Proč nechodime z bulvaru Vaclava Klausa na Adolf-Hitler Platz?
Tak sem kura přemyšlal, kdy vzniknul ten problem, že každa změna režimu u nas znamena bulani pamatniku, vytrhavani uličnich cedulek a podobne nekulturni prasečiny. A bohužel, zjistil sem, že problem nenastal za gottwalda, za hytlera, nebo jineho nedemokratyckeho prasaka. Ten problem přišel se sudruhem Masarykem. A jak tatik Masaryk řikal – stat se udržuje těma metodama, jakyma byl založeny – a tak podle teho se k našemu hystoryckemu dědictvi chovame.
Neni to tak davno – enem 230 roku zpatky – a žadne nazvy ulic nebyly. Sice nechapu, jak tenkrat fungovalo vyhledavani v GPS, ale to neni muj problem. Prvni nazvy ulic byly v Praglu zavedene v roce 1784 (v Ostravě to nebylo třa, bo zme tenkrat měli enem jednu ulicu). Napisy byly německe. Po roce 1848 se cedule přejmenovaly do češtiny. V roce 1868 jakehosik pseudodemokrata napadlo, že cedule budu německo-česke.
Furt ale bylo chovani Němcu aji Čechu přikladně demokratycke, a nikoho by nenapadlo bulat sochy, nebo přejmenovavat ulice na uplně jine nazvy, v roce 1894 dokonce rozhodnul rakusky sud o nahraženi ceduli dvojjazyčnych cedulama českyma.
A pak přišel ten zloduch Masaryk s Benešem, a idyla skončila. Naraz Česi měli pocit, že možu všecko. Zbulat sochy, vybulit marianske slupy, přemalovat cedule a mysleli si, že všecko, co zbulali a nově přejmenovali, fčil zustane na věčne časy.
Už arogantni zakon o usměrnění nazvu z nacionálně-ideologického hlediska č. 266/1920 Sb., daval tušit, že zlate časy Rakuska-Uherska su fuč: „Pojmenování, „jež nelze uvésti v soulad s historií a vnějšími vztahy národa československého, zejména taková, jež připomínají osoby, které jakýmkoli způsobem projevily nepřátelské smýšlení proti československému národu nebo národům sdruženým, nebo připomínají události rázu protistátního“, bylo zakázáno a obce měly povinnost do jednoho měsíce od účinnosti zákona je změnit a staré označení odstranit a beze stopy zahladit, jinak to musel provést nadřízený úřad a liknavému starostovi hrozila pokuta. Nové názvy musely obce předkládat ke schválení nadřízeným úřadům.“
Buzerace, buzerace a zase buzerace. Dejte hňupovi moc, a hňup vam ukaže, jak se to ma robit! Neni se čemu divit, že jak raz vypustite hňupa z řetazu, tak už ho nikdy neschovate. A tak další hromadne přejmenovavaní čekalo města s počatkem (1939) i koncem (1945) narodně-socialistyckeho a s počatkem (1948) i koncem (1989) bolševickeho a realně-socialistyckeho režimu.
Je to škoda, bo kdybyzme respektovali hystorycke tradyce, mohli zme dneska z třidy Franca Jozefa přechazat po Gottwaldově ulici na Adolf Hytler Platz. Pod každu cedulku mohla byt mala soška dobove postavy a každa nova generace mohla připojit text, kerym by zhodnotila, jakym velkym hovadem dana hystorycka postavička z jejich pohledu byla.
Děcka by měla poučeni z hystoryje furt na očach, a nebohy občan by nemusel desetkrat za život měnit občanku.
Ladislav Větvičky, hlasatel Mlade Fronty iFčil, specialista na přejmenovavani ulic
PS:
- ledna 1925 pražská městská rada schválila šest zásad pro pojmenovávání:
- preference tradičních původních názvů
- preference názvů podle povahy místa
- pro nové ulice vzniklé po roce 1918 je možno použít vlastenecky zaměřené názvy
- respektování ucelených místních názvoslovných soustav
- výjimečně možno pojmenovat ulici podle osoby, která v místě žila, avšak zásadně ne podle dosud žijící osoby
- v ostatních případech se měly volit názvy podle zemí, krajů, míst, řek, hor atd., pokud možno v části města ležící ve směru skutečného umístění této lokality
Od roku 1991 přibyla například zásada nepojmenovávat podle politických stran, hnutí a pojmů a podle institucí, organizací, spolků či firem, pokud působily po roce 1945 nebo působí dosud.
Všechny příspěvky s Ladislav Větvička
Diskuze: