Zpět

Dva hospodáři měli pole vedle sebe. Ten první pěstoval obilí, ten druhý mák. Hranice dělil remíz a ti dva hospodařili, zdravili se, občas si pomohli a hleděli si svého, jak to má být, když mír hladí pozemské druhy po rozumu, po citu a instinktech. Úroda i lad střídaly doby hojné i občasný hlad, kdy vzájemnost všech však prokazovala svou užitečnost tím, že lid byl i tak spokojen. Bouře přicházely jen z nebes, sem tam uškodily a jiskra čas od času zažehla v horkých dnech požár, co napásl se svého, aby zem byla opět úrodnější. Sýpky byly plné, tak lid nemořil ten hlad zas příliš.

Však jednoho dne vstoupil na pole s mákem cizinec a zvolal na hospodáře, co tam zrovna byl, že pro něho má dobrou nabídku, že může vydělat moc peněz a změnit si ten svůj nudný cyklus života, co opakuje se mu stále dokola. Nabídl hospodáři, že jeho pole rozdělí a zasadí stromy, jež rodí zlatá jablka. Ten chvíli váhal, ale nakonec si řekl, že by nebylo tak špatné mít větší výdělek, když zlato má po věky na zemi tak mocnou hodnotu. Souhlasil tedy a zasadil semínka, která mu cizinec dal, i když si myslel, že to bude trvat mnoho let, než vyroste stromek a z něj úroda bohatství. Cizinec ho natolik povzbuzoval, že makový hospodář své pochybnosti ztratil a začal se starat, jak cizinec nařídil. Zasadil semínka, zaléval je a jeho soused se nestačil divit, když viděl, jak mu na druhé půlce úroda máku uvadá. Makový hospodář totiž propadl myšlence na zlatá jablka tak horečnatě, že se přestal starat o to, co bylo po generace jeho rodu blízké. Jednoho dne za hospodářem zašel cizinec, aby se podíval, jak si vede. Na druhém poli stál obilný hospodář, a tak k němu cizinec přistoupil a nabídl mu, že může být i on stejně bohatý, jako bude jeho soused z makového pole, až se mu urodí zlatá jablka. Hospodář přemýšlel, pak kývl na cizincovu nabídku. Ten mu ovšem nabídl diamantové třešně. Obilný hospodář neváhal, vždyť diamanty mají vyšší hodnotu než zlato, a pomyslel si, že se aspoň dostane do velkého světa, o kterém slýchával od otce, když vyprávěl zážitky tuláků. A protože nebyl troškař, zrušil obilný lán a zasadil diamantové třešňové sémě všude a začal také zalévat.

A přišla doba, kdy zlaté jabloně měly růst a diamantové třešně se drát nad půdu, ale nic se nedělo. To už se makový hospodář s obilným nezdravil, a ten obilný ho zas tiše nenáviděl a pomýšlel na to, že by k těm diamantům, co se mu urodí, mohl mít i trochu zlatých jablíček. Jablečný hospodář už zoufale toužil uchopit první plod úrody, a tak se cizince zeptal, kdyže už to bude, kdy? Cizinec mu řekl, že chce-li urychlit svůj zisk, ať se píchne do prstu a kapkou své krve zaleje každou ze sazenic. I učinil tak hospodář a uviděl výjev jako z báje. Ze země opravdu vyrostl první stromek. Když to zahlédl diamantový hospodář, rozřízl si pěkný kus dlaně a začal kropit taky svoje sazenice. A diamantové třešně se draly na svět a hospodář křičel: „Puč, no tak púuč, puč, ať jsou diamanty!“ Cizinec se postavil na hranice obou pozemků a zvolal na oba, že pokud chtějí oba hospodáři urychlit svůj výnos, musí přidat více krve. Oba říční a vykrvácení muži běželi z posledních sil domů, vzali ženy, přitáhli je na pole a tam je pořezaly, aby jejich krví uspíšili ten zázrak bohatství. Ale stále to nestačilo, tak přitáhli své děti a cestou brali vesničany a všichni se řezali pod příslibem bohatství a svou krví zalévali diamantové třešně a zlatá jablka. Cizinec na to hleděl s rozkoší, z očí mu planuly plaménky ohně. Vzal troubu z rohu a zvukem ďábelským zval další a další muže, ženy a děti, starce i stařenky, aby zalévali svou krví mohutné stromy, na nichž visela tolik slibovaná úroda. Zem byla prosycena do ruda, lidé vztahovali ruce k té úrodě, ale vysílení a vykrvácení padali pod stromy. Pak náhle nastalo ticho.

Mezi zlatem a diamanty se procházela paní Smrt a za sebou táhla povoz. Cizinec začal sklízet úrodu. Trhal zlatá jablka a diamantové třešně. Když bylo sklizeno, rozdělil se se Smrtí a stiskem ruky od krve a pařátem završili svou práci. Cizinec a Smrt se pak pomalu vydali pryč z místa a jen vrzání kol přeplněného povozu jim jako smutná melodie hrálo do kroku.

Nebylo však nikoho, kdo by se s nimi mohl rozloučit a poděkovat jim za to bohatství a blyštivou krásu. Když zašli za horizont, tak na druhé straně zašlo slunce a obě bývalá pole, to s mákem i obilím, zahalila tma temná tak, že z nebes zmizely hvězdy i měsíc, a hluboké ticho uzamklo bránu života. Ale pak se ozvalo chraplavé: „Puč… Puč. Puč! No tak puč!“

Milí posluchači, jsem narozený v československé zemi a dlouho jsem hledal cestu k Andersenovým pohádkám, k jejich tklivé symbolice. Na stará kolena, v tento čas, začínám chápat jejich konce a rozumět temnému poselství. Proto jsem si dovolil pro vás napsat a načíst tento poněkud netradiční signál.

S tímto přiznáním se s vámi loučí Michal Gulyáš!

Všechny příspěvky s Michal Gulyáš