Zpět

Jiří Paroubek: Samozřejmě to bylo obtížné, ta strana byla na 10 % volebních preferencí, byla vnitřně silně rozvrácená, nebyla zrovna miláčkem médií, což se ukázalo na příkladu Stanislava Grosse, jehož, řekněme, politický konec uspíšila právě média, která se k němu chovala opravdu takovým způsobem, který je zcela neobvyklý. Dnes se některé věci naprosto přecházejí – srovnatelné tedy s tím prohřeškem Stanislava Grosse. Takže nebylo to vůbec snadné období, ale já na to přesto rád vzpomínám, protože i když to byla tvrdá práce, tak za třináct měsíců poté, co jsem se stal premiérem a převzal jsem odpovědnost za sociální demokracii, tak ta strana získala téměř třetinu hlasů voličů.

V české i evropské politice dnes chybí silné osobnosti jako byl Jacques Chirac nebo Gerhard Schröder

Ivan: No, já teď listuji ve svých ranních poznámkách pro Radiožurnál z té doby a zjišťuji, že jsem tehdy s povděkem kvitoval vaše účinkování v zahraniční politice, a zpětně si říkám, že jste měl trochu štěstí. Že jste se tehdy ještě potkával s velice kompetentními protějšky.

Jiří Paroubek: Tak určitě. Lidé jako Jacques Chirac, Gerhard Schröder a po něm i Angela Merkelová byli lidé, kteří byli na ty své funkce připraveni, a nejen ale oni, to byli i ti lídři těch menších, méně významných států Evropské unie. A já se dneska už dívám na to, že mimo Evropskou unii je Velká Británie, ale měl jsem také to štěstí, že jsem se poznal s Tonym Blairem, takže jsem poznal celou řadu vynikajících osobností, a bohužel dnes, nejen v české politice, ale i v té politice evropské prostě takové osobnosti chybí.

Ivan: Tenkrát se rozhodovalo o budoucnosti rozšíření Evropy. Jestli se můžete vrátit do minulosti, jaký byl plán, a jak byl, podle vás, s pohledem z odstupu realistický?

Jiří Paroubek: No, já si myslím, že ten plán v zásadě byl, z hlediska těch západoevropských států, docela rozumný, protože se jednalo hlavně o odbytiště, když se na to dívám zpětně, odbytiště pro vlastní zboží, vytvořit společný trh a vlastně získat i kontrolu kapitálovou nad klíčovými investicemi v jednotlivých zemích, tak v České republice se jim to povedlo. Ať už se jedná o bankovní sektor, anebo i o významné části průmyslové výroby. Takže to je výsledek z té jedné strany. Z té druhé strany, tak kdyby nebylo poklesu životní úrovně minulého roku a tohoto, což si myslím že nám přinese pokles průměru tak o nějakou až čtvrtinu, možná jenom, v uvozovkách, jenom pětinu, tak bych řekl, že vstup do Evropské unie byl pro nás přínosný. Ale musím dneska říct „ale“.

Ivan: Rozumím. No, evidoval jste někdy v unijním projektu nějaká slabá místa? Neuralgické body, časované bomby, kostlivce ve skříni, byla nějaká hrozba, kterou jste už tenkrát tušil?

Jiří Paroubek: Přiznám se, že já netrpím nějakými katastrofickými úvahami. Ale jestli mám jednu vlastnost, která mně dává tak trošku jistou komparativní výhodu proti jiným českým politikům, tak je ta, že umím uvažovat o tom, že po písmenu A přichází nejenom písmeno B a C, ale také D a E. Takže já jsem některé ty problémy samozřejmě, o nich jsem uvažoval, a také jsem se jim snažil předcházet. Ale bohužel ten můj pobyt v čele vlády byl jenom šestnáct měsíců. Takže já jsem stabilizoval vlastní stranu, předával jsem stát se 158 miliardami korun rozpočtových rezerv, které pak rozfofroval Kalousek s Topolánkem, takže s rostoucí životní úrovní obyvatelstva jsem mohl být spokojen.

Myšlenková lenost politické elity vede k tomu, že se chytají z hlediska národních zájmů druhořadých záležitostí, jako je třeba válka na Ukrajině

Ivan: Tomu rozumím, ale když se z toho vrátíme do budoucnosti a přítomnosti, vnímáte současnou situaci v Evropské unii jako krizi, anebo jsme svědky přirozeného vývoje, kdy se klade důraz na jiné priority než před lety? Například za vašeho působení ještě jsme nezažili Green Deal, takovou tu agendu inspirovanou změnou klimatu. Jsme v krizi, anebo to, co prožíváme, je přirozené?

Jiří Paroubek: Já bych řekl, že je to krize osobností, a myslím si, že osobnosti typu Schrödera, nebo Chiraca, by asi nepřipustily některé extrémy programu Green Deal. Takže já sám jsem pro to ozelenit, řekněme, ekonomiku, ale nedomnívám se, že je možné to dělat tehdy, pokud nebude i stejná vůle třeba ve Spojených státech, u těch nastupujících průmyslových, hospodářských velmocí jako je Čína a také Indie. A třeba také Indonésie, to je země se čtvrt miliardou lidí, Brazílie, další obrovská země. Takže, když bude Evropa řešit si ty věci tak říkajíc po svém, a na tom ostatním světě to poběží jinak, tak bude ztrácet komparativní výhody, a její výrobky a služby se budou hůře prosazovat. Stane se tak trošku zvláštním skanzenem. Něčím, po čem v tom třetím světě, ani třeba ve Spojených státech nikdo netouží.

Ivan: Vy ale vidíte, jak všichni reagují, respektive nereagují, a to nejen v Evropské unii, ale i u nás. Překvapuje vás, že je to nechává klidným, že se tváří, jako že se nic neděje?

Jiří Paroubek: Já si myslím, že je to myšlenková lenost, že ta takzvaná politická elita není buďto ochotná, nebo schopná, a já bych spíš řekl neochotná, lenost se seznamovat s těmi věcmi do hloubky a uvažovat o nich. Věnovat se tomu na 100 % a snažit se pracovat v národním zájmu. Takže pak se chytají věcí, které podle mého názoru jsou druhořadé, druhotné z hlediska národního zájmu, jako je třeba válka na Ukrajině. A tam se angažují v míře, kterou kdyby se angažovali ve vztahu k vlastnímu obyvatelstvu, k vlastnímu občanstvu a k problémům republiky, no tak by to jenom prospělo.

Jsme země s omezenou suverenitou především kvůli tomu, že v čele ministerstva zahraničí se už delší dobu střídají nevýrazné osobnosti

Ivan: Zeptám se vás, jestli jako politický pragmatik, pokud tedy vám nevadí, že vás takto označuji, respektive vnímám, zda to, že Česká republika může provádět vlastní zahraniční politiku? Máme nějaké specifické národní zájmy, které je třeba hájit, anebo jsme součástí pelotonu, stačí se vézt s ostatními?

Jiří Paroubek: Tak já si myslím, že tím, že v čele ministerstva zahraničí už delší dobu nejsou žádné výrazné osobnosti – poslední osobnost, která byla hodna toho jména, byla člověkem, který skutečně uvažoval o těch zahraničně politických problémech do hloubky, tak byl pan Svoboda v mé vládě, a pak už to byla jenom dojmologie, anebo to byl polosenilní ministr zahraničí, anebo to byli kluci, kteří ničemu nerozumí, a teď je to ajťák, kluk, který ničemu nerozumí. Takže, samozřejmě že tedy ministerstvo zahraničí není tím, kdo formuluje politiku. To by mělo být, nebo ten směr zahraniční politiky, to by měl být předseda vlády, no a pokud předseda vlády nemá tyto znalosti, nechce se mu těm problémům věnovat, ten svět je příliš široký a komplikovaný, a to si myslím, že je problém premiéra Fialy. Takže pak se dostáváme opravdu do situace něčeho, co bylo za starého režimu, čemu se říkalo „omezená suverenita“.

