Zpět

Martina: Prosím tě, co tě vůbec přivedlo k zemědělství? Protože člověk by tě vzhledem ke tvému veřejnému současnému působení tipoval spíše na novináře, sociologa, případně někoho pokukujícího po politice?

Vidlák: A to ještě v době, kdy jsem nebyl ani zemědělec, ani bloger, jsem byl havíř.

Martina: Tak to, až napíšeš Vidlácké kydy o fárání, tak se potkáme nad něčím jiným. Ale co tě přivedlo ke tvému kulačení?

Vidlák: Přestěhoval jsem se na Moravu, už jsme o tom spolu kdysi mluvili: Přestěhovali jsme se do domu k dědečkovi, který nám dům věnoval za to, aby v něm mohl dožít, a žil tam s námi ještě několik let. A jeho podmínka byla, že se na gruntě bude dál hospodařit, že se to právě nezatravní, neudělá se z toho výkvět zahradní architektury, ale bude to obdělané, a poroste tam všechno, co je tam zapotřebí. Dědeček, když jsme se tam nastěhovali, byl ještě relativně při síle, a já jsem se na něj díval, a bylo neuvěřitelné, co všechno dokázal na tomto svém relativně malém pozemku vypěstovat, kolik z toho vlastně bylo. Dokázal naplnit sklep, dokázal naplnit spižírnu, kolik sklenic se z toho nadělalo různých zavařených okurek, kompotů, marmelád, kečupů, protlaků, a já jsem si říkal: Vždyť to je vlastně něco úžasného. Tohle je něco, co ztrácíme, co za chvíli nikdo nebude umět. A tehdy, okouzlen tím, jsem to začal tehdy vkládat i do svého blogaření.

Martina: Původně tvoje blogy vlastně byly o tomto seznamování se se zemědělstvím.

Vidlák: Ano.

Martina: Ale když jsi teď popsal dědečka, který žil na Moravě, zatímco ty jsi žil na severu Čech, tak se nedá říct, že bys toho mnoho okoukal. To znamená, že když jsi ho pozoroval, tak jsi musel objevovat trošku nový kontinent a svět?

Vidlák: Někdy prostě dopluješ a objevíš ráj. A já jsem se v tom vysloveně našel. Možná je to taky tím, že jsem to v dětství nikdy nezažil. Nikdy jsem neplel nekonečné řádky někde v poli, nikdy jsme nevykopávali brambory celý den, kdy na nás slunce pálilo, nikdy jsem nezažil scény jako z amerického otrokářského Jihu, a tak mi to vlastně ani nevadilo. A zároveň druhá moje výhoda byla, že jsem se na to díval očima bez tradice. Já jsem měl pořád tendenci se ptát, proč se co dělá, a často odpověď byla: „Protože je to tak přece zavedené.“ A moje nejčastější snaha fakt byla nějak si to zjednodušit, zkusit to jinak. Když nevím, proč se to tak dělá, tak to prostě zkusíme jinak, a někdy se mi to povedlo. Pak jsem zjistil, proč se to tak dělá, protože zkušenost je to, co získáš chvíli poté, cos to potřeboval, tak je to běžné. Ale celkem jsem se dopracoval ke stavu, kdy jsem zjistil, že udržet anglický trávník je vlastně mnohem náročnější než si vypěstovat brambory, a začal jsem se tomu věnovat blíž. A dneska v podstatě předvádím široké veřejnosti, a každému, kdo o to má zájem, co všecko se dá vypěstovat na obdělaných 300 m².

Člověk nepotřebuje hektar na to, aby se uživil. Kolem 300, 500 metrů čtverečních na základní obživu pro rodinu stačí.

Martina: Přiznám se, že když jsem dostala do rukou tvoji knihu, tak jsem si říkala: Prolistuji si ji ze slušnosti, abych, kdyby se Daniel ptal, nelhala, že jsem ji neviděla. Ale od první kapitoly jsi mě vtáhl, protože o tom píšeš s fortelem sobě vlastním, a hlavně opravdu prakticky poskytuješ, na základě svých zkušeností, lidem návod, kterak hospodařit, kterak být soběstačný, kterak být tím pádem svobodný. Pověz mi, tys teď řekl „hospodařit na 300 metrech“ – ale ty těch metrů máš víc.

Vidlák: Ano, mám jich víc, ale v podstatě jsem se zaměřil na to, abych povídal právě o tom, co bylo kdysi normální. Kdysi měl každý, dokonce i ve městě – většina vnitrobloků tady v Praze na Žižkově byla taky obdělaná, lidi tam měli své záhonky – a já jsem chtěl ukázat, jak moc se tam toho vejde, co všecko se dá udělat. Kdybych to takhle měl říct, tak já na 300 m² mám, ty skutečně obdělávám, brambory a zeleninu, a pak mám dalších 100 m² vinohradů, ze kterých vyrobím svých 100 litrů vína každý rok. A pak tam mám ještě takový skrojek, kde jsou meruňky, z čeho si naděláme dostatek marmelád, dokonce i meruňkovice. Samozřejmě ještě obděláváme nějaké záhumenky, kde se hospodaří asi tak, jak to je u zemědělců běžné. Tam jsou vidět scény, tak jak to vypadá kdekoliv jinde na poli. Ale můj hlavní motiv je ukázat, že není zapotřebí toho mít moc. Není pravda, že by člověk potřeboval hektar, aby se uživil. Myslím, že skutečně to, co má běžná rodina kolem domku, těch 300, 500 metrů, na základní obživu v podstatě stačí.

Martina: Tvojí motivací je tedy říci lidem, že stačí málo, aby byli tak zvaně na svém?

Vidlák: Ano.

Martina: Jenomže my všichni máme dojem, že je to strašně pracné. Že to znamená rozmetat svůj dosavadní život, a už navždy otročit každé brázdě, a pokaždé se děsit, když se podívám z okna, protože se shlukují mraky, a moje těžce vypěstované saláty mi jednou umlátí kroupy. Je to takové drámo?

Vidlák: Myslím, že drámo to není vůbec. Já teď budu brzy vydávat druhou knížku, kde se na stejnou problematiku opravdu dívám víc řečí čísel, abych opravdu ukázal lidem, nejenom aby řekli: „Hele, ono se tam toho vejde hodně,“ ale abych byl schopný lidem říct, kolik toho přesně je. Takže kniha je teď právě v tisku, a docela se na to těším, a jsem zvědavý, jaký to bude mít ohlas. Ale podle mě „zemědělčení“ nijak náročné není. Však myslím, že to na svém životě dostatečně ukazuji: Chodím do práce, zvládám blog, mám pět dětí, taky někdy chodím někam ven, nebo chodíme někam za kulturou – žijeme normálním životem. A mám doma čtyři prasátka, a to taky ještě stíhám, a nemám pocit, že jsem udřený. Dokonce bych řekl, že každý den je chvíle, kdy se můžu jenom tak flákat.

Martina: Tak dobře. Umíš si to velmi dobře zorganizovat, a pravděpodobně jsi na to i talent.

Vidlák: Zorganizovat si to umím. Ano. Jestli jsem talent, to se ukáže časem. Oproti dědečkovi moc talentovaný nejsem.

Martina: Ale lidé, kteří na to nebyli zvyklí, kteří dosud mají pohledové zahrady, a každou mističku rybízu si jdou koupit do supermarketu, protože ani u plotu už nemají, to co tam vždycky bylo, to znamená rybíz, angrešt, maliny, ostružiny, budou najednou nesví z toho, že tu svou zahradní architekturu rozmetají. Protože nic jiného jim nezbude, pokud budou chtít začít hospodařit.

