Zpět

Bylo čerstvě po eurovolbách, když mi najednou volá novopečený europoslanec Ondra Dostál:

„Vidláku, co kdybych ti zařídil menší angažmá v Bruselu? Podíval by ses, jak to tady chodí, nahlédl bys pod pokličku, jak se dělá evropská politika a vyjevil by jsi to čtenářům stravitelnou formou. “

„Ondro, neumím anglicky,“ říkam mu.

„Umíš německy, zbytek zařídí překladače a umělá inteligence.“

„Mám doma hospodářství, nemohu to jen tak opustit.“

„Uděláme to na půl úvazku.“

Ještě chvíli jsme se dohadovali, já tvrdil, že to nejde, on tvrdil, že to jde, a najednou jsem zjistil, že už se bavíme o praktických otázkách, kde bydlet, jak cestovat a zda výplata pokryje náklady. A já zjistil, že je to, jako kdyby mě mecenáš vyslal na cestu kolem Evropy… akorát jen do jednoho velikého baráku, kde se ta Evropa jaksi koncentruje.

A tak jsem absolvoval byrokratický proces plný dotazníků, formulářů, osvědčení, smluv, občanských průkazů a dalších lejster. Všechny jsem poctivě varoval, čím jsem a co „tam v tej Bruseli“ budu dělat. Dali můj případ přezkoumat etickou komisí, ale kupodivu všude jsem prošel, a tak mi nakonec nezbylo, než podepsat… Na půl roku. Týden v Bruseli, týden doma.

Přece jenom, není od věci vědět, jak se řídí neoblíbený superstát o pěti stech milionech obyvatel a jak se pouští žilou ekonomice, která ještě nedávno byla největší na světě.

Jak říkal generál Patton: „Jednou vidět je víc než sto hlášení.“

Všechny příspěvky s Vidlák