Nová vláda by měla sečíst všechny škody, které po sobě pětikoalice zanechala, a postavit její členy před národní soud

• V roce 1971 se narodil Bohuslav Sobotka, český politik, kterého si už nikdo nepamatuje: „Česká vláda nevidí důvod pro jakékoliv zpochybňování Benešových dekretů a pro jakékoliv otevírání této otázky. Není žádný důvod, aby minulost komplikovala naše současné vynikající vztahy jak s Německem, tak Bavorskem.“

• V roce 1526 zvolil český sněm jednomyslně Ferdinanda I. Habsburského králem, čímž započala takřka 400letá habsburská vláda nad českými zeměmi – až do roku 1918.

Časopis TO: Do roku 2016 jsme si mohli bez problémů číst, co jsme chtěli a sami rozhodovat o tom, čemu chceme věřit. Nyní nám namlouvají, že tu záplavu nefiltrovaných informací nedokážeme samostatně zpracovat. V praxi vidíme, že to, co se nyní děje, je sestavování „černých a bílých“ seznamů neziskovkami spřízněnými s určitými médii, která mají za cíl umlčet a odstřihnout od příjmů svou obchodní i ideologickou konkurenci.

Jana Marková: Víte jak začínají občanské války? Půlprocentem korespondenčních hlasů jdoucích proti vůli v dané zemi žijící většiny. Moldavsko hlasovalo o zakotvení své budoucnosti v EU v ústavě. A ačkoliv to vypadalo zpočátku jasně proti, pak najednou přišel volební zázrak, v Americe se tomu dodnes říká Bidenova křivka, a ty korespondenční hlasy mrtvých z Kanady a přilehlých hřbitovů chodily tak dlouho, až se těch 52% proti zhouplo na 50,04% a finálně na 50,46% pro. A i pokud by to bylo všechno fér a úplně košer, tak sakra co mají lidé žijící někde mimo tu zemi co určovat, jak se mají Moldavci nechat obsadit západním korporátem a zničit si vlastní zemědělství, malé krámky a hospodářství nechat svázat milionem předpisů, které jim nejsou vůbec k ničemu, kromě toho, že je zlikvidují stejně, jako ty zemědělce. Chudá země bude ještě chudší, jen teda ani to co mají teď, už nebude její. Zato bude mít Green Deal, milion pohlaví a povinnou multikulti. Přesně tohle je totiž důvod, proč všude korespondenční volbu ze zahraničí prosazují. Ti lidé hlasují za prvé jinak, a za druhé se zázračně zjevují různé křivky. Já jsem striktně proti jakékoliv korespondenční volbě, kdo nehodlá zvednout zadek, aby volil, má prostě smůlu. A je mi opravdu jedno, že je ze své vůle třeba na Severním pólu, kde se hlasuje špatně. A ještě víc jsem proti tomu, aby lidé dlouhodobě žijící v zahraničí, a nespojující svůj osud a s Českou republikou, mohli volit a rozhodovat o nás, co jsme nikam za lepším nezdrhli. Sorryjako. Já tu žádné křivky nechci. Chci tu transparentní volební systém, jako máme dosud. Žádné další a další zázračné křivky, které změní směřování země pod úrovní statistické chyby čistě náhodně tak, jak si to přeje americký, či evropský strýček.

Protiproud: Pokud se některý „z klubu“ začne vzdalovat od dohodnutého směru je nemilosrdně odstraněn. Typicky Petr Kellner, vlastník TV Nova (popraven 27. března 2021 u ledovce Knik, v Chugach Mountains na Aljašce). Dnes už je Nova opět uvnitř korporátu. Pokud jde o zpravodajství a publicistiku je k nerozeznání od ČT, britské BBC či americké CNN. Asi jen vlastník české TV Prima na to šel docela „švejkovsky vychytrale“: Svou televizi rovnou se CNN vnějškově propojil. To mu umožňuje produkovat v jisté míře obsahy, které malinko vybočují z uniformní řady. Ale jen opatrně. Takový „mírný pokrok v mezích zákona“, řekl by Jaroslav Hašek. Smysl pochopitelně není v tom nelhat spolu s ostatními ráno v poledne a večer, ale využít „odstín“ k větší sledovanosti – a tedy většímu příjmu z reklam. Neboť kromě vlivu – a z toho u těch velkých korporátních pramenících „obchodů“ – především v inzerci spočívá byznys (a u malých život) soukromých médií.

Obyčejný fašismus. Tak zněl název těsně poválečného dokumentárního filmu, na který tehdy (bez donucení) chodily do kin davy (televize ještě prakticky neexistovala). Měl naší „postprotektorátní“ veřejnosti po „sametovce 1948“ přiblížit podstatu režimu(ů), které se spolu s Němci podílely na válečném běsnění, jež stálo (spíše stovky než deklarované) desítky miliónů lidských obětí. A také bezpříkladném ničení hospodářství zúčastněných zemí – kromě Spojených států, které jediné na válce vydělaly, a pak (skrze tzv. Marshallův plán) investovaly do obnovy evropských států (zvláště pak do poraženého Německa), čímž z nich prakticky vytvořily kolonie. Pak už šla studená válka protihitlerovských spojenců z té západní části ráz na ráz: 1949 vzniká NATO, 1951 Evropské společenství uhlí a oceli – základ budoucího Evropského hospodářského společenství (EHS), předobraz Evropské unie. Je mystifikací či neznalostí, pokud někdo tvrdí, že EHS bylo bezva, teprve EU je špatně. Šlo o proces vedoucí stejným směrem – diktovaný zájmy USA. Jejich obří investice do Německa (dodnes zde mají okupační vojska a každý nový „demokraticky zvolený“ kancléř musí být potvrzen ve Washingtonu) měly jediný smysl: Vytvořit a kontrolovat hospodářský motor poválečné Evropy – a skrze něj určovat i politický vývoj kolonizované západní Evropy.

Monopoly a korporace vznikaly postupně – ale v podstatě na stejné bázi (někdy se firmy ani nepřejmenovaly) jako ty, které financovaly a vojensky vybavily Hitlera. Dokonce i někteří nacističtí ministři byli omilostněni – a stáli pak u zrodu „Západoevropské integrace (obdobně jako „importovaní“ němečtí váleční fyzikové u amerického jaderného programu). Vše krok za krokem spělo k vytvoření vlády „korporátní plutokracie“ – nenápadná napodobenina úspěšné Mussoliniho verze korporativistického státu, který podle „fasci“ (něco jako naše „Svatoplukovy pruty“) nazval fašistickým. Bylo to ovšem původně cosi podstatně jiného než Hitlerův „nadčlověčenský“ nacismus, ale rozhodně totalita. Protože se však oba režimy ve válce spojily, začalo se obojímu říkat fašismus.

Černé seznamy. Ta historická odbočka byla nutná, abychom správně zařadili to, co se nyní děje u nás. „Neobyčejný fašismus“ si z toho italského obyčejného i z německého nacismu vzal základní prvky: Předstírání demokracie, vládu korporátu (neziskovky do něj patří jako ideová tykadla určující, zač se právě bude „bojovat“). V praxi pak centrální nadnárodní moc, úplnou kontrolu nad médii – a deklaraci amerického a europeistického „nadčlověčenství“ takzvané liberální demokracie – především ve vztahu k největší zemi světa převážně dominované Slovany, a k Číně (obecně pak k příslušníkům „třetího světa“). To je od počátku tohoto století (přesněji od 11. září 2001) realizováno přes přímé válečné výboje, státní převraty (typicky Majdan či „Arabské jaro“) a ekonomický diktát dolaru (sankce atd.). Jediný problém je v tom, že Rusko, které již měli západní fašisté po skončení „studené války“ za dobyté, se postavilo na zadní. A pod Putinovým vedením se nejen dostalo do hospodářské kondice, ale především učinilo zásadní technologické kroky v jaderném vyzbrojení. Spolu s Čínou se tak stalo zásadní překážkou při nastolení celosvětového fašismu (tzv. Nový světový řád, respektive Velký reset).

A pak ještě něco: internet. Ten zlomil moc korporátních médií, protože přibližně ve stejném období se masově rozšířil. Vyroben jako absolutní nástroj na ovládnutí „mas“ – tedy veřejného prostoru – dokonale demonstroval „metafyzický“ zákon: Žádný plán nikdy nevyjde. Vznikly stovky a tisíce svobodných médií. A nejpozději po státním převratu na Ukrajině (základny pro útok Západu na neposlušné Rusko) – a především pak během covidové vakcinační tyranie – předvedla svou moc. Najednou nešlo lhát ráno v poledne i večer. K lidem se začaly dostávat pravdivé informace. Když si to fašisté uvědomili, bylo pozdě. Dnes již mohou postupovat už jen represí: Cenzurou, vypínáním webů, vytvářením „blacklistů“. Jeden takový se právě opět znovu objevil u nás.

Je na řadě justice?

Takzvaná nezisková organizace (s příznačným „českým“ názvem“ sebeudávajícím svůj původ i financování) Prague Security Studies Institute (PSSI) opět „mapovala dezinformační scénu“. Její závěry okamžitě „převzal“ server SeznamZprávy.cz miliardáře Ivo Lukačoviče. Je mezi nimi pochopitelně také Protiproud – a vlastně všechna významnější svobodná média. Fašisté volají po jejich definitivním odříznutí od peněz z inzerce. Nic nemůže lépe ilustrovat korporátní totalitu. Za normálního stavu se inzerenti obracejí tam, kde je jejich cílová skupina. Ve fašismu korporát firmám určí, kde „mohou“ inzerovat. Nejvíc je ovšem štve, že významnější svobodná média už dokonce nejsou ani tolik závislá na příjmu za inzerci. Žijí převážně z darů té části veřejnosti, která si jejich význam uvědomila. Fašisté se tedy pokoušejí svobodné novináře (především vůdčí osobnosti internetových médií) skandalizovat, tvrdit, že darované prostředky používají ke svému osobnímu prospěchu a tak dále. Lžou ráno v poledne a večer. Řada nepodvolených osobností začala přemýšlet, co s tím. Jak se postavit těm nebezpečným lžím, které skutečně mohou některé lidi ovlivnit. Třeba statečná senátorka Jana Zwyrtek Hamlová napsala: (Korporátní) „média se snaží udržet poslední špetky vážnosti nejvíce neschopné, směšné a hloupé, a přitom neuvěřitelně nebezpečné a sebestředné vládnoucí kliky novodobé historie. Lžou a manipulují na svých stránkách v jejich prospěch, a hrubě urážejí jejich kritiky, o cenzuře nemluvě. Viz aktuální novodobé seznamy ‚škodlivých’”. A doporučuje zažalovat je. Sama – jako známá „obhájkyně chudých“ se dává k dispozici. Podobně třeba Štěpán Kotrba, který v Parlamentních listech celý útok PSSI obsáhle analyzoval – a dospěl ke stejnému závěru: Teď už se musí do věci vložit justice.

Protifašistický odboj. Jako jeden z dotčených se neodvažuji ostatním kolegům radit. Za nás ale říkám: Po zkušenostech z nedávné doby, kdy Protiproud vypnuli totiž vím, že celý represívní aparát – od policie, přes prokurátory (tzv. státní zastupitelství) až k soudům – pracuje čistě podle vládních „doporučení“. Zákonů, včetně ústavních – o „spravedlnosti“ ani nemluvě – se ve fašistickém režimu nelze dovolat. Zkusili jsme to opakovaně, je to bez šance. Tím nechci říct, že v jednotlivých individuálních případech se občas nenajde statečný soudce či soudkyně, kteří se vzepřou. I mezi nimi jsou někteří nepodvolení. Systém je ale nastaven jinak. A utkat se s ním v přímém čelném střetu je ztráta času, energie – a v neposlední řadě i peněz. Při žalobě skládáte kauci, která v případě neúspěchu, což je téměř jisté, propadne. Na to jsou příspěvky našich čtenářů a diváků příliš cenné. To raději lépe vybavíme studio, nebo zaplatíme zdroje informací. A především vytvoříme „obranné kruhy“, jež fašistům jejich útoky znesnadní. Je to vlastně docela standardní protifašistický a protinacistický odboj. Vedli ho naši bezprostřední předkové, a také jejich zkušenosti jsou pro nás dnes cenné. Neměli bychom ale dnes šanci, kdyby – právě tak jako tehdy – stejný odboj nevedly také některé státy. Nejen Rusko, nejen Slovensko či Maďarsko. Spojenců přibývá v řadě západních zemí. Proto jsou fašisté tak nervózní – a zesilují represi.

Jedno je však z hlediska taktiky jisté: Nemá smysl hrát na fašistickém hřišti. Tam se mění pravidla kdykoli během utkání. Rozhodčí jsou zkorumpovaní, majitelé „stadionů“ tvoří páteř korporátní mafie. Jakmile se o ně „otřete“, ušpiníte se. V lepším případě. V horším vás rovnou zlikvidují. Víme, že nakonec tu fašistickou hordu porazíme. V historii to nebylo jinak. I když to někdy stojí oběti. V případě, že se jim opět podaří rozpoutat válku, i ty nejvyšší. To, že zatím na hraně světového válečného konfliktu zatím ještě „jen“ balancujeme, je i existencí svobodných médií. Proto nám (a skrze nás všem nepodvoleným) tak jdou po krku. Marně. Zvítězíme.

Společnost pro obranu svobody projevu: Z textu, v němž úředníci dále zdůvodňují, proč musí referenti pracovat v utajení, by se skoro dalo vyvodit, že si snad ve Strakovce ilegálně budují jakousi paralelní tajnou službu. Dozvěděli jsme se, že by prozrazení jmen referentů mohlo dokonce ohrozit fungování Úřadu vlády!“ „To je v ovšem v příkrém rozporu s tím, co deklaruje sám koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn. Ten tvrdí, že svou prací hodlá především vyvolávat pozitivní emoce a posilovat u občanů důvěru ve stát.“ „Odhaduji, že ÚOOÚ nebude moci udělat nic jiného než rozhodnutí Úřadu vlády zrušit a rovnou přikázat poskytnutí informace,“ domnívá se Oldřich Kužílek. Horší je to, co celá kauza říká o vztahu Úřadu k občanům. Právní postup týkající se strategické komunikace podle něj ukazuje buď naprostou právní neznalost v oblasti nakládání s informacemi, anebo legrační pokus vymluvit se z povinnosti poskytovat informace:

Kazaň: „Západ pozoroval vývoj skupiny BRICS na vlastní oči, ale bagatelizoval její význam. Věřil, že země v ní zahrnuté jsou příliš odlišné na to, aby vytvořily efektivní alianci, a že dvě země těžké váhy – Čína a Indie – by se navzájem blokovaly a sabotovaly práci organizace. K jeho překvapení se stal opak: členské státy odložily své neshody a spojily se kolem společného cíle: zlomit západní dominanci a vybudovat nový, spravedlivější světový řád. A jsou odhodlaní dosáhnout svého.“

Protiproud: Zdeněk Koudelka se zamýšlí nad trestní odpovědností současných politiků, a dochází k závěru, že nová vláda by měla sečíst všechny škody, které po sobě pětikoalice zanechala, a postavit její členy před národní soud, tak jako protektorátní kolaboranty po roce 1945, a nechat jim škody zaplatit.