Zpět

My, Češi, když chceme k něčemu nebo k někomu vyjádřit náklonnost či lásku, tak zdrobňujeme. Milovaná žena je ženuška. Milovaná práce je prácička. Milované zvíře je pejsek, kočička… Málokdo kamarádí s Václavem. Spíš s Vaškem nebo rovnou Vašíkem.

Co je malé, to je hezké.

Všimněte si, že nemáme ani vládičku, ani ministerstvíčko, nemáme ani finanční úřadíček. Zato když neoblíbeného premiéra nazvu Blyštivým Péťou, tak to zní skoro familiérně. Na Péťu nikdo nechce zaútočit kamenem. Toho tak maximálně politovat, nabídnout mu teplý čaj a vysvětlit mu, že na vrcholovou politiku fakt nemá.

Já myslím, že my, Češi, prostě nemáme rádi velké baráky. Nedělají nám dobře. Nedají se zdrobňovat, a tím pádem není možné si je zamilovat. Máme rádi malé chaloupky, drobné penziony, malé hotýlky… vlastně i do Chorvatska nejspíš jezdíme, protože jsou tam malé plážičky. Ne jak v Itálii, kde jsou kilometry a kilometry písečného pobřeží a na nich tisíce a tisíce lidí.

Nejspíš by nám prospělo, kdybychom měli malý parlamentík. S padesáti lidmi, kteří by se vešli do pěkného vzdušného přízemního domu.
Nikdy se neztotožníme s obrovským bruselským barákem, ve kterém se hemží tisíce a tisíce lidí, kde jsou tisíce kanceláří a obrovské zasedací sály pro víc než sedm set poslanců. Nemáme na to slovní aparát. Nejsme schopni si ho zamilovat. Nedá se totiž zdrobnit. Česká povaha nemá ráda molochy. Nemá ráda velké stavby ani velké věci.

Tak nějak instinktivně víme, že se v té obrovské budově ztrácíme a že s tou velkou věcí těžko pohneme. Tak nějak instinktivně cítíme, že s tím nepohne nikdo. Ani ten, který nezdrobňuje, ale má velké věci rád.

Všechny příspěvky s Vidlák