Vidlák: Když se teď člověk podívá – v lékárnách nejsou léky – tak co se stane, až přijde chvíle, kdy naši vládní představitelé začnou říkat, že je holt výpadek i v zásobování potravinami? Oni si pak vzpomenou, jak se to dělá, že to vlastně není až tak obtížné si se svou zahrádkou nějak poradit. A myslím, že většina lidí dnes bude skutečně okouzlena – právě pro své představy, jak je to náročné, kolik to stojí času, úsilí, možná i peněz, a kolik toho musí obdělávat, aby z toho něco bylo – a možná bude překvapena, že skutečně stačí čtyři pět rostlin rajčat, a celé léto mají pokryté.

Martina: To je pravda. A co celá zima?

Vidlák: To už rostlin musí být ne pět, ale deset, a pak už to stačí i na kečup, protlak, nějaká zavařená rajčata – dělat se dá ledasco. Moje tchyně zavařuje každý rok možná tisíc sklenic, a to obdělává trošku větší zahrádku než já. My se k tomu samozřejmě přidáváme, zavařujeme všichni dohromady i tisíc sklenic, a to stačí i na naší širokou rodinu. A nejenom pro nás pro všechny, abychom všechno měli, ale stačí to i pro všechny naše příbuzné, kteří nemají a kterým to rozposíláme.

Na to, aby byl člověk samostatný, a vypěstoval to základní, co potřebuje, není potřeba velká dřina, ani zásadní změna životního stylu. Stačí hodina práce denně.

Martina: Tak pokud jsi někoho přesvědčil, že dřina na zahrádce není tak velká, tak teď jsi je ztratil v okamžiku, kdy si představí, že celé léto zavařují tisíc sklenic… …ale, kam směřuji: Když člověk chce být samostatný, když chce být alespoň částečně potravinově soběstačný, znamená to skutečně velkou dřinu, znamená to zásadní změnu životního stylu? Já se ti pořád snažím vybudovat předpolí.

Vidlák: Znamená to hodinu práce denně, spíš méně.

Martina: Tys nikdy nezavařoval.

Vidlák: K tomu je několik divočejších dní, kdy se třeba zavařuje, nebo kdy máme zabijačku. Vždyť je to vždycky hezké, i při tom zavařování. To se nadělají láky, ochutná se to, pak se ochutná výsledek – vždyť je to krása. A nepřijde mi to nijak náročné, pokud zavařujeme, nebo děláme zabijačku – vždycky na to přijede spousta hostů – a i když je to kus práce, tak si většinou pochvalují, jaký je to velmi zajímavý zážitek. Já toho samozřejmě dělám skutečně hodně, abych to fakt prezentoval, ukazoval. Ale kdyby si to rodina měla dělat jenom pro sebe, jakože nepočítají s tím, že musí podělit ohromné příbuzenstvo, tak to opravdu není nijak náročná práce.

Martina: Tak dobrá tedy. Každý domeček dnes má u sebe téměř malou zahrádku. Sice se už stavějí ty satelitní, které mají kolem sebe spíše jenom jakousi plochu, ale přesto všechno si myslím, že těch dvě stě, řekla bych, že i tři sta metrů, je u těchto domečků skoro běžné.

Vidlák: Ano.

Martina: Znamená to, že všichni tito lidé mohou začít, a když se vzdají pohledové zahrady, tak zkrátka mohou být částečně na svém?

Vidlák: Ano, myslím, že úplně bez problémů. Dokonce si troufám tvrdit, že tito lidé, kteří tam dneska mají krásný anglický trávník, a opravdu se o něj starají, tak na to mají sekačku, a do kouta potřebují nějaký křovinořez, nebo vyžínač, protože sekačka se všude nedostane, a potřebují nějaký travní provzdušňovač, vertikutátor, vytrhavač mechů. Toto vše zpravidla mají. A když si tohle všechno nekoupí, a místo toho si pořídí jednoduchý jednoosý malotraktor, a k tomu pár přívěsného zařízení, tak budou mile překvapeni, že to vlastně stojí stejné peníze.

Martina: Tak teď otevřeme tvou knihu. Ty tam používáš pojmy, které bych si s tebou ráda rozebrala, zejména pro ty, kteří knihu ještě nečetli. Například pojem „neutopické zemědělství“. Co to přesně znamená? ¨

Vidlák: To znamená, v dnešní době si lidé představují zemědělství, jak všude lítají včeličky a voní kytičky, a mezi tím chodí hospodář, a ono to tak nějak roste samo, a jsou tam ty krásné saláty a šťavnatá rajčata – jenom se zakousnout. A v praxi se potom ukazuje, že to žerou myši, jsou tam krtci, a kromě včeliček jsou tam i mandelinky.

Martina: A slimáci.

Vidlák: A slimáci.

Martina: A motýlci.

Vidlák: A motýlci, ano. Přesně tak. A larvičky, různé nemoci, plísně, a tak se najednou ukáže, že pokud to člověk začne takhle dělat, a potká se s tím, tak ho zpravidla velmi rychle přejde to, že na zahradu žádná chemie nepatří. Já to zpravidla neříkám, ale vždycky se u mě někdo takový najde, že mu vždycky řeknu: „Tak tady je řádek brambor, a běž vysbírat mandelinky.“ On to je řádek 20 metrů dlouhý, a když se člověk snaží, tak to má za hodinu vysbírané. A pak mu říkám: „Tak, a teď to projdi ještě jednou, a pokud najdeš na každém metru aspoň jednu mandelinku, tak jsi to udělal spatně, a můžeš začít znova, protože to nebude stačit.“ No, zpravidla po takových dvou probírkách si člověk řekne, že použít nějaký spintor, nebo něco takového, vlastně není zase až tak špatný nápad.

Správná cesta je používat průmyslové hnojivo a postřiky jen jako doplněk. Když se člověk o zahrádku a půdu stará, tak potřebuje chemie jen málo.

Martina: To znamená, že ty se nebráníš tomu, o čem my mnozí občas říkáme, že je to naprosto špatná cesta, protože se zkrátka do nás dostávají látky, které by neměly, a že všechny ty roundupy a podobně mohou způsobovat dlouhodobě nejenom potíže zdravotní, ale celkově potíže s půdou?

Vidlák: Ona je to totiž strašně dvojsečná zbraň. Na jedné straně průmyslová hnojiva strašně zvýšila výnosy, takže i na malé zahrádce se toho hodně vypěstuje. Ale průmyslová hnojiva byla až natolik dobrá, že si spousta lidí řekla: „Vždyť my tam vlastně vůbec nemusíme dávat hnůj, jako organickou hmotu. Ono to vyroste stejně.“ Mají pravdu, ono to skutečně vyroste stejně, a trvá strašně dlouho, než se půda vyčerpá, příroda je vytvořená velmi dobře. Až potom jednoho dne zjistí, že už nemají půdu, ale jenom směs jílu a písku, a poznají to zpravidla podle toho, že už tam ani krtek nežije. A v té chvíli teprve začnou přemýšlet, že je něco špatně. A když se jim toto stane, tak pokud půdu dvacet let dojili, tak ji budou dvacet let dávat do pořádku. To se nedá udělat naráz. To není jako, že se tam najednou nasype hnůj, a příroda si s tím nějak poradí. I hnojem se dá půda otrávit, když se to přežene, a to samé platí pro veškerou chemii.

Kdysi byla chemie v podstatě poslední záchrana úrody, když třeba ve žních začalo pršet. Ono se s tím moc nepočítalo, protože chemie byla drahá, ale když najednou začíná obilí zahnívat, nebo začíná zahnívat víno, protože začne pršet, a máme kousek před sklizní, tak se vytáhla chemie, a zachránila se úroda, i za cenu toho, že v tom jsou nějaké látky, které našemu zdraví úplně neprospívají. Ale zachránilo se to.

A celkové naše průmyslové zemědělství, které nás doopravdy živí, to dělá stejným způsobem. A zase, problém je v tom, že když se to dá takhle postříkat, tak se to dá taky stříkat preventivně. Proč to hlídat? To jsou zase náklady navíc. A tak se to dneska stříká průběžně, už se vymyslely postupy, aby to běželo, aby to bylo jednoduché a snadné, a zároveň také levné. Takže díky všem těmto průmyslovým hnojivům, agrochemii, a dalším postupům, se podařilo zařídit, že v podstatě dneska už na světě téměř nikde nejsou hladomory. Respektive, hladomory jsou jenom tam, kam nevede pořádná silnice.

Martina: Jestli tomu správně rozumím, tak zkrátka i v tomto případě to znamená, a platí, že všeho moc škodí?

Vidlák: Ano. Většina zemědělců, když se s nimi budeš bavit, vědí naprosto přesně, co by měli dělat. A vědí naprosto přesně, kdy by neměli používat postřiky, že by měli mít hnůj, měli by se starat o organiku. Ale na druhou stranu jedním dechem řeknou, že prostě nemůžou, že cena jejich produktu je tak nízká, že můžou dělat jen to, co dělají všichni ostatní – dojit půdu. A já se snažím právě předvést a ukázat naprosto neutopicky, že to jde i jinak. V podstatě, že se dá používat průmyslové hnojivo, ale má to být doplněk, ne to hlavní, na čem to celé roste. Že nemusí být špatně, že mám někde ve skříňce chemii, a když přijde deštivý podzim, a já bych přišel o víno, tak se to použije. Ale také chci ukázat, že když se o zahrádku, a vůbec o půdu člověk stará, tak vlastně potřebuje těch průmyslových hnojiv a postřiků relativně málo. A tohle je podle mě ta správná cesta.

Už několik let jsou zakázány jakékoliv účinné látky na hubení hrabošů na polích. No, a teď třeba na jižní Moravě už nám někteří zemědělci hlásí, že se letos hraboši zase přemnožili a žerou úrodu, a najednou se s tím nedá nic dělat. A teď by měla být ta chvíle, kdy se řekne: Tak teď je zle, úrody třeba ubude 10 procent jenom díky hrabošům, tak by stálo za to to trošku přihubit, i za cenu toho, že to občas zasáhne nějakého králíčka. Ale samozřejmě se to nesmí, no tak se to nedělá, a tak tím pádem přijdeme o kus úrody, a kvůli tomu se přemnoží všechna káňata, jestřábi, kteří to letos žerou ve velkým. A příští rok to bude zase umírat, protože se zase v zimě něco stane, přijde tuhá zima, hraboši to nepřežijí, a příští rok všechna mláďata káňat, která letos vyvedli, nebudou mít co žrát, a budu zase umírat. A zase tam bude běhat nějaký ekolog, a bude říkat: „Ha, co jste těm káňatům udělali, že hynou?“ Hynou hlady, protože letos jsou hraboši, a už třeba příští rok hraboši prostě nebudou.

Existuje střední cesta: Pomoci si průmyslovým hnojivem pro zvýšení výnosu, ale zároveň vše, co se vypěstuje, vrátit do půdy. Pak je potřeba umělých hnojiv třetina, nebo čtvrtina.

Martina: A to je to utopické zemědělství, mimo jiné? Jednak je to představa z reklamy, jak hospodář přehlíží, nebo prohlíží své latifundie, pod nohama se mu plete koťátko, a slepička mu sedí na rameni – to je ta jedna věc? A druhá je potom ekologicko-aktivistická? Nebo jak to myslíš?

Vidlák: Víš, když se řekne utopické zemědělství, tak já si vždycky představuju Pokáče, jak nazpíval svou písničku o farmáři Tondovi, co vozí károu jablka – ten klip je nádherný – přesně utopie, jak zemědělství nikdy nevypadá, ani vypadat nemůže. A pak na druhé straně je americká velkovýroba, kde se všechno dělá stroji, všecko se preventivně stříká, používají se GMO potraviny, všecko je spočítané na halíř, a vyleze z toho levný produkt, a radši bychom se neměli ptát, co všechno v něm je.

A já si myslím, že existuje taková střední cesta, kterou vlastně dělá každý český zahrádkář tak, že se snaží půdu kultivovat, a pomůže si průmyslovým hnojivem, aby zvýšil obsah dusíku, aby měl výnos, ale zároveň všechno, co vypěstuje, do půdy zase vrátí zpátky. A tohle si myslím, že je správně. A díky tomu se pak ukáže, že průmyslových hnojiv potřebuje třetinu, nebo čtvrtinu oproti tomu, co velkovýroba, a že potřebuje desetinu postřiků, které využije velkovýroba, protože ruční prací ledacos nahradí. A v jeho případě je ruční práce v konečném důsledku levnější než všechny ty přípravky, který musí nakoupit.

Martina: Hned na začátku tam máš kapitolu: Když byl svět ještě v pořádku.

Vidlák: Ano.

Martina: Kdy to bylo?

Vidlák: Kolem roku 1900. To už v podstatě existovaly všechny technologické postupy platné do dneška, obdělávala se už veškerá půda, existovala už průmyslová hnojiva, existovaly už i první postřiky, a mimochodem mnohem tvrdší, a mnohem náročnější pro životní prostředí než dneska. Existovaly už i první stroje. Jak rád říkám, už nebyli vlci, ale ještě nebyla auta, takže bylo možné pustit děti ven. A platí to právě i pro zemědělství. Takže všecko, co je dneska, už existovalo, ale ještě neexistovala velkovýroba, ještě nebyl tlak na racionalizaci, aby cena potravin každý rok klesala – což globálně skutečně pořád klesají, potraviny jsou stále levnější a levnější. Půda se nedojila, protože hospodáři ještě nemohli přepravovat věci na velké vzdálenosti, a to, co se v regionu vypěstovalo, se tam taky víceméně snědlo. Přepravovaly se jenom některé komodity, jako pšenice, která se převážela po železnici, ale jinak pořád ještě platilo, že každá hospodyňka, dokonce i tady na Žižkově, měla cibulku venku kousek od domu. A tohle myslím, byla správná cesta k tomu, aby všechno fungovalo a nebylo to zase nijak extra náročné, aby se k tomu nedaly dělat i jiné práce.

Dědeček mi povídal příběh, ten mě k tomu úplně navedl, že u nich těsně po 2. světové válce pracoval doma zedník. Miroslav byla těsně před koncem války bombardována, takže zedníci a sklenáři – to byli páni. Pracovali jenom půl dne, a pak platili za celou hospodu. A ten zedník, co u něj pracoval, pořád někde sháněl záhumenek, a dědeček mu říká: „Na co ty potřebuješ záhumenek? Vždyť v deset už seš nalitej, z práce pak jdeš do hospody, a tam se naleješ znova, a stejně za všecky zaplatíš. Na co ty potřebuješ záhumenek?“ A zedník mu říká: „Já si pamatuju, jak to bylo ve 30. letech za krize. Kdo měl tenkrát aspoň malý pozemek, tak sice žil nuzně, ale neumíral hlady.“ A já si myslím, že to je přesně ono.

Svět, kdy bylo vše v pořádku, už se nevrátí. Dnes už nejde o boj o zdravé plodiny, ale o duši.

Martina: Když o tomto mluvíš, tak si vzpomenu na knihu Karin Lednické Šikmý kostel, kde popisuje, jak v hornické kolonii – a jelikož jsem z toho kraje, tak přesně vím, jak opravdu hornické kolonie vypadaly, a že to nebyly třísetmetrové zahrádky, ale skutečně zahrádky jako dlaň – přesto všechno horníci, hospodyně využili každou píď, a svým způsobem se částečně taky samozásobili. Tam byl luxus i zasadit si kvítí, protože to už bylo rozmařilé.

Vidlák: Ano. A to horníci měli za všech režimů jedny z nejvyšších platů. A přesto jim tohle stálo za to, i po svých šílených šichtách, kdy se opravdu dřelo jinak než dneska, ještě vzít rýč, a něco na zahradě udělat.

Martina: Nevím, jestli zrovna v téhle době byli horníci velcí páni, ale v každém případě si myslím, že v mnoha případech je to drželo při životě.

Vidlák: Ano.

Martina: Dobrá, když se podívám na tvůj terminus technicus „když byl ještě svět v pořádku“ tak jsi uvedl začátek 20. století…

Vidlák: Dvacátého století.

Martina: Dvacátého století. Myslíš, že je to cesta se k tomuto vracet? Nebo už je to jen: Konec přetvářky, a zpátky na stromy?

Vidlák: Osobně si myslím, naprosto natvrdo, že tohle je svět, který v podstatě ztrácíme, který se asi nikdy nevrátí. A to právě proto, že globalizace zasáhla i zemědělství, a to způsobem, že skutečně na světě nejsou hladomory, a infrastruktura se už vybudovala na celém světě, od přístavu, přes železnice, překladiště, všechno. Že téměř jakákoliv plodina se dá převézt odkudkoliv kamkoliv za směšně nízké ceny, což způsobilo především to, že se v každém regionu pěstuje jenom to, co se tam nejvíc hodí, respektive co vydělá.

Tak u nás se pěstuje pšenice, řepka, kukuřice, slunečnice, troška ječmene, a vlastně tím to končí. Ve Španělsku se zase pěstují jenom pomeranče, a půdu to dojí úplně stejně, jako u nás pšenice, nebo řepka, protože když se to nestřídá, tak to je prostě špatně, ale jinak to nejde. Podnebí tam na to mají, a vydělají na pomerančích, tam by prostě na pšenici nevydělali. A díky tomu, že se to dá převážet přes celý svět, tak se z toho stala průmyslová výroba. To se prostě stalo, a pokud bude trvat průmyslový svět, tak toto bude jeho součástí. A my, podle mě, se maximálně můžeme snažit uchovat něco z doby, kdy to bylo správně.

Martina: Dobrá, ty jsi mi teď vlastně řekl, že bychom mohli náš rozhovor skončit, protože je tady jakási průmyslová výroba potravin, globální, celosvětová – ředkvičky převážíme z jednoho kontinentu na druhý – tak proč tedy lobuješ za čas, kdy svět byl ještě v pořádku, když sám nějak vnímáš, cítíš, že je to možná nevratné?

Vidlák: Myslím, že to je víc boj o duši než o plodinu – pokud lidi změní svoje návyky. Já třeba rád koukám na videa ze zemědělství v Číně, protože Čína je dneska největší zemědělský producent, daleko před Ruskem i před Spojenými státy, akorát že všecko spotřebují doma, oni téměř neexportují. Ale když vidím, jak tam fungují, tak oni jsou schopni dělat malé chytré farmičky, jsou schopní tam krásně pěstovat – a já si říkám: „Dyť je to nádhera.“ A když to můžou dělat oni, tak bychom to mohli dělat i tady. Ale je to založené na preferencích toho člověka. Určitě to nebude založeno na klasické tržní ekonomice, nebo na principu zisku, nákladů a zisku. To myslím, že už se nikdy nestane. Ale pokud lidi budou preferovat kvalitu, pokud by se dalo vrátit k tomu, že nejkvalitnější potravina je ta, která vyroste na záhumenku a na zahrádce, tak je ještě třeba nějaká šance.

Všechny příspěvky s Vidlák