Zpět

Martina: Když si vzpomenu na výroky někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana, tak ten říkal, že nejděsivější slova, jaká může podnikatel slyšet, jsou: „Jsem z vlády a přišel jsem pomoci.“ Také by vás to vylekalo?

Lubor Křížek: Nevím, nepřemýšlel jsem o tom. Ale po tom, co se moje aktivity hodně medializovaly, tak sice drtivá většina ohlasů byla pozitivních, ale objevily se samozřejmě i negativní, kdy jsem slyšel, že kluci na fotbale říkali: „Ti tam brzo pošlou inspekci z životního prostředí.“ Tak jsem se jenom zasmál a říkám: „Ať přijdou, udělám jim kafe,“ protože jsem si jistý, což kluci z fotbalu neví, že jsem se držel v mezích zákona. A klukům z fotbalu pravděpodobně ještě teče voda z kohoutku, takže tuto situaci neřeší. Ale to bylo opravdu jen procento lidí, spíše promile, a jinak bylo statisíce pozitivních ohlasů.

Martina: Když vás tak poslouchám, pozoruji a dívám se na vaše fotky, tak si říkám: Cítíte se jako svobodný člověk?

Lubor Křížek: V podstatě ano, cítím. A hlavně mě hřeje, že to, co jsem udělal, změnilo bezprostřední okolí v naprostý ráj. Vidím, jak se to místo zvedlo a přeměnilo, i když už předtím bylo hezké, a hrozně se mi líbí, že je vzorem. A proto jsem se rozhodl investovat čas, ač nerad, a na sociální síti jsem strávil několik hodin vytvořením právě toho alba, které všechno odstartovalo. Těší mě, že to mělo dosah téměř milion lidí, mediální články, Facebook a všechno dohromady. A mám dobrý pocit z dobré stovky realizací, o kterých vím, že je lidé opravdu chtějí, protože stačí dát impuls a lidé na nic nečekají, už vůbec ne na dotaci nebo na někoho z ministerstva, z vlády, že přijde a řekne: „Teď není voda, tak to dělejte všichni.“ Oni sami to chtějí a dělají to proto, že všeobecná informace je jasná, tedy že kde není voda, není ani život. Takže toto mě asi těší nejvíc.

Martina: Dotace už opustím, ale mám ještě jednu úvahu. Podnikatelé, řekněme Baťova formátu, si nikdy nechtěli do svého hájemství pustit stát, a tím pádem ani státní peníze, protože věděli, že to může být něco takového jako podat ruku jezinkám: „Jen dva prstíčky“. Vnímáte to také tak, měl byste pocit jistého vazalství, když byste si vzal dotaci? Nebo to zkrátka takto vyplynulo a co bude dál, se uvidí?

Lubor Křížek: Určitě to tak částečně vnímám a navíc se tomu nechci upisovat, když vím, že to zvládnu sám. A nedůvěra ve stát je z mé strany poměrně veliká. I když čím víc to člověk studuje, jsem si vědom toho, že bez státu to nepůjde. Teď to možná není pravda, ale je to věc, nad kterou se zamýšlím dost často, vlastně dnes a denně: „Půjde to bez státu, nebo ne?“ Bez státu to půjde, ale musí něco podobného udělat opravdu miliony lidí.

Ale pokavad to budou lidé realizovat sami, protože lidé jsou stát, když to udělá milion lidí, a nemusí zrovna hrabat někde tůně, ale mohou být aktivní na sociálních sítích nebo na konkrétních místech, kde se rozhoduje o tom, jak bude vypadat krajina v zemědělských družstvech, tak státu nezbude nic jiného, než se lidem přizpůsobit. Protože stát není někdo, kdo nás vede, ale měl by být tím, kdo by nás měl následovat. Ale bohužel nevidím, že by to takto bylo, je to spíše opačně.

Martina: Když jste pozoroval váš pozemek, krajinu, ve které jste třicet let vyrůstal, a snažil jste se jít ještě dál, zjišťoval jste, jak krajina v okolí vašeho domu vypadala dříve? Protože existují teorie, že návrat k původní krajině, jak vypadala řekněme do 50. let minulého století nebo ještě dříve, je podle expertů cestou, jak bojovat se suchem, erozí nebo přemnoženými hraboši. Nebo jste vycházel pouze z vašeho pozorování krajiny a přírody, jak se chová právě nyní?

Lubor Křížek: Určitě si člověk spojí všechny tyto věci dohromady. Není to tak, ani tak, ale vždy si to spojí se svou vlastní danou situací, ale i s tím, co vidí v okolní krajině. A spojuje se s lidmi, kteří realizují třeba někde jinde, a další různé věci, tedy nejenom zadržování vody, ale všechno se vším souvisí. Promiňte, trošku mi unikla otázka.

Klimatická změna se projevuje stále více. Voda nespadne během čtrnácti dnů, ale za dvě hodiny. Tomu bychom měli uzpůsobit krajinu, a pokud to neuděláme, přijdeme o to nejcennější, o vodu a nejúrodnější půdu.

Martina: Jestli jste šel ještě hlouběji do historie a hledal, jak krajina vypadala ještě do 50. let minulého století.

Lubor Křížek: Vysloveně cíleně jsem nehledal, ale nějakou představu o tom mám. Nicméně stejně se to, co se musí změnit teď a co by se mělo dít, musí přizpůsobit té situaci, která existuje nyní – a nikoli před padesáti, sedmdesáti lety. Čili krajina by měla být určitě pestřejší, měly by se do ní vrátit všechny prvky – a především by se mělo omezit konvenční zemědělství. Ale vše by se mělo přizpůsobit té situaci, která panuje právě nyní. Nemůžeme vytvořit to, co zde bylo před padesáti lety, protože to nestačí. Musíme uzpůsobit krajinu tomu, co se děje nyní.

Klimatická změna, ať chceme nebo ne, se projevuje stále více, troufnu si říct, že nadpoloviční většina lidí už začala věřit tomu, že se s klimatem něco děje a že to má konkrétní dopad na podobu srážkového úhrnu. To znamená, jak už jsme se o tom bavili, že voda nespadne během čtrnácti dnů, ale na nějakém území za dvě hodiny. Takže toto území se tomu bude muset přizpůsobit, ať chceme nebo ne. Protože když území, kde hospodaříme – a měli bychom tam získávat i zdravé potraviny pro lidi, nepřizpůsobíme, tak přijdeme o to nejcennější, tedy o vodu, která nám odteče, a o nejúrodnější půdu, na které se dají pěstovat zdravé potraviny. Takže krajina se bude muset vyšperkovat ještě víc a bude to muset být lepší, hezčí a pestřejší, než před padesáti lety, protože podmínky se zhoršily.

Martina: Když popisujete, jak jste se do vaší práce pustil, tak to vypadá jako něco jednoduchého, jako věc rozhodnutí: Něco jsem chtěl, tak jsem se o tom něco dozvěděl a pak začal. Když se podíváte zpětně, tak co bylo na celém procesu přetváření krajiny nejsložitější? Co bylo největším oříškem, kdy jste si řekl, že si na tom můžete vylámat i zuby? Bylo něco takového?

Lubor Křížek: Vlastně ani nevím, to je docela těžká otázka. Možná je dobré mít na území, kde něco takového realizuji, vyjasněné majetkoprávní vztahy. Bylo by třeba dobré to říct vlastníkovi půdy, což u mě, ač tam žiji od dvou let, bylo trochu opačně, a tímto zdravím pana Lobkowicze a velice mu děkuji.

Martina: Takže to není vaše půda?

Lubor Křížek: Ne, není to moje půda. Sice se snažím lidem říct, že by tyto záležitosti měly být předem vyřešené, ale já jsem to udělal obráceně, tedy nejdřív jsem to realizoval s myšlenkou, že zde žiju od dvou let a beru to jako svůj domov. Ale můj pozemek to není. Čili jsem to realizoval a pan majitel se to dozvěděl z médií.

Martina: Jak zareagoval?

