Zpět

Luděk: Vy jste zmiňoval, že Česká republika je teď jedna z nejméně zadlužených zemí Evropské unie. Hovořili jsme také o tom, že by stát, respektive vláda měla nějakým způsobem pomoci… Když bychom začali ten dluh zvyšovat, neroztočili bychom ještě více spirálu inflace?

Karel Havlíček: Částečně samozřejmě ano, to musíme být ekonomicky objektivní, že pokud bychom začali dneska do nabídkové inflace dostávat větší a větší vliv poptávkové inflace, potom bych souhlasil. Ale otázka je, co vlastně bychom roztáčeli a komu ty peníze dneska dáváme. My říkáme – dávejme peníze těm, kteří nejsou schopni už si dneska nějaký způsobem poradit. Což je nejenom nízkopříjmová domácnost, ale začíná to být už i středně příjmová domácnost. Co my vlastně děláme? My se na první pohled tváříme, současná vláda, že nechce prohlubovat schodek státního rozpočtu. To bych jí ani nezazlíval. Jinými slovy říká – nebudeme se více zadlužovat, nebudeme zadlužovat budoucí generace. Ale vždyť oni dostávají do dluhů domácnosti a firmy. Protože jestliže vyjdeme z premisy, že lidé budou svítit, budou vytápět a firmy musí existovat, fungovat a musí kupovat energie, tak kde na to mají tedy vzít? Já neříkám, že to je jedna ku jedné. Ano, můžete říct, tak si uzmou domácnosti a firmy někde něco jiného, budou třeba žít trošku skromněji a energie budou muset platit z toho, co vyšetří někde jinde. Částečně ano, ale jenom částečně, ale v každém případě to zvedne dluh u domácností, které se musí zadlužovat, i u firem. A paradoxem všeho je to, že zvednou dluh, který je dneska úročen v komerční úrovni šesti procenty, možná to dokonce za chvíli bude ještě více. Takže tady je třeba vidět spotřební koš středně příjmových a nízkopříjmových domácností, který je samozřejmě jiný než u těch vysokopříjmových, a taky na to nahlížet tímhle způsobem. Takže není to o tom, že my bychom rozdávali peníze, za které by si lidi kupovali věci, které nepotřebují. My se snažíme je udržet při životě a nezvyšovat jejich vlastní zadlužení. A to se musí dobře zvážit, dobře propočítat, aby dostali alespoň částečnou podporu na to, aby ty nízkopříjmové byly schopny přežít, aby středně příjmové se nedostaly do situace nízkopříjmových, abychom tady udrželi průmysl i na další roky. Protože jestliže to firmy neustojí, tak nám zase vzroste míra nezaměstnanosti a budeme v situaci, kdy nebudeme mít příjmy například z daní příjmů právnických osob a podobně.

Luděk: Ony ty energie jsou naprosto klíčová věc pro jakoukoliv civilizaci a my jsme zmiňovali jak ceny ropy, tak ceny plynu. V Maďarsku přistoupili k zastropování cen a pohonných hmot, nicméně dopravci v současné době zažalovali maďarskou vládu právě ze to zastropování. Existuje vůbec nějaký způsob, jak by vláda dokázala tento problém vyřešit tak, aby litr nafty nestál padesát korun?

Karel Havlíček: Těch kroků je více a já pořád – i když se teď bude zdát, že to nebude o pohonných hmotách; a samozřejmě není – bych vycházel z toho, že když bychom dělali dobrá energetická opatření, tak možná nemusíme být tak agresivní ve smyslu stlačování cen pohonných hmot. A to platí jak pro domácnosti, tak pro firmy. Ale jestliže domácnosti i firmy platí extrémní částky za energie, a ještě k tomu extrémní částky za pohonné hmoty, tak pak už je to pro ně dvojnásobný úder. Ale zpátky, co se týká pohonných hmot – tak jaké tam máme možnosti? Nejsou úplně nejmenší, vždyť si vezměme, že – teď to beru do České republiky – cena nafty a benzínu tak, jak je koncipovaná, tak je z 37 až
50 % (záleží na tom, jestli je to benzín, nebo nafta) činěna daněmi, a to daní z přidané hodnoty a daní spotřební. Takže je v každém případě možnost – musí jenom vláda chtít, i když uznávám, že něco se třeba musí vyjednat s Evropskou komisí a tak dále – stále snižovat ceny nebo je udržovat v nějaké přijatelné podobě tím, že by se zjednodušeně řečeno neplatily tak vysoké daně po nějakou nezbytně nutnou dobu. Pak je, řekněme, drastičtější způsob, a to je zastropování ať už marží, nebo cen. Tam to ale potom bude znamenat to, že to vláda bude muset doplácet, logicky, obchodníkům, nebo by obchodníci odešli z trhu, a pak by tam došlo k jakémusi poloznárodnění. Což se samozřejmě v nějakém úplně krajním případě dá udělat, ale já osobně si myslím, že tohle cesta rozhodně není, a myslím, že jsou elegantnější nástroje, než to dělat jenom přes finální ceny; držel bych se stále těch daní.

Ohledně potenciální aktivace daňových nebo dotačních nástrojů, které mohou částečně snížit růst cen, nedělá vláda prakticky nic

Luděk: Pan premiér Fiala původně hovořil o Babišově drahotě, teď hovoří o Putinově drahotě. Do jaké míry za tou současnou ekonomickou drahotou stojí válka na Ukrajině? A nebo to jsou výmluvy politiků na to, že nedokáží reagovat na celkový vývoj ekonomiky?

Karel Havlíček: Blbost už byla to, když se říkalo Babišova drahota, to byl jenom předvolební politický marketing. Dobře, patří to k politice, ale ekonomicky to byl skutečně blábol. Putinova drahota… Samozřejmě, že válka na Ukrajině a agrese Ruska má vliv dneska na nestabilitu energetických trhů – a tím pádem na zvyšování cen. A není to jenom o energiích, je to třeba i otázka nedostatku pšenice na světových trzích, tím pádem se vyvolává tlak na růst cen pečiva, a to potom jde do dalších a dalších komodit nebo do dalších a dalších produktů. To pravda je. To rozhodně neovlivní premiér Fiala nebo jeho vláda. Ale vláda může ovlivnit lokálním způsobem dopady, které jsou na naše obyvatele nebo na naše firmy – tak, jako to dělají všechny ostatní vlády. To znamená, že mohou aktivovat celou řadu nástrojů, ať už daňových nástrojů, nebo třeba dotačních nástrojů, které mohou částečně snížit růst cen ať už pro firmy, nebo pro domácnosti. A tady vláda nedělá prakticky nic. Vždyť se podívejme, třeba jak chaoticky přistupuje k růstu cen potravin. Já neříkám, že by vláda měla – na rozdíl od energií – ovlivňovat cenu každého rohlíku. To do značné míry asi ani není možné, dokonce ani žádoucí. U energií to je něco jiného, to je komodita, a tam to vláda má šanci ovlivnit. Ale když by chtěla ovlivnit ceny potravin – budiž, proč ne, ale pak na to nemůže jít cestou, kdy začíná kontrolovat marže, začíná odchytávat každého řezníka, který si dává marži na točený salám. To je úplně směšné, navíc úplně antipravicové, vůbec nechápu, koho to v této vládě napadlo. Ale může na to jít opět přes vstupy, protože ceny výrobků i v potravinách jsou dány ad jedna energiemi – podívejte se třeba, kolik musí platit za plyn některé potravinářské společnosti – nebo cenami plodin, které jdou nahoru. A tady nechť si odehraje svoji písničku. Případně v nějaké kritické situaci může vytipovat několik druhů potravin a na tyto potraviny skutečně dát nějakou finální cenu a zastropovat to. Je to nějaký finální krok, který vláda může udělat. Ale to, co dneska dělá, že kontroluje marže… mně to připadá jak úplně z říše snů. To je úplně takový nesmysl, taková blbost, kdy i neekonom přece musí vědět, že marže není zisk a že marže firmy v Praze, a marže firmy v nějaké vesnici se nemůže poměřovat, protože stejná marže neznamená stejnou míru zisku. Protože v Praze platím více za nájmy a platím více za lidi. Když už, tak bych musel kontrolovat ziskovost, ale to je v podstatě nezkontrolovatelné. Nemluvě o tom, že každý podnik, každý obchodník si nastavuje politiku trochu jinak, a třeba na něčem prodělává, na něčem vydělává víc. Takže zrovna mu zakážu něco, na čem vydělává hodně, a tam, kde prodělává, na to neukážu… To je opravdu nebetyčná hloupost a to, že se to ještě prezentuje médiích, jenom dokresluje zoufalost vlády a to, že tam opravdu chybí lidé, kteří rozumí hospodářské politice.

