Zpět

V letě chytla Liba zas jakesik chrobaky do hlavy. Že pry se musime podivat na Krym. Krym je zajimave misto. Za prve tam Stalin robil tu pařbu, kaj opil Čurčila s Ruzveltem tak, že jedneho za tři měsice museli odvolat z funkce, a druhy do dvuch měsicu umřel uplně. Tuž a za druhe tam Liba ještě nebyla. To bylo podstatna zaležitost a o dovolene tak bylo rozhodnute.

Nejdřiv sem myslel, že povalime letadlem, ale dvacet pět tisic za dva lidi by nedal ani cyp. Ja bych je tež nedal, ani kdyby mi ČSA slibily, že začnu za moje prachy znova prosperovat. Když sem ale mrknul na mapu, a zjistil, že 1300 kilaku do Oděsy je stejně daleko jako z Ostravy do Śvajcu, bylo rozhodnute. Liba ty dva dny jizdy přetrpi a ja aspoň prověřim ukrajinske kulinařske speciality.

Zpatečni trasu zme zebrali přesně podle stryka Gugla. Na cestě tam je ale třeba valit přes Podkarpatsku Rus, bo největši kulinařske specijality su pravě tam.

Taka soljanka  z kyselu smetanu, to je deprem začatek. Podkarpatska Rus, oproti zbytku Ukrajiny, to je bohaty kraj… A v bohatem kraju su bohate mravy. Radost pohledět.

Aji ty hajzly překypuju hojnosti. Ja, kde se pivo vaři, tam se dobře daři…

Až na hranici Podkarpatska a „opravdove“ Ukrajiny se okamžitě projevi rozdil mezi bohatstvim a chudobu. Pohled zpět, za cedulu ČSR, (dnes Zakarpatske oblasti) ukazuje, že čim bohatši stat, tim vice ceduli, přikazu, zakazu, doporučeni a jinych buzeraci.                        

Vyjedeš na kopec, přet tebu se odevře deset kilaku rovne cesty. Pět kilaku vališ z kopca, pět do kopca. Dovališ na horizont a všecko se opakuje. Never endyng story…

 

 

 

 

 

Na cele trase mezi Podkarpatskem a Krymem je jedine misto, kere se vymyka nudě. Vesnica, kde každy barak vaři, udi, griluje, smaži a jinak připravuje raky.

Cela vesnica je plna raku. Rak, rak, rak. Samy rak. Když si kupite raka a už teho mate dost a zbytek jemneho, fajneho masička hodite mistnimu psovi, tak ho natahne. Mistni raky už nežere ani pes. Všeci tu maju raku plnu dupu.                                     

Jak jinak by se taž taka ďura mohla jmenovat, než Rakovo. Hned za vesnicu se klikati Dněpr. Jestli si myslite, že raci su z něho, zapomeňte na to. Je to enem odporny marketyngovy tah. V řece raka nikdo neviděl ani v době, kdy okolo pochodovala holinka hrdinneho německeho vojaka vpřed, a za dva roky zas zpatky. Raky dovaži mistnim vesničanum podnikatel z Moskvy. Řikate si, to je ale hňup, co? Ne, hňupi zme my. Aji u nas su fajne vesnice, kaj by se to dalo využit. Ale my radši budem brečet, že to nejde. Co vy na to, obyvatele vesnic Zaječi, Koňákova, Husince, Kravska nebo Hrochova Tynca?                               

Aji ty hrochy to připomina, když naženete kravy do řeky…po pravdě řečene, podobne obrazky sem znal enem z Afriky…

No nic, po strastiplne cestě plne nastrah se konečně dostavame do raje turistu. Sen mnoha generaci sovětskeho pracujiciho lidu. Krym. Teplo. Černe moře. Nemožeme začit jinde, než v Artěku. Misto, kde se koncentrovaly děcka z celeho socialistyckeho světa, aby je bylo možne infikovat bolševicku propagandu o vymoženosťach dělnicke třidy..                 

Vymoženosti dělnicke třidy spočivaju v tym, že připominaju velky koncentrak. Pobřežije rozparcelovane kilometrama betonovych kobek…              

Neni to ani dvacet roku, co se v přesně vymezenem prostoru mohly pohybovat vybrane kadry z celeho Sovětskeho svazu a v uzkem pasmu mezi betonovu hradbu a špinavym mořem mohli snit sen pracujiciho člověka. Nerobim si srandu, dostat se tady, bylo za odměnu, bylo to enem pro vyvolene, prověřene, a obvykle enem raz za život. Přesto na zdejši kratky tydenni pobyt vzpominali všeci se slzu v oku. Vstup na Krym aji na plaž byl  samozřejmě na propustky. Jestli si myslite, že to je davna historija, zapomeňte na to. Ve vesnici Rakovo se mistnim ženam, připravujicim raky zamžily oči, když se dozvěděly, že jedeme na Krym. Všem bez vyjimky se dalo vyčist z upracovanych ksychtu: „…ja, Krym…tam zme tež nikdy nebyly…“

Neenem „bohate časti“ jižniho Krymu su rozparcelovane, aji „chude“ oblasti na severu maju pobřeži nasekane z betonovych bloku. Nebyylo v zajmu strany, aby se dělnici z ruznych časti země potkavali mezi sebu bez jakekoliv kontroly. Každy měl svuj vymezeny prostor. Pletivo z plota, oddělujiciho „plaž“od cesty, už naštěsti mistni rozkradli…                               

Ty jeden rezavy skinhede, jaka  sila ti to dovolila dostat se z neutralniho Švycarska přes bojujici Německo, Rakusko až do Ruska? Nemohl si raději zkurvit to male Švycarsko a nechat velke Rusko na pokoji? Fčil čumiš vlevo vzhuru ke světlym zitřkum, a přitom je ti to už hovno platně. Tvoje reazve tělo si prohližaju nekrofilove z celeho světa v rezavem chramu na Červene ploščadi… Tos to dopracoval, synku…                                   

…a tak sto roku pote, co ses vydal na cestu z Ženevy do Ruska, zbyla tady jedina věc, keru se može tento kus země chlubit: raci…

…ryby uzene..

 …ryby solene…                     

…a bravci schovani v kobzolovem těstičku..

…když to člověk zapije mistnim pivem, tak može přemyšlat, jak je možne, že v ramci ideologicke pravdy zme schopni susedum podřezavat krky, bo je přece vědecky dokazane, že třidni boj se musi stupňovat.                   

Rachov, Chust, Užgorod. To zme vlastně už doma, že? Když tak o tym člověk přemyšla, a porovnava dnešni Podkarpatsku Rus a puvodni Ukrajinu, tak myslim, že se za tych dvacet roku 1918-38 nemusime stydět.  Nejsem si jisty, jestli to same možeme řict o tom, co se za poslednich dvacet roku zrobilo u nas…

Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty iFčil, Dyida

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička