěží dokázali všechno rozebrat. Včelařství má přesah do kultury, zemědělství, do ochrany přírody, je to tedy vysoce komplexní obor. A to je pro mě včela. Není to tedy jen o produkci medu, ale také o přesahu do jiných oborů.

Martina: Teď jste řekl, do čeho všeho včela zasahuje, možná kromě techniky a IT technologií zasahuje prakticky do veškerých oblastí našeho života. Řekněte, jak se tedy dívat na to, co jsem říkala v úvodu, že třeba ve Spojených státech amerických jich jen v loňském roce vyhynulo na 40 procent. Jak to vypadá se včelami v Evropě a konkrétně u nás?

Roman Linhart: K Americe řeknu asi tolik: Amerika je považována za velice vyspělou a pokrokovou zemi. Když se podíváme, co Američani dokázali třeba ve výzkumu, v letech do vesmíru a podobně, tak je to obdivuhodná záležitost. Ale co se týče včelařství, tak nemyslím, že by byli zrovna na nějak vysoké úrovni. Amerika sama je oblast, která závisí na dovozech medu, nejsou soběstační. A dá se říci, že tam včelařinu pojali úplně jinak, než zde v Evropě. V Evropě včelaří menší včelaři, a s menšími počty včelstev, a často to lidé mají jako koníčka, hobby. Zatímco v Americe je včelařina ryze komerční záležitostí, kde ekonomický zisk je klíčovým a základním parametrem.

Obávám se, že tam už v první řadě nejde o včelu, ale hlavně o to, aby včela byla nástrojem k vydělávání peněz. A podle toho americká včelařina také vypadá. Velmi často se stává, že včelaři využijí snůšky, které využít mohou, dostanou poplatky za opylování rostlin, ať už jsou to hrušně, mandloně a podobně, a potom tato včelstva jednoduše vysíří a pořídí si nová. U nás v Evropě na toto nejsme zvyklí a včelu máme, řekněme, jako partnera, a snažíme se k ní chovat lépe, než v Americe.

Včelaři v USA často zničí včelstva, která zakoupili na jihu státu, a putovali s nimi za jarem na sever, aby mohli cestou opylovat rostliny, což je hlavní součástí jejich zisku

Martina: Řekl jste, že se v USA ke včelám chovají jakýmsi drancujícím způsobem. Ale přesto k nim musí mít asi velký respekt jako k opylovači, a pokud tam jde především o peníze, tak je potřeba se podívat především na čísla. Dočetla jsem se, že vymření opylovatelů by se u spotřebitelů projevilo ve ztrátách 190 až 310 miliard eur, což jsou tedy jen čísla, protože tady jde o produkci zemědělských plodin jako takových. To znamená, že si toto Američané neuvědomují? Nebo s tím prostě pracují způsobem: „Teď včelu použiji, pak zabiju a vytvořím si novou“?

Roman Linhart: Řeknu to asi takto: Mnohý komerční včelař v Americe funguje takovým způsobem, že si na jihu kontinentu koupí včelstva. A jaro nám postupuje od jihu směrem na sever, to znamená, že na jihu rostliny kvetou dříve, a tam včelař využívá snůšku. To znamená, že někam přijede, nechá si zaplatit za opylování, což je v USA základní složka zisku včelaře, tedy ani ne tak med, ale opylování. A když stromy odkvetou, tak je prostě sebere a jede zase třeba 200 kilometrů na sever. Tam už na něj čekají další sady, kde včela zase udělá svou práci. A takto projede kontinent až nahoru ke Kanadě, a tam teprve dochází k likvidaci včelstev. Protože kdyby je tam měl včelař nakrmit a zazimovat, tak by ho to stálo peníze. A příští jaro by tam přišlo pozdě, to znamená, že už by nemohl zase začít dole na jihu příští cyklus s opylováním.

Takže jemu se opravdu vyplatí včelstva klidně i utratit a příští rok si zase dole na jihu koupit nová a zase jet cestu na sever. Neříkám, že to tak v USA dělají všichni včelaři, to asi určitě ne, ale ti opravdu velcí včelaři to dělají často.

Martina: Pane doktore Linharte, a kde se tedy vzal údaj, který proskočil u nás v médiích, že v Americe vymřelo 40 procent včelstev, když vy jste teď nastínil, že si je vybíjejí sami?

Roman Linhart: Někteří včelstva vybíjejí, ale až na konci sezóny. Ale je třeba si uvědomit jednu věc, že včelstva velmi často vymírají už v průběhu sezóny. Mají tam dokonce jednu nemoc, říkají, že je to náhlé zhroucení kolonií včelstev. V zásadě se hovoří o tom, že by to měl být komplex příčin, kde se na tom částečně podílí parazitický roztoč Varroa destructor, který včelám vysává tělní tekutiny, částečně přemnožené viry a také pesticidy.

Nesmíme zapomenout na jednu věc, naše včely, u nás v ČR, příliš netrpí takzvanou monodietou, máme pořád ještě poměrně pestrou přírodu a včela nežije na jednom druhu pylu. Ale když se podíváte na některé dokumenty týkající se třeba velkoprodukce mandloní v USA, tak tam je to opravdu naprosto příšerné. Oni včely odvezou do sadu, kde na kilometry daleko není nic, než kvetoucí mandloně, a když říkám nic, tak je to velké nic. Není tam jitrocel, ani pampeliška, není tam vůbec nic, protože tam udržují herbicidní úhor. A včela tak má v k dispozici jenom jeden jediný druh pylu. A problém je v tom, že různé druhy pylu mají různou výživnou hodnotu, ne všechny pyly obsahují správné aminokyseliny a navíc ve správných poměrech. To znamená, že včela je v nějakém sadu na monodietě, a potom ji vezmou a odvezou jinam, kde tato monodieta buď pokračuje, nebo je to zase jiná monodieta, což má na včelstva devastující vliv. Takže úhyny mohou přicházet ne na konci sezóny, ale klidně v jejím průběhu.

Pokud bychom přestali léčit včelstva na varroázu, tak by včela medonosná jako biologický druh celosvětově vyhynula během několika málo let, snad s výjimkou afrických populací

Martina: Pane doktore Linharte, nikdy by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že systém péče a chovu včel v Evropě a v Americe je takto diametrálně odlišný. Je takto rozdílný i na jiných kontinentech, v Asii a podobně?

Roman Linhart: Co se týče Asie, tak je potřeba říci, že Asie je v podstatě kolébkou včel rodu Apis, tedy vývojovou kolébkou, takže tam žijí často i jiné druhy, jako včela indická, včela zlatá, včela květná a podobně. Tam jsou to tedy přeci jenom jiné druhy, které mohou mít své problémy, které nemusí být stejné, jako u naší včely. Austrálie, pokud vím, zatím odolává útoku toho nejhoršího škůdce, roztoče Varroa destructor, byť mám informace, že už v okrajových oblastech Austrálie byl zaznamenán. Řekl bych to asi takto: přírodní podmínky jsou na různých místech různé, ale některé problémy, jako právě ta varroáza nebo viry, dnes působí v podstatě globálně. Snad kromě nějakých oáz uprostřed Sahary a podobně, je dnes tento parazit varroázy rozšířen všude. To je tak závažný problém, že kdybychom včelstva přestali léčit, tak si troufám říct, že včela medonosná by jako biologický druh celosvětově vyhynula během několika málo let, snad s výjimkou afrických populací, protože ty jsou přirozeně odolné.

Martina: Ale zase méně medonosné.

Roman Linhart: To bych úplně netvrdil. Funguje to tak, že v severním mírném pásmu si včely musí dělat bohaté zásoby medu proto, aby přežily zimu. Ale třeba v tropické Africe mají jiný problém, tam mají dlouhá období sucha, kdy nic nekvete, která včelstva musí přežívat. Takže bych netvrdil, že tato včelstva jsou méně výkonná, ale řekněme, že jsou vývojově původnější, mají trošku jinou biologii a také trošku jiné zastoupení genů pro hygienické chování – a je prokázáno, že jsou výrazně odolnější proti virům a roztoči, než naše včelstva.

Martina: Rozhodně nejsou k dispozici data z celého světa. Ale přesto se předpokládá, že celosvětově úbytek včelstev činí asi 30 procent. Vy říkáte, že na různých kontinentech jsou různé podmínky, uváděl jste také různé přístupy k chovu včel. Jak to, že jsou tedy včelstva ohrožena a decimována prakticky na celém světě?

Roman Linhart: Opět se budu muset vrátit k roztoči Varroa, protože to je opravdu příklad parazita, který svého hostitele nemilosrdně likviduje. Není to parazit, který by se pouze přiživoval a nechával svého hostitele žít. A včela medonosná, alespoň většina jejich populací, proti němu nemá obranné mechanismy. Řeknu to velice jednoduše, pokud máte na jaře, řekněme v dubnu, ve včelstvu jednoho tohoto parazita, tak můžete čekat, že na konci sezóny máte z tohoto jednoho parazita dalších sedm set. Takže je to velice krátký vývojový cyklus a včelstva se zkrátka hroutí, protože tomu nedokážou vzdorovat.

Tento parazit byl původně domácím druhem na úplně jiné včele, konkrétně na včele východní, která žije v jihovýchodní Asii. A člověk, jak neustále cítí potřebu přesouvat druhy v rámci planety, zařídil, že se tyto dva druhy, včela medonosná a včela východní, které se také říká včela indická, potkaly a tento parazit přeskočil na včelu naši, tedy včelu medonosnou. A potom už se šířil jako stepní požár planetou a devastoval včelstva.

Toto není až tak vzácná věc. Je potřeba si uvědomit, že celá řada invazních chorob likviduje nové hostitele. Příkladem může být třeba račí mor, chytridiomykóza u obojživelníků. To jsou typy nemocí, které žijí na nějakém druhu, kterému nevadí, ale když přeskočí na druh příbuzný, tak se začnou chovat opravdu velmi agresivně, protože tento má jiný druh imunity, a neumí si s tím poradit. A takový druh může opravdu i vyhynout.

V ČR bylo vyhubeno čtyřicet procent druhů včel a čmeláků

Martina: My se budeme věnovat především České republice, ale přesto bych ještě chtěla vědět, jaká je situace celosvětově, protože jak jste naznačil, v tuto chvíli nikde, na žádném kontinentě nejsou včely v bezpečí. Vidíte současný světový stav jako alarmující, nebo cyklický, který má paralelu v historii, nebo je to něco opravdu úplně nového?

Roman Linhart: To, co se v současnosti děje, je naprosto nová, bezprecedentní a unikátní záležitost. V zásadě jde o to, že lidská populace velice prudce roste, v současnosti zde máme asi 7 miliard a 600 milionů lidí, což je naprosto nepředstavitelné číslo. A zemědělství dnes stojí před problémem, jak tyto lidi nasytit. A jestliže jsme za této situace již ztratili 30 procent včelstev a počty včel jdou dále spíše dolů, než aby šly nahoru, tak je to problém. A to problém o to ožehavější, že nemáme včelu medonosnou jako jediného, měl bych říci opylovatele, protože včela není opylovač, ale opylovatel. Tuto práci mohou dělat i jiné druhy hmyzu, motýli, čmeláci, samotářské včely a podobně – ale tyto druhy jsou na tom dnes bohužel ještě daleko hůře, než včela medonosná, protože změny prostředí jsou velmi razantní.

Asi bych měl zmínit, že u nás, v České republice, žije na 600 druhů včel, včetně čmeláků, a asi 40 procent jich je vyhubeno, nebo ohroženo vyhynutím tak, že jsou už velmi lokální a vzácní. Takže tuto opylovací činnost zkrátka neudělají. Navíc tyto samotářské, volně žijící druhy nezalétají doprostřed lánů, které jsou velké, takže když je potřeba opylit třeba prostředek řepkového pole, tak čmelák to tam opravdu nezařídí a je potřeba mít vysokou hustotu včel v krajině, protože to může udělat pouze včela medonosná. Domnívám se, že tento problém je vážný a že je potřeba ho řešit.

V Číně jsou oblasti, kde již nejsou žádné včely, a opylovat rostliny musejí lidé pomocí štětečků

Martina: A kde je na světě nejhůř? Četla jsem, že v Číně už lidé musí štětečky opylovat sami, protože tam včely vůbec nejsou.

Roman Linhart: Jasně, situace v Číně už je taková, že tam už vlastně problémy se včelařstvím místy nejsou, protože tam včelařství prostě neexistuje.

Martina: A jak si poradí? Někde už prý opylovávají drony. Zkouší se to.

Roman Linhart: Drony to teoreticky dokážou, ale viděl jsem dokumenty na toto téma, a je to až úsměvná záležitost, protože v tom není vůbec výkon. Existují roboty, které umí opylovat, ale jeden dokáže opylovat třeba dvacet květů za čtvrt hodiny, což pro praxi zatím nemá vůbec žádný význam. Když se podíváte na to, jak dlouho nějaký létající dron vůbec vydrží ve vzduchu, než je potřeba mu dobít baterie, tak zjistíte, že je to velice krátká doba. Takže včela je naprosto bezkonkurenční a konkurovat jí mohou pouze čmeláci, a to zejména ve sklenících, kde se včela neumí příliš dobře orientovat. Domnívám se, že včelařství čelí krizi a že bude potřeba i nových přístupů než těch, které se aplikují dnes, abychom tyto krizi zvládli.

Martina: Říkáte nové přístupy. A co tedy dělají v Číně, když je jich tolik, potřebují se nakrmit a nemají opylovače?

Roman Linhart: V první řadě je třeba si říct, že to nebude problém celé Číny, to určitě ne. Lze hovořit pouze o určitých regionech. V Číně je to problém, a nejedná se pouze o problém zavlečených parazitů a virů, ale už je to problém i devastace krajiny, protože tam mají daleko mírnější normy například na aplikaci pesticidů, a průmysl vypouští daleko více exhalátů. Je tam tedy daleko větší míra zátěže životního prostředí. A existují tam skutečně některé regiony, které jsou prakticky úplně zbaveny hmyzu, a pak musí nastupovat ruční opylování. Farmář jde do obchodu, koupí si pytlíček s pylem, potom do něj namáčí štětec a musí přejíždět po bliznách květů – a takto pyl přenáší. Je to samozřejmě velmi pracné, daný produkt to prodražuje, protože včela pracuje daleko levnějším způsobem než člověk, a rozhodně to není cesta, kterou bychom uživili celé lidstvo. To si může dovolit jen nějaký ojedinělý farmář.

Martina: A Čína, když jich je tolik.

Roman Linhart: Ano, a Čína, když jich je tolik. Vidět strom plný Číňanů vypadá zajímavě.

Pokud rostliny přijdou o svůj opylující hmyz, tak jejich i naše budoucnost je velmi temná

Martina: Už jsem zde zmiňovala cifru, která je samozřejmě jen jakousi chimérou, protože říct, že vymření opylovatelů by se projevilo ve ztrátě 190 až 310 miliard eur, je jedna věc, ale druhou věcí je, že bychom přišli o veškeré ovoce, maliny, borůvky, že bychom vlastně přišli i o mléko, protože by nebyly traviny pro dobytek. Umíte vyjmenovat, o co všechno bychom přišli, aby nám to docvaklo?

