Zpět

Druhá část názorového spektra rozhovor ovšem kritizovala a byla nakonec tak hlasitá, že doktor Matýs odstoupil z pozice člena Pracovní skupiny pro dětskou a dorostovou psychiatrii při Ministerstvu zdravotnictví ČR, jakož i z pozice člena a předsedy výboru Asociace dětské a dorostové psychiatrie Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. A pak se strhla skutečná bitva – kritici rozhovoru versus lidé, kteří za tím humbukem viděli poněkud drsný pokus o umlčení názoru, který neodpovídá soudobé módě. Útoků bylo dost, a dost bylo i přirovnání této situace k praktikám minulého totalitního režimu. Po hříchu se většinou zapomnělo na to nejdůležitější – bylo vyjádření pana doktora Matýse o Gretě Thunbergové správné, nebo nikoli, a proč ho vlastně učinil? Kdyby věděl, co se všechno strhne, zopakoval by to stejně i dnes? Cítí se jako jedna z prvních obětí politické korektnosti? Kam kráčí dětská psychiatrie?

Martina: Pane doktore, samozřejmě bych velmi ráda hovořila o obecných tématech, týkajících se psychické kondice dětí a dětské psychiatrie. Ale určitě pochopíte, že se musím odrazit od případu s Gretou Thunbergovou. Ten vás stál, řekla bych, mnohé. Kdybyste věděl, co se kolem vašich veřejných výroků o Gretě strhne, řekl byste to dnes úplně stejně, nebo byste třeba volil jiná slova, případně raději mlčel?

Jaroslav Matýs: Určitě bych nemlčel. A nemlčel bych právě proto, že když lékař vidí, jak se ubližuje někomu, který není schopen, ani nemá možnosti se bránit, je zneužíván, tak myslím, že je jeho povinností se k tomu nějakým způsobem více, nebo méně odvážně vyjádřit. Možná bych upřesnil některé formulace, aby bylo jasné, o co jde v rozhovoru, o kterém mluvíme. Co mě mrzí, je, že paní redaktorka mi to nedala autorizovat, a netušil jsem, že do toho dá všechny funkce, to znamená nejenom předsedu dětské psychiatrie, což je nejsilnější profesní organizace v ČR, která svým způsobem byla na začátku toho, že se dětská psychiatrie doslova zvedla z popela. Takže bych to udělal stejně, ale vybral bych si asi jiného redaktora. A určitě bych si vymínil právo autorizace, což je dnes běžné.

Martina: Říkáte, že byste to řekl stejně. To znamená, že za vším, co jste řekl, si stojíte, navzdory všemu napadání, kterému jste byl od té doby vystaven?

Jaroslav Matýs: Víte, doba mi dala za pravdu – a teď odhlédnu od kritiků. Musí se to oddělit: rodiče, kteří mají s dětmi skutečně problémy, a vím, že to je obrovská zátěž celé rodiny. A pak je zde druhá část, která to dělá z jiných důvodů, nezvládli svoji situaci, nebo mají jiné úmysly. Chtěl bych jen říct, že bych to udělal právě tak, jak jsem to sdělil. Myslím, že při destigmatizaci psychiatrie nemá být žádné tabu. Jestliže se mluví otevřeně o schizofrenikovi, který halucinuje, a komentuje se to v médiích, dokonce i špičkou psychiatrů v ČR a je to v pořádku, protože o schizofrenii byl už i film Čistá duše, úžasný, perfektní film, v podstatě výukový, edukační pro společnost. Stejně tak proběhly filmy o obsedantně kompulzivní poruše. Ale porucha autistického spektra šla tak daleko, že o tom nikdo nesmí mluvit, ani se toho dotknout.

Do poruchy autistického spektra patří problémy se sociálním cítěním a vnímáním

Martina: Myslíte si, že se nikdo nesmí dotknout tohoto tématu, této poruchy, nebo že není záhodno se jakýmkoliv způsobem dotknout mladé Gréty?

Jaroslav Matýs: Tohle vůbec není o Gretě. Je to skutečně o tématu, o okruhu těchto duševních poruch, o autismu jako takovém. Vrátím se ještě k tomu mému neautorizovanému článku. Ve Forbesu vyšel článek s absolutně stejným obsahem, odvolávající se na stejné autority a popis symptomů, kdy se ona (aktivistka Gréta) k tomu sama veřejně vyjadřuje. Museli jí to sdělit rodiče a ona se naučila, o jakou poruchu se jedná. A myslím, že bylo korektní vysvětlit, proč se jí ubližuje, a nejenom, že se jí ubližuje. Ty důvody jsou celkem jasné. Do poruchy autistického spektra obecně patří problém se sociálním cítěním a vnímáním. Tam není nic špatného, nic zlého, je to jedno ze základních diagnostických kritérií.

Martina: Vy jste tehdy řekl: „Pokud vím, ona se veřejně přiznala, že má obsedantně kompulzivní poruchu a ADHD. To ale normální člověk neudělá.“ Tohle mě zaujalo, protože všichni to vnímali tak, že je velmi otevřená, že férově řekne, co s ní je. A vám se to tak úplně nezdá?

Jaroslav Matýs: Určitě ne, protože z vývojového hlediska, když se člověk v jedenácti letech, jak jsem se dočetl, začne zabývat tím, že je v depresi, dokonce údajně přiznala, že měla problémy s poruchou příjmu potravy, s ADHD a autismem, tak v tomto věku, i kdyby byla bez jakékoli duševní poruchy, nemůže pochopit sociální a celkový kontext – a už vůbec ne vědecky. Dítě, které má nějaké sociální zábrany, nebo v rámci svého vývoje pohled na svět, je formovatelné, ale je svým způsobem schopno mít trošku odstup. Ale nezralost tohoto věku je nade vše, a na to nasedá porucha autistického spektra, snížené sociální cítění a snížené sociální emoce. To je prostě fakt, a jestliže ji někdo zneužil, tak v první řadě si myslím, že selhala rodina. Mám tyto rodiny ve své péči, kdy rodina tyto vztahy učí, děti se musí učit, co je dobro, co zlo, protože autisti mají v tomto směru obecně sníženou citlivost na dobro, zlo a na morálku. Tím neříkám, že jsou nemorální, ale nejsou schopni tyto věci popsat a uchopit.

Dal jsem si tu práci a ptal jsem se u mě v ambulanci rodičů, kteří jsou také autisti. Ptám se například dítěte: „Co je to dětství?“ A ono řekne: „To už jsem přežil.“ „Jak to myslíš?“ „No, už jsem zažil.“ „Honzo, a můžu ti ukrást dětství?“ „To nejde.“ „Proč?“ „Tělo mi ukrást nemůžete.“ Vedle sedí maminka a řekne: „To je jednoduché, já to umím popsat.“

To je edukace pacienta s duševní poruchou obecně tak, jak se to učil profesor v Čisté duši, když měl trvalé halucinace. Na konci filmu bylo krásně vidět, jak ho američtí psychiatři přivedli k tomu, aby si ověřil, jestli to je, nebo není halucinace tak, že se zeptal svého okolí: „Vidíš ji taky jako já, nebo ne?“ Když ji neviděli, tak se s ní prostě nebavil. To je u psychotiků dlouhodobá psychoterapeutická práce, a stejná psychoterapeutická práce je i u lidí s poruchou autistického spektra, s obsedantně kompulzivní poruchou, kdy pacient získá náhled a začne s tím aktivně pracovat tak, že ho to neomezuje v životě, umí s tím zacházet.

Takže si nemyslím, že by bylo pochybením o tom mluvit, spíše by veřejnost měla vědět, jak mluvit s člověkem, který má autistickou poruchu, jak vnímat jeho úsměvy a podobně. Například jsem dostal krásný email od jednoho otce: „Vím, o čem mluvíte. Můj syn má Aspergera, (je to lékař) a říká, že nás zabije. Ale my víme, jak to máme vnímat.“ Takže podstata je v tom, že jsem v tom sdělení chtěl vědomě posunout vnímání této poruchy, o které se nikdy nikde nemluvilo. A posunul jsem to tak, aby šlo ve veřejnosti vnímat tyto lidi tak, že mají jistý hendikep, ale dá se s nimi normálně bavit a spolupracovat.

Prioritou reformy dětské psychiatrie by měly být zdravotní služby, a ne sociální. Dnes je to ale tak, že sociální služby z grantů EU a z norských fondů nastavují kritéria, která mně, jako lékaři vadí.

Martina: Myslíte, že kdybyste řekl úplně to samé v nějakém obecném článku o tom, že mezi námi jsou děti, lidé, kteří mají poruchu autistického spektra, Aspergerův syndrom, tak by to vyvolalo stejnou animozitu, jako když jste hovořil konkrétně o Gretě?

Jaroslav Matýs: V té době bylo specifikum to, že se začalo rozhodovat o výzvách a grantech na tuto problematiku v rámci reformy dětské psychiatrie. Byl jsem u pana ministra a dal mu na dvou stránkách jasný koncept reformy dětské psychiatrie a požadoval, aby vytvořil samostatnou skupinu pro její reformu. Já tomu říkám vybudování komplexní péče dětské psychiatrie v ČR, protože tady žádná není, a jsem si vědom, že tyto služby prostě chybí. A dostalo se to do fáze, že nám nelékaři a nepsychiatři začali vykládat, jak máme dělat dětskou psychiatrii. Tam byly už úplně jiné zájmy, které jsem blokoval, protože prioritou reformy tak, jak ji vnímám já, by přece měly být zdravotní služby a ne sociální. Ty na to jen navazují. A dnes je to tak, že sociální služby z grantů EU a z norských fondů nastavují kritéria, která mně, jako lékaři, prostě vadí. Nejsou tam kritéria na odbornost, vzdělání, na programy. A dnes v podstatě každý ví, a já to vím z praxe, že existují vynikající organizace – Adam na Ostravsku, nebo Rainman, spolupracujeme s nimi 20, 25 let, které to umí od útlého věku až do dospělosti, včetně všech dopadů na chráněné dílny.

Martina: Pane doktore, z toho, co jste řekl, pro mě vyplývá, že nešlo ani tak o Gretu, ani o to, jestli jste zastupoval nějakou odbornou společnost, ale o granty, peníze, o které jde především až v první řadě…

Jaroslav Matýs: Z toho, co jsem pak slyšel, to vypadá, že ano. Protože jediný, kdo se radoval, že jsem, vystoupil, přece byli lidé kolem jedné skupiny lidí, ti stejní, kteří předtím dělali kampaň proti posudkovým lékařům a kteří dělají kampaň, že mít tuto diagnózu je určitým privilegiem.

Martina: Proč jste rezignoval na všechny své funkce, když si za tím stojíte, když jste věděl, že se takto na dálku tyto diagnózy běžně dělají, proč jste vyklidil pole?

Jaroslav Matýs: Víte, já jsem nikdy nebyl v žádné straně, to je první věc. Druhá věc je, že jsem nikdy neuhnul. Nikdy jsem neuhnul před lží a před tím, že někdo nahodí ramena. Prostě to nemám v povaze. Já jsem nerezignoval tak, že bych utekl, já jsem vědomě z těch pozic odešel, když jsem nastartoval (jistěže ne sám) reformu psychiatrické péče pro děti a dorost, která byla dříve absolutně na okraji. Na začátku bylo připraveno 6 miliard na přebudování psychiatrických nemocnic pro dospělé. A o dětské psychiatrii nikdo nic nechtěl slyšet. My jsme to probojovali, dostali jsme se do projektu. Povedlo se nám prosadit atestaci. I když to všichni vzdali, včetně klinik, já jsem šel za tehdejším panem ministrem Němečkem, který ode mě dostal takové argumenty, že na to skutečně nakonec dal, ponechal atestaci dětské psychiatrie, dokonce i proti vůli České lékařské komory. To pan prezident Kubek může potvrdit, že nebyli proto, abychom zůstali samostatným oborem.

Martina: Dětská psychiatrie neměla být samostatný obor?

Jaroslav Matýs: Neměla. Mimochodem podle Evropské komise existují jenom dva samostatné dětské obory – dětská chirurgie a dětská psychiatrie. A v ČR byl obrovský tlak na to, abychom ztratili atestaci. Máme jasná data, že když jsme měli samostatnou atestaci, tak bylo za tři roky v přípravě třicet dětských psychiatrů. Pak to zrušili, někdo, nechci komentovat kdo, bylo to politické rozhodnutí, a za tři roky byli jenom tři. Ale když se mi podařilo prosadit samostatný obor, tak najednou je dalších 30 lidí. Což znamená, že o obor je zájem. Nevím, jaký bude zájem o obor teď, po tom, kdy je napadán dětský psychiatr jenom proto, že neodborně, aby to objasnil laikům, sdělil, co to je určitý typ duševní poruchy. Jak řekla kolegyně: „Netušila jsem, že dětská psychiatrie může být oborem nebezpečným.“ Ne kvůli pacientovi, jak je tomu v dospělé psychiatrii, ale kvůli rodičům pacienta. A to je o mnoho těžší.

Odešel jsem ze svých funkcí proto, že vím, jak fungují mediální kampaně, jak neskutečně byl napadán pan Jágr a pan Gott

Martina: Přesto všechno jsem ve vaší odpovědi neslyšela odpověď na otázku proč, když máte navíc tyto zásluhy a sám říkáte a víte, že jste se zasadil o to, že tady je dětská psychiatrie stále jako samostatný obor, tak když kolem vás zaštěkali vlčáci, jste najednou řekl: „Oukej, tak já to tady balím,“ a odešel jste ze všech funkcí.

Jaroslav Matýs: To nebylo OK, vnitřně to nebylo: „OK, já to tady balím.“ Zažil jsem, ne na sobě, ale na jiných, mediální kampaně. Vidíte, jak neskutečně může být napadán pan Jágr, nebo i pan Gott. A tomu nerozumím, ani tomu nechci rozumět, ale věděl jsem, že tyto mašinérie tady u nás, a nejenom u nás, ale i v Evropě, fungují a nemáte šanci se bránit a něco vysvětlit. A jako celkem zkušený člověk už jsem pochopil, že si potřebuji uvolnit ruce, abych mohl říct všechno to, co si o tom myslím. Protože těch 15 let, co jsem dělal bezplatně pro ČR a dětskou psychiatrii, jsem musel držet určitou fazónu, abych nepokazil projekty, které jsou v běhu. Například teď navýšení peněz pro dětské psychiatry, aby to bylo pro dětské psychiatry atraktivní. Rozhodl jsem se, že se nenechám vláčet jen proto, abych dokončil projekt, který mi je bytostně blízký. Je to nejen mé dítě. A tak jsem odešel s vlastním programem – otevřít si ruce a nebýt svázaný.

Martina: Ještě chviličku se zdržím u tohoto případu, ale jenom proto, že mě to zajímá i obecně. Na začátku jste zmínil případ, kdy všichni, společnost, odborníci, politici, komentovali stav pacienta. Byl to syn pana premiéra a všichni ho viděli jen skrze televizi, jenom ze záznamu, který byl natočený, a nikdo se nad tím nikterak nepozastavoval. Nebo někteří ano, ale bylo to bráno jako statut quo. Vy jste na dálku komentoval stav Grety a byl z toho velký problém. Řekněte mi, vycházel jste z diagnózy, kterou ona sama oznámila, nebo z poznatků, které jste jako specialista vypozoroval skrze obrazovku, a znáte je třeba od svých pacientů? Je to v pořádku takto na dálku stanovit diagnózu?

Jaroslav Matýs: Teď jste mi tím závěrem nahrála.

V psychiatrii je běžné stanovovat diagnózy a dělat posudky i za pomoci videí, podle gest, mimiky a neverbální komunikace a dalších. Vždyť i v somatických oborech lékaři postupují na základě rentgenových snímků nebo CT.

Martina: Opravdu? Sem s tím.

Jaroslav Matýs: Je v pořádku na dálku stanovit diagnózu? Když se podíváte do toho článku, tam se jasně říká: „Nedovoluji si dělat diagnózu na dálku a ani to dělat nebudu, ale (i Forbes to odcitoval) sama to deklarovala před celým světem.“ To je jako kdybyste řekla: „Proč odborníci komentovali nemoci, kterými trpěl pan Karel Gott? V jasné souvislosti komentovali stav syna pana premiéra, kterého také v životě neviděli? Takže: nedělal jsem žádnou diagnózu na dálku, popisoval jsem to, co vidím na obrazovce na videu, protože vím, co za tím je u tohoto syndromu. A snažil jsem se srozumitelným způsobem laické veřejnosti ukázat, že ta dívenka je vlastně těžce zneužita, a její vnitřní koncept je jiný, než se mediálně prodává. Trvám na tom a stojím si za tím, že to bylo takto. Tak to je a čas ukáže, že je skutečně zneužívána.

Co se týče diagnózy podle videa, tak v článku pana doktora Ivana Davida, bývalého ministra zdravotnictví, je velice přesně popsáno, jak to s videem v psychiatrii je. Když budu konkrétní, tak kolik lékařů somatických oborů píše diagnózy podle elektronického sdělení, například podle rentgenů, CT a tak dále? Nikdo s tím nemá problém. Druhá věc je, že v psychiatrii jsou běžnou praxí soudně znalecké posudky – dělám je – těžké právní věci, které zasahují do života lidí, třeba pachatelů. A při tom se běžně používá video jako jeden z hlavních prostředků znaleckého posuzování. Trošku to objasním: Když je dítě zneužité nebo týrané, tak je přece nemorální a neetické opakovat třikrát stejný výslech. Proto se to točí na video, které pak dostane soudní znalec v oboru dětské psychiatrie. Minulý týden jsem posílal takovýto posudek a vyjadřujete se v kontextu celé věci, včetně videa. Jak sdělil pan doktor David, tak na mezinárodních konferencích se ukazuje, že psychiatři, i když nemají zobrazovací metody tak dokonalé, jako jiné somatické obory, tak v rámci gest, mimiky a neverbální komunikace, i bez znalosti jazyka, jsou schopni se shodnout na diagnóze na dálku, a není to nic neetického. V psychiatrii je základním prostředkem kontakt, komunikace, pozorování.

Takže já jsem podle toho videa nestanovoval diagnózu, jenom popisoval, což je v psychiatrii běžná praxe. A nakonec přece i jiní kolegové to takto popisovali v souvislosti se synem pana premiéra a neměli s tím problém, popisovat symptomy. I když řekli: nepopisuju jeho, ale je to tak. Ta souslednost je jasná, věcná.

Součástí autismu může být dlouhodobé monotématické ulpívání na jediném tématu

Martina: Pane doktore, myslíte, že má šanci se z toho dostat? Protože jste řekl, že se přijde na to, že je vlastně zneužívána a naznačil jste, že tato rodina nezachytila moment ulpívání na jednom tématu, který se většinou projevuje v pubertě. Myslíte, že pro ni z toho ještě vede cesta zpátky? A teď mě opravdu zajímá ona jako člověk.

Jaroslav Matýs: Mám v ambulanci děti podobného typu, kdy rodina nebyla schopna zregulovat toto perseverované, neboli ulpívavé myšlení na jednom tématu. To je obecně klíčová věc při socializaci lidí s autistickou poruchou. Rodina nesmí podlehnout jednomu, monotématickému ulpívaní, což se stalo u nich, jak to vidíme na dálku. Také jsem měl děti, které odmítaly chodit do školy, a když se to stane, a rodina svým chováním potvrdí oprávněnost a správnost tohoto ulpívavého myšlení, tak nedochází k sociální korekci a stává se to životní filozofií člověka s autismem. To jiné děti nepochopí, takže zůstane sám, nemá kamarády a spadne do nějaké závadové, nebo do jiné party, záleží na tom, jaké má okolí. Takže rodina tam selhala v tom, že umožnili a potvrzovali svým chováním její ulpívavé myšlení na toto téma, které je sice krásné, já tomu rozumím, ale když pěvkyně přestane létat, když přestanou jíst maso, to je ovládání rodiny tímto člověkem a není to správné. Má to být přesně opačně – rodina musí ukazovat, že se žije tímto způsobem. Trošku to zvulgarizuji, ale přece jeden Asperger vystřílel v Norsku hromadu dětí.

Martina: To byla stejná porucha?

Jaroslav Matýs: Stejná diagnóza, stejná porucha v rámci povahy a taky to bylo to „svaté právo ochránit společnost“, tehdy myslím před imigranty. Kolegův syn, autista Aspergerova typu si vzal do hlavy skutečně nacisticko-fašistické myšlenky a tři roky jsme s ním pracovali, aby opustil tuto ulpívavost, protože nedomyslel skutečné dopady a že to absolutně není pravda.

Martina: A jde to?

Jaroslav Matýs: Jde.

Martina: Přestože mají, jak říkáte, hodně černobílé vidění?

Jaroslav Matýs: Jde to. U lidí s autistickou poruchou je problém v tom, že jim nevysvětlíte vztahy. V ambulanci to učím rodiče, i ty, co jsou aspergeři, otevřeně se s nimi bavím. Proto i ten článek, i když nebyl autorizován, je poměrně otevřený právě proto, že mám životní a profesní zkušenost, že s těmito lidmi se dá mluvit, i když ví, že tento hendikep mají. A oni se rádi přijdou zeptat a poučí se. Přijdou ke mně s dítětem a nechají si poradit, co mají dělat. Například, když pan docent řekl: „Pane doktore, myslíte, že mám Aspergerův syndrom?“ A já: „Ano, pane docente.“ A on se zeptá: „A co mám dělat?“ A kouká do země. „Vaše manželka, vaše paní bude učit vašeho syna vztahy, a vy ho budete učit technologie. A když nebudete rozumět tomu, co ona vykládá, tak se zeptáte. Vám to pomůže v práci.“ A tato rodina funguje, protože přijal svůj hendikep s vysokým intelektem. A manželce se ulevilo, protože napětí v rodině ustoupilo právě proto, že pochopila, jak to on má a nedělá z něho hlupáka: „Docente, nerozumíš, co to je mít rád?“ Prostě pochopila mechanismus komunikace.

Breivikův čin byl mimo jiné důsledkem toho, že nikdo u něj, jako autisty Aspergerova typu, nedokázal včas zkorigovat jeho ulpívavé, monotematické myšlení

Martina: Pane doktore, vy jste vzpomenul Breivika, který v Norsku zastřelil desítky dětí stoupenců jedné z politických stran. Tohle může být vyústění, když se Aspergerův syndrom a porucha autistického spektra neléčí? A teď se ptám, jestli, když to u dítěte neodhadneme, neobjevíme, tak i mohou být tyto konce. Nebo to může mít také zcela jiný průběh?

Jaroslav Matýs: U Breivika, jak jsem se dočetl, se psalo, že selhala rodina. Měl vysoký intelekt, žil s matkou, a co vím, otec nejevil zájem, vidím tam trošku genetickou linii. Ale podstatné je opět to, že v období dozrávání nebyl nikdo, kdo by ho dokázal zkorigovat, takže on svou myšlenku dotáhnul skutečně do konce.

Kolik autistických dětí střílí v Americe? Psal jsem jeden posudek, kdy se kluk, který nebyl autista, vzhlédl v tom, jak autistický kluk vraždil někde v Arizoně a bavil se o tom na jednom prestižním gymnáziu. Byl z toho veliký problém, protože škola na něho podala trestní oznámení. On se vlastně nechal inspirovat člověkem, nebo dítětem stejného věku, ale s poruchou, což dítě, které se identifikuje, neregistruje.