Lubor Křížek: To je právě to, že si s sebou všichni neseme nějaké strachy, ale jednoho dne jsem si řekl: „Jsem schopen si to natolik obhájit, že klidně ať přijde, já mu to vysvětlím a ještě si dáme kávu.“ A to se také potom ve finále stalo. Možná proto, že jsem to chtěl, nebo z nějaké vyšší moci, nevím, ale chodil po pozemku, byl z toho nadšený a líbilo se mu, že se pozemek biodiverzitně zvednul. A že mi nemusí na své náklady zajišťovat pitnou vodu, nebo vodu obecně, takže nemusíme třeba za 80, 100 tisíc realizovat vrt kvůli vodě. Byl z toho v podstatě nadšen, když jsme prošli celý pozemek, který je součástí jeho rozsáhlejších pozemků, a mně spadl mi kámen ze srdce. Pan Lobkowicz se také za mě a celou moji rodinu pomodlil a poděkoval mi, takže to byla nádhera.

Martina: Takže se zachoval jako moudrý hospodář.

Lubor Křížek: Tak.

Je pravděpodobné, že když se země rozvrtá hlubokými studnami a bude děravá jako ementál, a budeme čerpat spodní vodu, tak se půdní sucho bude prohlubovat a v mělkých kopaných studnách bude klesat hladina vody

Martina: Právě jste zmínil, že díky tomu, co jste udělal, nebude potřeba udělat nějaký další vrt, abyste měli vodu. Mnozí posluchači by už v začátku našeho povídání mohli namítnout: „Aha, vysychala mu studna, tak se musí udělat hlubší vrt.“ Řeší to něco?

Lubor Křížek: Řeší to určitě okamžitý přísun pitné vody, protože po objednání vrtné soupravy, která vám vyvrtá studnu, můžete do týdne používat vodu. Ale to je krátkodobé hledisko. Z dlouhodobého hlediska se dá říct, že dnes není nikdo schopen říct, co to udělá, ale nejpravděpodobnější je, že když se země rozvrtá a bude děravá jako ementál, a budeme čerpat spodní vodu, tak se bude půdní sucho prohlubovat a i v mělkých kopaných studnách bude hladina vody klesat. Je to úplně jednoduchá fyzika, bude klesat tlak ve vrchních partiích pramenů, protože čerpáme spodní vodu nebo vodu z 60, 80 metrů. A čím víc těchto vrtů bude, tím těžší bude pro vodu se dostat do spodních partií.

Martina: Zmiňoval jste, že jste měl i negativní ohlasy, že vám psali kluci z hospody…

Lubor Křížek:… z fotbalu…

Martina: Ano, z fotbalu, a že na to mají jiný názor. Na internetu jsem narazila na hlasy, že jste si tam pravděpodobně založil pěknou líheň komárů. Tak jak to je teď kolem těchto mokřadů, dá se tam být bez repelentu?

Lubor Křížek: To je asi jedna z nejčastějších otázek. Jednou je, kolik jsem na to dostal peněz, a druhá, jak tam můžu vydržet, když tam jsou miliardy komárů. Tak jsem si udělal takovou vzorovou zprávu, kterou vždy zkopíruji a odešlu, abych to nemusel vypisovat po stopadesáté: žádná komáří invaze se nekoná. A to proto, že systém je vymyšlen tak důmyslně – a v přírodním ekosystému panuje taková rovnováha, že predátoři komářích larev, kteří tam žijí, larvy sežerou dříve, než se komár stačí vylíhnout. Takže komárů je tam minimum. Paradoxně, když spíme jednu noc ve městě v Sedlčanech, kde bydlí přítelkyně, s otevřeným oknem, tak chudák malá naše šestnáctiměsíční dcerka přijede na hájovnu seštípaná od komárů. Takže problém je opačný. Ve městě se komáři nejvíce líhnou z uzavřených nádrží pod okapem, kde se nevylíhne vážka, čolek, není tam rybka nebo něco, co by komáří larvy sežralo. Tam se líhnou opravdu miliardy komárů. Ale tady ne, tady je to v rovnováze.

Martina: Velmi se vám tam také rozmnožily žáby, máte tam kuňku, rosničku, skokana, viďte?

Lubor Křížek: Kuňka tam není, ale všechno ostatní ano.

Martina: To musí být každý večer koncert.

Lubor Křížek: Je to koncert. Nyní, jak nastává podzim, už to upadá, ale samozřejmě na jaře a začátkem léta, kdy jsou žáby nejaktivnější, je nádhera to poslouchat.

Když chcete pomoci nějakému stromu, tak pod ním nechte vyšší trávu, případně zasaďte trvalky, letničky, nechte tlející dřevo, sem tam kameny. Zvýší to možnost vsáknutí vody při přívalových deštích.

Martina: Někde na netu jste zmiňoval, že jste u vás pozoroval až šedesát druhů ptáků. Když porovnáte pestrost přírody, zvířat, organismů, hmyzu předtím, než jste udělal tento zásah do krajiny, se současným stavem, je v tom velký rozdíl?

Lubor Křížek: Už předtím to u nás bylo diverzitně moc pěkné, ale tímto se samozřejmě přitáhly druhy, které tam předtím nebyly, a mě samotného překvapilo číslo, které se týká ptáků. Voda se samozřejmě hodně týká obojživelníků, ale z ptáků tam nyní pravidelně zalétává ledňáček, občas dokonce černý čáp, což je moje srdcová záležitost. A šedesát druhů ptáků je, myslím, slušné číslo, a nepočítal jsem do toho třeba krkavce, který tam sice přelétává, ale neváže se na toto místo, třeba se jen přiletí napít a podobně.

Martina: Jste doktor stromů, živíte se tím, že ošetřujete stromy. Změnila se třeba částečně, je to krátká doba, kondice stromů na vašem území poté, co se vám podařilo zadržet vodu v krajině více než předtím? Protože na to, jak mizí spodní voda, doplácejí nyní skutečně ve velkém borovice. Jak to vypadá u vás?

Lubor Křížek: Je to krátká doba na to, abych byl schopen posoudit konkrétní dopad na konkrétní stromy. Ale z dlouhodobého hlediska se určitě zvedne mikroklima daného místa a stromy budou v budoucnu prosperovat daleko lépe, než někde, kde tomu les není uzpůsoben. Čili má to, a bude mít, pozitivní dopad na zeleň v bezprostředním okolí, ale nyní to nějak extrémně vidět není. Ale jsou tam místa: třeba na dvoře mám velký dub, který jsem nedávno zmiňoval v jednom dokumentu, kde i malá úprava pod úrovní tohoto stromu, v podstatě imitace pralesního prostředí pod stromem, dokáže zasáknout obrovské množství vody při přívalovém dešti. To, na rozdíl od anglického trávníku, který máte vysekaný třeba až k patě stromu, stromům velice prospívá.

Martina: To, co jste řekl, znamená nechat porost pod stromem být? Nebo jak si to mám přeříkat do laické řeči?

Lubor Křížek: Když jsem hodně línej, tak to mohu nechat být, alespoň v obvodu koruny stromu, když ji promítnu směrem na zem. Tak v tomto prostoru nesekat každý týden na dva, tři centimetry, ani pět, ale nechat to být. A když chci danému stromu trošku pomoct, aby jiné rostliny prokořenily povrch půdy, tak tam udělám takzvaný guild a můžu osázet nějaké trvalky, letničky, nechat nějaké tlející dřevo, sem tam kameny na nášlap, když chci vyplít něco, co se mi nelíbí. Takže to můžete udělat i s estetického hlediska velice přitažlivě, vypadá to dobře, je to plně funkční a strom může daleko lépe prosperovat.

V dnešní době je dobré nechat stát každý zdravý, zelený strom, protože odpaří do vzduchu obrovské množství vody a svými kořeny je schopen zadržet vodu

Martina: Lubore Křížku, říkala jsem, že jste doktor stromů. Ale když se podívám na váš pracovní životopis, tak jak vypadá váš život, když odložíte krumpáč a nebudujete jezírka a tůně? Čím přesně se živíte?

Lubor Křížek: Můj život je hodně pestrý. Živím se arboristikou, lezením po stromech, což se v posledních patnácti letech, kdy se tomu věnuji profesionálně, hodně změnilo. Dříve jsem byl schopen porazit jakýkoliv strom, když mě někdo požádal: „Ok, je to technicky možné, tak to porazíme“. Ale jak se člověk vyvíjí, tak nyní, vlastně už několik let zpátky, jsem se začal zamýšlet nad tím, že v dnešní době je každý zdravý, zelený strom ku prospěchu, protože do vzduchu odpaří obrovské množství vody a svými kořeny je schopen vodu také zadržet. Čili když přijdu někam, kam si mě někdo objedná, tak se ptám, proč daný strom chtějí porazit. A pokavad vidím, že strom má do budoucna nějakou perspektivu a že kácení není absolutně nutné, tak se snažím lidem kácení nenásilně rozmluvit. A lidé na to hodně slyší a diví se, že si pozvali někoho, kdo jim jde kácet strom – a přitom jim to rozmlouvá. Hodně jich je pozitivně překvapeno a nechávají si to i rozmluvit. A pobavíme se třeba o tom, jak tam strom bude dlouho.

Nedávno jsem se byl podívat na krásný solitérní dub mezi zahradami, kde vznikl sousedský spor kvůli tomu, že do sousední zahrady padají žaludy nebo listí. Tak jsme si nechali zavolat souseda, který se s námi ze začátku nechtěl vůbec bavit, ale ve finále jsme dali hodinovou řeč, a možná to i utužilo mezisousedské vztahy. A nakonec jsme došli k tomu, že jsme si řekli, že strom nepokácíme – pokácet ho můžeme klidně za týden, za deset dnů nebo za rok, kdyby se vyhrotila situace – takže tam strom může být dalších dvě stě let a bude plnit svou funkci. Čili dá se udělat cokoliv, třeba lehce zredukovat koruna, aby se strom nerozlámal a neohrožoval přilehlé stavby – a strom tam může být klidně stovky let, což se týkalo zrovna tohoto konkrétního dubu.

Martina: A když někdo není osvícený a řekne: „Ne, mně to tady stíní, nechci to tady,“ pokácíte tuto bytost?

Lubor Křížek: S těžkým srdcem. Už se mi dokonce stalo, že jsem prostě řekl, že kácet nebudu, což je asi nesmysl, protože stejně, když jsem jel později okolo, byl strom dole, protože firem, které toto dělají, je hodně. Takže také kácím. Teď třeba budu kácet kvůli nesmyslu, což je pro mě kanalizace: obrovské betonové trubky v zemi na splaškovou vodu. Tam bylo nutné pokácet stromy a bohužel jsem to musel udělat, je to práce jako každá jiná.

Martina: Kanalizace je pro vás nesmysl?

Lubor Křížek: Kanalizace je pro mě nesmysl, protože už desítky let jsou známy systémy, jak to udělat jinak, bez toho, aby se voda, která se znečistí, hnala někam přímo do řeky s nějakým chabým vyčištěním v čistírně odpadních vod. My sami doma používáme kompostovací toaletu, kterou jsme původně instalovali na zkoušku, hlavně kvůli strachu mé přítelkyně. Na tvrdo jsem říkal, že když to bude smrdět, tak to dáme zpátky, připojíme vodu a jedeme dál. Vodu, jako transportní médium pro to, co člověk vyloučí, jsme přestali používat, a za tu dobu jsme v podstatě ušetřili statisíce litrů vody, které jsme neznečistili a neposlali je v našem případě do jímky, ze které by se to vyvezlo do čističky. Funguje to krásně, obsah se kompostuje, ale je to úplně samostatná kapitola, který by byla na hodinu, možná více.

Přemýšlím, zda být stále přítomen v síti. Cena solární energie a baterií se snižuje. Na druhou stranu bude mít výroba baterií za následek těžbu lithia. Je tedy nutné se zamyslet, zda by člověk neudělal víc škody než užitku.

Martina: Tak já pevně věřím, že se nevidíme naposledy a ještě rozebereme další parametry vašeho ostrova. Je vaším cílem, abyste z vašeho domova, domu, pozemků, i těch pronajatých vytvořil samostatnou jednotku?

Lubor Křížek: Cíle jsou, ale toto bude nějaká další fáze. Zamýšlím se nad tím, zda být stále přítomen v síti, nebo nikoliv, což by s sebou samozřejmě neslo nějaké vyšší náklady. Nicméně cena solární energie a baterií se snižuje. Na druhou stranu si zase uvědomujeme, že výroba baterií bude mít pravděpodobně za následek těžbu lithia, což se v posledních letech prosazuje. Čili se zamýšlíme nad tímto vším, zda by člověk neudělal víc škody než užitku. Ale spíše se snažíme energii využívat v co nejmenší míře, než abychom si stavěli fotovoltaickou ostrovní elektrárnu na střechu. To neznamená, že nevyužíváme solární energii. Využíváme ji, mám třeba teplovzdušný solární panel na stěně domu, který přitápí a větrá celý dům.

Martina: Lubore Křížku, jaký je to pocit, když ráno vstanete, dáte si kávu, jak jsem před chvílí zjistila bez cukru a bez mléka, vyjdete před hájovnu a díváte se na dílo vašich rukou? Myslím, že to není jenom dobrý pocit. Cítíte se jako hospodář? Nebo jak se cítíte? Ale nebudu vám napovídat.

Lubor Křížek: Cítím se dobře. Nepřemýšlím každý den ráno nad tím, co jsem vytvořil, ale je to relax. Přál bych každému žít na takovýchto místech, aby si dokázal takzvaně odfouknout. Zní to jako fráze, ale spojení s přírodou je tam bezprostřední, člověka to dokáže nabít a zároveň uklidnit. Čili je to nádherný pocit, žít na takovémto místě, a to ještě s vědomím, že jsem toto místo vytvořil tak, aby bylo daleko pestřejší a mělo užitek nejenom pro naši rodinu, ale i pro ostatní, pro zvířata, rostliny i lidi. Protože to, co se podařilo udělat s vodou, má pozitivní dopad i na lidi po proudu potoka, který u mě v podstatě pramení. Takže je to blažený pocit.

Martina: Když nás teď poslouchají lidé, kteří mají nějaký svůj pozemeček, třeba jenom zahrádku, a i oni mají rozpraskanou zemi, nebo měli na konci srpna nebo září, tak co jim poradíte? Vím, že jsou to trošku instantní rady, když neznáte krajinu, kde mají svůj pozemek nebo zahrádku. Ale co myslíte, že může udělat každý jeden člověk na svém pozemku hned teď?

Lubor Křížek: Každý pozemek je svým způsobem specifický: nadmořskou výškou, umístěním, vrstevnicí, svahem, někde je prudký kopec, jinde rovina. Ale určitě každý, i někdo v bytě, se může zamyslet nad tím, co může pro bezprostřední okolí udělat. Voda je všude, všude prší, někde víc, někde míň, a všude je možné vodu zadržet. Takže i na malém pozemku mohu zadržet adekvátní množství vody, odpovídající velikosti daného pozemku a nemusím být zrovna zemědělcem, který má tisíc hektarů. Čili nějaká konkrétní univerzální rada neexistuje, ale důležité je se zamyslet a získat informace, které se týkají daného pozemku. Pak už to jde samo, informace jsou dnes natolik dostupné, že není problém si vše nastudovat. Nemůžeme se zde bavit o něčem konkrétním, protože se nebavíme o konkrétním pozemku.

Martina: Kde se vidíte za deset let? To je „hezká“ otázka při přijímání do zaměstnání. Touto vaší meliorační zkušeností jste možná začal další kapitolu vašeho pracovního života, tak kde se vidíte?

Lubor Křížek: Určitě se nevidím jako nějaký megavodohospodář, nebo něco podobného, ale vidím se tam, že budu pokračovat v tom, co dělám. Budu sám sebe udržovat v dobré fyzické a psychické kondici. Toto jsem také řekl na velice zajímavém sjezdu v Ledči nad Sázavou, kde jsem byl s velice zajímavou partou laskavců – a jeden kamarád kolega zmínil, že to je velice důležitý aspekt, protože z prázdného džbánu vodu nenaleješ. Takže určitě se budu držet toho, abych udržel v kondici sám sebe, protože pak také mohu udržet v kondici svou rodinu, předávat dál své zkušenosti a posouvat i ostatní lidi směrem kupředu.

Martina: Lubor Křížku, moc vám děkuji, že jste nám ukázal, že to jde a že slyšet šplouchat vodu je záležitost, o kterou se dnes musíme pousilovat už my sami. Díky moc.

Lubor Křížek: Díky moc za pozvání a za možnost předat cenné informace.

Všechny příspěvky s Lubor Křížek