Zpět

„Bylo by opravdu paradoxní a cynické, kdyby konflikt, který vedl k takovému utrpení a takové zkáze a který nepohnul světem, by eskaloval kvůli útokům na neutrální lodě,“ uvedl začátkem prosince dlouholetý válečný korespondent a bezpečnostní analytik, Zoran Kusovac. Situace na Blízkém východě je více než napjatá. A to nejen kvůli válce v Gaze, ve které během pár měsíců zahynulo přes dvacet tisíc civilistů, většinou ženy a děti.

Média stále častěji obrací pozornost na útoky jemenských povstalců, Húsíů, na komerční lodě a americká vojenská plavidla v Rudém moři. Húsíové vnímají tuto agresi jako druh odplaty za válku v Gaze a neochotu či neschopnost západních lídrů zastavit izraelské bombardování palestinského obyvatelstva. Pravidelné útoky v Rudém moři by ale podle odborníků mohly ovlivnit globální obchod a cenu ropy. Co víc, Húsíové jsou nepřímo podporováni Íránem. A to i kvůli válce mezi Jemenem a Saúdskou Arábií podporovanou Spojenými státy, která si v Jemenu od roku 2014 vyžádala přes 300 tisíc obětí. Kromě toho vztahy mezi Iránem a Spojenými státy jsou napjaté již od dob studené války.

Například v roce 1953 americká tajná služba CIA zorganizovala v Íránu údajný protikomunistický puč a zabezpečila pokračování despotické rodiny šáhů. A v osmdesátých letech Spojené státy podpořily iráckého prezidenta Saddáma Hussajna ve válce proti Íránu. S koncem studené války se vztahy mezi USA a Íránem nijak významně nezlepšily.

Takzvanou válku proti komunismu totiž rychle vystřídala válka proti terorismu. A Írán se stal jednou ze zemí osy zla. Jak prezident George W. Bush nazval země, které podle americké vlády podporovaly terorismus. A Írán byl podle amerického generála Wesleyho Clarka po útoku 11. září 2001 na seznamu zemí (Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán, Írán), jejichž režimy se Spojené státy chystají postupně vojensky odstranit.

„Když íránská vláda nepřistoupí na kompromis, bylo by nejlepší, kdyby někdo jiný začal s válkou,“ řekl v roce 2012 na fóru o Blízkém východě Patrick Clawson, ředitel výzkumu známého Washingtonova institutu. Clawson pokračoval: „Íránské ponorky jdou pravidelně pod vodu, no a může se stát, že někdy nevyplavou. A kdo ví proč? Přece víme, jak fungují tajné operace, a mohli bychom proti Íránu přitvrdit.“ Clawson analyzoval důležitost krizí pro vyvolání konfliktů a poukázal na některé historické události, které v minulosti vtáhly Spojené státy do války. Šlo o explozi vojenské lodě USS Maine v roce 1898, potopení zaoceánského parníku Lusitanie v roce 1915, o útok na Pearl Harbor v roce 1941 a Tonkinský incident v roce 1964. Všechny tyto jmenované události pojí přitom kontroverze o tom, jak a proč proběhly.

Dnes víme, že Tonkinský incident, který rozpoutal válku ve Vietnamu, neproběhl a severovietnamské námořnictvo na americké lodě nezaútočilo. V dalších třech případech mohlo jít o události, o kterých americká vláda věděla, že druhá strana plánuje. Nepodnikla ale žádné kroky, aby jim zabránila, či se na ně připravila. Podle analytiků mohlo jít i o záměrnou provokaci. Například podle amerického historika Roberta Stinnetta existují důkazy, že americký prezident Franklin D. Roosevelt věděl na základě rozšifrované komunikace o chystaném útoku japonských letadel na Pearl Harbor. Přesto americká základna neobdržela od americké vlády žádné pokyny, aby se na útok připravila. Japonské bombardování přístavu přesvědčilo americkou veřejnost o nutnosti zapojení Spojených států do druhé světové války. Těsně před útokem na Pearl Harbor prý Roosevelt řekl tehdejšímu řediteli Červeného kříže, Donovi Smithovi: „Americký lid by nikdy nesouhlasil se vstupem do války v Evropě. Útok na naše území by ale změnil situaci.“

Co se týče exploze vojenské lodi USS Maine, doposud nebylo prokázáno, že by za touto událostí, během které přišlo o život 268 námořníků, stáli Španělé. USS Maine v roce 1898 zakotvila v havanském přístavu. Jelikož Kuba v té době stále patřila Španělsku, španělští představitelé, ale i někteří američtí politici označili tento krok za čirou provokaci. „Vyslání USS Maine do Havany je jako když zapálíte sirku u ropného vrtu. Jen tak pro zábavu,“ uvedl tehdy senátor ze státu Ohio, Mark Hanna. Vyšetřování amerického admirála Hymana Rickovera ze sedmdesátých let navíc ukázalo, že k výbuchu muselo dojít zevnitř lodě, a ne z její vnější části. Což by hovořilo spíše o nešťastné náhodě. Jestli tomu tak bylo, nebo šlo o záměrný čin, se stále vedou spory. Nicméně bez prokázaní viníka Spojené státy tehdy vyhlásily španělskému království válku.

Ačkoliv příčiny a okolnosti kolem exploze vojenské lodi USS Maine nejsou vyjasněné, je prakticky jisté, že 1 258 pasažérů, včetně dětí, na palubě parníku Lusitanie se stali obětmi politického spiknutí. Lusitanie vplula do vyhlášené válečné zóny s nákladem 10,7 tun granátů, nábojů, rozbušek a hliníkového prachu pro výrobu výbušnin. Pasažéři neměli tušení, že Lusitanie byla doopravdy transportní lodí britské Royal NAVY, která proti mezinárodnímu právu pravidelně převážela munici. Vlády Spojených států a Velké Británie tuto plavbu uskutečnily přes mnohá varování německého císařství. Oficiální představitelé tedy museli počítat s tím, že Lusitanii německé ponorky pošlou ke dnu. Několik týdnů před tímto incidentem odpověděl plukovník House, poradce prezidenta Woodrowa Wilsona, na otázku anglického ministra zahraničí „co by Amerika dělala, kdyby Němci potopili loď s Američany,“ celkem jasně: „To by znamenalo automatický vstup Ameriky do války.“

Bude-li nějaká země chtít rozšířit současné konflikty v Gaze nebo v Jemenu, může k tomu posloužit právě výbuch lodě v Rudém moři. S podobnými incidenty mají velmoci bohaté zkušenosti.

Všechny příspěvky s Radovan Dluhý-Smith