Zpět

Seděli jsme se starým Heitzmannem v jeho restauraci nad městem Puerto Plata. I z několika kilometrů doléhal hluk rušných ulic a neustálé troubení všech možných aut.

„Proč u vás auta nemají povinnost mít espézetku vpředu?“ zeptal jsem se na věc, která mi už dlouho vrtala hlavou.

„Značky nemáme ani vpředu, ani po stranách vozu. A k čemu by tam byly? Stačí přece vzadu, ať si poznáte to své auto, kdyby vedle sebe parkovalo více podobných vozů.“

Taková jednoduchá odpověď. Usilovně jsem přemýšlel, proč by měla být espézetka i na přední části aut.

„To ovšem znamená, že policie nemůže měřit rychlost a pak vymáhat pokuty,“ napadl mě konečně argument.

„Může. Ale musí vás změřit a hned zastavit. Ale proč by to dělali? Když jedete rychle, máte pro to asi důvod, pokud někoho neohrozíte nebo nedej bože nezraníte, pak přece není důvod vás šikanovat. Značky jsou přece doporučením, jak rychle byste měl jet. Ostatně, ani u vás v Česko-Slovensku nejsou rychlostní limity příliš dlouho, že je to tak?“

„To máte pravdu. Ještě v roce 1979 u nás nebyla omezena rychlost ani na dálnici a silnicích, ani ve městech. Jezdilo se tak rychle, jak se kdo cítil a byla povinnost zastavit vozidlo na vzdálenost, na jakou jste měl rozhled. Řidiči tak nesledovali tachometr, ale věnovali se jízdě. Vše se změnilo o rok později, kdy vláda zavedla povinné rychlostní limity – 60 ve městě, 90 mimo město a 110 na dálnici. Neudělala to ovšem kvůli bezpečnosti, s tou to nemělo nic společného. Důvodem bylo šetření palivy. Po energetické krizi z ledna roku 79 hledala vláda jakékoliv možnosti úspor. A jedním z opatření bylo povinné omezení rychlosti. Na silnicích se vyrojili policajti s trojnožkama, aby vláda ukázala, že to myslí vážně. A tak řidiči začali místo sledování okolí sledovat rychlost na tachometru. Výsledkem samozřejmě bylo razantní navýšení počtu nehod.“

„To je zajímavé. divné je, že tento nesmysl nikdo ani po padesáti letech nezrušil.“

„Na tom není nic zvláštního. Není obvykle problém opatření zavést. Problém je opatření zrušit, zvláště, pokud je škodlivé, nebo už překonané. Mimochodem, pane Heitzmanne, když jsem za vámi jel, policajti měli nějakou akci, zastavovali řidiče motorek, kteří neměli přilbu a domlouvali jim, aby si ji příště vzali. Ale vůbec jim nevadilo, že o sto metrů dále chodci i řidiči nerespektují červenou na semaforu.“

„No a stalo se něco?

„Ne, nestalo, ale příliš bezpečné mi to nepřipadalo, když můj řidič mototaxi prokličkoval mezi auty a na červenou projel na druhou stranu.“

Starý pán se pousmál: „Ach vy Evropani. Jste jak malé děti. Na všechno potřebujete příkazy, zákazy, regulace. A k jejich dodržování si pak zřizujete policajty, kteří vás samotné pak buzerují a pokutují. Červená barva na semaforu je přece znamením, že nemusí být bezpečné do křižovatky vjíždět a zelená zase neznamená, že když svítí, získáváte ochranný obal a nic vás nepřejede. Víte, ten systém semaforů pro chodce, tak jak jej známe dnes, vznikl teprve nedávno, v roce 1969 v Anglii. Tehdejší obava, že pro signál „čekej“ neexistuje žádný právní základ, byla v tichosti upuštěna s tím, že rudý muž je doporučením počkat a ve skutečnosti není povinný. Ukázalo se, že je bezpečnější dát chodcům nějaký signál než žádný. Jenže vy jste to dnes v Evropě dovedli k absurdním situacím, kdy chodci stojí na červenou na prázdné silnici a auta, která by mohla třeba bezpečně odbočit vpravo, čekají jak ovce, až jim automat sepne zelenou“.

Žádný protiargument mě nenapadal. Starý pán měl opět pravdu. Faktem bylo, že za celou dobu pobytu jsem nebyl svědkem žádné nehody.

O pár dní později jsem zašel do mé oblíbené německé restaurace na oběd. Bramborový salát chutnal jinak, než jsem byl zvyklý, byl plný majonézy jak ve špatném nádražním bufetu.

„Máte nového kuchaře?“ zeptal jsem se majitele při placení.

„Ano, včera jsme byli na pohřbu Miguelovi. Dostal smyk v dešti a narazil do stromu.“

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Puerto PLata

Povídka je z knihy Zrnko písku – hovory s dr. Heitzmannem

—————————————————————————————————————————————-

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

—————————————————————————————————————————————-

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY.

Nová kniha „PREZIDENTSKÉ KECY“ je připravena k objednání ZDE.

Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička