Technologická vyspělost nám umožňuje být morálně horší a maskovat naše nedostatky

Martina: To vidíme všichni kolem sebe. Ale když se podívám do historie, a můžu vzít třeba starověkého filozofa Xenofona, který říkal: „Nejlépe ze všech žijí ti, kteří se nejvíce snaží stát se co nejlepšími lidmi. A nejpříjemněji žijí ti, kteří jsou nejvíce a nejpravdivěji vědomi toho, jaké pokroky dělají ve zdokonalování se v lidskosti, ve zdokonalování sebe sama“. Krása. Buddha říká: „Není možné dělat pokroky na cestě, dokud se sami nestanete cestou“. Teď se podíváme do počítače, pane doktore Páleši, a vidíme, co řekli tito dva mudrcové před stovkami, mnozí tisíci let – a kde je ten pokrok? Kde je tedy ten pokrok na sobě sama? Nebo alespoň na nějaké armádě lidí, kterou bychom tady viděli, která už od pohledu září, protože když za ně sklízí kombajn, tak oni zdokonalují sebe sama. Ta jedna noha nám kulhá.

Emil Páleš: Ano, Řekové byli skvělí. Oni v malých poměrech, kdy měli státek jako jedno město, v tomto jednodušším světě vystihli názorně, a objevili mnohé pravdy, které se nám už nezdají tak jasné. Už máme složitější svět. A to je na tom kouzelné. Ale já řeknu, že tady je jeden indikátor, který asi svědčí o tom, že přeci jen děláme pokrok, a to, že my sice jako kdyby v nějakém smyslu stále máme stejné problémy – stále jsou války. Máme nesmyslnou válku na Ukrajině, a neumíme se z toho dostat. A přitom na tuto válku nebyl skutečný důvod. Čili jako kdybychom nikam nepokročili, a stále tuto věc řešíme.

Ale je tady jedna okolnost, že v těch starých dobách byl svět o mnoho jednodušší, byla o mnoho menší komplexita než dnes. Jednak byly menší celky, prostě Řekové žili v polis, kde bylo typicky 20 tisíc obyvatel, a tito občané se tam skoro všichni znali. Plus celé technicko-administrativní složitosti, které jsou dnes, a výzvy, pokušení. Takže si uvědomíme, že je jednodušší zvládnout takovýto menší svět, než jaký je dnes. Navíc celý postoj byl totiž tehdy v zemích jako Egypt, Babylón, jiný, totiž, že člověk nebyl vůbec svobodný v tom smyslu, jako to chápeme dnes. Tam vlastně – a to je to ještě dodnes vidět v Indii – bylo skoro všechno určeno shora, a nikdo se vás neptal, všechno bylo dáno. Narodili jste se do nějaké kasty, a tím bylo určeno, jakou budete dělat práci, kde budete žít, jakého budete vyznání, jak přesně budete chodit oblékaný, a i manželku vám vybrali při narození. Toto už bylo uzavřené. Čili, o čem jsem rozhodoval já? Skoro o ničem. Všechno už bylo dáno zvyky, jak se to má dělat, jak to dělali předci, jak to řekl kněz, protože ten to měl od Boha. Toto byl obrovský rozdíl. A v tom vidím, že je přeci jen pokrok, že sice máme stále podobné problémy, ale na vyšší úrovni, protože jednotlivci se rozšiřuje svoboda, a on je vyzván řešit mnohé o mnoho složitější – a tím pádem i pokušení – samostatně.

A tím odpovídám na otázku, v čem vidím skutečný pokrok. Ano, zdokonalovat se mravně – ale nikdo neví, co tím myslím. Řeknu to tak: Mám takovou filozofii, kde jsem sloučil křesťanství s Darwinem. Půl miliardy let od prvohor jsme na čele linie tvorů, kteří vyvíjí svobodu, a zvnitřňují si stále další a další schopnosti tak, že je člověk vnitřně dostává jakoby do správy s tím, že má vládnout stále více svým schopnostem, a stále samostatněji. Dá se to dobře pochopit na tom, co to není. Například v 17. století přišli jezuiti do Paraguaye, a vytvořili tam dokonalý stát. Mnozí lidé to dodnes chválí, že to bylo perfektní. Přišli jste tam, a všechno klapalo. Indiáni pracovali, byli pořádní, všechno tam měli, perfektně zvládli řemesla, umění, vytvořili tam představení francouzské opery, a celé orchestry bez jediné chybičky. A přišli byste, a páter jezuita by říkal: Vidíte, my to tady máme vynikající. Vychovali jsme křesťany, chodí na modlitby, a tak. Háček byl v tom, že to vlastně bylo divadlo. Ti indiáni vůbec nechápali, co dělají. Oni tam předvedli celého Moliéra ve francouzštině, měli tam bibli a mohli se modlit, ale nevěděl, co mluví.

Martina: Vyprázdněné.

Emil Páleš: Bylo to napodobování. Bylo to jenom jako. Jako s dětmi, které by vám něco předváděly, že by třeba pětileté děvčátko recitovalo Platóna, a třeba ještě i v řečtině, a vy byste řekli, že je strašně moudrá. To vše se projevilo tak, že jezuité potom museli jednak izolovat celý stát, aby nikdo nesměl dovnitř. Protože když se tam dostal nějaký běloch třeba s rumem, tak indiáni okamžitě propadali všem špatným vlastnostem, protože oni ani nechápali, v čem je dobro, nebo zlo, takže páteři museli suplovat rozum indiánů, a museli nad vším přemýšlet a organizovat to.

Mnozí v práci dělají věci, které nejsou skutečné a nemají smysl. Ale naše hluboké podvědomí, duše, přesně ví, co má, a co nemá smysl, a že nejste šťastní, když děláte něco jenom jako.

Martina: Oni jim vzali svobodnou vůli a vzali jim možnost poznání.

Emil Páleš: Ano – i vzali, nebo že ji neměli. Například příděly potravin: Oni jim dali přesně, co mají sníst. Kdyby to nechali na nich, tak indián hned zabije krávu, a ty dva týdny jsou všichni na hostině, a potom přijdou za dva měsíce s pláčem, že jsou hladoví.

Martina: To si nejsem úplně jistá, jestli toto je problém indiánů. Řekla bych, že ti se…

Emil Páleš: Ale v té Paraguay to tak bylo.

Martina: Tam možná, když je zmrzačíte takovýmto životem, tak pak už to může fungovat tak, jak říkáte. Ale já bych z toho potřebovala výstup. Vy jste tady o tom začal mluvit, a nevím, jaká je souvislost mezi poznáním a pokrokem.

Emil Páleš: Souvislost je v tom, že oni sice dělali všechno jako kdyby, jenomže nic nechápali. Čili oni je nemohli nechat samotné. Jasně, když lovili, nebo něco. Ale když tam najednou měli jiný systém, který byl nepochopen, tak to hned špatně dopadlo. Čili ti indiáni to neměli zvnitřněné. A to samé bylo i v těch starých kulturách: Oni nějak fungovali, ale asi 95 procent věcí, které jsou dnes na jednotlivci, bylo dáno s tím, že to řekl faraon, velekněz, a tím to bylo dáno. Čili člověk to vůbec neměl možnost řešit, rozhodovat se, a tím pádem ani pokazit. A v tom je podle mě pokrok. Mohly být takové případy, že tibetského mnicha z kláštera – a my tam chodíme s tím, jak je velmi duchovní – dáte do New Yorku, a hned začne chodit do nevěstince, drogovat, a podobně. A vysvitne, že on je duchovně slabší než nějaký Američan, který tam žil od narození. Pokrok je v tom, že to můžete měřit na tom, na jaké poznávací a morální úrovni dokážeme ve složité situaci, v pokušeních, odolat tomu, abych někam nesklouzl. To znamená, že už musím mít uvědomělé harmonicky celistvé všestranné ctnosti a moudrosti, abych do něčeho nepadl. Takže když takto postupujeme, a zvládáme náročnější situace, tak se duchovní pokrok skutečně děje.

Martina: Já myslím, že se to asi dá zestručnit do věty, že pokud člověk nežije jenom v iluzích o sobě samotném, o svém duchovním růstu, a o svém duchovním životě, a pokud na tom pracuje, a je to skutečnost, je to opravdové úsilí, tak pak to má asi nějakou hodnotu. Ale jinak je to vždy divadélko.

Emil Páleš: Ano, já o tom též a hodně mluvím. To je celé samostatné téma, že nemáme sebepoznání. Člověk sám sobě připadá hezký, a psychologové, neurovědci zjišťují, že máme sebeklamy.

Martina: Což také není velký osobnostní pokrok.

Emil Páleš: Ne. A ještě je tady to, že technologická nezaměstnanost jakoby vytvářela prostor pro úplný sebeklam, který nikdy nebyl. Protože kdysi museli skoro všichni pracovat v nějakých reálných zaměstnáních. Byl na poli, nebo byl řemeslník, a když to dělal špatně a měl jenom pocit, že je výborný, tak mu to spadlo, protože mu to nefungovalo nebo se mu neurodilo na poli. A nyní se děje taková divná věc, že roste nezaměstnanost, ale ne až tak. Lidé jsou sice zaměstnáni, ale zjistíte, že to jsou fiktivní zaměstnání, taková, která kdyby vůbec nebyla, tak by se nic nestalo. Takže mnozí lidé už nyní dělají věci, které nejsou skutečné a nemají smysl. A já ale tvrdím, že naše hluboké podvědomí, duše někde dole, přesně ví, co má, a co nemá smysl, a že vlastně nejste šťastní, když děláte něco jenom jako. A to vytváří prostor pro to, že se mnozí lidé mohou věnovat nějakému pseudonáboženství, pseudo nevím, čemu, a nemají zpětnou vazbu, jakou měl rolník, nebo řemeslník v objektivním výsledku, který ho vychovával. Takže lidé si dnes mohou myslet, že jsou výborní, že jsou třeba na úrovni Buddhy, a vytvoří si vlastní sektu a tak, a nikdo to takovému člověku nevymluví. A když mu někdo vysvětluje, že to není pravda, tak oni řeknou: „Víš co, ty jsi mi nesympatický, s tebou se nebudu bavit,“ a může zůstat ve své bublině. A v hypermarketu si nabere potraviny, a dostane podporu.

Dostat se z opakování nekonečných cyklů předpokládá vůli, celistvý obraz o člověku, a nechtít jen opak toho, co právě je, ale vizi o člověku v celkové v harmonii

Martina: Oba jsme se shodli na tom, že náš technologický pokrok je nezměrný. A teď bych ocitovala Jardu Duška – kterého tady ráda vzpomínám – jeho výrok, kdy říkal: „My jsme úžasní. Létáme do vesmíru, máme raketoplán, máme robotickou ruku. Ale tak trochu neumíme být maminka, tatínek, syn, bratr“. A já se chci znovu jinými slovy zeptat: Co se stalo, že máme jednu nohu, tu technologickou, obrovsky vysportovanou, máme ji skutečně jako Samson, a tu duchovní máme poněkud slaboučkou, a mnohdy si ještě namlouváme, že je dost silná?

Emil Páleš: Do takovýchto nerovnováh upadáme cyklicky. To má mnoho aspektů. Jeden výborný psychiatr Iain McGilchrist, který žije ve Skotsku na ostrově, a ten zkoumá hemisféry mozku. Je to celistvý výzkum v souvislosti s celou kulturou. Tak ten také diagnostikoval, že my na Západě jsme úplně padli do levé hemisféry a že všechny věci, které jsou, zjednodušeně řečeno, v mozku napravo, jsou citově vztahově-umělecké, to jsou ty, co dávají životní náplň, intuici, krásno. Takže toto nám zakrnělo, protože jsme padli na jednu stranu fascinováni mocí racionality a technologie, a tím jsme mohli dobýt svět. Musíme si to uvědomit, a vrátit se do rovnováhy.

Já tyto cykly pozoruji stále, jak se neustále střídají v dějinách„ismy“, a vždy se vracejí znovu a znovu ty samé. Teď jsme levičáci, potom pravičáci, a potom opět levičáci. Jednou jsme liberálové, a jednou zase konzervativci. Vždy kdy úplně zvítězí jeden princip, tak se to začne přehánět, a to vyvolá reakci, nějaké nešťastné následky, a v té chvíli začne zase jít nahoru opačný princip. A takto se to stále opakuje do nekonečna, a proto se to stále cyklí. Protože vyjít z toho ven, na to bychom museli mít vůli, celistvý obraz o člověku, a nejenom reagovat tak, že chci opak toho, co je, ale mít doopravdy pozitivní vizi, jak vypadá člověk, když je celkově v harmonii, a jít za tím. Najít zlatý střed, a držet se ho.

