Konkordát nebo Krokordát – nadnárodní predátoři na lovu
Mezinárodní smlouva se Svatým stolcem, takzvaný konkordát, byla podepsána v režimu utajení bez jakékoli veřejné debaty na konci října loňského roku. Brzy na to jsem po deseti letech práce promítal v pražském Kině Lucerna svůj druhý zcela nezávislý autorský snímek Ďáblova sbírka. Dovedete si snad představit mé překvapení, když jsem zjistil, že díky podpisu premiéra, jsem v premiéře uvedl patrně nejaktuálnější český film všech dob. Ďáblova sbírka se totiž týká církevních restitucí, konkordátu a opakujícího se vzorce drancování českých zemí zahraničními subjekty. Brzy na to, těsně před Vánoci prošel konkordát půlnočním schvalováním v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a byl přikázán do Ústavně právního výboru. Ten bude posuzovat soulad znění této smlouvy s ústavou a právním řádem ČR. Začínají se totiž ozývat hlasy, že konkordátem se vlamuje zcela odlišný právní přístup do ústavního pořádku České republiky.
Proč vedle snahy zpropagovat svůj nezávislý filmový počin považuji konkordát za zásadní událost českého politického života? Jednoduše proto, že jde o případovou studii na téma laxně prosazovaný státní zájem České republiky a neúnavní nadnárodní korporátní dravci.
Vivat modus vivendi
Od převratu roku 1989 platil ve vztahu ke katolické církvi v naší federaci návrat k neformálnímu ujednání známému jako modus vivendi. Podepsal ho již prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Tehdy to bylo poprvé, kdy se u nás Sancta Sedes neboli Petrův stolec pokusil prosadit konkordát. TGM byl však zásadně proti jakékoli neuvážené dohodě s Římem. V paměti měl stejně jako jeho národ nejen podporu, kterou za Velké války Vatikán nabízel agresorům, především Německem podporovanému Rakousku-Uhersku, ale také staleté náboženské zápolení s nadnárodní korporací, toužící po potrestání českých kacířů slavně vrcholící Soudcem chebským a následně zardoušené důslednou rekatolizací po bitvě na Bílé hoře.
V roce 1925 se 510. výročí smrti mistra Jana Husa v Kostnici vzpomínalo v Československu poprvé formou státního svátku a prezident Masaryk nechal 6. července nad Hradem vyvěsit černou husitskou vlajku s rudým kalichem. Vatikán tento krok vnímal jako provokaci a den poté z Prahy na protest odejel nuncius Francesco Marmaggi. Modus vivendi bylo podepsáno teprve po dvou a půl letech, začátkem roku 1928.
Střih. Píše se rok 2002 a jedná se o konkordátu znovu, vláda podepíše a poslanci ho zamítnou drtivým poměrem 110 ku 39 hlasům. Mezi důvody svého rozhodnutí označí celkovou zbytečnost a také jednostrannou výhodnost pro cizinu. Následuje Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který je napodruhé a na sílu schválen v PSP ČR 8. listopadu 2012.
Pak se zdánlivě vůbec nic neděje. Nebo si to má alespoň lid pobouřený rozměrem majetkového transferu církevních restitucí myslet. Jenže Vatikán se nevzdává a neodpočívá. Naopak tato nadnárodní organizace nejen čeká na příležitost, ale také ji trpělivě neutuchajícím lobbingem připravuje. Politická konstelace je proměnlivá, zájmy úřadu římského biskupa se nemění. Jak asi může takové politické klání dopadnout?
Třeba tak, že k moci přichází vláda prof. PhDr. Petra Fialy, Ph.D., LL.M., dr. h. c., kterou historik Jaroslav Šebek dle portálu Seznam Zprávy charakterizuje slovy „v tom porevolučním období tady taková ještě nebyla.“ A má tím – jak jinak – na mysli inklinaci ke křesťanství. Sám premiér se věnuje problematice konkordátů na odborné úrovni dlouhodobě. Nemůžeme se proto divit, že na Instagramu v den podpisu se státním sekretářem Vatikánu, kardinálem Pietro Parolinim, jásavě prohlásí „Po 22 letech jsme dokončili vyjednávání a podepsali smlouvu se Svatým stolcem. Smlouva upevňuje naše vztahy a zajišťuje ochranu svobody vyznání, duchovní služby ve veřejných institucích a spolupráci při ochraně kulturního dědictví. Zároveň respektuje český právní řád, zpřesňuje některé postupy a vyjasňuje záležitosti, které mohly být považovány za sporné.“
Nemusíte mít sedm predikátů před a za jménem, abyste usvědčili profesora ze lži. Stačí porovnat zamítnutou smlouvu z roku 2002 s tou dnešní a snadno zjistíte, že pravdivá je pouze ona prodleva dvaadvaceti let. I když možná ani ta ne, pokud za vyjednávání budeme považovat už činy prezidenta osvoboditele.
Srovnat obě listiny můžete sami, po podpisu byla „velkoryse“ odtajněna i druhá z nich. Ve smlouvě z roku 2002 najdete v Článku 5, Bodě 1 prohlášení „Svatý stolec bere na vědomí, že Česká republika je v souladu se svým ústavním pořádkem nekonfesním státem a není tedy vázána na žádné náboženské vyznání.“ Současná verze smlouvy ho již postrádá. A nejde o jediný posun směrem k nevýhodnosti smlouvy pro naši republiku nebo alespoň rozostření dosavadních funkčních pravidel vzájemné a dlužno dodat zcela bezproblémové spolupráce. Proměnou prošel dokonce hned Článek 1 předchozí dohody z roku 2002, který vymezoval Český právní rámec jako zcela nezpochybnitelný „…navzájem se považují za nezávislé a samostatné subjekty podle mezinárodního práva, a zavazují se tuto subjektivitu plně respektovat.“ Slova současného českého premiéra bývá rozumné vnímat přesně opačně, než znějí. Jím podepsaný konkordát znejasňuje některé postupy a prohlubuje záležitosti, které mohly být považovány za sporné.“ Nakolik je to neschopností nebo zda jde o záměr, to ukáže až čas.
V každém případě je vládní modus operandi jasně čitelný. Co nejvágnější formulace, které umožní několik možných interpretací, nad jejichž jasným výkladem se neshodnou ani experti v oboru. Stejná slova, jaká použila na síti X 12. ledna tohoto roku senátorka JUDr. Hana Kordová Marvanová pro politickou kauzu poslaneckého přílepku „…nový trestný čin Neoprávněná činnost pro cizí moc, který schválili v lex Ukrajina poslanci, gumový a zneužitelný.“ Můžeme uplatnit pro šarlatově fialový konkordát vzor 2024.
Stále stejné snadno zneužitelné obecné formulace. Pouze zasvěcení odborníci dokáží odhadnout míru jejich nebezpečnosti pro náš existující právní řád. Doba postfaktická potencuje dobu vlastizrádnou.
Jedním z těch, kdo pozvedli varovný hlas je emeritní církevní soudce, ICLic. Mgr. Jan Rozek. Spoluautor otevřeného dopisu, který vládě okamžitě po odtajnění znění smlouvy, odvážně a jmenovitě zaslala skupina osob označujících se jako „Přeživší zneužívání v katolické církvi“.
Křičí hlasem zrady
Naléhavé provolání k politickým představitelům země začíná těmito slovy „…obracíme se na Vás jako přeživší sexuálního zneužívání v katolické církvi ve věci takzvané Vatikánské smlouvy. Tato smlouva, kterou uzavřela vláda České republiky, obsahuje mj. ustanovení, dle kterého pastorační pracovníci mají mít ´právo obdobné zpovědnímu tajemství´. Pastoračním pracovníkem přitom může být kdokoliv, koho tak představitelé církve označí. Vzhledem k bolestné zkušenosti, kterou jsme si prošli, a vzhledem ke zkušenostem s tutláním a popíráním případů zneužívání v katolické církvi Vás naléhavě žádáme: zastavte projednávání takovéto smlouvy!“
Představitel sdružení Pro čistou církev, absolvent Teologické fakulty Univerzity Palackého a studia kanonického práva na Katolické univerzitě v Lublinu, Jan Rozek, odborník na církevní právo, jednoznačně na základě letité snahy o zjednání spravedlnosti pro oběti případů zneužívání v katolické církvi prohlašuje „Konkordát rozšíří beztrestný okruh násilníků chráněných zpovědním tajemstvím o pastorační asistenty.“ Prvními oběťmi vatikánské smlouvy tak paradoxně budou čeští věřící. Do většiny ze 145 současných církevních škol budou moci tito pastorační asistenti nastoupit. Jestliže už nyní vysoká církevní hierarchie potlačuje vyšetřování, potom dystopickou budoucnost vystihují mrazivá slova předsedy sdružení Pro čistou církev „Vatikánská smlouva je nadřazená českým zákonům a umožní církvím nevypovídat ve věci zneužívání. Kvůli konkordátu budeme vůči násilníkům z řad deviantů v církvi zcela bezbranní.“
Podle doc. JUDr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D., expertky na trestní právo z Univerzity Karlovy, může schválení smlouvy znamenat, že kněží budou mít absolutní mlčenlivost – i v případě závažných trestných činů. „Existuje riziko, že čl. 4 odst. 1 bude vykládán tak, že zakládá ochranu zpovědního tajemství v širším rozsahu než aktuální zákonná úprava, tj. i v rozsahu širším, než jsou nyní stanoveny výjimky pro duchovní obsažené v trestním zákoníku.“. Tento výklad by mohl vést k situaci, kdy duchovní, kteří se dozvědí o plánovaném nebo pokračujícím trestném činu, nebudou povinni tyto informace předat orgánům činným v trestním řízení. Dalším rizikem je i možné rozšíření okruhu osob, které nemusí o trestných činech vypovídat. „Toto ustanovení (čl. 4 odst. 1 Smlouvy) tak do budoucna umožňuje přijmout právní úpravu (a ČR se k tomu zavazuje), která rozšíří okruh osob, u nichž má být státem uznaná povinnost mlčenlivosti i o pastorační pracovníky, kteří nejsou duchovními.“, dodává docentka Tlapáková.
Takto obšírně bychom mohli pokračovat prakticky bod po bodu premiérem velebené smlouvy a jejích potenciálních negativních dopadů. Od povinné finanční péče o církevní majetky, přes vydržování mnohoobročníků z řad pastoračních pracovníků v orgánech státu, zabetonování všech i těch nejspornějších restitučních zisků a nemožnosti je danit, povinného financování erárem podílu církve na výuce, zdravotnictví, silových i mediálních složkách, přes možné daňové úlevy i subvence církevním sdružením, institucím a sborům toho nejbizarnějšího typu jaké představují například Rozjímavé sestry sv. Dominika z žižkovské ulice Biskupcova, atd.
Černá poslanecká mše
Hluboko po půlnoci prošel konkordát prvním čtením Sněmovny za vzácné shody opozice s vládní koalicí, které se podvolili zcela všichni s výjimkou pouhých tří poslanců. Do druhého čtení vstoupil nedávno, ve čtvrtek 6. března a nejen že byl schválen, ale dokonce se jeho zastáncům podařilo zamezit i přezkumu Ústavním soudem. Jde o smlouvu prezidentského typu, takže po jejím podpisu prezidentem už nebude možno k tomuto přezkumu přistoupit. Zbývají už jen dvě velmi chabé naděje – snaha senátorů o přezkum a principielní postoj prezidenta. Ten by se odmítnutím podepsat tuto ne svatou a především pro ČR zcela nevýhodnou smlouvu, mohl zařadit po bok Tomáše Garrigue Masaryka, který na protest pro ní kdysi vyvěsil husitský prapor. Pokud bude konkordát schválen, mimo jiné i díky úspěšné snaze o utajení obsažených právních pastí před širokou veřejností, lze již nyní prohlásit ve shodě s titulkem tohoto textu pochmurnou předpověď. Nadnárodní síly opět jednou uspěly a prosadily svou vůli na úkor občanů našeho státu. Za jejich vítězství zaplatíme my všichni.
Nepůjde o první ani poslední lest, kterou si nechá lid České republiky líbit. Dokud si nestanovíme dlouhodobý státní, a ještě lépe také český národní zájem, budou vždy vítězit potřeby nadnárodních subjektů. Státy střední velikosti, jakým ČR po odtržení Slovenské republiky jednoznačně je, jsou bez ustání v zorném poli politických i ekonomických predátorů. Stále nenasytných, číhajících na vhodnou situaci, nepozornost, povolnost, nebo dokonce zrádnou poddajnost svých obětí. Vatikánští korporátní krokodýli patří mezi ty nejtrpělivější, zdánlivě nehybní, ale kdykoli připravení využít vhodné situace k útoku. Oběti sexuálního zneužívání v katolické církvi již poznaly jaké to je, zakusit jejich skus. Přidáme se k nim i my ostatní?
Ďáblova sbírka končí varovnými slovy „Konkordát, tedy smlouva o spolupráci, uzavřená mezi Hitlerem a papežem před vypuknutím druhé světové války, nejen že nebyla ani přes válečné běsnění nikdy Vatikánem vypovězena, ale je dokonce jedinou smlouvou s nacistickým Německem, která platí dodnes.“ A tak tomu bude i u nás. Jen nezvítězí nacistická brutalita, ale nesmlouvavý, v desítkách a stovkách let, kalkulující tlak kanonického práva a vatikánských diplomatů.
Všechny příspěvky s Marek Dobeš
Diskuze: