Zpět

Martina: Když jste, Jefime, ráno zjistil, dnes ráno – protože natáčíme 24. února – že Rusko zaútočilo na Ukrajinu, byl jste v šoku, anebo jste tak pokrčil rameny a řekl si, že se naplnily vaše předpoklady osobní?

Jefim Fištejn: Tak já jsem tak trošku v šoku byl, protože moje předpoklady nic nevěštily ohledně brzkého termínu vpádu. To, že vpád dříve, nebo později bude, o tom jsem pochybnosti neměl. Ostatně, bylo by divné mít pochybnosti, když Putin všechno naprosto otevřeným textem řekl. Řekl od A do Z, co jsou cíle jeho vojenských, tehdy ještě příprav. Prostě od A do Z – on řekl zcela jasně, že smyslem operace není jenom podrobení si a odtržení od Ukrajiny Doněcké a Luhaňské oblasti, nýbrž, teď to bud vyjmenovávat v tom pořadí, jak to řekl Putin: nejdřív připojení dvou třetin těchto oblastí, které jsou zatím ještě pod kontrolou ukrajinské armády. Říkám zatím, to bylo do dnešního rána, nevím, jestli v tuto vteřinu ještě jsou pod kontrolou ukrajinské armády. Protože tam se vedou tvrdé boje. Dále řekl, že není třeba zapomínat na to, že Ukrajina obsadila to, čemu Putin říká Novorusko. V poslední době, posledních asi tak čtyři pět let, Rusové nepoužívali toto slovo, to nikdy nebyla jedna souvislá administrativní oblast, nýbrž tak se zeměpisně, asi tak, jak my jmenujeme Moravu, Slezsko, se jmenovalo osm ukrajinských gubernií podél hranic Ukrajiny, které zahrnují celé pobřeží Černého moře. To znamená, Putin zmínil toto Novorusko, nyní údajně obsazené Ukrajinou, jako konkrétní cíl svého dalšího postupu. A v neposlední řadě jednoznačně řekl, že žádný ukrajinský stát de facto neexistuje. Protože on nemůže říkat stát tomu, co je v podstatě kolonií Západu. Nemá samostatnost z jeho hlediska, a řeči o ukrajinské nezávislosti jsou směšné. Proč? No, protože ukrajinský národ neexistuje. Existuje v mysli, v hlavě Vladimira Putina, jen jako jakási etnická prahmota, která mluví dialektem ruštiny. Nic z toho pravdou není a můžeme se k tomu postupně dostat. Ale cíle, cíle Putin označil naprosto jasně. Otázka byla, kdy dojde k postupnému realizování, uskutečnění těchto cílů.

Putin zjistil, že má před sebou mimořádně slabého protivníka, který je ochoten mu žrát z ruky

Martina: A vy jste řekl, že jste byl překvapený tou rychlostí, s jakou zaútočili. Ale o tom, že zaútočí, jste nepochyboval. Rozumíte strategii Západu, která ohlašovala už šestnáctého, že mají jistotu, že zaútočí, a začínalo to trošku připomínat takovou tu Márquezovu Kroniku ohlášené smrti? Co si myslíte o tomto postoji Západu?

Jefim Fištejn: Tady se dotýkáme v podstatě jádra pudla. Protože Putinovo odhodlání provést to, co ho trápilo po celou tu dobu, a sice obnovit víceméně územně bývalý Sovětský svaz pod různými záminkami, tak toto odhodlání nabylo konkrétních rysů poté, co Putin zjistil, že má před sebou mimořádně slabého protivníka. Mimořádně slabého protivníka, který je ochoten, jak se tak hezky česky říká, mu žrát z ruky. Žrát dezinformace z ruky. To, že americká rozvědka a jiné rozvědky doslova v posledních letech se živily odpady z penězokazecké dílny Ljubljanky, KGB, to bylo očividné. To bylo i v případě vnitropolitických bojů ve Spojených státech, dávno odhalených, jako hybridní válka Ruska. To bylo i v těchto případech.

A když jsem viděl, že Rusové zaútočí tehdy a tehdy, protože už velitelé nařídili vojákům namazat holínky sádlem, a že to svědčí o tom, že už půjdou do těch močálů a tak dál, tak to působilo komicky. Je jasné, že Rusko vodilo západní rozvědky za nos. Ve stanovení těch termínů. A nakonec, jaký byl smysl toho vodění za nos? No to, že nakonec když Rusové zaútočili v Donbasu, anebo Putin oznámil, že cílem operace je obnovení ruské nadvlády nad východem Ukrajiny, tak to bylo nakonec při všech těch upozorněních, to bylo nakonec překvapení pro většinu.

A většina na Západě právě odsud úder nečekala. Čekala z oblasti rusko-běloruského pomezí, nebo na sever od Charkova, pod Voroněží, nebo z jihu z Krymu. Ze všech těchto stran samozřejmě už dnes jdou kolony živé síly a vojenské techniky směrem na Ukrajinu. Ale začalo to tam, kde to nakonec v podstatě nikdo nečekal. Protože jsme neslyšeli o tom, že by Západ kdy řekl: „Ne, smyslem úderu bude nejprve Donbas, a záminkou bude Donbas a Luhaňsk“.

Ruští oligarchové vidí v dobyvačných válkách svou budoucnost určitě více, než v obchodě se Západem

Martina: Myslíte si, že Putin tento krok uskutečnil, protože zjistil, že jeho, řekněme, největší protivník, tedy Amerika, jsou natolik slabí v tuto chvíli a neschopní, že si je jistý, že nemůže očekávat žádnou velkou odvetu?

Jefim Fištejn: No samozřejmě. Zjistil to snadno. Amerika je zcela zaměstnaná svými vlastními problémy, protože jak řekl náčelník generálního štábu, Mark Milley, armáda tu není od toho, aby válčila. Úplně jiné, zejména genderové úkoly a tak dále. Takže není od toho, aby válčila. Když se podíváte na náborovou čili rekrutující reklamu americké armády, tak zjistíte, že oni říkají vojákům budoucím, vy válčit nebudete, vy budete měnit pohlaví. To je to hlavní.

Čili je to až komické, když to srovnáte s reklamou, třeba na odvod ruských branců. Zkrátka a dobře, Putin zjistil, že má proti sobě velmi neschopného protivníka. Protivníka, který nepomýšlí ani na možný silový odpor – a o to jde. Co byla vlastně nabídka Američanů vůči Rusku a vůči Ukrajině? Jasné a jednoznačné prohlášení amerického prezidenta, že ani jeden americký voják nebude válčit na území Ukrajiny. Jasnější, než toto prohlášení nemohlo být. A přitom, přitom kolektivní Západ uvalil blokádu, nikoli na Rusko, ale na Ukrajinu. Nikoli stáhl své diplomatické představitele z Moskvy, ale stáhl je z Kyjeva. Nejdřív do Lvova, a pak i do Polska. Čímž jako by ten prostor nabídl k obsazení de facto.

Martina: A rozumíte tomu? Proč tohle udělal?

Jefim Fištejn: Rozumím tomu, rozumím tomu. Samozřejmě, protože taková je podstata, naturel momentálního kolektivního Západu. Je to kolektiv, je to soustava, soustátí, chcete-li, když mluvíme o NATO, které je orientováno na porážku, na porážku ve válce, v jakékoli. Vždyť jsme to viděli, když Američané doslova uprchli z Afghánistánu, tak mnozí to tam prohlásili, v podstatě, za moderní formu vítězství. Ano, bezhlavý úprk je moderní forma vítězství. Tak teď zvítězíme. Tím, že z konfliktu uprchneme. To je to, co provedl kolektivní Západ vůči Ukrajině. Blokádou odřízl Ukrajinu od dodávek, možných dodávek zbraní, protože jinak než vzduchem, pomocí vzdušného mostu to nelze, a vzdušné spojení bylo přerušeno, de facto, s nemožností ani obchodovat.

Ukrajinská vláda v té souvislosti mluvila o tom, že již v lednu ztratila dvanáct miliard dolarů kvůli tomu, kvůli útěku kapitálu a nemožnosti řádně obchodovat. Kolik ztratí teď, nedovedu si představit. Takže ten celý jásot ohledně toho, že ruští oligarchové ztratí tu osm a půl miliard, tu třicet miliard dolarů, jsou k ničemu. Ruští oligarchové nejsou bohatí pouze kvůli svému obchodu se Západem. Ruští oligarchové dostávají objednávky přímo od Putina. A ty poslední objednávky, můžu je vyjmenovat, to je plynovod Síla Sibiře, který teď zásobuje Čínu, to jsou olympijské hry v Soči, a to je Krymský most, každá objednávka za padesát miliard dolarů. Takže ruští oligarchové vědí, že kdyby ztratili Putina, tak přijdou o tento zdroj příjmů. A to, že ztratí na Západě třicet miliard, tak to oželí. Protože vidí v dobyvačných válkách svou budoucnost určitě více než v obchodě se Západem.

Novináři jásají nad tím, jakou to tvrdou odpověď dal Západ na ruskou agresi, čímž dosvědčují určitý kognitivní úpadek

Martina: Když sás teď tak, Jefime, poslouchám, a protože vím, že vás se to pochopitelně dotýká osobně, tak povězte mi, na koho vlastně, ve své podstatě, máte větší vztek? Na Spojené státy, nebo na Rusko? Na Spojené státy, že se chovají, jak se chovají, anebo na Rusko, že se chová tak, jak se dalo možná i očekávat?

Jefim Fištejn: Protože chování těchto dvou kontrahentů, jak se říká, těchto dvou protivníků, partnerů, je předvídatelné, tak mám největší vztek spíš na vlastní kolegy z evropského a českého novinářského prostředí, kteří jásají nad tím, jakou to tvrdou odpověď dal Západ na ruskou agresi. Jásají nad tím, čímž dosvědčují určitý kognitivní úpadek, úpadek představivosti, a řekl bych intelektuální rozvrat ve svých hlavách. Oni jásají nad tím, jaké je to štěstí, že proti Putinovi stojí nesmiřitelný, rozhodný, duchaplný americký prezident. No to je opravdu k smíchu.

To je v podstatě začátek procesu, normalizačního procesu, jenže už ne komunistického, ale přímo opačného. Nicméně stejně nesmyslného, ve své podstatě. Normalizovat se, zpívat jednu píseň sborově, být spolu s ostatními, to je podstata normalizačního procesu. To je psychologická podstata každého normalizačního procesu. A to je to, co předvádí značná část kolegů, kteří nekriticky zcela, bez jakýchkoli výhrad přijímají všechno, co přichází v rámci hybridní války na straně kolektivního Západu.

Martina: A to hovoříte o novinářích evropských…?

Jefim Fištejn: Evropských, jakýchkoli, amerických, ale i českých. Ale i českých. Protože právě od nich slyším ten nesmírný jásot, jásot nad tím, jak mocně odpověděl Západ na Ruskem plánovanou a realizovanou válku. Jak mocně, ptám se? Putin své ultimátum zveřejnil v polovině prosince. Šestnáctého, pokud se nemýlím, prosince. Ultimátum, kde jasně označoval své podmínky. Co bylo třeba? A jak se dalo, a jak vlastně reagoval Západ na toto ultimátum? No nijak. Sankce, o kterých se mluví dnes, během těchto dvou měsíců nezavedl proti Rusku, jak říkám, zavedl blokádu proti Ukrajině. Ale sankce proti Rusku nebyly zavedeny. I když prezident Ukrajiny Zelenskyj říkal nahlas na všech platformách, kde mohl, říkal, když jste si jistí, že válka začne, tak proč neuvalíte sankce? Už teď. Čekáte, až nás obsadí, a pak budete sankcionovat Rusko?

Martina: Ale prezident Ukrajiny mnohokrát také vlastně uklidňoval tu západní rétoriku. Říkal, že ta situace není tak, není tak hrozná, prosím, nedrážděte ještě více.

Jefim Fištejn: No, protože si stěžoval na to, že v důsledku hysterie, která ovládla sdělovací prostředky, kapitál začal utíkat z Ukrajiny. Ukrajina přestala být zajímavým státem pro jakékoli investice, či obchod. Protože ten neklid samozřejmě tu paniku a hysterii vyvolával. Navíc Zelenskyj, na rozdíl od mnoha našich koumáků tušil, že většina informací a většina zpráv ze Západu, jsou pouze předtištěné, anebo podstrčené dezinformace ze strany Ruska.

Martina: A řekněte mi, to už je dříve tak adorovaná, třeba CIA, natolik neschopná? Musím to tak říct.

Jefim Fištejn: Do toho nechci zabředat, protože pro to nejsou důkazy. Nakolik CIA dnes, a to je názor amerických publicistů, pokud nejsou zrovna ze stejného tábora, tak jak CIA, FBI, tak jakékoli jiné složky, teď už jsou nové složky, zvláštní složky, zvláštní bych řekl, zvláštní policejní složky, které bojují proti domácímu terorismu, čímž není míněn terorismus, dejme tomu islámský, či blízkovýchodní. Ne, je míněno třeba hnutí rodičů, kteří nejsou spokojení s výukou ve školách, a tak dále. To jsou domácí teroristé. Zkrátka a dobře tyto organizace, které podle litery a ducha zákona by měly chránit Spojené státy, tak se staly v podstatě uživateli sovětských dezinformačních kanálů.

A to vidíme na příkladu dnešních sankcí, takzvaných. Považte, ty nejtvrdší sankce, o nichž prezident Biden mluvil jako o pekelných, doslova o pekelných, směřovaly zatím – nevím, co bude zítra – proti investování v doněcké a luhaňské oblasti. Kolik už bylo asi tak investic, nepočítám-li investice Bidenova syna Huntera? Který tam skutečně v různých ukrajinských oblastech různě investoval a těžil z toho. Ale kdo jiný z Ameriky tak intenzivně investoval? Co tam posílali?

Američané si dělají vtipy sami, že tam možná psí, nebo kočičí žrádlo posílali. A teď už nebudou moci, což je tragédie pro Doněck a pro Luhaňsk. Zkrátka a dobře, ty sankce, které postihovaly spíše Ukrajinu, nebo celek, než Rusko. Mimochodem, ty sankce nebyly zavedeny proti Rusku, a personální sankce proti Putinovým spolupracovníkům, netýkaly se samotného Putina. Nebyl na seznamech. Putin sám, tento zloduch, globální zloduch dnešního světa, nebyl postižen žádnými sankcemi. To už svědčí o tom, že máme co dělat s jistým druhem slabomyslnosti, slaboduchosti, ze strany kolektivního Západu.

Putin nechce měnit zeměpis. Pouze dosáhne toho, že Ukrajina bude znovu kolonie Ruska.

Martina: Americký prezident Biden, to už jste také zmiňoval, vlastně řekl, že američtí vojáci nebudou zasahovat na Ukrajině, nebudou bojovat na Ukrajině, Severoatlantická aliance, ta nešetří silnými slovy, ale vlastně zjevně také nechystá nic podniknout. Myslíte si, že přeci jenom ten čtvrteční útok toto jejich odhodlání změní?

Jefim Fištejn: Nemyslím si. Nikoho ve strukturách NATO nenapadá ani dnes, že by mohli podniknout cokoli silnějšího než sankce. Mluví se neustále o sankcích, ekonomických. A jak jsem řekl, a Putin to i dneska ve svém projevu v Klidu Ruska označil jasně, že my, my jaksi budeme jíst brambory, ale my to přežijeme, řekl Putin. Nevím, je to pravda, není to pravda?

Opakuji zde pouze postoj jeho, postoj tohoto, jak říkám, kosmického zločince našeho světa. A právě proto, že proti němu nestojí nikdo silný, vždyť podívejte se na plejádu západních státníků, co to je vlastně, ten baleťák Macron, který bude v rytmu tance jezdit do Moskvy a mluvit s Putinem? Nebo rozvrkočený Johnson? Nebo Scholz, tato hromádka neštěstí? Nebo Biden? To všechno jsou duchaprázdné postavy z minulosti. Svět potřebuje obnovit tyto garnitury, tyto sady přeživších svou dobu politiků. A dokud to nebude a bude to možné jenom vnitřním tlakem, vnitřním pochopením samotného obyvatelstva Západu, do té doby budou stále uzavření ve svých bludných kruzích.

No vždyť to slyšíme dnes, Putin mimochodem, aby bylo jasno, aby to český poslouchač věděl, jeden ze směrů ruské ofenzívy vede směrem z Běloruska, z běloruského Brestu, na Volyň. Takže Putin je odhodlán obsadit celou Ukrajinu, nikoli Donbas nebo Luhaňsk, ale celou Ukrajinu. Odříznout ji. Protože Volyň, to už je západní čára oddělující teoretický Západ od Ruska, nebo od nové ruské říše, a jsem přesvědčen, že další postup je už označen. To znamená, že zítra nebo pozítří se na Ukrajinu vrátí kriminálník Janukovyč, který znovu bude uznán Moskvou. Zřídí tam z různých proruských živlů nový ukrajinský stát, který, a to už je také oznámeno Putinem, který doslova v dalších dnech uzavře výlučnou smlouvu s Ruskem, smlouvu o vzájemné obraně, a vstoupí do toho spolku, kterému Rusové říkají OKDB (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, anglická zkratka CSTO). To je obranný mechanismus sestávající z pěti států středoasijských, Arménie, Bělorusko a Rusko, a do toho spolku nepochybně Janukovyč, nebo kdokoli tam bude dosazen, vstoupí. Čili Rusko dostane formální, takzvaně legální důvod k tomu obsadit Ukrajinu znovu. Putin nechce měnit zeměpis. On nechá Ukrajinu v té podobě. Pouze dosáhne toho, že to bude znovu kolonie Ruska. Samozřejmě.

Martina: A dá se tedy očekávat, že se svým způsobem naplní taková ta anekdota, která se začala v Česku vyprávět, že americký prezident Biden je připraven bojovat na Ukrajině do posledního Ukrajince? To znamená, že si myslíte, že v tom zůstanou sami?

Jefim Fištejn: No tak už teď zůstali sami. Ta válka má očividně jaksi tendenci stát se Blitzkriegem. Rusové udělají všechno proto, aby válka byla krátkodobá, což bude znamenat tvrdý boj, protože Ukrajinci nejsou ten národ, který se tak snadno smíří. To jsme viděli po 2. světové válce, Ukrajinci vzdorovali pět let, zhruba. Ale vyžaduje to obrovské množství obětí. Že bude následovat válka roztroušená, partyzánská, to je nepochybné. A že Putin se nezastaví před krveprolitím, to znamená, přinese masivní lidské oběti na oltář své maniakální myšlence o obnovení Sovětského svazu, to je zřejmé.

Proto říkám, Putin cíle v podstatě označil. Protože on má tu konečnou vizi. Jeho konečná vize je pokud možno obnovení Sovětského svazu v jeho úplnosti. Možná, že obětuje tři baltské republiky. Ale v zásadě konečná vize nám napovídá vždycky souslednost kroků. Rozkrokování procesu je jasné.

Zatímco na západní straně vidíte nijakou konečnou vizi, co s Ukrajinou, vždyť jí nebylo nejenže nabídnuto členství, nebyla jí poskytnuta ani takzvaná cestovní mapa, to znamená postup přibližování se k NATO s pozdějším vstupem. Nebyla nabídnuta, nehledě na výzvy. A když nemáte konečnou vizi, tak nevíte, co podnikat. Vy reagujete, vy nereagujete. Nečiníte odvážné a smysluplné kroky, Vy pouze reagujete. Sankce, ano, Rusko zase dál půjde, a zase budou sankce. A co ve výsledku? A ve výsledku, a to můžu dát ruku do ohně, že budeme svědky toho, až Putin obsadí, krvavě obsadí území Ukrajiny, nastolí tam nový režim, sobě příznivý, tak řekne, vždyť my vám nabízíme ruku. Pojďme jednat. Jednání je to nejlepší.

A najde se na Západě určitě politik, ať už to bude Macron, Scholz, nevím, který to řekl, vždyť vidíte, no ano, jenom skrze diplomatické jednání, nikoli skrze válku. Jenže, to je zpětné požehnání, nic jiného. Zpětně se dohodnou na něčem, co Putin nabízel, nebo navrhoval již v prosinci. A na co Západ nenašel do dnešního dne odpověď. Silovou odpověď.

Jedna z možných reakcí Západu by byla třeba zrušení budapešťského memoranda, které připravilo Ukrajinu o jaderné zbraně

Martina: A, Jefime Fištejne, pomozte mi, než přistoupíme k té souslednosti kroků, tak jak to v posledních týdnech bylo, tak pomozte mi pochopit strategii Vladimira Putina, protože vy se mu věnujete skutečně poctivě a dlouhodobě, a já si říkám, proč Putin, když měl tyto záměry, a měl tuto konečnou vizi, proč ji neuskutečnil třeba před rokem, nebo dvěma, kdy Amerika byla úplně stejně slabá, jako je teď, řekněme? A mezitím akorát vlastně stačili Američané, a ještě někteří další spojenci, Ukrajinu přece jen lépe vyzbrojit?

Jefim Fištejn: Na otázku, proč se to nekonalo, já odpovědět neumím. Protože já nejsem reprezentant tohoto myšlenkového proudu, který se chlubí tím, že je tak strašně tolerantní, že nikdy nepřijde na pomoc a bude tolerovat tu situaci, bude přihlížet, bude takzvaným němým svědkem. Tak já nejsem zástupcem a nemohu to říct.

Řeknu jen to, že těch možností a příležitostí bylo hodně. Každý, kdo sledoval dění v Rusku, chápal, že to všechno jsou kroky, které vedou k nové agresivitě Ruska, k novému pokusu o přehodnocení výsledků druhé světové války. Takhle to Putin pojal. To bylo pro analytika v podstatě vidět. Nikoli náhodou zakazoval jakýkoli opoziční tisk, vytlačil do ciziny, anebo dal do žaláře veškerou opozici, která vyčnívala trochu z té řady. A připravil si pole k tomu, co dneska vidíme. Žádné demonstrace. Jednotlivci, kteří půjdou stejnou cestou, to znamená do vězení, nebo do ciziny. To udělal Putin s ruskou společností. Dneska je úroveň jeho podpory znovu někde na 50 %, aspoň podle takzvaných nezávislých agentur, které provádí průzkum veřejného mínění. Čili nedá se očekávat, že by ruské obyvatelstvo, a zvlášť, pokud bude Putin úspěšný, nevyjadřolo podporu. To by musel být v tom tažení neúspěšný, kdyby ukrajinská armáda měla čím se reálně bránit, a cítila za zády opravdovou podporu, nikoli sankce proti Doněcku a Luhaňsku, ale opravdovou podporu, to znamená vzdušný most, okamžité nasycení Ukrajiny zbraněmi. Letálními zbraněmi, zdůrazňuji, protože Ukrajina vůbec poprvé dostala letální zbraně, protitankové Javeliny dostala až za prezidenta Trumpa, protože prezident Obama poslal na Ukrajinu vyřazená hotelová prostěradla, aby vojáci měli co si ustlat, až půjdou na bojišti spát. To je k smíchu. Takže, někteří dnes říkají, ale přece Biden dělá sankce. Biden dneska schvaluje sankce, které sám zrušil. Vždyť všechny ty sankce, do slova a do písmene, už byly schválené při předchozí administrativě.

Martina: Trumpově.

Jefim Fištejn: Ano. Biden je zrušil jako nesprávné, a nyní je zavádí jako svoje sankce. Ale pozdě bycha honiti. Pozdě bycha honiti, ukrajinská armáda nebyla dostatečně vyzbrojená letálními zbraněmi. Dnes jí tam dávali nějaké vyřazené, nebo méně útočné zbraně, ale to prostě nestačí. Nestačí. A ve výsledku je to skutečně válka do posledního Ukrajince.

Někdo může namítnout, a často to slyším: „Copak navrhuješ, co může být mezi sankcemi a jadernou válkou?“ Protože jedna z možných reakcí Západu by byla třeba zrušení budapešťského memoranda z roku 94, které připravilo Ukrajinu o jaderné zbraně. Tak tito opravdu přátelé Ukrajiny říkají: „Ale to snad nechceš, aby Ukrajina měla jaderné zbraně a začala jaderná válka“. Ne. Proč se ti lidé domnívají, že Ukrajina je méně odpovědná než nějaký Írán, Pákistán, nebo spousta jiných zemí, které vládnou jadernými zbraněmi? Doposud po válce svět byl chráněn. Nikoli bohulibými řečmi, ale byl chráněn pouze jedním vojenským principem, kterému se říká „zaručené vzájemné zničení“. Tento princip neumožňoval agresorovi provést velkou agresi. Ale Ukrajina byla o to připravena, aniž by někdo naplnil svou část závazků. O Rusku nemluvím. Ale ani ostatní signatáři ze Západu nenaplnili svou část závazků a to bránit, vysloveně bránit celistvost země. Ne. Teď půjdou prostě odvolávat se na to, že co je lepšího než diplomacie? Až Rusko obsadí Ukrajinu, navrhneme zase diplomatické jednání. Takových možností je přehršel. Skutečně.

Martina: A zvedli jsme je? Promiňte, že vám do toho vstupuju, Právě by mě zajímalo, jestli byla doba, kdy stálo za to skutečně začít jednat s Ruskem diplomaticky? A toužit po nějakém konsenzu. Zda toho vlastně západní spojenci, Amerika, NATO, zda toho využili, nebo zda vlastně měl pravdu, řekněme ten německý admirál německého válečného loďstva, který se na bezpečnostní konferenci, tuším v Indii, vyjádřil, že se pořád chováme k Rusku jako k partnerovi, se kterým se nejedná. Je to tak?

Jefim Fištejn: Nejlépe jednat s protivníkem – a Rusko je protivníkem Západu – z pozice síly. Jednání, jednání, jakákoli diplomacie musí být opřena o sílu. O jasné vědomí své převahy. O vědomí své historické pravdy, o možnosti spolehnout se na vlastní sílu. Jednání, které se vede z pozice slabosti, to je jenom způsob, jak nechat protivníka ukousnout prst, pak i ruku a tak dále. To je způsob, jak, jazykově, chcete-li, legalizovat postup protivníka.

Nejdřív uznáme drobnost, obsazení Krymu, nejdřív uznáme obsazení Donbasu, a pak půjde Putin dál a dál. A pak prohlásíme, přece on se zastavil na západní hranici. A to znamená, že ve výsledku přece jenom ta diplomacie se ukázala, no vždyť Putin to navrhoval ze začátku. Stačilo ustoupit, stačilo říct, ano, jsme slabší, proto ať si vezme, kolik sežere, jak se říká. Ne. Správná, vědoma si své síly, strana, jedná právě u vědomí svých možností a sil. Nikoli z pozice slabosti.

Znovu se vrátím k těm, kteří říkají: „Ale to chcete jadernou válku? To chcete opravdu atomovou válku?“ Ne. Ona není dodnes, nebyla sedmdesát let, přestože svět měl jaderné zbraně, a nebyla by ani teď. Ale Ukrajina rozhodně potřebovala cílovou odpověď. Anebo důvtipnou odpověď. Vždyť my jsme kromě pekelných sankcí nic neslyšeli. Tak jedny sankce nepomohly, tak budou ještě pekelnější. No to je přece nebetyčná hloupost. Každý duchaplný politik vám nabídne několik různých možností, a z nich jsem pár uvedl. Okamžitě udělat vzdušný most a nacpat zbraně na Ukrajinu, okamžitě jí nabídnout cestu do NATO, vždyť ona je dodnes, opakuji, nemá ani cestovní mapu, to znamená, neuvažuje se o přijetí. Ale jsou jiné, ještě vtipnější varianty.

Lidi, kteří říkají, že přeci mezi jadernou válkou a sankcemi není nic, tak prostě tím deklarují vlastní duchaprázdnost. Z takových možných cest, nebo možných odpovědí bych mohl a uměl uvést celou řadu. Jedna je také nabíledni. Nechcete přijmout Ukrajinu do NATO, protože neodpovídá? Jsou jiné varianty. Jako třeba nedávno Polsko a Litva, dva významné státy, a členi NATO, nabídli Ukrajině spolupráci. Proč, a teď střílím od boku, proč se nezamyslet – odvážný politik by to udělal, duchaprázdný politik nikdy – třeba nad tím, vytvořit něco jako trojstátí. Nebo soustátí. Nebo trojstátí, kde Polsko a Litva už jsou členy NATO, a Ukrajina, kdyby vstoupila do nového státního útvaru, tak by byla automaticky členem NATO. Protože by to nebyl jiný stát, ale přidružené území polsko-litevské federace.

Martina: Asi by se ale stejně nenechal Rus tímto způsobem obalamutit.

Jefim Fištejn: Rus, to je jedno. Západ musí jednat, opakuji, u vědomí své síly. Samozřejmě, že leckdo může něco namítnout, zpochybnit. Ale o to nejde. Já to neuvádím jako jedinou možnost. Jako jednu z možností. Ale je třeba zapnout rozum. A ne svou kognitivní vyhaslost. Svoji vyčerpanost, naprosto. A tvrdit, že „no přece, my jadernou válku nechceme“. Ne, nechceme. Potřebujeme nástroje, které dokáží Putina přivést k tomu, aby vystřízlivěl. On potřeboval dostat studenou sprchu. A místo toho dostal v podstatě nabídky. Co jiného je, když Spojené Státy nabízí prezidentovi Zelenskému, že by nejlepší udělal, kdyby utekl, Utekl se svojí vládou, že mu poskytnou podmínky, ale musí opustit Ukrajinu. No, co to je, když ne pozvánka na obsazení? Co to je, když stahují svoje diplomaty do Lvova, a pak i do Polska, když ne pozvánka k obsazení? Vždyť oni ty diplomaty nestáhli z Moskvy, ale z Kyjeva. A v Moskvě jsou nadále.

Martina: A víte, co ale nejsem vlastně schopna pochopit, když budu hovořit řečí čísel, protože vy jste říkal, že s Ruskem je potřeba sice vyjednávat, třeba vést i diplomatická jednání, jestli jsem to správně pochopila, ale z pozice síly? Ne z pozice slabosti. A když se podívám na ta čísla, tak Amerika na zbrojení vydává nějakých těch sedm set osmdesát miliard dolarů a Rusko sedmdesát miliard dolarů. Tak přece, tam je ta síla jasně daná. Tak mi řekněte, čím to, že ani tato prostá aritmetika vlastně nefunguje?

Jefim Fištejn: Prostou aritmetiku bych nechal pro základní školu a počáteční třídy. Tak to nefunguje. Amerika mnohem více vydává na platy zaměstnanců ministerstva obrany a jiné výplaty. Na housingy, na ubytování. To jsou nesrovnatelná čísla.

Martina: A i přesto jsou ta čísla nesouměřitelná.

Jefim Fištejn: I přesto, kořen zla je v mentalitě. V tom, že ruská armáda je zacílená na válku. A americká armáda, jak jsem říkal, na to, že vojáci mohou nalepovat dlouhé nehty na prsty, a řasy a tak dále, to je smysl armády. To je naprosto špatné zacílení, špatná, bych řekl, psychologie obyvatelstva, která nebyla nikdy vlastní Americe, tam byla psychologie vojenského machismu, představa v tom, že ti kovbojové jsou motivovaní a tak dále. Dnes ta představa prudce bere za své. Prudce mizí. Protože nabízí armádě místo toho uvědomělost. Má se na mysli uvědomělost ve smyslu pokrokářství, a všech těch jiných bludů. Takže to je nesrovnatelné. Sedmdesát miliard ruských výdajů přijdou ve výsledku na víc, protože ta armáda je jinak motivovaná, než je současná americká armáda. A není to vina Putina. Opakuji, Putin bude vítězit do té doby, než se mu postaví rovnocenná síla. Rovnocenná síla, která spatřuje hodnoty v sobě, je perfektně motivovaná a odhodlaná, věří sobě. Vzpomeňte si, mimochodem, že nad ruskými diktátory, ale i jinými diktátory, nevítězili tihle uvědomělí politici.

Churchill nebyl liberál. Reagan nebyl pokrokář. A Thatcherová taky nebyla zelená. To byli všechno lidi, kteří stáli na svých hodnotách, západních hodnotách, které dnes jsou mimořádně oslabené. Proto je Putin pevný ve svých postojích. A tomu odpovídalo všechno, i ty kroky, i to jednání, strašně jinak se jedná, když jste si jist v kramflecích, anebo když jste ochoten přijmout v podstatě, v rámci takové všeobecné bohulibé tolerance, jste ochotní přijmout logiku protivníka. S protivníkem se prostě jedná jinak, a protivník v tomto smyslu, pokud je agresivní, není hoden tolerance. Je hoden pouze silového postoje. Silového postoje. Tak to bylo v minulosti. Proto to vítězilo. Je třeba si vzpomenout na příběh Chamberlaina a Churchilla. Churchill ještě než vstoupil do funkce britského premiéra, tak řekl v parlamentu ještě pod Chamberlainem: „Měli jste volbu mezi hanbou a válkou. Zvolili jste hanbu a budete mít válku.“ Tak to je, a to jsou pravdy, které v čase neztrácí svou aktualitu.

Dnes budeme šťastní, pokud Čína nezneužije okamžiku a nezaútočí na Tchaj-wan

Martina: Vy jste velice hezky pojmenoval tu mentalitu, a řekl jste, že Rusko je protivník. A řekněte mi, neudělala západní diplomacie chybu v tom, že nejednala s Ruskem jako s protivníkem, jako s rovnocenným protivníkem, ale jako s nepřítelem?

Jefim Fištejn: Ach, tak já jsem si nevšiml, že by Západ jednal jako s nepřítelem. Naopak byl mnohokrát používaný pojem partner. Teď se dotýkáme další materie, která je nesmírně závažná. A to, že svým chováním západní struktury v podstatě vytvořily partnerství mezi Ruskem a Čínou. Partnerství nesmírně nebezpečné, kterého se snažili vyvarovat všichni předchozí američtí prezidenti, počínaje Nixonem, a počínaje jeho státním tajemníkem, neboli ministrem zahraničí Kissingerem, který chtěl tyto dvě země od sebe oddělit nějakým způsobem.

Martina: A povedlo se mu to.

Jefim Fištejn: Povedlo se mu to, nepochybně. Prostě to spojenectví nebylo tehdy možné. A vycházeli samozřejmě z těch rozporů. které tam objektivně byly. Dnes budeme šťastní, pokud Čína nezneužije okamžiku a nezaútočí na Tchaj-wan. I to je na pořadu dne. Že Čína vidí celkovou slabinu a slabost a může zaútočit na Tchaj-wan také. Čímž by Západ přišel o poslední hráze, dá se říct, proti rozpínavosti těchto diktatur. A vytváří se ve vzdálenějším pozadí, vytváří se i možný trojúhelník Rusko-Čína-Írán, a tak dále. To vše je důsledek nekoncepční politiky kolektivního Západu vůči těmto diktaturám. Protože on nemá koncepci. A proč nemá koncepci? Protože nemá vize. No, kdo chce, může mít říct: „Ale, jak to, že ne? Vždyť Západ má jasnou vizi, jak budeme žít dál!“

No má? Tak ať mi řekne někdo, jaká je ta vize. A vize, mimochodem, dává možnosti vymyslet si kroky, vymyslet si důvtipné, ostrovtipné odpovědi na všechny hrozby a nebezpečenstva. Bohužel zatím vidíme pouze reagování. A to ještě plytké. Plané reagování, které skončí nějakou další Jaltskou konferencí. Nepochybně. Ve které Západ přijme nabídku Putina na rozdělení světa. Protože kromě této nabídky Putin nic jiného Západu nabídnout nemůže, a Západ nemá vizi, která by stála proti tomu, a kterou by Západ mohl použít jako důvod silové politiky vůči Rusku. Bez silové politiky vůči Rusku, a zvlášť dnešnímu Rusku, které bude neseno na vlně úspěchu z toho Blitzkriegu, pokud Ukrajinci neudělají zázrak, skutečně, tak ta válka dopadne jako Blitzkrieg.

Na té vlně Rusko bude ještě agresivnější, než bylo předtím. Ještě agresivnější. Bude pomýšlet, mimochodem, na další postup, protože Rusko i zde bylo ve svých agresivních vizích poctivé. Putin řekl, že neuznává příslušnost k NATO těch území, které v něm nebyly do roku 97. To řekl jasně. Takže na takovou hrozbu je třeba reagovat. Týká se to nás bezprostředně. Každý naiva, který si myslí, že Rusové budou na Volyni, v sousedství se Slovenskem, a jejich vliv nebude sahat k nám, jakýkoli vliv, pátá kolona, tisk, nesmyslné rusofilské představy, to všechno bude účinkovat. To všechno bude zaangažované. A to je ta myšlenka Ruska, která vede až k nebezpečí pro naší existenci.

Všechny příspěvky s Jefim Fištejn