Zpět

Jak pomáhat sám sobě tím, co jíme a pijeme? O notoricky známém, a přesto dobře utajeném světě přírodních antibiotik a antivirotik si budeme povídat právě teď s Jiřím Kuchařem, všestranným publicistou a spisovatelem, autorem více než desítky knih z nejrůznějších oblastí. Například Léčitelé, jak je neznáme, Ayahuasca aneb tanec s bohy, Praha ezoterická, Průvodce skrytými dějinami města. Je také objevitelem Hitlerovy umělecké sbírky v Čechách a spoluautorem knih: Přírodní antibiotika, Hořká pravda o sladkém cukru a tak dále. Právě antibiotikům a antivirotikům se můžeme společně věnovat proto, že dokončuje další knihu. Jiří Kuchař je původně stavebním inženýrem a mezinárodním expertem v oboru hydrauliky podzemních vod.

Martina: Jiří, to vše jsi ty. Tím vším jsem tě chtěla představit. Buď vítán.

Jiří Kuchař: Pane jo. Kdybych se neznal, to bych se divil.

Martina: Jiří, to že se naši předkové museli a uměli léčit sami za pomoci dostupných prostředků – rostlin, koření, stravy – to víme. Ale už několikrát jsem si položila otázku, co konkrétně tebe přivedlo k tomu, že přesto, že nejsi chemik nebo farmaceut, ses téměř s posedlostí začal věnovat přírodním antibiotikům a antivirotikům?

Jiří Kuchař: Posedlost… Martino, musíš si uvědomit, že jsem se od roku 1988 znal s Jiřím Jančou, a kdo poznal Janču, tak ví, že k tomuto muselo nutně dojít. Pamatuji na moje první setkání s ním v Bratislavě, byl to kongres, já jsem tam jel s tím, že jedu hledat proutkaře. Potkal jsem ho v hotelu ve společnosti slovenských léčitelských es a on mlčel – a když si vzal slovo, tak jsem viděl, že tito borci si potají dělají poznámky.

A pak jsem s ním začal v roce 1991 knihou Alternativní medicína a pokračoval až do jeho smrti v roce 2005. Vzpomínám si moc dobře, když jsme byli poprvé v Receptáři, to bylo v roce 1991, a on mi vyprávěl o významu zinku – upozorňuji, že tady vůbec nikdo netušil, co je zinek. Dnes to zní naprosto neuvěřitelně, ale dýňová semena, to byl úplně neznámý pojem, to lidé vyhazovali – a Přemek Podlaha z toho byl tehdy naprosto nadšený. Takže já se považuji, a teď to může znít docela drze, za neukázněného žáka Jiřího Janči.

Martina: Pověz mi, to že píšeš knihy – uvedla jsem jich jen několik, ale jsou jich opravdu desítky – a navíc studuješ, věnuješ se tomu, znamená to, že všechny tyto věci děláš také prakticky a že je na sebe aplikuješ?

Jiří Kuchař: To by jinak, myslím, asi nemělo cenu. U mě se to spustilo, když náš chlapec, bylo mu asi 2,5 roku, seděl na židličce a volal na maminku: ,,Mami Monte.” Tak jsem si spočítal, kolik zbaští v tom Monte rafinovaného cukru a bylo to jeho poslední Monte v životě. To pak odstartovalo knihy o cukru, Zdraví v ohrožení, Hořká pravda o sladkém cukru. Potom přišly samozřejmě dětské nemoci, a když jsem šel do jednoho obchodu, tak mi tam paní, která snad byla ze severní Afriky, říkala, že svým dvouletým dětem dává na lžičce olej z černuchy seté, to znamená medicínu faraonů. A takhle se mi to začalo pomalu otevírat. A pak jsem oslovil doktora Jonáše, o kterém jsem věděl, že toto je jeho zaměření, a kterého znám od roku 1993. Po určité úvaze a spolupráci poté vznikla kniha Svět přírodních antibiotik.

Každá z knih, o které jsi mluvila, má svůj příběh. Já nic nepíšu pro to, aby to někdo kupoval – vždy to narážím sám na sebe. První knihu Lékárna v přírodě jsme psali společně s Přemkem Podlahou, ta je myslím dokonale promlčená, dokonce ji ani nemám v seznamu knih na Wikipedii. Když jsme se pro to tehdy v roce 1991 rozhodli, tak jsem se Přemka Podlahy ptal, jak mám psát, protože do té doby mi vyšel snad jeden článek v Rudém právu – ten byl docela zajímavý v tom, že vyšel v srpnu 1989 v den, kdy v Polsku ustavili katolickou vládu. Článek se jmenoval „Není to pohádka“ a byl o tématu, kterému jsem se věnoval, tedy o tepelných čerpadlech. A nad tímto titulkem byl jiný článek o tom, že Mazowiecki je nekomunistickým předsedou vlády.

Přemek Podlaha se mě tehdy ptal: „Odkud jste?” Já mu říkám: „Z Vlašimi.” A on: „Tak to je jednoduché, pište jako pro vašeho strejdu pod Blaníkem.” Můj strejda se jako zemědělec zničil v hospodářství, doslova se fyzicky zlikvidoval, a vždy když nevím, tak píšu jakoby pro něj, aby tomu rozuměl i on. Tím pádem je mi jasné, že tomu budu rozumět i já a že to bude moct číst úplně každý, kdo se rozhodne knihu otevřít. Takže u všech knih, a přírodní antibiotika jsou něco úžasného, dostávám obrovskou inspiraci, a vždy najdu něco nového.

Snad jediné univerzální antibiotikum je medicína faraonů, černucha setá

Martina: Jiří, my jsme postupem času začali vnímat přírodní léčitelství – a jakékoliv přirozené umění našich předků si pomoci, jako jistý projev nevyspělosti a tmářství. Mohla bych říct, že to třeba bylo dílo minulého režimu, že se snažili všem těmto tradicím, a jakémukoliv lidovému léčitelství dát přídech čarodějnictví a hlouposti. Ale ono to tak není, protože to jde napříč světem, ať je tam zřízení jakékoliv. Řekni mi, čím myslíš, že došlo k takovému pohrdání, a až k teatrálnímu odstupu od toho, jakým způsobem fungovali naši předci?

Jiří Kuchař: Kdyby to bylo tak, jak jsem si představoval, tak už byla druhý měsíc venku kniha Léčitelé, jasnovidci a mágové, kterou jsem si chtěl dát k šedesátinám. Tato kniha byla o všech lidech, které jsem potkal od roku 1981. Když jsem ji psal, trvalo to dlouho a prohrabal jsem při tom svůj archiv, což je asi 20 beden dopisů a fotek, něco neskutečného. A uvědomil jsem si věc, která mi došla až teď – po roce 1968 byla psychotronika jediná věc, kterou bolševik nepotíral. On ji nepodporoval, ale zároveň ji nelikvidoval. Dokonce jsem si vzpomněl na jednoho z tehdejších předsedů vlády, který měl velmi těžkou smrtelnou nemoc, ze které ho dostal jeden dodnes působící léčitel. A díky tomu zde bylo úžasné krytí, o kterém vůbec nikdo nic netušil. V psychotronice působili lidé, jako byl profesor Kahuda nebo doktor Zdeněk Rejdák, který byl mým dlouholetým přítelem. A málokdo ví, že k jednomu léčiteli do Pardubic jezdil tajně Urho Kekkonen – říká ti něco to jméno?

Martina: Ne.

Jiří Kuchař: Urho Kekkonen byl v té době slavný finský prezident, který zemřel, když mu bylo asi 88 let. A toto tady tiše šlo provozovat. Myslím, že zlom nastal až po revoluci, a sice aktivitou některých lidí, kteří působí doteď a kteří záměrně a s chutí škodí. Když jsme třeba s Jiřím Jančou dělali v roce 1991 tiskovou konferenci na Pražské zemské výstavě, tak tam přišel Slavomil Hubálek, který byl tehdy mluvčím ministra Bojara a říká nám: „Počkejte, budete vzpomínat, jak byl Bojar skvělý.“ A za dva roky, když přišel jeho nástupce, jsme mu dali za pravdu – vznikl plíživý tlak proti všemu tomuto.

Jaké to má zdroje? Tuším, kdo za tím stojí, vím, proč to tito lidé dělají, a to je asi všechno, co s tím mohu dělat. Samozřejmě jsem měl výhodu, že jsem byl od roku 1983 členem psychoenergetické laboratoře profesora Kahudy, takže jsem poznal ty nejlepší lidi. Opravdu nejlepší, byli tady opravdu neuvěřitelné postavy. A když jsem psal, jak tomu říkám, paměti, tak jsem si uvědomil, že tohle je už pryč. To, co vzniklo, je výdobytkem aktivit několika lidí.

A to, o co mi jde, je, že si nemůžeme představovat, že léčitelství je něco rychlého. Musí to být životní styl, což jsem viděl třeba u Jiřího Janči, který si ve finále, když měl nemoci, sám pomáhal přírodními prostředky, a velmi úspěšně. A pomáhal i řadě lidí, kteří by bez toho už dávno nežili. Jestliže se toto stane pro člověka stylem, a ví, co a proč dělá, a dělá to rád, tak je potom vyhráno.

Martina: Prosím tě, Jiří, dá se říci, dá se to zjednodušit tak, že by existovala nějaká jedna rostlina, která je považována za největší přírodní antibiotikum? Existuje něco takového, nebo musíme těch bylin znát několik set nebo několik tisíc?

Jiří Kuchař: Může se stát, že se něco vynoří a že to skutečně je jedna bylina, která na něco pomáhá. V roce 2015 dostal Nobelovu cenu jeden tým, kde byla i čínská lékařka, za objev léku proti malárii. Oni na to přišli díky tradiční čínské medicíně a receptu, který byl starý 1600 let. Samozřejmě v dnešní době by se nějaká taková bylina hodila, ale zatím není. Vím o tom, že minimálně v Číně jich testovali 15, ale výsledky zatím nejsou. Za snad jediné univerzální antibiotikum, které sám používám, bych označil medicínu faraonů. Je v něm zcela specifický alkaloid, který se jmenuje nigellin. Tento olej, když byl objeven v Tutanchamonově hrobce, nadchnul Howarda Cartera, protože nebyl žluklý. Jestli tento olej znáte, tak on už trochu žlukle chutná, takže samozřejmě …

Rostliny dokážou transmutovat prvky

Martina: Ty jsi hovořil o medicíně faraonů a neřekl si, že to je černucha setá.

Jiří Kuchař: Já bych se k tomu dostal.

Martina: Promiň.

Jiří Kuchař: Udělali rozbor tohoto oleje, který tam našli, a zjistili, že to je olej z černuchy seté. Já sám ji pěstuji, ale olej z ní nedělám. Je to kytka, která se zde dá velmi dobře pěstovat, a díky tomu, že byla prohlášena medicínou faraonů, tak největším současným výrobcem tohoto oleje je Egypt. Je to tak: když Jenner objevil vakcínu proti virům, tak nevěděl, proti čemu tuto vakcínu objevil. Nevěděl, co jsou to viry. Když začal být slavný olej z černuchy seté, tedy medicína faraonů, která je také nazývána olej z černého kmínu, tak nikdo nevěděl proč a co v něm je. Pak přišla na řadu druhá fáze, a to je rozbor. A v tomto oleji je zvláštní alkaloid, který se jmenuje nigellin.

S Jiřím Jančou jsem se bavil o léčivých rostlinách, a když se v roce 1993 rozhodl, že s Josefem Zentrichem začnou dělat herbáře léčivých rostlin, tak jsem se ho ptal na jeho zkušenost s chemickým rozborem bylin. On mi říkal, že si myslí, že když by se skutečně měla nějaká rostlina dokonale rozebrat, tak by to trvalo 20 let. Měl zajímavou zkušenost, která může souviset s účinky, o kterých netušíme. Měl mast, která se jmenuje Jančova mast AL. Tuto mast dělal a dával na alergie v homeopatickém ředění D13. A D13 už není ani ředěná voda, to už není vůbec nic. Janča chodil do opery v Ostravě, ta byla slavná, jezdili tam lidé i z Bratislavy. Dal tam všechny potence, to znamená od základu až do D13 jednomu chlapíkovi z Bratislavy, který pracoval ve Výzkumném ústavu pro výzkum radioizotopů. A ten mu to při příští premiéře přivezl a říká mu: „Je to neuvěřitelný, od D5 do D9 je to radioaktivní.” Přitom to doma míchal prstem. Ale kde se tam ta radioaktivita vzala? Proč to nebylo v prvních a v závěrečných potencích?

To je svět rostlin, u uvedené masti AL jde, myslím, o měsíček a ještě jeden druh, teď si na něj nevzpomenu. Tak proč je to takto zrovna u těchto dvou? Proč u jiných ne? Potom zkoušel všechno možné, nikdy to nevyšlo, ale u těchto pokaždé. Jak se tedy můžeme na léčivé rostliny dívat, když si dělají, co chtějí? Loni jsem měl v Regeneraci seriál o lidech, kteří měnili náš pohled na rostliny – a samozřejmě jsem musel psát o Kervranovi. Rostliny dokážou transmutovat prvky, to Janča úplně jasně dokázal. Rostliny umí věci, které vůbec netušíme. Rostliny nás pozorují. V roce 1995 v San Diegu jsem navštívil Cliffa Baxtera, který dělal pokusy s rostlinami a s detektorem lži. To byla naprostá fantazie. To znamená, že zatím vůbec nevíme, co vše je v rostlinách, o čem vůbec nemáme tušení.

Goethe měl alchymické vidění světa

Martina: Velmi mě svého času překvapilo, jak velmi se principu působícím uvnitř rostlin věnoval Johann Wolfgang Goethe, který je popsal ve své knize Italská cesta. Řekni mi, co přesně Goethe přinesl k poznání toho procesu, který se děje uvnitř rostlin?

Jiří Kuchař: Goetha jsem začal číst, když mi bylo 20let. Nevím proč, prostě jsem šel v mojí rodné Vlašimi do městské knihovny a půjčil si Viléma Meistera 1. díl. Pak jsem si půjčil 2. díl, to snad má dohromady asi tisíc stránek. A další pak byla Italská cesta. Podívejte se, jsem přesvědčen o tom, že Goethe byl člověk, který měl nějakou zvláštní intuici, o které těžko můžeme mluvit, a můžeme se jenom těžko domýšlet třeba z Fausta, jaké bylo jeho vidění světa. Nazval bych to tak, jak jednou doktor Cílek, se kterým jsem se jednou o tom bavil: alchymické vidění světa. To byl Goethe, který do Itálie odjel z Karlových Varů, vlastně tam utekl z nějakého vztahu, který už mu přišel naplněný. Strávil tam tři roky a všiml si zvláštní věci, že tytéž rostliny, které rostou v Krušných horách – to byla jeho milovaná oblast – rostou také v Itálii, akorát mají jiné vnější znaky. Vnitřní princip, to, co Goethe nazval prarostlinou, bylo to, co na nich viděl stejné.

Mimochodem, na to potom navázal Rudolf Steiner, který hovořil o éterickém těle. Když budeme hovořit o Goethem, tak si musíme si uvědomit, že byl zřejmě poslední, kdo synopticky zvládl všechny přírodovědní obory své doby. Teď jsem se věnoval karanténě Isaaca Newtona, a tak jsem si na to vzpomněl, a napsal o tom fejeton Karanténa, protože Newton v karanténě udělal své nejdůležitější objevy, kromě jiného objev, na kterém je postavena moderní optika. A Goethe, který za vším viděl ideje, tak v dopisech Purkyněmu, které mám doma – byly později vydané – napsal: „Evropu obchází strašidlo, jmenuje se Newton.“ Protože Newton viděl všechno jako fyzikální projevy, kdežto u Goetheho to byly ideje. Po Goethovi je třeba pojmenován nerost, to se málo ví, je to goethit. Je také málo známé, že základem geologických sbírek v našem Národním muzeu jsou dary od Goetha. Každopádně Johann Wolfgang Goethe je pro mě jednou ze zásadních postav, jak se dívat na byliny a jak je vnímat.

Martina: Mě na jeho práci fascinovalo, že u něj jsem se poprvé setkala s tím, že rostlina při léčbě působí jako celek. Že jsou tam vlivy, které se navzájem ovlivňují a nelze jenom vyextrahovat jednotlivou látku a čekat, že bude působit jako celá kytka. Když to takhle pojmenuješ, řekni mi, kdy se stalo to, že za jeho života ovládla nejen svět léčivých rostlin analýza, zaměřená na jednotlivé látky?

Jiří Kuchař: O tom bychom asi museli hovořit dlouho. Ono 19. století bylo v něčem zlomové a jeden ze zlomů, který tehdy nastal, bylo úplně přimknutí k analýze. Je to něco, co nás pronásleduje doteď. Jednu chvíli to vypadalo, že se z toho tak trochu vymaní kvantový svět, ale nakonec jsme oběti analýzy, a já se o tom zmiňuji, když píšu o přírodních antibioticích a látkách, které působí antiviroticky. Samozřejmě také se přistihuji, že hledám jednotlivé komponenty, složky, které mají toto poslání. Uvedu příklad, který možná nebude úplně ideální: je to podobné jako fotbalový tým. Kdysi jsem chodil na Bohemians, kde hrál v záloze Antonín Panenka. A kolem něj byli další hráči, asi tak polovina reprezentantů. Ale Panenka byl jenom jeden. Tak takhle si představuju, že působí léčivé rostliny s antibiotickým, antivirotickým posláním.

Řada řeckých bylinářů prošla mystériemi, a během stavů poznání, které nejsou normálním lidem přístupné, přicházeli také na působení jednotlivých rostlin

Martina: To, čemu říkáme antibiotické účinky rostlin, popisují třeba starověcí filozofové. Řekni mi, kam nejdál jsi v historii došel, kde ses dozvěděl, že používali určité rostliny, a popisovali určité účinky, ať už antibiotické, nebo antivirotické tak, jak si je představujeme nyní?

Jiří Kuchař: Tak určitě v Indii a v Egyptě. Mám překlad Ebersova papyru, který je starý asi 3500 let, a pak všechny věci, které přišly ze staré Číny a staré Indie. Je zvláštní, že řada léčivých rostlin byla používána a působila v těchto kulturách na totéž. A myslím, že před 4 000 lety vzájemné kontakty neměly zdaleka takové parametry, které si představujeme dnes. Trochu mi to dává paralelu třeba s reflexní terapií, která se pěstovala nezávisle v Číně, v Egyptě a mezi indiány v Severní Americe. Takže lidé na to přišli, ale jak? Nejsem si úplně jistý, jestli to bylo empirií. V loňském seriálu o léčivých bylinách jsem psal o tom, že řada řeckých bylinářů prošla mystériemi, a že během stavů, ve kterých dosahovali poznání, které normálním lidem není přístupné, přicházeli na tyto věci. Je to můj názor, a samozřejmě pro to málokdy najdu pochopení nebo oporu v literatuře, ale přišlo mi až nápadné, kolik lidí tím prošlo.

Martina: V knize Svět přírodních antibiotik, kterou jsi napsal s doktorem Jonášem, uvádíte, že existuje více než 6000 rostlin s antibiotickými účinky. Tím myslíte na celém světě, nebo třeba v Evropě?

Jiří Kuchař: Na světě. Narazil jsem na práci amerických botaniků, kteří vyráželi do jihoamerických pralesů, aby tam zkoumali tamní stromy a rostliny. Princip nebo filozofie je taková: Oni tam jedou a všímají si, na které druhy nejdou paraziti. Ty mají principiálně potenci, aby bylo zkoumáno, co v nich je tak zajímavého, že tyto mikroorganismy odpuzují. V San Paolu existuje univerzita, na které mají na 10 let dopředu nasbírané vzorky z pralesa. Ptal jsem se doktora Jonáše, proč se tady z Jižní Ameriky uchytilo tak málo rostlin, já sám, když jsem byl v Peru, jsem viděl trhy, na kterých místní, budu říkat bylináři nebo léčitelé, prodávali desítky různých druhů, jeden jich měl snad 200. Je to problém legislativy, zřejmě nejednotnosti zdrojů a podobně. Ale Jižní Amerika je taková a toto vše nabízí.

Myslím, že z rostlin, které odtamtud přišly, zde zcela jednoznačně získala popularitu lichořeřišnice z Brazílie, a lapacho. A potom rostlina, která je mimořádně zajímavá, která se jmenuje Kramerie trojmužná a my ji tady známe jako Ratánii. Ale rostlin, speciálně v Jižní Americe – mám o tom několik knih – jsou stovky, o kterých se ani nedozvíme, nebo maximálně tak, že dostane slávu jako Vilkakora, ale se kterými se nemáme šanci potkat, pokud tam nevyrazíme. A to proto, že legislativně se sem nebudou moct dostat, a když se to podaří, tak někdo řekne, že tam je něco, co tady nesmí být – a je to hotové.

Mořeplavec Lopez viděl v Limě na tržišti šedesátileté peruánské ženy, které měly všechny zuby a pořád něco žvýkaly. Zjistil, že to je Kramerie trojmužná, a přivezl ji do Evropy.

Martina: Po zámořských objevech zřejmě neměli s legislativou takové potíže. Jako dítě, přiznám se, jsem nechápala, když jsme se ve škole učili, že obrovské lodě, které jezdily ať už z Nového světa, nebo z Indie a podobně, převážely vzácné koření. Říkala jsem si, proč vozily hřebíček, proč s tím dělali takovou vědu. Mohly přeci po moři přivézt mnohem prospěšnější věci. Řekni mi, myslíš, že na začátku stálo právě poznání, že hřebíček je antiseptický a tak dále? Nebo za tím stála spíše chuť, že to byla změna, něco nového, a krásně to nakořenilo poměrně nechutné jídlo?

Jiří Kuchař: Na úvod knihy jsem zpracoval část příběhů přírodních antibiotik a antivirotik – a hřebíček to byl mezi nimi králem. Jedna posádka lodi poznala, že v přítomnosti hřebíčku jim neplesniví potraviny – my si vůbec, Martino, nedovedeme představit, jak to tehdy mohlo vypadat, když byli dva nebo tři měsíce na cestách v podpalubí. To je něco neskutečného. A když si všimli účinku hřebíčku, bylo vyhráno. Okamžitě získal hřebíček věhlas, že se vedle něj nic nezkazí, a proto byl také platidlem a vyvažoval se zlatem. Dneska ho považujeme za něco tak běžného, že ho ani nepoužíváme. Mě třeba hřebíček zachránil před paradontózou, o čemž mi náš společný lékař řekl, že to je jeden z mých nejlepších tahů – vyrobit si hřebíčkovou tinkturu a pravidelně ji každý večer kloktat – nebyl tam jen hřebíček, ale i skořice a další věci.

Bylo zvláštní, že všechno, co sem chodilo z Jižní Ameriky, bylo na popud španělských králů. Oni byli univerzální, to už jsme viděli u nás od Rudolfa II., který ve Španělsku vyrůstal. Tam asi výchova spěla k nějakému jinému vidění světa, takže když španělský král poté, co byla objevena a dobyta Jižní Amerika, poslal s lodí vždy botaniky. Třeba slavný Lopez, který sem přivezl Kramerii trojmužnou, viděl v Limě na tržišti stát šedesátileté peruánské ženy, které měly všechny zuby. Víš, co to v té době byly zuby? Ve čtyřiceti je lidé v Evropě už normálně neměli, a tyhle staré Peruánky měly všechny zuby a pořád něco žvýkaly. On k nim šel a nechal si to od nich darovat a přivezl Kramerii. A potom se toho chopil Rudolf Steiner, který nechal vyrábět zubní pastu, kterou používám.

Martina: Jaká to je? Přiznám se, že Kramerii trojmužnou si teď pro mě objevil ty.

Jiří Kuchař: Kramerie trojmužná, kořen Ratánie. A je to zubní pasta Weleda která má červený proužek. Rudolf Steiner byl v tomto mimořádný. To je jedna z postav, kterou musím jmenovat, a jeho žáka a souputníka, Rudolfa Haušku.

Martina: Děkuji ti, Jiří, za tento rozhovor o přírodních způsobech léčení.

Jiří Kuchař: Já děkuji tobě, Martino.

Všechny příspěvky s Jiří Kuchař