Roman Linhart: Je potřeba si uvědomit, že každá rostlina musí vyrůst ze semene, a druhů, které se opylují větrem, je poměrně málo. Jsou to v podstatě obiloviny, včetně kukuřice a rýže, v lesích jsou to samozřejmě jehličnany. Ale většina listnáčů, když se podíváme třeba na javory, třešně, tak to jsou dřeviny, které se bez včel neobejdou. S tím, že my nejsme ve stavu jako třeba Izrael, kde mají poušť a jediné, co tam pěstují, jsou kulturní plodiny. My tady máme také kulturní krajinu a v tom stovky, ne-li tisíce druhů rostlin, které potřebujeme uchovat. A pokud rostliny přijdou o svůj opylující hmyz, tak jejich budoucnost je velmi temná. Takže včelu potřebujeme nejenom pro produkci, ale i pro uchování naší pestré přírody.

Martina: Ve své knize Myslet jako včela jednu kapitolu uvozujete statistikou, která mě rozesmála i vyděsila, protože tam říkáte: „V roce 2008 uhynulo 30 procent hovězího dobytka na parazitární onemocnění. V mnoha oblastech Spojených států činí meziroční úhyn skotu mezi 50–90 procent, a v Číně vyhynul prakticky docela.“ Ale vzápětí říkáte: „Apríl – já jsem to tak úplně nemyslel, tuto statistiku ohledně krav jsem si naštěstí vymyslel, protože jinak by představovala bezprecedentní katastrofu. Ale ohledně včelstev jsou tato čísla pravdivá.“ Když někdo uslyší: „Apríl, dělal jsem si legraci,“ tak mu spadne kámen ze srdce. Ale tato úleva asi není na místě. Čím to, že když řekneme: „Ne, krávy nevymřely. Ale vymřely jenom včely,“ tak se nám uleví? Je zásadním problémem, že včely vnímáme jenom jako hmyz, je jich hodně a vždycky byly a zase budou?

Roman Linhart: Tuto záležitost jsem použil čistě pro osvěžení textu, abych čtenářům umožnil, aby si uvědomili, že míra úhynu, které čelíme ve včelařství, je obrovská, a kdyby takováto míra úhynu byla v jiných sektorech živočišné výroby, tak by to bylo opravdu naprosto likvidační. Včela medonosná má trošku výhodu v tom, že je to hmyz, to znamená, že má velkou reprodukční schopnost a my jsme jako včelaři schopni čelit úhynům tím, že včelstva zase dokážeme v poměrně krátkém čase rozmnožit. Je to ale za velkých finančních vstupů, obrovského množství času, práce a je potřeba s tím začít něco dělat, protože to takto nejde donekonečna.

Řeknu to velmi jednoduše: jestliže mladý člověk začne včelařit a setká se s tím, že musí do úlu neustále vkládat nějaké toxické látky, stále se pere s nějakým parazitem, kterého není schopen vyhubit, a ve výsledku mu třeba několik desítek procent včelstev uhyne, tak takový člověk si řekne: „Takovou cestou jít nechci, to dělat nebudu.“ A třeba se včelařstvím skončí, což myslím není dobře.

Do Evropy už se dostala asijská sršeň, Vespa velutina, neboli sršeň žlutavá, která požírá včely a ostatní hmyz. Jedno hnízdo sežere až desítky kilogramů včel a hmyzu ročně. K nám přijde do pěti let.

Martina: Co nejvíce ohrožuje včely u nás v Evropě?

Roman Linhart: U nás v Evropě to musíme rozdělit na hrozby stávající a ty, které přicházejí. Ze stávajících hrozeb bych jmenoval už zmíněnou varroázu, tedy roztoče varroa. Posluchač si ho může představit jako klíště velikosti špendlíkové hlavičky, které sedí na včele, vysává jí tělní tekutiny a přenáší viry. A bohužel, toto realizuje také na včelích larvách a zejména na kuklách. A včely, které se potom vylíhnou, nejsou normální, mají zakrnělá křídla, zkrácenou dobu dožití a podobně. Potom zde máme jako velký problém takzvaný mor včelího plodu, což je bakteriální infekce, která způsobuje, že se plod, nebo vývojové stádium včely ve stavu kukly, rozteče na hnědou kaši. Pokud se tato nemoc někde objeví, tak se taková včelstva musí spálit, což opět odrazuje mnohé zájemce o včelaření.

Máme zde také nový druh parazitického mikroorganismu, který se nazývá nosema ceranae, což je parazit trávicího traktu včely, který způsobuje zkrácené dožití včel, průjmová onemocnění a podobně. Ale to, co se na nás řítí, to jsou skutečné chuťovky. Řítí se na nás například jedna asijská sršeň, která se nazývá Vespa velutina, neboli sršeň žlutavá. Tuším, že už je zavlečená ve Francii, ve Španělsku, už ji máme i v Německu. To je sršeň, která, pokud má tu možnost, se do značné míry specializuje na lov včel. Loví včely, rozžvýkává jejich těla a touto bílkovinovou kaší krmí své larvy. Dokáže včelstva skutečně vyhubit, protože se na ně specializuje. V zahraničí se jako ochrana používají takzvané elektrické harfy, což jsou struny s elektřinou natahané před výletovými otvory včel. Využívá se při tom efektu, že když přilétá sršeň, tak má větší rozpětí křídel než včela, což znamená, že včela proletí mezi dráty, ale nespojí přitom elektrický obvod, takže nedostane elektrickou ránu. Zatímco když prolétává sršeň, tak mu to za letu prakticky upálí křídla. Takže to je zajímavá forma nechemická obrany.

Existuje také jeden velmi nebezpečný parazit, který se česky jmenuje lesknáček úlový, latinsky Aethina tumida, což je drobný brouk z jižní Afriky, který už se bohužel dostal i na jih Evropy, a může se vyvíjet ve včelstvech nebo na shnilém ovoci. Když jeho samička naklade vajíčka do úlu, tak tyto larvy naprosto kompletně prožerou plásty, dokonce kálí do medových zásob, takže to kvasí. To znamená, že včelství přijde o plásty, a je zralé na likvidaci. A jak říkal jeden můj kolega ze včelařské školy v Nasavrkách, tak roztoč varroa se v minulosti šířil rychlostí kočovného vozu. To znamená, že když někdo měl někde včely, tak zapřáhl a převezl je třeba o dvacet kilometrů dál. Ale tato tumiróza se bude šířit rychlostí kamionu, protože tohoto brouka již převáží mezinárodní obchod. Stačí, aby někde v Itálii naložili pomeranče, dovezou je třeba někam do středního Polska a brouk tak překoná obrovskou vzdálenost třeba během několika desítek hodin.

Martina: A to platí i o lesknáčkovi i o sršni žlutavé, že se přepravují kamiony nebo letadly?

Roman Linhart: Sršeň se údajně dostala z Asie do Evropy v zásilkách dřeva, kdy bylo několik kolonií nalezeno v dutých kmenech. A sršeň má velice vyvinutou schopnost letu, takže se šíří skutečně sama. Jsem ve styku s některými lidmi, kteří včelaří třeba ve Španělsku, a ti mi říkali, že na kilometru čtverečním bylo nachytáno až několik tisíc královen, přičemž každá z nich je schopná založit nové hnízdo. Takže už se nebavíme jen o problému včelařském, ale o problému, který dokáže celé oblasti zbavovat hmyzu, protože tato sršeň žere všechno. Žere motýly, mouchy, prostě cokoliv, jenom aby mláďatům zajistila protein. Taková jednotka za rok samozřejmě nesežere hmyz v gramech, ale spíš v desítkách kilogramů, takže tato sršeň bude do budoucna vážným problémem.

Martina: Takže je jenom otázkou času, kdy překročí hranice?

Roman Linhart: Očekává se, že by to mohlo být do pěti let.

Včela, než zemře, vylétá z úlu

Martina: Mluvil jste o tom, co nám hrozí. Ještě v roce 2006 se i u nás objevil jev, o kterém jste říkal, že ho pojmenovali v Americe, což je kolaps kolonií, což znamená, že většina včelích dělnic se sebrala a zdánlivě bezdůvodně opustila úly. Je toto stále ještě jev, se kterým se u nás setkáváme, nebo už se to vyřešilo a odeznělo? Zkrátka, v jakém je to u nás stavu?

