Zpět

První kritický moment nastává dávno před jejich narozením. Ačkoliv náš stát vymírá a na vymření má dobře našlápnuto i český národ, nezdá se, že by to někoho z našich nejvyšších trápilo. Alespoň dlouho jsem neslyšela, že by někdo veřejně mluvil o tom, že je krásné mít více dětí, či se zasazoval za to, že by zejména mladé ženy měly myslet na potomky, na pokračování života, na rodinu a na budoucí generace, které se o ně jednou postarají a budou vyrábět jejich zboží, šít jejich šaty, sázet česká pole a vydělávat na jejich důchody. Spíš je to přesně naopak. Bojuje se za právo na hormonální antikoncepci, za potraty a za to, že děti vůbec nemít je důstojné a čestné.

K rozhodování o početí se přidává úvaha o nákladech na výchovu, které neustále rostou. Média jsou plná děsivých zkazek třeba o tom, že víc než dvě sedačky se nevejdou do standardních aut a víc než dvě děti není možno rozvážet do kroužků. A tak není divu, že ženy odkládají těhotenství a dávají přednost kariéře. A když už počnou, pak zůstane u jedináčka.

Ačkoliv – nic mi neříkejte o životních nákladech. Stačí se podívat o století zpátky, stačí číst krásnou literaturu, abychom viděli, že o jedno dítě navíc se pořádná rodina postará vždy.

Tahanice o děti

Ale nedosti na tom. Polovina manželství a dvě třetiny partnerství se dříve či později rozpadne a v mnoha rodinách nastanou hádky o styl výchovy a o to, který z rodičů a jak bude dítě vychovávat. Soudních sporů je sice početně méně, ale jsou o to bouřlivější, a nenávistní rodiče stále plní naše advokátní kanceláře. Psychologů je málo, a tak se mnozí rodiče nedozvědí, že styl výchovy a péče nebývá pro dítě problém, protože děti si přivyknou na různé koncepty, pokud ten koncept, třebas podivný, oba rodiče podporují svorně. Tím, co neúprosně likviduje duše neviňátek, jsou rodičovské spory a hádky – a nejhorší ze všech sporů je spor soudní. Soud je totiž vždycky vyhlášením války a ve válkách jsou dovoleny všechny zbraně. I ty smrtelné, i ty s jadernými hlavicemi. Tak proč se ti hádaví rodiče pokaždé znovu diví, že to jejich dítě nese těžce?

A tak se rodiče na každé straně zaklínají zájmem dítěte a bojují o tu svoji pravdu, přičemž zapomínají, že dítěti neubližuje odlišný výchovný přístup jedné či druhé strany, ale dusno a hádka a spor a boj.

Rodiče ulítlí a hysteričtí

A teď se podíváme na rodiče, kteří se sice spolu nehádají, naopak táhnou za jediný provaz, ale v provaznictví si vybrali extrémně nebezpečnou hraniční variantu. Takoví rodiče dnes mají dítě jako projekt. Hodně si o něm nastudovali, stále sledují nové trendy a jeden z těch trendů si vybrali a bez výjimky jej dogmaticky uplatňují. Variant takových rodičů je nepočítaně. Tak třeba jedna z nich jsou biorodiče, kteří podobni vězeňským dozorcům hlídají každé dětské sousto a stokrát je prohlížejí, aby bylo absolutně zdravé, neškodné a bio. Takoví rodiče kolabují děsem, že by jejich děťátko mohlo u prarodičů, ve škole nebo na návštěvě u kamaráda pozřít malý kousek nekvalitní čokolády, kupované buchty, sušenky obarvené potravinářskými barvivy, smažené kuře nebo limonádu z nadnárodního řetězce, a tak pro jistotu děťátku nedovolí žádné návštěvy a prarodičům ho radši nepůjčují.

Podobně ulítlí jsou rodiče, kteří trvají na maximální stimulaci dětských schopností, pročež mu naplní denní program do poslední vteřinky, po porodu ho zapíšou do cizojazyčné mateřské školky, třikrát denně ho převážejí na mimoškolní aktivity, doma s ním hovoří čtyřmi jazyky a dítěti nenechají ani chvilku volna, ani jedno jediné volné odpoledne, ba ani pár minut bez dozoru, protože jinak by se nejspíš země otevřela a lelkující děcko by zaživa pohltila.

Dalšími ulítlými rodiči jsou alternativní nesnášenlivci, kteří žijí v lůně přírody bez elektřiny a bez počítačů, trvají na porodu doma a dětem zakazují mobily a ostatní moderní vymoženosti, čímž je izolují od spolužáků a komplikují jim i školní vzdělávání. A jak reagují děti v pubertě? Inu, nevděčně, spratci jedni. Utíkají od rodičů co nejdál, pryč, ale v každém případě do civilizace.

Stále častěji se také ve své advokátní praxi setkávám s rodiči, kteří tvrdě vyznávají jednotný světonázor a pohled na svět a v zájmu dětské duše jsou přesvědčeni, že jiné názory, diskuse a pohledy na svět jsou potomkovi životně nebezpečné. Proto svým odlišně smýšlejícím prarodičům nedovolují se s dětmi vůbec stýkat, snad aby zkázonosné myšlenky nezanesli jako sémě do jejich ještě nedospělých hlav.

Na opačné straně názorového spektra pak můžeme najít rodiče, kteří se shlédli ve volné výchově, protože to je koneckonců nejjednodušší. A tak nechávají děťátka růst jako dříví v lese, protože i jenom maličkým příkazem, pokynem nebo rodinnými hranicemi by nejspíš nevratně utrpěla duše dítěte i jeho důstojnost. Takové rodiny pak plodí neovladatelné a nevychované spratky, které jiným rodinám v restauraci a v letadle skáčou po hlavách a kopou do sedaček, což jejich líné rodiče nechává v klidu, naopak to maminky a tatínkové shledávají legračním či roztomilým projevem jejich individuality. Jaké zděšení pak malí trapičové musejí zažívat ve vyšším věku, když ke svému údivu zjistí, že svět je plný nejenom zákonných pravidel, ale i společenských konvencí, a kdo se je lehce a za pochodu nenaučil v dětství, ten pak v dospělosti krutě narazí.

Tito rodiče zapomněli na povinnosti a v dětech podporují jen nároky a práva. Že svět je naopak spíš plný povinností a že povinnost je jen rubem práva, to se k nim bohužel dosud nedoneslo. Takové děti v dospělosti velmi často selhávají. Nechápou, že společnost je založená na neustálé interakci s ostatními a že nelze žít v komunitě, ve které chce každý jen brát a nikdo nic na oplátku neposkytuje.

Gender, trans a různé jiné zapeklitosti

K tomu ke všemu můžeme přidat žhavé novinky posledních několika let, totiž důraz na volbu pohlaví a snahu popřít rozdíly mezi muži a ženami, což v době dospívání zvětšuje už tak labilní duševní rovnováhu dcer a synů, kteří se prý necítí dobře ve svých tělech. Výstřelky s „volbou pohlaví“ pak vedou k tomu, že čtvrtina inklinuje jednou k tomu a jindy k onomu. Sousední země, které zjednodušily operační procedury, teď hořce sklízejí plody svých moderních aktivit. Ale vy, čtenáři, si přece pamatujete, jak jste si právě v tomto období nejistí připadali i bez té mediální masáže a možnosti rozhodnout se, zda jste spíš mužem nebo ženuškou.

Poradci a psychologové namísto intuice

Každá kočka umí porodit koťata a vychovat je tak, aby se ve světě neztratila. Každá hadice umí sedět na vejcích. Každý pták se umí postarat o své mladé. Jen nám lidem, tvorům nejrozumnějším, se to rok od roku daří složitěji. Jako kdybychom to neuměli jednoduše. Jako kdybychom zapomněli na svou přirozenost, jako kdybychom se odmítali spolehnout na svou intuici. I ta lvice ve volné přírodě, ba dokonce i v zoo výchovně kousne své neposlušné lvíče, aby je umravnila a naučila dobrému vychování. To jen my lidé zkoušíme, co naše děti snesou a vydrží.

Jaké štěstí, že ti maličtí tvorečkové jsou skoro nezničitelní, omyvatelní, blbosti vzdorní, a nakonec se nějak o sebe postarají. Jen mě mrzí, že někteří rodiče zapomínají na princip akce a reakce, který platí nejen ve fyzice, ale i v mezilidských vztazích. A že vše, co jsme, se naučíme do svých pěti či sedmi let. Z čehož plyne, že rodina je ze všeho nejdůležitější. Že rodiče tady nejsou od toho, aby si do dítěte projektovali svá neuskutečněná přání a sny. Ba dokonce ani to, že účelem výchovy nejsou jedničky na vysvědčení, miliony na výplatních páskách nebo posty v Bruselu a znalost cizích řečí. Že tou nejpodstatnější je schopnost domluvit se se svým okolím, se svými bližními a pochopit, pro co má smysl růst, vzdělávat se, žít a vůbec být. A smysl života nedají dítěti rodiče, ale jedině ono samotné za mnoho a mnoho dospělých let.

A možná by si každý rodič měl zopakovat starou zásadu, která po mnoha staletích platí dnes stejně jako kdysi: co nechceš, aby ti lidé činili, nečiň lidem ani ty sám. A jak se k nim budeš chovat ty, tak se svět bude chovat k tobě. To nejsou žádné v zákoně psané texty. To je zobecněná lidská zkušenost, která platí stejně v Čechách i v Číně, jako v Itálii, v Arménii nebo na severním pólu.

A já dodávám, že extrémy jsou špatné v každé době a v každé podobě a bezvýjimečná hysterie škodí úplně všem. Společnosti, rodičům, prarodičům a hlavně dětem. A o ty by mělo jít především. Jim, rodičům. Nám všem.

Módní slovo dnešní doby zní „budoucnost“. Vzývána je však téměř vždycky výlučně v souvislosti s vývojem technologií. Nesouhlasím, protože tak to není. Budoucnost je totiž v našich dětech. Na nich je, aby co nejlépe navázaly na to, co vytvořily předchozí generace. A to je jejich i náš největší úkol.

Všechny příspěvky s Daniela Kovářová