Martina: Byla už někdy v historii vypozorována, vámi objevena, takováto disproporce, takové to posílení levé hemisféry, a propadnutí technologickým věcem, a popření člověčenství?

Emil Páleš: Zdá se, že někteří už toto začali zkoumat, kdy převládala která hemisféra. I zmiňovaný Iain McGilchrist to tam má. Ale já jsem první, kdo to začal měřit, úplně kvantifikovat. Vypadá to tak, že tady doopravdy je takovéto kyvadlo, cyklus, že jednou máme aktivnější levou, a jednou pravou hemisféru. Trvá to zhruba 250 let – je to tedy v rytmu starých andělů. A jedno z vysvětlení, co by to mohlo být, když to nejsou andělé, je to, že to je cyklus. Tak jako je u jednotlivce střídavý rytmus, který může trvat kolem dvou hodin, plus mínus, že jednou je aktivnější jedna, a potom zase druhá hemisféra, tak se zdá, že na úrovni dějin je to tak, jen tento cyklus trvá 500 let. Já jsem například změřil objevy v matematice, a je vidět, že každých 250 let je v pořadí jednou aritmetika s algebrou, a potom zase geometrie. Na to je indikátor, protože my víme, že centra pro aritmetiku a algebru jsou u standardního praváka na levé straně mozku, a celé prostorové zpracování prostoru a vnímání je vpravo. To znamená, že se hemisféry střídají i v dějinách. A to potom ovlivní celou kulturu.

Martina: Vysvětlete mi ještě jednu věc. Ve spoustě věcí jsme došli k pokroku, ale když se podívám na hudbu, na architekturu, na malířství, tak přestože i dnes vznikají pozoruhodná umělecká díla, tak si ale přeci jen myslím, že nová Sixtinská kaple, kam přijdete a padnete na kolena, protože Michelangelo – tak to se neopakuje. Nemáme nového Mozarta, Bacha, ani co se týká objemu práce. Nemáme nového Dvořáka, Botticelliho, nestavíme katedrály v Chartres pomalu na koleně. Čím to je – a to brouzdám časem, není to jedno období – že vlastně v této oblasti už byl vrchol někde daleko za námi, a my se na něj neškrábeme znovu.

Emil Páleš: Víte, že když shořel v Notre-Dame kus střechy, tak jsme téměř hotoví z toho, kolik nás to bude stát. Kdybychom dnes měli celou gotickou katedrálu postavit se vší naší technikou, tak jsme v koncích. A řekli bychom, že by to byly trilióny.

Martina: Paříž by zkrachovala.

Emil Páleš: Ano, na to by nebyl rozpočet. A oni si to ve 12. století mohli dovolit. V umění to je tak, že i dnes tady jsou některé vynikající skladby, ale samozřejmě většina je komerce.

Štěstí závisí od charakteru člověka. Může být neuznaný, chudý, ale skutečné štěstí pochází z vědomí, že jste udělali dobré, smysluplné dílo. Nebo ze sebevlády a sebezdokonalování.

Martina: Nebudeme to samozřejmě shazovat. Existují velmi talentovaní lidé.

Emil Páleš: Teď se dokonce tvrdí, že umělá inteligence skládá na úrovni Mozarta, a že se to prý nedá rozeznat. Já tomu nevěřím, myslím, že to není možné a že bych to rozeznal. Ale prý to dali expertům, a dopadlo to prý trapně – umělou inteligenci nerozeznali. Já mám pocit, že je to tak, jak říkáte, a že to souvisí se skutečným vnitřním smyslem života. My cítíme, když je nějaký skutečný výtvor, že je to produktem nějakého opravdivého zápasu nějaké osobnosti.

Martina: Dotkne se to srdce.

Emil Páleš: Kde jde o obětavost. Třeba Dvořák a další – to bylo pro vlastenectví, chtěl povznést vlast. Tam je duchovní kvalita, motivace, zápas, a to celé se odrazí v díle, a pak to z toho vyzařuje. A to nám dává duchovní potravu, a to tam musel nějaký člověk dát. A to se nedá udělat pouze tak nějak lehce, bez námahy, komerčně, a pomocí lepší technologie. To nenahradíte. Ano, my nepopíratelně máme technický pokrok ve všem možném, jenže konečné kritérium pro člověka je štěstí. A když si to tak vezmete, že pračlověk měl milionkrát méně výroby a věcí, a tak, tak byl miliónkrát nešťastnější? Podle mě mohl být šťastný i v pravěké tlupě. Protože pramenem štěstí – a to je ten klam konzumního světa – vůbec nejsou věci. Můj otec to měl tak, že peníze nedělají člověka šťastným. Když nemáš doopravdy vůbec žádné, tak tě mohou udělat nešťastným, ale jinak tě šťastným neudělají. Štěstí pramení z vnitřních věcí.

A tím končím i mou knížečku, že v štěstí v podstatě závisí od charakteru člověka. Můžete být navenek nějak neuznaný, nebo chudý, ale skutečné štěstí je z takových věcí, že víte, že jste udělali dobré, smysluplné dílo, že děláte dobrou práci, která má význam. Nebo z takových věcí, jako je třeba sebevláda, sebezdokonalování. My dnes můžeme měřit takovou věc, že zážitek vítězství nad sebou samým, když dokážu změnit mou zlou vlastnost na dobrou – což je klasická náplň nějakého mnicha, křesťana, nebo každého člověka – tak že to souvisí s takovými věcmi jako je serotonin, který dělá plasticitu mozku. Čili vy změníte svou povahu, a tím také až fyzicky nervovou soustavu, a z těchto věcí vám pramení sebeúcta a pocit, že jste vnitřní vítěz. A tam je skutečné štěstí. A není to z toho, že si koupím nějakou věc, a druhý den si chci opět koupit něco jiného. Ale reklama nám stále říká, že to tak je.

A plus, nesmím zapomenout na vztahy. Dvě třetiny lidského štěstí je ze vztahů. Já si velmi vážím jedné harvardské studie vývoje v dospělosti. Během sto let si vědci odevzdávali záznamy o to, jak sledovali 800 mužů a žen od narození až úplně do smrti, celý život, a souvislosti s tím spojené. A závěr je, že jeden z vedoucích této práce řekl, že tajemstvím štěstí jsou vztahy, nebo láska – tečka. To je závěr všeho. Když si osvojíte správné nesobecké hodnoty tak, že dokážete řešit konflikty, a utvářet pozitivní vztahy, tak to je hlavní faktor toho, že se dožijete o 20 let víc ve zdraví. A toto měl i pračlověk. On ve své skupině mohl mít přátelství, věrnost a lásku. Možná žil 30 let – ale štěstí jde mimo dobu.

Martina: My máme obecně všichni dojem, že sami sebe zvládáme, že jsme usebraní, v pořádku, a je potřeba změnit ty kolem. To je nejčastější pocit. Myslím, že mohu hovořit za většinu lidí. Je to takto nastavené, protože málokdo se chce pustit do obrovské práce sebepoznání, a připuštění si toho, co všechno v každém z nás dřímá. Řekněte mi, je šance – na základě těchto cyklů, rytmů – nějakým způsobem tuto naši představu rozbít? Protože, jestli tomu správně rozumím, tak pokud nezatřeseme s tímto naším klamem, tak prostě nemáme šanci posunout se dál, maximálně zase vylepšíme robotickou ruku, ale nepřinese to žádné zkvalitnění života, a ani pocit individuálního štěstí, po kterém tak strašně prahneme.

Emil Páleš: Přesně v tom já vidím příznak duchovního úpadku, a to i přes pokrok techniky. My jdeme duchovně zpět, protože nezvládáme technické možnosti, a máme možnost žít nemravně. Kdyby se ve 13. století tak lhalo a kradlo jako dnes, tak jsou všichni mrtví. Kdyby někdo rozkradl 90 procent úrody, tak skoro všichni za rok zemřou hlady. Nám obrovská technologie vlastně umožňuje být morálně horší, a tvářit se, že ne. Tento sebeklam pramení z toho, co jsme vyhodili z klasického křesťanství – zpověď: „Zpytuj své svědomí. Dávej si pozor, nebo ti Lucifer a čert napovídá sebeklamy.“ To jsme všechno vyhodili, že to prý nepotřebujeme. Máme kulturu, kde se toto rozšiřuje.

A teď – co s tím. Já dělám to, že nejnovější výsledky vědy propojuji se starými moudry, a tím se snažím oživit a aktualizovat v nové době pochopení těchto starých věcí, které náboženství kdysi přinášeli. A hodně mi pomáhá například neurověda, což je úplně mladý obor, kde se dá nyní vidět do mozku, co se děje v podvědomí – už dost přesně. A je vidět, co se s námi děje, jak vytváříme sebeklamy, a že za obočím jsou centra, kde z podvědomí vychází impulsy, pocity a volní nálady. A že my se řídíme podvědomími, v podstatě sobeckými impulsy, ale ve vědomí si to racionalizujeme, a vymyslíme si k tomu vždy nějakou myšlenku, proč že to děláme. Tedy z nějakých dobrých důvodů, protože můžeme, protože druzí jsou hloupí a něco. Ale oni teď přesně vidí, že ve skutečnosti hybatelem, tím, kdo o tom rozhoduje, jsou nějaké podvědomé, úplně jiné, pudové impulsy, a že to se jenom nějak všelijak zaobalí něčím racionálním. Vlastně vidí to, co kdysi učili v církvi: „Dej si pozor, protože to je Lucifer. To je takový duch, který ti bude do všeho mluvit, a zdůvodní všechny tvé špatné vlastnosti.“ My ho takto novým způsobem objevujeme – tedy tyto duchovní souvislosti. A v tom vidíme naději, že když to takto řeknu, takže si najednou lidé uvědomí, že ano, že to je fakt, že to je reálné, a začne je to zajímat. A že se musíme novým způsobem vrátit ke klasickým duchovním poznatkům, které jsme ve starém jazyce přestali chápat.

Pozornost je duchovní zlato. Probíhá světová válka o naši pozornost. To je neuralgický bod, odkud bychom měli začít. Žijeme v iluzi nejen pokroku, ale máme i falešný pojem svobody.

Martina: Kupředu do minulosti – v tomto případě. Jinak, než přes minulost, a přes tato stará poznání, pravděpodobně smysluplná cesta dopředu nevede. Když vzpomenu Epiktéta, tak ten velice plasticky říká: „Kdyby někdo vydal tvé tělo do rukou komukoliv na potkání, byl bys tím roztrpčen. Že však ty sám vydáváš svou mysl v moc kohokoliv, takže se zneklidňuje, když tě někdo hanobí, a pozbývá rovnováhy, za to se nestydíš?“ Já to čtu, protože to vypadá tak jasně, ale přitom to je opravdu velmi těžká práce, ovládnout svou mysl.

Emil Páleš: Já Epiktéta obdivuji. Mně se velice líbí jeho výrok: „Nevidím na tomto světě nic, co bych nemohl využít na své sebezdokonalování“. A tím pádem má všechno smysl. Dobře, zavřeli mě do vězení – tak budu cvičit disciplínu, postit se, a tak. On nemůže být nikdy zklamaný. To je to, že stoik může být duševně úplně soběstačný.

Martina: A musí být vlastně věčně šťastný.

Emil Páleš: Ano. Stoici vytvářeli své štěstí úplně nezávisle od všech vnějších věcí, protože řekli, že šťastný jsi vlastně z toho, že pracuješ na sobě, a v jakýchkoliv podmínkách. Ale toto je velice aktuální, protože on říká: „Lidé, nevadí vám“ – jako kdyby mluvil dnes – „vám se nezdá nedůstojné, že vám řídí myšlenky zvenčí?“ A to je klíč. To je neuralgický bod. Já říkám, že my žijeme ve světové válce o pozornost. Pozornost je duchovní zlato. Zapnete doma počítač, a tam vám vyskakují samá lákadla, aby aspoň na nějaký zlomek sekundy ovlivnily podprahově vaši pozornost, na nějakou desetinu sekundy, a něco vám daly, ovlivnily, a někam nasměrovaly vaše myšlení. Když se zeptáte, jak je to možné, že dáváme bilióny na reklamu, tak je to možná proto, že lidé jsou duchovně pasivní a že se vyplatí, když směřujeme pozornost lidí tam, kam chceme, a pak si plníme tašky.

Tam je podle mě ten bod, kde je třeba začít. Je třeba si uvědomit, že máme iluzi nejen pokroku, ale máme i iluzi svobody, falešný pojem svobody. Mám pocit svobody, když si mohu něco koupit, ale nevadí nám, že někdo jiný rozhodne o tom, co budu kupovat, co si budu myslet. Vždyť je jasné, že stačí začít v médiích něco hučet do lidí, a v průběhu 15 let si všichni myslí, že to je pravda. A každou chvíli je to něco jiného. To je důkaz toho, že lidé přebírají myšlenky zvenčí, a myslí si to, co je odměňováno, to, o čem všichni mluví, a o čem mluví autority. Já říkám, že skutečná svoboda začíná, když si uvědomím, že mi dávají myšlenky zvenčí, a když začnu mít vnitřní duchovní iniciativu, a začnu na sobě pracovat, když si začnu dělat celistvý obraz o člověku a o hodnotách. Čili, kdyby se nám podařilo, že se narodí vnitřně svobodný, samostatný člověk se schopností poznání, tak tehdy by přestaly i zmíněné cykly, které se stále cyklí, a nakonec jsme zase tam, kde jsme byli před tím.

V lidské duši by se měl zrodit Ježíšek, vyšší já, skutečný člověk. Člověk se narodil biologicky, ale duchovně se musí narodit vlastní prací, sebepřekonáním, integrací všech svých psychických sil.

Martina: Vy jste řekl: „Zaniká dialog, a stupňuje se polarizace. Musíme najít novou Severku ve vnitřním světě, abychom nezabloudili.“ Takže úplně laická otázka na závěr: Jak najít Severku ve vnitřním světě? Mnozí ji nenajdeme ani na obloze. Kde je? Jak se k ní dopracovat?

Emil Páleš: Tuto otázku by si měl položit každý. To je vlastně to, co říkám. Mně jde o klasický smysl pravé duchovnosti, a to je, podle mě, celý mýtus o tom, že se má v lidské duši zrodit Ježíšek. To je naše vyšší já – skutečný člověk. Člověk se sice biologicky narodil, ale duchovně se musí narodit ještě vlastním přičiněním, vlastní prací, a to je právě zápas o sebepřekonání, o integraci všech svých psychických sil – to je v obraze archanděla Michaela, který bojuje s drakem. To je úloha pro každého člověka. A až výsledkem takovéto hrdinské vnitřní námahy je potom to, že se narodí skutečná individualita – tomu se říkalo individuace – která dá do pořádku své vnitřní možnosti a síly, že to zvládne, pozná sám sebe, dá to do harmonie. Osvobození vznikne tím, že už nepodléhám jednotlivým rozměrům přirozenosti, že do toho nevědomě neupadám, ale vnitřně nastavím svůj střed, najdu svou rovnováhu, a tím pádem svobodu, a tím pádem začínám být poprvé mravně zodpovědnou osobou, tedy člověkem. Protože do té doby to je jen psychický automat na úrovni zvířete, dokud se člověk nezačne ujímat vlády tak, že drží opratě všech koní, jak to říkal Platón.

Vidíte, že hodně lidí má názor, že je nějaká ideologie začne odměňovat, a oni se zamyslí, a vždy přijdou na to, že mají ten názor, za který se dávají peníze, nebo se rozdávají místa. To není zodpovědný lidský postoj. To je jen instinkt: Kde budu v bezpečí, kde budu mít dobré bydlo, tak tam mi jdou myšlenky. Tohle ještě není skutečný člověk.

Odpověď, na to, jak najít Severku. Já si myslím, že Platón žil v analogické době, jako my dnes. Tehdy se rozpadla morálka, byl relativismus, každý něco říkal, a Platón toužil najít hvězdy – což byly jeho platónské ideje, pravzory. Jak vypadá idea spravedlivosti, lásky, a podobně. A chtěl nějak dokázat, že to je reálné a poznatelné. A mých sedm pravzorů, to je sedm hvězd, které – když je poznám vnitřně – tak mám vlastní kompas a vlastní orientaci. Demokracie vlastně předpokládá, že člověk má tuto schopnost a že sám rozezná, co je správné. Takže toto je úloha, že každý by toto měl mít. Nebo potom můžeme demokracii zrušit, a ať nás radši vedou nějací moudří lidé. Ale když chceme, aby měl každý hlas, tak potom z toho vyplývá povinnost, že on sám musí usilovat o moudrost, sofii. Aspoň o ni usilovat. Nemusí být génius, ale kdyby měl snahu, to by stačilo.

Martina: Pane Emile Páleši, moc vám děkuji za to, že jste přišel. Děkuji vám za to, že jste se na některé věci podíval tak, že by nás to mnohé vůbec nenapadlo a že jste nám dal mnoho odpovědí, ale evokoval ještě více otázek. Díky moc.