Zpět

Ladislav Větvička: Ahoj. No děkuji. Tak ty jsi prozradila hned v první větě všechno, co bylo podstatné a důležité. Tak už můžeme skončit. Asi. Ne?

Martina: Tak dobře. Tak se měj pěkně. Ahoj.

Ladislav Větvička: Tak ahoj.

Martina: Opovaž se. Já jen připomenu: 15 let psal Ladislav Větvička svůj blog na iDNES. Devětkrát byl vyhlášen na iDNES blogerem roku. Třikrát skončil druhý a dvakrát třetí. Takže kromě prvního roku byl vždy mezi nejoceňovanějšími a devětkrát byl tím nejoceňovanějším. Tedy rekordní oblíbenost, které nikdo jiný na tomto poli dosud nedosáhl. Teď už jsem opravdu prozradila úplně všechno, ale myslím, že toho je ještě mnohem víc a že náš rozhovor může být v mnohém nový a objevný. Ale mě by zajímal ten tvůj příběh momentálně, Ladislave. Takové „zlaté slepice,“ jako si ty, se nezaříznou jen tak z ničeho nic. Tebe zařízli za dvacet devět údajných pochybení. Dvacet devět krát jsi zhřešil. A my se k těm dvaceti devíti hned dostaneme. Ale řekni mi hned na začátku. Víš, co byl ten hlavní důvod, proč jsi byl nakonec ty i celý tvůj blog vaporizován z iDNES? Víš to?

Ladislav Větvička: To je hezké slovo „vaporizován“ – z „1984“.

Martina: Tak, tak…

Ladislav Větvička: I když vaporizace znamená fyzickou likvidaci člověka, takže já doufám, že to dále pokračovat nebude.

Kodex iDNES je tak gumový, že jsem ho musel porušit i tisíckrát, ale celé roky to nikomu nevadilo

Martina: Ne. Já jsem právě myslela jenom, že zmizel tvůj blog, materiály a podobně.

Ladislav Větvička: Ano. Materiály zmizely. Zmizely všechny mé blogy za posledních patnáct let. Více než nebo skoro 1300 článků, textů, obrázků a tak dále. Ten důvod nevím. To samozřejmě nikdy nikdo otevřeně neřekne. Jestli jsem 29krát za posledních pět let porušil takzvaný kodex blogu iDNES, tak já si to nemyslím. Já si myslím, že jsem ho porušil tak 500krát, možná 1000krát. Já si myslím, že už jenom to, jak píšu a jakým jazykem píšu, tak už to porušuje víceméně ten kodex blogaře. Ale samozřejmě vím o každém tom upozornění. Mimochodem nemyslím si, že by kodex blogaře jako takový byl špatný nástroj. Pokud by nebyl samozřejmě používaný k likvidaci mnoha dalších a dalších blogerů. Protože přede mnou jich bylo zlikvidováno desítky, a také nejsem poslední. Po mně ještě určitě desítky přijdou.

Martina: Ladislave, ty jsi teď řekl, že jsi ho porušil určitě tak 500krát. To znamená, že na tebe vlastně byli ještě benevolentní?

Ladislav Větvička: Určitě. Já si nemůžu na redakci iDNES stěžovat. Já si myslím, že to byla dobrá symbióza po celých těch patnáct let. Oni dobře věděli, jakým jazykem píšu. Oni dobře věděli, že témata, která zvedám, tak ty jsou mnohdy kontroverzní, a v mnoha diskusích pod nimi to bylo vidět. Nicméně nějakou dobu, tipnul bych si osm, deset, dvanáct let to bylo k oboustrannému prospěchu. A potom někoho napadlo, že už to je prostě příliš a že není dobré, aby se moje názory nebo názory typu, které já zastávám, objevovaly na stránkách předního média v České republice. No, a to je vlastně všechno.

Martina: Ty jsi byl vždycky „svojský“. Což na tobě zároveň bylo přitažlivé a mnohdy dráždivé. Jak říkáš. Fungovalo to k oboustranné spokojenosti. Ukázalo se, že kodex blogera je takový ohebný. Takový, že se dal přizpůsobit i tvému naturelu. Anebo si toho nevšímal. Ale kdy tedy nastal ten okamžik, kdy jsi začal vadit? Kdy najednou ti začal dělat čárky? Teď jsi to porušil. Teď jsi to porušil. Co se změnilo?

