Zpět

Mět zbraně za bolševika, to nebylo enem tak. Na to byli komaři strašně haklivi, bo měli strach, že kdyby měla dělnicka třida zbraně, tak by se vzbuřila, tahla do Praglu a zrobila převrat dřiv, než to bylo naplanovane. Zbraně mohli mět oficijalně enem vojaci s policajtama, milica a pomocna straž SS. Nebo to byla jina zkratka? Fčil už nevim. Vim, že to byli taci protivni, otravni dědci v civilu s rudu pasku na rukavu. Možna to byla zkratka RG, rabovaci gardy. Nebo VB. To bylo jedno. Cilem všech bylo udržet klid, mir a pořadek, ať to stoji co to stoji a nepřitele se nelekněme, na množstvi nehleďme, hlava nehlava, ať to padne komu padne.

No ja, enemže komaři netušili, že kromě oficijalnich sil branicich socijalizmus před zavilym nepřitelem, existovaly ještě jine ozbrojene složky, a to zme byli my. Přepadnut takeho lidoveho milicijonaře a šlohnut mu sapik vzor 58, to nebyla žadna prdel. A tak zme se ozbrojovali všim, co socijalistycky svět nabizel. Ti menši a chudši měli kramlikovku. To byla taka mašinka zrobena ze dvuch dřevěnych klamerek. Ty se specijalnim zpusobem zaklikaly do sebe a natažene kovove perko pak dokazalo vystřelit kus klamerky někdy aji dva metry daleko.

Ti bohatši měli ryžovku. Zbraň byla okopirovana od jihoameryckych indyjanu, keři dluhyma dutyma bambusama vystřelovali šipky napuštěne jedem kurare na sve nepřatele nebo na potencijalni žradlo. Tuž ale zežeňte bambusy v porubskem lesiku. Dokonce ani v Polance u Odry žadne nerostly. Raz sem ukecal tatu a šli zme do zologicke do Muglinova, bo sem věřil, že opice tam žiju v přirodnim prostředi a ja bysem mohl čornut jakysik bambus, nebo aspoň semena. Byl tam prd. Betonove vyběhy opic ze smradem, kery byl jak v opičarně, vylučoval jakukoliv možnost zakořeněni byť enem plevela, natož pak bambusa. Takže ryžovky zme si robili z rozebranych verzatylek. Z domu zme mamě zebrali hrst ryže do kapsy. Pak jedno zrnko na jazyk, nadechnut pajšl a chlust! Ryža litala aji ze pět metru daleko a oproti klamerkam to docela štipalo. A jak došla ryža, plivaly se take male uslintane kuličky z papira. Dokonce aji učitelky tyto zbraně tolerovaly. Enem raz mi jakasik ludra napsala do žakovske: „Plive kuličky z železne trubičky.“

Tomaš, kery měl nejbohatšiho tatu, bo robil jakehosik papalaša na OKaDečku, byl vyzbrojeny dokonale. Měl normalně natahovaci pušku kupenu v NDR, taku, jaku nosil Olda Šetrhend. Dole byla taka paka, kera stlačila v pistu vzduch, vepředu se to naladovalo plastovyma kuličkama a už se valilo. Mělo to super přesnost, ale malo to bolelo. Tuž zme kajsik doma zebrali stare špunty, zrobili jim obřizku, aby se to přesně vešlo do hlavně, natahli a střilali. To byly šlehy, kurňa! A jake rany to davalo! Na stehně normalně zustavala po take trefě docela drsna modřina! Kajsik ale zrobili sudruzi z NDR chybu, bo asi po padesati fajnych šlupkach se ozvala divna rana. Přetiženy pist se rozerval a paka, keru se kver natahoval, liščila Tomaša po pysku.

Dodom šel z brekem a žaloval, že zme mu dojebali flintičku, ale nezrobil to dobře. Tata ho eště zrubal za to, že ma modry gzycht.

A tak nejnebezpečnějši ilegalni zbraňu, z kere měl revolučni předvoj dělnicke třidy opravněne obavy, byla šipovka. Na dřevěnu pažbu se navalila novodurova trubka jako hlaveň. Ze starych trenek se vypreparovala guma a natahla nahoru, kaj ju lapla dřevěna klamerka. A šipka zrobena ze špejle a špendliku, kery byl ke špici přilepeny kanagonem, to byla smrtici kombinace. Taka střela letěla deset metru, a kdo ju dostal do řiti, ten ječel jak tur.

Bohužel v okamžiku, kdy tuto ilegalni zbraň vlastnilo osumdesat procent mužske školni populace a revolučni převrat byl na spadnuti, podival se Jarek do novodurove hlavně zrovna v okamžiku, kdy na druhe starně kdosik zmačknul klamerku. Po dluhe operaci mu oko sice zachranili, ale revoluca byla zmařena. Rozhodnutim sudružky ředitelky zme museli všecky zbraně odevzdat a přesunut se do ilegality.

Škoda, kdyby tenkrat Regan tušil, že stačilo řict: „Fčil!“…

Přiběh je z moji nove knižky Mamulovy děti, kera je plna takych cypovin jako bylo toto.

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička