Zpět

Světoznámý anglický filozof nám zanechal před smrtí jako svůj odkaz pečlivě propracovaný obraz konzervativního světonázoru v knížce drobných statí, které nedávno vyšly česky pod titulem Kacířova zpověď. Vybral si k tomu témata, jež původně zpracoval ve svých akademických knihách a přepracoval je do podoby čtivých esejů, aby je zpřístupnil široké veřejnosti. Není divu, že se v anglosaském světě staly jeho nejprodávanější knížkou. Vysvětlují totiž některé závažné problémy dnes mnohdy zkreslené a špatně vykládané v zuřivých sporech sebevražedné kulturní války Západu: jaký má být správný vztah k přírodě, národnímu státu, jak dobře vládnout a solidně stavět, proč se vyprázdnilo moderní umění a jak bránit západní civilizaci neboli jaké jsou její zásady. Konzervativní filosofie není futuristickou budovatelskou ideologií, je často jen empirickým pohledem láskyplného vztahu vůči národní a civilizační minulosti, z níž vybírá to nejlepší, co třeba ubránit a rozvíjet. Konzervativci vycházejí z dědictví otců nevytvářejí internacionálu a ve svém patriotismu a chápání minulosti se od sebe navzájem liší.

Scrutonovo přemítání sice ovlivnily anglické dějiny, ale – a to je jeho nesporná zásluha – ukazuje na společné rysy evropské dějinné zkušenosti, neboť se nevyhýbá univerzalismu lidské přirozenosti a popisuje specifický tvar, jaký jí přisoudila židovsko-křesťanská civilizace. Ta vytvořila národní stát, čili vnitřně soudržné společenství, zavedla zásadu dvojí loajality, oddělila totiž světskou vládu na ochranu společnosti a duchovní vládu církve. Uznání nenáboženského práva a národní pospolitosti umožnilo vývoj k demokracii a mírumilovný přechod jedné vlády v druhou, jenž dnešní globální liberalismus a imperiální Evropská unie rozvracejí. Vědomí příslušnosti k našincům posvěcuje náklonnost k neznámým lidem, což umožňuje urovnávat společenské konflikty a pomáhat slabším. Evropa je civilizací národních států a její úžasný hospodářský a kulturní rozvoj je výsledkem vzájemné konkurence, nikoli imperiální integrace. Západní společnost je většině obyvatel planety nepochopitelná, je jako orchestr, v němž je každý sólista a nějakým zázrakem vytváří harmonii. Snad proto považoval Karl Popper kontrapunkt za největší objev naší civilizace. Je totiž symbolem individuální svobody a společného řádu.

Scruton přednášel dvacet let estetiku a snad i proto vyzdvihuje význam pomlouvané koncepce krásy, je totiž daleko větší, než se běžně domníváme a její odmítnutí v moderním umění má negativní dopad nejen na kulturu, ale i na ekologii. Ohavná nelidská sídliště corbusierovského modernismu nejen likvidují útulné lidské ulice s obchody a hospodami, které jsou prodlouženým domovem člověka, ale železobetonové obludné věžáky bez vztahu k okolí mají krátkou životnost a strašlivé ekologické náklady na provoz i likvidaci. Scruton ukazuje, že je estetika podstatou ekologie na americkém příkladu, kde se na pustošení tradičních měst podíleli nikoli zásady tržního hospodářství, ale vláda byrokratů a plánovačů městských úřadů, kteří vymysleli oddělená obytná, komerční a administrativní pásma výstavby a způsobili hromadný útěk na periferii řadových domků, které se donekonečna roztahují. Američan nemůže jít nikam pěšky a když provoz šestiproudové dálnice nestačí, postaví se další, zatímco se střed města mění v semeniště zločinu. Představa, že by za takového stavu americký automobilismus mohly někdy nahradit elektromobily, je zcela naivní. Amerika by se musela nejdříve vrátit k výstavbě tradičních měst a obnovit svou železniční síť.

Ochrana přírody je po výtce konzervativní téma, bohužel často v područí aktivistické levice, jež útočí na nenáviděný marnotratný konzum, jako by nebyl možný kompromis mezi životní úrovní a šetrným vztahem k okolí. Pouze národní stát, láska k domovu a konzervativní touha po kráse může chránit přírodu před ničivým globálním kapitalismem. Ekoideologové propadají kultu přírody, člověka považují bezmála za planetárního škůdce a nekriticky obdivují divočinu. Scruton kritizuje britskou správu přírodních rezervací, jež vyhlašuje toleranci dravých invazních druhů zvířat, jako jsou kanadské husy a kormoráni, a proměnila by životaschopné prostředí v poušť. Příkladem takového dogmatismu by mohla posloužit absurdní zásada bezzásahovosti, jež způsobila kalamitu na Šumavě a v Českém Švýcarsku. Člověk má zacházet s přírodou jako dobrý hospodář.

Filozofovy brilantní a hutné úvahy v této knížce zabírají široké spektrum. Týkají se vykupitelské moci umění, jež nachází smysl i v lidské tragédii a také nesdělitelných zkušeností filozofie, které jsou „okénkem na špatně osvětleném schodišti života a vedou do jasnějšího světa, kam sice patříme, ale nemůžeme vstoupit”. Scruton na příkladě internetového kamarádství analyzuje podstatu opravdového přátelství a nebezpečí virtuálního života. Připomíná kulturní přínos vína (družnost a inspiraci), jehož abstinence negativně ovlivňuje muslimskou společnost i politiku. „Kdo nenávidí víno, hřeší“ (Tomáš Akvinský). Kacířské eseje jsou obranou západní civilizace, která dnes propadá nevědomému dogmatismu (G. K. Chesterton) a polyteistickým kultům, neboť ztrácí schopnost rozlišovat mezi vírou a rozumem. Naše vlády se ocitají pod vlivem politických sekt, těch nových církví sekularizované společnosti.

Všechny příspěvky s Alexander Tomský