Ladislav Větvička: No, já si myslím, že to je dlouhodobá záležitost. To není otázka měsíce, roku, pěti let. Ono… Správný admin nebo klasický admin, který hlídá diskuse nebo hlídá blogy, tak samozřejmě má dbát na to, aby ten blog měl nějakou formu. Aby to nějak vypadalo. Takže v okamžiku, kdy tam já – nevím, jestli to posluchači znají – prostě v okamžiku, kdy napíšete něco velkými písmeny do nadpisu nebo do perexu – je to porušení blogu. Jestli použijete fotografii, která je třeba někde z webu, a nemáte to odzdrojované, tak je to také porušení webu, pardon, kodexu. Takže ten admin hlídá nějakou formou a teď je otázka, jak a kam to až nechá dospět. Ale teď mám pocit, že jsem trošku utekl z otázky.

Martina: To nevadí. My se tady o tomto tématu budeme bavit ještě více, protože v tuto chvíli jde o tebe, ale nejde jenom o tebe. Jde také o to, jak mnohé deníky nebo soukromá média přistupují k jisté svobodě projevu, a i o tom se budeme bavit. Dobrá. Tak najednou tvůj přístup admin nevnímal úplně přínosně. Byl jsi třeba několikrát varován? Jakože Ladislave Větvičko, teď už jste zhřešil po dvacáté deváté, takže chtělo by to třicet „zdrávas vyznání víry“. Možná někam dojít po kolenou? Dostal jsi nějaká taková varování, jako jak bychom řekli my na Ostravsku – teď si to s tebou mohu dovolit: „Šlajfuj Větvičko. Šlajfuj! (Brzdi!)“

Ladislav Větvička: Samozřejmě. Ono technicky to vypadá tak, že v okamžiku, kdy se podle mínění adminu odchýlíte od kodexu, tak je ten text stažen takzvaně do „soukromých“. To znamená, že už není vidět na hlavní straně blogu. Je vidět pouze v „soukromých“… Je možné se k němu dostat na základě odkazu nebo linku, a to je tak všechno. Takže toto je více méně standard, na který je bloger vždy upozorněn, co se stalo. A samozřejmě je tam i zpětná možnost v okamžiku, kdy člověk vylepší to, co tam údajně nesedí, tak ten článek je vrácen zpět. To by mohla být taková hlavní práce admina, že hlídá prostě, aby to mělo nějakou formu a styl. A aby to prostě nepohoršovalo šéfy iDNES nebo já nevím vlastně koho.

Přirovnání vlády k surikatám v popsané náhodné příhodě je například v očích iDNES nepřijatelná neúcta k politikům

Martina: Teď jsme trošičku posluchačům vysvětlili takovéto technické pozadí blogera, ale pojďme si znovu ještě připomenout, aby posluchačům bylo zřejmé, o čem především mluvíme. Ty jsi za oněch 15 let na blogu iDNES napsal zhruba 1 300 článků. Za tu dobu jsi vydal 14, 15 knih. Byl jsi považován za zjevení, za „zlatou minci“. Takže co se tedy změnilo? Co najednou byl ten problém, že prostě jsi z toho kodexu blogera tak vyčuhoval? Vysvětlil ti to někdo?

Ladislav Větvička: Ne. V okamžiku, kdy jsem někdy před dvěma týdny dostal zprávu od adminu, že zítra už končíme a zítra už nic dalšího nenapíšu pro iDNES, tak prostě bylo konstatováno, že už toho bylo dost. Tečka.

Martina: Takže žádné varování dopředu, ale…

Ladislav Větvička: Ale ono to bylo každé přesunutí blogu do takzvaných „soukromých“. To znamená takzvané, říkám, protože ten kodex je opravdu gumový a lze ho použít na cokoli a na kohokoliv. Tak je více méně impulzem k tomu, aby ten bloger mohl být zrušen, zakázán a tak dále. Samozřejmě každé takové přesunutí je nebezpečím v uvozovkách, které může vést k tomu, že iDNES řekne: Tak, už se nám nelíbíte. Děkujeme. Na shledanou.

Martina: Takže jisté indicie tady dopředu už byly. Pojďme se tedy podívat na to, jaké byly konkrétní výtky. Jednou z nich tedy prý bylo, že jsi nazval politiky vládní koalice jako „surikaty“. Ale to není přece sprosté slovo? A vlastně se dá říct, že při východu slunce vypadají i tak nějak mile. Tak v čem byl ten problém?

Ladislav Větvička: No milé možná vypadají ty opičky na rozdíl od té naší koalice. Ale…

Martina: Já jsem je neviděla při východu slunce. Takže nevím.

Ladislav Větvička: Ono je to tak. Postava Ladislava Větvičky píše na blogu iDNES 15 let. Dalších 15 let existuje, protože jsme tu postavu vymysleli někdy před 30 lety. Což jsem si vlastně uvědomil, že je to 15, a 15 kdysi dávno v jednom malém severomoravské rádiu. A ta postava je založena na tom, že jak to říct v hezkém? Aby to neznělo moc chytře? Reflektuje názory lidí, kteří se dívají na politiku ne z Prahy, Hradu, ale spíše z podhradí. Anebo ještě lépe z dálky – z Ostravy, z Leninovy třídy, z hospod třetí, čtvrté cenové kategorie, z Jedové chýše. Takže logicky nemůže ta postava hovořit jako Guth-Jarkovský, ale prostě reflektuje to, co slyší kolem sebe. A třeba ta surikata, ta byla přesně replika toho, když někdo pustil v restauraci televizi. Což tam není obvyklé u nás. A tam stály ty postavy z té vládní koalice a někdo říkal: „Jé, to jsou surikaty!“ No a celá hospoda se rozesmála, protože přesně takto vypadali. No, ale toto bylo třeba považováno za jedno porušení kodexu. Protože k politikům by se měla držet nějaká úcta.

Citování vlastní, deset let staré předpovědi z Majdanu na Ukrajině, že vývoj bude směřovat k otevřené válce s Ruskem, byl také hřích

Martina: Ano. Takže surikata byla málo „mramorizační,“ a proto vadila. Další výtka údajně byla, že jsi citoval svůj deset let starý blog na iDNES, ve kterém jsi přesně předpověděl, teď tě cituji: „Nevyhnutelnou horkou válku na Ukrajině.“ Před 10 lety. Kodex blogera: Opakování vlastních textů zakazuje. Já to tedy chápu tak, že nemůžeš vzít 10 let starý blog. Udělat control A, control C, control V. Ale to, pokud vím, ty jsi to asi neudělal. Ty jsi ho jen citoval. Není-liž pravda?

Ladislav Větvička: Já si myslím, že ta citace byla shodná v 80 %, protože když jsem někdy kolem roku 2013 shodou okolností byl na Majdanu a viděl jsem, co se tam děje, tak mě v souvislosti s tím, co jsem pár let před tím viděl v Sýrii, tak jsem prostě popsal, že tady to má podobný směr. V tom blogu bylo přesně popsáno, co pravděpodobně nastane a že tohle to všechno, pokud se to nezastaví. Pokud to Evropská unie nezastaví, tak může spět až k horké válce na Ukrajině. No a víceméně ani po 10 letech já na tom nemám co měnit. Takže proto jsem citoval možná z 80 % tento starý blog. No, a to je zase jedno porušení kodexu blogera.

Martina: Asi bych chápala, že pokud jsi takovou tu prognózu vyslovil před 10 lety, tak stojí za to znovu to zmínit už jenom proto, že tím dáváš najevo, že některé věci se daly předvídat. Daly se tušit, a některým lidem byly dokonce zjevné.

Ladislav Větvička: Ano. Kdo v té době na Ukrajině byl nebo ji navštívil nebo ji navštěvoval pravidelně, jako já v té době 5krát, 6krát ročně, ať už z pracovních nebo cestovatelských důvodů, tak to mohl vidět. Ale já bych jenom upozornil: Toto nejsou nějaké závažné porušení kodexu blogera. Prostě admin upozorní: A toto je v rozporu. Stahujeme vám to do „soukromých,“ a tím to končí. Tečka. Není to nic, co by bylo něco prostě osudového, fatálního. Nicméně když to vidíte potom s odstupem času, tak je to součástí těch 29 porušení kodexu blogaře.

Martina: Stejně jako to, že jsi uvedl link na fotky z nějaké tvé výpravy na Ukrajinu, které jsi měl umístěné na osobním blogu LadikVetvicka.cz a ony byly považovány za nějaké dezinformační fotky. I toto byla výtka? I tady jsi musel sundávat kalhoty?

Ladislav Větvička: Ne, ne, ne. To bylo trošičku jinak. Samozřejmě, bog má nějaká pravidla. V okamžiku, kdy máte blog delší než jednu stránku počítače, tak se stává nečitelným, a to už jsou nějaké úvahy a delší články. Takže blog má mít kratičkou formu. Já k tomu mnohdy přidával fotky, a těch fotek už tam bylo moc. Takže tam byl odkaz na můj osobní web LadikVetvicka.cz, kde byly ty ostatní fotky, kdo by o ně měl zájem. Já už teď nevím. To byl nějaký cestovatelský blog, který vůbec v ničem nějak nevadil. Nic nekorektního na tom nebylo. Akorát adminům vadilo, že někde v jiné části toho mého osobního webu se dají objednat mé knihy. Což je prý také v rozporu. Takže to bylo odesláno do „soukromých“.

Martina: Jasně. Tam už to může jakoby zavánět nějakými pravidly ohledně reklamy a podobně. Já bych to nechtěla vlastně úplně rozebírat. Protože je možné, že by to třeba posluchače, kteří nejsou blogery, nemuselo až tak zajímat. Ale spíše se tomu věnuji v souvislosti s tím, že s těmito porušeními pravidla kodexu blogera, pravidel komunity na sociálních sítích, se setká každý, kdo je na těch třeba sociálních sítích více aktivní. Vzpomínám si, že když nám na přechodnou dobu byl odstraněn kanál Rádia Universum, tak to bylo proto, že naši hosté se v době pandemie – naši hosté odborníci – vyjadřovali v rozporu se stanoviskem WHO. A to byl důvod pro to, aby se na naší adrese objevilo, že blog byl zrušen. Takže spíš jenom proto se tomu tak věnuji, abychom věděli, jakým způsobem tyto instituce a tyto kodexy pracují. V každém případě, co mi přijde zajímavější a zásadní, je, že byl zrušen tvůj text o pokusu o puč v Kazachstánu. Jaký tam k tomu byl důvod?

Ladislav Větvička: No, jestli si dobře vzpomínám, to byl podzim roku 21. A protože opět, nějakou dobu jsem v Kazachstánu pracoval a mám tam známé a přátelé, tak jsem měl informace z první ruky. Samozřejmě v okamžiku, kdy citujete známé, přátele, tak jaksi zaprvé nemohu uvést jejich jména. Protože by je to mohlo ohrozit v té zemi. Zadruhé jsou to věci…

Martina: Ochrana zdroje. Ochrana zdroje mezi novináři platí, že jo…

Ladislav Větvička: To platí. Ano. Navíc to jsou věci osobního rázu. To, co oni viděli prostě na náměstí nebo ve čtvrti, ve které žili, tak prostě nemůžete mít potvrzeno žádným jiným médiem. A tohle bylo třeba další porušení kodexu, protože jsem – má tvrzení nebo tvrzení mých přátel, neměl podpořeno nikým dalším. Což, jak každý uzná, to jsou prostě absurdní věci. A s tímto se opravdu setkal úplně každý bloger, kdy prostě něco tvrdí, i když touto formou. Blog je víceméně úvaha toho konkrétního blogera. Takže jaké konkrétní odkazy a linky na nějaké chytré agentury, které by měly říkat, jak to opravdu bylo? Ten bloger přece nese svou vlastní kůži na trh. A říká to, co viděl, slyšel, zažil, vyfotil. No a tohleto bylo opět jedním z porušením.

Nikdo mě v psaní nikdy neomezoval, ale všímal jsem si, jak iDNES postupně umlčuje nepohodlné blogery – je to soukromá firma, mají na to právo, ale mrzelo mě to

Martina: Měl jsi v poslední době pocit, že už ti někdo takzvaně sedí „na peru“? Že se vlastně tady tyto věci začaly promítat do takové tvé vlastní sebekontroly, sebezpytování, sebecenzury, autocenzury?

Ladislav Větvička: Ne, ne, ne. To ne. Nikdy za 15 let nedošlo k tomu, že bych měl pocit, že mi někdo naznačuje, co psát mám, nebo naopak co psát nemám. Takže ani v té poslední době. A i kdyby to někdo zkusil, tak bych asi schválně napsal přesný opak, než si přeje. Takže toto ne. Ten pocit toho, že samozřejmě šrouby se utahují, ten tady už byl někdy od roku 15, 16 kdy začalo mizet spousta blogerů z iDNES opět zase za porušení kodexu.

Martina: A kteří zmizeli? A víš proč? Mrzelo tě to u některých, nebo někteří možná pro nekvalitu?

Ladislav Větvička: Ne. Mrzelo mě to u mnoha. Protože 99 % z nich bylo velice kvalitních autorů a v té době byl blog iDNES absolutně nejčtenějším typem tohoto média v České republice. A byla radost tam každý den přijít, listovat a číst zajímavé autory. Od Markéty Šichtařové, která tam pořád je, a pořád píše a doufám, že psát bude. Ale když se podíváte, tak spousta blogerů, kteří tam… kteří tehdy v té době dokonce byli v anketě mezi TOP 10, tak nejsou. Napadá mě Martin Konvička, Eva Hrindová. Napadá mě Břéťa Olšer, a desítka a desítky zajímavých blogerů v té době skončilo víceméně z malicherných důvodů, ale samozřejmě těmi malichernými důvody admini považovali porušení blogu. Což je pravda. Je to v pořádku. Je to soukromé médium. Takže si to prostě takto pročistili.

Martina: Mnozí blogeři skončili i teď na protest proti tomu, že jsi byl odejit ty. Neměl jsi tehdy třeba také chuť vstoupit do stávky za ně?

Ladislav Větvička: Přemýšlel jsem o tom, ale došel jsem k názoru, že by to byl útěk z boje. Protože v okamžiku, kdy máte své čtenáře a ti čtenáři tam chodí kvůli tomu, třeba kvůli té názorové diverzitě, která tam v té době byla, tak v okamžiku, kdy na protest někam odejdu a řeknu: Já nebudu psát, když on nebude psát. No tak redakce řekne: No tak nechceš psát, tak nepiš. Nazdar. To bych bral jako útěk z boje.

Martina: Když se dívám na další důvody, které ti údajně snad v posledním blogu vytkli, že na titulní straně, teď cituji ten kodex: Nemohou být texty obsahující vulgarismy, zvláště v titulku a perexu, pokud není vulgarismus ojedinělý a nevyhnutelný pro celistvost textu. A já jsem si ten titulek našla a tam bylo: Nadutci z Prahy chtějí zakázat vjezd do centra. Tak jim to vrátíme. A hledám tam pořád ten vulgarismus, protože spíš se nabízí takové to, že „kdo chce psa bít, ten si najde hůl, i když nikde ta hůl neleží“.

Ladislav Větvička: No, tak já to včil zkusím ostravsky. Ano?

Martina: Já to neumím už. Já už to neumím. Já…

Ladislav Větvička: V okamžiku, když píšete ostravsky blog v ostravštině, tak kura tam není možné prostě nepoužít slova, které se normálně používají. Takže to, co je používané naprosto standardně na Ostravsku, to prostě v mnoha krajinách České republiky zní třeba vulgárně. Takže ano. V tom titulku tam nic nebylo. Ale v tom textu bylo napsané o pražských úřednících, že to jsou kokoti a idioti. Což je na Ostravsku naprosto standardní oslovení, jak jsem říkal. Blog reflektoval mínění lidu. A v okamžiku, kdy se pobavíte o pražských úřednících, tak prostě ta slova nelze nepoužít. Takže já jsem se teď hodně krotil, abych nepoužil víc ostravských slov, a jenom to tak jako dokladuji, ale ano. Toto byla zase jedna z výtek, že toto už nemůžu psát, protože pražský úředník přeci není žádný idiot.

Martina: A mimo jiné 15 let tvůj styl, který může kdekoliv mimo Ostravu působit obhrouble, nevadil.

Ladislav Větvička: No, nevadil. Vezměte si: To slovo, které jsem, použil, tak naprosto jiný význam má na Slovensku, kde v okamžiku, kdybych ho použil, tak okamžitě dostanu po hubě. Když ho použiji vedle v Polsku, tak tam se jedná o kohouta. Právě jako tady třeba v zemích bývalé Jugoslávie. Když to použiji v Ostravě v hospodě mezi přáteli, tak je to přátelské oslovení. A když to použiji v Praze, tak to může působit vulgárně. Takže to jsou prostě problémy dialektu, které tady jsou. Bohužel, v některých krajích to může působit jinak, ale jak známo, na Ostravsku nejsou sprostá slova. Jsou pouze citově vyjádřená citoslovce. Nebo jak jsem to někde napsal.

Martina: Ano, ano. A jedna z nejsprostších slov, která známe a já je citovat nebudu, jsou považována na takzvaná „citoslovce údivu“.

Ladislav Větvička: Já je také nebudu používat. To se do rádia nehodí.

Vadí mi, že tak šmahem zlikvidovali 15 let společné práce, tedy nejenže ukončili můj blog, ale hned ho celý stáhli ze svého webu

Martina: Tak. Prosím tě, já už jsem tuto otázku svým způsobem jednou položila, ale tak úplně jsme na ni neodpověděli. Ale já si teď nejsem jistá, protože třeba neznáš odpověď anebo protože se ti třeba o tom nějak mluvit nechce. Řekni mi: Co byla tedy ta úplně poslední kapka? Dá se říct, že byla poslední kapka anebo prostě zkrátka už dlouho pršelo do číše, která přetekla?

Ladislav Větvička: Pršelo hrozně dlouho. Myslím si, že žádná poslední kapka nebyla. Ty šrouby se utahovaly postupně. Už dlouho. Dva, tři roky nesměl být žádný text v takzvaném blogu iDNES. Což pro posluchače zjednoduším. To jsou ty čtyři vybrané blogy, kterým potom obrovsky stoupá návštěvnost a hodnocení. Takže tam najednou se od devítinásobného blogaře tři roky nedávaly. A bylo mi řečeno, že já to nepotřebuji. Že si mě lidé najdou i tak. Což je pravda. A to asi zase vadilo. Takže postupem času zase těch kapek přibývalo a někdo to už prostě nevydržel.

Martina: Když jsme tady už několikrát vzpomínali to, že tě zrušili za 29 pochybení nebo údajných pochybení, některé zněly jako průhledné záminky. Některé zněly, dobrá, jako kodex blogera. Ale vyskytla se spousta lidí, které toto oficiální zdůvodnění stačilo. No tak prostě ho smazali. Protože něco porušoval. A vůbec nepátrali, co to bylo ve skutečnosti za prohřešky? Jaké bylo pozadí. My jsme mluvili o tom, jaké ve skutečnosti ty důvody třeba byly nebo mohly být, a naši posluchači si tedy mohli udělat obrázek o myšlení lidí, kteří tě nakonec cenzurovali. Ale řekni mi: Nevadil ti ten fakt, ta skutečnost, že mnoho lidí, kteří tě do té doby četli a stačilo jim jen to oficiální vyjádření jedné strany? Nevadilo ti to? Nebo co to s tebou udělalo?

Ladislav Větvička: No toto si myslím, že není ani tak podstatné. Protože… Vadilo. Nevadilo. Hlavně v okamžiku, kdy jsem napsal svůj poslední blog, který už nesměl být viděn na té hlavní straně iDNES, ale lidé si ho mohli posílat, odkazy nebo jeho texty, tak najednou se zvedla obrovská vlna podpory, ať už prostě někdo chtěl vidět příčiny nebo nechtěl vidět příčiny. Prostě to, že došlo k likvidaci blogu. Tak to prostě zvedlo obrovskou vlnu, která možná není až tak vidět v médiích, ale je skrytá… byla skrytá v podobě mailů, SMSek a tak dále. Takže mně to nevadilo, že se lidé neptali, proč nebo jaké jsou důvody. Spíše mě mrzely takové další kroky blogu, kdy nejenomže řekli, že psát už nebudu na iDNES, v pořádku, to je jejich právo a jejich soukromý majetek a oni ho spravují. Takže ať se chovají, jak chtějí. Ale vadí mi, že zlikvidovali 15 let naší společné práce. Protože všechny mé texty byly primárně psány pro iDNES. Kromě některých rozhovorů, které jsem dával jiným médiím. Tak všechno bylo psáno pouze pro iDNES, a oni škrtnutím pera, napůl zmáčknutím tlačítka zlikvidovali naprosto vše.

Na stažení textů jsem měl pět dní, ale plno fotografií s popisky z mých cest už mi nikdo nevrátí, to už je všechno pryč

Martina: Nám se mnohé z nich podařilo zachránit, protože jsme je přetáhli do archivu Rádia Universum. Řekni mi: Máš radost, že tedy ten archiv bude dál žít na platformě našeho rádia?

Ladislav Větvička: Určitě, obrovskou. Ještě bych to tedy uvedl na pravou míru. Samozřejmě, že se nestalo to, že by autorsky zlikvidovali mé texty. Měl jsem možnost si je stáhnout, dostal jsem asi pět dnů na to, abych celý archiv mohl stáhnout. Ale samozřejmě, že nikdy to není možné stáhnout v té podobě, v té unikátní podobě těch propojených celků a cestopisů a fotografií tak, jako to bylo na iDNES, takže dostanete hromadu textů, odděleně od toho hromadu fotek, pod těmi fotkami byly mnohdy popisky, které už se stáhnout nedají. Takže z technického důvodu už prostě to je všechno pryč. Nicméně mám obrovskou radost, doufám, že se podaří nějakým způsobem zpracovat ty staré blogy do podoby, která by alespoň trošku dávala hlavu a patu, protože v okamžiku, kdy píšete o dvaceti zemích od Karabachu přes Palestinu, přes Tatarstán, a najednou by to mohlo být všechno pohromadě, tak samozřejmě už i v tom je hrozný galimatyáš. Ale mám radost, že je tady nějaká šance ten archiv obnovit.

Martina: Je, protože my na tom transferu děláme už týden, ale samozřejmě ne veškerou kontinuitu lze zachovat, alespoň to nejvíc, co šlo, lidé, posluchači, čtenáři najdou na tvém blogu „Větva na větvi“ u nás na Rádiu Universum. Já si s tebou chci hned v našem příštím setkání, v příštím díle povídat o svobodě slova u nás, o svobodě slova na sociálních sítích, o takové té podstatě toho, jak by svoboda slova měla a mohla vypadat v tomto nestandardním prostředí, protože si zvykáme na to, že není jenom jaksi veřejná služba, ale je tady také množství soukromých sítí. O tom všem si chci povídat s tebou, ale vzhledem k tomu, že 1. října spouštíme tvůj blog „Větva na větvi“ u nás, tak se tě chci zeptat, aniž by to znělo tak sebechvalně: Ty jsi dostal spoustu nabídek, abys svůj blog provozoval kde jen na jiných médiích. A mě samotnou by zajímalo: Jak to, že sis vybral nás, Rádio Universum?

Ladislav Větvička: To je jednoduchá otázka, ale hrozně těžká odpověď. Já jsem samozřejmě… Mezi těmi tisíci reakcemi na zrušení mého blogu bylo dobrých deset, možná patnáct nabídek na pokračování blogu na různých platformách. To mi víceméně způsobilo bolení hlavy, protože všude psát nemůžu, a v okamžiku, kdy si vyberu jeden, tak samozřejmě všech ostatních čtrnáct ne, že jo. Takže to bylo docela těžké pro mě, nicméně vybral jsem si Rádio Universum zaprvé proto, že tady se ukázala šance zreplikovat archiv blogů, které kdysi byly na iDNES. A zadruhé pro tu zajímavost té platformy samotné, protože na Rádiu Universum jsou lidé, které jsem já chodil číst pravidelně a jsou to autoři, které mám rád, od Ivana Hoffmana, přes Jarka Nohavicu, přes pana Cílka, přes pana Druláka a tak dál, a tak dál. Je to prostě pro mě médium, které mě zaujalo. Jsou tam zajímavé rozhovory, a to mě nějakým způsobem nakopnulo k tomu, abych řekl „dobrá, tady mohu udělat něco více, než jsme dělali na blogu iDNES“, protože blog iDNES byl z úhlu pohledu Rádia Universum jednoznačný, nechci říct zploštělý, ale prostě byl to blog jako takový. Na prostoru radiouniversum.cz je těch možností a variant a rozhovorů a podcastů, a já nevím, jak se dneska moderně všem těm věcem říká, podstatně větší škála, což mě zaujalo. Takže to byl asi ten hlavní důvod.

Martina: No, já jsem myslela, že je tam ještě nějaký jiný důvod, ale to nevadí. Martina Kociánová se nezlobí.

Ladislav Větvička: Já jsem to nechtěl takhle otevřeně říkat…

Martina: Já jen žertovala.

Ladislav Větvička: To nevypadá, že to dělám všechno kvůli tobě, ale samozřejmě ty, jako hlavní postava toho prostoru, ty, jako koordinátorka, moderátorka, člověk, který víceméně vytváří to, tak jako tohle jsem nechtěl úplně přesně zmínit. Ale když jsi to řekla, tak jo.

Na Rádiu Universum je jediný, dvoubodový kodex blogera: Nebát se a nelhat.

Martina: Pěkně ses to naučil. Prosím tě, Ladislave Větvičko. My máme na Rádiu Universum také kodex blogera. Ten kodex jsme vymysleli, napsali, jsme sepsali speciálně kvůli tobě, protože ty jsi jediný bloger zatím u nás, na platformě Rádia Universum, doufám, že první, a ten náš kodex blogera má dva body. Nebát se…

Ladislav Větvička: Takže končím dříve, než jsem začal.

Martina: Já ti je řeknu: „Nebát se a nelhat“. Jak se ti pozdává tento kodex blogera?

Ladislav Větvička: No, a co to znamená nebát se, a co to znamená nelhat? A teď se o tom můžeme bavit spoustu a spoustu minut. Protože nebát se, to si myslím, že ti, kdo četli mé blogy, tak ví, že jak se člověk nebojí do Karabachu, nebojí se jít do míst, kde je problém, a tak dál. A co to je nelhat? Co to znamená uvést třeba svůj úhel pohledu na nějakou událost nebo na nějakou situaci nebo popsat teďka, kdybych popisoval situaci v Adžárii, což popisuji, tak co to znamená nelhat?

Martina: Já si myslím, že tato slova mají v sobě velmi jasné sdělení, ale máš pravdu, že diskutovat se o nich dá dlouze. Nebát se znamená samozřejmě třeba nebát se jet do Karabachu, ale nebát se znamená také napsat to, cos tam viděl. A nelhat znamená hledat pravdu a nelhat nikdy úmyslně. Tak bych řekla, že by se to možná dalo stručně vyložit. Co ty na to?

Ladislav Větvička: Já bych možná ještě dodal, že to znamená být schopen obhájit si svůj názor v diskusi nebo v komunikaci s ostatními, protože v okamžiku, kdy něco vidím a popisuji to, tak někdo, kdo čte pouze texty, zprávy, kdo sleduje hlavní proud České republiky a může to brát z úplně jiné strany, takže toto já… Pokud ten kodex má tedy tyto dva aspekty, tak já si myslím, že si to obhájím, a třeba mě nezakážete.

Martina: Já jsem moc ráda, Ladislave Větvičko, že rozšiřuješ naše řady, že tvůj blog „Větva na větvi“ bude mít prostor takový, jaký budeš potřebovat, a lidé budou nacházet tvé blogy tak, jako byli dosud zvyklí. A ty budeš prostě psát to, co uvidíš kolem sebe a co ti bude ležet na srdci. Nic víc, nic míň po tobě nechceme.

Ladislav Větvička: Děkuji velice. Já jsem velice rád, že budu moci publikovat, nebo takto, já publikuji pořád své osobní blogy, ale možnost publikovat tam, kde jsou takovéto osobnosti, jako jsi ty, Martino? Hezky jsem to řekl?

Martina: Jo, jo, konečně.

Ladislav Větvička: Ne, tak to je pro mě radost. Děkuju.

Martina: My také, Ladislave, děkujeme za spolupráci a milé posluchače zvu nejen na tvůj blog od prvního října u nás na stránkách, ale také na naše další povídání s Ladislavem Větvičkou, kterému opět zavoláme do vesničky kousek od Batumi, kde teď tráví svůj čas. Ladislave, děkuji, měj se krásně.

Ladislav Větvička: Tak, přeji gamardžoba, což v místním jazyce znamená dobrý, krásný den do České republiky.

Martina: Tobě taky – a vítej u nás.

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička