Zpět

Ivan Hoffman: V tomto pořadu vedu řeč s politiky o politice, nikoliv o nich, jako politicích, ale z každého pravidla je nějaká výjimka. A myslím, že vy jste tou výjimkou. Když jsem vás sledoval na protivládní demonstraci u nás, v Kroměříži, tak jsem si povšiml dvou věcí. Za prvé, že jste političkou, se kterou se chce každý vyfotografovat, a že z vás, když mluvíte k lidem z tribuny, vyzařuje entusiasmus. A latiníci říkají: „Entusiasm virtu est“ (Nadšení je ctnost). Já si vlastně myslím, že si politiku užíváte, že jste ve svém živlu. Je to tak?

Kateřina Konečná: Asi bych lhala, kdybych řekla, že mě politika nebaví. Já si myslím, že prostě člověk nemá dělat věci, které ho nebaví. A já musím říct, že mám moc ráda setkávání s lidmi, nebo i ty demonstrace, prostě jakékoliv veřejné akce, protože mě to vlastně hrozně nabíjí. Ono to někdy vypadá, že možná já nabíjím ty lidi z tribuny, ale je to fakt naopak. Já vlastně, když třeba mám týden, kdy musím být v Bruselu, a nedostanu se domů a nemám šanci být na žádné debatě, mně to chybí, protože já jsem se celý svůj politický život snažila vlastně poslouchat lidi, abych dělala ty věci tak, jak si mí voliči, nebo lidé, kteří mi fandí, přejí. A je to taková krásná zpětná vazba. Takže já myslím, že možná jsem vypadala, že si to užívám, ale já jsem si užívala to, že i v Kroměříži se sešlo poměrně hodně lidí. Přestože byla zima, byli pozitivně naladěni. Byli takoví jako vlastně pozitivně naštvaní, chtějí něco dělat. A to, že právě víc a víc lidí chce něco dělat, chodí na demonstrace, chodí na veřejné akce, tak je vlastně skvělá zpráva, protože to prostě nemůže dopadnout špatně.

Ivan Hoffman: No, občas se najdou hodně mladí politici, jako třeba Sebastian Kurz v Rakousku, který se stal vůbec nejmladším spolkovým kancléřem a předsedou mocné Lidové strany. Jeho oslnivá kariéra ovšem, zdá se, je v jeho šestatřiceti letech v troskách. Což se vám nestalo. Co jste na rozdíl od Sebastiana udělala správně?

Kateřina Konečná: Tak já myslím, že jsem nechtěla podplácet novináře, abych špinila svou konkurenci. To je asi ten zásadní problém Sebastiana Kurze. Takže, já nevím. Já jsem samozřejmě jeho kariéru sledovala, byla hodně probíraná i u nás, ale já si troufám říct, že se snažím být sama sebou. Věci, které říkám, tak těm věřím, neslibuji nemožné, vím jak na to, a to je asi nejvíc. A rozhodně nepoužívám, a jsem vlastně velmi citlivá na to, když někdo na mě zkouší takové ty nefér metody, protože si myslím, že se to tomu člověku prostě musí vymstít a že se mu to někdy vrátí. Takže nejenom, že je nepoužívám, ale velmi rychle odchází lidé, kteří to třeba zkouší na mě. Takže takhle to asi je. Ale myslím si, že jsem nikdy neměla tendenci hrát tu vysokou hru, kterou hrál Sebastian Kurz, a bylo to vlastně jen o nějakém politickém zisku a vítězství. Já si myslím, že vám lidé prostě buď věří, a ten hlas dají, anebo vám nevěří, ale pak nemáte v politice co dělat.

Antikomunismus je u nás hodně zažitý. Mám občas pocit, že jsme snad před rokem 89 byli zemí disidentů a že se nic nepostavilo, nic nedělalo.

Ivan Hoffman: Vy jste se předsedkyní strany stala poté, co KSČM vypadla z parlamentu. Musela jste o to předsednictví bojovat, anebo na vás zbylo?

Kateřina Konečná: To nevím, jestli na mě zbylo. Samozřejmě jsem se o to pokoušela už před tím, protože jsem byla místopředsedkyní a po tom vlastně prvním velkém volebním neúspěchu, ze kterého myslím, že jsme si měli vzít ponaučení a neudělali jsme to – to bylo po krajských volbách v roce 2020 – tak jsem jako jediná místopředsedkyně rezignovala, protože já jsem za to prostě z pozice vedení cítila svou odpovědnost. A když vlastně potom přišly výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, tak to bylo spíš o tom, já jsem tehdy byla v Praze, když se to vyhlašovalo, a viděla jsem obrovskou rezignaci v očích spousty kolegů, kteří prostě říkali: „A co bude dál?“ A já jsem měla pocit, že ta myšlenka, a ten náš program, a ty věci, které jsme prosazovali, které se často podařilo i dále prosadit, by si je potom z té kampaně usurpovali i jiní, tak prostě mají mít i následovatele. A asi i z pozice toho, že jsem vlastně zůstala jedinou ústavní činitelkou v té funkci, tak to bylo tak trošku přirozené. Byť to rozhodně nebylo jednoduché a myslím, že protikandidáti také nebyli nějací outsideři, a velmi si jich vážím…

Ivan Hoffman: Já jsem tehdy tipoval spíše Josefa Skálu, že převezme to předsednictví. Tak pro mě to bylo trochu překvapení.

Kateřina Konečná: Tak já – to byste se musel zeptat delegátů – já jsem prostě nabízela nějakou reálnou vizi, kam tu stranu posunout. A zároveň ale vizi, která je o obrovském množstvím práce, které chci po svých spolupracovnících a kolezích. Já rozhodně nejsem člověk, který by řekl: „Tak mě zvolte a budete mít pohodu.“ Naopak. Ale řekla jsem to férově hned na začátku a byla pro mě vlastně čest, že to tak dopadlo. A že se ti delegáti… protože já chápu, že když mě ti lidé volili, tak souhlasí s tím, jakým způsobem tu stranu vést a kam ji posunovat. A to znamená, že vlastně jsem získala tu důvěru, abych se mohla realizovat.

Ivan Hoffman: Napadlo vás, že vám ke zvolení mohlo pomoci, že jste pro antikomunisty špatný terč?

Kateřina Konečná: Já myslím, že nejsem špatný terč. Já myslím, že každý člověk, který se hlásí ke komunistické straně, nebo s ní má jakékoliv vazby nebo třeba i vystupuje na demonstraci, kterou pořádáme, tak je pro hloupé antikomunisty prostě dobrým terčem. Ten antikomunismus je prostě fakt zažitý. Já mám občas pocit, že my jsme před rokem 89 byli zemí disidentů a že se fakt nic nepostavilo, nic nedělalo. Že tady vlastně většina národa nežila normální spokojený život, kdy nemusela mít tedy dvě práce. Měla nějaké jistoty. Věděla, že má na to, aby dítě jelo na tábor, aby mělo na školní obědy a podobně. Je to prostě šílené. Jako pro mě je vlastně šílené to, že ti antikomunisté nemají nic jiného než ten antikomunismus. To není o žádné konkrétní kritice. KSČM se omluvila. Poučila se z chyb své předchůdkyně. Myslím, že máme reálné programy.

Já chápu, že řadě lidí musím vadit, zvláště vysoce postaveným lidem. Protože ano, já si nechci brát servítky s tím, že progresivní zdanění, že zdanění bank, energetických společností, farma firem, telekomunikačních společností je něco, s čím je třeba něco udělat. Nechci, a zcela otevřeně říkáme, jako komunisté, že je třeba bojovat s vyváděním dividend. To znamená, chápu že škodíme vlastně těm, kteří vlastní média, kteří si je vlastně platí a vytváří antikomunismus v médiích. A že tito lidé nás nikdy podporovat nebudou. Ale to je přesně ten antikomunismus, který vlastně oni používají vůči nám. Ale když se podíváte do našeho programu, tak já opravdu nevím, co je na něm špatně, kromě toho, že ano – my tady nejsme pro 10 % nejvýše postavených lidí v této společnosti, ale snažíme se, aby normální život mohlo žít 90 % lidí z té společnosti. Ale rozumím tomu, že vlastně to těm lidem vadí. Protože já, když s některými z nich se potkávám i ve svých funkcích, tak mi říkají: Ježíšmarjá, kdyby vy jste přišli v noci, tak nám všechno vezmete a budeme muset platit daně. Tak chápu, že jejich osobní zájem, a pokud mají vazby do médií, tak ten zájem prosazují třeba skrze média, a skrze různé pořady, kterých je u nás neskutečné množství, pořád ještě. Kdy prostě potom vlastně naznačují, jako… nebo dávají do podvědomí těch lidí, že komunisté jsou špatní. Ano. Pro tyto lidi jsou. Protože já si myslím, že tito lidé by se solidárně měli podílet na tom, aby se nám všem žilo správně. Je to možná – někdo by řekl naivní myšlenka –, ale já si za ní stojím, protože bez toho to prostě nepůjde. Já si myslím, že se kapitalismus jako takový prostě přežil. Ukazuje se to v každodenní realitě, kdy i prostě v tom skvělém kapitalismu naráz lidé nemají dobře placenou práci. Lidem chybí léky. Chybí jim prostě… Mají předražené potraviny. Mají předražené energie. Přemýšlí, jestli mohou večer zatopit. To pak prostě ukazuje na ty obrovské nedostatky, před kterými my jsme varovali celou dobu. Ale chápu, že to řadě těch vysoce postavených, kteří potom ovlivní veřejné mínění, vadí.

Nehledě na rozdílné programy je důležité se spojit proti této vládě, donutit ji k demisi. Pak si to to rozdejme ve volbách.

Ivan Hoffman: Problémem KSČM – teď se dostanu trochu k té technice, technologii moci – byl v parlamentu nulový koaliční potenciál. Jak jste na tom jako strana mimoparlamentní? S kým se bavíte? Kdo se vám vyhýbá?

Kateřina Konečná: Já musím říct, že jako předsedkyně jsem zvolila taktiku, že já nejsem ta, která by říkala, s kým ne, ale snažím se hledat to společné. Protože, když se podíváme, jak se vlastně dostaly k moci strany „pětidemoliční“ vlády, tak to bylo o tom, že se spojilo nemožné. Když si vezmu třeba názor na homosexuály a na rodinu topky a lidovců, tak byste si řekl, že v životě nemůžou být prostě v jedné koalici. Ale je spojovala moc a chuť po moci a peníze, a já si myslím, že nás by měly spojovat programové věci a ideály, to znamená, já se snažím otevřeně, velmi otevřeně se bavit úplně s každým.

My si samozřejmě uvědomujeme, že náš koaliční potenciál je velmi složitý. Z druhé strany myslím, že i svou prací a prací tady našich zastupitelů třeba v krajích nebo obcích se snažíme dokazovat, že jsme prostě strana, která ano, má levicový program, za tím programem si dost tvrdě stojí. Ale pokud má někdo podobný program, nebo má programové priority, tak jsme schopni spolupracovat. A troufnu si říct, že my jsme vlastně partnery, kteří nezrazují, kteří neslíbí voličům něco, co potom nesplní, tak jak jsme viděli třeba u některých jiných levicových stran. Takže myslím, že je to hodně na nás, abychom si vypracovali zpátky pověst, že ten potenciál máme, a aby si nás lidé vážili právě za to, že nezrazujeme a nevyměňujeme ten náš potenciál za nějaké jednoduché kšeftíky nebo funkce v dozorčích či správních radách. Ale určitě bych vám podepsala to, že je to velmi složité.

Každopádně já dneska mluvím s každým, já třeba když se bavím, když se vrátím k demonstraci, na které jsme se potkali, tak my jsme se jako KSČM, jako jediná levicová strana, účastnili opravdu všech demonstrací, které proběhly proti této vládě, protože je podle mě neskutečně důležité se spojit proti této vládě. Pak si to klidně rozdejme ve volbách. Ale prostě nějak velmi znepříjemnit život této vládě, ideálně ji donutit k demisi, je podle mě základ. A kdyby každé jednání, tak jak někteří mí kolegové z jiných stran, začínalo tím: „Ale s tímhle se bavit nemůžeš, protože něco, a protože kdysi v historii“, tak by se prostě nikdy neposunulo. To znamená, já se snažím to stavět na tom programu, na tom, co je třeba udělat pro tu republiku a pro tu společnost a na lidech, které mám kolem sebe a pevně věřím, že se nám to bude dařit a daří, a že budeme schopni se dohodnout s řadou třeba i menších stran na tom, že prostě nějaký koaliční potenciál je nutný kvůli jakýmkoliv následujícím volbám.

Ivan Hoffman: Jaroslav Foldyna, dříve sociální demokrat, dnes poslanec SPD, se nechal slyšet, že proti současné vládě je schopen se spojit i s Luciferem. Napadá vás nějaký Lucifer, se kterým byste proti Fialovi byli ochotni se spojit jako komunisté?

Kateřina Konečná: Třeba právě s Foldynou.

Ivan Hoffman: Jasně. Mně se tedy ten příběh moc nelíbí, podle mě by se s Luciferem neměl spojit vůbec nikdo, ale on to asi myslí obrazně.

Kateřina Konečná: Já jsem to teď taky samozřejmě myslela s nadsázkou, protože prostě Fialova pravicová vláda je pro naši zemi takovou pohromou, že kdyby to bylo o spojení s ďáblem, a byla by to ta jediná cesta, jak se jí zbavit, tak musím říct, že bych navrhovala, ať to uděláme, protože… Právě pro to, co jsem říkala, že bych se taky dokázala spojit, než naši zemi ovládnou a zbídačí, a každý další den ji zbídačují víc a víc. Možná je prostě realita, že jiné řešení proti tomu, nebo jiná obrana proti tomu, než právě spojenectví opozice, není. Takže mě moc mrzí, že třeba se v tuhle chvíli neumí na tom spojenectví domluvit dvě nejsilnější levicové strany, tedy sociální demokracie a my, protože tam ze strany sociální demokracie o to není zájem. Ale z druhé strany sociální demokracie není jediná, která charakterizuje nebo zastupuje levicové voliče. To znamená, když nechce, dobře, ať si hrají své hry se svými sponzory a podobně, ale my v tomhle nebudeme souhlasit, nebo nebudeme jim jakkoliv pomáhat. Každopádně myslím, že ta situace je opravdu tak dramatická, že kdokoliv odmítne spojenectví, tak je v podstatě ten, který podporuje to, co se dneska v naší zemi děje. Protože zodpovědností každého z nás politiků je se spojit a zkusit udělat všechno pro to, aby ta vláda co nejdříve skončila.

Kapitalismus nefunguje, nedokáže zajistit lidem důstojný život. Dennodenně se o tom můžeme přesvědčovat.

Ivan Hoffman: Když se dívám do budoucnosti, tak určitě je důležité, jakým způsobem se bude vyvíjet ta úplně nejmladší generace. Jak bude volit. Jaké bude zastávat hodnoty. Když se podívám na tu její angažovanou část, anebo když vy se na ní podíváte: Umíte si představit, že se taková ta radikální mládež přestane lepit k asfaltu kvůli fosilním palivům a začne se lepit kvůli sociální spravedlnosti? Umíte si to představit?

Kateřina Konečná: Tak oni to lepení do asfaltu si vykládají jako svou formu sociální spravedlnosti. Jenom takzvaná nová levice nechává a nehájí ta práva pracujících, ale našli si jiné opodstatnění pro nutnou změnu systému. Ono k té změně systému dochází na různých úrovních. Já bych byla ráda, aby se komunisté vrátili k tomu, že budou pro ně primární práva pracujících a normální život, slušný život většiny obyvatel naší země. Základem každopádně, jak jsem řekla, určitě každý z nich má nějaké ideály a já myslím, že každý mladý člověk byl v nějaké své fázi nějakým způsobem prostě radikální a rozhodně to pro mě není o tom, že bych s těmito lidmi neměla diskutovat, mluvit, a neměla se snažit o to, aby třeba i oni byli v nějakém spojení. Protože prostě jsou to přeci jen lidé, kteří také bojují proti stejnému systému, proti kterému bojujeme v tuhle chvíli my.

Ivan Hoffman: Dnešní strany, řekněme liberální anebo kapitalistické, tvrdí, že komunismus je pasé. Že je pryč. Že to je vlastně myšlenka stará. Totéž ale kdysi říkali komunisté o kapitalismu. A ten se z propadliště dějin u nás znovu vynořil. Ludvík Vaculík kdysi řekl, že komunismus je pryč, ale důvody, proč vznikl, jsou tu znova. Co z toho vaculíkovského konstatování pro vás plyne?

Kateřina Konečná: Tak kapitalistické strany tvrdí, že komunismus je pasé, tak já bych jim chtěla vzkázat, že ať si tvrdí, co můžou. Ale když každodenně nám svojí vlastní politikou dokazují, že to není pravda, tak to je také pasé. To znamená, když vezmu ten Vaculíkův citát, tak je to přesně o tom. Ty důvody pro to mění ten systém, který dneska prostě evidentně nefunguje, protože nedovede zajistit základní hodnoty v lidství. Nedovede prostě zajistit to, aby ti lidé měli svá práva, svou důstojnost, to prostě je faktem. Zažívá to každý z nás. Já právě když jezdím právě na debaty, tak ty některé příběhy jsou šílené. Opravdu šílené, protože to prostě, když se potkáváte s lidmi, kteří pracují, velmi často mají třeba i dvě práce, a nemají třeba na léčbu svých dětí. Když si teď vzpomenu takové to vybírání na různě nemocné děti, kterým prostě neproplácí pojišťovny lázně, na které se musí skládat společnost, to je prostě nehumánní. To je prostě něco, s čím já se nedovedu ztotožnit, že ve společnosti, která si říká, že je vyspělá a rozvinutá. Jak je toto vůbec možné? A toho je kolem nás. A každý má toho kolem sám sebe desítky.

Jako chvíli, kdy vám maminka brečí, že nemá léky, které jsou životně důležité pro její dítě, nebo že… nevím, musí zorganizovat sbírku, aby měla na léčbu svého dítěte, to je přeci něco, co jako nikdo nemůže považovat za vyspělou společnost. To je prostě jenom o tom, že se ty peníze evidentně ztrácí někde v nějakých lobbistických centrech, někde tam, kde každý má svého kamaráda. A prostě nejdou tam, kam mají jít. Protože jsem přesvědčena o tom, že když by se chtělo, tak těch peněz na to, aby se těm lidem žilo dobře, je v této společnosti dostatek. Takže já myslím, že nám kapitalisté každý den svou prací ukazují, že to prostě není pravda.

Bohatí bohatli i během covidu a energetické krize, zatímco národ chudne. Není normální, že je milion lidí v desetimilionové zemi pod hranicí chudoby.

Ivan Hoffman: Jak tohle říkáte, tak mě napadl takový citát Antonia Gramsciho – italský komunista kdysi říkal, že úroveň společnosti se nemá měřit podle těch nejvyspělejších, ale podle těch úplně posledních.

Kateřina Konečná: Ano, a to stále platí.

Ivan Hoffman: Něco na tom asi je.

Kateřina Konečná: Ne, ne, ne. To stále platí. A bohužel těch posledních ale v této republice přibývá. Ono přibývá majetku těch nejvyšších nebo těch nejvýš na té stupnici, tak jejich majetku přibývá také paradoxně v době krize. Ti nikdy nezchudli, ať tu byla covidová krize, byla energetická krize. Tak data ukazují, že prostě ti si jenom vydělávají víc a víc. Ale kdo chudne, je národ. A každý další měsíc jsou tyto statistiky a já je sleduji velmi podrobně. Prostě není normální, že z desetimiliónové země milión lidí žije v chudobě nebo na hranici chudoby. To je prostě něco, co je principiálně špatně, a jestli to někomu vyhovuje, protože má pocit, že to z těch lidí potom dělá nějaké loutky nebo otroky toho systému, tak já mu vzkazuji, že pro mě to normální není a vždycky budu bojovat za tyto lidi a vždycky budu bojovat za to, aby se mohli zvednout a žít normální život.

My jsme zemí všech „NEJ“. Máme nejdražší energie, plyn, bydlení a potraviny, ale i nejnižší minimální mzdy a nejhorší vládu.

Ivan Hoffman: Ono se říká, že nelze vstoupit podruhé do stejné řeky. Možná, že to platí i v politice. Lidé přece jenom čelí jiným výzvám, než byly před Listopadem, řešíme jiné problémy, taky nás něco jiného rozčiluje. Co lze podle vás z toho starého, když to řeknu, komunistického know-how zrecyklovat? Co může fungovat, a co už ne?

Kateřina Konečná: Já myslím, že sociální spravedlnost a důraz na ni, na to, aby se prostě žilo v té společnosti, té většině normálně, tak je něco, co prostě musí fungovat, pokud ta společnost se má nějak vyvíjet. Prostě ve chvíli, kdy uděláte z těch lidí levnou pracovní sílu, kdy jim ani to, že chodí do práce, prostě nezajistí základní živobytí, kdy důchodcům berete peníze, na které mají nárok, a ve stejný den nebo týden na to jste schopni schválit dvojnásobek peněz na zbraně, tak je prostě něco špatně. A to jsou všechno principy, na kterých sociální spravedlivá společnost stojí a na kterých si trvám také já. To znamená bezplatné školství, zdravotnictví a dobře placená práce.

Já si pamatuji, tak nám v roce 1989, a bezpochyby nebudu sama, já si to tedy pamatuji až z toho, že jsem si to tedy zpětně pouštěla, protože mi bylo v roce 1989 asi osm let. Ale když nám slibovali všichni, že budeme žít na úrovni Německa a budeme mít německé platy, 33 letech máme prostě… pořád tam chybí třetina německých platů. O tom, kolik berou naši důchodci, se radši ani nebavím, a o tom, jakou mají jistotu v tom životě, tak o tom se vůbec nebavím, protože pokřivené české zákony jsou prostě pokřivené české zákony. Prostě za 33 let zvládli tuto republiku rozprodat, zvládli ji dát lidem, kteří neměli zájem na tom, aby se třeba pokračovalo v některé výrobě, zvládli si prostě rozdělit různé systémy… Teď je obrovský útok zpátky, a bude to podle mě jenom další součást těch balíčků, bude samozřejmě útok třeba na zdravotnictví, protože ano, to pořád ještě z větší části máme nějakým způsobem veřejné, a to je věc, kde k té liberalizaci dochází většinou v těch západních zemích právě v těchto krizových situací, když se řekne: „Tak, kde bychom ještě vzali?“

A já si prostě myslím, že je to o tom, že ano, komunisté musí pracovat v nové době s novými metodami práce, ale ty programové cíle máme prostě stejné, a to je to, aby se pracovitým a slušným lidem z naší země žilo dobře. A to si myslím, že na tom se nic prostě nemění a za to budeme bojovat. A jestli to někomu vadí, což chápu, že vadí, protože bychom možná sebrali ten zisk těm, kteří na úkor pracujících vlastně vydělávají, tak tomu sice rozumím, ale to pro mě není argument, proč to nedělat. Ale já se opravdu i po tom, co ta vláda připravila minulý nebo předminulý týden, tak se prostě zoufale bojím toho, že opět vláda připravila balíček, který okrade a ošidí osmdesát procent naší společnosti, a na ty nejbohatší opět nesáhla. Tak ano. Tak takhle já si to prostě nepředstavuji a budu dělat všechno pro to, aby se tomu zabránilo. Protože já nechci, aby lidé, kteří už dneska jsou někde na hranici toho, co jsou schopni zvládnout, tak nám spadli právě třeba do té hranice chudoby.

My jsme zemí všech NEJ. My máme nejdražší ceny energií – na paritu kupní síly –, nejdražší ceny plynu, my máme téměř nejdražší bydlení, třeba v Praze, obecně z velkých měst, ale máme také jednu z nejnižších minimálních mezd, a já vždycky dodávám, že máme nejhorší vládu, máme jedny z nejdražších potravin, nejméně kvalitních potravin v Evropě. To je prostě realita, ve které žijeme. A já tohle nechci. Tohle je pro mě prostě nepřípustné. Proto v té politice jsem, proto se ji snažím dělat. Protože mám pocit, že musí být někdo, kdo bude nastavovat zrcadlo těm nahoře a kdo jim bude umět říct: „A dost!“.

V tichosti, bez diskuse a za nezájmu médií se dojednala obranná smlouva s USA s naprosto šílenými ustanoveními, která z nás dělají občany druhé kategorie ve vlastní zemi

Ivan Hoffman: Byly doby, kdy se komunistická strana mohla opřít o experty a odborníky ze svých řad. Jak jste na tom vy jako předsedkyně? Máte k ruce kvalitní národohospodáře, krizové manažery, experty na politický marketing, anebo budete muset takový silný, kvalifikovaný, odhodlaný tým sama vybudovat? Jak na tom jste?

Kateřina Konečná: Já bych řekla půl na půl. Určitě máme na ty základní věci lidi, kteří jsou zkušení, mají řadu životních zkušeností, pracují nebo pracovali třeba v té konkrétní profesi, což je strašně dobře. To znamená, když se mě zeptáte na dopravu, na energetiku, na něco, tak mohu zvednout telefon a zeptat se ho, jak to je.

Z druhé strany ale, a teď možná vaše rádio – nabídka: Kdyby komukoliv ty naše programové cíle byly blízké a chtěl nám pomoci s tvorbou toho programu a s tím, jak to třeba ještě více rozklíčovat, jak to ještě více udělat do detailů nebo kdyby tam něco chybělo, co si myslí, že by tam mělo být, tak já tady nedám svůj telefon, ale je možné mě najít různě na sítích, a moc ráda takovou nabídku přijmu. Protože já si myslím, že je to o tom, že čím více hlav, tím více se ví, a tím méně se potom dělají chyby. A neříkám, že ty lidi nemáme, ale každopádně naše dveře jsou otevřené pro všechny, kteří by nám s tím chtěli pomoct. A myslím, že takových lidí je docela dost, kteří mají zajímavé myšlenky a nápady. Ty mi poměrně dost chodí třeba do mailů anebo na sociální sítě, a vždycky se snažím s těmi lidmi potom kontaktovat, protože mi přijde fajn, že to jsou velmi často lidé z praxe. Oslovují nás i třeba menší podnikatelé, střední podnikatelé, lidé s OSVČ a podobně. A je to přesně o tom. Oni si ty své příběhy žijí a oni tuší, co by se mělo změnit, daleko lépe, než to samozřejmě můžu tušit já, protože v té pozici nejsem. A já se vždy snažím velmi pečlivě naslouchat a do těch věcí i zapracovávat potom a spolupracovat s nimi i dál. Takže kdokoliv je vítán.

Ivan Hoffman: Jste hlasitou odpůrkyní obranné smlouvy se Spojenými státy americkými. Realistické je ale předpokládat, že ji vládní koalice prosadí, ona se vlastně na názor opozice a občanů moc neohlíží. Tak aniž bych se ptal na to, co je na ni špatně, tak spíše se vás zeptám, jestli podle vás existuje šance, že se tuto smlouvu podaří po pádu proamerické koalice vypovědět. Anebo je to smlouva na „věčné časy“?

Kateřina Konečná: Já se vždycky snažím dodávat optimismus, protože říkám, že my politici, zvlášť opoziční, jsme občas velmi negativní, a příliš negace taky není dobře, ale u této věci ten optimismus dodat neumím, a právě proto se o ní snažíme tak mluvit. Zaprvé, jestli jste si všiml, tak ta smlouva byla vyjednána úplně tajně a v podstatě i do dnešního dne, to znamená tři, čtyři týdny po jejím zveřejnění o ní média v podstatě mlčí. Ta mediální hradba je neskutečná. Když se o ní píše, tak pouze v superlativech, žádná diskuse, žádné argumentační věci. Já jsem tedy jediný článek, který jsem četla, byl pana ústavního soudce, tuším, Koudelky, který napsal na iDnes, kde rozebral právě to, jak zásadní dopad na suverenitu naší země ta smlouva bude mít. Je to jediný odvážný právník, kterého jsem já měla šanci číst. Nechci nikomu škodit, ale rozhodně jich nebyly desítky ani stovky. Ale když vám i ústavní soudce je schopen napsat, co všechno rizikového v té smlouvě je, tak je vlastně divné, že to vůbec nezajímá české novináře. Oni úplně ztratili svou kontrolní funkci. V těch hlavních mainstreamových médiích v podstatě jedou pouze vládní politiku a nezajímá je žádný opoziční názor, i kdyby měla stokrát pravdu.

Ivan Hoffman: Což je zajímavé, protože když se jednalo o americkém radaru kdysi, tak ta situace vypadala podstatně jinak, a tehdy se ta diskuse vedla. Já si pamatuji, že se kladly argumenty pro, argumenty proti. Máte pravdu, že dnes ta debata vlastně příliš neprobíhá.

Kateřina Konečná: Možná se podívejme, kdo tehdy jaká média vlastnil, a kdo je vlastní nyní. Ono je to samozřejmě o těch vlastnících médií, co vám dovolí či nedovolí. A prostě ve chvíli, kdy dnes nemáte v podstatě jeden jediný český deník. Prostě všechny jsou v nějakých rukou zahraničního kapitálu nebo nějakých oligarchů, tak je samozřejmě ta reakce jasná. Ale vrátím se k tomu. Ta smlouva se uzavírá na minimálních 10 let. To je jak vypovědět smlouvu? Já neříkám, že je to nemožné, ale bude to chtít hodně tvrdou vládu a s velmi silnou podporou, aby to s těmi Američany vůbec začala vyjednávat.

Ale z principu té smlouvy, kromě toho, že nás okrádá o suverenitu, a jsou tam prostě šílenosti a z vojáků americké armády se v podstatě stávají občané první kategorie v České republice, když to zjednoduším. Protože my, Češi, budeme až ta druhá kategorie. My totiž daně platit musíme a nemůžeme si vozit a převážet tak úplně a skladovat vojenský materiál, jaký chceme, aniž bychom to komukoliv dali na vědomí a řadu dalších ustanovení té smlouvy. Tam je kromě toho, že musíme dávat, nebo že třeba obce a kraje budou muset dávat majetek k dispozici a podobně. To jsou fakt šílenosti. Pak je tam ta poslední klauzule. To znamená smlouva se uzavírá na 10 let. Po těch deseti letech může dojít k jejímu vypovězení a trvá to dalších rok. Takže vlastně na 11. Já vůbec nejsem optimista v tom, že by se našla tak silná vládní koalice v jakékoliv fázi, která by byla schopná tohle zvrátit, byť budu dělat všechno pro to, aby to tak bylo, protože já prostě nechci smlouvu, kde se vzdávám suverenity naší země. A přijde mi vlastně šílené, že kdokoliv z těch takzvaně konzervativních pravičáků, kteří nám tady tvrdili před volbami, jak jdeme cestou na Západ a podobně – tak jak dneska jim vůbec nevadí, že se té suverenity naší vlastní země a zákonů této země prostě… protože ta obranná smlouva je nad zákony naší země, tak se prostě benevolentně vzdávají, a ještě se vám smějí.

A ve chvíli, když jste proti té smlouvě, tak zase když jsme u toho nálepkování, tak jediné, co jsou schopni říct, že jste proruský troll. Nebo dezinformátor. Nebo já nevím, dezolát, nebo něco podobného. Mně tedy někdo na Twitteru říká, že jsem „Dvorní dáma dezolátů“. Já se k tomu hrdě hlásím. Jsem chcimír a jsem dvorní dáma dezolátů. Respektive mně by stačilo, že jsem ten dezolát. Ano. Já tady nechci žádné cizí vojáky na našem území, a už vůbec ne v postavení, které prostě není adekvátní k té situaci. My, když bych přišla na argument NATO, tak my máme smlouvu SOFA, která upravuje pobyt vojáků NATO na našem území. Ale tam jsou práva i povinnosti. My v podstatě dáváme americkým vojákům a zpravodajským službám práva, a na sebe přebíráme jako národ ty povinnosti. Co všechno jim máme umožnit k tomu, aby se jim u nás žilo dobře. Tak fakt ne. Jako na věčné časy a nikdy jinak s žádnou cizí armádou. S žádnou. To znamená, jako ty hloupé nálepky, které kolem toho fakt nejsou o tom, že se jedná o Američany, protože kdyby tahle smlouva byla takto uzavřená s jakýmkoliv státem ve světě, tak budu protestovat úplně stejně, jako protestuji teď.

Dáváme Američanům bianco šek na deset let bez jistoty, že si nezvolí nějakého „magora“, který využije naše území k rozpoutání 3. světové války

Ivan Hoffman: Vy sedíte a telefonujeme si s Evropským parlamentem. To znamená, že o zahraniční politice hodně víte. Pohybujete se v ní už nějakou dobu. Jak je to obecně s vypovídáním nevýhodných – říkám nevýhodných mezinárodních smluv, respektive s takovou tou obnovou státní suverenity, pokud je už jednou ztracena? Je to složitý proces, anebo stačí prostě říct: Končím, tato smlouva je nevýhodná a dál ji neplním a hotovo?

Kateřina Konečná: Vzhledem k tomu, jak je to v té smlouvě nastaveno, tak by s tím museli souhlasit i Američani.

Ivan Hoffman: Já myslím teď obecně i smlouvy jiné, které… protože těch nevýhodných smluv se ukazuje, že už jich je hodně.

Kateřina Konečná: Vždycky ta smlouva je uzavřena mezi dvěma stranami či více stranami. Vždycky se uzavírá na nějakou dobu s možností nějaké opce. To znamená prodloužení, případně vypovězení a vždycky je to o tom, že se ty strany musí dohodnout. A když se vrátím k té naší smlouvě, tak i kdyby v České republice vládl fakt jako… vládla uvědomělá vláda, která bude chtít tomuhle učinit přítrž, a bude chtít říct ne, takhle to nechceme, tak pak je to o tom, že s tím budou muset souhlasit i Američané. Fakt si myslíme, že se Američané sami vzdají něčeho, co je pro ně tak neskutečně výhodné? A v podstatě jim otevírá další geopolitický prostor, kde můžou jejich armády, jejich vojáci, kde můžou mít uskladněné, kdo ví co. Já teď vůbec nechci spekulovat, co všechno, protože my se to vlastně nikdy nedozvíme. Ani vláda se to nedoví. Ani to nemusí nikomu hlásit, co v těch skladech budou mít. Oni vlastně teď nepotřebují základny. My jim dáváme jedenáct vojenských prostorů, kde můžou mít cokoliv, a do kterého nebudeme mít přístup. Ale byl by to bláznivý nárok, který by to byl. Mě spíš fascinuje to, jak poslouchám od svých pravicových kolegů především, jak je to vlastně dobře, jak ta Amerika je pro nás ten vzor. Když se teď úplně oprostím od toho, kolik lidí tam nemá základní zdravotní pojištění a v jakých podmínkách jejich národ z velké části žije, tak pak se ale ptám, kde mám jistotu, že za deset let v Americe nebude zvolen, s odpuštěním, nějaký magor, který bude chtít rozpoutat třetí světovou a v podstatě toto území může použít jako území, které k tomu prostě využije?

Ivan Hoffman: Máte pravdu, že o tomhle se doopravdy nemluví.

Kateřina Konečná: My se furt díváme na to, co je teď, ale já dávám na deset let někomu bianco šek, že tam bude vládnout někdo normální a že budeme doufat, že americký zájem nebude ničit půlku světa. Ale jak vím, že se to nestane? A co potom udělám s tím, když se to náhodou stane s touto smlouvou? Vůbec nic. A to je ta šílenost celé té smlouvy. To je ten úplně jiný level uvažování, jenomže politici v České republice obecně vůbec neuvažují dál než hranice svého zvolení. To znamená, ty maximálně čtyři roky, teď už tedy asi dva roky. A je jim úplně jedno, co s naší zemí bude za nějakých deset let.

Evropa by měla přestat být apendixem USA a rezignovat na sny o federalizaci

Ivan Hoffman: Já bych teď obrátil pozornost ještě na Evropskou unii a rovnou se vás zeptám, jestli podle vás ty dnešní geopolitické turbulence, svět se nám před očima mění, jestli to podle vás Evropská unie ustojí, přežije. A v případě, že ne, jestli by takový rozpad Evropské unie, nějaká její fragmentace, byla pro Českou republiku hrozbou, anebo nadějí. Jak to vidíte?

Kateřina Konečná: Příležitostí.

Ivan Hoffman: Příležitostí?

Kateřina Konečná: Za prvé. Pokud Evropská unie nepřestane být apendixem Spojených států amerických, protože si určitě, stejně jako vaši posluchači všímáme, že v podstatě dnešní Evropská komise je pouze loutkou v rukou Spojených států. Oni udělají velmi často do dvanácti až dvaceti čtyř hodin to, co po nich Američané chtějí. Takže kdybychom se bavili o tom, že bychom my byli schopni být suverénní, partnerské spojenectví států, tak to může být velmi zajímavé. Já tady zatím v Evropské unii, bohužel musím říct, nevidím v čele politiky, kteří by měli tu sílu takto fungovat a jednat, což neříkám, že nemusí přijít po příštích evropských volbách, které jsou za rok, téměř přesně za rok od toho, co spolu mluvíme, kdy se ty věci můžou začít měnit. Zatím ta tendence, jak Komise, tak Evropského parlamentu je jít spíše tou cestou federalizace, se kterou já vůbec nesouhlasím, a myslím, že je velmi chybná, protože my jsme nějaké společenství národů, ale národů příliš odlišných na to, aby si kdokoliv jinak, než naivně mohl myslet, že to může fungovat jinak než tak, že nám bude vládnout Německo, Francie, Španělsko, Itálie – a všichni ostatní budeme v nějakém podřízeném postavení.

A když se bavíme o tom potenciálním rozpadu. Já si myslím, že v ideálním případě, a je to také jedna z věcí, která se tady velmi často diskutuje, je samozřejmě to, že zaprvé my západní státy nebo ty zakládající členy Evropské unie dost štveme, jako ty nově příchozí, to si zase přiznejme, že jsme spíš „trablmejkři“. Takže by vlastně vzniklo nějaké užší společenství těch západních zemí, a pak by samozřejmě ale vůči tomu bylo fajn, kdybychom se uměli dohodnout minimálně ve V4, nebo ve středoevropském prostoru. To znamená třeba ještě s Rakouskem na tom, že bychom také uměli udělat spojenectví, které by bylo vzájemně výhodné, a zároveň by neomezovalo suverenitu a nebralo suverenitu jednotlivým státům. To si myslím, že je jakoby možná cesta. Když by to k nějakému rozpadu směřovalo, tak aby ty země nezůstaly úplně sami, ale mělo by to být položeno na jiných základech, než je Lisabonská smlouva. Protože peklem celé současné situace v EU je samozřejmě Lisabonská smlouva, kterou už neměla vláda tehdejší České republiky vůbec odvahu předložit občanům k posouzení, tak ještě aby měla, když v roce 2004 nebo 2003 rozhodovali o úplně jiné Evropské unii, než se z ní stala po Lisabonské smlouvě, kdy tady opravdu vládne nikým nevolená Evropská komise. Někdy se tady připravují věci, které prostě zasahují život nás všech, a myslím si, že to prostě není ok.

Já nemám nic proti rovnoprávné spolupráci jednotlivých států. Dokonce si myslím, že v dnešním světe je velmi potřebná, ale z druhé strany, co se tady dneska děje, tak si myslím, že se zvrhává v něco… Já si prostě nechci nechat ničit evropský průmysl a evropské zemědělství jenom proto, že někdo tady na Komisi si sní své pohádky nebo někomu něco slíbil nebo je ovlivněn nějakými lobbistickými skupinami. Já myslím, že je obrovská chyba, jak i česká vláda a všechny české vlády – já tedy teď musím říci, abych nenadávala jenom na tu současnou – ale všechny české vlády obecně po celou dobu našeho členství v Evropské unii měly tendenci, buďto si jí moc nevšímat, a tak nějak tiše přijímat, co přichází, anebo se občas postavit na zadní, ale nedotahovat to do konce. Já, když vidím, jaké výjimky si tady umí vyjednat, třeba z legislativy, Poláci, ale i státy stejné velikosti jako jsem my, Finové a další, Rakušáci, tak já si prostě myslím, že my jsme neměli vládu, která by byla připravena na to, že je součástí nějakého společenství, kde se prostě vyjednávat musí, anebo to dopadne blbě. A díky tomu prostě jsme se, a dokonce jsme teď, abychom to úplně dotáhli do dokonalosti, tak vláda Petra Fialy v rámci předsednictví byla schopná vyjednat a podepsat velkou část toho šíleného Green Dealu, který je ale likvidační pro nejen český, ale i evropský průmysl obecně. To znamená, my místo toho, abychom se trochu postavili na zadní a řekli: A dost! A dobře, pokud to takto chcete, ale pro Českou republiku v tomto případě bude platit toto, toto, toto. Respektive třeba tohle, tohle a tohle nebude platit. Tak my jsem ještě tiše seděli v koutku, pak jsme měli ty silácké řeči v České televizi, jak to proběhlo, ale nikdy jsme prostě pro to nic neudělali. My jsme se prostě vlastně nenaučili vůbec fungovat v pojetí Lisabonské smlouvy, tak jak se to naučila řada států kolem nás. Jak se to naučil Orbán. Jak se to naučili Poláci. Ale znovu opakuji, třeba i Finové, kteří, když jim fakt o něco jde v té vládě, tak si prostě umí dupnout, a věřte mi, že Evropská komise prostě hodí zpátečku, protože nakonec potřebuje nějaký koncensus.

A aby toho nebylo málo, tak jsou tady i v české Poslanecké sněmovně a ve vládní koalici strany, které teď dokonce chtějí tak daleko, že pořád ještě pro řadu rozhodnutí v Evropské unii platí princip jednomyslnosti. To znamená, opravdu všechny státy musí s danou věcí souhlasit. A teď už se tady velmi otevřeně diskutuje, a já tuším, že Piráti a někteří další to podporují, kdyby ta jednomyslnost byla zrušená. Že by vlastně stačila nějaká většina. Tak já fakt nechci, aby o mně rozhodovali Němci, Francouzi a Španělé nebo i ti Poláci. Já si myslím, že buďto zůstaneme společenstvím suverénních států, anebo to někdo bude chtít překopat na federalizaci, ale to nemá šanci dopadnout dobře, to prostě dřív či později se musí rozpadnout. Každopádně, pokud se to bude rozpadat, bude určitě dobré mít dobré vztahy se svými sousedy. A netvrdím, aby vzniklo něco podobného EU, ale aby vznikl nějaký blok, který bude schopný prostě čelit tomu bloku z druhé strany.

Komunisté nebyli v politice v izolaci a kromě regionální politiky například výrazně rovnali páteř doleva Babišovi

Ivan Hoffman: Já v závěru tohoto rozhovoru mám ještě takovou poslední otázku. KSČM je stranou, se kterou se v politice třicet let oficiálně nemluvilo. I když v kuloárech se samozřejmě s ní mluvilo. Takže jste stranou, která nemá zásluhy na tom, co se za tu dobu podařilo, ale ani vinu na tom, co se zničilo. Jak vnímáte tu dobu v izolaci? Jako hendikep, anebo je to komparativní výhoda?

Kateřina Konečná: Tak já myslím, že jsme rozhodně nebyli vždy v izolaci. Když si vezmu, že jsme byli třeba – tuším po volbách v roce asi 2010? 2010 to bylo – ve většině krajů byli ve vedení. A když si vezmu, že jsme se právě třeba v oblasti toho zdravotnictví, na které ty kraje mají velký vliv, podařilo udržet – a už tehdy byly velké tendence, protože to byla pravicová vláda, kdo nám tehdy vládl, aby třeba krajské zdravotnictví se tak trošku různými cestami restrukturalizovalo do soukromých rukou. Vyváděly se z něho i obory, které jsou výdělečné, a vlastně ty kraje doplácely jenom to, co nevydělává. Tak si myslím, že tam naši zastupitelé, naši radní, naši náměstci hejtmanů odvedli obrovský kus výborné práce.

My jsme vlastně jedinkrát měli šanci nějak říkat vládě, co si představujeme, že by se mělo dít, a to bylo k té poslední vládě s Andrejem Babišem, kde jsme si dali naše podmínky. Řada těch věcí také byla vyjednána. Řada věcí kvůli nám nebyla realizována. Myslím, že jsme… Vždycky říkám, že jsme Andreji Babišovi rovnali páteř doleva. To znamená, že jsme ho nutili některé sliby, které normálně by prostě neplnil, splnit, což určitě nebylo špatně, že ty čtyři roky se občanům nežilo v podstatě špatně, což koneckonců vidíme dnes.

Z druhé strany nás to stálo víc, než jsme sami čekali, ale já bych to nebrala ani jako výhodu, ani jako nevýhodu. Já jsem fakt přesvědčená o tom, že my máme ten program postavený na reálných základech. Ano. Na základech, které se prostě v menšině společnosti, která bohatne na tom, že se většina má hůř a hůř, líbit nebudou, ale to je mi úplně jedno. Jsem přesvědčená o tom, že jsme připraveni na to prostě se podílet na tom, aby se většině ve společnosti žilo líp, a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, protože já vlastně jsem sama, musím říct tu izolaci, jako takovou… Jako ono se o tom rádo mluvilo do médií, ale já, když jsem byla ještě třeba v české Poslanecké sněmovně, tak jsem se podílela na řadě poslaneckých návrhů. Řada z nich byla v nějaké verzi přijata. Ne všechno se třeba povedlo hned. Někdy to bylo tak, že řekli: No, ale to navrhli komunisti, to nemůžeme přijmout, a pak si to předělali do svých vlastních pozměňovacích návrhů. To byla taková ta hra pro diváky, nebo pro voliče, ale myslím, že my si stojíme za tím, že vždycky když jsme měli šanci, tak jsme se podíleli na tom, aby se většině žilo líp.

