Komentáře
Zpět
Návrat ke konzervatismu
Hledá-li někdo příčiny současné pomatenosti české politiky, mohl by zkusit tuhle:
Příliš mnoho lidí se zaklíná posvátností liberalismu a liberální demokracie, aniž by si všimli, že liberalismus se mezitím paradoxně mění v novou byrokratickou diktaturu kombinující moc státní a nadstátní s mocí oligarchickou a s mocí nevolených a nekontrolovaných organizací a menšinových skupin. Lnutím k liberalismu za každou cenu se liberálové podílejí na pohřbívání svobody, kterou mají v názvu. Přispívají tím ke vzniku další z nebezpečných historických krizí ohrožujících samotné základy civilizace. Tato krize je přímo způsobena rozpliznutím liberalismu v beztvarou myšlenkovou šlichtu, v níž se utápějí samotné základní hodnoty, na nichž Západ stál a zlepšoval se od konce 2. světové války. Byl přehozen na levicovou kolej už během 90. let, kdy jsme do něho nasedali. Nic ze současného liberalismu nás proto před touto krizí nedokáže zachránit, protože ji sám stále setrvačností pohání. A aby se obhájil, potlačuje svobodnou diskusi o své degeneraci.
Budeme v té krizi muset na sebezáchranu hodně a rychle improvizovat. Bez kompasu, vědomí kontinuity, ideové konsistence, směru úsilí a viditelného cíle nebudeme vědět jak. Liberalismus takový kompas nemá, musíme jej opět hledat v konzervatismu. Coby celoživotní konzervativec anglosaské tradice se zde pokusím ten kompas shrnout do tří stěžejních prvků „3K“: Kontinuita-Konsistence-Konverzace.
Potřebujete-li jednoduchý slogan, zde ho máte.
Kontinuita: Edmund Burke ji definoval jako „smlouvu mezi generacemi bývalými, současnými a budoucími“. Kultivace historických úspěchů a jejich předávání dalším generacím. Podle rčení „žij tak, abys po sobě zanechal svět lepší, než jsi jej našel“. Tvoření budoucnosti oživením starodávných moudrostí. (Chcete-li raději konzervatismus po francouzsku, najdete jej u současného filosofa Guillauma Faye pod názvem „archeofuturisme“, vyjadřující budoucnost stavěnou na starodávných principech.)
Konsistence: Názorová vytrvalost, stavěná na faktech, řízená nadhledem věčnosti, brzděná stupněm proveditelnosti, nepodléhající krátkodobým trendům, vyvíjející se k lepšímu reformou bez dramatických převratů a sociálních experimentů.
Konverzace: Svobodná debata usilující výměnou názorů a informací o co nejrealističtější obraz světa, bez jakékoli cenzury a umlčování, s nutností znát, zvažovat a racionálními argumenty dokazovat nebo vyvracet protichůdné pohledy.
Politickou povinností konzervatismu je do každého rozhodování vnášet zdravý rozum a brzdit utopické nesmysly, bez ohledu na krátkodobé výhody či nevýhody.
Vrátili jsme se na západ geografický, který však přestává být Západem ideovým. Ten stál na těchto pilířích:
- Svoboda víry, bádání a projevu, směřující k tvořivosti.
- Právo na beztrestný nesouhlas a ochrana menšinových názorů.
- Právo na vlastní majetek a jeho ochranu.
- Ohleduplnost k životu a vlastnictví druhých.
- Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce.
- Povinnost prokázat veškerá nařčení vůči komukoli mimo pochybnost.
- Povinnost chránit strádající, perzekvované a křivě nařčené.
- Mnoha generacemi vytvořený návyk napravovat omyly, troufat si do dalšího zkoušení a dalších náprav, usilovat o zlepšování životních podmínek, zdokonalování nedokonalých věcí.
- Oddělení ideologie od politické moci.
- Vytřibování osobního charakteru a pěstování skupinové soudržnosti.
- Setrvačná pracovitost a podnikavost.
- Svědomí, soucit a napravování křivd.
- Touha po vědění a hledání smyslu existence.
- Neustálé hledání pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem.
- Smysl pro rozličnost a ochota přijímat z jiných kultur užitečné, moudré či krásné prvky obohacující či zpestřující kulturu naši.
- Smysl pro racionálno, logiku a kritické myšlení.
- Smysl pro humor, drama a krásu a jejich umělecké vyjádření.
Je to ona kompaktní síť civilizačních prvků, které naše civilizace pracně hledala, zkoušela, opravovala, obrušovala, musela bránit a několikrát málem prohrála, přes tři tisíciletí, od antického Řecka a biblického Izraele, přes imperiální Řím, křesťanství, renesanci, osvícenství, vědeckou a technickou revoluci, parlamentní demokracii, prosperující kapitalismus a jeho postupné vymycování chudoby vyrovnanější distribucí tvorby.
Tak se civilizace buduje konzervativně.
Skládáním živých fungujících prvků v svobodně propojovaný organický celek. Kontinuitou minulosti s přítomností a budoucností. Zachováváním osvědčených starých tradic a rozvíjením fungujících nových. Udělováním práv výměnou za povinnosti. Opatrnými reformami bez dramatických ničivých revolucí, v souladu s principy tvoření a evoluce. Ukázněním individuálních svobod zákony platnými pro všechny stejně. Uzákoňováním konkrétních metod vládnutí odměňujících dobro a trestajících zlo. Osvobozením soukromého podnikání od byrokratických překážek. Odmítáním abstraktních utopických ideologií. Zakotvením v realitě a z ní vycházejícími idejemi a činy. Balancováním ideálního s proveditelným.
Jsme jediná civilizace v dějinách takto komplexně budovaná a neustále metodou „pokus-omyl“ budující. Z ní pochází ohromující většina všech vědeckých, technických, uměleckých, ekonomických, sociálních a politických vynálezů všech dob, z nichž mohou prosperovat i jiní. Zhroutí-li se ona, propadne se celý svět do mizérie, chaosu, barbarství a hladomoru.
A my ji už několik desetiletí zabíjíme těmito zbraněmi:
- Kult okamžitého konzumerismu a krátkodobých výhod.
- Iluze nacházení svobody v bezuzdném individualismu.
- Klesající porodnost a nedostatečná péče o budoucí generace.
- Zpohodlnělost a usínání na vavřínech.
- Neochota riskovat a překonávat překážky.
- Xenofilie čili preference cizího před vlastním.
- Ztráta mužnosti a následné odzbrojování a neúcta k vojenství.
- Oslabení pudu sebezáchovy.
- Přetržení etnické a kulturní kontinuity minulosti s přítomností a budoucností.
- Demontáž rodiny a přirozené sexuality.
- Fragmentace společnosti do rozhádaných frakcí.
- Relativizace morálních kodexů a stírání rozdílu mezi dobrem a zlem.
- Vnímání světa a jeho událostí ideologickým filtrem zamlžujícím realitu.
- Ztráta smyslu pro krásu a posvátno.
- Tolerování netolerance a ustupování destruktivním ideologiím.
Tak se civilizace rozkládá liberálně.
Liberalismus je dobrý spojenec při osvobozování od totality. Ale jakmile získá svobodu, neumí s osvobozováním přestat a setrvačností osvobozuje, na co jeho fantazie stačí. Nakonec i od základních civilizačních principů a pravidel, platných pro všechny stejně, bez nichž civilizace nemůže přežít. Tím civilizaci okrádá o svobodu a tvořivost a uvrhuje ji do chaosu.
Základním konzervativním principem civilizace je vědomí, že povinnosti předcházejí práva. Před právem na majetek stojí „Nepokradeš“. Před právem na život stojí „Nezavraždíš“. Před právem na dobrou pověst stojí „Nepromluvíš křivé svědectví“. Nejsou-li uzákoněny povinnosti, práva jsou nevymahatelná jinak než násilím, vydíráním nebo podvodem.
Dokud se oháníme právy víc než povinnostmi, zůstáváme liberály a přispíváme ke kolapsu civilizace. Teprve převážením k povinnostem dáváme civilizaci šanci na konzervativní přežití. Tím nám konzervatismus poskytuje kompas k návratu z destrukce ke kreativitě.
Žádný jiný vercajk, který by zastavil liberální rozklad, než se zvrtne v další totalitu, už k dispozici nemáme.
Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/
Všechny příspěvky s Benjamin Kuras
(Aha, zkusím tedy vložit ještě jednou, tentokrát bez klikacích odkazů. Admin, bude-li si přát, může propustit výchozí příspěvek a mé ostatní dnešní smazat.)
Současně odpovědnost a humanismus. Veškeré konání musí být poměřováno i společenským prospěchem a obecně směřovat k pokroku. (…) (Vlk 20. 5. 2023, 10:27) — Tohle myslím stále ukazuje spíše na to, v čem je jádro problému. Takhle řečené mi to zní příliš abstraktně, ale to je jen počátek obtíží.
Tvrdím, že zevnitř liberalismu vůbec nemůžete definovat, co humanismus, společenský prospěch a pokrok jsou. Aurelius Augustinus říká: „Dokud se mne nikdo neptá, vím dobře, co je čas; když se mne někdo zeptá, nevím, co odpovědět.“ Zde je to ještě daleko horší, protože zatímco sv. Augustin vysvětluje obecnou intuici pojmu čas, o které předpokládáme, že ji nějak sdílejí všichni (takže nenarážíme na konflikty), u Vámi užitých pojmů, jakkoliv na první pohled vypadají jasně a přesvědčivě, to v praxi není mnohdy jasné ani trochu, ba naopak to v dnešním západním světě vede k zásadním, obrovským konfliktům.
Máte-li doposud v matrice zapsáno své pohlaví dle toho, co viděl porodník a všichni na sále, zatímco napříště si jej budete moci (nanejvýš však jedenkrát ročně) měnit dle toho, jak jej právě cítíte, zajisté to bude změna oproti dosavadnímu stavu. Bude to pokrok? Podle mého názoru to je travestie pokroku a drzá provokace (viz níže); pro progresivistu to nepochybný pokrok je, navíc z jeho pohledu tak cenný, že je proň ochoten vynaložit podstatné úsilí. Co s tím? Liberalismus nám tady nepomůže, liberalismus tady škodí.
(Jinak ale on ani ten progresivista není zas tolik přesvědčen, že kupříkladu takováto čistě deklarativní změna pohlaví je sama o sobě tak úžasným pokrokem, po němž bude svět ve všech ohledech lepší. Když s ním chvilku mluvíte, často se ukáže, že pro něj je především – či pouze – nástrojem, beranidlem, jímž lze dosavadní odvěké uspořádání společnosti rozbít tak, že jej už nikdy nikdo neslepí; což teprve bude ten pravý pokrok, jenž světu přinese spásu.)
Jak je to s humanismem? Podívejte se prosím na článek Perverzní kniha o sexuální výchově dětí. Staví na vědci, který stranil pedofilům v Echu 24, a zjistíte, že zde jsou dvě strany, jejichž představy o humanitě jsou v řadě klíčových bodů naprosto protikladné. Liberalismus tady pomůže k jedinému, totiž ke zrovnoprávnění fantasmagorických zhůvěřilostí s tradičním přístupem, který odjakživa fungoval dobře, nebo alespoň jakžtakž.
Zdá se mi, že již samotná snaha o nějakou universální, všeobjímající ideologii, anebo i jen o všeplatný positivní ideál může být – a v důsledcích také zpravidla je – chybná. Na jednu stranu pokládám progresivismus, stejně jako komunismus a nacismus, za absolutní zlo; za vtělení zla, které se nachází kdesi mezi haraburdím na dně lidské duše. Na druhou stranu však nevěřím, že by existovalo jakékoliv člověku dostupné absolutní dobro. (To v posledku potvrzují i ti, kdo současný režim sarkasticky nazývají Dobrem.) Proto bych se ani nepokoušel definovat postačující podmínky (humanismus, odpovědnost, směřování k pokroku…), za nichž by liberalismus mohl fungovat k našemu skutečnému prospěchu. Naopak bych je rád všechny odkázal zpět do mezí. A to pokud možno tvrdě a pokud možno brzy. Pokud možno dříve, než nás zničí.
Myslím si totiž, že součástí lidského údělu – skvrnou, kterou nemůžeme vyčistit bez porušení podstaty látky – je v každé jednotlivé situaci pečlivě, poctivě, nepříliš předpojatě a na vlastní odpovědnost rozmýšlet a zvažovat, které konkrétní řešení je správné.
To už je na mě moc filosofické, to jednak nemůžu sloužit, jednak nejsem ani žádný dogmatik a snažím se dívat se na věci prakticky a selským rozumem. Na první pohled nevidím, proč by měl být problém, že zevnitř liberalismu nelze definovat, co ty termíny jsou. Leží tam všechno vedle sebe a jsou to ukazatele, které nám pomáhají neztratit cestu. Ani není, podle mě, nezbytné, aby jimi každý rozuměl přesně to stejné, co druhý.
Zkusil bych reagovat odzadu – Váš poslední odstavec naprosto vystihuje, co si myslím. A liberalismus v tom mém pojetí znamená, že se podle výsledku toho zvážení jedinec může zachovat a nesmí mu v tom být bez nějakého závažného, obecně sdíleného, důvodu bráněno. Samozřejmě také se zřetelem k tomu, aby neohrozil práva ostatních (odpovědnost) a s nezbytnou mírou empatie a vstřícnosti k ostatním (humanismus).
Když si někdo bude myslet, že se právě cítí jiným pohlavím, není to ani pokrok, ani nic zajímavého, je to prostě jeho soukromá věc. K ostatním lidem z toho neplynou žádné důsledky, žádné ohrožení jejich svobody to nepředstavuje. Pokud by chtěl ze svého stavu vyvozovat nějaké nároky k ostatním, musel by je o jejich oprávněnosti přesvědčit, jednoho každého. Pokud by mělo jít o věc celospolečenského významu, nejakou novou potřebu nebo redefinici, musel by tu být nejprve nezpochybnitelný celospolečenský konsensus a případné nároky směrem ke společnosti být postaveny na něm, nikoliv „zapřahat povoz před koně“.
Co má co dělat pedofilie s humanismem? Především je tu konsensus, že dítě nenese plnou odpovědnost za své jednání a nemůže samostatně rozhodovat ani o sobě. Z toho plyne, že jakýkoliv pokus pedofila o vztah s ním je automaticky narušením svobody dítěte, čili zcela nepřijatelný. K žádnému zrovnoprávnění dojít rozhodně nemůže, naopak. Ve svobodné společnosti by pak samozřejmě jak podobné „výzkumy“, tak i podobné knihy nedostaly žádnou hmotnou podporu. Natož aktivisté všeho druhu. Podpora z veřejných prostředků by totiž znamenala útok na právo individua na vlastní majetek.
A musí vůbec být dobro absolutní? Nestačilo by relativní? 🙂
Pokud chcete ze svého stavu vyvozovat nějaké nároky k ostatním, nemusíte o jejich oprávněnosti přesvědčit jednoho každého. Pro začátek stačí několik aktivistů na sociálních sítích, kteří to dostanou do médií, která téma začnou nadnášet, několik umělců vytvoří pozitivní příklady ve filmu a knížkách a pár politiků, kteří si to vezmou za své, nebo se nechají cíleně zvolit. Rozhodně nepotřebujete nejprve nezpochybnitelný celospolečenský konsensus. Významné zákony, které změnili společnost demokratických států v cizině a následně u nás, vznikly proti vůli většiny občanů, většinu se jich nikdo ani neptal. V USA to často rozhodl nejvyšší soud. To je 9 lidí. Rozhoduje většina, to je 5 lidí. Některá jejich rozhodnutí, jako nadřazení práva ženy na pohodlí, nad právo dítěte které nosí na život, přejala většina zemí celého světa.
Však vím.
To já psal o té své utopii – skutečném liberalismu.
I utopie by měla mít alespoň teoretickou možnost uskutečnění. Milióny voličů se nikdy stoprocentně neshodnou na ničem. Ani na takových základech jako trestat krádež, protože zloději by hlasovali proti.
Mám pocit, že směšujete dvě různé situace. Nějakou lokální individuální interakci někoho, kdo požaduje ve svém individuálním zájmu něco od svého okolí – ten musí přesvědčit jednoho každého, od kterého něco chce. A řešení celospolečenské záležitosti, kdy samozřejmě stačí pro přijetí nějaké politiky kvalifikovaná většina.
Ta moje utopie je teoreticky zcela jistě realizovatelná.
Některé z těch pilířů demokracie dostali přednost a převálcovali ty ostatní.
Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce, je to, co ničí současnou rodinu.
Po tisíciletí to byl ideál, který byl praktikován ve velice omezené míře. Až generace pan Kurase viděla jeho rozšíření na ženy a menšiny. Dříve se muž se ženou navzájem potřebovali a manželství nabízelo pro oba bezpečný sex a děti, které se ve stáří o rodiče postarali. Muž zajišťoval rozhodování, obživu a ochranu, žena péči o potomky a domácnost. To vše dnes padlo. Dva rovnoprávní lidé mají potíž se shodnout, rozhoduje vždy ten, kdo řekne ne. Při další příležitosti mu to partner oplatí, práva obou jsou zachována, ale rodina je paralyzovaná a řešením bývá rozvod. Osobně vůbec nechápu, jak někdo v době, kdy stačí ženino udání na domácí násilí a je na dva týdny z hodiny na hodinu vykázán z bytu, i bez toho, že by žena měla nějaké viditelné zranění, může vůbec uvažovat o ženění. Pokud manželka obviní manžela ze znásilnění, neexistuje možnost, jak prokázat, že šlo o dobrovolný sex.
Povinnost chránit strádající, perzekvované, svědomí, soucit a napravování křivd spolu s neustálým hledáním pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem, jsou hodnoty, z nichž vychází woke hnutí, jsou i důvodem úspěšnosti MeToo, Black Lives Matter, LGBTQ, feminismu i problémů s uprchlíky.
Odzbrojování nám podle mne nyní skutečně nehrozí. Ztráta mužnosti souvisí podle mne spíš s kriminalizací mužného chování. Pokud se muž který osloví ženu musí obávat nařčení z obtěžování a před sexem se musí ženy ptát na souhlas, je v roli prosebníka, zatímco dříve býval sebevědomý dobyvatel.
Stejné problémy má ten, kdo na urážku odpoví ranou pěstí, jak bylo dříve zvykem.
Výborný Kurasův text. Domnívám se však, že co se liberalismu týče, není zde jediný problém, nýbrž nejméně dva.
• Princip liberalismu, jak mu rozumím já, je jednoduchý: „No dobře, dělejte tedy, jak myslíte, klidně až tak daleko a tak dlouho, než to někomu jinému začne doopravdy vadit. Třeba tudy dojdete k něčemu, co prospěje vám a/nebo ostatním. Třeba už jen to, že se budete moci těšit svým svobodám, přispěje k tomu, abych se svých svobod dočkal i já.“ Jinými slovy, liberalismus je téměř bezhodnotový; jediná hodnota, kterou uznává a rozvíjí, totiž je právě ta svoboda.
To, že v minulosti liberalismus fungoval, že fungoval k podstatnému, očividnému, v souhrnu závratnému všeobecnému prospěchu, bylo způsobeno tím, že byl zasazen do mnohem širšího systému hodnot, které fungovaly již samy o sobě, jen možná ne tak svižně. Celkem věřím, že by fungoval i v budoucnu, pokud by se nějakým vnějším zásahem (nebo zázrakem) podařilo takovýto systém hodnot obnovit. Ale od liberalismu jakožto takového se nic podobného nedá čekat; ten naopak v sobě má – snad inherentní – tendenci ty hodnoty a to prostředí, z nichž fakticky čerpá, podvracet a ničit.
• A zároveň to, co se sem ze Západu valí a v čem nyní toneme, samozřejmě není liberalismus, nýbrž pseudoliberalismus. (Stejně jako „liberální demokracie“ samozřejmě není ani liberální, ani demokracie.) I kdyby z ničeho jiného, dávno to jednoznačně vyplývá už z jeho politické korektnosti, tedy ze snahy přikazovat lidem, co si mají myslet, říkat a dělat.
Dlouho (přes deset let) jsem se snažil důsledně užívat označení pseudoliberalismus, kdekoliv jsem viděl snahu pod falešnou vlajkou liberalismu svobody omezovat. Ale vůbec jsem s tím neuspěl. Dívám-li se zpět, bylo to možná zčásti i tím, že lidé si jsou neurčitě, podprahově vědomi té první vady, a zhůvěřilosti západního pseudoliberalismu přičítají liberalismu jako takovému. Snad v tom mají pravdu, co já vím? Kdo jsem já, abych to věděl?
Problém je, že lidem vadí cokoli.
Něco podobného jsem taky chtěl napsat.
Ovšem já „to“ nenazývám pseudoliberalismem. To je orwelovská krádež významu slova, byť s tím pseudo. Válka je mír, svoboda je otroctví. Ve skutečnosti je to totalita, ba fašismus. Fašismus je určitě přiléhavější označení.
Svoboda jako hodnota není „jenom“. Je to hodně, moc, elementární základ. Condicio sine qua non. Přidejte ke svobodě odpovědnost a humanismus a máte všechno. Jenomže ta svoboda má význam pouze vztažena k jednotlivci. Individuum (každé) musí mít všechnu tu dosažitelnou svobodu. Tihleti totalitární fašisté, tvůrci NWO, si představují, že tu veškerou svobodu budou mít oni, a přes vlády, korporace, nevládní ziskovky a propagandistická média budou ovládat bezprávná individua, která budou mít svobodu držet hubu a krok. A financovat to všechno, co si mocipáni zamanou.
Například – neexistuje, aby v opravdové svobodě byl kdokoliv nucen vzít do ruky zbraň a jít do války zabíjet jiné lidi. To je to naprosto nejzvrhlejší „právo“ státu nad svými občany. A tak by se shora dolů dalo pokračovat až ke skutečně funkční samosprávné demokracii. Ve které by nemohlo existovat, aby pár zkorumpovaných pacholků mohlo samozvaně a svévolně mluvit a jednat za všechny občany. Dnes už existují i technické prostředky, které by to prakticky umožňovaly.
Svoboda jako hodnota není „jenom“. Je to hodně, moc, elementární základ. — No, víte, myslím si, že vím, jak to myslíte; že vím, jak jste k tomu došel; a že nemáte zcela pravdu. Zkusím vysvětlit co nejstručněji, ačkoliv i sebeslabšímu politickému mysliteli by téma muselo vydat nejméně na knihu.
1) Systém založený na neomezené svobodě, to by snad nebyla ani utopie. To je něco, o čem by nemělo vůbec smysl diskutovat. Anarchistická představa, že věci se samy od sebe uspořádají pokaždé tím nejlepším možným způsobem, totiž je otázkou čiré víry.
2) Blížíme-li se k realitě, svoboda vždy musí být nějak omezena. Dejme tomu, že ji omezíme jen tím, že nesmí zasáhnout do oprávněných zájmů druhého.
3) A teď, co to prosím jsou oprávněné zájmy? Smím kupříkladu cvičit hru na housle v doslechu druhého, aniž bych si předem vyžádal jeho souhlas? Intuitivně cítíme, že odpověď může záležet na tom, jsem-li teenager od sousedů za zdí, který se snaží vrzat co nejpříšerněji doufaje, že díky tomu budu povinnosti cvičit časem zproštěn, anebo jsem-li Karel Hoffmann a cvičím-li ve zkušebně Českého kvarteta pro ten účel speciálně zřízené v mé vilce, odkud však hudba doléhá i k uším kolemjdoucího na chodníku.
4) Nyní nutno nahlédnout, že rozhodnutí v tomto (pořád ještě velmi mírumilovně zvoleném) případě a správné, spravedlivé stanovení hranice, jakkoliv jednoduše se nám může jevit, vychází z určitého neobyčejně spletitého systému hodnot, včetně hodnot kulturních, právních, estetických, zvykových či místních. Podstatná část z nich se nám bez hlubšího zamyšlení může jevit úplně samozřejmá, a také stálá, odjakživa a až do nekonečna přítomná; ve skutečnosti však tyhle atributy naprosto postrádá.
5) Zbývá už jen poslední krok, tedy uvědomit si, že liberalismus jakožto takový tento systém hodnot nevytvořil a že při stanovení náležité hranice nám nikterak nepomůže. Naopak, domnívám se, že aplikací liberalismu se uvedený systém hodnot dlouhodoběji může – a pravděpodobně i bude – jen a jen rozmělňovat a rozmývat. Otázku, zda se nakonec nutně zhroutí, ponechávám otevřenou.
— — — • — — —
Pseudoliberalismus jsem tomu říkal prostě proto, že sám se označuje za liberalismus, což ovšem není. Navíc to generuje stejnou zkratku (PL) jako pravdoláska.
Dnes mi připadá ještě tak nejlepší nazývat to progresivismus.
No, určitě nejsme ve při 🙂
Trochu jsem takovou reakci očekával, ale ono nejde furt psát romány, kde by bylo všechno rozepsáno. Já rozhodně nejsem anarchista, nebo jak je dneska módní – libertarián. Vedle svobody uznávám a ctím i hodnoty společnosti, jinak řečeno sociální. Absolutní svoboda by byla možná pouze v otevřeném systému s neomezeným prostorem a neomezenými zdroji. A dokonce si myslím, že taková svoboda by nebyla k žití.
Člověk žije ve společnosti, užívá dobrodiní společenské dělby práce a nepochybně je jeho teoretická svoboda tím omezována. Bez společnosti by živořil kdesi v jeskyni. Nějaká chytrá hlava někde napsala – svoboda je poznaná nutnost. Klíčem k tomu v mém předchozím textu bylo – dosažitelná (svoboda). Současně odpovědnost a humanismus. Veškeré konání musí být poměřováno i společenským prospěchem a obecně směřovat k pokroku. Za podstatnou okolnost považuji i to, že žádný člověk ani skupina lidí nemá žádné zásluhy na vzniku přírodního bohatství, čili nemůže si na něj dělat výhradní nároky. Každý poslední bezdomovec má na svět okolo nás, na přírodu, na kosmos, stejné „právo“ jako nejbohatší miliardář. Jediný zřetele hodný rozdíl je v tom, koho konání má v danou dobu a místě větší společenský prospěch. Čili musí existovat motivace individua k aktivnímu rozvoji, individuálnímu úspěchu, klidně až k zaslouženému „nechutnému“ zbohatnutí, současně ale musí existovat brzda, která zajistí jeho omezení v situaci, kdy už jeho činnost není společnosti prospěšná nebo dokonce škodí. Čímž chci říct, že oligarchie bez společenského prospěchu si nemůže navěky uzurpovat právo na něco, co nevytvořila. Tím by totiž omezovala práva na spravedlivý rozvoj a svobodu možností budoucích generací.
Teď to možná vypadá úplně naopak, než v prvním příspěvku 🙂
Není to jednoduché.
I slovo progresivismus je ukradené a zneužité. Je to snaha implantovat do jazyka a myšlení lidí pozitivní podvědomý náhled na to svinstvo (stejně je to s P&L). Pokrok je totiž veskrze žádoucí a v zásadě kladný.
Zvykněme si nazývat to výstižně – je ta totalitární fašismus.
stejně je to s P&L — S pravdoláskou to myslím bylo trochu jiné, tam lidé dali průchod svému podráždění nad ostentativní přepjatostí, s níž si pseudoliberálové ta dvě slova privatizovali výlučně pro sebe. Pouze výjimečně (a ovšem až sekundárně) se některý pravdoláskař k tomuto označení hrdě hlásí, a i ten působí dojmem, že nutně musí být malinko přiboudlý. Něco takového jsem (krom zapomenutých případů) zaznamenal snad jen jednou, v Respektu, a i tam to možná bylo až v diskusi pod článkem.
K ostatnímu si dovolím vložit samostatný příspěvek, odsazení se posunulo příliš doprava.
Dneska byl náš Angličan poněkud rozvláčný až filozofující… Málokdo se tak asi pročte až na podstatný konec. Méně práv a více poviností! To je trefa do černého, ale kdo by to měl odvahu prosazovat? Méně (textu) by znamenalo více (poselství)…