Můžeme předělat zastupitelskou demokracii na přímou demokracii
Jedním ze symbolů Švýcarska je zavírací nůž. Pokud bychom k němu přirovnali stát, tak u švýcarského o ceně, druzích, počtu nástrojů a jejich použití rozhodují občané. U nás o tomto všem naopak rozhodují politici, které si sice občané jednou za čtyři roky volí, ale světe div se: nůž je o centimetr delší, a nejde zaklapnout do rukojeti, láhev máme z nařízení vlády otvírat vidličkou – a to vše za cenu, ze které se budou protáčet panenky i vnoučatům. A aby toho nebylo dost, postupně svěřujeme více pravomocí do zahraničí v rámci členství v Evropské unii, a odevzdaně přiznáváme demokratický deficit jejího rozhodování, a proto asi není divu, že Švýcaři svou přihlášku do EU v roce 2016 stáhli. Země helvétského kříže tak zůstává politickým ostrovem uvnitř Evropy, s odlišnými modelem demokracie, o jehož zvláštnostech si budeme povídat s Tomášem Raždíkem v další části rozhovoru.
Martina: Švýcarskou specialitou je neutralita – Švýcarsko je neutrální už od roku 1815. Po začátku války na Ukrajině jsem ale dokonce i ze Švýcarska zaslechla hlasy, jestli není čas neutralitu přehodnotit. Jak se k tomu Švýcaři staví?
Tomáš Raždík: Švýcaři jsou neutrální od roku 1815, jak jste říkala, a možná si to neutralitu nevybrali úplně dobrovolně, protože o rozdělení Evropy po napoleonských válkách rozhodovaly mocnosti, a Švýcaři z toho vyšli s neutralitou. Mimochodem právě po roce 1815 začíná do Švýcarska přitékat kapitál jakožto do neutrální země, to je zhruba okamžik, kdy se tam začaly objevovat peníze. Lidé si ukládali do neutrálního Švýcarska. Co se týká neutrality, mají přímo v ústavě napsáno, že vláda a parlament mají povinnost zajišťovat neutralitu a nezávislost Švýcarska, přičemž neutralitu nemají detailněji definovanou, ale platí Haagské úmluvy z roku 1817, kde je neutralita definována, čili že se takový stát, který se definuje jako neutrální, nesmí připojit k válečnému konfliktu, nesmí poskytnout žoldáky, nesmí cizí zemi poskytnout své území, a v rámci zásobování zbraněmi musí se všemi jednat stejně, ne že by někomu nadržovali. A ve Švýcarsku došlo k tomu, že na Ukrajinu neposlali ani přilby, žádné zbraně, ale jenom humanitární pomoc. A dokonce sousedním Němcům zakázali vývoz některých zbraní, protože obsahovaly švýcarskou munici.
Martina: Ano, byly to švýcarské komponenty a munice.
Tomáš Raždík: Ano.
Martina: Byli za to evropskými politiky, novináři a aktivisty dost kritizováni, že se ihned nepostavili rázně za Ukrajinu.
Tomáš Raždík: Ale schválili sankce proti Rusku, protože v rámci zahraničních věcí mají přímo napsáno, že konfederace zajišťuje, aby byla zachována nezávislost Švýcarska a jeho prosperita, ale zároveň to, že konfederace přispívá ke zmírnění nouze a chudoby ve světě, a podporuje dodržování lidských práv a demokracie. Čili, nejednali v rozporu s ústavou, když schválili sankce proti Rusku. Ale i ve Švýcarsku se objevily hlasy, že by neutralita měla být v ústavě definována více, že by tam přímo mělo být, že se neutrální stát, neutrální Švýcarsko, nepřipojí ani k sankcím.
Martina: K sankcím. O tom se teď velmi diskutuje, a naopak, jak jsem tady říkala, se ze začátku ve Švýcarsku hovořilo o tom, jestli není čas přehodnotit neutralitu. Ale teď jsem spíš zaregistrovala hlasy, že by ji naopak měli ještě více posílit.
Tomáš Raždík: Sousední Rakousko je taky neutrální, také Irsko je neutrální, a řada dalších zemí v Evropě. Můžeme být neutrální, když budeme deklarovat neutralitu ústavou. Rakousko to udělalo po roce 1955, protože bylo v podstatě deset let po válce ještě okupováno čtyřmi mocnostmi, Francie, Británie, USA a Sovětský svaz, a nikdo nechtěl odejít, protože měly strach, že když odejde Sovětský svaz, tak si ho nechá Západ, a naopak, když odejde Západ, tak si to nechá Sovětský svaz. Takže se dohodly, že Rakousko bude neutrální země, a neutrální zemí je od roku 1955.
Před válkou na Ukrajině byly ještě statistiky, že 80 % Rakušanů neutralitu podporuje, a den vyhlášení neutrality slaví jako státní svátek.
Martina: Vy byste si přál pro nás neutralitu?
Tomáš Raždík: Rozhodně. Jednak, když jsme se zapojili do konfliktů, jako bombardování Jugoslávie, tak jsme postupem času zjistili, že to bylo špatně. Nebo rozvrácení Libye. OSN hodnotilo Libyi jako nejrozvinutější stát v Africe, měřeno podle platů, délky dožití obyvatel, vzdělání, a tahle země skončila v troskách, a stala se branou imigrace do Evropy. A na tom jsme se podíleli jakožto člen NATO. Tak proč tohle dělat? Teď máme na Ukrajině další konflikt, kde by se nám s jistotou nejvíce vyplatilo, kdybychom zůstali neutrální.
Švýcaři mají tolik krytů, že je můžou poskytnout všem svým obyvatelům, zatímco v ČR jsou bunkry jen asi pro čtvrt milionu lidí
Martina: Jak řeší neutrální země brannou povinnost?
Tomáš Raždík: Švýcaři si zachovali brannou povinnost, což je pro nás také správně. V období napoleonských válek bylo Švýcarsko poraženo, některé kantony se dokonce vzdaly bez boje. Zajímavá věc je, že po vzniku moderního Švýcarska v roce 1848 si dali do ústavy dokonce článek, že jakákoliv vojenská kapitulace je nepřípustná. A potom došlo k tomu, že v roce 1870 a 71 se začaly spojovat malé státy, ze kterých byla složena Itálie a Německo, došlo ke sjednocení německých států do jednoho velkého státu, a to už tehdy byli Švýcaři na pozoru, a proto si zavedli do ústavy, kterou měnili v roce 1874, že obrana je v kompetenci státu, aby to bylo centrálně plánováno. A současně zavedli, že každý muž od státu dostává zbraň, protože do té doby sice fungovala vojenská povinnost, ale vybavení si musel každý zajišťovat sám, a ne každý měl na to, aby měl zbraň, a tak dále. Takže od té doby každý Švýcar dostává zbraň od přímo od státu, a díky tomu je ještě dnes Švýcarsko asi nejvíce ozbrojený národ na světě.
Martina: Tam má každý branec doma zbraň a zapečetěné střelivo, které nesmí odpečetit. To je přísně trestáno.
Tomáš Raždík: Ano, dostávají zbraň od státu, která je pak majetkem daného člověka. Co se týká střeliva, tak to měli doma do roku 2006, a skutečně každý měl doma nějaké množství střeliva doma. Ale pak to v referendu zakázali.
Martina: Zakázali? Už to tak není?
Tomáš Raždík: Ano, v roce 2006. Navazovalo to na to, že někdy předtím došlo k nějaké střelbě v kantonu Zug, kdy nějaký nespokojený občan přišel na politiky a několik jich zastřelil. Přišel převlečený za policistu, čili se na to hodně připravil, takže by se na to asi připravil, i kdyby náboje nebyly dostupné, protože Švýcaři jsou střelci, mají střelecké kluby. Potrpí si na to. Dokonce musí chodit na přezkoušení ze střelby.
Martina: Oni chodí na cvičení vždycky po určité době, že?
Tomáš Raždík: Ano. On by to asi udělal i tak, ale v návaznosti na to pak Švýcaři zakázali držet doma střelivo. Ale střeliva zase nebylo nějak zásadně moc, byly to, tuším, dva zásobníky, to není na nějakou velkou bitvu. To je tak prostřílet se k základně.
Martina: Což už teď tedy není možné. Pokud vím, tak Švýcarsko je v tomto, navzdory neutralitě, důsledné i co se týká bunkrů. Švýcarsko je země, která má snad kryty pro všechny občany, a když se staví nový dům, tak pod ním musí lidé vybudovat sklep, který ale při lehkých opatřeních může fungovat jako kryt. Je to tak?
Tomáš Raždík: Nevím, jak je to aktuálně, ale v minulosti to platilo, takže každý, kdo stavěl nový dům, musel mít buďto svůj kryt, nebo přispět na nějaký komunální kryt, který sloužil pro více domů, a díky tomu Švýcaři skutečně mají tolik krytů, že jsou schopni poskytnout útočiště všem obyvatelům, 100 procentům obyvatel, což je přes 8 miliónů lidí. A my jsme nedávno s hrůzou zjistili, že začal nějaký konflikt na Ukrajině a že máme bunkry asi pro čtvrt miliónu lidí. Čili, zase rozdíl, Švýcaři jsou připravení, nepodceňují to.
Martina: Ale při povodních se zase můžeme schovat v metru. Jak je to se službou švýcarských občanů u cizích vojsk?
Tomáš Raždík: Švýcaři to mají zakázáno, tuším už od roku 1856, kdy historicky poprvé sloužili v cizích vojscích, byl to pro ně zdroj příjmů, protože Švýcarsko bylo chudé, byla to hornatá země, kde bylo těžké něco dovézt, něco vyvézt. Čili Švýcarsko bylo chudé, a Švýcaři odcházeli pracovat jako žoldáci do zahraničí. Ale po změně ústavy v roce 1848 byly přijaty zákony, kdy to bylo Švýcarům definitivně zakázáno. Tedy ještě mohli částečně sloužit u francouzské Cizinecké legie, ale od roku 1927 to bylo zakázáno úplně. Čili Švýcaři nesmí sloužit jako žoldáci nikde. S výjimkou vatikánské gardy, kde naopak Švýcaři už 500 let zajišťují ochranu papeže a Vatikánu. Je to tradice. Ale tato garda je malá.
Martina: Pár set.
Tomáš Raždík: Ani ne set, něco přes sto třicet lidí. A nejsou tam všichni Švýcaři. Historicky se to jmenuje Švýcarská papežská garda, ale není složena jenom ze Švýcarů.
Švýcarsko v referendu odmítlo Green Deal, protože se k přírodě chovají velmi dobře, a nechtějí si poškodit ekonomiku
Martina: Když už se bavíme o celosvětových trendech, nebo rozhodně o celoevropských, tak Švýcaři, když se zase dostali k referendu, odmítli zákon o ochraně klimatu. Znamená to, že Švýcarům Green Deal nehrozí?
Tomáš Raždík: Toto nevím úplně detailně. Každopádně, když si najdete na internetu nějaké hodnocení, jak jsou státy zodpovědné vůči životnímu prostředí, tak Švýcarsko, tak jako prakticky ve všech jiných statistikách, je v první desítce. Čili myslím, že v rámci Švýcarska by to bylo něco navíc, byla by to zátěž na ekonomiku v zemi, kde se k životnímu prostředí už tak chovají slušně, nebo velmi dobře. Čili, toto je další věc hospodářské svobody. Ale nevím o tom více detailů.
Martina: Zákon o CO2 odmítlo 13. 6. 2021 51,6 % voličů, a to navzdory tomu, že teploty ve Švýcarsku rostou zhruba dvakrát rychleji, než je celosvětový průměr, a hrozí, že jeho alpské ledovce do konce století zmizí. Přesto se k tomu postavili takto. Řekněte mi, znamená to, že ve Švýcarsku aktivistům, potažmo ideologickým aktivistům, pšenka nekvete?
