Zpět
Nikdy neexistuje stoprocentně dokonalé řešení, vždy je třeba zvážit klady a zápory a vybrat si podle toho
V dnešním rozhovoru otevřeme trochu specifické téma – téma o chladu, zimě a mrazu – a jak se s nimi vypořádat, což se může leckomu z nás hodit kdykoliv, nejen v krizové situaci.
Chlad a mráz nás mohou pořádně potrápit, což může vidět každý, kdo se racionálně rozhlíží kolem sebe. Například na konci minulého roku se ve Spojených státech po hurikánu Florence ocitl bez elektřiny skoro milion lidí a dodávky proudu jim byly obnovovány jen postupně, po několik týdnů. A určitě nelze sázet na to, že u nás hurikány nejsou. Ve Slovinsku byly před pár lety některé oblasti bez elektřiny dokonce několik měsíců. A příčinou byla obyčejná sněhová bouřka. Pokud se něco podobného stane v létě, je to nepříjemné, pokud to ale zažijeme v zimě, může být zle – a to takový blackout nemusí trvat měsíce, stačilo by pouhých pár dní a nocí. O tomto tématu, tedy o zimě a jak na ni, rozmlouváme s někdejším kolegou moderátorem Petrem Horkým, který je dnes ale především polárníkem, cestovatelem a dokumentaristou.
Martina: Petře, hned na začátku jsme si s Ladislavem říkali, jak je hezké, že se budeme s Horkým bavit o mrazu.
Petr Horký: Já to vnímám tak, že skutečnost, že mě začaly bavit polární výpravy, je nějaké osudové předurčení, protože se jménem „Horký“ kým mám být jiným?
Martina: Tvá první dobrodružná cesta, expedice, byla do Mongolska za bájným červem Olgojem Chorchojem. Tam ještě zima nebyla hlavním hrdinou. Kdy ses zamiloval do chladu?
Petr Horký: Asi by bylo těžké vybavit si nějaký jeden konkrétní moment. Jako prazážitek malého kluka si vzpomínám na dětství, jak Petříček Horký listuje starými knížkami a vidí tam obrázky polárních expedic. To mě fascinovalo a děsilo, a říkal jsem si, že chlapi, kteří tam vyrazí, musí být neuvěřitelní a já bych to nikdy nedokázal. Další zlom je film Pala Barabáše s Petrem Valušiakem, dnes už mými kamarády, ale pro mě tehdy neznámými lidmi. Peter Valušiak spolu s dalšími dvěma Rusy jako první člověk na světě přešel z Ruska přes severní pól do Kanady, což je naprosto fenomenální výkon. A film, který z toho Palo Barabáš postříhal, mě uhranul tak, že jsem si říkal, že bych to strašně chtěl zažít. A tam se to někde začalo spojovat s oním dětským prazážitkem a začal jsem toužit po tom, se s polárními kraji více skamarádit.
Martina: Ty ses s nimi opravdu skamarádil, přešel jsi Grónsko, došel na severní pól, navštívil nejrůznější ruské oblasti a zimy sis užil opravdu hodně. Kvůli našim posluchačům se chci zeptat, zdali ti jsou tyto extrémní zkušenosti ku prospěchu i u nás doma? Protože je možné, že nás někdo poslouchá a řekne si: „Tak do Grónska se opravdu nechystám. Tohle není pro mě.“
Petr Horký: Určitě je. Napadají mě dvě polohy, jedna je možná trošku extrémnější. Člověk tím, že se pohybuje v podmínkách extrémních mrazů, tak své tělo poznává mnohem blíže, než za našich normálních, běžných středoevropských podmínek a okolností. Takže mnohem lépe poznám, kdy je moje tělo opravdu unavené, kdy začínám být opravdu prochlazený, oproti tomu, kdy je to ještě v pořádku. To je jedna zkušenost, že člověk poznává lépe fungování svého těla, metabolismus a podobně.
A druhá rovina je, že jsem schopen se dobře obléknout v podmínkách, jaké jsou u nás, a to se nemusí týkat jen zimy, ale i léta. To znamená mít v hlavě nějakou logistiku svého oblékání. A to se hodí denně.
Mohu být sebelépe vybaven, ale pokud hlava nebude věřit, že to zvládnu a dojdu, tak je výbava nanic
Martina: Říkáš, že díky pobytům v extrémních mrazech a extrémních teplotách, mnohem lépe rozumíš svému tělu. Rozumíš lépe také své duši, své mysli?
Petr Horký: To s tím jde ruku v ruce. Když se o tom bavím s polárníky z celého světa, když se někde potkáme, tak je vidět, že to je ten hlavní důvod, který nás do poláru tahá. Po jisté době se pobyt a pohyb v polárních podmínkách přepne do něčeho takového, jako je meditace. A to je nesmírně léčivé i z hlediska duše. A při mé práci, když točím dokumenty po světě, a mnohdy je také produkuji, tak už bych byl někde zavřený jako blázen, ale díky polárním cestám se hromada věcí čistí a rovná.
To zná mnoho lidí, kteří dokáží meditovat, znají to také běžci, kteří běhají delší tratě. Myslím, že když člověk běží, tak už od vzdálenosti kolem 6, 10 kilometrů se na tento stav mysli dá již sáhnout. Je to stav jiné hladiny vnímání, kdy člověk řeší hromadu věcí, aniž by nad tím musel nějak speciálně přemýšlet. Možná to mohou znát také řidiči, kteří hodně jezdí, kdy se člověk při řízení také ocitne tak trochu v jiném stavu a vnímá svět uvnitř sebe i kolem trošku jinak.
Teď mě napadlo, že Agatha Christie jednou prohlásila, že zápletky jejích detektivek ji napadají při umývání nádobí. A to je ono. Člověk je nějak zaměstnán ve smyslu vnější pozornosti, což je v mém případě třeba polární výprava, a tím pádem zbývá mentální prostor na to, aby se vnímání čistilo nějakým způsobem samo. Nechci, aby to znělo jako duchařina, nebo nějaké mentální cvičení, protože to jsou věci běžně dostupné opravdu každému, ale jsou nesmírně ozdravné.
Martina: Já tě právě vleču k tomu, abych ti položila otázku, kterou u nás v pořadu nanesl plukovník Klinovský, který má kurzy přežití v malíku. A ten říká: „Ano, můžeme být jakkoli připraveni a vybaveni, ale otázka přežití je stav mysli.“ Chci se tě zeptat – protože my se teď už vydáme za zimou – jestli bys to podepsal, nebo jestli by ti přece jenom mysl bez dobrých bot byla k ničemu?
Petr Horký: To je samozřejmě námět na ohnivou debatu, odkud kam sahá síla mysli, a kde už začíná nějaká mez, kde nevybavenost člověka usmrtí, ať už si myslí cokoliv. Pokud budu na Sibiři v minus padesáti v trenkách a v tričku, tak si mohu myslet cokoliv, nebudu-li umět buddhistická dechová cvičení, která údajně umožňují pomocí nádechů a výdechů pravou a levou nosní dírkou měnit teploty uvnitř těla, tak zmrznu a umřu, i kdybych se na hlavu stavěl.
Spíše bych to ale vzal z opačného konce: mohu být sebelépe vybaven, ale pokud hlava nebude věřit, že to zvládnu a že tam dojdu, tak je mi výbava prd platná. I když budu sebelépe natrénovaný, sebesilnější, v nejlepší kondici, ale hlava a mysl nebude přesvědčená, že to půjde a že to zvládnu, tak mi to opět k ničemu nebude. Takže začíná a končí to hlavou – a ruku v ruce s tím by měla jít alespoň elementární vybavenost a schopnost s danou výbavou nějakým způsobem pracovat.
Při pohybu v mrazu je potřeba dostat do rovnováhy teplo, které vytvoří tělo tím, že se hýbe, a schopnost oblečení toto teplo udržovat u těla
Martina: Psychogenní trénink teď asi neuštědříme, ale vybavit batoh můžeme. Tak pojďme na to. V knize, která se jmenuje „Ruka noci podaná“, máš kapitolu o přežití a chování v zimě. Zaujala mě pasáž, kterou jsi nazval „Topení jsme my“. Jak to přesně myslíš?
Petr Horký: Tak jak je to napsáno, dá se jít po logice těchto slov. Když se člověk pohybuje v jakýchkoli podmínkách, tak veškerá práce s teplotou se týká hlavně práce s teplem, které vytváří naše tělo. Když se pohybuji v mrazu, tak potřebuji dostat do rovnováhy teplo, které moje tělo vytvoří tím, že se hýbe, a schopnost mého oblečení toto teplo udržovat u těla. A toto by mělo být v rovnováze s tím, jaká je teplota v okolí.
Aby to neznělo tak moc učeně, tak to řeknu jednoduše: Když vím, že budu šlapat do prudkého kopce na lyžích v minus 30 stupních, tak vím, protože své tělo již velmi dobře znám, že mi bohatě postačí jedna vrstva, jedno jediné tričko a na tom tenká větrovka proti foukajícímu větru. A bez problémů vystoupám, i když budu táhnout sáně a nebude mi vůbec zima, ale zároveň se při tom také ani nezpotím, což je velmi cenné. Budu ale myslet na to, že až vyjdu nahoru, tak se okamžitě, ale opravdu okamžitě musím přiobléknout, protože na kopci bude výdej energie nižší a já budu vyrábět menší množství tepla, a tím pádem bych začal velmi rychle promrzat.
A adaptace této polární zkušenosti na podmínky české zimy, v České republice nebo ve střední Evropě, je analogická a jenom se to z velkých, extrémních teplot přesouvá do teplot méně extrémních. Když se člověk v minus pěti stupních nebude téměř hýbat, tak je úplně jedno, že má péřovku, po nějakém časovém úseku, když bude stát na místě a čekat na autobus, na vlak nebo na někoho před domem, tak stejně začne promrzat. A vedle toho, když někdo půjde na pěší túru nebo pěšky přes město, tak je zbytečné, aby byl oblečen ve třech vrstvách, protože si teplo vygeneruje sám. Takže je opravdu od začátku do konce potřeba přemýšlet o tom, kolik tepla vytvoří moje tělo, a jak si toto teplo udržím tak, abych se cítil komfortně.
Martina: Je velký rozdíl mezi tím, jak ses vybavil, když jsi přecházel Grónsko, a jak se vybavíš, když budeš v zimě přecházet Jeseníky?
Petr Horký: Není v tom rozdíl, je to identické. Konec konců, za druhé světové války se vojáci wehrmachtu připravovali na válku v polárních oblastech u nás v Krkonoších. Na Horské Kvildě jsou teploty také kolem minus 40 stupňů, což je opravdu prudká zima, a podobně, jako se dá utopit v pěticentimetrové kaluži, dá se zmrznout v teplotě minus tři.
Martina: Když se podívám na člověka, který vyráží do hor, tak jako první asi začneme řešit obuv. Vzpomínám na jedno tvé vyprávění o tom, že ses při přechodu Grónska nechal strhnout skupinou, se kterou jsi šel, a vzal sis kožené boty, a pak ses za to na cestě hodně neměl rád.
Petr Horký: Je to tak napůl, měl a neměl rád. Klasické polárnické boty většinu lidí překvapí, protože to je pouze zdokonalená varianta klasických ruských válenek, omotávek, které známe všichni z ruských filmů, kdy má člověk na sobě jednu, někdy dvě filcové vložky a zvenku už je jen obal, který má pouze gumový spodek a většinou plátěný nebo nylonový pytel. Takže taková bota zvenku vypadá kdovíjak je obrovská, ale je to vlastně obal na dvě filcové vložky.
Když se bavíme o kožených botách, tak u nich je výhoda, že noha je pevná. Když jsme společně s britskou skupinou vojáků speciálního nasazení šlapali na lyžích, tak jsem viděl, že když oni budou mít kožené boty, které mají vázání na lyže za špičku, tak se budou pohybovat rychleji, než bych se pohyboval já v klasických polárnických botách. Takže jsem akceptoval jejich obuv. Nevýhoda spočívala v tom, že kožené boty, byť byly vybavené membránou, goratexem a čím já vím vším, v několika dnech promokly. A pak docházelo k tomu, že ve chvíli, kdy si člověk tyto boty sundal, nebo strhal z nohy, protože samozřejmě přimrzaly na ponožky, tak tyto boty ztvrdly na kámen a bylo je potřeba po ránu nějak rozlámat, aby se v nich dalo chodit, protože se změnily ve struhadlo, které dřelo a lámalo nohu. Takže jsem se musel adaptovat na to, že jsem s mokrými pohorkami spával ve spacáku, aby tak moc nezmrzaly.
Vždy je to něco za něco. Důležitou věcí, která v poláru platí, a u které vnímám, že platí i v obecném životě, je, že nikdy neexistuje stoprocentně dokonalé řešení a vždy je potřeba, aby byl člověk schopen zvážit klady a zápory a říci si: „Tady je pro mě víc kladů, a proto si zvolím a vyberu právě toto.“
Polárnické boty by měly mít velký prostor pro prsty nohou, aby s nimi bylo možné hýbat
Martina: Když jsi šel s Mirkem Jakešem na severní pól, tak už jsi měl polárnickou obuv?
Petr Horký: Ano, je to nejpřirozenější i v tom smyslu, že ve chvíli, kdy člověk vleze do stanu a vytrhává nohu z bot, protože na vnějších vrstvách dochází k tomu, že se to navzájem speče mrazem, tak obrovskou výhodou plátěného převleku polárnické boty je, že to snadno rozlámu. Takže z toho ráno vylámu veškerý led a sníh, a plátno je opět okamžitě pružné a ohebné. Filcové vložky se dají také použít na spaní, pokud je člověku zima na nohy, protož filcová vložka jen tak nezmrzne. A když už zmrzne, tak je snáze rozlámatelná tak, aby z ní šel vylámat led a sníh, takže nedochází k tomu, aby si člověk brousil nohu a vytvářel puchýře pohybem v tomto materiálu.
Další věcí je logika polárnické boty, podle níž je potřeba mít velký prostor pro prsty nohou, abych s nimi mohl hýbat. Tím se vracíme k tomu, že hlavním topením jsme my sami. Když člověk vyráží ráno na cestu, než sbalí bivak, tak třeba opravdu promrzne. Pamatuji si, že jsem v Grónsku od kolen dolů téměř necítil nohy. Vyrazil jsem a usilovně hýbal téměř necitlivými prsty a trvalo asi hodinu, než se celá noha dobře prokrvila, ale pak se již normálně zahřála a mohl jsem fungovat dál. Kdybych v takovém okamžiku neměl možnost s prsty hýbat a měl nohu staženou ponožkami nebo botou, tak bych riskoval fatální omrzliny, protože nedokrvená tkáň má tendenci začít promrzat.
Martina: V jakých botách chodíš v zimě po našich horách?
Petr Horký: Normálně pohorky, klasické pohorky, protože upřednostňuji cit, který člověk v pohorce přece jenom má oproti klasické polárnické botě.
Péřový spacák je super, peří je dokonalý izolant. Nevýhodou je prostředí s vysokou vzdušnou vlhkostí, protože na krajích peří začnou vznikat zmrazky.
Martina: Než se začneme oblékat dále, ať na naše hory, nebo do nějakých extrémních teplot, tak mi ještě řekni, jakou cestu jsi zvolil ohledně spacáku? Ptám se i proto, že hosté nám zde opakovaně doporučují, aby lidé měli dobrý spacák, protože kdyby nastal v zimním období zmíněný blackout, tak během jednoho nebo dvou dní bude zejména v sídlištních bytech stejná teplota jako venku. A pak se spacák hodí. Teď jsme přece jenom na cestě, ale já vím, že ty nemáš moc rád péřový spacák.
Petr Horký: Nejsem úplným zastáncem péřových spacáků kvůli vzdušné vlhkosti. Péřový spacák je super, peří je dokonalý izolant, je tam spousta objektivních výhod. Nevýhoda, která může nastat, je jedna jediná: když se budu pohybovat v prostředí, kde je vysoká vzdušná vlhkost, i když je mráz. Někomu to bude znít jako protimluv, ale fyzika to umožňuje – a v oblastech kolem severního pólu je stoprocentní vlhkost vzduchu. V blízkosti vodních zdrojů, i když bude mínus deset, patnáct stupňů, je vysoká vzdušná vlhkost.
Další věcí je vzdušná vlhkost, kterou vyzáří naše tělo. Když spím ve spacáku, mohu se potit, nějaká vlhkost se z těla odpařuje i normálně, a peří má tendenci tuto vlhkost do jisté míry vázat na své jemné chmýří. A když se člověk v mrazivém prostředí pohybuje dostatečně dlouho, tak na krajích peří začnou vznikat zmrazky, které pak velmi prudce snižují izolační schopnost peří, takže „péřák“ přestává hřát. Proto jsem zastáncem používání spacího pytle z umělého vlákna. U toho musím na jednu stranu akceptovat určitou odpovědnost k životnímu prostředí, protože umělé vlákno, to je ropa a je to ekologicky nešetrný materiál. Druhou věcí je, že jsem zažil situaci, kdy jsem na svůj umělohmotný spacák z venku položil úplně mokrou ruku od okolního prostředí. Ale vevnitř ve spacáku bylo naprosto sucho a já jsem spal v teplém a komfortním prostředí.
