Zpět

Martina: Tome, jak ty vnímáš štěstí? Já jsem tě tady vykreslila jako člověka, na kterého se lepí a lepí.

Tomáš Lukavec: Hmmm, štěstí… Co to je štěstí? Myslím, že štěstí je něco, co se nám odhalí ve správný okamžik na základě okolností. Myslím, že jsme každý strůjce svého štěstí, protože i když se to tak nezdá, v tu chvíli, tak si na to zaděláváme. A to samé je i neštěstí, protože mnoho lidí si myslí, že se jim vyhne něco, co udělali ve svém životě špatného, nebo se špatným záměrem, a ono to tak není. Myslím, že to je jenom o tom, že se čeká na správné podmínky, aby se neštěstí i štěstí odhalilo.

Martina: Ale přesto se jeví, že jsou lidé, kteří na co sáhnou, to se jim daří. A jsou takoví, kteří skutečně umoří i umělý šeřík. Ty vypadáš, jako že patříš do té první skupinky. Je to zdání?

Tomáš Lukavec: Myslím, že je to tak, jak to je. Jestli je to zdání, to si netroufnu říct. Ve své podstatě mám takové vnímání příběhu, který jsi tady o mně říkala, něco jako „před“ a „po“, a ono se to „před“ a „po“ může opakovat nesčetněkrát, protože bodů zlomů máme v životě mnoho. A jeden z těchto bodů zlomů – a já jsem říkal, že třeba už nechci, aby to bylo někde uváděné, ale když jsi to říkala, tak mi došlo, že tam chybí… byl třeba Banán za milion.

Martina: Ano.

Tomáš Lukavec: To byla šoumenina, kterou jsem udělal, a měla veliký úspěch, ale nemyslím si, že jsem ke všemu přišel jako nějaký syn štěstěny, protože jsem sám vyrůstal na malé vesnici v Orlických horách, kde jsem zažil klasické poměry. Dneska bychom tomu řekli, kdybych natáčel nějaký velkofilm, chudáček malinký, chudík u potoka. Neměli jsme na boty, mamka pracovala jako prodavačka v cukrárně, tatínek dělník, a takže na nic nebylo. Americká studia by to vykreslila asi jako velkofilm, kde by každý plakal, ale v českých poměrech je to normálka.

Martina: Jsi takový náš Oliver Twist.

Tomáš Lukavec: Oliver Twist, ano. Vždycky jsem se musel o všechno zasadit, nebylo to tak, že mi to přišlo. Nicméně v mém životě se dějí věci, které jsou pozoruhodné, a mnoho věcí se začalo dít v uvozovkách tak, že jsem k tomu přišel jako slepý k houslím, čemuž já říkám, že mě to tam navedlo, že jsem tam šel tou cestou, protože jsem cítil, že touto cestou mám jít, a tak jsem se dostal třeba i k marketinku.

Nahnilý banán za devadesát tisíc

Martina: Ano, ty jsi odborník, svého čase nesmírně úspěšný odborník na marketing, a dnes se tím částečně ještě živíš, jako nezávislý brandingový a marketingový konzultant. Říkal jsi, že ve tvém životě bylo několik „před“ a „po“. A já bych tě chtěla použít jako figuranta, abychom si řekli, jak se to stane. Možná bych to mohla uvodit titulem knížky Mnich, který prodal své Ferrari – tys to tak nějak podobně udělal. Ale teď si pojďme říct to první „před“ a „po“, o kterém jsi mluvil. Tuším, že to začalo tak, že jsi se s kamarádem na Václaváku vsadil, že prodáš nahnilý banán. Proč, proč jsi takovou věc dělal?

Tomáš Lukavec: To se psal rok 2014 nebo 13. Tehdy jsem studoval na Karlově univerzitě v Praze mezinárodní vztahy a historii, a hrozně jsem se nudil, hrozně mě to nudilo. A v té době jsem se už začínal trochu šťourat v něčem, jako je psychologie a marketing, a s kamarádem jsme se ze srandy vsadili, kdo z nás prodá banán za víc peněz. A já jsem řekl, že to udělám, ale že budu mít nahnilý banán a že mu tím dokážu, že nejde o banán, protože spousta lidí žije v přesvědčení, že se prodává to, co se prodává, a to není pravda.

Martina: Předmětem obchodu jsme my.

Tomáš Lukavec: Ano, předmětem obchodu jsme my, je tam i jakási energetická výměna, určitá hra, ale ne ve špatném slova smyslu, ale v dobrém slova smyslu. Hra na to, že nás to baví, že náš čas dává smysl, že nás to vnitřně naplňuje, a tak. Tak jsme se vsadili a chodili po Václaváku, a já to párkrát docela schytal, protože jsem tam fakt chodil a na zlatým tácku jsem měl nahnilý banán, chodil jsem mezi lidmi a říkal jsem: „Tak vám tady prodávám banán. Kupte si ho!“ A zkoušel jsem různé fígle, které dneska dělají obchodníci ve finančním poradenství – takové ty „kecy v kleci“, jak tomu říkám, ale ono to tak není. To jsou prostě prodejní techniky, a v ten okamžik jsem to schytával. A prodávali jsme a prodávali, něco jsme prodali asi za třicet, čtyřicet korun, což se mi podařilo prodat jedné paní, která byla úplně v šoku z toho, že se prodává nějaký shnilý banán. A pak jsem udělal takový fígl, že někdo měl živou akci, na kterou jsem vlezl, skočil jsem na pódium, a začal jsem ten shnilý banán dražit, a prodal se, myslím, za nějakých devadesát tisíc korun.

Martina: To je slušná cena.

Tomáš Lukavec: No jo.

Martina: Ale co ses tehdy dozvěděl? Toto jsi udělal, vyzkoušel sis určitou brandingovou techniku, hrál jsi hru, že banán něco představuje, třeba nějaký příběh v pozadí? Bylo to tak?

Tomáš Lukavec: Ano.

Martina: A v tu chvíli jsi zjistil, že jsi schopný manipulovat s lidmi.

Tomáš Lukavec: Ano.

Martina: S davy, i s jednotlivci.

Tomáš Lukavec: Ano.

Smějící se slepička? To se jí ve Photoshopu povytáhnou koutky.

Martina: A to směrem k dobrému, i špatnému. Jaké bylo zjistit, že máš tuhle sílu?

Tomáš Lukavec: Tak manipulace není nic nového, všechno, co dneska vidíme na marketingovém trhu v obchodním měřítku, to, co vidíme v televizi, je manipulace. Jde akorát o to, do jaké míry, a kam to pustíme, a kde to nepustíme. To je, jako když umíš nějakou magii, černou magii, tak touto černou magií můžeš chránit, ale můžeš jí také zabíjet. To samé je manipulace v marketingu. A já jsem v tu chvíli pochopil, že se to dá používat, že to je funkční, že to vychází ne z nějaké temnoty, ale z podstaty člověka, že jsme tak prostě nastavení.

Kdybyste šli dneska do obchodu a viděli tam máslo s obalem, kde je kráva, kterou fakt podojili, a vyfotili ji tak, jak v tu chvíli vypadala, tak si to máslo nikdo nekoupí. A proto je tam hezká, barevná kravička, a proto jsou na produktech usměvavé slepičky, protože my nechceme vidět pravdu.

Martina: Jak se směje slepice?

Tomáš Lukavec: Jak se směje?

Martina: Od ucha k uchu, viď?

Tomáš Lukavec: To ne. Já jsem tyto marketingové kampaně dělával.

Martina: Aha.

Tomáš Lukavec: To se vezme slepička, a ve Photoshopu se jí povytáhnou koutky.

Martina: Aha.

Tomáš Lukavec: Jako že se usmívá.

Martina: Jo.

Tomáš Lukavec: Aby se usmívala, jako že je veselá a že snáší.

Na obalech vypadají krávy krásně. Ale kdyby šli lidi na jatka, tak se z toho pozvrací.

Martina: Jasně.

Tomáš Lukavec: A pak tam jdeš, a vidíš ta jatka. Takže lidi říkají, že je to manipulace, že je to fuj, ale kdybychom jim to dali do obchodu tak, jak to je, tak se všichni pozvrací. Takže ano, já sám jsem se manipulaci učil v marketingu proto, abych ji jednak používal, a abych věděl, jak se to dělá. A když jsem se to naučil a napoužíval jsem se toho, tak jsem si řekl, že je to fuj a že už to nechci. To je klasický, standardní příběh markeťáka.

Martina: Ano.

Tomáš Lukavec: Tomu se říká vyhoření.

Martina: Ale ty jsi doutnal dost dlouho, a vyhoření ti trvalo, a bylo před a po. Protože před vzdělávací reality show Pekelná značka, která tolik vyhrála, jsi prvně udělal Banán za milion, tam jsi obrátil 4,8 milionu.

Tomáš Lukavec: 4,8 milionu korun, ano. To bylo za strašně krátký čas.

Dnes můžeš vytvořit reklamu, která léčí, ale i reklamu, která zabíjí. To je vidět za poslední dva roky.

Martina: To bylo. A vzápětí na to přišel další úspěch s Pekelnou značkou, 2,8 milionu. To už vypadá, že to stačí na změnu životního stylu, a ty ses, podle mě, v té době musel královsky bavit.

Tomáš Lukavec: Bavil a nebavil. Všechno má dříve či později svou daň. Když něco používáš vědomě, a víš, že to je na hraně manipulace, nebo, jak tomu říkám, černé magie. Manipulace je bílá magie a černá magie. Bílá magie v manipulaci je třeba placebo, kdy léčíš člověka tak, že tomu věří, a začne se léčit. Takhle může mimochodem fungovat i reklama. Dneska můžeš vytvořit reklamu, která opravdu léčí, ale můžeš vytvořit i reklamu, která zabíjí, viz teď poslední dva roky.

Martina: To byla kampaň.

Tomáš Lukavec: To byla kampaň. Výborná.

Martina: Já tady našim posluchačům slíbím, že se v závěru, až tě trochu lépe poznají skrze naše povídání, budeme věnovat i tvým radám, jak rozeznat marketingovou manipulaci, a jak s ní dokázat bojovat, pokud zjistíme, že už je to černá magie.

Tomáš Lukavec: Že to je černá magie.

Člověk, který se moc snaží být vidět, a mít hodně peněz, má problém. Já jsem si tím doplňoval své ego, svou sebehodnotu, a získával pocit důležitosti.

Martina: Tak to je můj slib. Ale teď zpátky k tobě: Říkáš, že to má dvě stránky. Já jsem odhadovala, že jsi vydělával miliony, byl jsi úspěšný, byl jsi žádaný, pro ženy jsi byl jistě roztomilé modroočko, a navíc ještě dobře situované, tak proč jsi se tedy nebavil? To už jsi tak brzy rozeznal, že tato cesta má temné konce?

Tomáš Lukavec: Každý člověk, který se moc snaží být vidět, a mít moc peněz, má problém. Takže já jsem tento problém měl, a problém tkvěl v tom, že jsem si tím doplňoval svoje ego, svoji sebehodnotu, a to, že jsem získával pocit důležitosti. Toto podprahově víš, ono to tam někde je, ale lidem to neřekneš. Ono to v tobě bzučí, a protože tento mechanismus funguje hrozně chytře, ego funguje velmi důmyslně, tak tě to uklidňuje, fouká ti to bolístku a říká: „Když vyděláš za měsíc víc, tak já ti dám pocit štěstí.“ Tak to tak dělá, a taky to je jako droga. Drogy tam taky byly, taky jsem do toho spadnul, protože kluk z vesnice, který běhal s liškami, lezl po stromech a nic neměl, měl jedny vietnamský botasky, který pak dědil bratr, najednou čuchl k penězům. Takže jsem zažil mnoho párty, ani nebudu jmenovat s kým, kde se práškovalo, chlastalo, bylo to úžasné, nechával jsem velké peníze za spoustu rádoby hotelů, kde nikdo neví, že si tam byl. Byla to sranda.

Martina: Pán vesmíru.

Tomáš Lukavec: Pán vesmíru. Byla to sranda, ale vevnitř víš, to je to trochu jako Vlk z Wall Street. V tom filmu to není vidět, ale kdybych to natáčel já, tak to tam dám, protože v tomto stavu, kdy dosahuješ těchto úspěchů, kdy mě zvali do televize a rádií, poznávali mě lidi, rozumíš, najednou bzučíš a říkáš si: „Seš někdo! Seš dobrej! Seš hustej!“ a ego jede dál, hraje si s tím.

A pak přijde lpění, což druhá fáze, kdy začneš na tomto stavu lpět. Už to nestačí, takže začneš mít lpění, a to ti říká, že to potřebuješ udržet, to, co jsi získal. A to je druhá hoňka, druhý krysí závod, který tady v České republice a ve světě absolvujeme. A třetí je hněv, když o to přicházíš, když se to najednou drolí. Ten barák se začne drolit, to, co jsi shromáždil, se rozptýlí, to, co jsi obživil, umírá, takže se to začíná drolit, a to je hněv, který začneš pociťovat. A tento hněv je třetí proces. A všechno toto se točí v kruhu – ego, lpění, hněv – a to je cesta toho materialismu, kde jsem byl.

Ještě chci říci jednu věc: Za ty roky jsem měl asi osmdesát čtyři tisíc klientů, bylo to většinou online, byly to online tréninky, a pak to byly konzultace. Jenom v pandemii jsem udělal třeba, nevím, kolik to bylo, osm set soukromých konzultací. Každý den jsem dělal konzultaci, protože lidem se to rozpadalo před očima, většinou to byli živnostníci. Takže to děláš i s tím, že pomáháš, protože to, že děláš marketing, neznamená, že „seš temnej, zlej hráč“.

Marketing je psychologie v praxi, odráží to, co jsme vevnitř. Neuromarketing je černá magie.

Martina: Není to vždycky manipulace.

Tomáš Lukavec: Ne.

Martina: Je to zkrátka řemeslo.

Tomáš Lukavec: Je to řemeslo.

Martina: Které učíš.

Tomáš Lukavec: Ano.

Martina: Obchodníky.

Tomáš Lukavec: Ano.

Martina: Aby se zorientovali na trhu.

Tomáš Lukavec: Ano. Je důležité uvést, že lidi, kteří třeba žijí v představě, že marketing je jenom manipulace a že proto je to špatné, se mýlí, protože marketing je psychologie v praxi, a jenom odráží to, co jsme vevnitř. To, že se s tím dá hrát, to je jedna věc, a proto třeba dneska sleduji lidi, kteří používají více černou než bílou magii v marketingu. Černá magie je neuromarketing, o tom si můžeme povídat, budeme o tom mluvit, což je to, co je dnes vesměs v televizi, co dělají novináři, a kolikrát si to neuvědomují, jsou součástí hry.

Ale abych se dostal k podstatě, tak jsem pomáhal. Ale co je špatné, co jsem špatně vyhodnotil, proč je tam to „po“, je to, že jsem měl blbej záměr. Měl jsem blbej záměr, protože mým záměrem…

Martina: Nebylo pomoct.

Tomáš Lukavec: Bylo vydělat prachy. A to je samozřejmě špatně. Lidi přijmou pomoc, uděláš to, a ono jim to opravdu pomůže. Mí klienti tehdy začali vydělávat víc peněz, začali mít víc času na rodinu, to bylo krásné, ale já jsem byl hamižný. A to je právě to, kde je záměr toxický. A to se ti vrátí. A to už se dostáváme třeba do karmy, což je podle mě dnes mnohem podstatnější, než to, jaké máš auto.

Začalo se to drolit v okamžiku, kdy jsem zjistil, že dost není dost, že je to pořád málo

Martina: Ty ses vrátil z Nepálu, takže myslím, že karmě se budeme věnovat ještě z mnoha úhlů pohledu. Ale přesto bych ještě zůstala v devadesátkách. Nebo ty jsi vlastně mladší.

Tomáš Lukavec: V devadesátkách jsem se narodil.

Martina: Ty ses narodil v devadesátkách? Člověče, zdál ses mi tak sympatický, a je po všem.

Tomáš Lukavec: Snad to ještě někde doženu.

Martina: Spíš jsem chtěla použít bonmot: Kdo si devadesátky pamatuje, ten je neprožil.

Tomáš Lukavec: Já si je pamatuju. Ale z lesa.

Martina: Ano, ale ono se to dá asi použít i na tvé desetiletí úspěchů, kdy to byla jízda.

Tomáš Lukavec: Byla to jízda.

Martina: Byla místy pocukrovaná, byl to sen, spousta dobré práce, a pak se nám to nějak začalo zvrhávat. Tys řekl, že pak, když se začne drolit dům, přichází hněv. Čím se začal drolit? Bylo to v tobě, v hlavě, nebo to přestalo trochu fungovat?

Tomáš Lukavec: Mně se začal drolit v okamžiku, kdy jsem zjistil, že dost není dost, že je to pořád málo, pořád málo. Bylo to asi před dvěma lety. Sedím takhle doma, mám před sebou láhev vína, mám krásný prosklený byt v Košířích, vybavený od poradkyně feng-šuej, to víno je za tři tisíce láhev, piju ho sám, koukám před sebe, ťukám do počítače, je jedenáct večer, dodělávám kampaň a píšu kolegovi, manažerovi v mojí firmě – tehdy jsem tam měl asi pět, šest lidí napřímo, a pak nějakých deset externistů – že nemám nějaké podklady. A on mi říkal: „Já už jdu spát.“ A já mu říkám: „Mně je to jedno. Měls to poslat,“ přičemž z toho mám najednou bolest v žaludku, pálení žáhy, které, jak zjišťuji, se mi stále vrací, a že to je stále intenzivnější. Tak si jdu na balkon zapálit další cigaretu.

Když jsem se napil vody a začal zvracet, otočil se mi vesmír před očima

Martina: To je všelék.

Tomáš Lukavec: Najednou kouřím, druhou, třetí, čtvrtou, desátou, je čtyři ráno, piji kafe, jsem v posteli, usínám. Po půl hodině se probouzím, mám hroznou žízeň, jdu si dát vodu z kohoutku a začínám zvracet. A to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že něco není v pořádku, že moje tělo nepřijímá vodu. A to byl tak zásadním okamžik, že mi to úplně otočilo vesmír před očima. Načež pár dní na to normálně chodím do kanceláře, konzultuji, každý den dělám Master Mind pro podnikatele, velké byznys kruhy, mám tam velké množství lidí, velkých podnikatelů. A tenhle stav trvá – najednou intenzívnější pálení žáhy, několikrát se musím jít projít, a tak volám svému kamarádovi, který dělá do zdraví, a on říká: „Možná tam už máš náběh. Jak dlouho ti to trvá?“ A já říkám: „Asi rok, rok a půl.“ A on: „Můžeš mít náběh na rakovinu.“ A já říkám: „Co to znamená?“ A on: „Operaci, a to je vážné. Zajdi na testy.“

A tam se to celé otočilo. Já jsem na testy nešel, a celé jsem to otočil jinak. Zalezl jsem, přemýšlel o sobě, o svém životě, o svých závislostech, o svém lpění na majetku, na penězích, na tom, že nemám skutečné přátele. Což je taky mimochodem zajímavý objev, když zjistíš, že nemáš skutečné přátele, že máš jenom pochlebovače. To bylo velmi zásadní. A tak jsem se dostal sem, že jsem si vyhodnotil, že život má pro mě větší smysl, že pálení žáhy je pro mě zásadnější problém než to, jestli kampaň vydělá jeden milion nebo deset korun, a celé jsem to začal překopávat.

Štěstí a neštěstí jsou momenty, ve kterých se podmínky, které jsme zasadili, dostanou do takové konstelace, že se projeví

Martina: Vím, že to nebude znít úplně rozumně, protože zdraví je to nejcennější, ale v tvém věku jsi to stejně ještě člověk většinou neuvědomuje, a většinou to vyřeší tím, že vynechá jedenáctou a dvanáctou kávu, a dostane nějaké skvělé prášky. Opravdu u tebe stačilo to, s čím se mnohdy potýkají lidé celý život? Tedy: „Pálí mě žáha, jsou na to pastilky.“ Ale nevím, co všechno ti stačilo k tomu, že jsi svůj život najednou rozdělil, ale razantně, na „před“ a „po“.

Tomáš Lukavec: Zdá se to být jako extrém. Vrátím se zase k začátku – štěstí. Štěstí je moment, ve kterém se podmínky, které jsme zasadili, dostanou do takové konstelace, že se projeví. A neštěstí je to samé. To znamená, pro mě spínací moment bylo ne pálení žáhy, ale to, že moje tělo začalo zvracet vodu.

Martina: Protože byl podrážděný žaludek?

Tomáš Lukavec: Pro mě, jako pro samostatnou bytost, to byl velký vzkaz. A těchto vzkazů dostáváme mnoho. Myslím, že každý z nás je dostává v různé formě. Dostáváme je po drobečkách, a pak je dostaneme ve velkém. Na svých cestách světem jsem potkával lidi, kteří dostávali impulzy v malých dávkách, a pak najednou přišla autonehoda, rozvod, rakoviny. To znamená, že jsem stál před rozhodnutím, že si dám nějaké prášečky, že zajedu k doktorovi, ten něco udělá, a já pojedu dál, a něco jako pozměním. Ale ono to nešlo. Vůbec mě to nepustilo, a já jsem najednou cítil, že to tak není, že to tak nemá být. A proto to, co říkám, není předatelné, nikdo to nemůže vzít jako klasický návod.

Lidi mají hypotéky, rodiny, děti, a kdyby najednou udělali to, co já, co jsem udělal během dvou měsíců – to znamená, že jsem rozpustil celou firmu, překopal celý projekt, vzal batoh, a začal chodit po Evropě, po Sicílii, a nevím, kde všude, dneska to je Nepál, Tanzánie, a další země, kam budu cestovat – tak to nejde, protože to je nepředatelné. Můj příběh je jedinečný tak, jako příběh každého. Ale to, co si lidi můžou odnést, jsou nějaké principy.

Třeba jeden z principů, který vnímám jako velmi důležitý, je nedávat náplast. Je lepší ránu otevřít a natvrdo dezinfikovat, než tam lepit náplasti, a brát pilulky proti pálení žáhy. Je lepší jít ke zdroji. To znamená, že zdrojem mého pálení žáhy nebylo to, že piju kafe. Já jsem to vyhodnotil tak, že zdrojem pálení žáhy je to, že jsem absolutně labilní, že jsem hamižný, že žiju v egu, že jenom hromadím, jsem závislý na materiálnu, že lpím na materiálních věcech, a dokonce, že lpím na něčem, čemu se říká reputace. Reputace je to, co říkají druzí, charakter je to, co jsme my, a já jsem se vrátil k charakteru. A to je moment, který považuji v mém životě za zásadní, že mi je dnes jedno, kolik kdo vydělává peněz, jakým přijede autem, jakým autem přijedu já, ale pro mě je zásadní to, jak člověk vypadá, ne vzhledově, ale co má v očích, jestli se směje, jakou má pleť, jestli má kruhy, nemá kruhy. A jestli má kruhy, tak se zeptám: „Proč máš kruhy?“

To jsou pro mě zásadní věci, protože já jsem byl ve světě marketingu, a i po letech mi po těch úspěších chodily nabídky od politických stran, velké nabídky, s doložkou mlčenlivosti, a s tím, že nemusím být nikde prezentován, abych jim pomohl. Konzultoval jsem velká zvířata, a občas jsem dělal i marketing pro něco, co dneska zpětně vyhodnocuju tak, že jsem se zasadil o šíření zla. Tehdy jsem to netušil, byl jsem jako ten v Star Wars, který se teprve učí. A to všechno jsou nesmysly.

Zákony bohatství nejdříve odrážely moje ego, a tak jsem je chtěl zrušit. Ale po změně paradigmatu jsem si řekl, že nemusí jít jen o vnější bohatství, ale i vnitřní.

Martina: Říká se tomu bohatství.

Tomáš Lukavec: Ano, bohatství.

Martina: A?

Tomáš Lukavec: Ano, ale ano.

Martina: Ano. A když ses potom přehrál jinam, ještě se k tomu vrátím, tak jsi na sociálních sítích spustil svůj projekt Zákony bohatství. A něco mi říká, že si tehdy Tomáš Lukavec udělal pořádek v tom, co to je bohatství. To, co jsi považoval za bohatství předtím, jsi řekl. Ale co je pro tebe bohatství teď?

Tomáš Lukavec: Navážu na to. Zákony bohatství vznikly někdy v roce dva sedmnáct, a to úplně náhodně, protože jsem chystal rozhovor s jedním, asi ho nebudu jmenovat, ale velkým podnikatelem, který chtěl, aby byl tento rozhovor nahraný na nějaké doméně, a já jsem tehdy koupil tuhle doménu Zákony bohatství. A on to potom zrušil, mně tato doména ležela, a já jsem ji každý rok obnovoval, a pak jsem si říkal: „Tak kam dávat všechen obsah, který jsem za celý svůj život vytvořil,“ a na tuhle doménu Zákony bohatství jsem to nahrál, a dal jsem tomu marketingovou filozofii. Tehdy jsem si myslel, že to je něco jako nadstandardní projekt, který nese nějaké hodnoty. Nebylo to tak. Odráželo to moje ego, odráželo to tu mou touhu mít materiál, což se potom ukázalo, že lidi dělali to samé, a že jsem přitáhl komunitu lidí, která hromadila materiál, a chtěla více materiálu.

A když se mi stal tento zlom, tenhle bod zlomu, kterému já říkám „změna paradigmatu“, tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Jestli zruším všechny sociální sítě, jestli je smažu. A koketoval jsem s tím, že je opravdu smažu, protože je do určité míry, v dnešní době, považuji za toxické, takže třeba nechám jenom emaily, vyberu od lidí emaily, budu jim něco posílat vždycky, když vydám novou knížku. To se dělo srpen, září minulého roku, kdy jsem se vrátil do České republiky po chození Evropou, a setkal jsem se s lidmi, dneska to jsou právníci, kteří pomáhají lidem v nouzi kvůli všem rádoby opatřením, a zastávají se jich pro bono, a oni mě požádali o pomoc, abych jim pomohl s marketingem. A já jsem se tak nadchnul, když jsem viděl, co se děje, že jsem řekl: „Tak jo.“ Takže jsem jim poskytl své sociální sítě, místo abych je smazal, a začal jsem zvát spoustu dalších nepohodlných lidí, kteří jsou outsideři, jsou to vizionáři, což je vlastně moje vize, pomáhat outsiderům a vizionářům, protože já sám se tak cítím.

A Zákony bohatství jsem si nakonec nechal, a řekl jsem si, že to je hrozný název, úplně jako nějaký multilevel ve špatném slova smyslu. Jenom chci říct, že proti multilevelu nic nemám, spousta mých přátel to dělá, já jsem to taky dělal, ale ve špatném slova smyslu, v negativní konotaci, nebo jak se tomu říká. A tak jsem si řekl: „Ale to nemusíš přejmenovávat, to je zase ten tvůj branding, že chceš všechno rebrandovat. Tak tomu dej filozofii. Vždyť bohatství je i uvnitř, to nemusí být venku.“ A tak jsem vytvořil oslí můstek s tím, co jsem cítil, a co cítím, že je něco jako vnitřní bohatství a že to hraje významnější roli. Takže tam došlo k přerodu tohoto projektu společně se mnou. A není to ještě konečné, ještě se to vyvíjí, a třeba se ještě párkrát zblázním.

Všechny příspěvky s Tomáš Lukavec