Zpět

To uvědomění, pokora a vděčnost za všechny dary jsou pryč. Není divu. Na rozdíl od našich dědečků nevytahujeme brambory, mrkev, řepu a celer z půdy, ale z regálů v obchodech a to zjevně žádné hluboké pouto nevytvoří. Tak to sice je, ale jak se říká, neznalost zákona neomlouvá a už vůbec neomlouvá neznalost zákonů přírody. Díky té mazlavé hmotě máme co jíst a tedy i žijeme, i když nám to nedochází. Nedochází nám ani to, že ta mazlavá hmota dochází. I matka země má své limity.

Hostem Kupředu do minulosti je hospodář, odborník na venkov a zemědělství František Havlát. Vytvořil například koncept, jak vyřešit sucho na jižní Moravě a restartovat hospodaření na venkově.

Martina: Pane Havláte, hovořila jsem o tom, že se z našeho vztahu k půdě vytratila jakási elementární úcta. Přeháním?

František Havlát: Vztah k půdě se bohužel vytratil. Lidé si vůbec neuvědomují, že půda, voda a potraviny je to, díky čemu žijeme.

Martina: Přece všichni víme, že obilí roste ze země, roste na poli. Všichni víme, že jablka se trhají ze stromu. Proč se tedy přerušila ta kontinuita vztahu s přírodou?

František Havlát: První zlom byl po roce 1948, kdy se komunisti snažili sedlákům a zemědělcům říct: „Vy tady pracujete 7 dnů týdně, 365 dnů v roce, my vám pomůžeme. Budete pracovat jenom 5 nebo 6 dnů v týdnu, a ten jeden budete odpočívat.“ Bohužel tomu někteří lidé uvěřili. Začalo se zcelovat, začala se dělat kolektivizace, aby se zemědělci měli „lépe“, ale vedlo to k tomu, že jsme zlikvidovali meze, remízky, rybníky, krajinotvorné prvky. Člověk začal vymýšlet, aby byla půda tak, jak on sám chce a ne tak, jak má krajina vypadat.

Další zlom přišel v průběhu tvrdé socializace, kde se slučovaly zemědělské podniky do větších, začaly se zvyšovat výnosy. Největší zlom nastal po roce 1990, kdy někdo řekl, že půda potřebuje dostat podobu jakou má v Rakousku, Německu, ve Francii. Ze začátku to tak vypadalo, ale pak náhle bylo řečeno „My nepotřebujeme půdu, nepotřebujeme venkov.“ Místo toho, aby někdo chtěl platit našim lidem za kvalitní potraviny, začala být snaha o dovoz, investice šly do importu.

Martina: Vy jste použil trpný rod – někdo řekl. Kdo to řekl? Přeci jen zdravý selský rozum velí jinak.

František Havlát: Politici. Těm jsme dali slovo, hlas a důvěru, aby jednali za naši zemi tak, aby prosperovala, aby se lidé měli dobře a uměli žít svůj životní příběh. Je to politická vůle. Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak bohužel při vyjednávání v Bruselu jednali jinak. Jednali proti naší zemi. Bylo jim jedno, co bude dále, měli jednu myšlenku – Česká republika musí vstoupit do EU a co bude dále je jedno. Nikdo se ani nechtěl zamyslet nad tím, zda EU chce nebo nechce naše produkty. Jenže Evropa chtěla, abychom kupovali to, co se v EU vyrobí a nespotřebuje.

Martina: Máte na mysli třeba dotace na výrobu a dotace na nevýrobu?

František Havlát: Ano, to také. Všichni si mysleli, že když si „farmář“, bydlící na Václaváku koupí půdu někde v podhorské oblasti, kde nebude dělat vůbec žádnou výrobu a bude pouze mulčovat (tenkrát bez dobytčích jednotek), tak dostane peníze. Bylo vysvětlováno, že toto je údržba krajiny. Tenkrát se však mělo říci, že ten kdo půdu obhospodařuje, tvoří hodnoty a to je to, co chceme. Bylo to tady v minulosti po staletí.

Martina: Jak jsme na tom dnes?

František Havlát: V každém případě hůře. Komunisté sice z té půdy brali hodně, ale v podstatě tam i vraceli organickou hmotu. Fungovalo to tak, že byly osevní postupy, které byly ne od komunistů, ale od našich dědů a pradědů, a ty spočívaly mimo jiné v tom, že se sely zlepšující plodiny. Bylo 1 až 1,5 dobytčí jednotky na hektar. Ač byli komunisté takoví, jací byli, tak pořád ještě chápali, že když nedám do půdy živiny, nic z ní nedostanu.

Po roce 1990 už nikdo nepřemýšlel. Prostě se začala likvidovat živočišná výroba. Mně je dnes 51 let a v té době to byli pánové, kteří byli starší než já. Museli vědět, že když do půdy nebudou dávat organiku, tak poruší osevní postupy a že bude problém. Ale tak to bylo nastaveno. Někdo buď nechtěl přemýšlet, nebo to dělal kvůli vlastnímu prospěchu.

Martina: Když se podívám na čísla, tak podle ročenky půdního fondu činí meziroční pokles orné půdy 7444 hektarů, což znamená úbytek 20 hektarů orné půdy denně. Když jsem šla dál a podívala se na údaje organizace pro výživu a zemědělství FAO, tak podle jejich údajů připadalo na každého obyvatele planety v roce 1960 0,4 hektaru orné půdy. V roce 1990 to už bylo 0,27 a nyní směřujeme k 0,17 hektarů na osobu, přičemž úplné minimum je 0,07, čehož dosáhneme kolem roku 2050 a to je docela hodně brzy. Proto se chci zeptat, když se podíváme na naši malou Českou republiku, co nebo kdo jsou v současné době hlavními ničiteli orné půdy?

František Havlát: Jsou to hlavně politici, kteří nastavili svůj politický řád a bohužel zemědělci. Dříve byly profesní svazy, které měly zastupovat zemědělce, měly hájit zájmy, priority. Bohužel zaspaly. Takže se zrušila živočišná zemědělská produkce, zrušily se osevní postupy, které fungovaly po staletí. Zemědělci byli donuceni aby buď skončili, nebo aby se ekonomicky přizpůsobili.

Je to do určité míry tak jako s námi, také se musíme přizpůsobovat. Začalo to přizpůsobením tomu, že nebude živočišná výroba, nebudou jetelotrávy, nebudou vojtěšky, nebude další produkce z orné půdy, která byla pro výkrm hovězího dobytka. V tu chvíli nebylo zapotřebí ji pěstovat a hledala se náhrada za tyto plodiny. Proto se začala pěstovat řepka, kukuřice.

Zelení, ač se tvářili jako strana pro venkov a krajinu, tak patřili k tvůrcům zákona o biopalivech. Dnes vidíme fatální dopady. Zemědělci jsou nyní těmi, kdo mají největší vinu na tom, v jakém stavu je půda a venkov.

Martina: Abych pravdu řekla, tak jsem čekala, že jakožto škůdce zemědělské půdy uvedete fabriky, zástavbu, stavbu komunikací, zástavbu nejrůznějších hangárů apod. Nenapadlo mě, že řeknete zemědělci.

František Havlát: Když budeme hovořit o tom, kdo udělal škodu na zemědělské půdě jako takové, tak to byli zemědělci. I to, co jste teď zmínila, byl ten první problém, kdy se řeklo, že jsme střed Evropy a namísto abychom si vážili půdy, která tady byla po tisíciletí a ze které žijeme, tak se řeklo, budeme tady stavět fabriky, obchodní centra, logistická centra.

Šlo to ruku v ruce a šlo to současně. Zničila se živočišná výroba, změnily se osevní postupy, pochopitelně se zároveň začalo vysvětlovat, že je potřeba začít stavět obchodní centra atd. Zábor půdy je dnes dlouhodobě nejméně 15 hektarů denně. Zábor je nevratný proces, je to zabetonovaná a zaasfaltovaná půda.

Když se budeme bavit o škodě jako takové, tak jsem zmínil zemědělce, protože právě zemědělci, kteří byli sdruženi v profesních sdruženích, měli tlačit a bojovat proti tomu, aby zástavba nebyla. Měli si uvědomit, že jsou živi z půdy a oni musí státu říci „Státe, občané, my jsme ti, kteří vám potraviny vyrobí, ale jen za určitých podmínek.“.

