Zpět

Když jsem byl malý, a můj tatínek mi o někom řekl, že je to zlý člověk, tak jsem si pod tím vždycky představoval, že bije maminku. To byla po celé dětství moje definice zla. Když nějaký tatínek ubližuje mamince. Znal jsem podobných případů ze školy dost. Tenkrát se pro ránu ještě nechodilo daleko a domácí násilí bylo mnohem větší téma mezi dětmi než mezi rodiči. Dodnes si pamatuju modré pruhy na zadnici jednoho mého spolužáka, který doma rozbil s bratrem lampu, a řádně to schytal. Jiný zlý člověk z vesnice zase střílel kočky a ptáčky. Dělalo mu to dobře. Házel kameny po slepicích, které mu vlezly na zahradu, nebo na ně poštval svého psa.

Tato definice zla mi v podstatě zůstala. Zlý člověk je ten, který záměrně ubližuje svému okolí, a dělá mu dobře cizí utrpení. Raduje se z cizího neštěstí, vysává radost z životů ve svém okolí. I když jsem se v dospělosti stal Vidlákem, který je schopen zabít a zpracovat prase, před zabijačkou vždycky špatně spím a velmi útlocitně prožívám, když se mi vlastní omráčení a vykrvení zvířete nepodaří úplně dokonale. Vadí mi způsobovat utrpení. Zlý člověk je pro mě ten, kdo se raduje z trápení.

Po dlouhá léta by mě nenapadlo, že zlý člověk by mohl být třeba ten, kdo má jiný názor. Ať volí, koho volí, ať se upíná k čemu chce, nebije svoji ženu, nebije svoje děti, řádně chodí do práce, platí daně, stará se o svůj majetek a nestará se o cizí… to prostě není zlý člověk. Neshodneme se třeba, nemáme stejný názor, ale nijak nám to nebrání v existenci vedle sebe. Přes názorové rozpory sdílíme stejný pohled na práci, vlastnictví, či vztah k ženám.

Doba se nám ovšem posunula. Dnes je zlý člověk i ten, kdo prostě jde na demonstraci. Nebo kdo nesouhlasí s vládou. Kdo se dívá skepticky na Evropskou unii a kdo není nadšený z ukrajinských úspěchů na frontě. To dneska bohatě stačí na definici zla. Takový člověk už nemusí nikomu ubližovat, nemusí týrat zvířata, nemusí sprostě nadávat svým dětem, ba dokonce může řádně a poctivě plnit své pracovní povinnosti, ale stejně už je dostatečně zlý na to, aby se jiní radovali z jeho dehonestace, či rovnou odsouzení. Definice zla se posunula. Člověk nemusí být schopen ublížit mouše, ale přesto může být zlý. Nemusí se dopustit žádného kriminálního činu, ale stačí, že se dopustil jiného názoru.

Je zajímavé, že když se takto posouvají definice, projeví se to i obráceně. Najednou je možné organizovat Bandera párty, aniž by to vadilo. V Řeporyjích je možné mluvit o podřezávání lidí, a také se nic nestane. Je možné bagatelizovat to, co ještě nedávno bylo naprosto jasnou definicí zla. Je možné shlížet milostivě na některé druhy násilí. Bývalý kosovský vůdce Hashim Thaci dnes stojí před soudem za to, co mu bylo v minulých dobách dovoleno – tenkrát v něm bylo možné vidět dobrého člověka, i když to byl hrdlořez první kategorie. Není násilí jako násilí. Co je na Ukrajině agresí, tomu se jinde říkalo operace Trvalá svoboda.

Přemýšlím, jak se to celé mohlo stát? Nebude ono to tím, že dlouhých třicet let se zpochybňují veškerá pravidla a hodnoty? Že se zpochybňuje manželství, vlastnictví, uspořádání společnosti? Zpochybňuje se všechno, podle čeho žili naši předkové, jako by byli slepí a nechápali, že právě padesát pohlaví spasí tuto civilizaci. Jako by nechápali, že manželství je přežitek. Jako by nechápali, že zlo je vždycky jen tam v Rusku, a nikdy není tady. Jako by nechápali, že jsou lepší názory než jiné, a není možné mít slitování s těmi, co si myslí něco jiného.

K čemu je koncept univerzálních lidských práv, když univerzálně vůbec nevíme, co je zlo?

Když dávní pisatelé Bible psali o stavbě babylonské věže a zmatení jazyků, podle mě měli na mysli právě tohle. Slova náhle znamenají něco jiného. Zlo je jiné, než bylo před deseti roky, a dobro vlastně také. Někteří nesmějí mluvit, a jiní naopak mohou plácat cokoliv, ale jsou nedotknutelní. Tak dlouho se všechno zpochybňovalo a relativizovalo, až nám nic společného nezbylo. Teď mizí i to poslední a nejzákladnější. Definice dobra a zla. Řádný otec od rodiny může být zlý, a hrdlořez může být dobrý. Denně to čteme v novinách a vidíme v televizi.

Jsme ještě společnost či národ, když už ani toto nesdílíme všichni stejně?

Všechny příspěvky s Vidlák