Zpět

Martina: Když se podívám na další kategorii, se kterou velmi zdatně žonglujeme, tak myslím, že se rádi chlubíme tím, zájmena za posledních 30 let, jak svobodnou společnost jsme vybudovali. Ale je to, o čem hovoříme, vzhled k nějaké svobodě, nebo už jsme cestou zapomněli, co to vlastně svoboda je? A má Orwell pravdu ve své větě: „Svoboda je otroctví“, a my jsme si nevšimli, že si koveme pouta?

Anna Hogenová: Ano, přesně tak. Svoboda jako poznaná nutnost, kterou nás učili, je od Spinozy a pak od Marxe – opravdu není pravou svobodou. Svoboda je svobodou k tomu, co nás zakládá. A k tomu si člověk musí dojít zase rozhovorem, který je i bolestí, otřesem, a tento rozhovor musí být v napětí, jež tvoří podmínku sebepoznání, pokud člověk nežije z vlastního pramene, ale z podsunutého.

Martina: V tom případě máme všichni jakoby jednotnou potřebu svobody? Ale tak to není.

Anna Hogenová: Tak to není.

Martina: Ve světle toho, co jste teď řekla, by jedna z nejpitomějších (dovolím si to říct) teorií byla, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného, protože to nemůže byt pravda. Potom totiž svoboda tyto hranice nemá.

Anna Hogenová: Má hranice. Protože, když žiji z vlastního pramene, který v sobě celý život vykutávám v otřesech a v klidu, a zase v otřesech a v klidu, tak v tomto vlastním prameni mám i druhé lidi. Mám tam nejenom sebe, své ego, ale je tam i svět. Je tam čtveřina, která na tomto světě jest.

Politik loví lidi marketingovými tahy, aby ho volili. Svět je postaven na lži.

Martina: Čtveřina, to znamená:nahoře, dole, vpravo a vlevo.

Anna Hogenová: Ano. Nahoře jsou nebeští, jak říkají filozofové, dole jsou smrtelníci, napravo je země, nalevo je svět. A tato čtveřina se neustále pohybuje, tyto čtyři části se v sobě zrcadlí, a toto zrcadlení je něčím, z čeho u věcí vzniká jejich správná míra, která je také jejich podstatou.

Martina: To jste mi to usnadnila.

Anna Hogenová: Počkejte, já vám to vysvětlím. Když kytka roste, tak může růst jenom tím směrem, aby potkala světlo, aby tam byl vzduch. A může růst z místa, kde má živiny, a tak se v podstatě rostoucí kytka dostává do rozhovoru s touto čtveřinou. Roste nahoru k nebeským, roste ze země, kde jsme my, lidé, jako smrtelníci, a kolem je svět, který je se zemí ve střetání. A růst je něčím, co je výsledkem neustálého zrcadlení, neustálých rozhovorů, která má kytka s větrem, který přichází se světlem, které přichází, nebo nepřichází, jestli má dost vody, a tak dále. Toto vše se neustále mění, a tomu říkáme zrcadlení.

Ale ve skutečnosti je to rozhovor beze slov, a z toho vzniká květina, která je pak pro nás, jako pro člověka, nesmírně krásná. A my si můžeme uvědomit, že krása kytky je výsledkem zrcadlení těch nebeských, lidí, kteří jsou smrtelní, země, světa a všeho, co se mezi květinou a čtveřinou děje. A toto zrcadlení je to, co se nedá vidět očima, co věda nemůže řídit. Ona chce všechno řídit. To nejde. Tady musíme světu dovolit, aby si šel vlastní cestou, ale musíme o tom vědět. To právě dneska chybí, protože technologický svět chce všechno řídit. To je marketing v politice, na trhu, v kultuře, marketing všude. Když se volí prezident, kolik stojí marketingové aktivity? V Americe, u nás, a tak dále. Jak je možné, že člověka napadlo, že toto je správná cesta?

Martina: Jak je to možné?

Anna Hogenová: Člověk, který chce byt prezidentem, je lovcem, lovcem lidí, kteří ho potom volí. Vždyť je to nechutné, nemorální, nesprávné, nepravdivé. Vládnout má ten nejlepší, a ne ten, kdo vládne přes obrovské peníze, a marketingové psychologizující klamy, které mají člověka donutit volit jenom tohoto jedince. Svět je totiž postaven na lži, na tomto druhu lži, kterému se kdysi říkalo sofistika.

Člověk bude čím dál víc roztroušen do mnohých představ, které o sobě v sobě nosí, až se sám sobě úplně ztratí v duševním světě

Martina: Ale povězte mi, co s tím, co bude dál, když to budeme prohlubovat, když tuto lež budeme dále žít, a budeme uměle stanovovat pravidla? Kde končí svoboda jednoho, a začíná svoboda jiného? V případě pravdivého žití by se pravidla utvořila spontánně z čtveřiny, ale takhle musí být uměle vykolíkován postoj. Co se bude dít dál? Nevím, třeba mě opravíte, ale zatím ve společnosti není síla, vůle, tendence toto stanovisko začít měnit, protože máme lež pod kůží, a dost se nám to líbí. Už jsme přijali tolik nových slov a nových pojmů, a rozmetali jsme staré hodnoty. Co s tím může být dál?

Anna Hogenová: Nejde to. To nemůže být nic dobrého. Jediná cesta je opravdu se vrátit. A teď se budu opakovat, protože jsme se dostali do bodu, v jakém jsme již jednou byli, když jsme si takto povídali. Co se stane? Člověk bude čím dál víc roztroušen do mnohých představ, které o sobě v sobě nosí, které mu některé systémy v něm samém podtrhují, až se sobě člověk v duševním světě úplně ztratí. A takhle to všechno skončí.

Martina: Au.

Anna Hogenová: Mám pocit, že takhle nějak to bude. Ale je to jenom můj pocit, a spousta lidí, většina, se mnou nikdy nebude souhlasit. Ale pokud člověk nebude žít z vlastního základu, a svoboda je svobodou k tomu, co nás zakládá, tak bude vždy jen předmětem manipulace, která je skryta v supponování, v podsouvání začátků, které nejsou bytným základem. Ale někomu tento začátek vyhovuje pro jeho třeba zištné cíle. Čili člověk se musí vrátit k sobě samému.

Někteří politici v době, kdy byl prezident Zeman v nemocnici, zapomněli na pietu, protože jim šlo o to dostat se rychle k funkcím

Martina: Paní profesorko, když nás někdo takto poslouchá, tak chápu, že pokud si tento rozhovor – který přepíšeme, jak to vždy děláme – nepřečte, takže se třeba může líp soustředit, tak si pod spoustou těchto věcí, protože třeba nemá trénovanou mysl v těchto filozofických kategoriích, nic nepředstaví. Řeknete mi, na čem si člověk dnes a denně může uvědomit to podsunuté, manipulaci a zmatení pojmu? To, že to, co pokládá za svobodu, svobodou není? Na čem si to může uvědomit?

Je strašně zvláštní, že i mnoho velmi inteligentních intelektuálů a přemýšlivých lidí naprosto ignoruje třeba potlačování svobody, potlačování svobody slova, a považují za čestný boj proti dezinformacím jenom to, že umlčí někoho jiného. Ale nechci vám nic podsouvat. Řeknete mi, na jakých věcech si dnes a denně uvědomujete, že jsme třtinou, která se nechá unášet řekou lží?

Anna Hogenová: Řeknu vám jeden případ. Trošku mi to nejde přes ústa, protože vím, že kvůli tomu dostanu, ale řeknu to. Ať si myslí člověk o prezidentu Zemanovi cokoliv, tak není možné, aby se v době, ve které leží v nemocnici, a neví se dne ani hodiny, opustil starověký, středověký a doufám, ještě i trochu v novověku platný princip piety, která znamená, že se nebudu chovat tak, jako naši politici, na kterých vidět, jak se budou prát o místa předsedů, místopředsedů a ministrů. Chtěli to urychlit proto, aby do toho mohli vstoupit. Šíleně zapomněli na Sofoklovu Antigonu, která pohřbila i Eteokla, který byl zrádcem Théb. Ona, která žila v Thébách, a měla si brát za manžela syna Kreonta, věděla, že tady je něco hlubšího, podstatnějšího, něco, před čím člověk umlká, a nemusí mít žádná slova, zrádce Eteokla pohřbila.

Martina: Můžeme jít i do novější historie. Když Přemyslovci vyvraždili Vršovce, tak je pak pohřbili s poctami, protože to byl sice mocenský souboj, ale, jak říká kronikář, měli úctu k posledním věcem člověka.

Anna Hogenová: A teď mně řeknete, kde byla v posledních týdnech úcta tohoto druhu, když jsme pozorovali, že se naši politici chovají jako zběsilci, kteří se bojí, že přijdou o to, na co se třesou.

Martina: O čem to vypovídá? Úcta nebyla. Tím pádem není pokora, pokora před smrtí, před věčností. Co vše to signalizuje?

Anna Hogenová: Signalizuje to vyprázdnění hodnotových systémů, o kterých se neustále mele, že jsou základem demokracie. Vždyť oni ani nevědí, co demokracie je.

Demokracie je svobodou toho, co nás zakládá, která se ukazuje v možnosti se tázat, a kdy za otázku nedostanu ránu zezadu

Martina: Co je pro vás demokracie? Co nyní žijeme?

Anna Hogenová: Demokracie je jenom svobodou toho, co nás zakládá. A tato svoboda se ukazuje v možnosti se tázat, a kdy za otázku nedostanu okamžitě zezadu ránu. U nás se za otázky, které někomu vadí, nedávají rány zepředu, ale jenom zezadu. A proto se lidé bojí.

Martina: Dostanete ránu zezadu. A ještě navíc takzvaná současná demokratická diskuse velí zničit každého, kdo má jiný názor než já. Jak jste to teď řekla, trest následuje už za otázku.

Anna Hogenová: Ne za otázku, za odvahu s touto otázkou vystoupit.

Martina: Co to tedy je, co to žijeme, když to není demokracie?

Anna Hogenová: Je to skrytý způsob totality. Je to krutost, o které už věděla Hannah Arendtová. Když byla dopisovatelkou newyorských Timesů v Jeruzalémě v letech 60 a 62, tak tam před soudem seděl Adolf Eichmann.

Martina: A ona napsala knihu Eichmann v Jeruzalémě.

Anna Hogenová: Výborně. A ona píše, že moderní zlo se skoro nedá rozeznat od toho, čemu se říká dobro. V tom je největší hrůza dnešní doby.

Martina: Protože je technokratická.

Anna Hogenová: Protože je technokratická, nemá hloubku, je povrchní, placatá, vyprázdněná. Dobro a zlo, válka a mír se skoro nedají rozeznat.

Martina: „Válka je mír“ – Orwell.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak.

Legalita jsou zákony, a legitimnost svědomí. Mezi těmi se vzdělaný člověk celý život potácí.

Martina: A Eichmann se hájil tím, že byl jenom výkonný úředník, akorát že položky byly shodou okolností lidé.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak, že to byla jenom shoda okolností. Legalita a legitimnost, jak nás to učí Levinas. Legalita jsou zákony, a legitimnost je svědomí. Dnešní člověk, pokud je kultivovaný, vzdělaný, a ne jenom technologicky vzdělaný, jako tomu dost často je, musí žít v napětí mezi zákony a mezi svědomím. Říká se tomu diarchie, „di“ znamená „dva“, a arché, tedy „dva počátky“, jeden počátek jsou zákony-legalita, druhý počátek je svědomí-legitimita, a v tomto napětí mezi těmito dvěma počátky se musí člověk, který je politikem, otcem, matkou, učitelem, každý, kdo je trošku vzdělaný, potácet, poněvadž musí neustále hledat to, co je pravé, neskryté. To pravé, neskryté není prostě dáno, jako nějaký zákon, jednoduchá rovnice. Je to něco, co člověk musí neustále hledat, cizelovat, vyhmatávat, potkávat, a znovu ztrácet. Člověk v sobě musí mít obrovský hlad po neskryté pravdě.

Martina: Ale mnoho lidi řekne: „Kde bych na to bral čas? A s kým bych to řešil? V práci, kde se baví o kérkách a o tom, jak třídí odpad?“ Jak to děláte vy? Protože vy tento hlad zjevně máte, ale troufám si říct, že ani v akademickém prostředí už mnoho souputníku pro tuto diskusi nenalézáte.

Anna Hogenová: To je pravda, ale mezi studenty ano. Ti tomu rozumí velice dobře. Tento hlad, pokud v člověku není, tak se člověk proměnil jenom na číslo. A vzpomeňte si na čísla z koncentráku.

Člověk se nesmí stát prostředkem pro účely politiků nebo bank. Člověk je vznešená bytost, ne jenom dvě šroubovice DNA.

Martina: Proměnil se?

Anna Hogenová: Na číslo, jen na předmět. Takový člověk je předmětem, není bytostí, která může při pohledu na hvězdné nebe nade mnou žasnout a cítit vznešenost, která je pro noc typická. Den je jenom krásný, ale noc je vznešená. Když se otevřete hvězdnému nebi v noci, jste sama, a přichází k vám hluboká vlna něčeho, co neumíte pojmenovat, a to vzniká z rozdílu mezi 165 cm třeba mé výšky, když stojím venku, a šílenou nekonečnou dálavou, kde jsou hvězdy a krásné noční ticho. V této chvíli k vám přichází tento nepoměr, kdy vy, jako mrňavá lidská bytost do sebe můžete pojmout všechny dálavy, které ve vás probouzejí absolutno, které už v nás jest, a to z nás dělá člověka.

Člověk je bytost, která zná absolutno, akorát ho v sobě nepotká, když se dívá na sebe, a když o sobě přemýšlí. A pak najednou cítíte, že dostáváte sebe sama darem. Tohle je stará myšlenka od Kierkegaarda, Kanta, Hegela, to nacházíte u Platóna, všude, že člověk je bytostí, která se nemůže stát prostředkem pro účely nějakých politiků nebo bank. Člověk je bytost, která je vznešená, generositas, člověk nejsou jenom dvě šroubovice, které rozsekáme na bázi, kde jsou jen čtyři elementy.

Martina: Paní profesorko, kolik takových lidí, jaké teď popisujete, na současném světě je?

Anna Hogenová: Málo, ale jsou.

Martina: Je v tom naděje? Nebo je to parta na vymření?

Anna Hogenová: Pravděpodobně asi parta na vymření.

Martina: A jak jim pomoct? Nechci se pasovat do člověka, který by byl setkání se sebou samou schopen. To není zadarmo, to je práce dnes a denně, a pokud ji člověk neodvádí, nemůže očekávat, že tyto věci přijdou samy. Digitální myšlení nás zplošťuje, jestli jsem správně pochopila, tak vytváří lidi, kteří nemůžou posouvat svět v duchovním smyslu slova, dál a výš. Je to tak?

Anna Hogenová: Je to tak, bohužel.

Věda je dnes služkou matematických plánů, které nám vytvářejí budoucnost, protože se jí bojíme, a chceme si ji udělat tak, aby pro nás byla jistá

Martina: Jak na tom pracovat? Máte to v popisu práce, jste filozofka. Mají se lidé scházet, hledat, ptát se, a ne se navzájem ujišťovat, že už jsou krásnými bytostmi?

Anna Hogenová: Krásná otázka. Moc krásná otázka. Tento rozhovor je důkazem toho, že je možné něco dělat. Takový rozhovor, který je opravdový, musí v sobě mít napětí, které člověka probouzí ze somnolence, z dřímoty novověkého mýtu, ve kterém je člověk pohroužen, a který zní, že technologie všechno vyřeší. To je moderní mýtus, který není pravdivý. Technologický způsob myšlení je pouze supponovaný, podřazovaný pod něco, co je účinné, co je systém, norma, která už byla kontrolována, a je správná, je to orthotes. 1 a 1 jsou 2, 3 x 3 je 9 – to je v podstatě zvyk. Orthotes, že tisíc na nultou je jedna, vám nikdo, žádný matematik, nevysvětlí tak, abyste to viděla vnitřním zrakem rozumu, protože to nejde, to se musí vypočítat. Ten technologický svět všechno vypočítává, plánuje, kontroluje, kontroluje kontrolu, a myslí si, že tímto způsobem získá jistotu, a bude pánem snad i vesmíru.

Martina: Je to obyčejný a fádní výrok, že cokoliv bez lásky je špatné? Věda bez lásky je krutost?

Anna Hogenová: No, to bych se trošku možná bála. Ale vím, že věda je dnes služkou těchto matematických plánů, které nám vytvářejí budoucnost, protože se budoucnosti bojíme, a chceme si ji udělat tak, aby pro nás byla jistá, takže pravou budoucnost k sobě vůbec nepustíme.

Martina: Ze strachu.

Anna Hogenová: Ze strachu, přesně tak. Pro jistotu.

Dnes se myslí tak, že každého, kdo se nehodí do mocenských vláken, je potřeba zničit. Dřív se sekala hlava, nyní se člověk zesměšní.

Martina: Protože kdybychom to k sobě pustili, tak zjistíme, že nemáme nic.

Anna Hogenová: Přesně tak.

Martina: A třeba zjistím, že náš celý dosavadní život byl omyl, protože stojí na lži.

Anna Hogenová: Stojí na lži.

Martina: A to nemůžeme dopustit, takže je potřeba všechny, kteří by v nás toto zjištění probouzeli, umlčet, zostudit.

Anna Hogenová: Umlčet, zostudit, blamovat – to je moderní krutost. Každý, kdo se nehodí do mocenských vláken souvislostí, jak se dnes v digitalitě říká, toho musíte zničit. Dřív se sekala hlava, dneska se daný člověk zesměšní. Říká se tomu banalizace, a to je krutost, která je typická pro dnešní dobu, ve které žijeme.

Martina: Paní profesorko, když to hodně zjednoduším, tak dojdeme k tomu, s čím jste začala, že nenávist se rodí ze strachu. Teď jsme opět řekli, že cestu k sebepoznání nám zahrazuje strach.

Anna Hogenová: Ano, přesně.

Péče o duši je přípravou na smrt

Martina: Co s tím dělat? Kdybychom byli u nějakého kouče, tak nám řekne: „Buďte pozitivní.“

Anna Hogenová: To jsou kecy. Heleďte, ještě před tím, než to rozvedu tak, jak si přejete, vám řeknu, že to, o čem celou dobu mluvím, není nic jiného, než starodávná stará řecká péče o duši, Epimeleia tés psychés, což není nic jiného, než rozhovor se sebou samým, ve kterém je na počátku bytí, a na konci také bytí. Musí tam být bytí, možnost, že jsem, z toho musím vycházet.

A zase, k tomuto bytí mám dospět. Péče o duši je rozhovorem se sebou samým, ve kterém člověk musí mít odvahu pustit k sobě to, čeho se bojí. To jsou ti běsi a běsíci. A základem je tam smrt. Musíme k sobě pustit smrt, jinak se nikdy neproměníme. Proto všichni staří, ale i slovutní fenomenologové říkají, že péče o duši je propedeutikou ke smrti, je přípravou na ni. Člověk se musí připravovat na smrt, musí v sobě jistým způsobem už smrt jakoby vykonat.

Martina: To znamená, že tím, co se nám v životě stalo, jsme ji vytěsnili? Vytěsnili jsme ji z dětí, nechodí na pohřby, protože je přece nebudeme stresovat?

Anna Hogenová: Přesně tak.

Martina: Přece si mají pamatovat babičku, když byla živá. Babička vyvanula, babička prostě není. To je znamení toho, že si sami zabraňujeme setkat se s pravdou?

Anna Hogenová: Ano.

Martina: Setkat se s konečností a s přesahem sebe sama?

Anna Hogenová: Ano, přesně tak. Toto je největší chyba vůbec.

Dnešní mladí aktivisté jsou hned staří, takže si myslí, že všemu rozumí. Ale nerozumí ničemu.

Martina: Ale když pozoruji dnešní aktivisty, tak oni to zase našroubují velmi technicky, takže místo chvilky poezie, která byla dříve, kdy řekli, že nám lásku k poezii vytetují do mozku, dnes budou pravidelné rozhovory o smrti.

Anna Hogenová: Tím to úplně zabijou.

Martina: Netvrdím, že se to chystá, ale…

Anna Hogenová: Takhle se to vždycky chystá. Když je problém, tak se udělá komise, která dlouho jedná o problému, který se stal třeba mezi politiky, až to převane do jiného problému, a zase komise, a tak dále. Jakmile se tyto věci plánují tímto způsobem, tak to je přesně Gestell, který ničí hluboké lidské prameny, jež by mohly v mladých vytrysknout, mohli by opět slyšet všechny zvony světa. Ale oni nemohou, protože už, jak to říká hezky Heidegger, nejsou tak staří, aby mohli být vůbec mladí. Nejsou mladí, hned jsou staří, a hned bojují za ekologii, a nevím co.

Martina: Protože oni hned vědí.

Anna Hogenová: Vědí nejlépe, co se má na planetě dělat. Proč to vědí? Protože strašně moc věcí nevědí, proto si myslí, že to vědí. Kdyby to věděli, tak toto nikdy nebudou dělat.

Martina: Říkala jste, že mnozí vaši studenti tomu rozumí.

Anna Hogenová: Ano, ti jsou vynikající.

Mladí lidé, kteří vycházejí z univerzit, jsou přesvědčeni, že to, co si myslí, je jediná možná pravda. To je nová totalita.

Martina: Ale na Západě, na západních univerzitách je běžné, že studenti také vědí, a vědí, že někteří profesoři se fatálně mýlí, a tudíž je potřeba je z univerzit vyhnat. Což se zhusta děje.

Anna Hogenová: Ano.

Martina: Zničit sochy není barbarství, ale projev svobodné vůle k old fashion man, a podobně.

Anna Hogenová: Ano.

Martina: Když čtu třeba knihy Bena Shapira, nebo zkušenosti psychologa Jordana Petersona, tak z nich je zjevné, že na amerických univerzitách, nebo univerzitách západní Evropy, stihli urazit cestu k totalitarismu ještě rychleji než u nás. Řeknete mi, kde tedy brát, protože tito mladí, tito absolventi mnohých humanitních oborů, už přicházejí na univerzitu s odpověďmi. Přicházejí se jenom utvrdit v tom, že to, co budou vzápětí kázat, je správné. A s těmi vést diskusi, která povede k sebepoznání, k poznání světa, a poznání toho, kam kráčíme, asi bude velmi těžké.

Anna Hogenová: Toto je druh totality, která se rozrůstá po světě, a je šíleně nebezpečná. A málokdo to vidí, protože není úplně přesně pojmenována, a tak vystupuje pod různými názvy, a vždycky jde o to imperiální falére, což jest lež, lest, která má pomoci na cestě k moci. To, o čem jste mluvila, je strašně nebezpečná věc. Hrozně nebezpečná věc.

Martina: Ale je masová.

Anna Hogenová: Je masová. Je už i u nás, tady. Znám to ze své vlastní praxe.

S mladými neomarxisty se nedá diskutovat. A že tohle někdo nechal vyrůst, je největším nebezpečím.

Martina: Je to trend. A na mnohé tyto děti se člověk ani nemůže zlobit, protože ony jsou opravdu vnitřně přesvědčeny, že každým výdechem páchají dobro.

Anna Hogenová: Přesně. Ale ony si nemyslí, že páchají dobro, ony jsou jediným dobrem. To si o sobě myslí.

Martina: Ale kde došlo k tomuto fatálnímu omylu, k této hypnóze? Kdo na ně hodil Májin závoj, přes který nelze vidět svět? Taky ho máme, ale minulé zkušenosti, možná roky, ho trochu potrhaly, takže občas zahlédneme.

Anna Hogenová: Ano, občas zahlédneme. To je hrozně těžká otázka a jsem někdy opravdu šťastná, že už jsem stará, když to vidím. S těmito mladými neomarxistickými jedinci se vůbec diskutovat nedá. A to, že tohle někdo nechal vyrůst, bez vnitřní pokory, bez toho, že by jistoty, kterými tito mladí oplývají, byly jistotami jejich vlastního sebepoznání, je pro současnou planetu nejnebezpečnější. Všechno je to podsunuté. Musím naprosto otevřeně říci: Není nic nebezpečnějšího, ani covid. Toto je nebezpečnější.

Martina: Nejnebezpečnější, protože to povede k úplnému duchovnímu vyprázdnění?

Anna Hogenová: Už je toho tady hrozně moc. Je to duchovní vyprázdnění, a povede to k naprosté destrukci.

Bude to takto: Staří se budou bát mladých a budou se stydět, že jsou staří. Mezi mladými bude strach, kdo z nich se dostane k moci. Ženy budou proti mužům, rodiny budou něčím, co je přežilé.

Martina: Člověk člověku vlkem, na mnohém vyšší úrovní, kterou si neumíme představit?

Anna Hogenová: Řeknu vám, jak to bude. Staří se budou bát mladých a budou se stydět, že jsou staří. Mezi mladými bude strach, kdo z nich se dostane k té moci. Ženy budou proti mužům, rodiny budou něčím, co je přežilé, páč jsme liberální. Najednou se všechno anihiluje? A z toho mám strašlivý strach.

Martina: A hydra bude kráčet městem, a všichni se jí budou klanět? Apokalypsa?

Anna Hogenová: Ona nebude vidět. Tato hydra není vidět. To je právě to, že člověk, který je vychován v jistotě, v certitudu, ji musí vidět, ale neomarxismus se jednou jmenuje „sociologie“, po druhé „politologie“, po třetí „kritické myšlení“, a po čtvrté něco jiného.

Martina: Prožila jste kus života v minulém režimu.

Anna Hogenová: Znám marxismus, proto to vím.

Martina: V totalitní době. Když nyní pozorujete svět kolem sebe, řeknete si občas: ,,Páni, tak tohle důvěrně znám?“ A po 89 jsem doufala…

Anna Hogenová: …že se už nikdy neobjeví. Ano.

Nové obory, které vznikají na univerzitách, jsou vyprázdněné, šílené a zoufalé

Martina: Co vlastně bylo nebezpečnější? To, co znáte před rokem 89, nebo současná rafinovanost?

Anna Hogenová: Rafinovanost současného je daleko nebezpečnější, což se nedá rozpoznat. Spousta lidi, dobrých a krásných lidí, vašich přátel, vám řekne: „Prosím tě, co to meleš za blbostí“, a vy ztichnete.

Martina: Není s kým, není o čem?

Anna Hogenová: Můžete se o tom bavit se spoustou lidí, ale mnoho lidí pro to vůbec nemá tykadla, protože nepotřebuje zlo vidět, položit si na něj ruku, jako před rokem 89 v době marxismu, kde to bylo všem jasné.

Martina: Hitler.

Anna Hogenová: Hitler taky, jasně.

Martina: Studená válka. Víme, kdo je zlý.

Anna Hogenová: Studená válka. Přesně. Ale teď se to nerozezná.

Martina: Toto zlo je jako vir, který jsme vyškolili očkováním?

Anna Hogenová: Toto zlo je trošku jako virus, který jsme, kdo ví jak, dostali mezi sebe.

Martina: Musím říct, když jste si povzdechla nad absolventy mnohých humanitních oborů, že jsem se dívala na obory na univerzitách, nebo na katedry, které vznikají. A říkám si, že kdybych něco takovéto studovala, tak bych se asi taky musela vyšinout, protože jsem narazila třeba na centrum pro studia komiksu.

Anna Hogenová: Je to zoufalství.

Martina: Právní klinika ombudsmanské praxe, jednosemestrální obor. A z toho prosím pak vznikají bakalářské, či magisterské práce. Našla jsem jednu, která mě obzvláště dostala, a to „Souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky“, či „Legitimizace veganství v přátelském vztahu.“

Anna Hogenová: Přesně tak. Toto jsou přesně šílenosti, které vznikají z tohoto myšlení, kterému chybí bytný základ, akceptace bytného základu, když si člověk nechává podsouvat jistoty, které jsou jenom správnostmi, jako je tomu v digitálním myšlení. Je to vyprázdněný svět, zoufalost. Naprostá zoufalost.

Všechny příspěvky s Anna Hogenová