Tomáš Raždík: To nevím. Každopádně globální oteplování je problém, a problém je, jak je to prezentováno veřejnosti. Doporučuji si přečíst knihu Konec doby ledové, kterou napsal archeolog, ne tedy nějaký klimatický aktivista, ale archeolog Steven Mithen. Je to výborně popsané, a to o tom, co se dělo v Evropě od roku 21 000 před naším letopočtem, kdy vrcholila doba ledová, a jak se postupem času oteplovalo. Dneska je nám to podáváno tak, že se najednou otepluje, a pojďme s tím něco dělat. Ale otepluje se posledních 20 000 let.
Podle této knihy, a opravdu ji doporučuji, je výborná na fakta, před 24 tisíci lety ležel na Skandinávii asi dva kilometry tlustý ledovec, který zasahoval až k Londýnu, Francie byla polární tundra, kde vám byla taková zima, že tam nerostly stromy, a nějaký jehličnatý severský les rostl okolo pobřeží Středozemního moře. Na Alpách byl obrovský ledovec, žádné Švýcarsko de facto nebylo, ledovec končil až někde u Vídně. A co se nestalo? Zhruba před deseti tisíci lety, kdy byla hladina moří asi o 140 metrů níže než dnes, tento ledovec roztál. A tehdy nebyl žádný průmysl, nebyli žádný lidi. Čili, existují nějaké cykly Slunce a planet okolo nás, naklánění zemské osy, a gravitace působí na to, že to mění oběžnou dráhu kolem Slunce. A tím, jak se mění postavení planety vůči Slunci, se ta planeta jinak ohřívá. Toto všechno má vliv.
Dneska klimatičtí aktivisté na toto hrají. Ale podívejte se, roste CO2, ale to rostlo i v období, kdy se země oteplovala v rámci doby ledové. Čili, myslím, že Švýcaři v tomto k tomu přistupují střízlivě, konzervativně, pro životní prostředí dělají hodně. A my hrajeme na to, že zrušíme CO2, a zastaví se oteplování planety, ale to je sázka na nejistotu, protože třeba můžeme vyrovnat uhlíkovou stopu, a zjistíme, že se furt otepluje a že ledovce mizí, ale toto zjištění bude stát enormní peníze.
Čili, planeta se otepluje posledních 20 000 let, a předtím jsme měli doby ledové taky. Bludné balvany, které tady máme, to je z doby ledové před 200 000 lety. Čili, ano, pro klima určitě něco uděláme, kdysi jsme měli problém s freony, byla to nová věc, vymyšlená ve dvacátých letech, a zjistili jsme, že je to skleníkový plyn asi deset tisíckrát účinnější než CO2, tak se to nakonec zakázalo. To se povedlo, proti tomu nic nemám, ale bojovat jenom proti CO2, těžko říct, těžko říct.
Volby, aby byly demokratické, nesmí mít žádný práh. Ústava musí být schválena lidem, musí být podrobná. V referendu se musí předložit argumenty pro a proti.
Martina: Tomáši Raždíku, myslíte si, že jsou principy švýcarské demokracie skutečně aplikovatelné na jakoukoliv evropskou zemi? Nebo to chce specifický historický vývoj, ať už to, jak se na louce Rütli, tuším ve 13. století, sešli sedláci a vytvořili konfederaci. Švýcaři na svém území neměli nacisty, komunisty, a vyvíjeli se, řekněme, kontinuálně? Nebo si myslíte, že všechny země v Evropě, potažmo my, máme dostatek zodpovědnosti, občanské uvědomělosti a fištrónu, abychom tyto principy aplikovali do svých životů a demokracie?
Tomáš Raždík: V roce 1918 naši předkové založili republiku, do té doby jsme byli součástí monarchie, ženy neměly volební právo, muži měli nějaké částečná volební práva, někdy od roku 1907. Nikdo v té době nemohl říct, že jsme připravení na demokracii, a stejně to naši předkové udělali, a myslím, že to bylo dobře, kromě toho, že měli spíše udělat federaci, ale to je jedno. Ale nikdo nebyl připraven.
Jak dlouho ještě musíme mít zastupitelskou demokracii, abychom přešli na přímou demokracii? Ještě sto let? Bude to za sto let, pokud tady o nás budou rozhodovat, zadlužovat nás, tak to bude trvat sto let. My už máme znalosti, nejsme nějaká africká země, která ještě před sto lety žila v době kamenné, kam když přivezou demokracii a ústavu, tak je pro tamní lidi koncept ústavy neuchopitelný. Případ Rhodésie: Britové tam přišli někdy v roce 1890, založili prosperující zemi. A když se rozpadalo britské impérium, tak se snažili přenechat tyto země ve stavu, že musí být většinová vláda, že tam prostě musí být demokracie. Takže Rhodésii chtěli za každou cenu nacpat demokracii, i když tam nebyly ani občanské průkazy, nebylo zkontrolovatelné, že daný člověk nejde volit desetkrát, nebo kdo je vůbec občanem. Přesto se mezinárodní společenství snažilo tam natlačit všeobecné volební právo a demokracii, tak menšinová bílá populace, která byla proti tomu, protože uváděla logické argumenty, že to prostě nebude fungovat a že je lepší evoluční postup, že kdo funguje, pracuje, začne platit daně, je registrovatelný, tak má nárok na to, aby získal volební právo a kandidoval do parlamentu.
Čili, měli v ústavě princip evoluce, kdy se lidé mohli vypracovat k tomu, aby měli volební právo. Ale mezinárodní společenství to odmítlo, Rhodésie vyhlásila nezávislost, mezinárodní společenství na ně uvalilo embargo, a snažilo se jim to všelijak rozbít, až se jim to povedlo, a zavedli všeobecné volební právo. A dostal se tam k moci prezident Mugabe, který obratem popravil asi 20 000 lidí z opozice, a z jedné z nejúspěšnějších zemí v Africe, která měl přebytky v zemědělství, takže zásobovala okolní státy potravinami, udělal zbankrotovaný stát, který je naopak závislý na potravinové pomoci. V takové zemi se asi nevyplatí zavádět přímou demokracii, pokud tam před sto lety žili de facto v době kamenné.
Takže to je jeden pohled na demokracii, kdy se ji snažíme za každou cenu vyvážet třeba do Afriky, i když tyto země potom končí v hospodářském kolapsu, a v diktatuře. Na druhou stranu, my, země v Evropě, která je kolébkou demokracie, máme zastupitelský systém více jak sto let. Tak kdy budeme připravení? Já si myslím, že jsme naprosto připravení. Ale máme problém s demokratickými nástroji. Volby musí být demokratické, žádný práh, ústava musí být schválena lidem, musí být podrobná, musí mít všechno nastaveno, a když už je nějaké referendum, tak to musí přijít v brožurce, jako to chodí Švýcarům, pro a proti. A ne, že se udělá masivní kampaň za 200 miliónů „pro“, protože to pár úředníků, vláda, zrovna chce? To není demokracie.
Kdyby se na východě Ukrajině udělalo referendum o tom, kdo chce na jakou stranu, tak nemuselo dojít k válce
Martina: Jakkoli je švýcarská demokracie stará, tak tam přesto v roce 1979 vznikl zatím poslední nový kanton Jura, a to kvůli nespokojenosti tamního frankofonního obyvatelstva, které vedlo až k vytvoření silného jurského separatismu. Mohla by to být inspirace pro jiné země? Třeba pro Ukrajinu? Protože ve Švýcarsku se na tom ještě nedávno dokázali dohodnout, a tento kanton, který hraničí s Bernem, se stal najednou samostatným.
Tomáš Raždík: Myslím, že je to zajímavý příklad a vzor pro Ukrajinu. To, co se stalo na Ukrajině, je už teď nevratné, ale mělo se to řešit jinak, tak jak to vyřešili Švýcaři. Švýcaři neměli situaci až tak vyhrocenou, ale je tam německy mluvící kanton Bern, na severu frankofonní oblast, skřípalo to, docházelo k násilí, k žhářským útokům. A Švýcarům se to povedlo vyřešit demokraticky, udělalo se referendum o tom, že by vznikl nový kanton, a to se schválilo. A pak se v jednotlivých obcích udělala referenda, kdo chce ke komu patřit. Čili: Chcete být v tomto novém kantonu? Nebo chcete být ve starém kantonu Bern? Udělalo se referendum, demokraticky se to odhlasovalo a nemuselo se válčit. A to by byl příklad, nebo vzor i pro Ukrajinu. Stačilo udělat referendum, a nemuselo dojít na násilí. A takové demokratické řešení by bylo vhodné i pro mnohé jiné, třeba v Katalánsku, kde je také oblast, kde lidé už dlouhou dobu chtějí nezávislost, a kde to bylo potlačeno silou.
Martina: Už skoro od nepaměti.
Tomáš Raždík: Ano. A když došlo na referendum, tak tam španělská vláda poslala policii, která střílela do lidí gumové projektily, mlátili je na ulici pendreky, rozbíjeli dveře volebních místností, zabavovali volební urny, protože lidé chtěli jít volit. A to je takzvaný demokratický Západ. Tak tam jim to taky nevoní.
Ale úplně nejlíp to má definováno Lichtenštejnsko, kde hned ze začátku ústavy mají článek 4, že obec má právo vystoupit ze státu, a rozhoduje o tom většina obyvatel obce s právem volit. Čili nadpoloviční většina absolutně rozhodne, že obec odchází od státu.
V případě Ukrajiny by to byl východ Ukrajiny, kde by se jenom odhlasovalo, buďto tak, aby to bylo, nebo nebylo. Myslím, že by to bylo nejlepší řešení. Mimochodem, Američani také, také chtěli nezávislost, a skončilo to válkou za nezávislost, ve které na obou stranách, jak na straně Britů, tak Američanů, byly desítky tisíc mrtvých. Západ se tváří demokraticky, ale nikdy demokratický de facto nebyl, a demokracie vždy přicházela až po šíleném vraždění, po válkách, po rozpadu, kdy už nikdo nechtěl umírat. Tak si řekli: Dobrý, tak to budeme řešit velice demokraticky – vezměte si tu svobodu.
Martina: Vítěz v sobě našel velkorysost.
Tomáš Raždík: Už byli všichni vyčerpaní, takže…
Všechny špatné systémy padly. Můžeme předělat zastupitelskou demokracii na ještě demokratičtější přímou demokracii.
Martina: Říká se, že jednotlivé národy mají svou charakteristiku, svou povahu. A chybou je vztahovat povahu národa na jednotlivce. O Švýcarech se velmi často mluví jako o velmi studených, suchých lidech. Tradují se legendy, že když špatně třídíte odpad, tak vás soused, se kterým 25 let každý pátek grilujete, udá, a podobně. Jsou takoví? A je to svým způsobem součást občanské zodpovědnosti každého jednoho z nich? Nebo jak se na to dívat? Protože my jsme v tom trošku generózní.
Tomáš Raždík: Nevím, povahu Švýcarů úplně neznám. Na to jsou dva nejčastěji uváděné příklady ve Švýcarsku, proč jsou Švýcaři trošku jiní, strašně třídí odpad, a když třídíte blbě, tak vás nahlásí. A když se jim tam potuluje po vesnici nějaký cizinec, tak na něho zavolají policii. Jo, to asi je nějaká vlastnost Švýcarů. Na druhou stranu, když už máme otevřené dveře v celé Evropské unii, a Švýcaři jsou nadprůměrně bohatí, tak tam je tlak zlodějů si tam jít rychle přivydělat. To je jeden druh pohledu. A opatrnost? Tomu celkem rozumím. A jestli jsou, nebo nejsou studení? Tak to myslím, že se vyvíjí. Těžko říct, jestli budete v třeba Americe přijata v nějaké místní komunitě, asi záleží na tom, kde ta komunita je, ve městě to bude asi jiné než v nějaké vesnici. Postupem času se to asi bude vyvíjet. Pokud nějaká komunita hospodářsky upadá, jako Detroit, tak se asi vztahy budou měnit, pokud nějaká komunita prosperuje, řekněme třeba jako Kalifornie, a lidé tam přicházejí, a všichni mají hospodářský úspěch, tak to bude zase jiné. Čili, těžko říct.
