Zpět

Martina: Tomáši, Třetí vlna je kniha, která pojednává o tom, jak je lidstvo zdecimováno obrovskou smrtící pandemií, a která jako papírová kniha vyšla v roce 2015, tedy celých pět let před covidem. Řekněte mi, jak jste tehdy na tento nápad přišel? Proč zrovna pandemie?

Tomáš Dušek: To se mi asi budete smát. Já jsem na to nepřišel – viděl jsem to ve snu asi tak před dvaceti lety, možná je to ještě déle. Když mi bylo osmnáct, devatenáct let, tak jsem žil v době komunismu a připravovala se válka. Tehdy začal Gorbačov, a ruská televize odvysílala americký film Den poté, takže jsem byl přesvědčen, že prostě přijde, nebo jsem předpokládal, že by měla přijít atomová válka, takže jsem se na to, dá se říct, duševně připravoval. A říkal jsem si, jaké by to asi bylo v době po válce, po té apokalypse žít. Jenou večer jsem nad tím přemýšlel a říkal si, jak svět vyhyne, pak jsem usnul, zdálo se mi, že je to nesmysl, ale že lidstvo vyhyne na nemoci. A viděl jsem postavy, jak umírají, a zbytek světa bojuje o přežití.

Martina: Člověče…

Tomáš Dušek: Od té doby mi to stále vrtalo hlavou, a čím dál víc jsem to studoval, tím víc jsem si uvědomoval, že v historii nás tolik nedecimovaly války, ale třeba Římskou říši zdecimoval justiniánský mor. A později další a další pandemie. Kdykoliv byla válka, tak se sebou táhla nemoci. Takže jsem dospěl k přesvědčení, že pokud něco přijde, a bude to opravdu velký průšvih, tak to bude pandemie a nějaké nemoci.

Martina: Tomáši Dušku, máte často takové sny?

Tomáš Dušek: Naštěstí ne.

Martina: To je dobře. Prosím, lehká večeře. Kdyby se tyto věci plnily, tak bych opravdu nebyla ráda, ale přesto: Přemýšlel jste i o dalších způsobech, jak se může civilizace zhroutit? Řekl jste: atomová válka. V tomto strachu nás drželi a už zase drží, a vzpomínám si, že to tehdy bylo všudypřítomné téma. Ale co dalšího jste si takhle fabuloval?

Tomáš Dušek: Různých možností je nepřeberné množství. Mezi jinými je to třeba pád meteoritu, jako ve filmu Smrtící dopad, a pak atomová válka. Může být i výbuch Yellowstonu, který přivede zemi do atomové, jaderné zimy. Překvapivě před covidem jsem začal psát další knížku, která se měla jmenovat „Příliš dlouhé zimní prázdniny“, a bylo to o atomové válce mezi Indií a Pákistánem, protože tyto země mají mezi sebou spor o Kašmír, a použijí atomové zbraně, což svět uvrhne do jaderné zimy. Ale kvůli covidu jsem to přestal psát, protože restrikce, které se v této knížce začaly objevovat, byly podobné, jako když začal covid, jako zákaz vycházení, nesmělo se do restaurací a podobně, a tak jsem si říkal, proč to budu psát, když to prožíváme, a tak jsem se na to vyprdnul. Řekl jsem si, že se k tomu vrátím někdy později.

Covid nás naučil trošku bojovat

Martina: Povězte mi, když na začátku roku 2020 přišel covid, tak jsme nevěděli, co čekat, a mohlo se z něho vyklubat leccos. Nikdo jsme nevěděli. Řekl jste si tehdy, kruciš, to je to, o čem jsem psal?

Tomáš Dušek: Docela ano. Ale spíš jsem si to neřekl já, ale začali mi to říkat lidé v okolí. Na druhou stranu dneska, když to tak vidím, tak si říkám: „Buďme rádi za covid, protože nás naučil trošku bojovat.“ Protože to naštěstí nebyla taková pandemie, jako z Třetí vlny, která vyhubila 90 procent lidí, ale dalo nám to možnost, nevím, jak to říct… Jestli si pamatujete, tak na začátku jsme byli zmateni, nevěděli jsme, co dělat, lidé si doma šili roušky, každý se bál pomalu každého. A kdyby nastal další takovýto průšvih, tak myslím, že roušky už jsou dostupné běžným lidem, máme tu okamžitě hygienické stanice, které nám umožní rychlé testování. Takže můžeme, při vší úctě ke všem mrtvým, být za covid rádi, že to byl takovýto lehký odvar toho, co by mohlo přijít.

Martina: Myslíte, že to pro nás mohl být, pokud to správně uchopíme, trenažer?

Tomáš Dušek: Je to tak, to si přesně myslím. Možná nám tím příroda, nebo osud, dává najevo: „Buďte připraveni, protože to, co přijde potom, může být daleko horší.“

Martina: Myslím, že když máte tyto věci v hlavě, nosíte je, přemýšlíte o nich, a vlastně už od dětství, nebo mládí máte tyto obavy, tak jste asi náchylnější k tomu být vyděšen. Je to tak? Nebo není?

Tomáš Dušek: Pokud jste paranoik, tak to neznamená, že po vás nejdou. Ano, jsem vyděšený. Pořád zkoumám, pořád přemýšlím, odkud velký průšvih může přijít.

Martina: A kdy jste se u covidu uklidnil s tím, že to nebude Třetí vlna, že to nebude až tak smrtící pandemie? Jak jste správně zdůraznil, se úctou ke všem, které covid zahubil, kdy jste se uklidnil, že to nebude tak, jak jste to popsal v knize?

Tomáš Dušek: Asi když se začalo mluvit o tom, že v budoucnu by se covid měl rozvolnit do jemnějších forem, což teoreticky odpovídá, co bylo většinou u každé nemoci, protože nechce likvidovat svého hostitele, ale potřebuje se rozmnožit. Až potom jsem začal být klidnější a klidnější. Ale nebylo to tak, že bych byl z covidu úplně vyděšený.

Být připraven. A když to přijde, tak umřu, neumřu, nebo přežiju. Jsem s tím spíš smířen.

Martina: Mnozí lidé, když třeba poslouchali některé rozhovory, které jsem vedla s Václavem Cílkem, Amarem Ibrahimem, mi pak říkali: „Jestli máš toto v hlavě, tak se ti musí žít hrozně těžce. My na to takhle nemyslíme, a tak to možná nepřitahujeme.“ Jakou na to máte teorii vy? Žít s tím v hlavě?

Tomáš Dušek: Žít s tím v hlavě. Být připravený. Já se toho prostě nebojím, jsem na to připraven. A když to přijde, tak nebudu říkat, že jsem to říkal. Prostě přijde to. Umřu. Neumřu. Přežiju. Jsem s tím spíš smířený.

Martina: „Jsem na to připraven.“ Na co se dá připravit, Tomáši? Na co? Protože pokud by nám tady někdo poslal nějaký jaderný pozdrav, tak těžko říct, jaká by to byla: malá, taktická, pořádná?

Tomáš Dušek: Záleží, kam by to spadlo. Jestli na váš dům, nebo…

Martina: Přesně tak, a také může nastat velká elektromagnetická bouře, která by nás v podstatě vrátila do doby kamenné, protože bychom přišli o veškerou elektroniku. Ale to už fabuluji. Ale vy máte odpovědět, na co jste připraven? Na co se dá připravit?

Tomáš Dušek: Připravit se nedá úplně na všechno a úplně hned, ale stačí i drobnosti. Být připraven. Máte doma třeba lano?

Martina: Jasně.

Tomáš Dušek: Správně. Když se zeptám většiny lidí, kteří se o tom baví: „Máš doma lano?“ Tak říkají. „Nemám.“ A já: „Bydlíš ve druhém patře a nemáš doma lano?“

Zvířata vždy čichají k vodě, než se napijí

Martina: Můj muž už byl nepříčetný, když jsme bydleli v devátém. Pořád se díval dolů a říkal: „A teď si představ, že lano spustíme, kdybych ho měl tak dlouhé, a lidé se na něj budou navěšovat.“ Tedy jenom chci říct, že jsme v některých věcech postiženi podobně, ale já o tom tak expresivně nepíši.

Tomáš Dušek: Taková drobnost – lano. Pijete balenou vodu, nebo kohoutkovou?

Martina: Kohoutkovou.

Tomáš Dušek: A normálně natočíte, napijete se?

Martina: Ano.

Tomáš Dušek: Čichnete si ke sklenici?

Martina: Mně to cedí lednička. Tam je filtr.

Tomáš Dušek: Jo tak. Já dělám tu samou chybu, že na to také zapomínám. Zvířata to dělají tak, že si čichnou k vodě. A takovéto drobnosti člověka připravují. Nebo když jdete po ulici, nekoukáte do výšky po oknech, jestli tam někdo není, nekouká? Možná už to zavání paranoiou, ale možná v budoucnu, když přijde velký průšvih, na to budete připraveni. Jenom mít otevřené oči, nebýt uzavřený v ulitě. Pomalu se připravovat. Nepřehánět to, ale připravovat se. Hlavně si shánět informace. Myslím, že vám vezmou všechno, ale to, co máte v hlavě, to co umíte, vám nemůžou vzít, pokud vám tedy neprostřelí hlavu. Ale potom už je to stejně jedno.

Martina: Tomáši Dušku, s kým jste se radil o obsahu Třetí vlny? Konzultoval jste to třeba s nějakými odborníky na pandemii, epidemii?

Tomáš Dušek: Ne, všechno jsem si hledal na internetu. A samozřejmě jsem používal fóra, jako Prepper, nebo Rozpad, kde jsem si zjišťoval informace. Ale že bych se vysloveně někoho poptal, to ne. Přiznám se, že se stydím. Mluvím o tom, že něco píšu, protože se stydím, a tak to s lidmi neřeším.

Martina: Hlavní hrdinou knihy Třetí vlna je Martin. Do jaké míry je Martin Tomáš Dušek?

Tomáš Dušek: Není to Tomáš Dušek, je to jeden můj kamarád, který má podobnou pedantskou povahu, ale zároveň je, aniž to ví, vůdčí typ. Většinou si vybírám takové lidi a podle nich to zkouším.

Pokud by měla přijít nějaká opravdu smrtící vlna, tak bude jedna a pořádná, takže lidé nebudou mít čas se připravit

Martina: Martin je na začátku příkladné budižkničemu. Je to slaboch, nic ho nebaví, bere podporu, maminka vaří, a on je na ni akorát sprostý.

Tomáš Dušek: Ano. Jako většina teenagerů nebo mladých lidí, kteří žijí u rodičů a předpokládají, že skončí ve fabrice, nebo kdo ví kde. Tato společnost moc možností nenabízí. Má to štěstí, že nemá možnost někde vyniknout, protože všechny lepší pozice jsou obsazené, a on vlastně má jedinou jistotu, že skončí jako pomocná síla ve fabrice. A pak ho okolnosti a štěstí, že přežije vlny, donutí, že se stane vůdcem komunity.

Martina: To vlastně není jen tak štěstí. Řekla bych, že jeho táta, který věděl, co je zač, a který si spočítal, že další vlnu už nemá šanci přežít, veškerý svůj čas věnoval tomu, že psal pro hlavního hrdinu, pro svého syna Martina, příručku, ve které mu říkal, že se musí úplně všechno naučit, a on, že mu to chce předat. Táta velmi správně odhadne, jak se bude situace vyvíjet, rozklad společnosti, a varuje ho před dalším vývojem. A především napíše celé soubory rad, receptů, jak co dělat, jak si co obstarat, připravit. Vím, že tam velmi složitě, nešťastně hledá, jak se vyrábí střelný prach, protože mu chce nechat recept na všechno. Řekněte mi, existují nějaké podobné knihy?

Tomáš Dušek: Nenašel jsem. Člověk si musí příručku táty začít vytvářet sám.

Martina: To je velmi důležité. Ano, jsou knihy, třeba Ruka noci podaná, kterou napsal nebo editoval Václav Cílek. Určitě také existuje i pro děti, už Amar Ibrahim napsal příručku, ale skutečná rukověť, ve které by člověk našel…

Tomáš Dušek: To jsem také nenašel.

Martina: Píšete si ji?

Tomáš Dušek: Začal jsem ji psát. Ale má to jenom dvě, tři stránky. Zatím. Pořád to nejde.

Martina: No jo, říkáte – zatím to nejde. Ještě ji nemám. Ale na přebalu knihy říkáte: „Čtěte rychle, protože čas se krátí.“

Tomáš Dušek: Nikdy nevíme, co se může stát zítra, co může přijít pozítří. Takže třeba hodně lidí ani nestihne tuto knížku dočíst, když budou číst pomalu.

V případě krize jsou důležité vědomosti a schopnosti

Martina: Člověče, pevně věřím, že nás posluchači nebudou poslouchat před spaním. Ale možná by mohli, protože se snažíte svou knihou lidem říct, aby vzali svůj život do svých rukou.

Tomáš Dušek: Přesně tak.

Martina: Táta mu píše: „Zhroucení civilizace nebude okamžité, ale pozvolné. A bude nabírat stále větší obrátky. Čas se obrátí a lidstvo se posune zpět.“ Vy si myslíte, že to takto musí být?

Tomáš Dušek: Ne. Takto jsem to udělal, aby to do sebe nějak zapadalo, aby lidé měli čas. Ale spíš si myslím, že pokud něco přijde, tak to bude veliký náraz, který nás okamžitě hodí zpět. Nevěřím, že vlny budou tři za sebou a že budou tak milostivé, že si nejdříve vyberou jenom část populace, a připraví nás na to. Pokud by opravdu měla přijít nějaká opravdu smrtící vlna, tak bude jedna, a bude pořádná, takže lidé se nebudou mít čas připravit, jako měli mladí ve Třetí vlně.

Martina: Václav Cílek mi svého času říkal, že někteří lidé přípravy na možné komplikace, rozpad společnosti, kolaps, už propracovali tak, že jestli něco nepřijde, tak budou smutní, protože to možná přehnali. Máte vy nějakou hranici? Do jaké je to příjemný skauting a příjemná zvídavost o tom, jak věci kolem fungují, a snaha být sám sobě trochu pánem, a do jaké míry už je to posedlost?

Tomáš Dušek: Myslím, že okolí by si řeklo, že jsem posedlý, ale já myslím, že to zatím nepřeháním, spíš se snažím teoreticky. Neříkám, že si nedělám zásoby, ale obrovské zásoby si nedělám, protože kdyby přišel velký průšvih, tak si stejně na sebe nevezmu hromady věcí, neodtáhnu hromady potravin, nebo něco takového. Nemám nikde sklad zbraní nebo jídla. Spíš se snažím o vědomosti, protože když budu muset utéct, tak si vezmu to, co mi zůstalo v hlavě. Můj hendikep je, že jsem se do dneška nenaučil rozdělávat oheň bez sirek a bez křesadla, což bych velice rád zkusil. Chtěl bych se naučit udělat si primitivní nástroje jenom z kamení, nebo z takovýchto věcí, což také ještě neumím. To jsou věci, které bych se chtěl naučit, ale jestli se to naučím dneska, zítra, nebo nikdy, nevím, zatím to nepotřebuji. Ale teoreticky vím, jak se to dělá.

Je dobré vědět, kde jsou ve vašem okolí studánky, nebo volné zdroje ovoce

Martina: Což také nemusí být málo, alespoň takto, protože pak už možná nouze naučí housti. Řekněte mi, co je nejpodstatnější, když si lidé přečtou vaši Třetí vlnu, nebo další volné pokračování? Protože když si člověk uvědomí, že spoustu věcí neumí, že žije v paneláku, nebo někde ve městě, a nemá vůbec přístup k nástrojům, ani do dílny, aby si něco udělal, a není šikovný, tak co by měl a mohl mít každý? Co je nejdůležitější z toho, oč bychom měli dbát?

Tomáš Dušek: Určitě to jsou vědomosti a znalosti. Stačí třeba drobnost, jako vědět, kde v okolí jsou studánky. Nevím, jestli to víte, ale na internetu je krásný web, myslím, že se jmenuje Studánky.cz, na kterém zjistíte, kde jsou ve vašem okolí, nebo v okolí vaší chaty, studánky, kam můžete, kdyby přišel nějaký průšvih, odběhnout i pro relativně dobrou vodu. Existuje server Kam na ovoce, kde si můžete ve svém okolí vyhledat stromy, nebo místa, která jsou volně dostupná, kde se dá sehnat ovoce. Pak to jsou další věci, jako sehnat vodu třeba z břízy. Nikomu nebrání koupit si vrtačku, a zkusit si něco vyvrtat, vyřezat něco obyčejným nožem. Myslím, že tyto schopnosti se dají získat, je to jenom lidská lenost, nebo výmluvy, mlácení v hospodě do stolu typu: Já bych, kdybych, a že jsem neměl příležitost. Příležitost má každý.

Martina: Tomáši, když se budu chtít aspoň trochu zásobit, aby moje rodina zvládla třeba nějaký kratší výpadek elektrického proudu, kdy nebudou fungovat obchody, kasy, nic, ani karty, a tak dále, tak jaké si třeba vy děláte zásoby? Jak vypadá váš sklep? Nebo kóje?

Tomáš Dušek: Nemám sklep. Máme normální běžné zásoby na několik dní. Spíš několik týdnů. Nejlepší je rýže, která se dá koupit v Sapě, 18 kilo za pár stovek.

Martina: Já jsem zrovna rýži moc nedoporučovala, protože je na přípravu hrozně energeticky náročná.

Tomáš Dušek: A vidíte. To mě nenapadlo.

Martina: Vždyť ji musíte vařit aspoň půl hodiny. Kuskus třeba zalijete horkou vodou.

Tomáš Dušek: A vidíte. Zase jsem o něco… Kuskus, ten neumím. Já mám problém, že moje děti jsou šíleně rozmazlené, a kromě rýže nejedí nic jiného.

Martina: Tak to budete muset vařit před domem ve velkém kotli, když seženete vodu.

Tomáš Dušek: Máme kousek od domu potok. Ale musel bych si vyrobit filtr.

Důležité je mít něco na výměnu, třeba nějaké dovednosti, schopnosti, nebo sůl

Martina: Vyrobit filtr? Promiňte. To mě zaujalo. Vy si sám umíte vyrobit filtr?

Tomáš Dušek: Vyrobit filtr z dřevěného uhlí, z písku, několik kýblů pod sebou, a nahoru vodu. Pod tím do druhého kýblu kamínky a písek, a třetí kýbl dřevěné uhlí. To by to měla být relativně čistá voda. A samozřejmě převařit.

Martina: To jste se také naučil z internetu?

Tomáš Dušek: To jsem se také naučil z internetu.

Martina: Ale pak musíte mít…

Tomáš Dušek: Ale praktickou zkušenost nemám.

Martina: A musíte mít dřevěné uhlí.

Tomáš Dušek: A stromy. Dřevo snad seženu.

Martina: Jasně. Budete dělat milíř.

Tomáš Dušek: Tak dřevěné uhlí není vysloveně jen z milíře. Stačí i nespálené kousky dřeva. Ty by měly také stačit.

Martina: A písek.

Tomáš Dušek: A písek.

Martina: A kde tedy hledáte tyto rady?

Tomáš Dušek: Tak to už člověk opravdu musí sednout a projíždět internet. Přiznám se, že teď z hlavy vůbec nevím, kde jsem tuto věc našel, možná bych to našel někde v záložkách, ale je pravda, že některé tyto servery mizí. Teď jsem hledal jeden článek, kde psal člověk, který přežil obléhání, myslím, že to bylo někde v Sarajevu, byl to nádherný článek přeložený z angličtiny. Ten člověk to doopravdy zažil, a říkal, že tolik důležité nebylo jídlo, to se dalo sehnat, ale úplně největší problém byly hygienické prostředky, protože si nikdo nedokáže představit, jak malá záděra může udělat velký problém. Myslím, že psal, že jedl holuby, zkoušel i krysu, to se všechno ze začátku dalo. Zbraně také nebyly problém, časem sehnal i dost zbraní. A jedině, co mu tam tehdy pomohlo, bylo to, že byl zručný, že dokázal plnit bomby a zapalovače, díky čemuž mohl vyměňovat. Vyměnil třeba plný zapalovač za konzervu. Naplnil někomu zapalovač, dostal náboje. Takže tohle mu pomohlo.

Martina: Mít co nabídnout ze své zručnosti.

Tomáš Dušek: Ze své zručnosti a inteligence. Kdysi dávno jsem měl pár studentů, a zeptal jsem se na to, že pokud by přežil někdo z jejich rodiny, z kamarádů, tak s kým by někam šli. A oni několikrát říkali mě. A já jsem řekl: „Na mě zapomeň, protože já už jsem starý, už bych vám dělal přítěž.“ A oni říkali: „Ne. Ty máš znalosti a zkušenosti. Tebe můžeme ze začátku využít. Pak tě třeba zabijeme, nebo tě necháme na cestě. Ale ze začátku jsi nám prospěšný.“ Takže, jak říkám – už ani nevím, čím jsme začali.

V krizi se hodí čokoláda a cukr

Martina: V pohodě. Začali jsme rýží, ale mě tyto výlety zajímají. Tak se vrátíme k rýži. A co dalšího mají mít lidé doma?

Tomáš Dušek: Zásoby vody, samozřejmě. Je výhoda mít hygienické prostředky, protože ty se nekazí. Máme velké zásoby toaletního papíru, protože vždy, když jdeme nakoupit, tak vezmeme toaletní papír a strčíme to někam do regálu. Nikdy si nedokážete představit, jaký je to problém, když potom chybí.

Martina: Bezesporu. Je to nenápadný diskomfort, ale člověk si nesmí o sobě nalhávat, že v okamžiku krize nebude mít potřeby, nebude mít chutě, a že mu bude stačit pořád rýže. Když mi lidé říkají, že si dělají zásoby, tak já říkám: „A kde máte nějakou čokoládu, nějaké mlsky, co máte rádi? Protože to pak dokáže asi úplně výrazně zlepšit náladu.

Tomáš Dušek: Čokoláda určitě. Ale je dobré mít třeba i cukr, ten se nekazí, a můžete z něj vyrobit hromadu věcí. Už jenom třeba když ho zpražíte, tak máte karamel, který chutná jinak než cukr. A můžete z toho vyrobit desítky věcí, smícháte to s něčím, sladkou rýži a tak dále, a hned to zlepší náladu. Čokoláda je vynikající, ale ta se, myslím, kazí. Nevydrží tak dlouho.

Martina: Asi ano, ale myslím, že si člověk asi v dané chvíli otře ruce o kalhoty. Čokoláda je dobrá, i energeticky. A sůl.

Tomáš Dušek: O soli jsem psal, ale to už je na delší dobu, protože sůl mi v naší zemi bude chybět.

Martina: Ano, a vy jste soli ve své knize Třetí vlna věnoval poměrně značnou část, protože hrdinové této knihy získají ohromné platidlo, když se dostanou do skladu, kde je technická sůl, a oni ji potom začnou prodávat. Je to pro ně obrovský bonus.

Tomáš Dušek: To si nikdo neuvědomuje, kolik člověk potřebuje na den soli. A sůl jsme dřív používali, což asi budeme znovu, na konzervování a na další věci v době, kdy nebude elektrika. Nebudou chladničky, a spotřeba soli na člověka bude enormní. A my zásoby soli nemáme. Myslím, že nějaké doly na sůl jsou u Sušice, ale ty prý jsou zavřené, takže by se vše muselo vozit z dálky, a proto by to bylo platidlo. A další věc, která bude velmi hledaná, bude koření. Pepř se v historii vyvažoval zlatem.

Kamna nemám, ale v případě potřeby bych je zkusil postavit

Martina: Je pravdou, že mi mnohokrát vrtaly hlavou stezky, po kterých se k nám dostávalo koření, proč lidé byli ochotni takto draze platit hřebíček někde ve středověku.

Tomáš Dušek: A to nás také možná čeká, že budeme platit draze za takovéto věci, které se nebudou dostávat. Takže člověk si bude chtít časem dopřát luxus, časem si vypěstujeme zeleninu, třeba brambory, ale koření, to si nevypěstujeme, a budeme ho hořce shánět.

Martina: V jednom okamžiku ve vaší knize říká někdo ze skupiny hlavního hrdiny, že se nemusí bát, že jídla mají dost. A on říkal: „Ale konzervami nezaseješ pole.“ Jak se k tomu postavit? Má smysl pro normálního člověka žijícího v Praze v Brně, Ostravě, mít nějaké obilí na setbu? To asi nedává úplně logiku?

Tomáš Dušek: To také nedokážu určit. Já si to nedokážu představit, že bych měl doma připravený pytel obilí na setbu. Ale pokud můžu doporučit, tak je lepší mít doma obilí, než mouku, protože mouka zatuchne, ale obilí vydrží desítky let. Dokonce, když otevřeli pyramidy, tak obilí, které tam našli, neztratilo klíčivost. A co vím, tak třeba za války v obleženém Leningradu, kde měli hladomor, a jedli se mezi sebou, tak nikdy nesáhli na určité druhy obilí v jejich institutu, protože věděli, že do budoucna ho budou potřebovat na osetí. Ale přesně nevím, jak to bylo.

Martina: Co teplo? Svícení? Jak jste na to doma vybaveni?

Tomáš Dušek: Teplo, svícení? Nejme doma vybaveni. Máme doma jednu místnost zaizolovanou, ale to nebylo děláno pro prepperství, a nějak to tak vyšlo, že jsme to dělali. My jsme totiž bydleli v baráku, který byl totálně špatně udělaný. Prochladnul, špatná izolace. A jednu místnost, kterou jsme později získali, jsme perfektně zaizolovali, aby tam bylo teplo. Později tento barák přešel do soukromých rukou, takže se tam udělala izolace, a tam se tolik topení nepotřebuje. A jedna místnost, kdyby byl nějaký průšvih s chladem a podobně, tak by se okna zarovnala knihami, nebo nějakou izolací, a v této jedné místnosti by se přežilo. Hlavně. A v těch ostatních by mohly být sklady. To by bylo teplo.

Martina: A krb doma máte?

Tomáš Dušek: Ne.

Martina: Nějaká kamínka?

Tomáš Dušek: Nemám, ale vím, kde jsou a kudy vedou komíny. Ale nevím, jestli je při rekonstrukci neuzavřeli, čehož se bojím. Ale daly by se vyvést oknem. Podle mě kamínka – z toho bych strach neměl. Nemám problém udělat díru do zdi a protáhnout tam trubku.

Martina: A kamínka máte?

Tomáš Dušek: Ne. To si postavím.

Martina: Postavíte si kamna? Umíte?

Tomáš Dušek: Ne.

Martina: Máte to třeba někde vytištěné? Když takto surfujete po internetu, děláte si katalogizaci těchto nápadů?

Tomáš Dušek: Spíš myslím, že by to byla cesta pokusů a omylů. Že bych to risknul, a prostě nějak zkusil, a buďto by to šlo, nebo bych to musel předělat. Anebo bych se někoho zeptal. Takhle hluboko jsem do prepperství naštěstí, musím zaklepat, zatím ještě nezapadl, že bych dělal díry do zdi, a připravoval kamna.

Martina: Co jsou věci, které normálně třeba přehlížíme, ale vy jste si uvědomil, že by mohly být v dané krizové situaci nezbytné, a pokud bychom je neměli, tak by to mohlo být až fatální?

Tomáš Dušek: Třeba lano je překvapující, jak jsme se o tom bavili. Nebo kolik lidí přehlíží obyčejnou pásku. Ne papírovou, ale igelitovou, plastovou. To je tak vynikající věc, kterou kdyby měl každý doma, i dvě, nebo tři, tak tím zalepí, nebo stáhne ránu. Můžete tím svázat nepřítele. Nebo jsem dokonce na internetu viděl, že se jim z něčeho podobného podařilo postavit loď, kdy udělali kostru, oblepili ji páskou, a zkoušeli na tom plout.

Takovéto věci, které vypadají úplně směšné. Zásoba svíček, nemusí to být kdoví jak dobré svíčky. Můžou to být i svíčky na hrob, ale uvaříte na tom, posvítíte si. Světlo je v některých chvílích taková věc, která vám zlepší náladu, že si to člověk ani nedokáže představit. Malý ohníček. Toto bych viděl jako jednu z přehlížených věcí, kterou hodně lidí doma nemá. Potom je jednou z přehlížených věcí to, že nemají doma rádio. Přiznám se, že ho doma mám, ale nevím, jestli by fungovalo. Zkoušel jsem zjišťovat na internetu, jestli by se mobil, který pravidelně používáme, a můžeme ho nabít, dal použít jako rádio, a nikdo mi nedokázal odpovědět, nikdo mi nedal přesný návod, jak to udělat, jestli stačí jenom natáhnout kabel a rádia budou fungovat, nebo jestli rádia, které jsou na mobilu, fungovat nebudou, a jestli musím mít nějaké staré rádio na střední vlny.

Martina: Tak asi je lepší mít rádio na baterky. My doma máme rádio na kliku.

Tomáš Dušek: Fakt jo?

Martina: No jasně.

Tomáš Dušek: To nemám. Tak to jste lepší, než já.

Martina: To ne. To opravdu nejsem. Víte už jenom, proč ne? Protože my se bavíme, vyfotili jsme si vás, řekla jsem vaše jméno, a to by pravověrný prepper neudělal. Viďte?

Tomáš Dušek: Neudělal.

Martina: O těch se neví.

Tomáš Dušek: Já jsem si totiž vždycky říkal, když to čtu na internetu, jak se preppeři chlubí, kolik mají zbraní: „Ještě mi řekni adresu.“

Martina: To oni právě nedělají.

Tomáš Dušek: Já jsem si v duchu říkal, že kdybych byl na temné straně, tak co udělám? Dojdu si k němu.

Je dobré se naučit zavařovat maso, třeba vepřové ve vlastní šťávě

Martina: Přesně tak. Kdyby lidé měli hlad, tak si řeknou: „Jdeme k Duškovi, ten má spoustu rýže.“

Tomáš Dušek: To je pravda.

Martina: Takže myslím, že ti, kteří tím opravdu žijí, a mají velmi sofistikované zásoby, tak o těch opravdu nevíme, a oni diskutují i na zmíněných fórech jenom pod přezdívkami.

Tomáš Dušek: Ve své knížce jsem taky trochu dal jednu kapitolu jako poděkování prepperům. Setkají se tam s prepperem Michalem.

Martina: To znamená, že jsme se pořád ještě úplně nedostali přes jídlo. Máte doma hodně konzerv? Nebo máte doma nějakou extrudovanou, nebo sušenou stravu? Prodávají se třeba balíky, vím, že za sto tisíc můžete koupit sušené jídlo na rok.

Tomáš Dušek: Vím o tom, ale nemám to, protože si myslím, že bych tohle měl začít dělat, až budu vědět, kde a jaký průšvih přijde. Protože dělat si zásoby na dva, na tři roky dopředu, to nedokážu, a hlavně na to doma nemám místo. Mám nějaké konzervy, spíše jsem se učil zavařovat maso, udělat si třeba vepřové ve vlastní šťávě. Zjistil jsem, že to vůbec není problém, naučit se konzervovat, protože si nemyslím, že bych měl problém zabít nějaké zvíře a naložit si ho.

Martina: A už jste se třeba zkoušel domluvit – nevím, jestli to je vůbec možné, ale jsem dcera myslivců, a myslím, že je možné se domluvit – možnost být na naháňce, a když zastřelí divočáka, tak ho vzít, vyvrhnout a stáhnout kůži. Zkoušel jste to někdy? Uměl byste to?

Tomáš Dušek: Táta byl myslivec. Na naháňce jsem byl, střelilo se tam obrovské prase, dostali jsme z něj kus, nevyvrhnul jsem ho, ale zkoušel jsem vyvrhat jiná zvířata, a je to zvláštní. V mé knize je jeden příběh ze života, jak Martin střelí prase, stojí a prase hledá, nemůže ho najít, a pak najednou ucítí odér. To se přesně stalo nám, když jsme prase dohledávali – stáli jsme nad ním a nemohli jsme ho najít, protože vypadalo jako hromada smetí – a až teprve ten pach nás udeřil do nosu, a říkali jsme: „Hele, tady něco smrdí. Voní to, a zároveň páchne.“ A pak jsme zjistili, že je to prase, které leží přímo u našich nohou. Takže z toho bych, myslím, strach neměl. Prase jsme dokonce ještě odtáhli, takže tam byl ještě průšvih, že na nás vyběhla další prasata, a do toho po nás stříleli myslivci, protože jsme byli ve špatný čas na špatném místě.

Martina: Už toho asi na myslivce více prozrazovat nebudeme.

Tomáš Dušek: Byla to legrace.

Martina: Vidíte, byla to legrace. Já si třeba myslím, a to říkají i vojáci, že si nelze zvyknout na svištění kulek.

Tomáš Dušek: Nelze. Nebo, já jsem to nezažil.

Martina: Nedá se to za prvé nacvičit. A já si nedovedu představit klid po výstřelu u člověka, který na to není zvyklý.

Tomáš Dušek: To si právě myslím, když třeba čtu nějaké příběhy. Když se někdo chlubí, že by šel támhle bojovat, tak říkám: „Ty si nedokážeš představit, jaké to je, když vedle tebe zastřelí kamaráda.“ Já si tedy také nedokážu představit, co to s člověkem udělá. Četl jsem příběhy lidí, kteří se vrátili z války, a byli úplně změněni. To člověka strašně změní. Vím, jak změní člověka nějaká maličkost, když prožije nějakou traumatickou věc, a tohle muselo být mnohem horší. Takže podle mě se na to nedá zvyknout.

Všechny příspěvky s Tomáš Dušek