Ministerstvo průmyslu a obchodu je dnes céčkovým rezortem, který nemá ve vládě v podstatě žádné slovo

Luděk: Já vím, že jste opoziční politik, tak jsem se právě chtěl zeptat, jestli tušíte, kdo ve vládě v současné době má na starosti ekonomii, kdo to tam ve skutečnosti řídí? Kdo dělá ta rozhodnutí? Je to ministerstvo hospodářství? Je to pan Stanjura coby ministr financí?

Karel Havlíček: Tam je to dneska zvláštně namixované a v podstatě hospodářské politice tam při všem respektu nerozumí nikdo. Ministr financí je více méně typ člověka, který se na to dívá hodně účetně, hodně přes tabulky. Což bych mu zase tolik nevyčítal, protože obvykle ministři financí mají tento úhel pohledu, a málokterý ministr financí byl člověk s nějakým hospodářským rozhledem. Ale ten by měl mít svého vnitřního oponenta, v dobrém slova smyslu, právě v pozici ministra hospodářství – nebo říkejme ministra průmyslu a obchodu –, což ale dneska dělá bankéř. A ten bankéř se na to dívá finančním úhlem pohledu. On skutečně byl dvacet, třicet, čtyřicet let, nevím, jak dlouho tam je, v bance vychováván ostatními bankéři. A jeho pohled není hospodářský, jeho pohled je ryze finanční, ryze bankéřský. A to je prostě na tom rezortu vidět, tam chybí průmyslová politika, energetická politika, není tam vůbec inovační politika, exportní politika v podstatě nulová… a on to stále vyhodnocuje takovým tím prizmatem vrcholového bankéře. Takže de facto oponentura hospodářská tam není. No a pak už se můžeme dívat dále – ministr Jurečka paradoxně podle mého názoru není úplně mimo v oblasti energetiky. On se o to vždycky zajímal, já ho znám léta a musím říct, že v té energetické oblasti – byť je hodně pod vlivem aktérů nových technologií, čemuž on hrozně fandí – má alespoň základní povědomí o tom, co energetika je. No ale to je prostě katastrofa, že vám vlastně ministr práce a sociálních věcí dneska dělá energetickou podporu, ministr pro místní rozvoj vám dělá telekomunikace a digitalizaci – protože to sebrali ministerstvu průmyslu a obchodu – a co se týká inovací (což za mě bylo na průmyslu a obchodu jako vlajková loď), tak to dneska dělá ministryně pro vědu. Takže vlastně ministerstvo průmyslu a obchodu je dneska, bohužel to musím říct, ne béčkovým, ale céčkovými rezortem, který ve vládě nemá prakticky žádné slovo. A taky si všimněte, není o něm ani vidu, ani slechu, a to si myslím, že je špatně. Takže potom to logicky je vše v rukou ministra financí, který na to jde striktně přes rozpočet, má to jako svoji mantru a nemá tam žádného oponenta. Což si myslím, že je špatně.

Luděk: Nicméně z pohledu do budoucnosti se domnívám, tak jako mnoho dalších, že inovace jsou tou klíčovou věcí. Vždyť to je přece to, co žene vždycky průmysl, a tím pádem i celý stát dopředu. Máte pocit, že tohle současná vláda zanedbává?

