Zpět

Martina: Pověz mi, trápíš se někdy něčím? Ty vypadáš, že prostě tím životem procházíš jen tak jako mimochodem.

Laco Déczi: No trápím, taky. Teď byla moje žena u doktora, s podvozkem, víš, tak jí tam něco opravovali, nějaký šrouby vyměnili nebo co, vyčistili, a teď to šlo na histologii, tak jsme byli napnutý, co bude. A je to dobrý. To víš, to máš zamotanou kebuli.

Martina: Když jsme se bavili o tom, čím to je, že v Americe je tak populární levice a levicová politika, tak jsi říkal, že jak tam teď chudnou, tak už si všimli, že to není ideální. Ale já jsem se dočetla, že inflaci a neustálé zdražování se prezident Biden snaží prezentovat jako důsledek války na Ukrajině. Mimochodem – u nás je ta rétorika velmi podobná. Jenže Američané mu nevěří a na základě různých průzkumů si myslí, že to je neschopností téhle garnitury. Řekni mi – chápou to tam opravdu lidé? Protože teď, jak jsi popisoval tu paní, tak ona nevypadala úplně chytrá, když věřila, že mluvíte rumunsky.

Laco Déczi: Né, ona je bezvadnej člověk. Ale to i ten můj švára v Německu, ten doktor – ten taky má takovej názor. Já jsem s ním telefonoval a on říkal: „Konečně tam máte dobrýho prezidenta. Ten blb Trump…“ A tak, no. A moje žena říkala: „Je to dobrej doktor. Slovenský doktor z Německa ví strašně moc o Americe.“ A tím to bylo daný. I Češi tady takhle mudrovali a já: „Ty o tom hodně víš…“

Martina: Ty jsi říkal, že bys rád zahrál na Putinově pohřbu. Myslíš si, že opravdu může za značnou část potíží v Evropě, ve světě i v Americe?

Laco Déczi: To zavinil všecko on, to je jasné. Trpaslík, zamindrákovanej trpaslík. Můj švára je velice dobrej doktor, skvělej diagnostik. A já říkám: „On je nabotoxovanej, ne? Má nataženou kůži na tom zasraným ksichtě.“ A on: „Ne, ne, ne, ten bude brzo plomboš.“ A já říkám: „Jak to?“ – „On bere kortikoidy, a z toho je oteklej. To můžeš brát jenom rok, nebo kolik, a pak natáhneš brka.“

Martina: Teď jsi vyděsil spoustu lidí, kteří dlouhodobě užívají kortikoidy…

Laco Déczi: No, ale on má zničený tělo, ten je hotovej.

Martina: … no jasně, to se musí titrovat… Víš, co mě překvapilo? Ty tak jednou dvakrát do roka vyrážíš do Evropy nebo do Kanady na šňůru a řekl jsi: „Když se potom vrátíme do New Yorku, tak musíme zase hledat kšefty.“ Že když tam nejsi, tak zmizí… Opravdu?

Laco Déczi: No jo, to tak funguje, pokaždý to obsaděj.

Martina: No dobře, ale nefunguje to, že bys řekl: „Teď jedeme na šňůru, chlapi, a za dva měsíce bychom se tady rádi…“

Laco Déczi: My jsme hráli u jedný Číňanky a ta byla bezvadná. A to nebylo v China Town; tam jsme chodili pravidelně, a to byl náš kšeft. Tak jsme tam vzali kytaristu, který hrál dobře. On se oženil s holkou, která… Znáš Vogue, ten časopis?

Martina: Vogue, ano.

Laco Déczi: Tak ona ten časopis vlastní. Protože ten majitel umřel a ona to byla jeho dcera nebo něco takového.

Martina: To není špatná partie.

Laco Déczi: No jo, není, ale poslouchej. On ten kytarista tam tohle převzal. A když jsme tam hráli, tak ona tam přišla a dala si kafe. A to tam stálo asi dva dolary. A on tam hned běžel: „Ne, ne, ne, to je moje žena, ať neplatí.“ Tak ho měla zadarmo, multimilionářka… A samozřejmě nás z toho kšeftu vyšachoval. Když jsme se vrátili, už tam byli jiný muzikanti, nic.

Martina: Mimochodem – umíš s penězi hospodařit? Protože vypadáš tak free.

Laco Déczi: Já s penězma nic nedělám, všecko dělá moje žena. Já nemám credit card, já nemám banku, já nemám vůbec nic. Máme jedno auto, ne dvě – vůbec nepotřebuju. Ona má kreditkarty, ona všecko vybavuje – telefony vybaví, zaplatí všecky elektriky, taxy za barák…

Martina: To je pod tvoji rozlišovací schopnost…

Laco Déczi: Ona všecko udělá, já se o nic nestarám. Desky, co natáčíme – skoro všecky desky, co jsme udělali –, ona produkuje, dává to dohromady, ani tam nechce být napsaná.

Martina: Ona je vlastně tvůj manažer.

Laco Déczi: Teď jsme udělali poslední desku, ta se jmenuje Kudla. To je jeden úspěšnej podnikatel ze Svitav, jmenuje se Petr Kudla a je to můj kamarád. A ten říkal: „Víš co, uděláme desku, tvoje album a vinyla.“ Tak jsme udělali vinyla a on to všecko zaplatil. A ona to s ním furt dávala dohromady. To víš, dostat se do té fabriky, to je v Loděnici, to je strašně těžký. Mám kamaráda, kterej se jmenuje Honza Brambůrek a dělá ve Stuttgartu v tom největším divadle. To je úžasnej studiovej machr, největší, co jsem kdy poznal. A ten mi vždycky pomáhá s tím nahráváním. Já, když si nevím rady, tak ho v noci vzbudím, ve tři hodiny, a už tady lítá šipka – všecko opraví. Ani neřekne, co tam bylo špatně. A já říkám: „Já jsem tě vzbudil ve tři hodiny.“ – „To nevadí.“ Ochotnej, bezvadnej, víš. Tak jsme udělali tuhletu Kudlu. To taky dává žena celé dohromady. Protože tam je to o šest hodin celé posunuté, tak ráno vstávala ve tři hodiny, aby to stihla, než on začne v devět pracovat. Protože on dělá velké byznysy a pak přes den nebere telefon.

Martina: Tvoje žena je určitě rozená ekonomka, protože ti prý položila i otázku: „Co mám dělat s tou trumpetou, až natáhneš brka?“ (smích) Už jsi to zjistil? Co má dělat s tou trumpetou?

Laco Déczi: Ráno mě taky takhle jednou vzbudila: „Chceš spálit, nebo zakopat?“ A já říkám: „Víš co, já chci, abys přinesla nějakou botu, ale aby to bylo bez špičky, aby tam bylo místo, abych to vystlal hovnem a kopnul tě s tím do prdele. A poletíš jak vlaštovička.“

Martina: (smích) Vlastně jsi mi doteď neodpověděl, jaký je tvůj vztah k ženám.

Laco Déczi: No, tak já mám tuhletu ženu a s tou jsem spokojenej, ta je bezvadná, protože moje žena umřela v osmdesátým osmým v Americe na rakovinu. Pak jsem měl všelijaký. Měl jsem tu Marge, ale tahleta je úplně bezvadná. My se vůbec nenudíme.

Martina: To je parťák.

Laco Déczi: Když se nudíme, tak vyvoláme hádku, a už to fičí.

Martina: (smích) Kdo ji vyvolá, ty, nebo ona?

Laco Déczi: A tak já ji vyvolám i uměle, když je nuda. Ale když ona se nenasere, tak hádka nefunguje.

Martina: Ta musí mít kolem hlavy asi trošku svatozář.

Laco Déczi: Ale ne, tak ona je taky vokopaná životem. Ta si taky prošla, víš. Byla samoživitelka a peníze a všecko – ze všeho se vyhrabala. Ona je strašně schopná.

Martina: Když jsi teď mluvil o tom, jak nahráváš ve studiu – jak jste nahrávali desku Kudla a pak že jsi nespokojený a on to tam pěkně ve studiu vyřeší…

Laco Déczi: On to vlastně celý zmasteroval, všecko to udělal.

Nehrát? To bych se zbláznil…

Martina: Dobrý mastering, to je vždycky jedna z nejdůležitějších věcí. Ale řekni mi – stalo se ti někdy, že jsi prostě už byl přehraný? Že jsi měl třeba krizi, že nefungoval dobře nátisk…?

Laco Déczi: No, to jó, to se mi stalo, nedávno. Já jsem měl nátrubek a v Amati mi vyrobili jeho kopii, ta hrála trošku líp. Hrál jsem na to asi 15 let a můj opravář, co je v Americe, tak ten se v tom strašně vyzná. On říká: „Hele, a není ten nátrubek trošku malej? Protože spodní ret ti tím hraním po čase vyroste.“ A mně se to začalo ucpávat, já jsem hrál dvě minuty, a najednou jsem dál nemoh. Tak jsem si vzpomněl, že jsem hrál předtím na Schilkeho, tak jsem se vrátil k Schilke. Ale to jsem hrál v Mexiku a svůj nátrubek jsem měl tam. Tak jsem objednal Schilkeho v Kalifornii a poslali mi ho domů. A teď jsem byl v letadle celý napnutý, že když ten Schilke nebude takový, tak budu někde dělat nějakého nočního vrátného. Bude ranní kašel nočního hlídače, no.

Martina: A umíš si to představit – nehrát?

Laco Déczi: No, to bych se zbláznil. Ale nasadil jsem to a bylo to bezvadný.

