Zpět

Martina: Ty říkáš, že to dostáváš od lidí, a že ti, které jsme jmenovali, jsou zkrátka géniové, kteří se občas v nějakém století objeví. A to by se vlastně mohlo zdát nespravedlivé. Tys to asi nikdy nepocítil, protože jsi byl ve svém žánru vždycky úspěšný, hudebně úspěšný, takže sis nikdy nemohl říct: „Jarku, ty bys tak chtěl, a nejde to“.

Jaromír Nohavica: Na co se ptáš?

Martina: Ptám se, jestli jsi někdy pocítil tuto nespravedlivost.

Jaromír Nohavica: Jakou nespravedlivost? Já se tě ptám, co tě zajímá, jaký máš pocit? Protože, víš, jestli se ptáš na nešťastný pocit z toho, že píšu písničky, tak ten jsem nikdy nemohl mít a nemám. A to proto, že když se podívám zpětně, tak vidím na svém posledním albu pětiletého Jarka, s velkýma klapatýma ušima, s velkou hubou, a vidím jeho oči, a jak v ruce drží heligonku, kterou mám dodnes, na kterou dodnes hraju, heligonku mého dědečka, kterou držím na klíně, kterou mi tehdy dal táta v Opavě. Dívám se zpátky a říkám si: „Tak to je jasné, tebe to prostě všecko čeká“. A mě to potkalo, a od nějakých dvanácti, třinácti let, jsem si s kytarou v Porubě sedl na dvůr, a začal si brnkat a hrát. A děcka sedly a: „Jarku zahrej“, a tak jsem zahrál. Pak jsem sám něco složil, a „ty, a zahrej tamtu“, tak jsem to zahrál. Tady nejde o ten nešťastný pocit. Z čeho nešťastný pocit? Mě to celých těch dlouhých let, co jsem na světě, baví.

Martina: Já jsem tím myslela jinou věc. A to, že se to vůči některým může zdát být nespravedlivé. Ty jsi ve svém oboru měl nesporný talent, byl jsi ten políbený, a všichni, Dvořák, Mozart, jsou géniové. A přitom jsem si vzpomněla na to, jak se Salieri ve hře rouhá, a říká: „Bože, tys mi dal tolik touhy, a tak málo talentu.“ Já vlastně říkám, že ty jsi nikdy tuto nespravedlnost nemohl pocítit.

Jaromír Nohavica: Já jsem pocítil, jak tuto nespravedlnost cítí Salierové kolem, a to bez nějaké hořkosti v srdci. To je možná taky jedna z plateb, které platíš za to, že si žiješ svůj život, jak si ho žiješ. Takže jedna z plateb, kterou musíš platit, je, že potkáš lidi, kteří ti to dají sežrat. Co tady více povídat, proč si stěžovat? Já jsem to přežil, přežívám.

Ale ano, jsou takoví lidé, a ani jim to nevyčítám. Já jim rozumím. Ale že bych třeba některé věci neudělal, to je druhá věc: „Co tak dlouze? Hraješ si na někoho lepšího?“ Takže já jim rozumím, proč to dělají. A ale, kura, nemuseli by. Co s nima? Co tady říci? Tos mě dobře navedla s tím Salierim – Salierů je kolem spousta, co si budeme povídat, jenom o mé branži písničkáře, muzikanta, nebo o tvé. Ale, podívej se, svět je plný Salieriů, lidí, kteří by chtěli, ale nejde jim to. Nedokážou poslechnout svou mámu, která mu řekne: „Ty se tam necpi, si hlupy. Ty to neumiš. Ty si dělej něco jineho“. On ji neposlechl, a furt se cpe tam, kam nepatří.

Přijmout sám sebe, jak jsem to už říkal v jednom rozhovoru, najít sám sebe, najít svoje indiánské jméno, to je nejtěžší. Někdo si dává indiánské jméno Mozart, ale není Mozart, je Salieri, víš. Ale když si přijmeš, že jsi Salieri, tak je to pohoda. Vždyť přece Salieri, proč se trápil, vždyť on napsal taky výborné věci. A bezvadné. On byl normální muzikant, který to uměl. Proč ho to nebavilo?

Když máma řekne klukovi: „Můžeš se škubat, ale když je venku zima, tak si vem čepku.“ Co tu diskutovat? A když kluk vyjde ven, a čepku strhne, tak co naděláš?

Martina: Byl úspěšný.

Jaromír Nohavica: Byl úspěšný. Na svou dobu víc než Mozart.

Martina: Jenom neaspiroval na věčnost, jak se tak zdá.

Jaromír Nohavica: Proč to nepřijímal?

Martina: To on, ještě navíc, nemohl vědět.

Jaromír Nohavica: Nevěděl. Ale cítil to.

Martina: On to dokázal rozeznat, že?

Jaromír Nohavica: On to věděl, natolik byl inteligentní. A byl velký muzikant, že viděl: „Kurnik, tak to já ne. Doprčic“.

Martina: To Forman krásně pojmenoval v Amadeovi, když říká: „Proč jsi mi dal schopnost to rozeznat?“ To je peklo.

Jaromír Nohavica: To je peklo.

Martina: Na zemi.

Jaromír Nohavica: Tak to měl přijmout. Těžko radit.

Martina: Mimochodem, když jsi říkal: „Máma ti měla říct – necpi se tam, nemáš na to“, tak to už se dneska nedělá, to by podrývalo tvoje sebevědomí. Teď už se dávají poháry i za dvanácté, třinácté místo.

Jaromír Nohavica: Není to dobré. Myslím, že to trošku souvisí s mou poslední deskou, a občas opakuju, že je to trošku symbol. Ale my jsme zapomněli na jednoduchá slova mámy, a možná i svět nám to trošičku zkomplikoval. Neříkám, že všecky mámy mají pravdu, ale dobře: „Můžeš se škubat, ale když je venku zima, tak si vem čepku.“ Co tu diskutovat? Potom kluk vyjde ven, a čepku strhne, tak co naděláš?

Život není šťastná bublina. Je to pohybující se a měnící se čas, který musíš přijímat a vyrovnávat se s ním. Po chvíli štěstí přichází smutek, žal, starost a bolest.

Martina: Taky jsi to dělal, ne?

Jaromír Nohavica: Ano. A dneska kluci obrazně vyjdou, a strhávají čepky, neposlouchají mámy. Dneska už neplatí ani to, že ti máma dala baňu. Zasloužil sis ji, tak máš baňu. Dneska by tě potrestali a zavřeli na měsíc. Jestli to, že to tady veřejně říkám, nebude součástí nějakého trestu, když souhlasím s tím, aby ti maminky, nebo tata, dali baňu. Pak se objeví, někde na internetu, že přijde nějaký trest pro Kociánovou: „Koho si to tam zve, schvalovače násilí?“

Martina: Tak možné je všechno.

Jaromír Nohavica: Já jsem v Radě starších, tak to omluvím, a řeknu: „Ženská.“ A ty to omluvíš tak, Martino, že řekneš: „On byl už trošku přiblblý. Rada starších, to víte, znáte je.“

Martina: Bavili jsme se teď o tom, že je dobré přijmout místo na světě. Když už se tedy budu bavit o velkých slovech a pojmech, ale i o jednoduchých pravdách, tak v čem je tedy podle tebe štěstí? Co tě učinilo klidným?

Jaromír Nohavica: Rozumím ti. Víš, slovo učinilo „klidným“, nebo „šťastným“, to je ošemetné, protože život není o tom, že žiješ v nějaké šťastné bublině. Pořád je to pohybující se čas, který se mění, který musíš přijímat, se kterým se musíš vyrovnávat. Po chvíli štěstí, co si budeme povídat, přichází smutek, žal, starost nějaká, bolest. Slovo „štěstí“ bych nerad používal tak lehkovážně, protože já jsem šťastný. Dobře. A když bych si s tebou povykládal, a mluvili bychom spolu delší dobu, tak bychom zjistili, že „součástí tvého štěstí, jak jsi mi řekl, je…“, a teď bychom začali u nemálo černých skvrn, každý je má. Možná je to spíše jakési přijetí toho.

Řeknu to trošku jinak. Bude to trošku patetické, ale proč ne. Víš? A možná i smutné. Ale, my jsme na tenhle svět byli hozeni, všichni, jak tu jsme, bez toho, že by někdo z nás psal nějakou žádost, že tu chce být. Nikdy si nenapsal: „Dobrý den, prosím vás, můžete mě narodit?“

Martina: Úplně to nevíme.

Jaromír Nohavica: Já si nepamatuju, že bych psal nějakou takovou žádost.

Martina: Ty si to nepamatuješ?

Jaromír Nohavica: Ano, ale dobrá.

Nikdo tu nechtěl být, ani si nevybíral, kým bude, a co bude mít tam dole. Jestli takové to, co trčí, nebo co netrčí. Nevybral si ani barvu pleti.

Martina: Vycházejme z toho, že jsme nepsali žádost.

Jaromír Nohavica: Nikdo o takové žádosti neví, nikdo tu nechtěl být. Nikdo tu nechtěl být, a co víc, nevybíral si ani, kým bude. Nevybíral si, co bude mít tam dole. Jestli tam bude mít takové to, co trčí, nebo co netrčí, to si taky nevybíral. Nevybíral si ani barvu pleti.

Martina: Tu si můžeš vybrat až teď.

Jaromír Nohavica: Nevybereš si. Pořád jsi tím, čím jsi byl. To je nesmysl, to je taky jedna z věcí, která je nesmyslná. Víš, že si nebudeš vybírat, čím budeš, nevybereš si, zůstaneš tím prvotním, a jenom si to v hlavě trošku popleteš. Ale to je druhá věc. Chci říct, že sis nevybral barvu pleti, nevybral sis ani, kdo bude tvůj táta, kdo bude tvoje máma. Nevybral sis místo, kam tě to švihne. Prostě tě to shora, jak meteorit někam buchlo, tady si spadl, a najednou se díváš kolem sebe a říkáš: „Kura, tak toto je moje máma. To je můj tata? Tady jsem se narodil, to jsou moji sousedi?“ A podíváš se do zrcadla: „No kura, nic moc, ježíš tohle to.“ A teď jsi tady.

Vzpomněl jsem si na Werichovo: „Když už jsi jednou tady, tak buď. Tak koukej, abys byl. A nechtěj být něčím, čím nejsi, jak to často je.“ To znamená, nikoli přijmout úděl, ale najednou si uvědomit, kým jsem, co jsem, co můžu, co nemůžu, a přijmout sám sebe. Asi přijmout sám sebe. Proto mi připadá, že mnozí lidé vyskakují ze svého krunýře, a nejsou to oni, a proto jsou nešťastní, protože pořád hledají jinou ulitu. A tu nenajdeš. Musíš vědět: „To jsem já. Neumím to, umím to, toto mi nejde, na to jsem tu, tam nebudu, jsem pomalý, jsem blbší, chytřejší, výborně, umím to. Nebudu hrát fotbal, bo mě bolí nohy, ale můžu hrát šachy, bo su zase chytry, nebo nebudu hrát vůbec. Přijmout sám sebe. To je možná to štěstí, protože tím přijmeš i všecky bolesti, všecko, co ti to přináší, a jsi. Ale lidé v současné době, dobře že jsi to připomněla, vyskakují ze svých ulit ještě více, ještě častěji. „Já nejsem žena. Já jsem chlap.“ „Nezlob se, ty jsi žena. Jenom přijmi to, že jsi žena. Trošku jiná, ale jsi žena.“ „Já nejsem bílý, já jsem černý.“ „To není pravda. Jsi bílý.“ „Já nejsem černý, jsem bílý,“ řekl Michael Jackson. Co změníš? Nezměníš. Byl jsi tady švihnutý.

Mnozí pracují jen na svém vnějšku, jako přeoperování tam dole, nebo změna nosu, přidat si prsa. Ale nepracují na tom, co je uvnitř, na vnitřním poli.

Martina: Pracoval na tom, ale…

Jaromír Nohavica: Ale prd „pracoval na tom“. Jenom se zkoušel. Zkoušel na tom pracovat. Pracoval jenom na vnějšku. Všimni si, je to přeoperování toho tam dole, nebo si změnit nos, přidat si prsa, ale nepracoval na tom, co je uvnitř, tam to nechtěl nějak obhospodařovat, svoje vnitřní pole, svůj vnitřek. Oni pořád jenom hledají, to vnějškové, co by mohli změnit. To se změnit dá, ale uvnitř se to nezmění.

Martina: Přemýšlím, že jsi to vlastně řekl v jedné písničce: „Každý si nese své břímě, letními cestami k zimě, každý si nese to své, jak tak životem jde“.

Jaromír Nohavica: To je hezké, děkuji ti, žes to zarecitovala. Z jiných úst to slyšet je ještě hezčí, než jak to napsal autor.

Mám zákazy. V dnešní době. Protože jsem přijal dvě vyznamenání. Některé pražské kulturní instituce mě zakázaly: „Tady si už v životě nezahraješ“. Ale u Heřmánků mám dveře pořád otevřené.

Martina: Ty mně také dnes podkuřuješ, a líbí se mi to. Děkuji. Zmínil jsi současnou dobu. Já jsem byla na tvém koncertu, který jsi měl v únoru v Praze, a musím říct, že se mi zdál trochu jiný než předchozí. Poraď mi, zda se nemýlím, co na něm bylo jiné? Zdálo se mi, že jsi měl velkou radost, že jsi zase na jevišti, že vidíš živé lidi, že před tebou sedí, že tam jsou po dlouhé době půstu. Zároveň z toho byla zvláštní starost, že je to vlastně něco křehkého, a zdál se mi místy možná trochu smutnější. Slyšela jsem trávu růst, nebo to tak je?

Jaromír Nohavica: Já si koncerty užívám pokaždé, a nejenom tak, že odbudu koncert, ale opravdu jako setkání, které je vždycky závislé od toho, jací lidé přijdou, kde a kdy hraju, jaké je, když to velmi přeženu, venku počasí, co se zrovna děje. Prostě pro mě to nejsou koncerty, kdy odehraju od sedmi do devíti svých dvacet písní, a potom jedu dál. Mám to jako výlet. Odjakživa to mám vždycky jako výlet do míst, která už znám, která se mi připomínají, a podívám se na lidi a vidím, jak kdo dneska přišel, a sál, který tam je, vidím všecky tyto věci, a je to jakoby návštěva. A proto koncerty bývají různé.

Koncert, o kterém konkrétně mluvíš, v Divadle bez zábradlí, takzvaně u Heřmánků v Praze, byl zvláštní v tom, že tamní sál – ale zase, v jiných sálech je to podrobné, ale zase je jiné – abych ti vysvětlil, proč ses cítila, jak ses cítila, je specifický v tom, že je to jedno z mála míst v Praze, kde můžu hrát, protože, ať to zní jakkoli zvláštně, tak já v některých místech v Praze hrát nemůžu. Mám zákazy. V dnešní době. Ano, přátelé, já mám zákazy, protože jsem vyznamenán, že jsem hrál písničky Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého. Já jsem je propagoval, tak jsem za to dostal vyznamenání. A za to, že jsem toto vyznamenání přijal, mě některé pražské kulturní instituce zakázaly: „Tady si už v životě nezahraješ.“ A u Heřmánků mám pořád dveře otevřené. Navíc je to divadlo, které má nesmírně velké kouzlo komornosti, lidi jsou tam velmi blízko.

A já jsem si tam chtěl, když jsem přijížděl, a věděl jsem, že tam budu dva dny, zahrát nikoli koncert, ale najednou jsem dostal chuť se předvést v – řekl bych – šíři. Já nejsem jenom písničkář, taky překládám, dělám toto, hraju na tohleto, prostě jakási návštěva u mě doma: „Děcka, tak vám ukážu, co tady mám všecko nového.“ Trošíčku jakoby předváděčka mezi svými nejbližšími. A jsem rád, že se mi to tak podařilo. Proto jsem taky rád, žes tam byla a žes to cítila, protože to svědčí o tom, že jsem splnil, co jsem chtěl, tedy zahrát trošku jiný koncert.

Takže třeba, když potom budu hrát ve velké O2 Aréně, tak tento koncert zase bude vypadat úplně jinak, i písničky, protože my nemáme dané pořadí. S klukama si před koncertem děláme pořadí písní, které ten den speciálně zahrajeme, a co víc, chlapi jsou natolik skvělí, že já vylezu na pódium, a potom mám nápad. A pozor, už máme dokonce písničky, u kterých už si ani neříkáme názvy, ale když třeba udělám jakousi čáru nahoře, tak vědí, že to je kometa, Letěla kometa, kometa letěla, a když udělají takto, tak to je Pochod marodů. Takže už máme signály, a když mám nějaký nápad, i když máme pořadí, a víme, co budeme hrát, tak pořadí ještě upravujeme na místě.

Takže ty koncerty jsou trošíčku pro mě A až C, hrajeme to celý rok stejně, ale vždycky si to takto jemně zpestřujeme, a užíváme. Mám štěstí, že muzikanti, Pavel i Robert jsou natolik skvělí, že s nimi to jde samo.

Když bych nepřijal vyznamenání od prezidentů Zemana a Putina, tak bych tím řekl: „Moje práce stojí za hovno.“ Tak jsem to přijal i s tím, že v očích mnoha lidí budu zrádce, velezrádce a pitomec.

Martina: Velmi jsi mě na koncertě pobavil výrokem, když jsi hrál krásnou píseň Vladimíra Vysockého, na kterou jsi před malou chvílí narazil a kterou jsi přeložil, přebásnil, kdy jsi zmínil, že jsi za překlady Vysockého a Okudžavy dostal Puškinovu cenu, kterou ti předal Vladimir Putin, a pak jsi celý Trumpův mandát trnul, aby ti v Americe nechtěli dát cenu za tvé překlady Boba Dylana a Leonarda Cohena.

Jaromír Nohavica: Ale na druhé straně, kdyby mi je dal dneska Biden, tak je to v pohodě. Ale nevím, jestli bych tam jel, protože bych se zase bál, aby na mě pan Biden nespadl, třeba, víš? V pohodě.

Martina: Mě spíš zajímá, jestli má pak člověk z takového ocenění radost, když pak dostane takovou nakládačku?

Jaromír Nohavica: Jenomže lásko, lásko, lásko, jaká nakládačka? Já jsem jako dorostenec hrál rugby, a tam člověk dostal nakládačku, tam jsi se na to musela připravit. Když člověk hrál tuto hru, tak věděl, že ti naproti ti nic nedarují. A když máš v ruce balón, tak že tě nepustí, a že když se do nich vrhneš, tak že to fakt bude bolet. A bolelo to, a člověk na takovou bolest byl připraven, věděl, že je součástí dané chvíle, daného času a hry. Takže když se ptáš na nakládačky, a teď nechci toto téma moc rozebírat, tak já už jsem trošku zvyklý, protože už v osmdesátých letech jsem dostával ale šíleně nepříjemné nakládačky. Takže teď tyto nové nakládačky se nijak neliší od soubojů, které už jsem zažil. Vždycky se někdo ozve, vždycky se někdo proti mně postaví – vždy, z nějakých důvodů, které má posvěcené svým názorem, a papíry, tužkami, razítkem, kolegy, a světem, ve kterým žije – a dá mi to nějakým způsobem najevo. Už jsem v životě pár vyznamenání dostal, to nejsou jenom tato dvě od pana prezidenta Zemana, pana prezidenta Putina. V Itálii jsem dostal celoevropskou cenu Premio Tenco.

Martina: Buď rád, že ti ji nedával Salvini…

Jaromír Nohavica: Ano, přesně tak. Takže když jsem byl před naší státní, tak před moskevskou cenou osloven, že tyto ceny dostanu, tak jsem seděl doma, a moc dobře jsem věděl, co mě čeká, a říkal jsem si: „Jarku, tak jestli tohle přijmeš, tak se kamaráde připrav, že to tedy bude peklo. Teď se na tebe vrhnou“. A pak jsem si říkal, klasická otázka: „Stojí ti to za to?“, a říkal jsem si: „A to bych byl zbabělec, kdybych to nevzal jenom proto, že se na mě někdo vrhne, a bude mi nadávat.“ Já jsem totiž písničky Vysockého a Okudžavy zpíval hrozně rád, a zpíval jsem je v dobách, kdy se mi za to smáli, že zpívám nějaké blbé Rusy. A smáli se lidé, kteří mi dneska nadávají. Takže titíž lidé tehdy říkali: „Hm, Rusáci, Vysockij, Okudžava.“ Ale já jsem je zpíval. Stejně tak jsem dostal státní vyznamenání od prezidenta Zemana za to, že jsem zpíval své písně, ale ani od jednoho z nich jsem to nedostal za to, že bych jim lízal paty. Já jsem je neobjímal, nelízal jim paty, oni mi dali vyznamenání za moji práci. A když bych to nepřijal, tak bych tím řekl: „Ta moje práce stojí za hovno. Toho si, vole, vůbec nemusíš vážit.“ Tak jsem to přijal. A přijal jsem s tím i to, že v očích, i po dnešním rozhovoru, a i dál, zůstanu v očích mnoha lidí jako zrádce, velezrádce, ten pitomec. A tak co s tím? Jedu dál. Jedeme dál své rugby. Upřímně řečeno, bez podkuřování, o tom ty taky něco víš.

Důležitější než pořád bádat, co jsem měl udělat jinak, je podívat se zpět, a přemýšlet nad tím, co udělat v budoucnosti

Martina: Nedá se to srovnat.

Jaromír Nohavica: Ale nemluvme o stupnicích. Stačí jednička, a už víš, jak asi vypadá devítka. Stačí, když se ti to zvedne na jedna, a říkáš si: „Ty vole, když jednička, tak co potom, když to je na osmičce?“ Takže taky něco víš.

Martina: Existuje něco, co bys dneska opravdu udělal jinak?

Jaromír Nohavica: Ty je, jo, jo. To je otázka, která svádí k tomu, že někteří lidé, to je zajímavé, říkají: „Ne, nikdy bych nic neudělal jinak, všecko mělo být, tak jak mělo být“. Je to totiž velmi složitá otázka. Jak chceš dneska rozhodnout, že bys něco udělal jinak, to už jsi úplně jinde. Dneska se na to všecko zpětně podíváš a říkáš si, co je ti platné, že si řekneš: „Proč já jsem tehdy na ten fotbal šel? Místo toho jsem měl být radši s klukem, a mohli jsme jít do kina“. No, nešel jsi, šel jsi na fotbal, nešel jsi s klukem – tak je to s činy, které jsou za námi.

Co by to změnilo, kdybychom něco udělali jinak? Důležitější spíše je se zpětně podívat, a říci si, co se stalo, a když tě čeká něco dalšího, nového, tak to potom je důležité při zvažování toho nového, a to podvědomě, protože všechno, co jsi udělala a zažila, tě ovlivňuje, a tam je důležité, co je před tebou. To, co je za tebou, už nezměníš. Co si stěžovat, že jsem měl něco udělat jinak, třeba že jsem měl některou písničku napsat jinak? Proč jsi udělal to? Proč jsi neudělal toto? Chtěl jsi? Měl jsi jinou ženu? Měl jsi se přestěhovat někam jinam? Peníze jsi mohl dát támhle. Nebo: „Tos neměl kupovat.“ To už je za tebou, a už to má nějaké důsledky, které se s tebou nesou, které máš v sobě, a teď máš před sebou nějaká rozhodnutí: „Mám jít do rozhovoru k Martině Kociánové, nebo ne?“

Martina: To se teprve ukáže.

Jaromír Nohavica: To už se ukazuje. To už jsem se rozhodl, už jsem tady. Ale mám třeba rozhodovat o zítřku, a to potom musíš sedět a říkat si: „Ty vole, tak co, udělám to, nebo ne? No, no, no…“. To je důležité. Myslím, že lidi dokonce zapomínají myslet na to, co je čeká, a hrabou se ve věcech, ve starých sračkách, dokola, furt, mastí si ruce, aby zapomněli, že by si mohli normálně v klidu popřemýšlet, jak nedopustit, aby tady zítra a pozítří nebyly nové sračky.

Nikdy jsem StB nic nepodepsal. Člověk, který mě vyslýchal, si něco psal, ale nikdy mi to nedal přečíst. A on to schoval. Dneska si někde spokojeně žije a má velké výsluhy.

Martina: Sám jsi v jednom rozhovoru řekl, že: „Když už se všechno zdálo být růžové, a ty slavný, tak přilétla aférka – agent Nohavica, největší udavač – a zase byl klid. Tak jsem si jen mohl říct: Tak dobře, Jarku, ukaž světu, jaký opravdu jsi. Je štěstí, když věčně nelítáš nahoře, a občas se musíš zvedat ze země.“ Určitě chápeš, že jsem to musela zvednout, páč by tento rozhovor s tebou nebyl úplný. Ty jsi řekl: „Jednou před lety, jsem – buď, jak buď – s tím člověkem seděl u jednoho stolu, a basta. Dobře mi tak.“ Myšleno s tím estébákem. A tak si říkám, jestli jsou věci…

Jaromír Nohavica: Aha, jestli to šlo změnit. Nešlo, nešlo s ním nesedět u jednoho stolu. Nešlo s ním nesedět, protože to byla policejní výzva, abych se dostavil na policii. Když jsem tehdy tento příběh o tom vyprávěl, tak jsem měl o těch dobách úplně jinou představu, protože se o tom nemluvilo, a nežil jsem v Praze, takže jsem měl trošičku naivní představu o hrdinech, kteří bojovali zde, i jinde, a v Praze, kteří jim prostě řekli: „Ne, my tam nepudem“, a nepřišli. To tak vůbec nebylo.

Já jsem měl pocit zoufalství, že jsem tam musel, k němu na předvolání, prostě přijít na výslech, a sedět proti němu. A po tom všem chápu, že dneska jsou lidi, kteří říkají: „Dyť jsi s ním nemusel sedět.“ Děcka, to nešlo. Nešlo tam nepřijít, protože tě vytáhli a přivedli si tě. Takže to bylo obrovské trápení, a jakési nezkušenosti. A taky se nedá říct: „Jaká zkušenost, jaká nezkušenost?“ Prostě chodil jsem na výslechy StB, a jsem estébák. Kdo chodil na výslechy gestapa, je gestapák.

Člověk, který mě vyslýchal, který si něco psal a vyptával se, mi nikdy to, co si píše, nedal přečíst, a já jsem nikdy nic nepodepisoval. A on to schoval. Dneska si někde spokojeně žije, má velké výsluhy, velké peníze za to, co dělal v tehdejší době, nemá ani skvrnku na svém čele, protože o něm nikdo neví. Žije si spokojeně se svým důchodem, a takových je spousta. A já, a nejenom já, co já, jsem na tom ještě byl – z hlediska toho, co dneska vím – tak tam byli kluci, kteří dostávali do těla daleko víc. Ale já, který jsem tam seděl, tak jsem ten, který je vinen, který je vinen tím, že oni dělali takovouto svoji práci. A tohleto se vysvětluje a popíšete těžko tomu, kdo tam nebyl. A když ti nechce věřit, tak věřit nebude. A když chce věřit, tak řekne: „Ano. Tak to bylo“. A vysvětlovat někomu něco, když je dopředu nasazen ve smyslu: „Tak ten kecá…“; tak to můžeš lítat od rohu k rohu, můžeš lítat po všech městech světa, můžeš chodit na diskusní fóra, a stejně ten, kdo ti nebude chtít věřit, ti neuvěří, a nalepí ti na čelo nálepku. A já s touto nálepkou žiju.

Martina: Zkouším si představit jednu věc, protože si vzpomínám na své období, kdy o mě nějaká paní napsala ošklivou kritiku, a pak kdykoli jsem pak po nějaké době šla na jeviště, jsem se cítila jako na hanbě. Než jsem to skousla, než jsem si řekla: „Ne, tito lidé přišli, chtějí si tě poslechnout, tak to udělej nejlíp, jak umíš, a to je v pořádku.“

Jaromír Nohavica: Ano.

Martina: Jaks toto období zvládl?

Lidé mi vyjadřují podporu i tím, že chodí na mé koncerty

Jaromír Nohavica: Pravda je jedno, že jsem cítil podporu lidí, kteří mě znali a kteří to prožili se mnou, a věděli o mně své. Věděli, jaký jsem, a co jsem dělal, a že to tak není. Takže spolupracovníci se mnou stále pracovali, a dělali jsme, a žili se mnou dál, plus rodina a okolí, a plus lidé, kteří chodili na mé koncerty, kteří už tím, že přišli na můj koncert, mi vlastně vkládali do ruky: „Jarku, jsme s tebou.“

A tak to mám dodnes. Přicházím před publikum a vím, že tam nepřišli nepřátelé, protože nepřátelé mě nesnášejí, a nebudou platit nějaké vstupné na Nohavicu. Nepřátelé se nebudou zdržovat písničkami, které ani neznají. A někteří výtečně vyprávějí o tom, že všechny moje CDéčka vyhodili do popelnice, ale to já znám, neměl ani jedno, jsou to ti, kteří nemají ani jedno moje CDéčko, a nikdy neměli. Takže tito lidé se nezdržovali tím, aby stáli pod okny a pískali na mě. Oni se projevovali a projevují na jiných koncertech, řekl bych, což jsou diskusní fóra, média, někteří novináři a diskutující, někteří twitteři a facebookovci, tito všichni. A díky tomu, že tento svět je otevřený, že to můžeš – a to je dobře, že můžeš říci, co si myslíš – pustit do světa, tak mi to tito všichni občas dávají sežrat.

Ale koncerty jsou pro mě oázou toho, že lidé, kteří mě chtějí, mi vyjadřují svou podporu tím, že na tyto koncerty chodí. A koncerty mám tak vyprodané, že cítím, že těchto lidí je nemálo.

Martina: „Mám sako ze sametu, už z něho nevymetu prach. Po kapsách zátky z piva, to když jsem ještě míval strach…“

Jaromír Nohavica: Ano. A jaký strach, velký strach.

Martina: Máš ještě teď někdy strach?

Jaromír Nohavica: Tehdy byl strach větší, bylo to neporovnatelné. Tehdy to nebylo o tom, že dneska na tebe nějaký člověk plive skrze média, skrze noviny, nebo o tobě někde něco roznáší, nějaké informace. Strach byl tehdy existencionální, a já hrozně jsem rád, že to všechno skončilo. A tehdy jsem se bál o rodinu, o sebe, o mámu. Bál jsem se, co se může přihodit, co a kde se mně může přihodit, protože se pár věcí přihodilo. Takže dnešní strach? Dneska už se nebojím.

(Natočeno 9. února 2022)

Všechny příspěvky s Jaromír Nohavica