Roman Linhart: Situace je zhruba taková: tento kolaps kolonií, jak se zdá, není samostatným jevem, ale je to zřejmě hroucení včelstev, která jsou silně napadená varroázou a viry, které tento roztoč přenáší. Vědci se alespoň domnívají, že to takto asi bude. Protože když vám vymírá včelstvo na varroázu, tak to funguje tak, že roztoč varroa saje na včelách a silně jim zkracuje dobu dožití. A včela má tendenci neumírat v úlu, ale umřít vždy mimo úl. Takže včely, než zemřou, úl opustí. Je to zákeřná záležitost, protože například nakrmíte včelstva v srpnu na zimu, do každého dáte 20 kilogramů cukru ve formě roztoku a včely se vám zdají zcela v pořádku a bezvadné. Včelstva tento roztok seberou, odpaří vodu, uloží ho do plástu. A když se na něj jdete podívat třeba v druhé polovině září, tak tam najdete několik posledních stovek nebo desítek včel, které tvoří malý chumáček, a uprostřed je matka. Ale včelstvo jako takové zmizí, není tam, protože včely odešly umřít jinam. Takže to vypadá, že CCD (Colony Collapse Disorder) ve výsledku nebude nic jiného, než zhroucení včelstev v důsledku přemnoženého roztoče varroa.

Martina: Je tedy už jasné, že je to právě kleštík, tedy varroa? Protože já jsem slyšela také teorie, že to má na svědomí působení pesticidů. Dokonce jsem slyšela i teorie, že za to možná mohou signály mobilních telefonů, které včely matou, a ony pak netrefí zpět do hnízda, protože jim to způsobí nějaký zkrat. Je toto možné, nebo to jsou spíše pouze včelařské spiklenecké teorie?

Roman Linhart: Co se týče mobilů, tak ty bych si asi skoro dovolil vyloučit, protože, pokud vím, se tuto záležitost nepodařilo potvrdit. Včely jsou citlivé na mnohá pole, včetně elektrického a podobně, ale toto bych skutečně nepovažoval za možné. Co se týče pesticidů, tam už je to skutečně trošku o něčem jiném, protože existují látky, kterým se říká neonikotinoidy, které dokážou negativně ovlivňovat nervové systémy u včel. A bylo prokázáno, že včely, po zásahu některými těmito látkami, začnou bloudit. Takže včela už se skutečně nemusí vrátit. Jde o to, že včela vyletí třeba na pole, tam se setká s tímto jedem a už se nevrátí zpět do úlu.

Na druhou stranu je ale potřeba říct, že včelstva mají zase docela značné zálohy, to znamená, že když ve včelstvu, které má 60 tisíc včel, vymře třeba 30 nebo 35 tisíc létavek, tak tam pořád zůstává velká biomasa mladušek, které nikdy na poli nebyly. Takže včelstvo by se z toho dokázalo, alespoň ve většině případů, vzpamatovat, obzvlášť kdyby to byl zásah jednorázový. Ale jestliže to jsou plošné úhyny, a když k těmto úhynům dochází i v oblastech, kde se tyto nebezpečné látky neaplikují, tak bych důvod hledal asi trochu někde jinde, a to opravdu ve varroáze, protože ta je všude, zatímco postřiky všude nejsou.

Martina: Když jste studoval historické prameny, narazil jste někde v historii na syndrom zhroucení včelstev, kolaps kolonií? Anebo je to specialita dneška?

Roman Linhart: Jednoznačně je to specialita dneška. A řeknu vám, že když jsem kdysi včelařství studoval, tak tento pojem vůbec neexistoval a nebyl definován, a to ani v Americe. Sám jsem se s tímto pojmem setkal asi tak někdy před pěti, šesti lety, takže je to věc nová.

Martina: Děkuji vám za velmi zasvěcené povídání o něčem tak nesmírně důležitém, jako jsou včelky.

Roman Linhart: Já děkuji vám za pozvání.

Všechny příspěvky s Roman Linhart