Martina: Když řeknete, že zemědělci změnili osevní postupy, tak si myslím, že si pod tímto termínem běžný člověk vůbec nic nepředstaví. Co se stalo?

František Havlát: Tak hlavně z osevních postupů vypadly třeba brambory, řepa, cukrovka, to jsou okopaniny. To znamená plodiny, které měly pro půdu zlepšující charakter. Největší procento, které vypadlo, byly jeteloviny, vojtěšky, luskoviny, těch bylo 30 a 35 % na orné půdě.

Martina: A proč zmizely?

František Havlát: Protože nebyla živočišná výroba. V podstatě se jetelotrávy a vojtěšky pěstovaly pro živočišnou výrobu.

Martina: Ale když u nás někdo chce, aby se zvedala živočišná výroba, tak je to často prezentováno jako proti ekologii.

František Havlát: To je nesmysl, na tom nic proti ekologii není. Někomu se totiž hodí, aby se tady nevyrábělo, a to je ten problém. Mělo se to podchytit už v minulosti, mělo se říct ne, musí být jasné, že hektar na 1,5 dobytčí jednotky, to je prostě zákon, bez toho to nejde. Je to stejné, jako když chci jezdit autem. Když do nádrže nedám palivo, tak prostě nepojedu. Pokud do půdy nedáme organiku, tzn. nejlépe chlévský hnůj, močůvku, kejdu atd., tak půda nebude fungovat. To je to palivo pro půdu, aby byla živá a aby fungovala. Pokud do půdy nedáme plodiny, které jsem zmiňoval, tak prostě přestane plodit, a pak se stane to, co máme dnes. Například na jižní Moravě máme půdu, která je bez hydrofonie, drží jen rostlinu, aby rostla, ale všechno půdě dodáváme v podobě chemie. To je špatně, protože půda přestává být živá.

Martina: Ten koloběh se tedy dá vystihnout asi takto – utlumili jsme živočišnou výrobu, tím jsme přišli o organická hnojiva, přestali jsme pěstovat okopaniny, začali jsme pěstovat řepku, kukuřici a další plodiny do biopaliv, čímž půda přišla o veškeré mikroorganismy, přestala fungovat a my jsme to do ní proto nalili chemicky.

František Havlát: Dnes do půdy dáváme minimum organiky a více z půdy bereme. To znamená, že třeba řepka v 90. letech měla zhruba o třetinu menší velikost (habitus) jako dnes a dávala zhruba 1,5 tuny z hektaru. Dnes má habitus o třetinu větší, rostliny jsou mohutnější a mají výnos 3 nebo 4 tuny. Vše jsme postavili na půdní síle, ale dnes půdě vše dodáváme. Je to stejné, jako když dáme sportovci kvalitní potravu, tak sportovec podává výkon, ale pokud bychom sportovci dávali výživu jen nějakou hadičkou, tak také nebude fungovat tak, jak má. Podobně je to i s těmi plodinami.

Martina: Mluvila jsem s jedním soukromým farmářem, který si pronajal půdu (v dnešní době většina farmářů hospodaří na cizím pozemku) a rozhodl se, že bude hnojit jen organickou hmotou. Tři roky zaléval hnojem a močůvkou a ta půda ještě pořád nerodí. V takovém stavu je naše půda?

František Havlát: Ano, i tohle je obrázek českého venkova a kvality její půdy. I kdybychom dnes přestali používat takové velké množství průmyslových hnojiv, jaké dáváme, tak si myslím, že bychom velice rychle poznali, v jaké stavu je půda. Nejenom já říkám, že pokud bychom dnes začali používat organickou hmotu, to znamená statková hnojiva, močůvku apod., tak ani za 30 let bychom nedostali půdu do stavu, v jakém má být. To tak prostě je, ta půda je v dezolátním stavu. Nejsou to silná slova, je to tak.

Martina: 30 let je docela dlouhá doba. Zejména když jsem si přečetla výrok ředitele botanické skupiny VUR, což je vysoká škola, která je považována za špičku zemědělského výzkumu na světě, který řekl, že planeta musí vyprodukovat v příštích čtyřech desetiletích více potravin, než kolik sklidili všichni rolníci v dějinách za uplynulých 8 tisíc let. Nedosáhne-li se podstatného růstu zemědělských výnosů a zároveň výrazného poklesu ve spotřebě vody a fosilních paliv, hrozí miliardě nebo ještě většímu počtu lidí smrt hladem. To jsou docela drsné slova, velmi těžce se s nimi argumentuje a velmi těžce se o nich vůbec přemýšlí, když člověk otevře dveře supermarketu a je všeho dost.

František Havlát: Spousta lidí má problém s tím to vůbec vyslovit, ale je to prostě realita. Ptám se, kde byli ti odborníci? Proč tito odborníci neříkali před ix lety, že se nebude zabírat orná půda? My jsme u nás udělali tempo 15 až 20 hektarů denně. Všichni víme, že se bez vody a potravin nedá fungovat a na straně druhé jsme to postavili tak, že vlastně nechceme kvalitní potraviny, že platíme za to, když se nebude produkovat. Ano, je to ta síla toho, že některé Evropské státy chtějí, aby byly vůdčí hráči v tomto problému.

Je to nastaveno i tak, že když si dnes jdete koupit uzeninu, tak v ní nemáte 90 nebo 100 % masa, ale máte v ní 20, 30 % masa. Ptám se, co je zbytek? Zbytek je business, chemie a náhražky, to, čím nás chtějí jaksi obalamutit.

Martina: Tady musí kupující hlasovat peněženkou, protože může najít i kvalitní výrobky, ale jsou pochopitelně podstatně dražší.

František Havlát: Znám mnoho farmářů, výrobců a zpracovatelů, kteří říkají „Mám uzeninu, mám svoje maso, nechám si porazit svoje prasata a v podstatě dělám uzeninu za 150 Kč kilo. Ta uzenina je opravdu z masa, je v ní přírodní koření, sůl a rychlosůl, aby bylo maso růžové.

Zákazníci dnes žijí v tom, že pokud nevidí růžovou barvu masa, pak se jim nelíbí a mají tendenci se ptát, co je za problém. Neví, že pokud maso není chemicky upraveno, tak je bledé, šedé, hnědé. Můžeme přidat přírodní produkt, který nám maso zvýrazní, ale dnes je vše postaveno na chemii.

Chemie je dnes mocná, na straně jedné nám ničí a pančuje potraviny, na straně druhé nám ničí zdraví a na straně třetí se zase opačně někdo snaží tou chemií nás uzdravit. Tam je celý problém, tam musí každý popřemýšlet. Každý si musí uvědomit, že zdraví a život jeho i jeho blízkých je to nejcennější co má a podle toho musí jednat.

Lidé nemají peníze, proto si myslí, že musí nakupovat levné potraviny. Každý musí sám zvážit, jestli bude nakupovat kilo párků za 100, 80, 60 Kč, nebo půl kila za 160 Kč. Já volím vždy tu druhou variantu. Raději méně, ale kvalitní.

Martina: Hlasování peněženek je pro zemědělce asi klíčové. Já bych se přesto vrátila čistě k půdě. Je vztah na venkově diametrálně odlišný oproti městu, nebo tam je to už značně pokřivené?

František Havlát: I tam je to bohužel značně pokřivené. Existují lidé, kteří jsou s půdou spjati – vyrůstali na venkově, pracovali v zemědělství a mají k půdě vztah. Pak se stalo, že po roce 90 lidé, kteří přišli k finančním zdrojům, začali ze spekulativních důvodů půdu skupovat. Lidé to brali jako investici, buď ji někomu pronajali, nebo ji nějakým způsobem obhospodařovali, existovalo TTP, dotační titul, kdy lidé půdu pouze udržovali a nedělali žádnou výrobu. Dnes je to vůbec o tom, že podnikatelé kupují půdu či zemědělský podnik jako investici, protože peníze vložené do bank se dnes nijak nezhodnocují.

Martina: Jde ještě dnes koupit půda? Slyšela jsem, že nejde, že je rozparcelovaná celá republika.

František Havlát: To je pravda, ale pořád má vše svého prodávajícího a kupujícího. Vše je to o tom, kdo nabídne jakou cenu. Je to průšvih, ale jsou stále ti, kteří koupili zemědělský podnik, a pořád jim jaksi funguje. Dnes je snaha taková, aby zemědělci (teď myslím průmyslové podniky) měli předkupní právo. Ministr Brabec říká, že se učí z Izraele, ale on zapomíná říkat, že v Izraeli je 98% půdy vlastněné státem a stát kontroluje a stát přesně určuje, za jakých podmínek se bude s půdou hospodařit.

Martina: To je řešení?

František Havlát: Určitě je to řešení, protože půda je národní bohatství, tak jako voda.

Martina: Vy byste zase vyvlastňoval?

František Havlát: To určitě ne. Jen je zapotřebí přijít a pojmenovat skutečné problémy. Jestli někdo přišel k půdě za podivných okolností, za nějakou podivnou cenu, tak se pojďme zamyslet, jestli to nebyl podvod. Takto jsem to chtěl říct. Pokud zemědělec hospodaří na své půdě, tak je to dobře. Čím více té půdy má, tím lépe. Bohužel ale kvůli tomu, co se dělo v minulosti, jsme ztratili přehled o tom, jak by měla půda a venkov fungovat.

Martina: Pochopím, že máme velké lány, že máme stále velkou centralizaci zemědělské výroby, že spousta z těchto věcí je důsledek kolektivizace socialistického hospodaření. Ale proč dnes máme největší erozi půdy v Evropě?

František Havlát: Kvůli tomu, co jste nyní zmínila. Zcelily se půdní bloky a parcely, za socialismu jsme rozorali meze. Většina těch mezí mělo své opodstatnění. Nikdo z našich předků je neudělal proto, aby získal dotaci půl milionu. Udělali je proto, že bez krajinotvorného prvku nemohl hospodařit, prostě by to nešlo.

Tyto meze byly například zároveň i chladiče půdy. Máme sice prvenství, máme největší půdní bloky a největší zemědělské podniky, ale také největší erozi v Evropě, ano to je celý a vážný problém. Musíme chtít menší půdní bloky, musíme tam vrátit krajinotvorné prvky, které budou těmi chladiči a stabilizačními faktory. Příroda má velkou moc regenerace. Stačí jí jen trochu naslouchat, přizpůsobit se a pak bude fungovat. Nikoliv vše změnit, předělat a bojovat s ní.

Martina: Už dnes sklízíme to, co jsme zaseli, v tom negativním slova smyslu. Nejen v podobě eroze, ale také kvůli regulaci řek s úhledně vybetonovanými koryty v podobě horších a ničivějších povodní. Co ještě můžeme očekávat, pokud se přístup ke krajině nezmění? Čeho se obáváte?

František Havlát: Nechci to vůbec domýšlet. Povodně už bývaly i dříve, voda padá a padala, pořád v průměru 700 ml za rok. Je otázka v jaké formě, v jakém období a v jakém množství. Máme úžasně narovnaná koryta řek, někdy ještě vybetonovaná a vydlážděná, co víc si můžeme přát?

Jenže kvůli tomu, že půda je ve stavu, kdy nemá organickou hmotu, která ve vodě funguje jako houba, tak půda není schopna zadržet vodu. To znamená, že voda odteče a dává se do pohybu společně s ornicí. Další důležitá věc je zemědělská technika, která za socialismu vážila 15 tun, ale dnes váží 50 tun. Půdu jsme utužili, voda neprostupuje a odtéká, tím se dostává do potoků a řek.

Co je ještě důležité, že ze zabetonovaných ploch – supermarkety, logistická centra (které mají v průměru přes jeden hektar) – voda teče ještě rychleji a pak způsobuje povodně. Narovnaná koryta to ještě zrychlí a pak už nám to v městech a obcích udělá velkou paseku.

Martina: Pane Havláte, děkuji Vám za rozhovor, jakkoli byl tématicky neradostný.

Milí posluchači, v dalším díle našeho povídání se zemědělským odborníkem Františkem Havlátem otevřeme i další témata. Například jak u nás odpovědní lidé dbají na potravinovou soběstačnost, což je jedna z nejdůležitějších věcí v případě nějaké skutečně vážné krize. Možnost opravdové krize, ale – jak se zdá – u nás prakticky nikdo nebere vážně.

Všechny příspěvky s František Havlát