Ale netvrdil bych, že proto, že jsme Češi, tak nemůže fungovat demokracie, nebo nějaká logická pravidla daná ústavou. Přirovnal bych to k dopravním předpisům, v celé Evropě jsou zhruba stejné, a fungují. Nebudeme mít dopravní předpisy? Tak bude váznout doprava, budou dopravní nehody, a lidé budou umírat. A to, jestli jsme tu měli demokracii, nebo neměli, nebo jestli jsme 200 let předtím měli dopravní předpisy, nebo neměli, na tom nic nemění, prostě existují předpisy a funguje to, a když nejsou předpisy, tak to logicky fungovat nebude.
Martina: Tomáši Raždíku, poslední otázka: Na švýcarské demokracii je určitě mnoho inspirativních věcí, a určitě by prvky přímé demokracie, referend, a podobně, byly vítaným osvěžením našeho politického močálu. Povězte mi, myslíte, že je to ale reálné, v současné době, v jaké jsme, a kam jsme došli se svými dluhy, svým nastavením, svou zahraniční politikou? Myslíte, že je to reálné? A jakým způsobem této změny dosáhnout?
Tomáš Raždík: Já to vidím velmi pozitivně. Pár příkladů: Do roku 1781 jsme byli nevolníci, člověk si ani nemohl vybrat zaměstnání, a de facto majetek, rozhodoval o něm nějaký, řekněme, místní feudál. Tento systém padl. A kdo by v té době řekl, že tento systém padne? Neuvěřitelné. Po tom, co skončilo nevolnictví, jsme pokračovali s nějakým poddanským systémem, kdy jsme stále ještě museli chodit do roboty, nebo platit nějaký ourok, a tento sytém taky padnul.
Martina: Nikdy to nebylo moc po dobrém.
Tomáš Raždík: Nebylo, ale systém padnul. Pak jsme měli konstituční monarchii, a rakouské císařství bylo de facto policejní stát. Mimochodem policejní stát, to bylo rakouské císařství v 50. letech, a i to jsme přežili jako jeho součást, a tento systém padnul. Ano, nebylo to úplně demokraticky, vždycky to bylo po nějakém konfliktu, ale systém padnul. Pak jsme měli první republiku, demokratická práva pro všechny, a pak zase špatný systém, protektorát, ale zase jsme ho přežili. Potom jsme měli 40 let socialismus, ale i tento systém padnul. A teď jsme zase o kus dál, máme zastupitelskou demokracii, která není optimální. Ale já to vidím optimisticky. Všechno padlo za různých okolností, špatné systémy padly, tak proč by nešlo tohle, co není až tak úplně zásadně špatné. Proč by to nešlo předělat na něco ještě lepšího?
Já myslím, že tam šance je. Samozřejmě, politici se nedají zadarmo, ale myslím, že teď už to nemusí být násilím. Nemusí být v Evropě válka, nemusí být nějaká šílená krize, abychom se přehoupli ze zastupitelského systému na demokratičtější systém přímé demokracie, aby lidé měli větší práva a aby volby byly demokratičtější, bez prahu. To si myslím.
To, co dnes považujeme za krizi, v porovnání s tím, v čem žili naši předci, žádná krize není
Martina: Ale Tome, krize nás čeká. Takže já jsem se ptala, jak, v téhle situaci, kdy nás čeká obrovské zdražování, a nevíme, jak to bude vůbec se surovinami, s plynem, kdy se prakticky vedle nás válčí, a nikdy nevíme, co jak může přeskočit. Na to jsem se ptala.
Tomáš Raždík: Vždycky se někde válčí, tak to prostě je.
Martina: Ale málokdy tak za humny. Zatím jsme na to nebyli zvyklí.
Tomáš Raždík: Za humny, to je pravda, ale pořád se někde po světě válčí. V podstatě není rok, kdy by se někde neválčilo. Krize je, ale ve srovnání s tím, jak žili naši předkové, tak to ještě není žádná krize. Můj děda se narodil na Valašsku, a neměli ani boty. Moje babička mi taky říkala, že chodili bez bot do prosince. Nebyly boty, nebylo nic. To, co my dneska považujeme za krizi, tak v porovnání s tím, jak žili naši předkové před 100 lety, žádná krize není.
Martina: Ale dost děláme na tom, abychom si to zase vyzkoušeli.
Tomáš Raždík: Snížení životní úrovně asi určitě, o tom je třeba se bavit. Ale to jsou řešitelné a zvratné věci. Čili ano, možná to bude tím impulsem, abychom přešli na lepší systém. A za jak dlouho by mohla nastat třeba nějaká revize ústavy? Švýcaři začali mluvit o revizi ústavy někdy v šedesátých letech, protože ústava z roku 1874 už nevyhovovala potřebám měnící se společnosti, a reálně jí změnili v roce 99. Čili to trvalo třicet let. Ale někde to musí začít, a musí být něco na stole.
My jsme toho přeložili dost, čili už něco na stole je. Švýcarská federální ústava tady byla nesehnatelná, a my jsme ji museli nechat přeložit, protože jsme oslovili odborná nakladatelství, knihovny, právnické fakulty, a nikdo to v češtině neměl. Paradoxně. Takže jsme ji museli nechat přeložit. Čili máme materiály na stole, máme tady federální ústavu Švýcarska, máme kantonální ústavu, kde jsou principy, které u nás neexistují, které jsou neznámé. Čili už máme na stole něco, o čem se můžeme bavit, a na čem můžeme pracovat.
Martina: Takž už je to vlastně skoro hotovo.
Tomáš Raždík: To ne, ale začali jsme. To je důležité.
Martina: Tomáši Raždíku, moc vám děkuji za dnešní rozhovor a za vaše postřehy. Díky.
Tomáš Raždík: Já děkuji. A děkuji za pozvání.
Všechny příspěvky s Tomáš Raždík
Optimismus pana Raždíka je záviděníhodný. Nicméně je škoda, že ani v jednom z rozhovorů nebylo podrobně probráno téma (a) zda by měla ČR převzít téměř celý švýcarský politický systém nebo jen některé jeho části a pokud ano, tak které, (b) jak by mělo vypadat přechodné období od našeho současného systému ke švýcarskému, jinak řečeno – obsah a pořadí předpokládaných změn.
Švýcarsko podporou sankcí proti Rusku naprosto jasně porušilo status neutrality. Na Ukrajině nemají víc práv, nebo demokracie, než v Rusku, naopak, současný stav je následkem násilného převratu, po kterém původní demokraticky zvolená vládní strana nemohla kandidovat a veškerá média, která šířila její názory byla zlikvidována. Švýcarsko tedy porušilo i svou ústavu. Pravděpodobně to rozhodli politici, jako všude jinde, o žádném referendu jsem neslyšel, i když v tom se mohu mýlit, Švýcarsko moc nesleduji.
Jeden z hlavních problémů té údajně demokratické Ukrajiny bylo násilné poukrajinštění Rusů. Je to jakoby ve Švýcarsku vyhlásili němčinu jako jediný úřední jazyk a zakázali média v italštině a francouzštině.
Ta válka za „humny“ je 1 500 km od nás a Rusko postupuje s bídou o kilometr denně:) S Ukrajinou již naštěstí nemáme ani společnou hranici, Je mezi námi Slovensko. Navíc se pozemní útoky nevedou v úzkých dlouhých koridorech, kde hrozí odříznutí a obklíčení, takže než bychom přišli na řadu my, muselo by se vypořádat i s Polskem, nebo Maďarskem. Proto se naši politici chovají vůči Rusku tak odvážně:) Osobně myslím, že když by se rozhodlo zaútočit na stát NATO, byly by to malé Pobaltské státy, které ruskou menšinu utlačují skoro stejně, jako to dělá Ukrajina a EU nad tím zavírá oči.