Zpět

Narodil sem se ve fabrice na děcka na Fifejdach za Tondy Novotneho. Byval v Porubě, flakal se na baňske a pak robil, co se dalo. Hutnika, pasaka, pekařa, barmana, manažera, zavoznika, haviřa, řidiča, blogera, uklizeča, spisovatela, strojařa, obchodnika, dělnika řidiča aji zemědělca. Mluvim asi deseti jazykama (včetně Ostravštiny), navštivil hafo statu v Evropě, Africe, Ameryce a Azyji. Moje hobby su historija, cestovani, fotky, cyklistyka, baby, pivo, vino, zpěv a jine narodni specijality… Tuž to zni jak fajny životopis, ni? Přesto mi ke spokojenosti furt cosik chybělo. Nikdy sem si nepřipadal jiny než ostatni. Přesto mě furt překvapovaly nekonečne otazky kamošu a znamych:

„Raz bysem se chtěl mět tajak ty, Ladik. Jak to mam zrobit?“ „Ty zje v pohodě, furt si kajsik jezdiš, ale co mam řikat ja?“

Take reakce mě otravovaly, normalně sem z nich byl jakysik nasrany, vytočeny. Byly pro mě nepochopitelne. Čemu si všeci furt stěžuju? Co mě odlišuje od ostatnich? Jak to, že se zrovna ja citim v pohodě, spokojeny a jini ni? Jak to, že aji lude, keři zarobi vice peněz a vlastni velke majetky, mě považuju za šťastnějšiho? Proč si o mně mysli, že sem bohaty, když mam na učtu nulu a v kapse par drobnych na pivo? V čem se lišime, kura?

Byl sem spokojeny v době, kdy sem ve Vitkovickych železarňach deset metru hluboko v rozpalene ďuře raboval šamotove cihly. Byl sem spokojeny, když sem krmil lososy pod rozzařenu polarni zařu bez naroku na plat, enem za stravu a nocleh. Byl sem šťastny jako zavoznik u pekařa. Byl sem šťastny jako dělnik, jako obchodnik aji jako bloger.

A co fčil? Co robim fčil? Tuž, vlastně nic. Furt robim to, co sem si naplanoval! I teho dělnika, zavoznika a zemědělca sem si vysnil, naplanoval. Tuto knižku sem začal psat v jakemsik roztřepanem letadle na štrece z bavorskeho Mnichova do turecke Ankary. Par řadek sem načmaral na tacek  v jakesik pražske literarni kavarně u sklenky tokajskeho, zatim co sem čuměl na baby intelektualky, kere se tvařily duležitě, bo čitaly Literarni listy. Par kapitol sem napisal v marocke Marakeši na terase nad šalonym naměstim Jamma el Effna, plnem kejkliřu a zaklinaču hadu. Jine kapitoly sem načmaral ve skalnatem sedle v hlubce Adržbašskych skal. Dalši zase na hřebenu poloniny u Volovca na Podkarpatske Rusi a jine u nas doma Na Mexiku.

Pisal sem si zapisky mezi rybařama u maďarske Tisy, aji mezi opilcama a pijakama vina v Tokaji nebo bulharskem Melniku. Opijel sem se s krajanama v rumunskem Banatu aji s černyma kurvama v Amsterdamu. Chlastal sem v bavorskych domacich pivovarach aji v nočnich klubach v Kasablance. Pařil sem s Irama v Galwayi aji s Portugalcama, čumicima na fotbal v jejich malych vesničkach.

Ta halda lidi, kera chodila okolo a tvrdila, že si nemožu dovolit to, co by chtěli, mi vadila. Dluho sem přemyšlel o tom, čim se spokojeni lidi liši od tych, keři si furt stěžuju na to, že jini se maju lip. Tuž a z tohoto přemyšlani vznikla tato knižka. Zkombinoval sem 3 přirodni, socijologicke zakony, u kerych sem si ověřil, že je použivaju lidi, keři su považovani za uspěšne, spokojene a „bohate“. Přitom furt vychazim z česke reality. Konec koncu česka realita počatku 21. stoleti je stejně ta nejkrasnějši předloha a inspirace pro tuto knižku. Češi su svině a su to drsne, smějici se bestyje, ale zaroveň su tvořivi, tolerantni a vědi svoje, bo už hodně razy v minulosti dostali po držce.

Dnes, na počatku roku 2008 sem si jisty, že se nachazame v jednom z nejšťastnějšich obdobi našich dějin. Snad poprve v historii žijeme obklopeni „spřatelenyma“ narodama, kere nas nechcu hned zitra pozabijat a vyhnat na Sibiř. Naše pevně dane hranice su hranicama kompaktniho naroda bez menšin a nepřatelskych enklav, ekonomika země je na neuvěřitelnem vzestupu a pomalu se vracame tam, kaj zme ekonomicky byli za Franc-Jozefa a pak ještě chvilu v době mezi dvěma valkama. (Pozn: psane v roce 2008, tuž dneska už zme zas vic v hajzlu)

Historija nas bohužel uči, že idealni stavy netrvaju dluho a za rohem už čihaju tragicka nebezpeči, o jejichž hruzach zatim nic netušime. Naštěsti. Bo kdybyzme tušili, co je před nama, možna byzme už davno zdrhnuli kajsik na Cejlon.

Tuž využijme obdobi, kdy se vezeme na uspěšne vlně Evropy, středni Evropy i Česke republiky k temu, abychom ziskali z teto vlny všecko pozityvni, co nas može obohatit. Toto fajne obdobi totiž nemusi dluho trvat.

Osvětlený rychlík otřásl domem výhybkáře.”Mají náramný naspěch,” řekl Malý princ. “Kam spěchají?” “To neví ani člověk na lokomotivě”. Druhý, osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru. To už se vracejí?” ptal se Malý princ. “To nejsou oni,” řekl výhybkář. To jsou zase jiní. “Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?” “Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme…”, odvětil výhybkář. (Antoine de Saint-Exupéry)

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička