Zpět

Martina: Že by se to, o čem jsme mluvili v závěru předchozí části rozhovoru, odehrávalo třeba už v první třídě, nebo v primě, slyším poprvé – a neumím si představit, když se takovéto dítě opravdu intenzivně cítí cizincem ve vlastním těle, co to musí dělat s jeho myslí, s jeho psychikou? To musí být skutečně peklo. Vůbec to v žádném případě nechci zjednodušovat, nebo zlehčovat, ale přesto mě překvapuje, že tyto případy narůstají geometrickou řadou, a jak se snižuje věková hranice. A hlavně, jak to řešíme. Několikrát jsem za svůj život zažila, že dítě třeba ve věku tří let tvrdilo, že není Pepíček, ale Helenka, a pak to jednoho dne přešlo. Ale asi kdyby to s ním rodiče začali vážně řešit, a vzali ho do poradny, tak by možná nad tím dítě začalo přemýšlet úplně jinak, a původně jakýsi momentální nápad, nebo pocit, by se stal skutečností. Ale teď mě určitě někdo napadne, že patřím k těm, kdo si myslí, že homosexualita se dá léčit pilulkami, nebo něčím podobným. Ale tak to nemyslím. Moje filipika, nebo dlouhá otázka spíše vedla k tomu, zda také máte pocit, že lidí, kteří pociťují, že jsou ve špatném těle, potřebují změnu pohlaví, a přiznávají se k nejrůznějším 60 pohlavím, stále přibývá a je jich stále více? Je to tak?

Jan Gregor: Určitě počet případů genderové dysforie, kdy lidé, jak zní definice, nesouzní s tím, v jakém pohlaví, nebo těle, žijí, narůstá. Ale je to zatím strašně neprobádané pole, a vlastně neexistuje nějaký jednotný přístup, jak to řešit, ani jak to vlastně vůbec vzniká, což jsou dvě podstatné informace, abychom se rozhodli třeba k tak radikálním postupům, jako je nasazení blokátorů puberty pro dospívající děti, nebo dokonce k nějakým chirurgickým zákrokům.

Hormonální blokátory puberty používané u dětí, aby se mohly rozhodnout, jakého jsou pohlaví, mají nevratné zdravotní následky

Martina: U nás je to od 18 let, což třeba v Americe takto není, a když si děti nejsou jisté, jestli se rozhodnou pro to či jiné pohlaví, jak jste řekl, tak se jim oddálí, nebo zastaví puberta.

Jan Gregor: Podstatné je, že už nasazení hormonální léčby, a o tom se málo mluví, má pro dotyčné děti zásadní zdravotní následky, které jsou nevratné. Není to tak, že bychom byli jako bohové a že si můžeme říct: „Teď zabrzdíme něčí dětství, a nebude to mít žádné následky.“ Když podstupujete hormonální léčbu, tak se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že dostanete třeba infarkt. Nebo jde o věci, které odborná veřejnost ví, ale nesmí je tak často říkat. Tím navazuji na totalitní tendence, že už jsme se dostali tak daleko, že už vlastně ani lékaři, nebo sexuologové, nesmí říkat, co si myslí, a že jedna strana už nemá žádný prostor, a je vytlačována.

Abych uvedl nějaký konkrétní příklad, existuje doktor Cukr, což je expert v Kanadě, a ten se problém genderové dysforie snažil v rámci své kliniky řešit psychoterapeuticky – a pomáhalo to, rodiče i děti s tím byli spokojeni. Ale pak do toho přistoupil stát a řekl: „Toto je konverzní terapie, už to nesmíte dělat.“ A s tím samým, jako tomu bylo v Kanadě, kde to bylo nadrsno, přichází v soft formě Evropská komise, kde má eurokomisařka Dalli, původem z Malty, plán do roku 2025 platit kampaně proti konverzním terapiím. Ale do definice konverzních terapií nespadá jenom to, že by nějaký šílenec někoho mlátil Biblí po hlavě a říkal: „Konečně se musíš napravit,“ale spadají tam i takovíto psychoterapeuti.

Martina: Kteří pracují s daným dítětem, aby rozkryli příčinu, proč není spokojeno v tom těle, ve kterém je.

Jan Gregor: Přesně tak. Tím pádem už vlastně překračujeme hranici, kdy expert, odborník, který to má nastudované, provádí jeden z legitimních přístupů, který to umožňuje řešit, minimálně, když na to doteď neexistuje koncensus, a přichází Evropská komise s tím, že budeme platit kampaně proti těmto konverzním terapiím. Tedy aby lidé nebyli takoví hlupáci, neposílali děti k psychoterapeutovi. Toto už je jedno z překročení té linie.

Protože když dítě trochu přejde genderová dysforie, tak pravděpodobnost, že ji donese do dospělosti, nebo že jí budete trpět i v dospělosti, i po 20. roce věku, se docela výrazně snižuje. Tedy dokud daný člověk nebude zletilý, tak by asi neměl dělat rozhodnutí, které mu ovlivní celý život.

Martina: A myslíte, že ve prospěch názoru, že děti mohou tato zásadní rozhodnutí udělat, až když jsou zletilí, by mohl působit případ Keiry Bellové ve Velké Británii, který se nyní odehrává před britskými soudy? Je to případ děvčete, které tuto terapii podstoupilo, a nyní zpětně napadá soudy a obviňuje je, že jí jako nezletilé dovolili tak nevratné rozhodnutí.

Jan Gregor: Určitě, a je bohužel smutné, že musel vzniknout příběh Keiry Bellové, aby se vůbec někdo zamyslel nad tím, jestli to, jak je systém nyní nastaven, je správné. To je typický příklad, protože Keira Bellová, i když nepodstoupila chirurgický zákrok, ale jenom hormonální léčbu, tak má nezvratné následky na zdraví, na to jak vypadá, jak mluví, protože samozřejmě díky hormonům má mnohem hlubší hlas. A to je důkaz toho, že ne vždy je to nejlepší cesta. A doufám, že se o těchto případech bude mluvit častěji.

Na tomto poli chceme také něco dělat, protože to, co zatím vidíme v Česku, je příklad toho, jak je to všechno fajn. A bohužel v tomto případě neskutečným způsobem působí sociální sítě, a sílení těchto případů, kdy si stačí otevřít YouTube, pustit několik videí na toto téma, kdy existuje x veřejně známých osob, které podstoupily hormonální léčbu, a zakončily to i operací, a které otevřeně mluví o tom, jak toho dosáhly. A existují i fóra na FB, kde sdílí, k jakému má jít člověk sexuologovi, který by měl být liberální, co mu má říct. Protože existují lidé, kteří jsou opatrnější, a snaží se mladé trochu brzdit a říkat: „Tak si to ještě trochu rozmyslete.“ Ale oni mezi sebou sdílí taktiky, jak dosáhnout hormonální léčby, a sexuologové jsou pak vlastně proti nim trochu bezbranní a působí zpátečnicky. A nejhorší na tom je, že jim je pak dána nálepka, že nepomáhají, že neléčí, ale že ještě utrpení daného člověka zvětšují tím, že stojí v cestě k jeho štěstí. Ale je tady příklad Keiry Bellové, který ukazuje, že štěstí není vždycky v tom, co si přejeme, nebo co chceme.

Vzniká velký tlak na to, aby lidé s generovou dystrofií mohli změnit pohlaví bez podstoupení sterilizace. To znamená, že by původně ženy, pak úředně uznaní muži, mohli rodit děti.

Martina: Pak tady vzniká jiná věc, která by pravděpodobně do tradičního modelu ne jenom rodiny, ale rozmnožování, vnesla další velkou proměnou, potažmo neznámou, a to je další případ z Británie, kdy otěhotněl muž, protože prošel farmaceutickou proměnou, ale zůstaly mu pohlavní orgány, a pak počal dítě. Co myslíte, že to udělá se společností, když se třeba uzákoní, nebo se stane běžným pojem „těhotný muž“?

Jan Gregor: Co to třeba udělá s právem dítěte? Tento případ z Británie je zajímavý, protože žalobce, onen transgender muž, který byl původně podle biologického pohlaví žena, podstoupil hormonální léčbu, kterou pak na chviličku vysadil, aby mohl otěhotnět. A pak to dovršil. A to je právě úskalí v ČR. U Ústavního soudu je podána ústavní stížnost, a s ní zároveň spojen návrh na zrušení částí zákonů, které upravují pohlaví a jeho definici. Cílem je rozvolnit definici pohlaví a protlačit, aby existovalo neutrální pohlaví. A pokud Ústavní soud nevyhoví, tak aby bylo alespoň možné změnit si pohlaví bez chirurgického zákroku, tedy bez sterilizace. V současné době je v ČR možné změnit úředně pohlaví pouze na základě toho, že existuje stanovisko sexuologa, který vidí, že dotyčný člověk skutečně trpí genderovou dysforií, a zároveň, že podstoupí sterilizaci. To je nástroj, který vznikl ve Švédsku v 70. letech, což byla první země, která toto umožňovala, a jedním z cílů bylo, aby když se daný člověk rozhodne, tak aby svým rozhodnutím nepostihnul další, třeba vlastní děti.

Ale zpátky k uvedenému britskému příkladu, který je zajímavý proto, že putuje k Evropskému soudu pro lidská práva. A bohužel v poslední době někteří soudci Evropského soudu pro lidská práva výrazně ustřelují od ustálené judikatury ESLP právě v případech transgender osob. Dosud skutečně existuje právo na změnu pohlaví, ale už neříká, na základě jakých podmínek, co k tomu je potřeba. Ale existuje stížnost několika Francouzů, Garcon, Nicot a další, kteří to dotáhli k Evropskému soudu pro lidská práva, a malý senát v jejich případě rozhodl, že pokud Francie vyžaduje chirurgický zákrok, sterilizaci…

Martina: Což u nás také…

Jan Gregor: …tak se dopouští nelidského zacházení. A proto to bylo na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Francii zrušeno.

Martina: To znamená, že mají právo projít proměnou pohlaví, ale ne úplnou?

Jan Gregor: Mají právo úřední změny pohlaví pouze na základě dobrozdání sexuologa, a není už potřeba chirurgický zákrok. Takže došlo k průlomu. Ale co je podstatné, a co je třeba říct, že to bylo rozhodnutí nerozšířeného senátu, a tím pádem rozšířený senát může říct něco jiného. Je to výrazně aktivistické rozhodnutí, které není moc dobře odůvodněné. A právě teď, na základě tohoto případu Garcon, Nicot si u Ústavního soudu stěžuje český občan, trvale žijící ve Švýcarsku, který usiluje o to, aby k tomu nebyl nucen, když chce být třetím pohlavím. Je to muž, ale chce být ženou, tedy když ne neutrální pohlaví, tak alespoň aby došlo k této změně. A má to i kouzelné konotace, že třeba rodné číslo by mělo být neutrální, aby z něj nebylo poznat, jestli je to muž, nebo žena. Takže by vzniklo i nové rodné číslo, což má důsledky třeba do důchodového systému, a tak dále. To jsou věci, které pak mohou mít následky třeba na ženská práva.

Tlak aktivistů při prosazování LGBT vyvolává protireakci, takže už je patrné, že začínají být vnímáni čím dál negativněji, a jejich podpora klesá

Martina: Zajímalo by mě, jestli toto někdy někdo vyřeší, jakým způsobem se promění to, co považujeme za tradiční společnost.

Jan Gregor: Mám trošku obavu, že tlak aktivistických kruhů, který je enormní, se může bohužel, nepřál bych si to, jednoho dne dost výrazně obrátit. Když se díváme na průzkumy veřejného mínění, tak už je patrné, že se všichni diví, že LGBTIQ a nevím, co všechno, začíná být vnímáno čím dál tím negativněji, a že ve společnosti došlo k vzestupu jejich podpory, která nyní v poslední době zase klesá. Buď je to dáno tím, že lidé jsou citlivější, nebo že si společnost říká, že jsme tolerantní, ale že existují nějaké hranice. Prostě když každá akce vzbuzuje reakci, a mám obavu, abychom se nedostali do situace, kdy reakce bude vůči této minoritě nepřiměřená, nebo moc drsná, aby se to neotočilo opačným směrem.

Martina: Takové nebezpečí vždy existuje. Když se bavím s mnoha svými kamarády, kteří jsou gayové nebo lesby, tak nikdo z nich nechodí do Prague Pride, nikdo z nich si nestěžuje, a vlastně jsou někdy dotčeni tím, kdo z aktivistů a ideologů si usurpuje právo za ně hovořit. A možná se cítí úplně stejně jako já, když nějaká extrémní feministka vystoupí v televizi, a začne říkat, že mluví za všechny ženy. A já nevím, jak se mám bránit, protože za mě nemluví. Takže bohužel, buď dáme jasně najevo, že toto není náš hlas, mě jako ženy, nebo homosexuálů, nebo nás převálcují tyto feministky a aktivisté, a vytvoří dojem, že jejich názor je většinový?

Jan Gregor: Nehledě na to, že v dnešní době woke kultury a progresivismu úplně vymizela schopnost rozlišovat, že když s něčím nesouhlasím, tak jsem schopen to odlišit od daného člověka. Takže když je třeba někdo gay, a chodí dokonce na Prague Pride, nebo tyto akce organizuje, tlačí na stejnopohlavní manželství, tak s tím zásadním způsobem nesouhlasím, ale to neznamená, že si ho jako člověka nevážím.

Martina: Nebo že je mým nepřítelem.

Jan Gregor: Toto se bohužel úplně smazává, a když s někým nesouhlasíte, tak si to lidé automaticky berou tak, že je nenávidíte. Ale tak to není. A bohužel čím dále více začínáme žít v dětinské společnosti, kde když s něčím nesouhlasíte, tak si lidé zacpávají uši, křičí, a nejsou schopni si sednout za jeden stůl a diskutovat. A pak se ptám, a teď narážím na univerzitní prostředí, kam to západní civilizace dotáhne proti zbytku světa, když nejsme schopni poslouchat někoho, s kým nesouhlasíme? Kam to dotáhneme ve světě, který funguje podstatně jinak, a není utopen ve svých vlastních problémech? Třeba v Asii řeší podstatně jiné věci, než jestli s někým souhlasí, nebo nesouhlasí. Takže jak budeme celosvětově konkurenceschopní?

Mladí lidé, kteří cítí nějaké problémy, jsou tlačeni k tomu, že mají generovou dystrofii a že by měli změnit pohlaví. Ale jejich problémy mohou mít zcela jinou příčinu.

Martina: Tuto otázku nechávám viset v éteru. Dočetla jsem se, že jste vydali knihu Heyera Walta „Odvrácená tvář transgenderu“. Tomu tématu se už několik minut věnujeme, řekněte mi, o čem je tato kniha? Je to o stejných případech, jako je ten Keiry Bellové, nebo co můžeme čekat?

Jan Gregor: Přesně tak. K jejímu vydání jsme se rozhodli poté, co jsme Heyera Walta viděli fyzicky. Byla to jedna z posledních tiskových konferencí, která v minulém roce proběhla v poslanecké sněmovně před vyhlášením nouzového stavu. Uspořádali jsme pak kulatý stůl s ním a s několika poslanci mimo prostory poslanecké sněmovny, která už byla uzavřena. A proč jsme ho pozvali, nebo proč jsme tuto knihu vydali? Z toho důvodu, že nám v českém prostředí velmi chybí, co už jsem tady zmiňoval – v této otázce umírněnost a odstup. Bohužel existují také kampaně jako Taky Trans, a různé další, jsou vysílány na televizi Seznam, a na Streamu, které do mladých lidí tlačí, že jestli cítí nějaké problémy, tak je to dost možná způsobené tím, že mají genderovou dysforii. A tím vzniká sněhová koule, protože tito lidé ani nemusí trpět genderovou dysforii, ale mají nějaké jiné problémy.

Martina: Mimo jiné, kdo nemá v pubertě sám se sebou problémy.

Jan Gregor: Hledají se, a pak na toto mohou naskakovat. A právě Heyer Walt je zajímavá osoba. Je to stařičký pán, je mu okolo 80 let, a je zajímavý, protože byl jedním z prvních své generace. Myslím, že byl přeoperován v 70. letech, a předtím měl rodinu, dvě děti, manželku, se kterými normálně žil. A pak, když mu bylo asi 50, nebo 40 let, si řekl: „Já už takto dál nemůžu.“ A podstoupil chirurgickou změnu pohlaví. Stal se tedy ženou. A takto žil 8 let, a zjistil, že pro jeho situaci se toho vlastně moc nezměnilo, a málem skončil sebevraždou. Změna pohlaví mu neposkytla takovou úlevu, kterou očekával.

Martina: Takže jeho problém byl v něčem jiném?

Jan Gregor: Přesně tak. On sám to zmiňuje, že to byl určitý šrám na psychice a že trvalo dlouhá léta, než to s pomocí psychoterapeutů a psychologů rozklíčoval. Ale nakonec došel ke smíření, a vrátil se do role muže, ke svému původnímu…

Martina: Reoperace?

Jan Gregor: Neměl jsem úplně odvahu to s ním do detailu rozebírat, ale je skutečně jako muž, nevím, do jaké míry jsou všechny tyto věci vratné, to asi těžko, ale žije jako muž, má ženu. A má organizaci, nebo webovou stránku Sex Change Regret, kde se snaží radit těm, kteří zvažují, co s genderovou dysforií. Jestli jít na operaci, jestli podstoupit chirurgickou změnu pohlaví. A tato kniha je částečně jeho životní příběh, a kde jsou také příběhy ze Sex Change Regret, příklady toho, s čím se na něj lidé obracejí, a jak to třeba dopadlo, nebo pokračovalo, případně jak svého rozhodnutí litují. My jsme ji vydali proto, že jsme se snažili vyvážit diskusi, aby to nebylo jenom: „Hurá, pojďme všichni na hormonální léčbu, a pak na chirurgický zákrok.“ Takže z toho důvodu jsme ji vydali. Asi mohu říct, že úspěšně, protože je po ní poptávka, knížka už je skoro vyprodána. Je pravda, že jsme ji nevydali v moc velkém nákladu, ale stejně to bylo přes tisíc kusů, a už jsou skoro všechny pryč.

Martina: A byla přijata tolerantně, nebo jste si vysloužili kritiku, že takovéto věci neměly lidem mást hlavu? Myslím, že Amazon stáhl knihu s podobným tématem z prodeje.

Jan Gregor: Byla to Abigail Shrier, což je docela zajímavý příklad, protože to je ultraliberální novinářka ve Wall Street Journal, která napsala o úskalí pro dívky, a jaké to pro ně má následky.

Martina: A opravdu to Amazon stáhl z prodeje?

Jan Gregor: Myslím, že ne úplně, ale nebylo možné si zaplatit reklamu, což je zásah.

Martina: A jak jste dopadli vy?

Jan Gregor: Dopadli jsme tak, že mě až překvapilo, jaké ticho okolo této knihy vzniklo.

Martina: Takže tolerantní ticho, řekněme?

Jan Gregor: Tolerantní ticho. A samozřejmě cítíme opatrnost z odborných kruhů, protože tito lidé mají strach. Ale od některých máme ohlasy. Myslíme si, že i odborná veřejnost to trochu cítí. Samozřejmě tato knížka není odborné dílo, jsou to příběhy, ale myslím, že byla přijata, kupodivu nám za to nikdo ani nenadával, jak tomu skoro vždycky bývá.

Z myšlenky, že rodina je tvořena mužem, ženou a dětmi, některým lidem rupá cévka

Martina: Jako třeba u rozhovoru s Janou Jochovou, který, tuším, vyšel v odborném časopise Sociální služby, kdy jsme se na sociálních sítích dočkali tvrdé kritiky, a následovaly otevřené dopisy, že takový rozhovor vůbec neměl vyjít. Byli jste opravdu tak kontroverzní, nebo je to jen odraz toho, jak svobodně se o některých tématech může u nás diskutovat?

Jan Gregor: Myslím, že Jana Jochová se stala rosničkou dětinské nálady a dětinskosti. Jsme jakousi předpovědí počasí, protože míra reakcí, když Jana někde vystoupí, ukazuje, jak moc je společnost dětinská, nebo není. Abych zmínil ty zásadní a kontroverzní věci, které Jana v tomto rozhovoru zmínila: Například si dovolila říct, že rodina je žena, muž, děti, že ústavní definice manželství je fajn, a že to je nejlepší prostředí pro výchovu dětí. Toto jsou věci, které někteří lidé neradi slyší, a přitom je to právě to, co tady máme, to, co obsahuje náš současný právní řád, sice ne na ústavní úrovni, ale je to odraz toho, co náš současný právní řád říká. My neříkáme nic jiného, ale některým lidem z toho rupá cévka. Takže proti Janě vznikl otevřený dopis. Ale zpětná vazba od lidí z terénu, kteří skutečně pečují, je spíše na naší straně. Bylo na to velké množství ohlasů, že stojí za námi a že to, co si myslíme, si myslí také. Ale bohužel to svědčí o tom, že obzvlášť někteří aktéři, třeba paní poslankyně Richterová od Pirátů, patří mezi ty, kdo se na vzniku toho otevřeného dopisu podíleli. A my až tak překvapeni nejsme, protože Pirátská strana je jediná strana v poslanecké sněmovně, která se s námi odmítá vůbec setkat, takže s nimi ani není možné mluvit.

Martina: S vámi, jako s Aliancí?

Jan Gregor: S námi jako s Aliancí. Několikrát jsme iniciovali schůzku, a nikdy jsme nebyli přizváni k hovoru.

Martina: Vzhledem k tomu, že se říká, že tato ideologie, o které jsme hovořili, je nesena levicovými silami, tak by to mohlo leccos napovědět.

Jan Gregor: Ano, myslím, že ano.

Martina: Řekněte mi, co můžeme my, lidé, nejen politici, ale třeba i politici, udělat s tím, abychom si třeba hloupě tradicionalisticky trvali na tom, co je rodina, že v nejlepším případě je to máma, táta, děti. Co je manželství, že je to ve slovním základu „man-želka“, že je to spojení muže a ženy, při vší úctě ke všem ostatním druhům registrovaných partnerství, a podobně. Co můžeme dělat pro to, aby tato věc, nad kterou jsme nikdy dříve nemuseli přemýšlet, ani o ní nemuseli diskutovat, protože nám ji velela přirozenost, nebyla redefinována způsobem, jehož dopad nyní ani nemůžeme dohlédnout?

Jan Gregor: Myslím, že nás tato situace donutila se zamyslet nad tím, co vlastně manželství je. A zároveň také ukázat hloubku, kouzlo a podstatu tohoto institutu. Díky tomu vzniká spousta studií, a lidé se tím zabývají, samozřejmě ne vždycky za potlesku davu. Je to příležitost ukázat to pozitivní. Myslím, že je vždy nutné být pozitivní a nadějeplný a že manželství založené na vztahu muže a ženy je pozitivní věc, která předchází stát. Vztah muže a ženy předchází stát, předchází všechno – a je pro děti nejlepším prostorem.

Současný tlak přináší možnost nad tím více přemýšlet, více to rozebírat, ale bez muže a ženy dítě nestvoříte, i když samozřejmě asistovaná reprodukce a její možnosti už postoupily. Ale bez oněch dvou aktérů to možné není. Takže je to klíč.

A hlavně, pokud dojde k redefinici, tak je otevřena cesta k dalšímu rozmělňování. Brány jsou otevřené dokořán. Proč by pak známé protagonistce dokumentu V síti, Tereze Těžké, která žije v polyamorickém vztahu, nemohlo být umožněno, stejně jako stejnopohlavnímu páru, žít v manželství? Proč by jí nemohlo být umožněno, aby žila v manželství nejen se svým současným manželem, ale i s jejich společnou přítelkyní, s jejím přítelem a s jeho přítelkyní, vždyť se také mají rádi? Pokud to omezíme jen na city, tak proč by nemohl existovat polyamorní vztah lidí, kteří se mají rádi a kteří si řekli: „Jenom my, tato skupina, spolu budeme žít.“ Proč by se nemohli vzít? A proč by v této rodině nemohlo být dítě? Je to přece tak úžasné, vždyť se mohou střídat, dítě bude mít pořád někdo v péči, mohou si to rozdělit na směny. Někdo bude pracovat, někdo se bude starat o dítě. A když třeba takový polyamorní vztah nedopadne, tak dítě bude kolovat mezi šesti rodinami, ve kterých bude třeba dalších šest osob, takže nejenom, že bude žít, v uvozovkách, jako u klasické rodiny, které se to nepovedlo, ale třeba mezi 12 lidmi?

Martina: Relativizace podstatného významu rodiny může opravdu přinést nečekané výsledky. Jane Gregore, moc vám děkuji za rozhovor a za to, že jste nám předestřel přemýšlení o věcech, které nás možná doposud ani nenapadly.

Jan Gregor: Děkuji za pozvání.

Všechny příspěvky s Jan Gregor