A nemáme za sebou žádný korupční skandál, ale nemáme za sebou žádné kauzy Dozimetr a podobně, jak tady teď vidíme v poslední době. Ale žádné kauzy týkající se velké či malé privatizace, převzetí OKD, jako mají třeba sociální demokraté. Ani té poslední kauzy, kterou já velmi ráda zmiňuji u České pošty, protože mně prostě leží v žaludku. Kdy to byl Chovanec, který mohl v roce 2016 vypovědět smlouvu s ČSOB o České poštovní spořitelně. A Česká poštovní spořitelna dneska mohla té poště vydělávat obrovské peníze, a mohla ji udržovat životaschopnou tak, aby se neustále nezvyšovaly její služby a nemusely se zavírat pobočky. A my jsme tehdy proti tomu velmi bojovali. A tehdy to byla koalice ANO, ČSSD a lidovců, která se rozhodla tu smlouvu nepochopitelně na deset let ČSOB prodloužit a dneska ty propočty jsou, že ČSOB má v České poštovní spořitelně miliardu až dvě. A přitom mohl být ve smlouvě v podstatě hezký základ nějaké státní banky, když to tak řeknu. Takže to jsou všechno věci, kdy my jsme si je prožívali, snažili jsme se bojovat. Ne vždy se to povedlo, protože proti nám stály větší síly, ale z druhé strany jsem hrdá dneska, že vedu stranu, která prostě za sebou nemá žádný skandál, a snažila se jako vždycky dělat pro lidi, a tak aby to bylo dobře pro tu společnost. Takže…

Ivan Hoffman: Rozumím…Takže vlastně…

Kateřina Konečná: Já nevím, jestli to je komparativní výhoda, nebo není…

Ivan Hoffman: Asi jo… Řekla jste mi, že to je komparativní výhoda. Já, když jsem se vás ptal na to, jestli se s vámi oficiálně mluvilo-nemluvilo, tak já mám vzpomínku, když jsem byl jako parlamentní zpravodaj za Radiožurnál velmi často v Poslanecké sněmovně, tak jsem tam viděl, že u stolu v jídelně spolu sedí komunista, lidovec, sociální demokrat a člen ODS v družném hovoru, protože všichni čtyři byli myslivci. A tak si povídali, kdo si kde koupil nějakou novou zbraň, a kam vyrazí příště na lov.

Kateřina Konečná: Tak pozor! Některé pracovní skupiny, to je otázka sama pro sebe. I v Evropském parlamentu zemědělská lobby, jak si to pamatuji z českého parlamentu, nikdy neznala hranice politických stran. To musím říct.

Ivan Hoffman: Přesně.

Kateřina Konečná: Ale z druhé strany já myslím, že těm zemědělcům to přinášelo pozitiva. Já jsem zrovna dneska byla tady v Bruselu na demonstraci, kde byli i čeští zemědělci, a to hrozné konstatování toho, co prostě jim dneska dělá, nebo spíš nedělá tím, jak jim vůbec nepomáhá pan ministr Nekula. Jak vlastně neví, na koho se obrátit. Jak jsou zoufalí v té situaci. Jak ministr financí řekne: Škrtneme deset miliard na zemědělských dotacích, ale zemědělství jich má 15, ale nikdo neví, jak to vlastně chtějí vzít? A komu? Vždyť to vlastně nejsou žádné obrovské částky. Tak to bylo vlastně šílené a já jsem právě vždycky měla ten pocit, že třeba zemědělci jsou ti, kteří se vždycky dohodnou napříč politickým spektrem – jsem ho měla z české Sněmovny. V Evropské parlamentu, musím ubezpečit vaše posluchače, že to funguje úplně stejně. A naráz jsem pochopila, že už ani tohle neplatí v České republice, že i tohle je té vládě úplně ukradené. Takže se trošku děsím těch dvou let, kdy nám tedy definitivně zlikvidují ten průmysl, to zemědělství. Ono totiž nejhorší je, že to nebude vidět hned, že já ten dnešek přirovnávám k tomu a vždycky to používám a stojím si za tím: Když žábu začnete vařit ve studené vodě, tak ona si na tu teplou vodu zvykne a pak si vlastně ani moc nevšimne, že ji někdo uvaří. Když ji hodíte do horké vody, tak vyskočí. A nás ta vláda vaří a vaří a jenom zkouší, jaká bude ta teplota, než nás prostě definitivně uvaří. Prostě to je faktem. Oni vlastně cíleně, kroky postupnými, vedou lidi k tomu, že se mají hůř a hůř. Ale prostě vlastně už z velké části nejsou schopni ani si to uvědomovat, protože to jediné, co je zajímá, je, aby měli na složenky, aby mohli dětem zaplatit školní obědy a dostávají je do situací, které jsou prostě neřešitelné. A zároveň si tam nahoře tancují a je to v pohodě, ale řada jejich kroků nebude viditelná hned. Řada jejich kroků přijde až po jejich konci. Ale velmi často se obávám, že to budou kroky, které půjdou velmi těžko napravit.

Klaus byl jako politik konzistentní a myslel to se suverenitou České republiky vážněji než mnozí jiní. Odpustit mu nemohu amnestii.

Ivan Hoffman: Já úplně na závěr mám takovou poznámku. Nejprve se vás zeptám, jestli máte dobrou politickou paměť? Zajímá mě jedna taková událost z historie, které jste, myslím, byla svědkem. Vy jste poslankyní byla už v době, kdy byl v roce 2003 zvolen prezidentem Václav Klaus. A vybavíte si vzpomínku, jak se tehdy u vašeho poslaneckého klubu ucházeli o podporu Václav Klaus a Petr Pithart? Pamatujete si na to?

Kateřina Konečná: Jo, jo, jo. Jo Pamatuji.

Ivan Hoffman: Petr Pithart dnes říká, že hlasy nedostal proto, že vám neuměl odpovědět na otázku: Co dobrého se komunistům podařilo za minulého režimu? Byl to skutečně důvod, proč jste tenkrát upřednostnili Klause?

Kateřina Konečná: Tak to už se přiznám, že takovou politickou paměť na otázky na postoje kandidátů nemám. To myslím, že byste se musel ptát jiných kolegů. Ale…

Ivan Hoffman: Já se ptám proto, protože mě ta otázka vlastně přišla docela lehká. Protože vzhledem k tomu, že KSČ měla před Listopadem politický monopol, tak se nic pozitivního nemohlo podařit bez ní. Prostě tak on vám klidně mohl říct třeba, že všichni měli zubaře anebo něco takového. Ale on říká, že tedy vlastně se v něm cosi sevřelo, nemohl vám na to nic říct, protože si na nic dobrého nevzpomněl, a proto se nestal prezidentem.

Kateřina Konečná: Já myslím, že někteří své chyby a své neúspěchy rádi svádějí na jiné. A to je podle mě především výraz toho, že opravdu nebyl hoden být prezidentem. Já myslím, že každý člověk, který chce být prezidentem, by si měl přiznat i své prohry, a to, proč k nim došlo, ale zároveň umět popsat i třeba to pozitivní. Takže mě vlastně ta vaše otázka teď tak nějak navnadila na to, že vlastně je fér, že se jím nestal… jakoby já vím, že my to v té české politice zažíváme dnes a denně, že se pořád někdo vymlouvá na někoho. Vysílá signály. Vysvětluji, že takhle se ta kampaň nemyslela, že se to myslelo jinak. Ale mně tohle přijde hrozně ubohé.

Ivan Hoffman: Byl by podle vás Petr Pithart lepší prezident, než byl Václav Klaus? Anebo Václav Klaus byl lepším prezidentem, než by byl býval Petr Pithart?

Kateřina Konečná: To pro mě vlastně to je, jako kdybyste se mě ptal, jestli… Já myslím, že Václav Klaus byl konzistentnější ve svých názorech než Petr Pithart, který byl klasickým lidovcem. A lidovci jsou schopni s kýmkoliv kdykoliv, jen je otázka ceny, za co půjdou. Mají to ve své historii. Koneckonců mě baví velmi antikomunisté právě z lidovecké strany, kteří mi dneska něco vypráví, tak já jenom jako, že Národní fronta má svou historii, a myslím, že si na ni ještě dost lidí pamatuje. Takže lidovci… Ale zároveň lidovci byli téměř ve všech vládách a dokazují, že je to vždycky jen otázka té ceny, za kterou do těch vlád jdou, ale vždycky se uměli vlastně dohodnout na všem. Pro mě Václav Klaus má jednu věc, kterou mu asi nikdy nebudu umět odpustit, a to je ta definitivní amnestie, která prostě byla neskutečně chybná a myslím si, že propustila a udělala jednodušší život řadě lidem, které já považuji za ty, kteří se prostě ekonomicky obohatili na úkor celého národa. Ale zároveň třeba právě jeho boj proti Lisabonské smlouvě pro mě byl ukázkou toho, že to s tou suverenitou České republiky vždycky myslel možná vážněji než řada jiných politiků.

Ivan Hoffman: Ještě se vás zeptám…

Kateřina Konečná: A dneska se ukazuje, jak kdyby to uměl dotáhnout a kdyby ta síla tehdy byla i v ODS tehdejší, tak by možná všechno bylo trošku jinak.

Prezident Pavel slouží těm, kteří ho vytvořili, a jeho některé kroky jsou až za hranou přijatelného

Ivan Hoffman: Ještě se vás zeptám, jestli je podle vás Petr Pavel lepší prezident, než by byl Andrej Babiš?

Kateřina Konečná: No, já musím říct, že jsem z kroků Petra Pavla… já jsem tedy nečekala žádnou hitparádu, ale já jsem z kroků Petra Pavla, zvlášť tedy musím říct z posledního víkendu, kde z jeho v projevu v Terezíně, který tedy Česká televize nakonec musela upravit, aby to nevypadalo tak strašně šílené. Když dneska jsem viděla nějaké výstřižky na nějakém facebookovém profilu, jak Česká televize postupně ten projev upravovala… Ale, zvlášť potom samozřejmě ten sudetoněmecký landsmanšaft, jako pro mě jsou to věci, které jsou fakt za hranou. Ten projev v tom Terezíně, kdy v podstatě z obětí, si troufnu říct, pro mě udělal viníky, je prostě šílený a myslím si, že pan prezident by si… Já chápu, že si projevy nepíše, ale měl by si sakramentsky uvědomit, kdo mu je píše. A měl by to být člověk, který je v ideálním případě Čech, a vnímá, co se tady opravdu dělo. Protože asi to neumím vysvětlit, že pan prezident Petr Pavel tohle byl schopen v tom Terezíně říct. Že stejně tak si neumím vysvětlit, že jedna z prvních cest na motorce – jako krásné PR… – já myslím, že na té motorce by měl zůstat navždy, protože evidentně se to národu líbí – tak prostě vedla do Německa a bavit se o tom, že v podstatě jako kámoš Posselt, v uvozovkách, je člověk, který – mezi námi – hlasoval proti vstupu České republiky do Evropské unie, tak to je prostě pro mě šílené. A když si vezmu vlastně od začátku, kdy, přestože tvrdil a nebyl přesvědčen o tom, že ta důchodová reforma je ústavně chudá, tak je schopen to podepsat. To je přesně to, co si myslím, že by ani Klaus ani Zeman neudělali, když by nebyli přesvědčení o tom, že zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Že byl přijat v souladu s ústavním pořádkem. Tak by o tom buďto nemluvili a podepsali to, anebo by to prostě nepodepsali. Ne. On vám prostě je schopen říct: „No, já si myslím, že asi není, nebo nechám to přezkoumat, když to neudělá někdo jiný, no ale teď to podepíšu.“

Prostě pan prezident Petr Pavel slouží těm, kteří ho vytvořili, kteří mu udělali krásnou kampaň, píárově úplně skvěle zvládnutou. To všechna čest tomu jeho týmu. Šli si za tím, ale pro mě je to prostě obrovské zklamání. Protože možná naivně jsem doufala, že když už tedy on bude prezidentem, tak v podstatě bude svým kamarádům vracet to, za co zvolen byl, ale evidentně to tak není. Mrzí mě to. Přála bych si prezidenta, který má v srdci hlavně Českou republiku, české občany, a není to marketingový produkt, ale myslí to vážně. Ale zatím jeho kroky, ale nevím, co se všechno může stát ještě ve čtyřech a půl letech, tak mě nepřesvědčuje, že to tak bude. A vlastně každý jeho další krok, každé jeho další sdělení mě jenom víc a víc děsí. Musím říct.

Na prezidenta kandidovat nehodlám, nechci být věšákem na šaty bez kompetencí, co čte jen projevy

Ivan Hoffman: Úplně poslední otázka. Napadlo vás někdy kandidovat na prezidentku?

Kateřina Konečná: Ne.

Ivan Hoffman: A budete o tom přemýšlet někdy?

Kateřina Konečná: Ne, ne, ne. Byť jsem byla i někdy velmi často vyzývána i v souvislosti s prezidentskými volbami. Ale já mám ráda reálnou politiku, se přiznám. A já myslím, že prezident má velmi omezené kompetence, přeci jenom nežijeme v prezidentském státě.

Ivan Hoffman: Jinými slovy: Není to pro vás dost dobré?

Kateřina Konečná: Ne, to vůbec ne. Ale já vlastně bych nechtěla být jako ten věšák na šaty a číst připravené projevy. A kdybych potom četla ty svoje, tak si myslím, že by to byla jízda. A nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. A přijde mi, že člověk, který kandiduje na prezidenta, musí mít asi i trošku jinou povahu, než mám třeba já. Protože asi musí spoustu věcí snést. Já jsem člověk koncensu. Třeba tady v Evropském parlamentu, který hodně je o kompromisech, jsem se hodně naučila, ale z druhé strany, když mi to prostě nejde přes pusu, tak to neřeknu, ani kdyby mě za koňmi vláčeli, a mám to prostě ve své povaze, že se vždycky budu prát za to, co si myslím, že je správné. Protože mně by taková pozice úplně asi neseděla, ale nikdy mi to vlastně ani nenapadlo, musím říct. Protože já mám ráda práci, kterou dělám, a myslím, že jsem s ní docela užitečná i pro Českou republiku. A uvidíme, jestli třeba občané usoudí, že to tak bude i nadále.

Ivan Hoffman: Jasně. Politici většinou říkají: Nikdy neříkej nikdy, ale já na tom netrvám, že to musíte říct. Takže. Děkuji vám pěkně za…

Kateřina Konečná: To vlastně také říkají všichni mí poradci. Hlavně nikdy neříkej nikdy. Ale za tím si stojím, že jsem snad té republice užitečnější v jiných pozicích.

Ivan Hoffman: Dobře. Já vám moc děkuji za tento rozhovor a přeji vám, ať se vám v Evropském parlamentu toho co nejvíc podaří. Než se vrátíte do politiky české. Neboť to si myslím, že se asi nakonec stane.

Kateřina Konečná: Já děkuji. Vy jste byl vždycky výborný analytik. Tak to teď nevím vlastně, jestli jsem neslyšela nějakou predikci, ale já bych si hlavně přála, aby se do české politiky vrátila slušnost a zdravý rozum. To bych si fakt přála. Já vím, že to všichni říkají, že je to hrozně naivní, ale já si myslím, že to k té politice prostě patří a že se dá politika dělat i slušně bez lhaní. Bez kompromisů jako ústupků a podobně. Ale tak vy máte s politiky větší zkušenost. Tak to je na nějaký jiný rozhovor.

Ivan Hoffman: Tak jo. Tak děkuji pěkně ještě jednou za rozhovor.

Kateřina Konečná: Já také moc děkuji a zdravím všechny posluchače, a ještě jednou moc děkuji i za to pozvání. Byla to pro mě fakt čest.

Všechny příspěvky s Kateřina Konečná /KSČM/