Takže to v době mého premiérství prostě nebylo. My jsme brali ohledy na naše spojence, ale snažili jsme se dělat vlastní národní politiku. Já jsem to formuloval tehdy jako politiku všech azimutů, první mé návštěvy šly, zahraniční návštěvy, šly k těm státníkům, k těm nejvýznamnějším státníkům Západu, ať už to byli francouzský prezident, britský premiér, nebo německý kancléř. No, ale taky jsem cestoval do Ruska, a nikdo v tom neviděl nic protistátního, debatoval jsem s tehdejším ruským premiérem a byl jsem krátce po tom, co jsem se stal předsedou vlády, také na státní návštěvě Číny, a pak Japonska, Indie, Brazílie, čili všech těch nejvýznamnějších zemích, které jsou. Takže s Čínou jsme se domluvili na vysoké formě spolupráce. Oni měli zájem o strategickou spolupráci, což samozřejmě potom za vlády Topolánka a Schwarzenberga padlo a přišlo to na přetřes až někdy v tom roce 2015 díky Miloši Zemanovi, ale bohužel z toho nic moc nebylo.

Ivan: No, tu politiku všech azimutů jsme mohli pozorovat kromě vás právě u Miloše Zemana, ale nakonec v závěru jeho prezidentského období také od ní musel odstoupit, pod tlakem zřejmě takových okolností… tak mě ještě napadá, že když o post ministra zahraničí bylo potřeba usilovat, a jedním z kandidátů byl Lubomír Zaorálek, tak on to nevzal s tím, že se tam už vlastně nic neřeší. Že tam na tom ministerstvu by neměl žádný vliv. To je paradox, tím bych jenom navázal na to, co jste řekl. Teď bych se měl asi ptát, jestli v té situaci, ve které jsme dnes, podle vás má Česká republika jakousi alternativu vůči členství v Evropské unii, v NATO, jestli bychom neměli mít jakýsi zahraničně politický plán B pro případ, že ta negativa členství převáží nad klady. Jak se na to díváte?

Jiří Paroubek: Tak samozřejmě, měli bychom nějak hrát aktivní roli ve vztahu k obou těmto institucím, tak aby třeba NATO, aby se demokratizovalo, protože tam se rozhoduje podle mého názoru zcela autokraticky, rozhodnutí přicházejí z Pentagonu a jenom je tlumočí v podstatě Evropanům generální tajemník NATO, což bývá většinou Evropan, takže to je jedna věc. A druhá věc, prostě do čela Evropské unie by měli přicházet ne druhořadí a třetiřadí politici, odložení v těch svých zemích, které řídí v podstatě evropský management, ta administrativa, ale měly by to být opravdu politické hvězdy. Což bohužel v tuhle chvíli není, proto je Evropská unie ve vleku Spojených států. A měla by vytvářet svoji vlastní politiku.

Takže, vrátím se v podstatě k vaší otázce. Já jsem jenom chtěl říct, že v programu spolku Nespokojení bych také rád vybudoval časem hnutí, které by bylo schopné v podstatě integrovat různé levicové proudy, tak se objevuje to, že samozřejmě ano, členství v Evropské unii, členství v NATO, protože těžko si představit, že bychom z jedné, nebo druhé organizace odcházeli, ale – jak říkám – snahu restrukturalizovat ty organizace, a druhá věc je pokusit se být mostem mezi Východem a Západem, tak jako se to podařilo například v Rakousku, které z toho profituje ekonomicky, že takovýmto mostem je.

Takže myslím, že Česká republika prostě leží v centru Evropy, tak jak jsem poznal zájem Číňanů v té době, kdy jsem tam cestoval jako předseda vlády, nebo i později, ať už jsem tam byl jako předseda sociální demokracie, nebo soukromá osoba, tak prostě o prostor střední Evropy zájem je, a chtějí tady mít investice, chtějí obchodovat a obchodují. Čína je vlastně naším druhým největším dovozcem pro naše střední a nízkopříjmové skupiny. Poskytují levné, kvalitní spotřební zboží, je asi velmi dobré, tak jako koneckonců v celé Latinské Americe. Takže má stabilizační charakter pro sociální situaci v zemi, takže si myslím, že bychom měli ten vztah k východním mocnostem…, byť z toho vypadává samozřejmě Rusko. Ale jednou ta válka skončí a my se budeme opět snažit obchodovat s Ruskem. Já doufám, že tady nevydrží tak ideologicky předpojatá vláda, jako je tahle, no a budeme chtít obchodovat s Čínou, budeme chtít obchodovat s Indií, s Japonskem, takže to je, podle mého názoru, také budoucnost Česka, udržovat prostě vztahy se všemi.

Neutralita je v současnosti neproveditelná chiméra, ale mohli bychom trošku zachovat svoje zájmy

Ivan: Láká vás někdy neutralita? Měl jste někdy pocit, že jako neutrální bychom na tom byli líp?

Jiří Paroubek: Tak to je neproveditelné v současné situaci, takže to je chiméra…

Ivan: To mně by se to líbilo.

Jiří Paroubek: Tak se nezaobírám takovouhle myšlenkou, prostě když vstoupíte do nějakého paktu, ať už to byla Varšavská smlouva, nebo NATO, no tak těžko odtamtud vystupovat. To se prostě dost dobře ani nedá, ale domnívám se, že je možné si tak trošku zachovat svoje vlastní zájmy. Tak nevím, proč by tady měly být třeba do budoucna umístěny nějaké základny, myslím, že Spojené státy je mají po celém světě, proč by měly být tady v České republice, proto jsem byl proti umístění jejich základny tady, 60 kilometrů od Prahy. Takže to si myslím, že neutralita v tuhle chvíli je sice hezká myšlenka, lákavá…

Já se přiznám, že vzpomínám na debaty, které jsme vedli v sociální demokracii s tehdejším vedením v roce 1990, kdy moji přátelé, a dá se říci do určité míry politické vzory, tehdejší předseda sociální demokracie Horák, který byl 40 let v exilu především ve Spojených státech, a Přemysl Janýr, který byl přes dvacet let v exilu v Rakousku, no tak každý měl trošku jiný pohled na věc. Přemysl Janýr se znalostí výhod rakouské neutrality říkal, jak by to bylo prima, kdybychom byli neutrální, Jiří Horák naopak tvrdil, že by bylo dobré být v NATO, já jsem si to tehdy myslel také. Takže, i když jsme byli neparlamentní opoziční stranou, tak jsme měli tento názor. Dneska bych se na to díval samozřejmě jinak, ale některé kroky prostě vrátit nemůžete.

Novináři by neměli mít a priori politický zájem. Kritičnost by měla vycházet z nějakého neutrálního postoje.

Ivan: Je to jasné. Přejdu k jinému okruhu otázek. V posledních letech jste kritickým glosátorem politického dění. Když se na politiku díváte takto zvenčí, dává vám to stejný, nebo jiný smysl, než když jste byl aktivním politikem? Jak se dnes, jako politický glosátor, díváte na politiku?

Jiří Paroubek: Samozřejmě je to trošku jiné, je to jako, když jsem hrával fotbal, a dneska se na něj chodím dívat. Z toho fotbalu mám ten pocit, že je to na vyšší úrovni než tehdy, když jsem ho hrával já. Ale z té politiky ten pocit prostě nemám.

Ivan: Jasně. Je kritická publicistika totéž jako politická opozice, nebo to jsou dvě různé disciplíny? A pokud různé, tak v čem?

Jiří Paroubek: Tak jsou to různé disciplíny. Novináři by neměli mít a priori politický zájem. Ta kritičnost by měla vycházet z nějakého neutrálního postoje. Je otázka, jestli je to možné v praxi udělat. Náš problém v téhle zemi, je ten problém, že na rozdíl od Francie, Británie, nebo Německa, i Rakouska, tak v těch zemích je jasné, která tam ta média jsou levicová, levicově liberální, a která jsou konzervativní. U nás jsou vlastně, snad určitou výjimkou jsou ty v Babišových médiích, které tím, že Babiš do nich nemůže zasahovat, tak jsou víceméně liberální. Ale také ne ve všem a vždycky. No, a ta ostatní média jsou naprosto provládní, takže včetně veřejnoprávních médií, a jednostranná. Když to řeknu takhle. Takže to je bohužel nepříjemný rub české demokracie, a je otázka, jestli je vůbec možné mluvit o svobodě slova. V takové situaci, u takovéhoto monopolu, monopolu tedy těch médií.

Ivan: Já si pamatuji, že jako politik jste s médii neučinil dobrou zkušenost, a tak bych se vás zeptal, čím si myslíte, že to je způsobeno, že nejen tedy bulvár, ale i média hlavního proudu mají potřebu vyhlédnout si někoho z politiků, a pak na něj pořádat mediální hon. My jsme to viděli mnohokrát v minulosti, v poslední době to potkalo jak premiéra Andreje Babiše, tak prezidenta Miloše Zemana. Čím to je ta touha médií prostě pronásledovat?

Jiří Paroubek: To je právě jednostrannost těch médií. To, že jsou orientována politicky jednostranně, takže v zásadě pravo-středově, pravicově, no pak ten člověk, ať už jsem to byl kdysi já, nebo to byl předtím Miloš Zeman, nebo potom také Miloš Zeman a Andrej Babiš, tak jim prostě a priori vadí. Tak jako kdyby neměly, když si to tak člověk vezme, Andreji Babišovi předhazovaly nějaké kauzy, kdy se nakonec ukázaly jako, řekněme, nepravdivé, no dobře, měl svoje kauzy, že ano. Na mě si zase vymýšleli nějaké sexy-mozky a nějaké: „Kdo z vás to má?“ a podobně. Takže ta média bohužel tím, že nejsou plularitní u nás, tak lidé dostávají jednostranné informace, a ono by bylo také dobré, aby se ta média mezi sebou trošku hádala. K čemuž vůbec nedochází.

Ivan: To je zajímavé, hm. Máte pocit, že to je nedostatkem sebevědomí novinářů, anebo aktivismem, nebo servilitou, co by mohlo být tou příčinou?

Jiří Paroubek: Tak já myslím, že ti lidé, kteří vlastní média, tak si vybírají zase lidi k sobě, jak na funkcích šéfredaktorů, tak pak redaktorů, a aby to byli v podstatě lidé jejich názorů. Já si vzpomínám na průzkum, který se dělal po volbách do sněmovny v roce 2006, kdy sociální demokracie dosáhla po osmi letech vlády téměř na třetinu hlasů, tak jsme si řekli: Tak předtím měla 10 % v průzkumech a 98 procent dotázaných by volilo někoho jiného nežli sociální demokracii z těch novinářů. Tak to jenom ukazuje, jaká je kádrová politika v médiích. Takže to je jednostrannost, vychází to od majitelů, a samozřejmě že vytvořit nějaké novinářské osobnosti v té situaci, kdy se vlastně vyžaduje poplatnost tomu majiteli a loajalita k tomu majiteli, a řekněme mediálnímu mainstreamu, tak je vlastně vyloučena.

Ivan: Já se vás na závěr ještě této části zeptám, když už mluvíme o publicistice a publicistech, určitě čtete i jiné než mainstreamové autory, koho rád čtete? Kdo se vám líbí? Kdo je pro vás inspirací?

Jiří Paroubek: No, já se přiznám, že nemám nějakého oblíbeného autora. Čili přečtu, co se mi dostane pod ruku. To znamená, že prakticky každý den čtu všechna česká média a dívám se do zahraničních médií, neorientuji se podle nějakého autora.

Levice by se měla spojit, pokud ovšem ČSSD vsadí na Zelené nebo Danuši Nerudovou, tak to je cesta k jejímu úplnému zániku

Ivan: Chystáte se založit nové levicové hnutí. Určitě jste tu situaci vyhodnotil, analyzoval, v jakém stavu se, podle vás, česká levice nachází? Co jí hraje do karet, co jí naopak znevýhodňuje?

Jiří Paroubek: Tak v podstatě ten prostor levého středu a levice zaujalo v České republice centristické hnutí ANO, a také SPD, do určité míry. Takže ten prostor v tuhle chvíli není velký, no ale my se nacházíme v době plné paradoxů. Pokud je hlavním zastáncem zájmů zaměstnanců, tedy dělnické třídy, miliardář, tak je to něco trošku, je to takový anachronismus. Je to divné, když to řeknu česky. Takže, myslím, že bohužel ta situace na levici je taková, že ani jedna z těch dvou, nemůžu říct velkých, ale těch větších levicových stran – ani sociální demokracie, ani komunisté – nejsou schopni se dostat samostatně do Poslanecké sněmovny.

Takže pokud chceme levici mít v Poslanecké sněmovně, no tak ty strany se musí spojit. Ne organizačně, to myslím, že by nefungovalo dobře, ale se zapojením i těch menších politických levicových stran, jako je Suverenita, jako je Domov, jako jsou Národní socialisté, můžeme dojít docela k pozoruhodným závěrům. Protože tam je pak možné, podle mého názoru, atakovat nějakých 8 až 10 % hlasů, ale samozřejmě je tady nutná vůle těch politických stran spolupracovat. Možná že u komunistů, nebo aspoň u její předsedkyně je větší, u sociálních demokratů, jak jsem to pochopil, je nulová. Ti se chtějí vydat nějakou cestou moderní levice podle, řekněme, receptu prezidento-tvůrců typu pana Bárty, kteří zřejmě z amerických peněz financovali kampaň dnešního prezidenta Pavla. Takže tam je ta situace složitější, no a když jsem viděl březnový průzkum veřejného mínění SANEPu, kde se sociální demokracie nepropracovala ani přes 3 %, no tak by chlapci a děvčata měli přemýšlet, jestli je to ta správná cesta. Uvažovat o spolupráci s prezidento-tvůrci o tvorbě tak zvané moderní levice typu spolupráce s Danuší Nerudovou, nebo tedy Zelenými, myslím, že je to cesta k naprostému zániku té strany. I když ta strana nezanikne, protože má ještě miliardový majetek. Ještě někdo z toho může pár let žít. Ale fakticky pro voliče by skončila.

Ivan: Když se díváte na naše politické prostředí, dá se o něm říct, že je liberálně demokratická celá Evropa, to je takový liberálně demokratický mainstream? Já se vás zeptám, jaká levice v něm má šanci? Jestli taková ta liberální levice moderní, anebo se proti tomu prostředí má spíše větší šanci vymezit nějaká radikální levice? Dá se říct, po jaké levici je ve společnosti poptávka? Protože to také je asi důležité vědět, když se člověk pouští do takového projektu.

Jiří Paroubek: Víte, já si myslím, a také, když jsem byl v čele sociální demokracie, ta strana měla širokou podporu, někde kolem těch 30 % většinou právě proto, že si nedávala žádné nálepky. Ani liberální, ani radikální, prostě tam byli zastoupeni představitelé všech těchto názorů. Já jsem nikoho neodstraňoval z vedení, protože jsem věděl, že jak třeba Zdeněk Škromach, tak třeba Bohuslav Sobotka mají své příznivce, i když reprezentují poněkud jiné názory. Ale právě proto, v tom je ta síla. V té pluralitě je síla sociální demokracie. Tak teď zrovna zažila prohru progresivistická sociální demokratka Marinová ve Finsku, a myslím, že jí je škoda, že je škoda, že odchází z politiky, věřím, že ne na dlouho, když ta progresivistická, řekněme, to progresivistické zaměření není podle mě úplně šťastné, pokud je jenom ono, jo. Ono kromě toho samozřejmě levici ve Finsku představují bývalí komunisté, takže ti asi nejsou také unešení z toho, že Finsko se stalo zemí NATO. Takže je to asi nenadchne, žádného levičáka, když se zvyšují vojenské výdaje. Protože každý rozumně uvažující člověk ví, že když se zvyšují vojenské výdaje, tak se snižují výdaje na veřejné služby – na lidi, na vzdělání, na sociální služby, na zdravotnictví. Takže spíš by měla přemýšlet, Marinová, o tom, jak změnit postup, politický postup, tak aby z té pozice toho progresivisty se dostala do pozice takového, řekněme, široce rozkročeného politika.

Ivan: Když jsme zmínili progresivisty, zeptám se vás, zda vy vnímáte názor, že je třeba spojovat síly konzervativní levice a konzervativní pravice proti extrémnímu středu? Anebo soudíte, že je stále živé takové to úplně klasické dělení politických stran na pravici, levici, liberály, zelené?

Jiří Paroubek: No, tak já si myslím, že tady pořád je nějaké základní dělení na levici, pravici, střed – ten střed v českých podmínkách nikdy dlouho nevydržel –, ale myslím si, že rozumní lidé spolu mohou spolupracovat v rozumných otázkách. Samozřejmě na vojenské výdaje mám jiný názor nežli pravice, ale jsou zase otázky, v kterých můžeme spolupracovat. Takže proč ne.

Ivan: Chybí u nás levice, nebo chybí levicový volič? To je taky jedna důležitá otázka.

Jiří Paroubek: Tak levicový volič v zásadě existuje. Jenom část z nich už to ani neví, ale ten člověk hledá přirozeně toho, kdo bude chránit jeho zájmy. Takže, jestli je to momentálně centristické hnutí ANO, které hájí zájmy levicových a levostředových voličů převážně, tak je to možná paradox, ale tak to je. Je otázka, co bude potom, až najednou odejde z politiky Andrej Babiš.

Proklamace o hodnotové politice zakrývají nechuť řešit konkrétní problémy země

Ivan: Ještě se vás zeptám, co soudíte o politicích, kteří se hlásí k hodnotové politice – to je takový moderní slogan. Je to program, anebo je to alibi?

Jiří Paroubek: Tak já myslím, že tím zakrývají to, že vlastně nechtějí řešit konkrétní problémy, konkrétní problémy země, takže hodnoty, to je sice hezké, různé hodnoty, ale k čemu jsou hodnoty lidem, když třeba takové hodnoty, jako je svoboda pohybu, když 3/4 lidí nemá peníze na to, aby vycestovali do zahraničí na dovolenou? Takže to je takové legrační. Nebo svoboda slova, když pak stejně zjistíte, že vás někdo okřikuje, že nemůžete mluvit, že se bojíte. Podle průzkumu 50 % lidí u nás se bojí vyjádřit svůj názor.

Ivan: To je hodně špatné.

Jiří Paroubek: Je to složitější, a ti kdo mluví nejčastěji o hodnotách, tak jsou pro ty hodnoty liberální demokracie vlastně nejnebezpečnější.

Ivan: Vracíte se do politiky s konkrétním plánem, anebo jste otevřený příležitostem, připraven improvizovat, co od vás máme čekat? Co chystáte?

Jiří Paroubek: Tak, já jsem spíš udělal takový první krok. Musíme zjistit, jestli tady je poptávka po tom, aby něco takového v levé části politického spektra vzniklo, protože jinak nemá smysl, abych ve svých letech utrácel čas. Myslím si, že tady prostě něco takového chybí, a tomu bych chtěl pomoci. Ten spolek Nespokojených má svůj program politický, samozřejmě budeme na něm dál pracovat a budeme se snažit rozšiřovat do krajů svoji činnost přes koordinátory. Budeme se snažit získat lidi, kteří v politice byli, a byli úspěšní, nebo jsou úspěšní, v minulosti třeba poslance sociální demokracie, hejtmany, kteří mají ještě dnes určitou důvěryhodnost. Takže budeme se snažit to hnutí postavit, ale vidím to tak na nějakých půl roku, že bych se té práci věnoval, no a pak si udělám rezultát určitý, jestli to má skutečně smysl, nebo to nemá smysl. Takže pokud někteří lidé z těch levicových pozic, řadu z nich znám, jsou takoví, že čekají, jak se to vyvine, no tak si myslím, že čas prchá jako mrcha, když to řeknu takhle, a pokud se sociální demokracie, nebo levice nedostane do Sněmovny v příštích volbách, tak už se tam nikdy nevrátí.

Ivan: Takže sice jste stoupencem drobné práce, ale moc času není.

Jiří Paroubek: Tak nemyslím si, že není na to čas. Ale nejbližší vystoupení společné té levicové platformy by podle mě mělo být po volbách do Evropského parlamentu. Tam by se mělo ukázat, jestli jsme schopni, nebo nejsme schopni toho, dát dohromady hlasy, aby ten jeden, nebo dva kandidáti levice prošli, no a pak tedy pracovat dál. To by byla samozřejmě vzpruha, to by taky získalo určitou důvěru mezi veřejností.

Ivan: Tak já vám moc děkuji za rozhovor, přeji hodně zdaru a doufám, že se ještě uslyšíme.

Všechny příspěvky s Jiří Paroubek