Martina: Aha, takže vy vidíte jako velké nebezpečí ne to, že Greta má tyto názory, ale že se za ní šikují mladí z celého světa?

Jaroslav Matýs: To je ten problém. Vrátím se k tomu, že dospělá populace, nebo rodina selhala v regulaci, a koukám na to, jakým způsobem se reguluje společnost, s čím se mají identifikovat děti tohoto věku, když dokonce v Itálii jim dají volno, aby mohly demonstrovat, nebo manifestovat, nebo stávkovat.

Stávka je přece o něčem jiném, ale když nejdu do školy, tak mám absenci. Ale autority nehrají tu roli, kterou by měly – regulace mladé generace, ale i dětí s autismem tak, aby byly sociálně použitelné a smysluplně se začlenily. A ne opačně, že tyto sice krásné myšlenky, svazují populaci tak, že se bojíte cokoliv říct, cokoliv udělat, protože vyvolávání strachu nastartuje všechny senzory.

Martina: Několikrát jsme se mohli dočíst i o tom, že když některé děti nechtějí stávkovat a chtějí jít v pátek do školy, protože nechtějí zkrátka tímto způsobem následovat myšlenky, které hlásá Greta, tak jsou vystaveny určité perzekuci ze strany spolužáků. Co to o nás vypovídá?

Jaroslav Matýs: To je široká otázka. V první řadě mluvíme o generaci mladých, že neumí pracovat, a čekají, že na všechno máme nárok, a adolescenti, i děti v předškolním, školním věku, mluví o tom, že: „Já to musím dostat, protože tady jsem.“ Ale nikdo je neučí, že se k tomu musí dopracovat, takže je to v první řadě selhání rodičů, selhání současné generace rodičů. Nechci spekulovat o důvodech, ale jestliže se bortí struktura rodiny, ta klasická, jestliže se bortí struktura společnosti v autoritách, a v hierarchii, jestli se dokonce bortí i pohlavní rozdíly mezi muži a ženami, tak se nedivím, že generace těchto „dětí“, nebo adolescentů, má pocit, že má pravdu. A dotahuje to do extrému až tak, že zjistíte, že oni nechtějí, a hlavně neumí pracovat, neumí být zodpovědní. A to je myslím velice velký vykřičník do budoucna. Kdo se postará o rodiče, kteří toto dnes připustili? Oni budou jednou v důchodu.

Chybí

reálné morální autority, které by byly schopny hnout s politickou hyperkorektností, protože jestli se dostane politická hyperkorektnost do vědy, tak je to špatné

Martina: Pane doktore, těmto tématům se teď budeme zhusta věnovat, protože by mě zajímalo, jak to vypadá s psychickým zdravím naší mladé populace. Ale ještě poslední otázka, která se tak trochu týká toho, jak jsme připraveni následovat skutečné vůdce, i ty pseudovůdce. Řekněte mi, když byste měl udělat diagnózu nejenom na dálku, ale do historie: mladí velmi často přirovnávají Grétu k Johance z Arku. Na základě toho, co jste se dočetl o Johance z Arku, myslíte, že byla, ale je to skutečně otázka do legrace, ale přeci jen, myslím, že se tím jako psychiatři někdy zabýváte, Johanka z Arku vyvolená, nebo že měla třeba také nějakou psychickou poruchu?

Jaroslav Matýs: Nejdříve, co je duševní zdraví, a kdo je normální. Psychiatrie vždy byla a bude na pomezí společenských tlaků a i politiky. Nemůžeme to popřít. A situace v období, kdy žila Johanka z Arku, ve středověku, a situace dnes je zásadně jiná v tom, že tehdy platily jiné sociální a morální pravidla, i když ne zásadně, ta lidská zůstávají stejná. Tam to nebylo o vědě. Bylo to o přežití, o území, o svobodě. A dnes je tady nějaké spíš filozofické tažení a nastavení životních postojů, které to dítě v tomto věku prostě nemůže umět.

A duševní porucha? Dnes stoprocentně víme, že autista byl Andy Warhol. To jsou úžasní lidé, ale vždy měli kolem sebe okolí, které je sociálně kultivovalo, nebo je vedlo správným směrem. Proto byli úspěšní. A konkrétně u Johanky z Arku? Tolik jsem o ní podrobně nečetl, to spíš historici – měli by to očistit od mýtů. Já jsem ze Slovenska, Jánošík má taky hromady mýtů, ale také Nikola Šohaj loupežník měl hromadu mýtů a je pozitivní. Ale zkuste být dnes loupežníkem, tak mýtus neuděláte. Takže nelze tyto dvě věci srovnávat. Spíš bych řekl, že je to možná právě proto, že dnes chybí autority, reálné morální autority. Reálné autority, které by byly schopny hnout s politickou hyperkorektností, a to jsem ještě slušný, protože jestli se dostane politická hyperkorektnost do vědy, tak to je špatné.

Martina: A už v ní je?

Jaroslav Matýs: Stačí se podívat, jak se zachovala odborná společnost. Troufám si tvrdit, už to tvrdím dávno, pochopil jsem jednu zásadní věc: Tam kde začíná politika, končí odbornost.

Martina: Myslíte, že v tuto chvíli zasáhla ideologie i do dětské psychiatrie?

Jaroslav Matýs: Ideologie vždy zasahuje do psychiatrie, obecně, nejenom do dětské. Tradovalo se, že za totality byla psychiatrie zneužívána. Já můžu říct, že v psychiatrii nebylo prokázáno, že bychom byli tak servilní jako psychiatrie v Sovětském svazu. Psychiatrie musí vždy čelit společenským tlakům a nejenom na zneužití psychiatrie, což si myslím, že si nikdo v dnešní době netroufne. Takže je nekorektní mluvit o lékařích, že si psychiatři vymysleli diagnózu, tak to prostě není, protože my lékaři máme primární touhu hlavně nepoškodit, to nás učili od začátku školy. Doufám, že to zůstalo i do dneška.

V somatické medicíně je to víc uchopitelné, takže i když se rodina hádá, zlomená noha se zhojí. Ale v psychiatrii se to tak nestane. Nezapomenu na svou odbornou katarzi: nesnášel jsem politiku jako takovou, a už vůbec ne politruky. A po revoluci začali k nám do nemocnice chodit politruci s tím, že strašně pijí alkohol. Já jsem jim musel pomoct, tak jsem si to musel přerámcovat – uvědomil jsme si, že tam jsou děti, které nemůžou za svého tátu, jinak bych tu práci nemohl dělat. Svou vnitřní katarzí jsem si prošel mnohokrát jak u pacientů, tak i u rodičů. V psychiatrii jste prostě pod společenským tlakem a osobní vztah je tam strašně důležitý, víc, než u jakýchkoliv jiných oborů.

Já mám na starosti děti od 2 do 18 let, žiji s tou rodinou pacienta profesně třeba 16 let, a žijete s nimi jejich osudy a znáte je lépe, než kdokoliv jiný. A není možné odejít jen proto, že mi osobnostně nesedí. V psychiatrii se to musíte naučit. Mám psychoterapeutické zkušenosti, které mi moc sebezkušenostně pomohly v tom, že i když mám vnitřně negativní nastavení, musím to umět zablokovat. Proto chápu i ty lidi, co dělali v té kampani, chápu většinu z nich. Ale také chápu, kolik z nich bylo zmanipulováno. A já jim to nevyčítám, alespoň to rozproudilo debatu, jak je to s dětskou psychiatrií, a zároveň se také ukázalo, jak obrovský vliv má politika na naši odbornost, což je mi strašně líto.

Martina: Pane doktore, děkuji vám za podnětný a otevřený rozhovor.

Jaroslav Matýs: Já děkuji vám.

Všechny příspěvky s Jaroslav Matýs