Martina: Já když jsem se dívala na tu vaši šňůru, tak vy hrajete samozřejmě v Praze v Jazz Docku, v Ostravě jste měli velký koncert, ale pak klidně hrajete v úplně malé vesničce, kde žije stovka obyvatel. Je ti to úplně jedno, kde tu trumpetu vybalíš?

Laco Déczi: Víš, co mě překvapuje? Někdy hrajeme v takovém úplně neznámém městě, a přijde tam sto lidí. Zajímavé, že hrajeme Velichov, to je 12 kilometrů od Karlových Varů, tam máme kamaráda Honzu…

Martina: … Lázně Velichovky? Ne – Velichov je něco jiného…?

Laco Déczi: Velichov. A tam dojde celá ta vesnice. A když hrajeme někde za Prahou, tak tam je taky plno, ale lidi z Prahy, z vesnice nikdo, ani starosta nepřijde. A tam celá vesnice, tam to žije. Tam jsme teď hráli – ohromný.

Martina: A je to rozdíl – hrát pro dva tisíce lidí a hrát pro padesát?

Laco Déczi: No, není. My hráváme taky hodně v Balbínce, i pět dní za sebou. Tam je to malý. Balbín je můj starej kamarád, on je bezvadnej – herec, divadelní kritik a skvělej člověk. Tam je vždycky narváno a má to atmosféru. Lidi říkaj: „Vy byste měli hrát jen v těch malých klubech, to má atmosféru.“ A já říkám: „No, jo, ale peníze pak nemaj atmosféru…“

Martina: No, jo, umřeme pak hlady… Ostatně říká se, že jediná šance pro jazzového hráče je, že si najde děvče s bytem. Platí to pořád?

Laco Déczi: No, tak to nevim, já jsem to takhle ani moc neměl.

Martina: Když se podívám na takovou metu třeba sólových pianistů a tak podobně – myslím klasiků –, tak chtějí hrát v Carnegie Hall nebo v Shinjuku v Japonsku, zpěváci chtějí zpívat v Metropolitní… Kde je Mekka jazzového hráče?

Laco Déczi: No, tak v New Yorku máš ten Blue Note, kterej je takovej slavnej. Teď tam dělá zrovna Tina Fišerová, to je dcera Zdeňka Fišera, kytaristy, se kterým jsem hrál hodně dlouho, a Tina tam dělá už asi deset let; a taky chodí zpívat, výborně zpívá. Dneska už v tom Blue Note hrajou i rockáči, i rap tam je – a je tam narváno na ten rap, na tu kravinu. To tam mluví černoch a takhle prstama drží revolver a mikrofon takhle drží, a teď si podávaj high five… to je normálně vo hovně. Ale ty blbové na to přijdou. Ale ten Blue Note potřebuje prachy a z tohohle jsou peníze, takže to musej udělat.

Martina: Ty říkáš, že na Manhattanu je klub, kde je vstup snad 300 dolarů, a tam kníká na klarinet Woody Allen.

Laco Déczi: To je na Park Avenue, no to je hrozný, ten na to umí ale úplný hovno.

Martina: Ale je to slavný režisér, že jo, takže lidi přijdou.

Laco Déczi: No, mě nikdy moc nechytil, ale to je jedno. Tam přijdou ti snobi, bohatý lidi a tak.

Martina: Když jsme se teď bavili o kamarádech, tak jsi říkal samá cizí jména…

Laco Déczi: Tohle ti ještě musím říct – tam v tom klubu hraje Ron Affif, a to je úžasnej kytarista, geniální. Ten s náma hodně často hrává. A tam mu nějaký ten milionář dává každý měsíc pět tisíc dolarů. Jenom tak, aby přežil. On tam jde jednou nebo dvakrát tejdně zahrát… a to je strašnej hráč, na stejný úrovni jako George Benson.

Martina: Uvažuješ vůbec v kategoriích, že bys měl ještě nějaký hudební sen? Že si ještě někde nebo s někým chceš zahrát… nebo něco nahrát?

Laco Déczi: No, tak chtěl bych si ještě vylepšit to hraní. Teď budu dělat vánoční koledy, tak jsem si na tom dal záležet a uvidím. Už mám nahrané podklady –housle, kapela a všecko. Už jenom playback trumpety a pak se to zmixuje. Teď ještě půjdu k doktorovi, tady mi upraví zub, víš. A jestli mi zašije papulu, tak nebudu moct tejden hrát a ztratím nátisk. Tak budem zase sedět někde u ohně a vydržovat dlouhý tóny. Protože ten nátisk si uděláš jenom na hraní, musíš furt hrát, změřit si to a aspoň hodinu to vydržovat.

Martina: Tys říkal, a je to samozřejmě tak, že Amerika je rodiště jazzu, ale tvoje kapela Cellula New York je složena ze samých Čechů.

Laco Déczi: No, ale byli tam Američani, tam hrál Steve Clarke, Andrea Valentini… hodně Američanů tam hrálo. Michal Krásný je z Opavy, pak žil v Praze a v New Yorku byl deset dvanáct let, teď se na chvíli vrátil, Vaico tam žije taky a Walter je Američan. Takže to je v podstatě stejná kapela. My lítáme, všichni lítáme.

Martina: Řekni mi – když stojíš na jevišti, hraješ a teď se to prostě daří, šlape to, je to souznění… znáš něco lepšího na světě?

Laco Déczi: To je dobrej pocit, když to šlape. Nejhorší je, když bubeník nešlape anebo pianista neumí doprovázet a hraje tam bláboly, tak to se ti strašně špatně hraje.

Martina: Uměl bys říct, co byl ve tvém životě nejlepší hudební zážitek? Že si řekneš: „Tohle už nikdy nepocítím, tohle je nejvíc.“

Laco Déczi: No já nevím, to je těžký. Já jsem nahrál už asi 20 desek v Americe, víš, cédéček. A teď jsem poslouchal s odstupem ten vinyl a říkal jsem si, že to není zas až tak špatný. Když to slyšíš hned po tom dohrání, tak si u každý noty pamatuješ, že to tam mohlo bejt líp. Kdežto po tom průtahu už ti to tak nepřijde, to už nevíš, takže si to trošku odpustíš.

Martina: Ty říkáš, že na tom jevišti to musí šlapat, swingovat a lidi u toho mají dupat, a ne se zamýšlet.

Laco Déczi: To nám vždycky lidi začnou tancovat, to je právě hezký.

Martina: U jazzu? To je skutečně hezké.

Laco Déczi: No zase nemůžeš hrát moc rychlý věci, když to bude nějaký tu-tu-tu-tu-tu-tu… tak to ty nožičky nestihnou, tohle neberou. Zatleskaj ti, ale musí to být něco jako džun-či-čak-tu-džun-tu-či… takhle nějak to musí jet, no. Ale já jsem zjistil, že oni ty mladý cítěj rytmus. Oni poznaj kapelu, která hraje v rytmu a která ne.

Martina: Vyvinul se nějak jazz? Protože ty pořád obdivuješ člověka, který zemřel v pětadvaceti letech, a říkáš, že nemá konkurenci.

Laco Déczi: No, to nemá.

Martina: Co se všechno v jazzu změnilo?

Laco Déczi: Bubny se hodně změnily. Tam je třeba Dave Eccles – to jsem měl štěstí, že jsem s ním hrál čtyři roky. To je podle mýho názoru nejlepší bubeník světa. Tak ten to změnil hrozně, to je geniální hráč. I kontrabas – na to dneska ty kluci hrajou strašný techniky; baskytara – Michal Krásný na ni hraje úplně úžasné techniky, každá nota je v rytmu a přesně. Vaico hraje rytmicky přesně, víš… a to je důležitý, aby tam ten rytmus byl. Jak to tam nešlape, tak to je konec.

Američan nebo Evropan, to není zas takový rozdíl – buďto to je, nebo není hovado

Martina: Říká se, že Američani nás matou tím, že vypadají úplně stejně jako my Evropané, ale mentalitou že je to jiný živočišný druh. Je to pravda? Jsou idealisté? Jsou prý zkrátka jiní…

Laco Déczi: Tak v podstatě takové ty zásadní věci jsou vždycky stejné. Buď to je, nebo není hovado, je to kamarád, nebo je to podvodník, rozumíš. Takhle to je, no. Američan má dobrý slovo – když ty někomu pomůžeš a on se na tebe potom vysere, tak tomu oni říkaj „one way street“, jednosměrka. To je tak výstižný. A to tam funguje taky, ty jednosměrky. On říká: „How’re been?“ a tak, pak říkám: „Můžeš mi půjčit deset dolarů?“ A to se skoro rozpláče: „I am so sorry…“

Martina: Řekni mi – jako malý kluk, ty ses narodil v osmatřicátém, takže jsi zažil druhou světovou válku…

Laco Déczi: No, nezažil nic moc…

Martina: …samozřejmě, byl jsi malý. Ty ses vlastně ještě narodil do svobody, potom jsi zažil komunistickou totalitu – tu už sis užil –, pak jsi emigroval… Řekni mi – jak vidíš budoucnost? Přemýšlíš nad tím někdy?

Laco Déczi: Jó, to nepřemejšlim. Akorát jedna věc je dobrá, že když natáhneš brka, tak o tom nevíš.

Martina: Ty jsi mi řekl, že bys ještě pořád chtěl hrát líp. Clifford dokázal hrát 15 minut v kuse, pak ještě vystřihnout závěrečný výšlap…

Laco Déczi: Nejenom to, ale to všecko bylo hudebně tak dokonalý a ta melodika, co tam byla… Já si myslím, že to bylo ještě víc než Mozart, ta melodika – to bylo něco úžasnýho. To bylo unlimited. On už když cvičil – já mám doma nahrávky, jak cvičil –, tak tam jsi viděla, jak na tom pracuje; ty průtahy a spojování, geniální. Spojil cokoli – A dur spojil s B dur a C dur a tohleto šlo o kvartu vejš do F dur a do fis; a to vždycky tak krásně zmoduloval. Když si poslechneš to, co nahrál s těma houslema, jak jsou tam ty průtahy krásně spojovaný. To se právě říká, jak cikáni hrajou jazz, ale oni hrajou od branky do branky, kdyby to šlo o půl tónu vejš, tak to nemodulujou, když je to trošku rychlejc, tak to nestihnou.

Martina: A čím to je? Proč se to nenaučí?

Laco Déczi: No, to je tam ta matematika. To právě ten Clifford uměl geniálně. Charlie Parker, Coltraine, Chris Jensen to umí; ti dokonalí hráči ty modulace umí. A v tom je ta krásná hudba, ty spoje. I v klasické hudbě – Debussy to měl všude.

Martina: Kterou muziku hodně posloucháš, když máš čas, volno?

Laco Déczi: Debussyho hodně poslouchám, Ravella…

Martina: Když usínáš a nejde to, nad čím přemýšlíš? Mě by zajímalo, co se ti honí hlavou, protože ty vypadáš tak, jako že nad vším mávneš rukou. Ale nemyslím si to…

Laco Déczi: No, já nevím… Nejhorší je, když se ti stane, že nemůžeš usnout, a přitom jsi unavený k smrti. To když jsem chlastal to kafe. Ráno jsem vypil kafe a v noci jsem nemoh usnout. Tak kvůli tomu kafe nepiju.

Martina: Ale ty taky nepiješ alkohol, nekouříš…

Laco Déczi: Alkohol nepiju už 15 let.

Martina: Co za tím vzorným chováním stojí?

Laco Déczi: To není vzorný. Vždycky jsem se ráno vzbudil zpocenej, vystrašenej, víš. Jako Kovařík, to byl takovej slavnej sochař; my jsme spolu vždycky chlastávali v Redutě a on se ožral. Měl dřevěnou nohu a pak stál u cesty a na mě: „Pojď sem, studente, převeď umělce přes cestu.“ Nechal se převádět přes cestu. S ním jsem zažil jednu neuvěřitelnou story.

Martina: Trochu se bojím.

Laco Déczi: Kovařík – měl dřevěnou nohu od kolena a takový obrovský ramena. A byl to výbornej sochař, výbornej. A on se vožral, byl na Staromáku a teď tam došel autobus s mladýma policajtama, to bylo za komunismu. A někdo jim tam ukazoval orloj, a tak a on přišel mezi ně a říkal: „Co vy tady, vy vometáci, budoucí blbové?“ A teď tam do nich takhle rýpal a samozřejmě došlo k nějaké polofacošce, teď dorazila posila, policajti, víš, a on se s nima začal prát – měl hroznou sílu –, bylo dusno. A pak viděl, že ho zatýkají, tak si leh na zem, odmontoval tu dřevěnou nohu a začal řvát: „Pomoc, zatýkaj českého mrzáčka!“ (smích) To byla slavná věta.

Martina: (smích) Kovařík… Tak teď jsi mě sochařem přivedl na tvoji další…

Béda nám namaloval výjezdní doložky a Káťa pro nás riskovala život

Laco Déczi: No to byli moji kamarádi, sochaři, malíři – Béda Budil…

Martina: … jasně – Béda Budil. A ty jsi malíř. Ty jak máš chvilku, tak maluješ. A dokonce Béda Budil tvé ženě namaloval výjezdní doložku.

Laco Déczi: No, jasné, když jsme utíkali. Béda maloval i lístky do kina. To moje žena, ještě než umřela, tak ta se taky vyznala dobře v byznysu. To ještě, když jsme žili tady, tak jsme šli do Alfy – do kina – a bylo vyprodáno. Tak ona vymyslela takovou dobrou fintu. Říkala: „Jdi tam a řekni nějaké jméno, že máme rezervovaný lístek.“ Tak jsem tam šel a říkám: „Máme tady lístek na pan Váchal.“ Tak ona se dívá: „Tady žádnej Váchal není, tady je Růžička, Zvelenová, žádnýho Váchala tady nevidím.“ Tak tam šla manželka: „Dobrý den, Zvelenová.“ A už jsme seděli na jejím místě, a ta šla do prdele.

Martina: (smích) No, to je takové trošku zlomyslné. Ty jsi utíkal s namalovanou výjezdní doložkou, ale aby ti vrátili pas, tak jsi podepsal spolupráci s StB.

Laco Déczi: No jasné.

Martina: A hned jsi zdrhnul.

Laco Déczi: Za deset dní jsem byl v prdeli. A ještě ten frajer mi říká: „Hele, jestli ty mi utečeš, když já ti dám pas…“ A dostali to i Vaico a žena. Ale ona nedostala výjezdní doložku, Vaico taky ne. Takže to měli takhle posichrovaný. Takže já jsem to podepsal, oni mi to všecko vrátili, ale já jsem nevěděl, že Vaicovi ani ženě nedali výjezdní doložku. Tak se to udělalo tak: Káťa Frídová, to byla moje největší kamarádka a byla taková dost šéfová na Pragokoncertu, dávala podepisovat pasy na výjezd do Německa. Tam to podepisovali Posejpal a Hrabal. Vaico už s námi tehdy hrál, tak tam dala i jeho pas, ale tam nebyla ta doložka. A ono to bylo tak, že on to podepsal a potom nám dávali ty doložky, to se vždycky čekalo – ještě dva tři dny nebyla doložka, nervy s tím byly. Takže on to tam podepisoval, nevšimnul si a podepsal to. To Káťa riskovala život. No a pak Béda namaloval doložku i Vaicovi, on jel se mnou do Německa autem přes Rozvadov; ještě nebyly kompjůtry, tak to všecko prošlo. Ale to byly nervy. To jsme prošli na druhou stranu do Německa a já měl takovou žízeň, že jsem vypil asi dva litry vody.

Martina: Nervy.

Laco Déczi: Tam šlo o život. A žena jela přes Vídeň – taky s namalovanou doložkou od Bédy.

Martina: To jsi měl nahnáno, ale řekni mi, jak jsi musel podepsat spolupráci – nepálilo tě to, ten podpis?

Laco Déczi: Tak mně nic jiného nezbývalo. Ono to totiž bylo takhle – on ten frajer chodil do Reduty a tam se s náma skamarádil, jako že jazz a tohle, a najednou mi tohleto říká. A já říkám: „No počkej, to vůbec ne, mám sebraný pas… – My ti ho vrátíme.“ Víš, na to mě chytil. A já říkám: „Počkej, a jakou mám záruku, že mi ho vrátíte, když tohle podepíšu?“ Ale šel na mě tak vychcaně, víš. Tak jsme se sešli v nějaké kavárně, tam mi donesl nějaký papír, já jsem to podepsal – a za deset dní jsem měl pas. Jsem mu zavolal: „Co je s pasem?“ – „Už to tady máš.“ Tak jsem dostal pas, Mileně vrátili pas a Vaicovi taky.

Martina: A pryč.

Laco Déczi: A pryč a do prdele.

Martina: Béda Budil pracoval u Dalího…

Laco Déczi: No jasné, Béda Budil maloval lístky do kina, maloval lístky na fotbal, na hokej, všecko.

Martina: A dokončoval obrazy Salvadora Dalího, že jo?

Laco Déczi: No jasné. A víš, co ještě Béda udělal? To byl génius. Měl ateliér za Kulaťákem a on tam měl takové kulaté plechy. Ve středověku někde kolem roku 1300 se ještě malovalo na dřevo a na ty plechy. A on tam měl tři plechy – to mu zadali komunisti, aby z toho udělal kopii. To bylo z Národního muzea na Václaváku. Tak on udělal perfektní kopie. A asi za čtvrt roku se objevilo, že ty kopie byly z muzea ukradený.

Martina: Originály…

Laco Déczi: Ale hovno originály. Komunista si ty originály schoval a prodal to –to se bolševici domluvili, jakože najatej zloděj. Někdo to koupil venku. A pozor, další věc, co Béda udělal. On normálně ve svazu musel odevzdávat obraz, víš. A namaloval obraz metr na metr, černé pozadí, depresivní, špinavej cikánskej kočárek, strašnej bordel, dítě špinavý jak svině a nic nemělo – jen dudlík a ten strašně svítil. Byl jasně červenej a udělanej z kosy a kladiva. To jim odevzdal, Bédu vyhodili a víš, kde skončil ten obraz? V Západním Berlíně v Cramerově totalitním muzeu.

Martina: Béda Budil byl podle tebe génius, ale neprosadil se, protože se netlačil. Ty protlačování nesnášíš, ale ty ses prosadil. Řekni mi, kde je tedy ta míra toho, kdy na sebe má člověk upozorňovat a má říct: „Asi mi to jde, jsem v tom dobrý…“