Martina: Takže spát ve spacáku z ropy se jeví jako dobrá volba. Ale osvědčilo se ti celkově, že u této výbavy je opravdu důležité věnovat se moderním technologiím, protože tě to na cestě tak trochu spasí?
Petr Horký: Moderními technologiemi myslíš co?
Když se člověk oblékne do materiálů, které dobře izolují, tak je důležité, aby na sebe nenabalil dvanáct kilo oblečení
Martina: Řeknu to ještě jednodušeji: Natočil jsi dokument „Století Miroslava Zikmunda“ a já jsem v pořadu Kupředu do minulosti, který jsme vysílali ještě v Českém rozhlase, s Miroslavem Zikmundem natočila rozhovor o tom, jakým způsobem mohli objet svět a mít polobotky, bavlněný nátělník a pumpky. A oni to dali. Dali vysoké hory, přechod pouští a podobně. A tak se ptám, jestli si toto umíš představit a zda by dnešní zpovykaný člověk už byl bez moderních materiálů tak trochu vyřízený.
Petr Horký: Jak kdo, souvisí to se stavem mysli. A princip oblékání se vlastně nezměnil. Konec konců firmy, které oblékaly Amundsena a Nansena, fungují dodnes a produkce jejich oblečení je velmi podobná jako v tehdejších časech. Hlavní rozdíl v technologiích spočívá v tom, že současní moderní výrobci jsou schopni snižovat hmotnost. Takže oblečení, které hřálo Nansena, bude mít v dnešní době za stejných izolačních podmínek třeba méně než třetinovou, čtvrtinovou, možná desetinovou hmotnost. To je jedna věc ohledně technologií.
A druhou věcí je nástup umělých vláken. Dlouhé roky se vyráběla umělohmotná trička a umělohmotné prádlo, které perfektně izolovalo, ale po dvou hodinách neskutečně smrdělo. V dnešní době už je technologie natolik daleko, že existují značky, které vyrábějí zboží, které nijak nezapáchá. Stále je to o tom, že veškeré oblečení, které na sebe oblékneme, je izolant. Žádný svetr, žádná bunda nehřejí samy o sobě, to hřejeme my, a oblečení, které máme na sobě, brání tomu, aby k nám mohl studený vzduch z venku a aby nás opouštělo teplo, které si sami vyrobíme.
Takže ve finále je to o tom najít věci, ve kterých se cítím dobře, ve kterých se sobě také líbím, hlavně u žen. Myslím, že v pozadí toho, proč mnoho žen nemá rádo zimu, je, že se nechtějí oblékat do věcí, o kterých jim ostatní tvrdí, že jim v nich bude teplo. Když člověk toto dokáže a oblékne se do materiálů, které ho dobře izolují, tak už zbývá jen poslední věc, a to, aby na sebe neoblékl takové množství oblečení, že to bude vážit dvanáct kilo a nebude v tom chtít chodit, protože už jenom přejít Václavák bude znamenat, že se člověk unaví.
Martina: Když vidím na fotkách, v čem vylezl Edmund Hillary na Mont Everest, tak v takovém svetru bychom neposlali děti ani sáňkovat do Stromovky.
Petr Horký: To ano, ale on lezl na Everest, dřel, měl obrovskou tvorbu tepla a velkou spotřebu energie a tím pádem se zahříval tím, že stoupal. To znamená, že jde opět o to vybalancovat teplo, které člověk vyrobí s tím, jaký je venku mráz. Kdyby tam v tomto oblečení byl dvě hodiny, tak by mohl zmrznout, ale on tam pobyl jen chviličku, udělali fotku s Tenzingem Norgayem a upalovali dolů.
Základem je, aby člověk vycházel ze svého vlastního těla, protože každý je originál, má jiný termoregulační systém a jinou termoregulační adaptabilitu a adaptaci v čase
Martina: Dobře, tak jsi mě přesvědčil, že to jde i v pulovru, když se člověk správně hýbe. Ale já jsem spíš směřovala k tomu, jestli jsme se z těch chytrých materiálů tak trochu nepomátli?
Petr Horký: Možná, že marketingoví mágové a reklamní mistři pomotali ledaskomu hlavu v tom, co kupovat a co nekupovat. Můžu si nyní dovolit poradit, jak se obléknout?
Martina: Ano, k tomu směřujeme. Jaké chyby děláme nejčastěji, když se oblékáme, a jak bychom se měli obléknout správně?
Petr Horký: Mám občas na různých večírcích takový komický a rétorický model směrem k ženám. Když přijde na přetřes nadávání na zimu, tak v té společnosti začnu po dotyčné dámě požadovat, aby mi popsala, jaké prádlo si oblékne, když jde ven do zimy, a jak se obléká dál. Což je komická situace. Základem je, že člověk by měl vyjít ze svého vlastního těla, protože každý člověk je originál, každý má jiný termoregulační systém a jinou termoregulační adaptabilitu a adaptaci v čase. To znamená, že někdo je schopen se v zimě zahřát během pár minut, a někomu jinému to bude trvat několik hodin, nebo i dní, než se opravdu přepne na pohyb v jiném teplotním prostředí.
A nyní konkrétně: Pokud přijde zima, tak první, s čím by měl člověk začít experimentovat, je poznávání svého těla – obléknout si první vrstvu prádla, která bude těsně na těle. Pokud s tím nemá vůbec žádnou zkušenost, tak ať jde klidně do obchodu a koupí to nejlevnější, co se nabídne. Ať koupí spodky, vrstvu na nohy, na tělo, oblékne to a jde se ostrým tempem projít. A ať si vezme do tašky jeden svetr a mikinu, případně flísku a větrovku, a začne poznávat, jak rychle musí jít nebo běžet, aby se zahřál tak, že se cítí dobře.
Většina lidí to bude mít tak, že když půjde do mínus tří stupňů, tak si oblékne čtyři vrstvy oblečení a čeká, jestli mu bude zima. To je fajn, pokud chce, tak ať takhle začne, ale když pak bude zrychlovat, tak ať není líný si jednotlivé vrstvy sundávat a zjistí, i když by tomu na začátku nevěřil, že mu při rychlé chůzi budou stačit třeba jenom dvě vrstvy. To znamená, že první krok, který bych doporučoval, je udělat zkušenost se svým vlastním tělem.
Když jsem svou manželku v zimě přesvědčoval a řekl: „Miláčku pojď, se se mnou projít a zažít krásu ze zimy…“, tak ona říkala: „Ty ses zbláznil. Mně je jako každá ženské zima a nechci chodit ven v takovém mrazu.“ Tak jsem si pohlídal, abychom koupili kvalitní spodní prádlo, které zahřeje, a druhá vrstva již nemusela být nijak speciálně zateplená. Spoustu lidí rozčilují různé oteplovačky, šponky nebo vycpávané vatované kalhoty. Není proč, na prádle již mohou být velmi často rifle, pěkné módní doplňky, ale obrovskou roli hraje vzduch, který jsme schopni oblečením zadržovat. Vzduch je také izolant. Spousta lidí si myslí, že je hřeje jenom oblečení, ale obrovskou roli hraje vzduch a jeho pohyb ve vrstvách mezi oblečením. Takže věc, která s tím velmi úzce souvisí, je ono babičkovské: „Pepíčku, zastrčil sis triko do gatí?“ A to je přesně ono.
Při přechodu Gŕonska jsem zažil kluka, Kanaďana Gregoryho, který byl silný, plný energie, měl chuť šlapat a mentálně to měl dobře nastavené. A on nám tam málem zmrzl, protože si nehlídal situace, kdy se mu při předklonu někde trošku vysunul kousek nějaké vrstvy oblečení. Nechal to být, a samozřejmě v tu chvíli mu tam začalo foukat, urychlila se výměna vzduchu v mezivrstvách mezi oblečením, a začalo ho to ochlazovat, jako kdyby na sebe pustil větrák.
Když bych to měl úplně zjednodušit, tak bych začal první vrstvou, kterou by si dal člověk na tělo, klidně vlněnou nebo bavlněnou, aby to nikoho nekousalo, nebo aby si ani nemyslel, že by ho to mohlo kousat, protože dneska už nekouše téměř vůbec nic. A ať si ty vrstvy zastrčí do sebe, tedy ať má tričko v gatích, jak říkají babičky. A pak ať poznává své tělo a zjistí, že stačí mít oblečení mnohem méně, ale je potřeba být oblečen s rozumem. Ve chvíli, kdy se člověk, žena začne cítit v tom, co má na sobě, komfortně, když je žena spokojená s tím, jak vypadá, a v dnešní době již je nabídka tak široká, že každá může najít oblečení, ve kterém se sama sobě líbí, tak v tu chvíli jí zbude mentální prostor na to, aby mohla myslet i na to, co je na zimě pěkného. Největší ztráta potěšení ze zimy přichází s tím, že je člověku zima a nadává.
Nebýt líný se převlékat, oblékat a svlékat vrstvy, jestliže mně začíná být opravdu zima, nebo když cítím, že se začínám trochu potit
Martina: Když nemáš rád péřové spacáky, tak jak je to s nejvrchnější vrstvou oblečení? Třeba s péřovou bundou, když jsme v Krkonoších nebo v Jizerkách a jdeme na túru na sněžnicích, nebo bez nich?
Petr Horký: Nejsem odpůrcem peří, jenom říkám: „Bacha na to, není to univerzální jistota.“ Když jde člověk do vlhkého prostředí, tak bych peří nedoporučoval. Ale v podmínkách českých hor je peří perfektní. Je to lehké, hmotnost je minimální, izolační schopnosti nesmírně vysoké. Takže to je úplně bez problémů. Péřová bunda, pod tím tričko jako první vrstva a v batůžku připravená jedna mikina, a myslím, že teplo bude úplně každému.
Martina: A co frajeři? Jak to vidíš s pokrývkou hlavy, je přijatelné, že někdy ne? I v českých horách může být mráz mínus třicet.
Petr Horký: Já jsem plešatý, takže si na hlavu dávám pozor, ať už se potápím nebo pohybuji venku. Vedou se různé diskuse, kolik procent tepla odchází hlavou a jsou lidé, kteří tvrdí, že je to 70 procent. Jiní tvrdí, že to jsou nesmysly a že hlavou neodchází skoro nic. Mou osobní zkušeností je, že jsem rád, když mám mou plešatou palici zakrytou nějakou čepicí. Opět se to hodně odvíjí od subjektivních pocitů, a já mám rád, když mám hlavu v teple, a nemám rád, když mi omrzá.
Vlasy také fungují jako izolant, a když vidím tvůj bujný účes, který určitě hřeje, tak je možné, že u tebe by čepice nemusela být nutná. To znamená, že bych to vše odvíjel od osobního pocitu toho kterého člověka.
Když bych se měl pokusit to vše shrnout a v kostce sjednotit, aby naše debata měla pro člověka nějaký praktický význam, tak bych vzkázal: Vyzkoušet si to. Nebýt líný se převlékat, což je strašně důležité, oblékat a svlékat vrstvy, jestliže mně začíná být opravdu zima, nebo když cítím, že se začínám trochu potit. Pozorovat své tělo. A hledat rovnováhu mezi energií, kterou vyzářím, teplem, které vytvořím sám v sobě, a podmínkami, které jsou kolem mě.
Martina: Takže nejsi vyloženě odpůrce toho vzít si třeba jenom čelenku?
Petr Horký: Vůbec ne.
Martina: Když jdu do polária a tam fasujeme jen čelenku, tak mám vždy chuť vzít si kulicha, protože potřebuji mít hlavu v teple. Ale to je asi kus od kusu, jak to kdo má. A nevadí, když máš jenom čelenku a chráníš periferie, uši a čelo.
Petr Horký: V poláriu nevím, tam může nastávat x různých situací, ve kterých může hrát roli, nakolik člověk kryje celou hlavu, nebo ne. Ale co se týká pobytu venku, tak bych za sebe řekl: „Poslouchejte sami sebe a své tělo. A jestli je zrovna tobě příjemně a komfortně s čelenkou, tak sláva tomu.“
Martina: Petře Horký, děkuji ti za zajímavý rozhovor o zimě.
Petr Horký: Není zač, já děkuji za pozvání.
Všechny příspěvky s Petr Horký
Diskuze: