Zpět

Martina: Když se bavím s lidmi o duši davu, nebo duši společnosti, tak mnozí tvrdí, že se velmi často chováme, jako kdyby nás někde shazovali z pásu, že se chováme, jako kdyby nás někdo naprogramoval. Je to tak? Jsme v některých reakcích, třeba pro vás, už tak předvídatelní, že se na nás můžeme skutečně dívat jako na, určitým způsobem, naprogramované stroje?

Cyril Höschl: Když někoho dobře znáte, tak asi víte, jak v určité situaci zareaguje, a můžete to z velké části předvídat. Příkladem byl můj první šéf, a vlastně první zakladatel Výzkumného ústavu psychiatrického, profesor Hanzlíček, který měl nás, zaměstnance, tak přečtené, že když byl seminář, a pak byla diskuse, tak on mně šeptnul: „Teď se přihlásí Lát, to naštve Morávka. Po něm se přihlásí Morávek.“ A tři tahy dopředu věděl, kdo bude vystupovat – a měl pravdu. Já jsem to tak obdivoval, že je měl tak přečtené, že věděl, že když se jeden ozve, tak naštve druhého, a ten se ozve. Tak takhle můžete předvídat.

Ale celkově předvídat, co lidstvo udělá, není možné. Vy jste zmínila dav. Dav vždycky myslí jinak než jednotlivci. Dav je hloupější než jednotlivci, ze kterých je složen, a zároveň se chová úplně jinak, než by se chovali jednotlivci, kdyby byli sami. To je celá psychologie davu, celá disciplína, která ukazuje, že dav není subjektem, se kterým by se dalo vyjednávat, protože jeho duše je velmi abstraktní, a je rozhodně něčím jiným než součet duší, ze kterých se dav skládá.

Martina: Pane profesore Cyrile Höschle, já jsem už v úvodu zmiňovala, že jste původně psychiatrii studovat nechtěl. A možná proto, že byla často považována spíše za jakousi psychologicko-sociální službu, a neměla vlastně ve své době pověst tvrdé vědy, tvrdé vědní disciplíny. Kdy jste zjistil, že je to ono? Že jste na místě, kde máte být, ať už jste se tam dostal náhodou, nebo…?

Cyril Höschl: Kupodivu jsem to zjistil ne ve vztahu k tvrdosti této vědní disciplíny – to není do dneška. A zjistil jsem to velmi brzo právě při psychoterapeutických sezeních s pacienty na skupinové psychoterapii, kde se řešili jejich individuální problémy a jejich příběhy, a mně se to začalo líbit – to nahlížení do kuchyně emocí a osudů jednotlivců. A tak jsem si řekl: „To je to pravé.“ A už po dvou, třech letech, kdy jsem původně myslel, že z toho uteču, jsem se rozhodl, že ne, a čím dál tím víc jsem byl spokojen. A kdyby se mě dneska někdo zeptal: „Je ti čtyřiadvacet, co chceš dělat za obor?“ – tak bych vždycky zvolil opět psychiatrii, protože mi hrozně moc dala. Dala mi hodně přátel z mezinárodní komunity, kde jsme se ujišťovali, že tuto disciplínu vidíme po celé zeměkouli zhruba stejně – neříkám absolutně stejně. Třeba Argentinci jsou všechno psychoanalytici, takže když tam přijdete s nějakou teorií o mozku, tak to je pro ně slovo boží, zejména když nejste Američan. Tam jsem poprvé zažil standing ovations po přednášce v Buenos Aires. Ale to jsou místní odchylky, rozdíly, ale celkově, když jsme se vídali po světě, tak jsme zjišťovali, že z různých tradic, z různých zemí, a z různých kulturních a jazykových zázemí, vidíme zhruba totéž.

Když se schopnosti člověka redukují na IQ, můžeme se dostat do velmi absurdních situací, kdy chytrý padouch vypadá přijatelněji, než hloupý dobrák

Martina: Vy jste v roce 2013 od Menzy Česká republika dostal čestné uznání za významný přínos inteligenci národa, propagaci duševní kultury a šíření dobrého jména České republiky ve světě. Jak moc je pro vás, když pohlížíte na člověka, důležité IQ?

Cyril Höschl: Kupodivu příliš ne. Protože IQ je jenom jeden z parametrů, kterými můžete někoho hodnotit, rozhodně není vševysvětlující, ani všezahrnující, a ani to není za všech okolností taková výhoda, jak si lidé myslí. Čili, IQ je potřeba doplnit EQ, emočním kvocientem, a ani to není všechno. Máte někoho, kdo má nižší IQ, ale je spolehlivý, vytrvalý, můžete mu věřit, můžete mu svěřit svá konta, on je nevykrade, a tak dále. A pak máte někoho, kdo má IQ vysoké, a dává ho do služeb svým lumpárnám. Tak koho byste si vybrala? Toto dilema je tady vždycky.

A když se schopnosti člověka redukují na IQ, tak se můžeme dostat do velmi absurdních situací, kdy chytrý padouch vypadá přijatelněji, než hloupý dobrák – ale ono to ve skutečnosti ani tak není, pravda je vždycky někde mezi. A záleží na mnoha jiných vlastnostech: Jak uspějete v životě, jak jste percipována jinými, jak zapadnete do nějaké společnosti, takže i někdo s nižším IQ dokáže být velmi úspěšný, třeba i podnikatel, protože má pro něco talent v omezené míře, ale zato je důkladný. Znám člověka, který nemá IQ vysoké, ale má ohromný cit pro podnikání v pohostinství, takže má hospodu, je úspěšný. A kdo by mu dneska měřil IQ? Na daně si pořídil nějakou daňovou poradkyni.

Martina: Vy jste předával čestný doktorát třeba siru Karlu Popperovi, viděla jsem vaši fotku s filozofem, sirem Johnem Ecclesem, nositelem Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, a tito muži byli bezesporu naprosto výjimeční vědci. Zajímalo by mě: Byli také výjimečnými lidmi?

Cyril Höschl: To by bylo na delší povídání. Třeba John Eccles, který dostal Nobelovu cenu za výzkum přenosu vzruchu na neurosvalové ploténce – a to byl v té době, koncem 60. let, velmi významný objev – tak ten byl pověstný tím, že byl velmi, z dnešního pohledu, velmi politicky nekorektní. Vzpomínám si, jak přijel do Prahy – spíše začátek devadesátých let – a přišla řeč na to, co Slovensko, když jsme se dělili, nebo se dělíme se Slovenskem, a kdo tam je premiérem. A on byl kupodivu informován, a když jsem řekl, že tam je premiér Mečiar, tak on řekl: „Brain demage boxer.“ A já zůstal stát a koukal jsem, protože on, Australan, a věděl to. On v té době žil ve Švýcarsku, a byl tak politicky nekorektní, že když se do Švýcarska přestěhovali na penzi do horské chajdy uprostřed štítů zasněžených hor, tak si tam do haciendy nastěhoval knihovnu – a tam žil a koukal na údolí. A chodil tam pošťák – byl to italský kanton, mluví se tam italsky – a manželka mu říkala: „Johne“, to vím od ní – „to je taková ostuda, ty by ses měl naučit aspoň pár slov italsky…“ – protože on mluvil jenom anglicky – „abys tomu Polákovi mohl říct aspoň buongiorno, nebo grazie, prego, to je jedno. Co by ti to udělalo? Pojď, zkusíme si to.“ A on řekl: „Štěkat jsem se taky neučil, tak nevím, proč bych se to měl učit…“

Martina: No, dneska už by nedostal Nobelovu cenu, a mohl by objevit, co by chtěl.

Cyril Höschl: Tak to byl sir John Eccles. A bylo to velmi zábavné, protože on měl ke všemu anglický cynický humor, takže s ním byla legrace. Popper, ten byl z jiného těsta. Oni sice byli přátelé, napsali spolu knihu The Self and Its Brain – Já a jeho mozek. Ale Popper byl ve výrazivu měkký, neagresivní, byl sice velmi houževnatý v odporu ke svým filozofickým odpůrcům a kritikům, to ano, ale formu měl velmi, velmi soft. Takže, na rozdíl od Ecclese, tyhle politicky nekorektní výroky nikdy nevyprodukoval, protože byl stále na neutrální půdě. Ale jakmile šlo o jeho filozofii, tak to zase bylo zajímavé.

Režisérka Marie Šandová chtěla tuto návštěvu, když přijel do Prahy, zmapovat, a připravovala se na to, a my jsme korespondovali s jeho tajemnicí, jestli se dá během jeho návštěvy natáčet sběrný dokument. A sir Popper nám odpověděl – cestou své tajemnice – že ano, ale jenom za předpokladu, že dotyčný filmař bude znát jeho filozofii, jinak že to nemá cenu. Takže, když přijel, Marie Šandová se brífovala, učila: Otevřená společnost a její nepřátelé, der Forschung, a toto vše se snažila absolvovat, a on si ji po příjezdu pozval do hotelu na přezkoušení, a ona tam byla jako u přijímaček na vysokou. On se jí ptal na různé věci, jestli je ve filozofii možná indukce, nebo dedukce, a podobně, a ona obstála, takže ho nefilmoval nikdo jiný, a ona mohla být všude, takže byla dokonce i na Hradě, když navštívil prezidenta Havla. To bylo taky zajímavé, protože Havel se ho ptal: „To je poprvé, co jste v Praze?“ „Ne, já jsem tady byl před šedesáti lety na filozofickém kongresu.“ „A jaké to bylo?“ A Popper řekl: „Hrozná nuda.“ Ze začátku to trochu vázlo, ale potom si porozuměli. Proč to říkám? Vy jste se na ty dva ptala. Byly to rozdílné osobnosti, ale Popper byl v osobním kontaktu jako dobrotivý dědeček, přestože ho předcházela pověst, že je nesnášenlivý a urputný. Tuto pověst mu vytvořily filozofické disputace s jeho kritiky, kde byl naprosto nelítostný. Ale v osobním kontaktu byl velice měkký.

Martina: Já jsem se vlastně ptala proto, abych zjistila, jací byli lidé – se kterými jste se scházel a potkával, a byli to výjimeční vědci – osobnosti. Protože vím, že velké nadání se ne vždy spojuje taky s obyčejnou lidskostí. Nedávno jsme se bavily s jednou kolegyní z akademického prostředí, a shodly jsme se na tom, že kdybychom měly zůstat na opuštěném ostrově se členy akademie věd, nebo třeba s někým takovým, jako jsou obchodníci se zbraněmi, nebo s alkoholem, tak jsme si překvapivě ihned vybraly, protože tak překvapivě nepřející, závistivé, nevraživé prostředí, jaké jsme zažily ve vědeckých kruzích, člověk jen tak někde nenajde.

Cyril Höschl: Také si kladu tuto otázku. Ale obávám se, že to je jenom nedostatečnou znalostí jiných prostředí a že kdybyste se delší dobu pohybovala třeba v turistickém průmyslu, tak byste zjistila, že to tam je totéž. Nedělám si velké iluze o tom, že by mezi těmito, řekněme, oblastmi zájmu, nebo sektory, byly nějaké výrazné rozdíly v nevraživosti. I když určité signály tady jsou: Třeba doktoři často spolupracují s farmaceutickými firmami – zkoušení léků, prezentace, a podobně. Znal jsem jednu reprezentantku farmaceutické firmy, která prošla několika firmami, a ve svém povolání brand manažera přišla do styku s jednotlivými disciplínami medicíny, třeba s urology, s chirurgy, onkology, diabetology, psychiatry, neurology, protože to jsou oblasti zájmu, které se málokdy prolínají. Takže ona zažila kongresy a mejdany s těmi, či oněmi, a řekla, že ze všech disciplín jí připadali nejpohodovější psychiatři – kupodivu – že je s nimi největší legrace. A že jí připadají nejmíň rozhádaní, zatímco genetici prý jeden na druhém nevidí chlup. Nevím, jestli je to pravda – aby se neurazili – ale tohle mi říkala, a potěšilo mě to. Takže nějaké drobné rozdíly tam budou, ale že se tolik nevraživosti nevidí nikde jinde – to nevím.

Teď bych za každé své slovo nebojoval. V mládí jsem si myslel, že to je důležité. Ale nyní vím, že si nemůžu být úplně jist tím, že je to pravda.

Martina: Když se díváte na člověka, ať už je to pacient, nebo ve veřejném životě, politik, nebo podobně, ztratil jste někdy o živočišném druhu člověk iluze?

Cyril Höschl: Vždycky když vidíte něco, co je za hranicí představitelné lidskosti, nebo za hranicí přijatelného, jako je vraždění dětí, nebo podobně, tak vždycky v takových situacích tento pocit mám. Ale brzda ve mně říká: „Vždyť to není možné generalizovat realizovat, podívej se, co je slušných lidí“. Střelec na filozofické fakultě – člověk si řekne: „No to je strašné, co je to za společnost?“ To není společnost, to je jeden člověk, a nelze to generalizovat. Nelze říkat: „V Praze se na univerzitách střílí.“ Nebo: „Česko je země, kde se střílí do dětí. Nejezděte tam.“ Takže to bych byl vždycky opatrný při generalizaci tohoto pocitu. Ano, měl jsem ho, ale vždycky jenom na chvíli.

Martina: Díváte se někdy na člověka, a na lidi, shovívavě, z pozice toho, co víte o lidské psychice, a jak funguje? Ve smyslu: „Tak ty si myslíš, že se rozčiluješ, nebo se rozhoduješ svobodně? Ale zatím to za tebe vyřešily neurologické impulsy, geny, žlázy.“ Tedy, že se vlastně necháváme unést vlastní důležitostí, a nedochází nám, kdo to tady řídí?

Cyril Höschl: V úvodu této otázky jste se ptala, jestli se dívám shovívavě. Ano, dívám se shovívavě, to znamená mnohem tolerantněji. Taky jsem u sebe zjistil, že když zkouším státnice, tak že jsem v průběhu života pořád měkčí a měkčí, a dávám stále lepší známky. Protože zjišťuji, že to, že nevíte, co je obsaženo v slzách, není pro život tak důležité, aby se na tom daly stavět kariéry. Jsou některá nepodkročitelná minima, přes která nepustíte, protože si řeknete: „Tenhle člověk bude dělat doktora, a jestli si myslí, že srdce je vpravo, tak ho nemůžete pustit.“ Ale jinak nepodstatné věci najednou pouštíte pod stůl, protože si říkáte: „Vo co vlastně de?“ A tolerance k nedostatkům během života narůstá, takže jste stále vlídnější a vlídnější, i když třeba jako dědek můžete být podrážděnější, ale z jiných důvodů. Jinak to, co dělají ostatní, je vám do určité míry jedno, nebo jste vůči tomu tolerantnější.

Martina: A myslíte, že to jde s věkem?

Cyril Höschl: U sebe pozoruji, že to jde s věkem, protože jsem si jako třicátník myslel, že to všechno je důležité, že přes to vlak nejede, a jak si může nějaký blbec myslet, že to je jinak. Toto jsem dávno opustil. Taky pod vlivem svých přátel, seminářů s nimi, jako byl Jiří Fiala, Zdeněk Neubauer, Ivan Havel, a tak dál, kteří měli jiný, alternativní, polemický pohled na vědu, na poznání, než jaký třeba svým redukcionistickým chápáním reprezentuje třeba klub Sysifos. To mě pootočilo, a učinilo mnohem opatrnějším v kritice alternativních přístupů poznání, než kdybych je nepotkal. A toto postupovalo s věkem. Takže teď bych za každé slovo nebojoval, protože vím, že si nemůžu být úplně jistý tím, že je to pravda.

Martina: Pane profesore, vy jste zmínil literaturu, zmínil jste studie, zmínil jste přátele, zmínil jste vědce, zmínil jste nositele Nobelovy ceny, a já jsem si vzpomněla na jeden starší film, který se jmenuje Soudcova noc, a tam Michael Douglas sedí před důležitým procesem, rozhodnutím, v knihovně, a pozoruje všechny ty sbírky zákonů, výnosy, filozofické spisy o právu, a vede monolog o tom, že si vždycky myslel, že v knihovně, v knihách, je spravedlnost, že ji tam najde, že tam jsou odpovědi na otázky. A dochází k tomu, že ne. Kde vy jste hledal – a našel – nejvíce moudrosti?

Cyril Höschl: Kupodivu ne v knihách, ale v kontaktu s některými lidmi. Například velký dojem na mě udělal nejdřív mezinárodní kolega, později i osobní přítel Norman Sartorius. Což je taková charismatická, kosmopolitní osobnost. Když jsme mu tady dali čestný doktorát na Karlově univerzitě, tak nevěděli, jakou mají hrát hymnu, protože on se narodil v Německu, vyrůstal v Chorvatsku, rodištěm byl Münster, rodný jazyk srbochorvatština, ale žil celý život v Ženevě, takže provozním jazykem byla francouzština. Pohyboval se v psychiatrii, takže druhý jazyk byla angličtina, uměl perfektně rusky, a ještě španělsky. Čili, to byl člověk, který byl schopen vykládat u stolu, kde seděli lidi z různých zemí, anekdoty, a každému v jeho jazyce – vlevo německy, vepředu španělsky, vpravo anglicky – a se stejným šarmem a bez jakýchkoli jazykových problémů, protože byl pořád v provozu.

A on měl taky různé výborné postřehy. Třeba se ptal, jaký je rozdíl mezi městem a vesnicí? Všichni si lemtali na bryndák, že nad 10 000 obyvatel je to město. Houby. Hned ukázal města, která jsou menší, a vesnice, které jsou větší. A ať pátrali, jak pátrali, vždycky jim to vyvrátil. A sám přinesl definici: „Město je takové osídlení, ve kterém je obchod s květinami a obchod pro domácí mazlíčky, protože na vesnici květiny rostou pod oknem, a domácí mazlíčci chodí v neděli na pekáč, a ne, aby se jim kupovaly hračky.“ Čili, jakmile tam máte Pet Shop, nebo Zverimex, a květinářství, tak je to město. Na vesnici obchod pro domácí mazlíčky neuvidíte.

A taky měl definici, kdo je bohatý. Všichni říkali: „Kdo má nad milión.“ „Co? To má každý. Kdo má panelákový byt, tak má vlastně nad milión. Tak to si škrtáme.“ „Tak deset miliónů.“ A ukázalo se, že definice toho, kdo je bohatý, je velmi obtížná. Všichni si pod tím něco představujeme, a rozumíme si, ale definovat to nikdo neumí, že bohatý je ten, kdo – dvojtečka. A on přišel s tím, že říká: „Bohatý je ten, kdo si může v prostředí, ve kterém žije, dovolit žít izolovaně od ostatních. To znamená, nemusí s nimi stát ve frontě v koloniálu, nemusí se s nimi tlačit ve veřejné dopravě, může se uzavřít za zeď svého sídla, může si nechat posloužit, všechno donést do bytu, nechat uklidit, nechat si přinést potravu a nechat se odvést vrtulníkem, nebo auťákem, kam potřebuji.“ A říká: „Na to žít izolovaně od ostatních vám v pákistánských horách stačí 10 dolarů na den, na Manhattanu 10 000 dolarů na den. Ale to je právě to, že tato definice je založena na něčem jiném než na penězích. Takže bohatý jste – podle toho, kde jste – tehdy, když si můžete dovolit, když chcete žít izolovaně od ostatních.“

A nejlepší byla třetí definice toho, kdo je starý. Všichni říkali: „Stáří je nad pětašedesát.“ Ale jsou lidé, kterým je nad osmdesát, a skáčou přes kaluže. A jsou třicetiletí starci. Tak se zjistilo, že také věkové hranice chápe každý jinak. A on říkal: „Ne, starý je ten, kdo bez vyzvání ukazuje fotografie vnoučat.“

Když jsem onemocněl, změnil se můj pohled na sebeprezentaci. Člověk už nepotřebuje nic hrát.

Martina: A s těmito všemi definicemi jste se ztotožnil? Nebo je to záležitost, která inspiruje k přemýšlení?

Cyril Höschl: Právě. On mě tak vlastně inspiroval k tomu, že jsem začal chápat svět z jiného úhlu. On měl také ohromný smysl pro humor, je to člověk, se kterým je obrovská legrace: Má kamenný výraz a říká vám přitom bombový vtip, že se lámete smíchy. A on má neutrální výraz. Na mě působil tak, že ne, že bych přebíral jeho názory, ale přebíral jsem životní filozofii, a vztah k jiným lidem. On byl ke všem laskavý – od Indů a černochů – které zažil, protože se pořád pohyboval v třetím světě, z titulu své funkce u WHO, se kterými se nakonec nerozešel v dobrém. Ale šestnáct let pobýval v třetím světě.

A tam jsem začal nasávat nadhled, že je třeba tolerance a respektu vůči odlišnostem a odlišným kulturám a že někde vespod je společný jmenovatel, na který on také vždycky dokázal společnost převést – ať tam byli Indové z jakékoliv kasty, nebo Afričani – a nakonec dokázal vytvořit atmosféru, že se smáli stejným vtipům, stejným historkám, protože to převedl na společného jmenovatele, který je námi jako lidmi sdílen.

Martina: Teď jste mě přivedl na zamyšlení se o tom, co je to stáří. Já jsem si uvědomila, že stárnu, mimo jiné, na takové věci…

Cyril Höschl: Není to na vás vidět.

Martina: Doufala jsem, že to řeknete. Ale děkuji. Ale čím dál tím častěji jsem si uvědomovala, že mi už tolik nezáleží na tom, jak působím, a co si o mně lidi myslí. Protože byla v mém životě doba, kdy člověk věnoval obrovské množství energie tomu, aby vytvořil fazónu, za kterou se schoval, a strašně investoval do toho, jak chce být okolím vnímán. A to je únavné. A v určitém okamžiku si člověk opravdu řekne: „Ale proč?“ Je toto okamžik, který vás potkal? Protože vy jste stále velmi aktivní – stále píšete, zvou vás do televize, vyjadřujete se k věcem, které jsou na denním pořádku – takže vám by pořád ještě mělo hodně záležet na tom, jak pan profesor působí? Došlo i toto změny?

Cyril Höschl: Dobrý dotaz. Protože k této změně došlo nedávno: Byl jsem pořád v určité roli, a z té jsem vypadl, když jsem skončil s ředitelováním. A teď mě postihla neurologická choroba, která mě upoutala na invalidní vozík. A v tomto momentě jsem najednou zjistil, že mně na spoustě věcí vůbec nezáleží. Že když máte přijít, tak si vezmu nějaké džíny, a neřeším to, neberu si kvádro – protože budu potřebovat rychle vstávat.

Martina: Můžu vám to oplatit? Pořád vypadáte jako velký šarmér.

Cyril Höschl: Děkuji, děkuji. Ale vím, že ne. A najednou nároky na sebeprezentaci nesmírně klesly. Já si nikdy nedovedl představit, že bych s někým řešil otázky svého vyměšování. A součástí sebeprezentace je, že máte intimní svět, do kterého nikoho nepustíte, a najednou je tam pustíte, a jste hospitalizovaná někde na rehabilitační klinice, tam přijde bodrá sestra, která řekne: „Tak co, brouku, umyjeme ferdíčka?“ A vy – nejenom že je mi to jedno – ale začnu s ní konverzovat, protože je hodná a sympatická. A že je bodrá? No tak tím lépe, a je s ní sranda. Takže se strašně změní důraz, který kladete na sebeprezentaci. Samozřejmě, že v pyžamu bych vás tady asi nevítal, ale hodně se změnilo. Člověk už nepotřebuje nic hrát, protože každý vidí, co já můžu.

Martina: Je to osvobozující?

Cyril Höschl: Do určité míry je to osvobozující, je to jiný modus. Ne, že by to byla nějaká hitparáda, ale je to jiný modus, jiný životní modus vivendi, takže si na to zvyknete. A když je to moc osvobozující, tak pak do měsíce vypadáte jako bezdomovec. Tak to zase moc osvobozující být nesmí.

Když vám je třicet, čtyřicet, cítíte se nesmrtelní a zdraví. Myslel jsem, že mě nemůže potkat to, co pacienty, že jsem na druhém břehu. Ale k stáru zjistíte, že jste na stejné straně břehu.

Martina: Jak jsem už říkala, vy píšete, stále pracujete – ale přesto: Když tak sedíte odpoledne, pijete – mimochodem, výbornou kávu – tak nad čím přemýšlíte? Co je to za věci, které se vám teď honí hlavou? Co vám zaměstnává mozek? A co z toho třeba dřív nebylo?

Cyril Höschl: Tak, dodělám papíry, vyplním dotazníky pro zaměstnavatele, poslat nějaké faktury, napsat nový Reflex, odpovědět na sto padesát mailů denně – tak to vás tak zasytí, že na nějaké hlubší filozofické úvahy nezbyde energie a čas. I když v souvislosti s chorobou, a se zkracujícím se prostorem, který nám zbývá do konce života, začnete vidět věci jinak. Když je vám třicet, tak si svou smrtelnost vůbec neuvědomujete, protože to je pro staré, to jako mladý doktor neřešíte. Zrovna tak choroby. Když jste hypochondr, a čtete to v knihách, tak máte pocit, že všechno máte taky. Ale zároveň máte pocit, že se vás tak moc netýká, protože zjistíte, že jste vlastně zdravá. A když je vám potom pětadvacet, třicet, čtyřicet, tak se cítíte víceméně – když vás nic nepostihne – nesmrtelná a zdravá. A všichni pacienti mi připadali, že mají něco, co mě nemůže potkat, že to je předmět mého profesního zájmu, a já jsem na druhé straně břehu.

A to je velký omyl. Páč k stáru zjistíte, že jste na stejné straně břehu, že stejně dostanete arytmie, nebo diabetes, nebo cokoliv jiného. A že vás může potkat jakákoliv choroba, skončíte na onkologii a tak. Ale to si musíte počkat do těch šedesáti, a pak to začne – ty choroby. Takže si začnete uvědomovat – a teď se vracím k vaší otázce – konečnost svého bytí. A když tak o tom přemýšlím, tak si říkám: „Co mi tady ještě čeká?“ Tak to sečtu, podtrhnu a řeknu si: „Má to cenu ještě, nemá to cenu pachtit se po tomhle.“ Takže jsem odmítl různé nabídky, různá pozvání na přednášky, protože si řeknete: „Tak – potřebuji to? Nepotřebuji.“ Tak to začnete redukovat – a s lehkým srdcem. A hřiště se vám ještě zmenší. Je na něm pořád legrace, ale mnohem menší, než byla původně, protože se omezí obecenstvo, omezí se počet hráčů, zmenší se branky. Ale pořád se hraje.

Martina: Když teď takto přemýšlíte, a pouštíte – jak říkáte – s lehkým srdcem věci, které vám už nepřijdou podstatné, tak co vám tedy přijde podstatné? Čeho se stále držíte, a co si říkáte?

Cyril Höschl: Mezilidské vztahy. To znamená síť přátel. To je taky zajímavé, jakou uděláte zkušenost, když vás něco takového potká. U mě to šlo dost rychle – ještě v říjnu jsem chodil, takže můžete pozorovat, jak se mění chování okolo vás. Jak někteří, kteří vás navštěvovali, a kamarádili s vámi, postupně vymizí, protože „co s takovým invalidou“? A naopak takoví lidé, do kterých byste to neřekla, se najednou objeví, a přijdou za vámi, chodí a chtějí pomáhat, a tak dál – a přitom jste do té doby ani nevěděla, že je máte za bližší přátele, protože původně to byli nějací známí, a najednou…

Takže se vám vymění publikum, které je stále stejně hodnotné, stále stejně perfektní síť přátel, ale s trochu jiným osobním obsazením. Ale hra je stejná, a ta je nejdůležitější: Jsme tu pro jiné lidi. Nejsme tady pro sebe. A vztahy s jinými lidmi, to je asi nejdůležitější v jakékoliv životní fázi. Proto je taky blbé, když někdo umře sám, opuštěný, na nějaký LDN, nikdo tam za ním nepřijde. Protože to je to nejhorší, co se může člověku stát.

Všechny příspěvky s Cyril Höschl