Laco Déczi: Béda byl takovej, že ho nezajímaly ani peníze. On měl mozkovou mrtvici, tak jsme byli za ním, ještě s Pavlem Laštovkou – to je můj kamarád, který taky maluje, úžasnej portrétista. A Pavel je zazobanej, má peníze a všecko a on toho Bédu obdivuje. Béda furt to stejný sako, chudoba, víš. Ale všechno si pamatoval, akorát nemoh mluvit. A já říkám: „Bédo, já bych koupil tenhle obraz. – Hhh-mmmm-hh- dám ti ho, mmhh- dám…“ Já jsem říkal: „Pavle, ty neříkej, že máš peníze. Protože on tam má rodinu – bráchu a ségru – a to jsou chamtiví primitivové a supi. A oni nevěděj, jestli ten obraz má hodnotu korunu, nebo milion.“ Tak jsem to jako na sebe navalil, no a samozřejmě se z toho nic nestalo. Ale víš, co oni udělali? On měl takovou holku, se kterou žil. Nebyl ženatej, on se rozved a pak měl tu holku. A ta se o něj starala, i když měl tu mozkovou mrtvici – anděl. A ona si nějak zlomila nohu a nemohla chodit, a ta rodina toho využila. Říkali: „Ty se o něj nemůžeš starat, protože máš tu nohu…“ – „Ale můžu.“ – „Ne, ty se do toho nepleť.“ A dali ho na eldéenku.

Martina: Hmm, a to byl konec…

Laco Déczi: On než tam šel, tak na ně plival, řval… ona mi to říkala. Oni ho tam odtáhli a za tejden byl mrtvej na covid. Normálně ho zabili. Tohle já musím říct ještě v televizi. Normálně ho zabili. To mě tak nasralo.

Martina: Takže on umřel nějak nedávno?

Laco Déczi: No nedávno, není to ani rok. Na covid umřel.

Martina: Ty ses mimo jiné i u něj učil malovat…

Laco Déczi: On ani nevěděl, že maluju, já jsem mu to neukazoval. To byl strašný ďábel. Ještě za komunismu jsem k němu přišel a Béda ležel v posteli, byla zima, on se tam tak poklepával. Říkám: „Co je? Vstávej.“ – „No víš, já jsem přišel na takový systém, že když ležíš, neztrácíš energii, a když pak nemáš jídlo, tak nepotřebuješ tolik energie…“ Tak říkám: „Nemáš jídlo, tak koupim nějaký obraz.“ Já jsem vydělával prachy tím točením, jsme měli furt ty papírky. Říkám mu: „Tak tenhle obraz koupim.“ Tam byl takovej obraz asi tři metry dlouhej a asi metr a půl širokej, takovej velikej, geniální obraz. Ale já jsem ho nepotřeboval. „Tak tenhle koupim.“ Dal jsem mu prachy a on hned dotáh šampusy a už to jelo, bylo veselo. Pak jsme utekli, obraz tam zůstal a Béda ho prodal někam do Německa, myslím do toho Cramera. Ale ještě si pro něj nepřišli. Já jsem tam došel asi půl roku nato, co padnul komunismus, a říkám: „Jé, Bédiku, můj obraz.“ – „No počkej, no počkej, no počkej…“ Jo – takhle mluvil. Říkám: „Co počkej, kurva, beru.“ – „Ne! Ne! Přijď za dva dny.“ Tak jsem přišel za dva dny a – tam bylo tisíc detailů – on udělal kopii. To se nedalo rozeznat. Očmuchal jsem to a říkám: „Tak ten nový si nech, ten starý je můj. „

Martina: Tvé obrazy jsou takové science fiction a ty říkáš, že je v nich všechno, co bude. Jak to víš?

Laco Déczi: Já si k tomu vždycky vymejšlim kraviny. Hlavně mám štěstí, že znám Pavla Kobylku, kterej je světovej restaurátor, velkej profesionál. A on má galerii. Dozvěděl se o tom a začal tam dělat ty moje výstavy, víš. Tak jsem se dostal mezi lidi.

Martina: A prodávají se.

Laco Déczi: No, Pavel, ten pro to udělal nejvíc, to je dušička.

Martina: Tak já teď vlastně nevím, co ty v budoucnu budeš, protože jazzman jsi, jazzman budeš, můžeš být i malíř – teď jsi malířem –, ale v minulých volbách jsi ohlásil kandidaturu na prezidenta…

Laco Déczi: To byla taková sranda.

Martina: … ale pár dní po vyhlášení jsi se umístil v anketě Lidových novin jako čtvrtý za Horáčkem, Zemanem a Švejnarem.

Laco Déczi: To ani nevím!

Martina: Ano. S tím by se dalo něco dělat, ne?

Laco Déczi: To vůbec nevím!

Martina: Zase se blíží volba.

Laco Déczi: Já bych to vůbec nechtěl. Já obdivuju, že někdo může být prezidentem – ty strašný starosti a zodpovědnost, to je šílený.

Martina: Ale ty jsi měl docela zajímavý program – říkal jsi, že hned první den v úřadě máš jasnou agendu: „Vyhodím všechny úředníky, zakážu na Hradě hulení cigaret, uspořádám tam obrovský jazzový festival, z části Hradu pak udělám nahrávací studio a z druhý vyhlášený bordel, kde budou tancovat holky u tyče. O rozpočet strach nemám – až se to rozkřikne, turisti se budou moct přetrhnout, aby se do Prahy podívali.“

Nahý kurvy ve výkladech, povolená tráva… a nejvíc turistů na světě

Laco Déczi: Všude bych udělal bordely! Jako to udělali v Dánsku a Holandsku.

Martina: (smích) Ano, a k čemu by to bylo?

Laco Déczi: Tam hulej marihuanu a je tam nejvíc narváno lidí na světě – nejvíc turistů na světě je v Amsterodamu. Nahatý kurvy seděj ve výkladě, rozumíš. A nikomu to nevadí.

Martina: Ale ty strašně nerad hraješ pro turisty, tak proč bys je tu tahal?

Laco Déczi: No tak když by jich už bylo hodně, neměli by kam jít, tak by si to museli poslechnout.

Martina: (smích) Laco Déczi – jaký je recept na pohodový život? Já netvrdím, že jsi zažil samou pohodu, lze tušit, že jsi zažil těžké okamžiky. Ale nebereš to tak…?

Laco Déczi: Nemít banku, nemít kreditkartu. Když máš v šuplíku nějaké dolárky, tak si to vytáhneš a jdeš. Nemusíš autem do banky a tak, tohle nepotřebuju. To placení dělá moje žena.

Martina: Takže mít dobrou manželku.

Laco Déczi: No, to musí být.

Martina: A co dál? Jak se ti podařilo udržet se takhle nad vodou? A zároveň takhle svobodomyslný?

Laco Déczi: Když byla ta krize, tak bylo zajímavý, že jsme takhle koukali na vrabce a říkali si: „Ti vůbec nevědí, že je krize.“ Nebo zvířata celkově – vůbec nevědí, že byla krize. Nic se jim neměnilo. A tak mi vrtalo vždycky v hlavě, jak je možný, že je krize, když jedeš do New Yorku po dálnici a cesta je narvaná autama. Kam ty lidi jdou, když je krize…? Když není kšeft, nic není – kam jdou?

Martina: To teď můžeme vidět i u nás. Benzín stojí hrozné peníze a…

Laco Déczi: … a furt jim to nevadí.

Martina: Jak si to vysvětluješ?

Laco Déczi: Já si myslím, že to bude tak, jak říkal můj kamarád Martin, který je strašný machr přes auta; má tady půjčovnu, asi 150 aut, a hraje taky trumpetu. Tak ten mluvil o elektrických autech. To už dneska dělá Škodovka, Volkswagen, bavorák… a je to strašně drahý, přitom je tam o 90 % součástek míň než v normálním autě.

Martina: Je to kastle na baterce.

Laco Déczi: No – kastle na baterce. A je to uměle přehnaný. Tak on říkal: „Jednou se objeví nějaká company, která udělá takový Volkswagen, jak udělali kdysi Němci, bude to stát jenom sto tisíc, všichni to budou kupovat a ty zmrdi, co to maj předražený, budou muset jít s cenou dolů. A všichni budou mít elektrický auta a bude konec.“ Já jsem jel s tím Martinem takovým autem, a to je úžasný.

Martina: To je, ale kde budou brát tu elektřinu?

Laco Déczi: Hrobový ticho, že neslyšíš vůbec nic – on tomu říká vysavač. Neslyšíš ani ň. Má to tak strašnej odpich, že se ti odkrví mozek. A říkal: „Jedeš do Brna a zpět za sto korun.“

Martina: Akorát jedeš několik hodin, protože cestou dobíjíš. (smích)

Laco Déczi: Nedobíjíš.

Martina: Dneska už ne, dneska už má větší dojezd.

Laco Déczi: Skoro každý takový auto vydrží 500 kilometrů.

Martina: Ano, dneska už ano.

Laco Déczi: Mára bude chodit v tej Dubaji jen ve špinavé košili, bude mít jenom tu.

Martina: To je tvůj recept na šťastný život? Elektrické auto?

Laco Déczi: No, to je strašnej klid. Nebude smrad, nebude nic.

Martina: Ale někde se musí vyrábět ta elektřina.

Laco Déczi: No, tak to se vyrobí, to není taková spotřeba.

Martina: Aha. (smích) Ještě jedna, poslední otázka, ty jsi mi z ní utekl. Co bys v životě ještě chtěl zažít? Co bys chtěl, aby tě potkalo?

Laco Déczi: No, já nevím. Mám dobrou ženu, bydlím, mám barák, mně v podstatě nic nechybí. No, aby byli ty parchanti zdraví, to chci.

Martina: Laco Déczi, je moc osvěžující povídat si s člověkem, který umí být šťastný. Díky moc.

Laco Déczi: Děkuju ti.

Všechny příspěvky s Laco Déczi