Karel Havlíček: Já vůbec nevím, co dělá v inovacích. Já bych to docela rád kritizoval, třeba paní ministryni Langšádlovou, ale ono není co kritizovat, protože nic nedělá – z mého pohledu; co by stálo za nějakou kritiku. Je to nějaký udržovací režim, protože rozpočet jsme naštěstí ještě nalajnovali my –myslím tím na vědu, výzkum a inovace – a to vláda jako jediné, nebo abych byl objektivní, jedno z mála, neseškrtala, takže rozpočet, který korespondoval s růstem, který jsme měli za těch posledních několik let do vědy a do výzkumu (myslím tím výdajů), tak je na tento rok zajištěn. A co se týká naší vize, naší strategie, kterou jsme pro budoucnost nazvali „Česká republika, země pro budoucnost“ – byla to inovační strategie a měla mezinárodní rozměr. Spolupracovali jsme na tom se zahraničními subjekty, dali jsme dohromady po dlouhé době vědce, akademiky, byznys – a táhli všichni za jeden provaz. Taky díky tomu jsme docílili rekordního výdaje na výzkum a inovace nejenom ve smyslu nominálního výdaje, ale i ve smyslu podílů vůči HDP, což byl náš cíl, 2 % procenta, a šli jsme někde z 1,3–1,4 %, tak to se nám podařilo, to bylo dobré. A hlavně jsme měli nástroje, jak vědu skutečně řídit. My jsme vědu a výzkum začali řídit podle parametrů právě inovační strategie, v oblasti hodnocení výzkumu, v oblasti digitalizace a v oblasti start-upu, spin-offu, investic do aktiv s vyšší přidanou hodnotou, v oblasti různých výzkumných center, a tak dále, a mělo to hlavu a patu, bylo to provázané. To vláda nechtěla dál dělat, to znamená – nevzala si tento scénář a tuto koncepci, tuto strategii za své, a ano, politicky řekla: „Přece nebudeme podporovat to, co tady vymýšlel Havlíček, nějaké Country for the future,“ a začala to dělat po svém. Ale nemá žádnou strategii, nemá to koncepci. Já bych třeba bral, kdyby řekla: „Já si vytvořím jinou koncepci“. Není to ideální, nejlepší by bylo, kdyby řekla: „Já ji vylepším,“ a něco třeba z toho utlumila, do něčeho dala větší energie. To všechno bych pochopil. To všechno se ale zrušilo a de facto věda a výzkum se začínají opět řídit nikoli vizí a nějakou jasnou koncepcí, parametry a čísly, ale začínají se řídit podle požadavků jednotlivých zájmových skupin. Jednoduše řečeno – kdo zakřičí víc, kdo si více zadupe, ten dostane nějaké peníze. A jsme o deset let zpátky, protože toto není řízení vědy, toto je přerozdělování peněz, které navíc nemá žádnou vizi, a to je chyba.

Podle mého názoru zchudneme daleko více, než všichni předpokládají

Luděk: Já jsem odskočil od Ukrajiny. Když se vrátíme k tomuto konfliktu – dva roky nás veřejnoprávní, nebo vůbec všechna média strašila covidem a dopadem na společnost, nyní hovoří o hladomoru v některých částech zeměkoule… Faktem je, že Ukrajina a Rusko patří k obilnicím Evropy. Cítíte to také tak? Je pravděpodobnost hladomoru opravdu tak fatálního dopadu na celou společnost?

Karel Havlíček: Já bych to vůbec nepodceňoval. Já si troufám tvrdit, že skutečně zchudneme daleko více, než všichni předpokládají, a pokud na to vlády nebudou reagovat, tak z toho může být velký průšvih. Co se týká té pšenice… Paradoxně celá řada lidí za námi chodí a říká: „Vždyť Česká republika je soběstačná v pšenici, tak co blbnete? Tak ji nevyvážejme.“ To zní jednoduše, ale uvědomme si zaprvé, proč je cena vysoká, když jsme soběstační? Je to proto, že jí začíná být nedostatek, a to zejména na Blízkém východě a na severu Afriky, která byla velmi závislá na dodávkách z Ruska a Ukrajiny, no a jejich obchodníci jezdí do Evropy a skupují pšenici. Tím pádem jde cenově nahoru, a pak když třeba přijde mlynář a chce něco nakoupit, tak kupuje za vyšší ceny, protože je po tom vysoká poptávka. Ano, kdybychom řekli „nevyvezeme“, tak v tu chvíli ji máme zde. Dobře, dokonce by se to dalo třeba zastropovat, ale pak si uvědomme jednu věc – to je začátek nekonečné války, protože my řekneme, že nevyvezeme pšenici, někdo jiný řekne, že nevyveze něco dalšího, co třeba my nakupujeme – a my jsme velmi otevřenou ekonomikou, která nutně potřebuje exportovat. Když se podíváte na náš hrubý domácí produkt, tak 80 % z něj činí náš export, zejména do Evropské unie, ale samozřejmě i do jiných zemí než EU. A kdyby se začaly ostatní země chovat podobně a začaly si sedět takzvaně na svém, a znemožnil by se vzájemný import a export, to znamená vzájemné obchodování v dalších a dalších komoditách, tak já jsem si jist, že my bychom na tom velmi prodělali.

Luděk: Pokud je situace takhle vážná, jaký předpokládáte, že to bude mít dopad na naše lidi, na Českou republiku?

Karel Havlíček: Velmi negativní dopad to bude mít podle mého názoru přibližně na třicet procent populace. To bude skoro kritický dopad, kdy se opravdu může stát, že to bude až třicet procent domácností, které se dostanou na hranici chudoby. A teď jsou různé definice, co je to hranice chudoby, energetické chudoby. Tam je to popsané třeba přes spotřebu elektřiny, respektive přes vytápění, stupeň vytápění, kolik může být a tak dále. To je obecně víceméně v celé Evropské unii podobné. Ale ono to dopadne velmi silně i na firmy, o kterých se kupodivu stále mluví o něco méně, i když vláda se tvářila, že bude hodně propodnikatelsky orientovaná – vím, jak nás pranýřovala za to, že dáváme málo podpory v době covidu firmám, živnostníkům a tak dále. Ano, my jsme nedávali tolik, kolik tenkrát opozice požadovala. Dávali jsme přibližně polovičku z nákladů, které vykázaly. A nový ministr průmyslu první, co udělal – přišel a řekl, že jsme dávali moc, že jsme neměli dávat tolik, že jsme neměli dávat plošně, ačkoliv přesně to po nás opozice tenkrát chtěla, abychom dávali dvojnásobně víc. Kdybychom měli dávat to, co tenkrát chtěla opozice, tak jsme zemi zadlužili o dalších dvě stě miliard korun. Ale to jenom na dokreslení toho panoptika… Takže tam na firmy může být dopad poměrně velký, zejména energeticky náročné společnosti, tam to může být velký průšvih. A my jsme průmyslovou zemí, tohle vůbec nepodceňujme. A to se vůbec nebavíme o tom, kdyby byl třeba nedostatek plynu, jak by to na ně dopadlo. A to by samozřejmě mělo vliv na nezaměstnanost, to by mělo velký vliv na další sociální nesmír a mohl by z toho být opět velký problém. Nemluvě o tom, že by firmy neměly žádnou výkonnost, neplatily by žádné daně a podobně. Takže bych vůbec nepodceňoval tuto situaci. A i proto je povinností vlády – podobně jako bylo povinností naší v době covidové – podpořit do určité míry tyto sektory. Vláda ve válečné době by měla udělat totéž.

Luděk: Když se vrátím ještě ke globálnějšímu pohledu. Může přijít zase něco podobného, jako bylo arabské jaro? To znamená s tím i spojená mnohem větší migrace lidí do Evropy? Když si vezmu, že do Egypta vyváží Rusko a Ukrajina – 86 % spotřeby kryly právě Rusko a Ukrajina… Před 12 lety arabského jaro také nezpůsobila touha po demokracii, ale právě výrazné zdražování potravin. Myslíte si, že může opět něco takového přijít?

Karel Havlíček: Asi rozhodně ne tak, jak to bylo, přece jenom tato krize je trochu jiného charakteru. Samozřejmě krize migrační už na stole je, to vidíme. I když se jedná zejména o migranty z Ukrajiny, což jsou migranti, kteří u nás mají i dlouhodobě dveře otevřené, a mohou se uplatnit na pracovním trhu. Navíc lze předpokládat, že část nich – a ne malá část nich – se zase v době, kdy se situace uklidní, vrátí. Ale už samozřejmě sociologicky to nějaké dopady má. Bude to mít dopady nejenom na pracovní trh, což by mohlo paradoxně situaci spíše zlepšit, ale má to vliv i na sociální klima, to vidíme zde, v České republice. A toto se bude dále sociálně více prohlubovat, protože teprve teď uvidíme, jak se budou etablovat děti ve školkách, ve školách, jaký to bude mít vliv na bydlení, dostupnost bydlení a tak dále. Takže to se bude nepochybně týkat nejenom České republiky, ale i Polska, pravděpodobně Slovenska, možná ještě některých okolních zemí. Že bychom očekávali nějaké další migrační vlny, třeba z těch zemí, které budou postiženy v rámci dodávek Ruska a Ukrajiny, to ne. Spíš si myslím, že se to bude postupně nahrazovat dodávkami z jiných zemí, a bude to otázka přehodnocení spotřebních košů v jednotlivých zemích, to znamená některé položky budou výrazně dražší, ať už to jsou energie, možná to budou některé další potraviny, a logicky se to projeví ve vyšší míře chudoby.

Energetická závislost Evropy na Rusku se v posledních letech prohlubovala, a když už by se dala očekávat nějaká válka, tak spíše válka ekonomická nebo kybernetická

Luděk: V minulosti jsme velmi často slyšeli, že v Bagdádu – potažmo Iráku – se bojuje za Prahu, pak v Kábulu – v Afghánistánu – se bojuje za Prahu, a teď slyšíme: v Kyjevě – na Ukrajině – se bojuje za Prahu… Jak vnímáte tato slova, a zejména v tom kontextu, že kvůli tomu spousta lidí bude mít mnohem hlouběji do kapsy?

Karel Havlíček: Částečně to samozřejmě pravda je. To, co se odehrává na Ukrajině, je něco neuvěřitelného, je to strašné a je vidět, že celý svět, to buďme objektivní, včetně nás, jsme tuto situaci nečekali a podcenili ji. Konečně, třeba ta energetická závislost Evropy na Rusku se prohlubovala v posledních letech. A to nebyla otázka České republiky nebo Slovenska, to byla otázka Německa, to byla otázka hlavních evropských aktérů, kteří přecházeli na Nord Stream jedničku, pak dokonce dvojku, ta se nakonec nezprovoznila… ale vzpomeňme si na diskuse odmítnutí projetku Nabucco a posílení ruského plynu z jihu. Takže ano, dneska i podcenění této situace má za důsledek to, že situace je taková, jaká je. Vzpomeňme si třeba na Krym v roce 2014, kdy jsme se domnívali, že to tím skončilo, a buď jsme to nechtěli slyšet, anebo jsme ani ve snu neuvažovali nad tím, že by to mělo mít ještě nějaké další pokračování, notabene takovéhoto charakteru. A navíc si myslím, že ani v lednu ještě nikdo nepředpokládal, možná ještě v únoru, že by ten útok mohl mít takovéhle parametry – v době, kdy jsme v jednadvacátém století, kdy se možná spíš očekávalo, že bude válka ekonomická, kybernetická, to všechno bych si asi dovedl představit, ale toto nikoliv. Nicméně karty jsou takto rozdány, a faktem je to, že Ukrajina dneska srdnatě vzdoruje. Na druhou stranu zase je pravda, že tam jde naprosto mimořádná, gigantická podpora od Spojených států, Evropské unie – zbraně, finanční podpora, služby pravděpodobně fungují vzájemně, a tak dále, díky čemuž se daří ještě držet vzdor na úrovni, na které je, Rusko tam nezvítězilo, a já věřím, ani nezvítězí. V každém případě Rusko je dnes poraženo na úrovni morální, na úrovni diplomatické, troufám si tvrdit, že zřejmě i na úrovni ekonomické. Na úrovni technicko-válečné to tam tak jednoznačně říct nelze, protože Rusko má obrovskou armádou, a tím, že se nezapojilo NATO ani ostatní země do této války napřímo, tak to vždycky bude boj mezi Ruskem a Ukrajinou. Pokud nedojde k nějaké změně, tak se těžko bude hledat ve finále ten takzvaný vítěz. Západ vždycky uzná jako vítěze Ukrajinu, to už je dneska jisté, ale Rusko nikdy neuzná samo sebe jako poraženou zemi, to je v jejich mentalitě. Úspěch není to, že někdo někoho položí na lopatky, v tomhle případě Ukrajina Rusko, podle mě to ani úplně nelze, úspěch bude to, že se domluví nějaká finální varianta, mír, a že se začne jednat. Protože situace, jak je dneska, to je tragédie, obrovská tragédie, která nemá obdoby v posledních desítkách let.

Luděk: Podle informací uveřejněných v Mladé frontě v minulém týdnu z těch 322 000 ukrajinských uprchlíků našlo zaměstnání 34 000. Může příliv ukrajinských uprchlíků být skutečnou pomocí ve smyslu pracovní síly pro Českou republiku?

Karel Havlíček: Částečnou. To číslo je samozřejmě velké, ale je třeba v něm vidět, že polovička uprchlíků jsou děti, a z té druhé půlky, nepletu-li se, tak 70 % jsou ženy, které buď musí být s těmi dětmi, a nebo mají omezené možnosti, kde pracovat. To, co my dneska potřebujeme posílit, je pracovní síla zejména v průmyslu, ve stavebnictví, což není ideální pozice pro ženy. Ty zase naopak mohou být využity ve službách, kde samozřejmě poptávka je a kde to svůj účel splnit může, nicméně průmysl to pravděpodobně v tuto chvíli nevyřeší.

Už v době příchodu běženců jsme měli zjišťovat jejich profesi, vzdělání atd. pro přehled jejich možného využití na trhu práce

Luděk: Mnozí poukazují na skutečnost, že vláda v případě Čechů trvá na adresné pomoci – jinými slovy pokud chcete požádat, tak musíte vyplnit celou řadu dotazníků, údajů a podobně, ale naopak v případě běženců je ta pomoc plošná. Je to dáno tím, že není možné reálně zjistit nějaká data, nebo je to prostě snazší a jednodušší? Jak byste tu situaci řešili vy?

Karel Havlíček: Plošná pomoc pro běžence je podle mého názoru v zásadě správná, tam to jinak asi ani dělat nelze. Co vládě vyčítáme, jsou některé technické chyby, které udělala. Jedna z těch největších je nepochybně to, že v momentě, kdy ten uprchlík přicházel do České republiky, tak se od něj nechtělo vědět, jakou má profesi, jaké má vzdělání a podobně. To znamená, my jsme sem přijali přes 300 tisíc uprchlíků, a teprve zpětně se nesmírně lopotně a komplikovaně zjišťuje možná to úplně nejdůležitější, a to je jejich zaměření. A možná už v té době – i když po bitvě je každý generál, nechci v tomhle být zase úplně zlý na vládu, viděno dnešním úhlem pohledu, lepší varianta byla taková, že už době, kdy sem přišel, by se tohle zjistilo, a už by se posílalo do jednotlivých regionů s ohledem na poptávku; ad jedna po pracovní síle, případně možnostech nějakého bydlení. To se podle mého názoru podcenilo. Nicméně to není o tom, že bychom neměli plošně podporovat našeho hospodářství v rámci energetické krize. Takže tak, jako říkáme, že plošně podpoříme Ukrajince v nějakých formách, tak nechápu, proč se nemůže plošně podpořit i průšvih v energetické oblasti a oblasti pohonných hmot, případně jiných, které dneska hýbou Českou republikou. A to, že to vláda nedělá a že si dokonce bere jako beranidlo Ukrajince, je neskutečně špatné, protože se to ve finále podle mého názoru může obrátit negativně právě vůči Ukrajincům. A je to nespravedlivé, jestli se to vůči nim takhle obrátí. A obrátí se to logicky proti nim v nějaké době, protože z prvotního nadšení pomoci se to překlopí do nějaké fáze únavy, a poté do fáze možná deziluze nebo nějaké frustrace, protože lidé budou čím dál tím víc zatěžováni ekonomicky a budou hledat různé viníky. Což bylo typické třeba v době covidové – nejdříve lidé byli nadšení z pomoci, taky nám tenkrát rostly preference, říkalo se, jak to dobře děláme, a poté se samozřejmě kupilo to, že lidé jsou v čím dál tím horší ekonomické situaci, a kdybychom dělali sebegeniálnější věci (jako že jsme je nedělali), tak ti lidé jsou naštvanější a naštvanější. A pak se zlost obrací vůči všem, a v tomhle případě se obávám, že to může dopadnout i tak, že se to obrátí vůči Ukrajincům. A to je to, co je chybné. Takže vláda nemůže tvrdit, že když ukazujeme, že to dělá blbě, že zneužíváme Ukrajince pro naše vnitropolitické boje. Ne, my, když to nebudeme dělat, tak to dopadne úplným průšvihem. A jenom si uvědomme to, že kdybychom nebušili na dveře této vlády, tak dodneška nebyly podpory podnikatelské, které jsme připravili na konci minulého roku, nový ministr je nejdříve odmítnul, a nakonec je udělal podle našeho, a jsem si jist, že celá řada z energetických, byť malých podpor, nebo pohonné hmoty, jsou třeba z důvodu toho, že my vládu nenecháme opravdu ani hodinu v klidu, budeme do ní v dobrém slova smyslu bušit i nadále a věříme, že alespoň částečně to zlomíme k tomu, že nějaká smysluplná podpora tady bude. Ne proto, aby si lidé užívali, ne proto, aby se firmy veselily, ale proto, abychom přežili.

Všechny příspěvky s Karel Havlíček /ANO/