Zpět

Luděk: Pane senátore, na začátku jsem říkal, že si budeme povídat o svobodě obecně. A svoboda velmi úzce souvisí s pandemickým zákonem, alespoň mnozí o tom takto hovoří. Vy sám, při projednávání v Senátu, jste vystoupil proti pandemickému zákonu, a dokonce jste se omluvil neočkovaným. Měl jste tuto omluvu připravenou předem? A co vás vlastně vedlo k postoji, který k pandemickému zákonu máte?

Michael Canov: Šlo o novelu pandemického zákona. Kdybych to mohl vzít trochu z hloubky, tak mě už tehdy u pandemického zákona děsil způsob přípravy. Lidé tady žijí v představách, že během pandemie nám vládli různí ministři zdravotnictví, ale ve skutečnosti nám vládne jeden náměstek ministra zdravotnictví pro legislativu, a jeho odbor. A on proslul tím, jak nekvalitní zákon připravoval. Když vzniknul původní pandemický zákon, tak se na něm tehdy domluvila koalice i opozice, aby byl nahrazen nouzový stav, a já osobně jsem s hrůzou objevil, že v původním pandemickém zákoně chybí taková maličkost, totiž, že se nedá vypnout. Lépe řečeno, dala by se vypnout, ale všechna opatření by zůstala. Tak jsem kvůli tomu zburcoval celý Senát, a vraceli jsme to do Sněmovny s doplňkem, aby se pandemický zákon mohl zákonně vypnout. Ale to, že toto odešlo z ministerstva zdravotnictví přes nynější vládu, a dokonce přes Sněmovnu, bylo výstrahou, že to bylo připraveno špatně.

A teď přišla tato novela poté, co se vyměnil nejen ministr, ale celá vláda, a opět na stejném místě na ministerstvu zdravotnictví sedí stejný náměstek pro legislativu, což je ten, který prohrál se svými vyhláškami už padesát soudních sporů. Tak on připravil zmetek. Proběhlo to tak, že to prostrčil ministrovi v legislativní nouzi, to znamená, že úplně vynechal základní legislativní proces. A vláda? Popravdě řečeno, tam to neviděli ani ministři, to je na důvěře, což zná i každý zastupitel, když se něco dá na stůl na poslední chvíli. Takže mu věřili a pustili to dál. Pak se to trošku opravené dostalo do Sněmovny, a paradoxně zásluhou Okamury, což on nechtěl, ale tím, jak tam bylo týdenní veto, se tam stačilo něco opravit a strčit do Sněmovny, ale stále to bylo špatně – a proti tomu jsem vystupoval nejen já, ale i většina senátorů.

A co se týče mé omluvy neočkovaným, tak to proběhlo asi takto: Já sám jsem očkovaný, třikrát očkovaný, ale od začátku bylo záhadou, nebo spíš nepochopitelné, jak může být tam, kde je očkování dobrovolné, někdo postihován, protože nekoná něco, co je dobrovolné. To mi připomnělo staré časy – dobrovolně povinné. Když jsem si jako mladý kantor dovolil nejít na 1. máje, který byl také dobrovolný, tak co jsem pak z toho měl za peklo, a kdyby mě nezbožňoval syn soudružky ředitelky, tak jsem asi letěl. Tehdá. A tady se to dostalo do stádia, že byli postihovaní ti, kteří nesplnili něco, co bylo dobrovolné. Od počátku jsem si říkal: „To je špatně.“

Luděk: Omlouvám se, to ale znamená, že to od počátku nebyl spontánní nápad, ale dobře jste věděl, co děláte?

Michael Canov: Tak to určitě. Dal mi k tomu impuls ve snad nejhorším projevu, jaký jsem kdy slyšel, ministr zdravotnictví. Jeho vystoupení jsem slyšel v přímém přenosu, což bylo v době, kdy Sněmovna pandemický zákon schválila poprvé, v prvním znění, a zároveň přišlo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že byl protizákonný zákaz vstupu do restaurací a dalších zařízení, a on místo toho, aby se omluvil za to, že si dovolil skupinu obyvatel, a ne malou, nezákonným způsobem oddělovat od naprosto samozřejmých práv, která měli všichni ostatní, jim začal vyhrožovat, že jak se přijme tato novela, tak že jim to napaří znovu. A to bylo to, co mě, nadzdvihlo, a co rozhodlo o tom, že jsem to zařadil do svého vystoupení, protože jsem to považoval skutečně za vrchol.

Byla tam i výmluva, že minulá vláda, pan ministr Vojtěch, atd. To je pravda, ale to, co zrušil Nejvyšší soud, už bylo vydáno jako mimořádné opatření, které vydal on, ministr Válek. A samozřejmě mu to připravil onen slavný náměstek pro legislativu. Doteď mi vadí, že kromě mě se nikdo neomluvil za oddělení neočkovaných., za to, že byli zbaveni tak samozřejmých práv, jako je návštěva všeho možného. A nezákonně.

Co je to svoboda? Možnost říkat své názory, hájit je a nebýt za ně stíhán.

Luděk: A jestlipak víte, že mnoho lidí váš projev vnímalo jako projev svobodomyslnosti a záblesk svobody? Jako její obhajobu? Víte to?

Michael Canov: Vím a nevím. Samozřejmě jsem dostal hodně kladných ohlasů, ale také záporných, i když těch kladných bylo, řekl bych, 95 procent. A u těch záporných mi přišlo, že vůbec nechápali, o čem jsem mluvil, a argument, že jsem vystoupil proti své vládě, se nedá brát, protože pokud by tato vláda vyhlásila, že je země placatá, tak budu vystupovat stejně.

Luděk: Vy jste prostě hájil zdravý rozum.

Michael Canov: Ano, a své přesvědčení tak, jak to je koneckonců v ústavním slibu.

Luděk: V této souvislosti ze zeptám: Co pro vás znamená pojem svoboda?

Michael Canov: Moct si říkat své názory, hájit je, nebýt za ně stíhán – asi takto, ve zkratce. Já si pamatuji, když přišla revoluce, jaké to bylo opojení, když člověk najednou mohl vyrazit s báglem na zádech přes čáru, kam se člověk pár měsíců před tím nedostal ani ve snu. Jaký to byl opojný pocit svobody. A paradoxně, i když se teď na devadesátky vrhá jiné světlo, tak to asi byly nejsvobodnější roky. A tendence to nějak omezovat, oklešťovat? Ale v Senátu se snažím aspoň vystupovat tak, aby moje hlasování bylo v souladu s tím, co zastávám já.

Luděk: Zmiňoval jsem ohlasy na váš projev. Bylo mezi těmito ohlasy třeba také to, že se lidé bojí o současnou svobodu?

Michael Canov: Také, a ne málo. Pamatuji, jak jsem kdysi jako starosta řešil v roce 2010 povodně, kdy byl nouzový stav. A po měsíci, kdy má starosta neobyčejná práva, i policie, jsem tehdy řekl větu, která se v mém okolí stala proslavenou: „Diktatura není špatná, když je člověk diktátor. Ale asi je špatná pro ostatní.“ Kolikrát si člověk ani neuvědomuje, že se oklešťuje to, že se lidé chtějí vyjádřit, a chtějí se nějak chovat a prostě tak žít. Pro spoustu lidí je význam svobody v různých maličkostech, a jejich omezení se jich dotknou tak, že to nemůžou, a to velmi těžce nesou. A když se vrátím k pandemii, a znovu říkám, že jsem očkovaný, tak chápu, že někteří měli jiný názor, a navíc očkování bylo dobrovolné, tak že se jim prostě nelíbilo, když jim bylo vyhrožováno i třeba vyhozením ze zaměstnání, když nesplní něco, co je dobrovolné.

Luděk: Když jsme zmínili pozitivní ohlasy, byly tam i negativní? A bylo jich hodně?

Michael Canov: Hodně ne. Tak pět procent, ale ty byly ostře negativní v tom smyslu, že jsem podtrhl svou vládu, a postavil se někam s lidmi, které ani neznám. Tak to prostě nebylo. Víte, když se dostaneme k postavení Senátu, tak Senát vůči Sněmovně nemá moc pravomocí, a kromě ústavních zákonů může být přehlasován. Vždycky je zajímavé, v jakém je zrovna taktu se Sněmovnou. Když Senát zabere jinak než Sněmovna, tak je relativně všechno v pořádku, protože Senát se bere jako opozice, takže smete zákony ze Sněmovny, a pak se ukáže, že si to Sněmovna dokáže přehlasovat. Ale co pak, když je takt souběžný? Kdyby se přijala teorie, že senátoři mají slepě označit všechno, co přijde ze stejně zabarvené Sněmovny, tak pak vzniká naprosto delikátní otázka: Tak k čemu Senát je? Já myslím, že hlasy, co mě v tomto ohledu napadaly, byly úplně mimo, a kdyby se tato situace opakovala, tak bych vystoupil stejně.

Stát od občanů vyžaduje dodržování zákonů, a kdo je nedodrží, je finančně, nebo jinak postižen. Ale v souvislosti s opatřeními proti covidu sám stát porušuje zákon.

Luděk: A jak se na to tvářili vládní politici? Ti přece čekali: Jasně, senátor Canov je náš.

Michael Canov: Oni to nečekali. Před hlasováním tam byla půlky vlády, a odpor ze Senátu byl velmi značný. A jediným argumentem pro to, abychom hlasovali pro, bylo: „Vždyť je to naše vláda.“ Kdyby tento tlak ze Sněmovny nebyl, tak jsem přesvědčen, že množství senátorů, kteří by hlasovali pro zamítnutí, by bylo ještě podstatně vyšší.

Mimochodem, senátorů hlasovalo 61, ale nás tam nebylo 61, bylo nás tam minimálně o deset víc, nebo ještě víc. A to byli senátoři, které nemohli donutit, aby hlasovali pro vládu, ale aspoň je dovedli k tomu, že nehlasovali, a vytáhli karty, jako by tam nebyli. Těchto případů bylo několik, řekl bych, že celkově víc jak deset. Ale jinak byl Senát tímto zákonem celkově velice rozzloben. A i když těsně vyšel, tak odpor byl značný. A myslím, že to, že to Senát zamítnul, do budoucna v dobrém ovlivní budoucí spolupráci, tedy že buďto zákony půjdou do Senátu k nějaké diskusi ještě před tím, než půjdou do Sněmovny, nebo pokud budou takové, že se senátorům nebudou líbit, tak se snad nebude opakovat zmíněný nátlak, a bude se respektovat, že Senát má právo zákony, které se mu nelíbí, vracet.

Luděk: A myslíte, že se neočkovaní dočkají z oficiálních míst, od vlády a podobně, nějaké omluvy?

Michael Canov: Zatím se to nestalo. Každý něco říká. Mimochodem nedávno soud rozhodl, že nevpuštění neočkovaného do Sněmovny na sněmovní výbor bylo také v rozporu se zákonem. Stát mimo jiné funguje na tom, že od občanů vyžaduje dodržování zákonů, a kdo ho nedodrží, dostane finanční, nebo jinou ťafku. A tady stát porušuje zákon.

Luděk: To by přece mělo být i opačně, že stát by měl…

Michael Canov: Pokud k tomu dojde, tak by mělo dojít k hluboké omluvě. A pokud se tak neděje, tak je to samozřejmě špatně. Byl bych rád, kdyby k omluvám nakonec došlo, protože je nutné si uvědomit, že pokud soud vysloví, že je něco v rozporu s právem, tak se to musí nějak napravovat, a pokud to nejde jinak, tak aspoň omluvou. Také se ale může stát, že si to někteří neočkovaní vysoudí, a pak to bude větší ostuda státu.

Schválení pandemického zákona bylo velkou chybou a prohrou vlády. A nic tím nezískala.

Luděk: A teď mi prozraďte: Jaké máte vysvětlení pro to, že vláda neposlechla své vlastní senátory?

Michael Canov: Když je Senát v protitaktu, a vrací zákony, tak Sněmovna vždy dělá všechno pro to, aby ji přehlasovala. To dal vždycky Faltýnek dohromady ANO, a pak třeba, když se mu nedařilo dát sto jedničku, tak to odkládal, až ji měl, a pak to dal. A já jsem si myslel, asi naivně, že když Senát vrátí zákon, takže bude platit to, co řekl nejdřív premiér Petr Fiala, že dostane od Senátu zpětnou vazbu, takže jsem si myslel, že to stáhnou. Bohužel se to přetáhlo až do takové podoby: Za každou cenu to odmávat. A to bylo samozřejmě špatně, a nic se tím nezískalo. Ode dneška by nebyl žádný pandemický zákon, a já v tom nevidím rozdíl. Nic se tím ze strany vlády nedokázalo, a byla to její velká prohra.

Ještě bych upřesnil: Ještě před tím, než se to v Senátu projednávalo, jsme vyzývali, aby přišel do Senátu samotný premiér, a tento zákon stáhnul, když vidí, jaký k tomu máme odpor. Aby požádal senátory: Zamítněte to. A když to dopadlo tak, že nás za každou cenu přehlasovali, tak, jak jsem říkal, je to podle mého názoru porážka vlády, a doufám, že se to nebude opakovat a že si z toho vezmou ponaučení. Ale možná se pletu. Já to beru jako statečný postoj hájit to, co mají senátoři v Ústavě, tedy jednat podle svého přesvědčení, a hájit Ústavu a zákony.

Luděk: A co může nastat, když pandemický zákon platí? Je čeho se obávat?

Michael Canov: Jsou tam opatření, která jsou v rozporu s Ústavou, a to je sebeizolace. A pak jsou tam další, u kterých se, podle mého názoru, během dvou let ukázalo, že zavádí nesmyslná opatření, a teď se vtělily do pandemického zákona, což je omezení veškerých sportů, včetně venkovních. A vadí mi i omezení školáků, protože se jednoznačně prokázalo, že u dětí je postižení o čtyři řády nižší, než seniorů, a že by se školy měly nechat na pokoji. Protože tam samozřejmě hrozí, že pokud budou hygienici a ministr zdravotnictví dostatečně panikářští, tak že se zase všechno zakáže. Myslím, že během uplynulých dvou let se ukázalo, že tudy cesta nevede. Samozřejmě se může stát, že se celá naše země nesmyslně uzavře do všech těchto omezení, a podle mého názoru by to byla chyba.

Luděk: A myslíte si, že by tento zákon mohl být nakonec vyhodnocen jako neústavní?

Michael Canov: Mohl, pokud tak bude napaden. A pokud tak bude dobře napaden. My jsme pak už žalobu v Senátu nezvažovali, ale pokud vím, tak jsem ve Sněmovně podepisoval ústavní stížnost, a že to tamní opozice ze dvou stran bude podávat. Ale tam je strašně důležité, aby to podávali kvalitní právníci. Já jsem se v minulosti podílel na několika ústavních stížnostech Senátu, ale nepodílel jsme se na technickém zpracování, na tom pracují právníci, a tam je strašně důležité, jak je ústavní stížnost po formální stránce vypracována, protože stačí, aby to bylo chybě zpracováno, a Ústavní soud se s tím nebude zabývat. Pokud to bude dobře zpracováno, tak je podle mého názoru veliká pravděpodobnost, až jistota, že to Ústavní soud shodí.

To, že soud zrušil během dvou let legislativnímu odboru ministra zdravotnictví padesát právních předpisů, je na zápis do Guinnessovy knihy rekordů

Luděk: A když se na to podíváme z opačného pohledu, Senát má zákonodárnou iniciativu, tak nestálo by za to, aby Senát přišel s nějakou novelou, návrhem lepšího pandemického zákona?

Michael Canov: Senátní zákony jsou na dlouhé lokty. Tento proces je takový, že Senátu trvá několik měsíců, než se od nápadu dostane jeho zákon do Sněmovny. A tam se projednává to, co udělala vláda. A navíc, na takových typech zákona, jako je pandemický zákon, má pracovat aparát příslušného ministerstva – samozřejmě na kvalitnějších než ten, který má ministerstvo. Základní baterii má předložit ministerstvo zdravotnictví, ale kvalitní legislativní odbor, to bych zdůraznil. Takže by to mělo jít od vládního návrhu. Toto není typ zákona, který by měl jít ze Senátu, a navíc nevím, jestli by se vůbec projednal. Tam jde hlavně o to, že se Sněmovna se senátním zákonem vůbec nemusí zabývat, nebo si ho uloží někam dozadu. Takové zkušenosti máme, kdy se stalo, že se senátní zákon ve Sněmovně probere až po roce, nebo dokonce po dvou, třech letech. Tak já vidím, že by to v praxi průrazné nebylo, jednak z časových hledisek, a jednak proto, že nemáme odborný aparát, který mají k dispozici ministři a vláda. Ale nový pan ministr si tam musí udělat pořádek, a ne převzít odbor, který na co sáhne, to mu shodí soud. To není možné. Říkal jsem to i v projevu, to je na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, co se povedlo kolegům z odboru ministra zdravotnictví. Aby někomu během dvou let vyházeli padesát právních předpisů? Kdo se tím může pochlubit?

Luděk: Z toho plyne, že komunikace rozhodně není ideální. A mimo jiné, kdo byl tedy v Senátu vyjednávat za vládu přijetí pandemického zákona?

Michael Canov: Bylo to na různých klubech. To znamená, že u nás to byl předseda STANu Vít Rakušan, a pak tam byli i další ministři, a poslanci. Na ODSce to byli zase ministři, v čele s premiérem a ministrem zdravotnictví, lidovci a další ministři. Půlka vlády se u nás vystřídala.

Luděk: Vy jste mimo jiné velmi otevřeně řekl, že by měl ministr zdravotnictví odejít. Měl by odejít?

Michael Canov: Spíš jsem řekl, abych byl správný, na opakovaný dotaz České televize, že podle mě není na svém místě. A řeknu dva důvody: Jeden důvod je, že dopustil, aby se vůbec do Sněmovny a na vládu tato novela pandemického zákona dostala. To byl fakt zmetek. A to ještě ten původní, který šel přímo z vlády, byl opravdu zmetek všech zmetků, kde byly ty esemesky – prostě hrůza. To je ta jedna věc, kterou mu vyčítám. A pak druhou, že se neomluvil, už jsem o tom dnes mluvil, že se po onom rozhodnutí soudu neomluvil za to, že diskriminace neočkovaných byla nezákonná. A to jsou dvě věci, které mu vyčítám, a proč jsem řekl, že si myslím, že není na svém místě. Jinak rozvolňovací opatření, která dělá, jsou v pořádku, ale tyto věci byly naprosto chybně.

Očkování proti covidu by nemělo být povinné. Už proto, že tyto očkovací látky nejsou definitivně schválené, ale jen nouzově.

Luděk: Také jste zmiňoval zoufalé množství opatření, které soudy shodily. Neměl by za to někdo nést odpovědnost?

Michael Canov: Samozřejmě, že měl.

Luděk: A kdo?

Michael Canov: Onen legislativní odbor. Tak je to dané. Ale vidíte, že se nic neděje, funguje dál v nezměněném složení, ať se děje, co se děje, za jakékoliv vlády, za jakéhokoliv ministra.

Luděk: A myslíte, že si někdo z vlády uvědomuje, kolik lidských tragédií a osudů tím bylo poškozeno?

Michael Canov: Neuvědomuje. Je jim to jedno.

Luděk: Sám jste zmínil, že jste třikrát očkovaný, a že očkování bylo dobrovolné. A mělo by být povinné?

Michael Canov: Nemělo by být povinné. Na druhou stranu by mělo být umožněno těm, kteří chtějí. Ze začátku mě fascinovalo, že se určovaly různé skupiny, které měly přednost, a už tehdy jsem neviděl logiku v pořadí těchto skupin. A pak mě zaujala ještě jedna věc, a to, když vznikla vyhláška o povinném očkování, kde byly různé profesní skupiny, a skupina lidí nad šedesát. A říkal jsem si, že když už by mělo někdy být něco povinné, jakože jsem proti tomu, tak u těch nad šedesát jsou mnohem větší následky, než u mladých hasičů a policistů, kterým ta vlastně přinese nejmíň.

Já jsem byl pro pozitivní motivaci, když by třeba senioři dostali pět tisíc korun, ale nejsem pro negativní motivaci. Jsem proti zákazům, a to z toho důvodu, že na rozdíl od jiných povinných očkování, že tyto očkovací látky nejsou definitivně schválené, je to jen nouzové použití. Není to vyhodnoceno tak, jako řada očkovacích látek, které jsou povinné. To je prostě nepopíratelný fakt, a myslím, že i kvůli tomu k tomu vláda dlouho nepřistoupila, a honila to donucovacími prostředky, a nechtěla povinné očkování. A když se pak rozhoupal ministr Vojtěch, ale myslím, že to nechtěl, protože už věděl, že ministrem nebude a že bude jiná vláda, takže to připravili jako léčku na novou vládu. A ta to shodila, protože kdyby bylo očkování povinné, a navíc povinné na základě vyhlášky, což podle mě bylo v rozporu se zněním zákona, tak by si to nakonec odnesli ti, kteří to nařídili.

Měly by se drasticky snížit výdaje ministerstev, včetně počtu úředníků

Luděk: V našem rozhovoru mnohokrát zaznělo slovíčko „vláda“. Jak se díváte na výkony současné vlády Petra Fialy?

Michael Canov: Já bych hrdě řekl, že je to moje vláda, já to cítím, což samozřejmě neznamená, že člověk není kritický. Nemá to vůbec jednoduché, a když nastoupila, udělala botu s novelou pandemického zákona. Na druhou stranu teď postupuje, dá se říci, ve věci Ukrajiny solidně. Ale čeká ji velká a těžká zkouška vyřešení energetické krize. To je velký úkol. A pak je před ní velký úkol začít šetřit, což vůbec není jednoduché, protože rozdávat se může do nekonečna, ale šetřit je vždycky nepopulární. A teď navíc opravdu hrozí, že by se už tak velká inflace mohla rozjet v hyperinflaci, a to by byl obrovský průšvih, ale doufám, že tomu nová vláda zabrání.

Luděk: Jak vás, tak poslouchám, tak kdybychom měli říct jednu největší chybu, a jeden největší úspěch, tak chybu bychom měli pravděpodobně jasnou – byl by to pandemický zákon. A kdyby to byl doposud největší úspěch?

Michael Canov: Já bych asi řekl, že je to jednoznačný postoj k Ukrajině. Takže asi to.

Luděk: Věci se vždy odehrávají okolo peněz. Milton Friedman řekl: Za vším hledej peníze. A to souvisí s rozpočtem. Jak se díváte na rozpočet na příští rok?

Michael Canov: Musím se trochu smát, také znajíc z knihy Jistě pane ministře, jistě pane premiére, kde se mluví o tom, jak se bude šetřit na úřadech. A nakonec je vždy úředníků více, než jich původně bylo. Myslím, že by to mělo začít skutečně drastickým zásahem do ministerstev, opravdu drastickým. Svět by se nezbořil, kdyby bylo najednou méně papírů, a zjistilo by se, že to není tak zásadní, protože problém státu je v tom, že má čím dál tím více mandatorních výdajů, a na samotný rozhodovací proces zbývá strašně málo peněz, a za chvíli mandatorní výdaje pohltí úplně všechno.

Nechci mluvit spolu s prezidentem Zemanem o zrušení daňových výjimek, protože tam by bylo všechno, a to už asi nejde. Ale řada daňových výjimek by se zrušit měla. Další polštář je v tom, že by se měl velmi zredukovat úřednický aparát. To se nedaří, a jen se mluví o deseti procentech, a pak se zjistí, že je to nějak jinak. Není to nic jednoduchého, protože prostor se spoustou mandatorních výdajů je hrozně malý.

To znamená, že bych byl i pro přehodnocení všech možných sociálních výdajů, jestli je to opravdu nutné a v jaké výši, a jestli to není příliš široce rozkročeno, a podobně. Vezměte si, že u nás jsou věci, jako třeba dlouhá mateřská dovolená, ale zároveň mají matky na mateřské možnost dávat dítě do školky, což v žádném jiném státě, podle mě, není, aby byly možné obě tyto možnosti najednou. Takže jsme udělali spoustu opatření, ale mandatorní výdaje nás dohánějí, a šetří se čím dál tím hůř.

V chemii a matematice se nestane, že se destilovaná voda stane žíravinou, a naopak. V politice ano.

Luděk: Mám tady ještě dvě osobnější otázky: Řekněte mi, jste letitý politik, nejdřív v komunální, a teď v nejvyšší politice, co politika člověku vezme, když se do ní rozhodne vstoupit? O co jste přišel?

Michael Canov: Já jsem do ní nechtěl vstupovat, ale už před revolucí mě štvala celá řada věcí. Začal bych na demonstraci na Škroupově náměstí v roce 1988, kde jsem viděl, že se něco děje. A pak jsem to viděl u nás, když jsme zakládali Občanské fórum, a myslel jsem si, že tím skončím. A potom mě to nějak vtahovalo.

V politice je těžké, že přijdete o řadu iluzí, třeba i na obci, kde si člověk získá důvěru, a lidé mu věří. Je to boj, a za všechno může starosta, a řada věcí se nedá prosadit. Já konkrétně jsem přestal vykonávat profesi, kterou jsem s tím dělal souběžně, a to je kantořinu, což mě hrozně bavilo, hlavně předměty, které jsem učil, hlavně chemie. Takže o to jsem nakonec přišel zásluhou toho, že jsem se zamotal do politiky. Tak to mně asi politika vzala. Čas nepočítám, to je dané. Ale hlavně, na chemii a matematice se mi líbí, že tam platí to, co platí. Když bych to měl přirovnat k politice, tak že by se najednou stalo, že se destilovaná voda stane žíravinou, a naopak, že se kyselina sírová stane neškodnou látkou. Tak to se v chemii nestane. V politice ano.

Luděk: Litoval jste někdy toho, že jste se rozhodl stát politikem?

Michael Canov: Snad jenom tehdy, když jsem musel definitivně opustit školu. Jinak mě i politika baví, to se musí říct, to mě baví. Baví mě právo, které jsem neměl možnost studovat, takže do toho se hodně ponořuji. Nemůžu říct, že mě to nebaví. Na druhou stranu je to věc hrozně nejistá, a myslím, že zázemí ve školství, kam se mohu vrátit, má úroveň, protože znalosti mám, a není to tak dlouho, co jsem ho opustil. Takže nade mnou není Damoklův meč konce v politice, což dělá politiku špatnou, protože spousta politiků myslí na to, aby se v politice udrželi. A já jsem chtěl dělat politiku tak, abych třeba udělal něco nepopulárního, podle svého svědomí a vědomí, a nebál se toho, že se nebudu mít kam vrátit. Asi tak.

Luděk: Pane senátore, moc vám děkuji za dnešní povídání. Bylo to velmi příjemné setkání.

Michael Canov: Já děkuji velice, a jsem rád, že jsem ve vaší rozhlasové stanici mohl říci pár slov.

Luděk: Děkujeme.

Michael Canov: Také děkuji.

Všechny příspěvky s Michael Canov /STAN/