Zpět

Ve své slavné knize Šílenství davů popisuje Douglas Murray zuřivou kontroverzi, kterou v západní společnosti vyvolává emancipace homosexuálů. „Od poloviny 20. století se odehrál zápas o nápravu strašlivé historické křivdy a když jsme zvítězili, tak se k diskriminovaným gayům přidalo písmeno L (lesbické), později B (bisexuální) a dokonce T (trans) – a jak ta abeceda LBGTQ… narůstala, z homosexuálů se stali pronásledovatelé a boj pokračuje. Ještě před deseti lety by ani Stonewall (organizace za práva gayů) nenapadlo vyžadovat manželství homosexuálů.” No vida a dnes už se má uzákonit i v naší české poměr-ně konzervativní společnosti a první verzi schválila Poslanecká sněmovna. Ano, boj pokračuje, ale obrátil se proti většinové společnosti.

Hodně lidí je dnes zmateno. Jejich instinkt, že toliko heterosexuální manželství muže a ženy je správné, se sváří s pocitem tolerance. Ať si homosexuální páry dělají, co chtějí, ať jim stát neleze do ložnice. Tam nemá co pohledávat. Proč však pro svůj erotický vztah požadují veřejný status manželství, jež nám proti strašlivé promiskuitě, erotickému násilí na dětech, sekvestraci žen a idolatrii mužsko-mužských vztahů, ustanovili dávní Izraelité příkazem – nesmilnit!? Starověk toleroval agresivní polyformní mužskou sexualitu. Sparta znásilňování mladíků homosexuály dokonce institucionalizovala. Z prvních 15 římských císařů pouze Claudius neměl zálibu v homosexuálním sexu. Z nepřeberné historické literatury vyplývá, že omezení erotiky na manželství muže a ženy bylo blahodárné a zásadně přispělo k rozvoji stabilní společnosti. Ani heterosexualita není jednoduše daná, jak se někdy domnívají její obhájci. Zřetelně to vyplývá ze statistiky. Ještě před dvaceti lety se za homosexuály považovalo nějakých 3–4 procenta lidí. Dnes se v americké generaci Z podle průzkumu agentury Gallup (leden-prosinec 2021) hlásí k LGBTQ 20 procent mládeže. Zmatení pubescenti si čím dál víc nechávají blokovat pubertu, někdy s katastrofálními důsledky. O homosexualitě se ještě nedávno tvrdilo, že je vrozená, svým způsobem je, ale nikoli výlučně, vědci mluví o poškození imunitního systému těhotných matek, to ale není kompletní obraz, jinak si nevysvětlíme její dnešní rapidní růst a masové rozšíření ve starém Řecku.

K odporu vůči manželství pro všechny stačí mít trochu zdravého rozumu. Homosexuální aktivisté se rozčilují, že se s nimi nezachází férově, když usilují o právo na stejný status manželství, jako mají ostatní. Mají pravdu. Život není férový, každá organizace si vybírá podle svých potřeb. Ne každý složí pilotní zkoušky, ne každý houslista může hrát ve filharmonii, ten dělá to a ten zas ono. Diskvalifikace gayů pro instituci manželství je očividná, není to mnohdy jejich vina a měli bychom mít s nimi soucit, když nemohou mít komplementární sex ani děti. Běda ale společnosti, která by jim povolila adopci či výrobu dítěte na zakázku. Takovým dětem by scházel model rodičovství a podmínky k rozvoji, pocházely by z postižené rodiny. Statistika dokládá, jak chatrné a nestále je partnerství homosexuálů, typický americký homosexuál má okolo 500 partnerů během života ¹⁾, to se nedá vůbec srovnávat s dnešní rozšířenou dysfunkcí standardních rodin. Je to pochopitelné, monogamii zajišťují většinou ženy, mužská sexualita tíhne k promiskuitě. Možná je pseudomanželství, o něž gayové usilují, pro ně výhodné, pro společnost to je neštěstí. Naše civilizace bez ideálu a morální symboliky výlučného svazku muže a ženy nepřežije.

Proto chválím iniciativu senátorek Jitky Chalánkové a Daniely Kovářové oceňovat státním vyznamenáním vytrvalé manželství. Kolik jen lidí u nás dostává medaile za průměrné umělecké, sportovní a vědecké výkony! Nejvyšší čas oslavit nenápadnou ctnost manželů, kteří se naučili (a je to dřina), pečovat o dobro svého partnera a dětí. Na nich závisí naše budoucnost.

¹⁾ Alan Bell and Martin Weinberg, Homosexualities, Alfred Kinsex Institute for Sex Re-search (New York: Simon and Schuster, 1978).

Všechny příspěvky s Alexander Tomský