Zpět

Harmonie zájmů a přísliby budoucnosti

Text 18.12.2024

Anglický antropolog českého původu Ernest Gellner kdysi napsal, že v dějinách lidstva proběhly pouze dvě revoluce, které radikálním způsobem změnily hmotné podmínky lidské existence: neolitická a průmyslová. Na obou zmíněných převratech bylo zároveň pozoruhodné, že byly údajně zcela nepředvídatelné. Nic v povaze společností, jež jim předcházely, totiž nenaznačovalo, že by nutně směřovaly k zavedení zemědělství nebo k zahájení průmyslové výroby. Podle Ernesta Gellnera šlo o náhodnou souhru historických okolností. Jestliže by nenastala, žili bychom doposud v lovecko-sběračských komunitách nebo v zemědělských osadách.

Náhlé a radikální dějinné zvraty s dlouhodobými důsledky představují vždy velkou zkoušku lidské přirozenosti, o níž máme navzdory moderní psychologii doposud jen malé tušení. Je člověk ve svém nitru predátorem, jehož je nutno spoutat přísnou autoritou státu, jak se domníval Thomas Hobbes, nebo naopak ušlechtilou bytostí, kterou zkazily chtivost a neřesti spjaté se soukromým vlastnictvím, jak soudil Jean-Jacques Rousseau? Převáží u něj altruismus, nebo sobectví?

Na sklonku osmnáctého století byl zahájen rozsáhlý experiment, o jehož výsledku nebylo dodnes rozhodnuto. Prostřednictvím průmyslové revoluce získalo lidstvo obrovský potenciál energie, produktivity a moci, které tradiční společnosti spojovaly pouze s nadpřirozenými silami. Nebyla náhoda, že domorodé kmeny v Pacifiku vytvořily před pouhými několika desetiletími při pohledu na vymoženosti moderní techniky náboženství zvané kult cargo. To, jak lidé naloží s průmyslovou revolucí a jejími dopady na společnost, nám poskytne cenné svědectví o skutečné povaze našeho druhu.

Představitelé britské politické ekonomie, Adam Smith, Thomas Robert Malthus a David Ricardo, přistupovali k úsvitu nové éry s obezřetností a předsudky tradiční oligarchické společnosti. Nevěřili, že by bylo možné či žádoucí, aby byly plody průmyslové revoluce rozděleny rovnoměrně. Nerovnost byla podle jejich mínění neodstranitelná a chudoba poznanou nutností. Tento přístup vyústil do krvavého koloběhu revolucí a kontrarevolucí a ideologických bojů, které tragicky poznamenaly moderní dobu. Je znepokojivé, s jakou snadností a lhostejností se v posledních letech ve stagnující České republice a dalších západních zemích šíří myšlenka, že je rozdělení společnosti na – slovy Benjamina Disraeliho – dva antagonistické národy, bohaté a chudé, přirozené a zákonité. Lidská srdce se opět nebezpečně zatvrzují a hledají ospravedlnění svého postoje v různých sociálně darwinistických nebo neoliberálních poučkách.

Existuje řešení, které by nespočívalo v návratu k utopickému radikalismu? Je možné smířit produktivitu moderní doby se solidaritou a sounáležitostí prostupujícími napříč sociálními vrstvami? Víme, že to byla právě období největšího hospodářského rozmachu Západu, kdy docházelo k synergii mezi podnikavostí, pracovitostí a vynalézavostí na straně jedné a sociální odpovědností, péčí o potřebné a altruismem na straně druhé. V roce 1851 uveřejnil americký ekonom Henry Carey knihu Harmonie zájmů, v níž argumentoval, že jestliže moderní stát využije nekonečný potenciál lidského rozumu a tvořivosti, dokáže zapojit všechny dílčí složky společnosti do jednotného povznášejícího a morálního úkolu, jímž je rozvoj národního hospodářství, technologický pokrok a zvyšování hmotné důstojnosti a kvality lidského života.

Zdálo by se, že v současném neoliberálním světě, v němž je egoismus základem hospodářského života, není místa pro idealistické vize Henryho Careye. Podvědomě však cítíme, že tomu tak není. Ekonomická stagnace, pocit historické bezvýchodnosti, úpadek tvůrčích sil a pokles prestiže a vážnosti ve světě svědčí o tom, že jsme sešli ze správné cesty. Historické omyly jsou cenným zdrojem zkušeností a katarze. Náležíme k národům, které svoji moderní existenci úzce spojily s myšlenkou budování vyspělého hospodářství a průmyslu. Víme, že inženýr, podnikatel, vědec a dělník náleží vedle umělce, skladatele, básníka a literáta. Harmonie zájmů v pojetí Henryho Careye a jeho následovníků je pro národ Baťův a Křižíkův přirozenou cestou k morální obnově a opětovnému ekonomickému vzestupu.

Všechny příspěvky s Ivo Budil

Diskuze:

  1. Pan Budil nastínil rozpor mezi pokrokem a koncentrací bohatství. Věří, že pokrok může sloužit všem. Nevěřím, že je to možné, ale fandím mu, že hledá, spolu s jinými, optimistické řešení. Harmonii vztahů. Opakem jsou nevyhnutelně války.

    1. Nemyslím, že je větší koncentrace bohatství, než třeba ve středověku. Je jisté, že díky moderním technologiím, které umožnily globalizaci je dnes vybudování velkého bohatství rychlejší. Nevidím ale žádný rozpor. Pokrok určitě slouží všem, ovšem bohatí ho mohou využít víc. Bohatství dává větší možnosti skoro ve všem.

  2. Přechod od sběru a lovu k zemědělství se odehrával v různou dobu v různých zemích, i když spolu neměly kontakt. U objevů se naopak stává, že se odehrají současně a objevitelé se přou, kdo na to přišel první. Není žádný rozumný důvod se domnívat, že pokud by kdysi u nás někoho nenapadlo zasít, pan Budil by dnes chodil s oštěpem.

    1. přečtěte si nejdříve toho Gellnera, než začnete mudrovat. To jsou totiž poselství pana Budila v jeho článcích.

      1. To nejde, než bych knihu koupil a přečetl, článek už nebude vidět. Není ani uveden název knihy. Navíc, nepíši pod článkem pana Gellnera, ale pana Budila, na to, co napsal pan Budil. A to co napsal, mne ke čtení pana Gellnera rozhodně nenavnadilo. Odpovídá to typickému černobílému vidění.
        Spíš mne zajímá rozpor mezi tím, jak se tu Češi hlásí ke svým slavným krajanům a tím s jak se je snaží zbavit všech pout ke své vlasti.

Napsat komentář