Zpět

Martina: Paní Eliško, vy jste se netajila tím, že jste volila Donalda Trumpa. Netajila jste se ani tím, že když to teď řeknu přeneseně, že si myslíte, že on ten „náhrdelník“ dokáže úspěšně přebrousit. On už má svůj prezidentský mandát, prozatím, nebo celkově za sebou. Řekněte mi: Zklamal vás v něčem? Stalo se, že jste přece jenom od tohoto lídra čekala víc?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Ne víc, ale čekala jsem větší podrobnosti diplomacie a slušnosti. Protože on byl zvyklý jako stavař jít mezi lidi na stavbě, protože to nedělal z kanceláře. Šel na stavbu a řekl jim: Vy tady děláte tak úžasnou práci. A jak se dělá tohle? A jak toto…“ Prostě se zajímal o to, co dělají, aby i oni se o to zajímali, a aby to bylo úspěšné, dělali to dobře pro něj. Ale jeho slova nebyla diplomatická. Nejednal s nimi upejpavě, prostě to řekl v jejich angličtině…

Martina: Na plná ústa…

Eliška Hašková Coolidge: Na plná ústa, co chtěl říct. A toto si přinesl do Bílého domu. Teď se stalo, a tisk to ovšem ještě zvětšuje, že řekl nějaké nehezké věci o nejlepším guvernérovi, který v Americe byl za doby covidu. Byl to jediný státník vůbec, který je chválen za to, jak vedl stát Florida.

Martina: Ron DeSantis?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a je to úžasný člověk. Je to další Kennedy, ale Kennedy s větším jádrem, většími hodnotami, a tak dále.

Martina: Myslíte opravdovostí?

Eliška Hašková Coolidge: Opravdovostí, ano. A Trump ho úplně urazil, a on se postavil tak, že půjde proti Trumpovi, což hrotí stranu, která bude rozdělená. A demokrati k tomu ovšem mnoho přisouvají, aby se lidé dívali na to, že se Republikánská strana rozpadne.

Martina: Protože když se dva perou, třetí se směje. A tady je to markantní.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, a toho se trošku bojím, protože myslím, že to neslouží k ničemu. Je to to samé, jako tady. Já jsem se snažila, aby se SPD a Babiš – ANO, daly dohromady, protože mají ty samé hodnoty, jsou na té samé stránce každé otázky. Tak proč se nespojit? Ale někdy to kohouti prostě nechtějí. Nechce to ego. To je to, co říkal Solženicyn – je to egoistické. Individualismus.

Martina: A v tom konzervativci celkově vynikají.

Eliška Hašková Coolidge: A v tom vynikají, ano, to máte pravdu. A je veliká škoda, že tohle existuje a že si nedovedou sednout k dubovému stolu, a prostě si říct, co mají říct, a dát národ na první místo.

Politici by měli dát stranou své ego, a myslet víc na národ než na sebe, nebo na svou stranu

Martina: Dát národ na první místo. To je asi velmi důležité, protože problém je, že lídři dávají na první místo neustále sebe, případně stranu, a to v lepším případě.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, v lepším případě stranu, a ne národ. A to je to, co se nyní děje mezi ANO a SPD. Já to vidím tak, že by toto takhle nemuselo být, a mohli bychom mít silnější stranu. Myslím, že strany jsou důležité. A při různých příležitostech, které tady byly, jak Václav Klaus, tak prezident Zeman dali národ na první místo, a pak sebe.

Martina: Myslíte nad sebe? Jako nad svoje ego?

Eliška Hašková Coolidge: Nad svoje ego.

Martina: A zrovna oni dva mají poměrně značná ega.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. To právě říkám. Mají oba poměrně značná ega, ale když přišlo k tvrdému rozhodnutí, tak dali národ nad sama sebe.

Martina: Slibuji, že se ještě k České republice, a k tomu, jak ji vidíte mnohdy zpoza oceánu, dostaneme. Ale ještě bych se ráda vrátila k Donaldu Trumpovi, a k tomu, co jste říkala. Občas se u nás operuje s pojmem, který má trošku tajemný přídech, a vy o tom určitě víte víc než my ostatní, a to je Deep State. A teď si zkusme se vrátit…

Eliška Hašková Coolidge: To je korupce. To je ono.

Martina: Korupce?

Eliška Hašková Coolidge: To je ta korupce.

Martina: A já jsem se právě chtěla zeptat, protože jste naznačila, v čem myslíte, že mohl Trump jednat diplomatičtěji, a tím pádem lépe: Myslíte si, že měl šanci? Když se podíváme na začátek jeho mandátu, tak se musel vymezovat, a hledat cesty nejenom v zahraniční politice, ale především v domácí. Šel proti němu takzvaně Deep State a dokonce proti němu šla část jeho strany, o opozici nemluvě. A šly proti němu téměř sešikovaně všechny velké deníky a média v zemi. Bylo možné v této atmosféře nedělat chyby, a nechovat se občas jako trucovitý kluk, který dělá schválnosti?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, to myslím, že se právě stalo, a to byla jeho největší chyba, že neuměl přizpůsobit své nepřipravené výroky slušnosti, s jakou by prezident měl mluvit. A to myslím, byla jeho největší chyba a největší problém, protože jinak ve všem, podle mého soudu, dělal dobré věci.

Martina: To znamená, že skutky byly, myslíte, v pořádku?

Eliška Hašková Coolidge: Skutky byly absolutně v pořádku.

Martina: Ale poměrně značné mínus byl veškerý jeho verbální projev a …

Eliška Hašková Coolidge: Vezměte, jako žena, situaci s abortem (potraty, umělé přerušení těhotenství). Tam se také ozval. A bylo to prezentováno tak, že Amerika končí s abortem. A já jsem říkala: „Kde jste tohle slyšeli?“ Ale tak to tady bylo prezentováno. Ale ono to tak vůbec nebylo. Zákon, který dovoloval abort do devíti měsíců, byl za Trumpa zvrácen, protože vyšlo najevo, že demokratický guvernér z Virginie, který tam už díky Bohu není, schválil povolení, že když žena, která měla abort, který nebyl úspěšný, v devíti měsících porodila krásnou, zdravou holčičku, tak že tu holčičku je možné udusit, protože maminka ji nechtěla.

Martina: Kdo?

Eliška Hašková Coolidge: Ten guvernér.

Martina: To se stalo?

Eliška Hašková Coolidge: To se stalo. Zákon říká devět měsíců. Do devíti měsíců se může dítěte zbavit.

Martina: To je skutečně diskutabilní.

Eliška Hašková Coolidge: To je to, co se změnilo. Tak teď Supreme Court (Nejvyšší soud), aby byl opatrný, řekl: „Necháme na každém státu rozhodnout, co jeho lidé chtějí. Ať si dělají referenda, ať každý stát rozhodne, jak bude abort probíhat. Nebude to celonárodní zákaz, bude státní rozhodnutí.“ Tak se to posunulo na stát.

Martina: Protože jinak je to vražda.

Eliška Hašková Coolidge: Jinak je to vražda. Absolutní.

Přála bych si, aby byl Trump prezidentem, a Ron DeSantis viceprezidentem

Martina: A to je to, proč říkáte, že Amerika je momentálně země, která nectí svátost života?

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Vaše slova jsou o tom, že je strašně důležité, abychom se vrátili k lidem, jako byl Thomas Jefferson, jako byl u nás Tomáš Baťa.

Eliška Hašková Coolidge: To je dědeček mé dcery.

Martina: Já vím, že máte dobrý rodokmen z americké i z české strany.

Eliška Hašková Coolidge: Ne. Ale Jeffersona si v rodině vážíme. Byl to doopravdy úžasný člověk.

Martina: Také jste zmiňovala Tomáše Garrigue Masaryka, Tomáše Baťu. Vidíte na americké scéně někoho, kdo by je mohl doplnit? Kdo by mohl pokračovat? Kdo má takový mravný a morální kredit, že byste řekla: „Ano, toto je cesta.“

Eliška Hašková Coolidge: To právě myslím, že je. Moje preference by byla: Trump – DeSantis. Ale to se asi nestane.

Martina: Jak by tam mohli být oba dva?

Eliška Hašková Coolidge: Prezident a viceprezident.

Martina: Aha…

Eliška Hašková Coolidge: A ten, kdo je viceprezident má obrovskou šanci se stát dalším prezidentem. A to by se s pomocí Trumpa absolutně stal, protože on je obrovsky schopný. Má krásnou rodinu, krásnou ženu, krásné malé děti, je mladý, takže má možnost být prezidentem nejenom jednou, ale dvakrát. A má hodnoty, které, myslím, z toho vyplývají.

Martina: Neobáváte se, že Amerika je přeci jenom v současné době na sešupu morálně, mravně, ekonomicky i diplomaticky?

Eliška Hašková Coolidge: Já doufám, že se to nestane. Ale máte pravdu, že velké hlavy Ameriky, profesoři a významní lidé, kteří píší o politice a sociálním pořádku, už se k tomu delší dobu v různých knihách vyjádřili. To nejsou žádní hlupáci, kteří řeší nějaký populismus, ale jsou to lidé, kteří jsou vzdělaní, a mají za sebou dlouhé kariéry jako profesoři, a tak dále. A teď napsali knížky právě o tom, jak jsme se stali marxistickou totalitní společností.

Martina: Amerika?

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Takže doufám, že to lidé čtou. Ale je to o lidech, aby toto změnili, ale ne nějakým násilím, ale v tisících maličkostech, jak to řekl náš pan prezident Klaus, v tisících maličkostech, které děláme každý den. To je jediný způsob, jak to změnit, když se každý bude chovat bezúhonně, čistě, a otevřeně. A přiznat se k chybě, a mít sílu se vyjádřit k něčemu, co se nám nelíbí, a mít zájem se o tom vyjádřit. Protože když tady zájem lidí není, tak se všechno rozpadne

Martina: Paní Eliško Coolidge Hašková, my jsme tady už jednou vzpomínaly, že když jste žila v Americe, tak Amerika byla etalonem svobody, zejména pak svobody slova, a to naprosto neohraničené. Řekněte mi: Kdy Amerika usoudila, že všeho moc škodí, i svobody slova?

Eliška Hašková Coolidge: Nevím. Myslím, že to bylo – jak jsem řekla, tento pád začal už s nástupem Clintona.

Důvěra ve společnosti se nebuduje bičem, ale srdcem

Martina: Když se teď podívám k nám, tak před malou chvílí jste zmínila, že vycházejí knihy o tom, jak se v Americe zabydluje jakási marxistická společnost. Marxistická doktrína. Tady u nás často slýcháme, že za všechno špatné v našich hlavách, za špatné, zkostnatělé myšlení může 40 let komunismu, kterým jsme si prošli. Ale teď je zjevné, že tento úpadek morálky postupuje bez rozdílu historické zkušenosti, to znamená, že to postupuje tam, kde byl komunismus, i tam, kde byla naprostá svoboda.

Eliška Hašková Coolidge: Tady společnost za těch 40 let zhrubla ve všem. Mluvily jsme o jazyku, a tam je to to samé. Způsob mluvy byl úplně jiný za první republiky, než byl po 40 letech komunismu. Myslím, že proto, že se lidé museli prát o jídlo pro rodinu, takže si zvykli na to, že něco sem tam urvou. A dělali to, protože to doopravdy potřebovali. Tohle v Americe nikdy neexistovalo. A ne proto, že by lidé byli zastrašeni tím, že za to budou trestáni, nebo co, to vůbec nepřišlo v úvahu, ale protože tak byli vychováni, že prostě každý má svůj privát, svůj privátní život, a každý má to, co má. A když vezmu něco, co není moje, tak je to špatné, protože to prostě nepatří do společnosti, jestli chcete s lidmi dobře vycházet a pilovat důvěru. Protože důvěra jsou kolečka, která ženou všechno vpřed. A když nejsou kolečka, tak nemůže nic pokračovat dopředu. A to myslím, že je v tomto klíčové: Doopravdy budovat důvěru ve společnosti, a ta se buduje ne bičem, ale srdcem.

Martina: A paní Eliško, když se trošku vrátím k otázce: Čím to tedy je, že jsme k takovéto obhroublé společnosti dospěli bez ohledu na historickou zkušenost?

Eliška Hašková Coolidge: To je ale velice zajímavá otázka. Nevím, ale stalo se to, že se sem plíživě dostal komunismus. A plíživě se komunismus dostal i do Ameriky, do zdravé společnosti. Naše první republika také byla úžasná a zdravá, a Masaryk měl úžasné nápady a názory, a přesto se to stalo. Takže teď se to stalo v Americe. Ale stalo se to plíživě, krok po kroku. To je právě důležité, aby těch sto tisíc maličkostí, které děláme každý den, bylo nasměrováno na to, aby si lidé všímali, co se děje okolo nich. Aby nedali na to, že si to politici nějak rozhodnou. To bude vždycky, budou krást. Ne, my potřebujeme změnit přístup. To je strašně důležité, jak tady, tak v Americe. Přístup se musí změnit. Přístup tisíců lidí, kdy jejich zájem o vlast a o zachování hodnot bude tak veliký, že se budou chovat tak, aby v národě kvetly dobré vlastnosti, a učili to i své děti. A to je jediný způsob, jak to změnit. Jediný způsob.

Martina: Přesto se, paní Eliško, nemám čeho chytnout, protože logicky na to, co říkáte, bych navázala tím, že všechno asi začíná ve školství.

Eliška Hašková Coolidge: Ano.

Martina: Ale Amerika má úplně jiné školství než třeba my, nebo vůbec Evropa, a stejně jsme tam, kde jsme. Oni i my. Řekněte mi: Chybí u nás ve školách etická výchova?

Eliška Hašková Coolidge: Ano, strašně chybí. Absolutně, chybí. Etická výchova v amerických školách vždycky byla. To musím říct, že doopravdy. A patriotismus také, úcta k národu. Výchova, že by se člověk měl přiznat k chybě, i když to bolí, a že se musí probojovat následky toho. Ale že je to strašně důležité. Mluvení, komunikace s dětmi.

Ale teď vidíte: Krásná restaurace, rodina, dvě děti, a manželé jsou zabořeni do telefonu, děti si hrají s iPadem, a absolutně žádná komunikace. To je velice špatné. A nejen špatné, je to i nebezpečné, protože s dětmi se musí mluvit tak, aby ony, až budou straší, mluvily s námi, protože komunikace se musí budovat, když jim jsou dva roky. A to je podstatné, aby se sdílely.

Řeknu další příklad od mé dcery: Přišla domů a byla rozčilená, protože učitelka hudby ji napomenula, protože když byla učitelka otočena na tabuli, a ve třídě byl nějaký ruch, tak ona myslela, že to pochází od Alexandry, a tak se rozčílila, a řekla: „Alexandro, jestli nebudeš zticha, tak tě vyhodím ze třídy.“ A Alexandra toto nikdy neslyšela. A když přišla domů, tak mi řekla: „Maminko, já to nebyla, to byly ty dvě holky, které seděly na stranách vedle mě, a přes mě se o něčem bavily.“ A já jsem jí řekla: „Tak víš co, Alexandro? Zítra tato profesorka, která ví, že ty jsi vynikající studentka, zapomene, že tě napomenula. Ale já chci jednu věc, aby ty jsi nezapomněla, že se ti v životě stane, že někdo jiný bude osočen z něčeho, co jsi ty udělala špatně. A já chci, aby sis z tohoto uvědomila, jak důležité je mít odvahu říct, že to tento člověk nebyl.“ A před pár měsíci mi dcera připomněla, že si na něj pamatuje z dob, kdy byla dítě. Takže víte, toto jsou věci, které jsou strašně důležité, a musíme děti k těmto hodnotám vést. Zvlášť teď. Mnohokrát je ve škole nemají, takže to je velice důležité.

Národy by si, i přes všechny rozdíly, měly sednout ke stolu a domluvit se, než vypukne válka

Martina: Teď si uvědomuji, že jste mi nasadila brouka do hlavy. Že jsem se vlastně také zacyklila do přemýšlení. Bavily jsme se o historických zkušenostech, a o rozdílnosti historických zkušeností Ameriky a střední, nebo východní Evropy. A teď se bavíme o rozdílnosti školství, a jak říkáte, v Americe se kladl ve školství důraz na etiku, na, řekněme, jakousi národní hrdost, vlastenectví, a na Boha. Ale u nás to bylo jinak, a pořád je to trošku drilovací školství, svým způsobem stírající osobní názor, individualitu. A přesto jsme v úplně stejné slepé uličce.

Eliška Hašková Coolidge: Ano. Když se ptali Masaryka, když nastupoval do funkce, co jsou jeho úkoly jako prezidenta, tak odpověděl, že prezidenství má mnoha úkolů, ale konec toho byl, přesně si ten citát nepamatuji, že: Moje nejdůležitější práce bude budování civitas dei. To je základ. A je to i základ toho, aby se národy, i když je tam rozdíl, dohodly, domluvily, aby byla snaha jít ke stolu a pobavit se, než vypukne válka.

Martina: Jak se díváte na to, že u nás jsou lidé v poslední době velmi intenzivně osočováni právě z projevu hrdosti?

Eliška Hašková Coolidge: Že to je začátek konce. To je začátek konce. K tomuto to všechno směřuje. To, co bylo v Americe, se teď dostává sem, a já doufám, že se toto nestane. Doopravdy, my jsme malinká země, jsme mnohem víc zranitelní a manipulovatelní, než byla Amerika, protože v Americe pořád je ta drzost, ta hrdost, a umění vyjadřovat svobodu slova. Tady jsou v tomto lidé spíš skromní. Jsme v tomto spíše ovečky. Když tak je sem tam nějaká sprostota, ale nemáme takovou obranu, jakou bychom měli mít.

Martina: Říká se, že jsme mnohem méně sebevědomí než třeba Američané.

Eliška Hašková Coolidge: Ano, což k našemu národu nepatří, protože my jsme národ, který je maličký, ale máme mnoho lidí, kteří obohatili svět a kteří se dostali na nejvyšší stupně ve všech možných kariérách, na všech životních drahách. Takže my máme být hrdí na to, co všechno jsme přinesli světu, a použít to jako kolečka, a budovat důvěru. A právě proto potřebujeme, aby velcí kohouti v opozici…

Martina: A vůbec na politické scéně.

Eliška Hašková Coolidge: Na politické scéně. A aby si velcí lídři v byznysu nezáviděli. Aby si věřili. Aby se porovnávali sami k sobě, a ne k druhým. A aby se dovedli domluvit, aby se spojili, když mají ty samé názory, než aby vypnuli.

Se strachem nelze budovat nic dobrého

Martina: Vidíte to jako reálné, nebo je to z říše zbožných přání?

Eliška Hašková Coolidge: Myslím, že je to reálné. A myslím, že kdybychom všichni pomysleli na to, o kolik více bychom toho udělali, kdybychom byli otevřenější jeden ke druhému, tak myslím, že by se to povedlo. A proto se mi strašně líbilo, že jsme budovali Visegrádskou čtyřku. Já jsem vždycky v našich dějinách obdivovala Františka Palackého a myslím, že spojení našich slovanských národů je velice zdravá věc, protože bychom táhli za jeden provaz. Jan Mládek, který měl polskou maminku a který byl léta jako můj strýc, a vzal mě do Ameriky, vlastně já jsem s ním jela do Ameriky, mi jednou řekl, že je škoda, že Poláci se kvůli Těšínsku s námi tak prali, a my s nimi, a že to mělo být vyřešeno dohodou, poctivě, a tak dále.

Martina: Nebylo, a dodnes to bublá skrytě pod povrchem.

Eliška Hašková Coolidge: Bublá to. A Sudety, to je to samé. A teď bublají i víc. Začínají bublat. Už to bylo za námi, a teď to začíná znovu. To je absolutně škoda. Protože jestli doopravdy chceme mír a pohodlí v tomto světě, tak to chce, abychom spolupracovali. Abychom naše nejlepší myšlenky soustředili k tomu, aby se život zlepšil. A když je podnikatel úspěšný, tady už máme velice úspěšné lidi, tak je krásné, když také umí dát kohoutovství trošku stranou, a spojit se v dobré věci.

Martina: Teď jste zdůrazňovala otevřenost mezi lidmi. Ale poslední, nebo nedávný průzkum veřejného mínění odhalil, že více než polovina Čechů se už zase bojí říkat na veřejnosti otevřeně své skutečné názory. Raději mlží, mlčí, nebo vysloveně lžou. Řekněte mi: Kde se to tady za těch třiatřicet let po revoluci zase vzalo?

Eliška Hašková Coolidge: Nevím. Ale strach a emoce jsou naši největší nepřátelé. Se strachem se nemůže nic budovat. Nic dobrého tedy. Doopravdy. A takže se zase vrátím k těm tisíce maličkostem. Každý musíme vzít zodpovědnost sami za sebe, a konkurovat jenom sami se sebou, a každý večer si říci, že jsem to mohl v e-mailu lépe napsat, že jsem mohl lépe reagovat na otázku, výzvu, kterou jsem dostal. Prostě sami sebe adresovat k tomu, abychom byli lepší, ale nekonkurovat s jinými. I ve škole.

Všechny příspěvky s Eliška Hašková Coolidge