Politikos
Zpět
Prošlí, opotřebení, překážející lidé
Když se zrovna v médiích neřeší pletky celebrit, brutalita násilníků a nikde nehoří, jako čert z krabičky na nás vyskočí nějaký ekonom, plédující za důchodovou reformu. Jedná se o evergreen, podle kterého je současný průběžný důchodový systém neudržitelný, neboť populace stárne a mladí staré neuživí. Prognostici nám na grafech předvádějí temnou rozpočtovou budoucnost a předkládají recepty, jak ulevit strádajícím státním financím. Kroky, kterým se prý nejde vyhnout, jsou tři: zvýšit věk pro odchod do důchodu, snížit penze a zvýšit daně a pojistné.
Co ekonomům komplikuje vyřešit tento triviální účetní problém? Jsou to zbytky mezigenerační solidarity a předsudek, že i staří a nemocní, ze kterých už není ekonomický užitek, mají právo na důstojný život. Komplikací jsou také politické ohledy na volební právo důchodců, které je v zájmu udržitelného rozpočtu třeba oškubat. Od ekonomů se tedy chce, aby přišli se salámovou metodou a kombinací represivních opatření, neboť je politicky neprůchodné vyřešit problém z jedné vody načisto.
Nechat o seniorech rozhodovat ekonomy, znamená předjímat, že nejde o lidi, ale o peníze. Otázka zní, jak se co nejvýhodněji vypořádat s důchodci, s touto prošlou, opotřebovanou a překážející komoditou, s koulí u nohy, co zatěžuje systém a odčerpává zdroje, které pak chybějí tam, kde na ně dosáhnou mladí, zdraví a úspěšní, čili bohatí? Jenom špatný ekonom může hájit důchodový deficit a libovat si v červených číslech. Tím je řečeno, proč důchodce od dobrého ekonoma může očekávat jen to nejhorší.
Z historie víme, že lidé vždy tušili, že je stáří nemine, a kdo mohl, střádal. Rovněž ale víme, že se zpravidla z úspor ve stáří nepotěšili, neboť je znehodnotily inflace, měnové reformy, války a revoluce. O marnosti spoření na stáří se přesvědčujeme i my, a to v přímém přenosu, kdy zkoprněle sledujeme, jak se ze dne na den znehodnocuje měna, navíc bez reálné naděje, že se její pád může zastavit. Svěřit peníze bance či pojišťovně je jako očekávat od kozla odpovědné zahradničení.
Režim, ve kterém žijeme, není charakterizovaný transferem peněz od mladých ke starým, jak se nám to snaží prodat politici. Jedná se o transfer od chudých k bohatým. Sociální výdaje, včetně důchodů, nejsou motivovány vděčností lidem, kteří v reálné ekonomice vybudovali svět, ve kterém žijeme, a zasloužili se o současnou civilizaci. Sociální výdaje nejsou motivovány ani solidaritou s potřebnými. Primárně jsou sociální výdaje výkupným, kterým se bohatí jistí proti hladovým bouřím a znárodnění nabyté kořisti.
Důchodci jsou skupinou zranitelnou, jsou předurčeni žít z ruky do úst, odkázáni na pomoc nejbližších. Dokladem, že tomu tak bylo i v minulosti, budiž povzdech Karla Kryla: „Třesu se strachem před přízrakem, že jednou ze mne bude taky důchodce“. Můžeme se ptát, jak může ulevit empatie básníka člověku, který řeší, zda si koupit jídlo, anebo léky poté, co zaplatil za plyn a elektřinu. Jisté ale je, že lidé v nouzi se jenom výjimečně dočkají zastání těch, kteří žijí v blahobytu. Sytý nikdy nevěřil hladovému a sotva mu kdy uvěří. Úcta ke stáří bude vždy něčím nesamozřejmým, vzácným. Vždy bude rezervována pro lidi hodné, laskavé, kteří mají dar vidět lidskou bytost i v člověku za zenitem, na konci se silami, bez potenciálu a přidané hodnoty, bohatého pouze životní zkušeností.
Zajímavé a svým způsobem humorné je, že se důchodci stanou i z těch ekonomů a prognostiků, co vymýšlejí důchodové reformy, a že jednou jako prošlí, použití a nepotřební jedinci najdou pochopení právě jen u lidí, co už stejně jako oni budou společnosti k ničemu. To jsou tedy paradoxy!
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Já si myslím, že nejspravedlivější by bylo, aby každý za svůj důchod převzal svou odpovědnost a byl na státu a jeho dávkách co nejméně závislý.
Já od něj např. žádný důchod nečekám.
Souhlasím s tím, že pokud někdo platí do systému méně let než 35, ale přitom odvádí více než Ti, kteří za 35 let odvedli daleko méně, než ten, který platil kratší čas, ta je to nespravedlivé.
Pokud už stát vybírá na důchod, měl by vybrané peníze, resp. správněji řečeno fiat měnu, používat výhradně na tyto účely a tuto měnu zhodnocovat, aby generovala další zisk. A důchod vyplácet na základě kolik fiat měny daný člověk naspořil i s tím ziskem. A mohl by si ho nechat vyplácet třeba po 20 letech.
S úctou Jiří Maliňák
Podobná skúsenosť…
Ano! >>>“Na to, kolik bude v důchodovém systému peněz, v době kdy budete sami v důchodu, to nemá žádný vliv.
Vliv na to kolik tam bude peněz, budou mít výdělky vašich potomků. Pravá zásluhovost tedy spočívá nejen v tom kolik vyděláváte, ale hlavně v tom, kolik máte dětí a jak je vychováte.“<<<
Přesně takhle to chápu. Umožnit mladším žít, vydělávat a mít další děti. A ne je donekonečna vysávat a zvyšovat jejich zadlužení – a po nás potopa. Protože takhle oni také nebudou mít šanci se na svůj důchod zabezpečit a připravit, a tím pádem zase budou závislí na další generaci, které zase budou překážet a která je zase bude nenávidět.
Mnozí dnešní důchodci se chovají extrémně nárokově, kolikrát už nevědí, co by chtěli, ale reálně mají příjmy na osobu nakonec často větší než mladí lidé s dětmi…
Tím, že se jim budou odevzdávat čím dál větší peníze, nominálně i percentuálně, se to asi nevyřeší, že.
Miluju, když se důchodcům přidá, reportéři v televizi si pak vždycky na ulici vyhlídnou nějakou babku, té se zeptají, jestli je ráda, že dostane víc – a ona přitaká, že ano, samozřejmě, už bylo načase, protože ona přece musí pomáhat dětem – nebo protože aspoň bude mít co dát vnoučatům. Tak co to je, tohle? Jestli ty peníze dává dětem nebo vnoučatům, zjevně jí samotné nechybí a nepotřebovala by je. Nehledě k tomu, že je ten stát těm dětem nebo i vnoučatům (pokud už jsou dospělá a pracují) musí nejdřív sebrat (nebo je zadlužit), aby je té babce mohl dát. A sebere je samozřejmě všem, i těm, kterým je jejich babičky a dědové nerefundují. Tohle přece není řešení!
Celý ten problém má mnohem víc vrstev a aspektů…
Nezáleží na tom, jestli člověk v sedmdesáti může pracovat. Záleží na tom, jestli dokáže přesvědčit zaměstnavatele, že dokáže pracovat stejně dobře jako ti mladší a být pro firmu přínosem. Podle toho, co vím, tak se to často nedaří ani šedesátníkům.
Myslím, že reformu části důchodu která odráží zásluhovost, by to chtělo. Dnes se tím rozumí, že lidé, kteří hodně vydělávali a měli vysoké srážky, mají právo na vysoký důchod, protože hodně zaplatili.
Ovšem náš důchodový systém je průběžný. Pokud hodně vyděláváte a strhávají vám hodně peněz, jdou na současné důchodce. Staráte se tedy dobře o své rodiče a jejich generaci. Na to, kolik bude v důchodovém systému peněz, v době kdy budete sami v důchodu, to nemá žádný vliv.
Vliv na to kolik tam bude peněz, budou mít výdělky vašich potomků. Pravá zásluhovost tedy spočívá nejen v tom kolik vyděláváte, ale hlavně v tom, kolik máte dětí a jak je vychováte.
Dříve to nebyl problém, nikdo nechtěl trestat lidi, kteří z nějakého důvodu nemohli mít dětí, navíc jejich počet byl zanedbatelný. Dnes ale díky antikoncepci a feminismu narůstá počet lidí s vysokými výdělky, kteří úmyslně děti, často kvůli kariéře, mít nechtějí. Ovšem změnu označují jako trest za úspěch.
A pak se dožadují vysokých důchodů pro své údajné zásluhy, které si nechávají platit dětmi těch, kteří sami mají důchody často poloviční. Tito lidé mají ve srovnání s lidmi, kteří mají děti daleko vyšší zbytné příjmy a mohou si odkládat na důchod. Každý kdo má díti, ví jak velká část rodinného příjmu na ně padne.
V současnosti se prosadilo polovičaté řešení, ve formě paušálu pro ženy za vychované dítě. Jako většina ženských návrhů se jedná jen o přilepšení pro ženy, i když se oficiálně jedná o osobu, která převážně pečovala o děti.
Další obrovský problém je podmínka důchodu odpracovat 35 let.
Je naprosto nepřijatelné, aby stát někomu strhával 30 let peníze a pak mu odmítl přiměřeně zkrácený důchod, protože nesplnil podmínku 35 let. To je prostě krádež.
Nechtěl bych mít tak smutný život jako Vy. Mám 78, dělal jsem do 74 a stále ještě mohu a chci dětem i vnoučatům pomáhat. Těch pár let, co mi ještě zbývá si nikým pokazit nenechám!
Ano, děkuji za příspěvek, plně souhlasím, vše je hezky řečeno a vše dává smysl, tedy dávalo by, kdyby… Moc bych si přála, abych se jednou i já mohla s odkazem na odvedené hodnoty, vychované děti a vykonanou práci domáhat na stará kolena důstojného života, péče a pozornosti, jenže když teď ve svých padesáti zažívám s vlastními rodiči to, co s nimi zažívám, musím dát za pravdu i té druhé straně. Jsou totiž manipulativní, zlí a hloupí – bohužel. A povinná láska k rodičům není tak mocná, aby to překryla.
Tvrdě vyžadují respekt a úctu, ale současně sami nemají a ani v minulosti neměli respekt a úctu k ostatním, k sobě navzájem, a dokonce ani každý sám k sobě (vzhledem k tomu, jak pečují a pečovali sami o sebe, o svá těla, o své zdraví, o své bezprostřední okolí, o „majetek“, který za svůj život nahamtali).
Otec trpí bludy, kvůli kdejaké maličkosti – i domnělé, protože špatně slyší – nadává matce, která se o něj ale stará, jak může. Když se jí zastanu, schytám to také, posílá mě do pr… (doslova), případně jsem drzá, že by mně dal nejradši přes hu…
Pomoc na jednu stranu objektivně potřebují, na druhou stranu mě otec nevybíravým způsobem vyhání, opakuje, že se o nic neprosil, následně mi ale během pár minut vyčte, že jsem neudělala to a to. Naopak matka mi pak zase volá s celým výčtem „maličkostí“, které je nutně potřeba provést.
V domě je všechno zanedbané, jen v posledním půl roce jsme řešili několik havárií (voda, WC), přitom ale my ničemu nerozumíme, nic neumíme, jsme líní, všichni řemeslníci jsou zloději, my umíme jen vyhazovat peníze – a tak pořád dokola. Člověk by si myslel, že pro lidi v jejich stavu by mělo být prioritou, aby měli doma teplo, bezpečno, aby fungovala koupelna, WC, kuchyně a aby měli pohodlná lůžka. Ne, ona se musí natírat střecha na kůlně a taky bude potřeba předělat asi půl kilometru plotu.
Otec byl odjakživa chytřejší než všichni ostatní dohromady, choval se despoticky, matka mu celý život přitakávala (zřejmě aby s ním nějak vyšla), teď s oblibou vzbuzuje lítost, přitom ale sama rozehrává všelijaké svoje hry na všechny strany. Příbuzenstvo je rozeštvané – na tom pilně pracovali desítky let. Některým tetám a strýcům bych si netroufla ani přijít na oči, když si vzpomenu, co se u nás před třiceti lety dělo.
Na stáří a úbytek sil se absolutně nepřipravili – v žádném slova smyslu. Není jim pomoci. A mně je z toho zle, psychicky i fyzicky. A ještě si to vyčítám. A takové články, jaké tady uveřejňujete, mě bolí o to víc. Já bych si taky přála mít rodiče, se kterými je aspoň trochu řeč, se kterými bych ještě mohla v klidu a v pohodě strávit poslední roky jejich životů, tak, abych na ně jednou mohla s láskou vzpomínat – ale na co asi tak budu vzpomínat? Na všechny ty jedovaté sliny, které na mě naprskali? A mám si ještě vyčítat, že jim za těchto okolností nejsem ochotná obětovat svůj život?
To, co pán píše, zní moc hezky, ale na druhou stranu – úkolem nás všech tady na tom světě přece není mít se v důchodu konečně dobře. My tady jsme proto, abychom přivedli na svět děti a postarali se o ně. Abychom jim dali do začátku, co můžeme (nemyslím jen materiálně, samozřejmě), a udělali jim místo. To bych zdůraznila. Aby zase oni mohli mít další děti a aby jim taky mohli dát, co mohou. Ne?
Takže když mně je 50, mám dospělé děti, odevzdala jsem jim, co jsem dokázala, beru to tak, že na mně přece teď už nezáleží. Mám splněno, ještě pomohu, s čím budu moct, a budu doufat, že štafetu předají dál. Mým úkolem teď je upozadit se a na stáří se zařídit a připravit zejména tak, abych pak nepřidělávala nikomu zbytečně mnoho práce a starostí. Spokojit se s málem, žít střídmě, pokud jde o materiální vymoženosti, ale bohatě, pokud jde o duši. Věcí se postupně zbavuji už teď. Nechci, aby tady po mně zbylo cokoliv, co by moje děti zatěžovalo. Pracuji na tom, abych měla své věci natolik v pořádku, abych mohla s klidným svědomím odejít prakticky kdykoliv – i kdyby to mělo být zítra – a nemusela se stydět, až budou po mně vyklízet.
Moji rodiče tohle absolutně nepochopili, a mnozí další zde diskutující zjevně také ne. Klidně mě ukamenujte, ale to, že je někdo starý, samo o sobě nic neznamená – staří budeme jednou všichni, pokud se toho dožijeme. Úctu a respekt si člověk musí zasloužit tím, jak se po celý svůj život chová, zejména ke svým bližním.
Potřeba „řešit“ penzijní reformu má společného jmenovatele, kterým je neúcta k lidskému životu a vůbec k celému světu. Pokud by nebyly vražděny nenarozené děti, neřešili bychom krizi průběžného penzijního systému. Řešením globálních lichvářů a pokrokářů všech barev a pohlavních orientací je jen euthanasie – jako trest za interrupce. Tyto dystopické vize do nás tlačí ze všech stran, abychom neměli čas si klást otázky.
Před sto lety pracovala v zemědělství větší polovina populace. Dnes to jsou procenta, na jejichž spočtení stačí prsty jedné ruky. Produktivita práce vzrostla ve všech oblastech lidského konání. Proč stále musíme pracovat do úmoru? Proč ještě nebyl kolonizován Měsíc a Mars? Proč doposud nebyly zúrodněny pouště? Proč nám nezbývají peníze na důstojné dožití lidí, kteří vybudovali tento svět? Protože to zkrátka není skvělý kšeft podle měřítek globálních lichvářů..
Dlouho se dozvídáme, že člověk si má šetřit na stáří. Jenže to se týká zaměstnanců, kteří na to mají příjmy. S příjmem minimálním nebo průměrným s dětmi, to bývá nesnadné, i nemožné.
Snahy lidí, co hodně přispívali státu na budoucí´ důchody, že chtějí vyšší důchod pro sebe, nejsou obhajitelné. Důchod dnes má zajistit alespoň chudý život.
Při zvýšení důchodů dbát procent, přestává mít smysl. Rovnostářství není dobré, ale v tomto si lidé s velkými příjmy měli investovat do svého stáří.
Obávám se, že o lidech na konci článku, o kterých píšete budou mít dostečné zdroje,aby důchodový systém až tak nepotřebovali.Čím míň do solidárního systému odvedou, tím víc jím zústane(a o to půjde v tzv. reformě důch. systému především). A oni mají samozřejmě kompetence , jak investovat, jak se na stáří zajistit. A ti slabší ? Máme přece dravý kapitalismus. Vítězí ten silnějsí.