Zpět

Martina: Pane profesore, v únoru se po ruském útoku na Ukrajinu objevila nová hrozba, která vyvolává strach. Strach u lidí, protože přeci jenom, vzdušnou čarou to na Ukrajinu zas až tak daleko není, silný strach z války – a to je pro nás novinka. Řekněte mi, má strach z války mezi plejádou lidských strachů nějaké speciální místo?

Cyril Höschl: Určitě ano, protože sahá nejblíž k tomu, čemu říkáme existenciální ohrožení. Můžeme se bát pavouků, myší, nebo toho, že se zdraží chleba, ale ve chvíli, kdy se začneme bát o život svůj, nebo svých blízkých, tak tento strach nabývá úplně jiné kvality a dotýká se vlastně toho nejbytostnějšího, co si celý život chráníme, až na několik lidí se suicidálním myšlením, to jest náš život a naše bytí na tomto světě. A vede to k přehodnocení vlastně všech hodnot a celého žebříčku hodnot, k přehodnocení vztahu k našim nejbližším – a vůbec ke komukoli. Řada věcí se začne jevit třeba méně důležitá, některé starosti včerejška se zdají bagatelními a směšnými, oproti starostem zítřka, a to je něco, co jsme vlastně dosud neprožívali, protože jsme se v posledních několika dekádách měli, sice postupně, ale zato soustavně stále lépe. Je dobré si uvědomit, že jsme si laťku komfortu, ve kterém se ocitáme, nastavili dost vysoko, a možná jsme si to ani neuvědomovali, možná jsme si toho neuměli ani dostatečně vážit, ale přiznejme si, ruku na srdce, i když to mnozí neradi slyší, zejména dnes, že jsme se v minulých, řekněme, deseti, dvaceti letech měli nejlíp, jak jsme se kdy v dějinách měli. To se dá objektivizovat.

Například, když si vezmete střední délku života – nejdelší. Když si vezmete dětskou úmrtnost – nejnižší v dějinách, když to porovnáte s obdobím před padesáti, sto, dvěma sty lety. Když si vezmete, jak dlouho jsme museli pracovat na kilo chleba, na věci denní spotřeby, kolik práce nám dalo vydělat si třeba na auto, nebo na rekreaci v zahraničí, a už to, že jsme tam mohli jet, což ještě před třiceti lety nebylo prakticky myslitelné – to všechno se zlepšilo. A zlepšila se také kvalita našich životů v úzkých sociálních skupinách, jako jsou rodiny. Ono se to nezdá, protože je vysoká rozvodovost. Ale vezměme si, že třeba před sto dvaceti, sto padesáti lety se v každé rodině v průměru polovina dětí nedožila školního věku. Vezměme si životopisy třeba známých hudebníků, jako Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, tam děti umíraly jako na běžícím páse. A dokonce je velmi známé Smetanovo Trio g-mol inspirované úmrtím dcery Bedřišky. A dneska, když zemře dítě v předškolním věku, tak je to celostátní malér, a vyšetřuje se to, kdežto tehdy to bylo na denním pořádku. To všechno si dnešní populace, nebo generace, která je ve středním věku, donedávna uměla těžko představit. A teď, v téhleté konjunktuře, v tomto relativním blahobytu, nechci říct rozmazlenosti, najednou přijde něco, co to postaví do úplně jiného světla a ukáže, že to je domeček z karet, který může někdo velice snadno, vytažením jedné dvou karet zespodu, celý naráz zbořit.

Deprese narostly třikrát, úzkosti dvakrát, sebevražedných myšlenek je víc, narostlo domácí pití a násilí, a vzrostl počet tělesných onemocnění v důsledku restriktivních opatření

Martina: Pane profesore, vy jste to teď řekl, je to domeček z karet. To samotné zjištění může u mnoha lidí vyvolávat velkou úzkost. Další věc ale je, že moji rodiče, když jsem byla malá, a nedojídala jsem jídlo, nebo s ním nakládala neuctivě, tak říkali: „Ještě my jsme měli hlad.“ A mně to, že měli hlad, bylo nesmírně vzdálené, moc jsem tomu nevěřila, neuměla jsem si to představit. A to jsou dva jevy, které tady teď máme, to znamená, že sytý hladovému nevěří, a to, že se měl někdo hůř, nás nezajímá. My jsme zvyklí mít se dobře – to je jedna věc. A druhá věc je, že jsme zjistili, že naše „mít se dobře“, má možná už skoro prošlou spotřebu. Řekněte mi, co toto může udělat s lidskou psychikou? S rovnováhou, s rozvahou, kterou lidé dosud třeba měli, a najednou jsou touto pěnou dní zahnáni do kouta?

Cyril Höschl: Odpověď na to je poměrně komplikovaná. Nechci to moc zamotávat, ale zase bych to nerad příliš zjednodušil. Vy jste teď jinými slovy řekla, že zkušenost je nepřenosná, tedy že „sytý hladovému nevěří“, protože dokud se o něčem nepřesvědčíme sami, tak moralizování předchozí generace o tom, jak se za jejich časů měli, a „ty si nevážíš toho, co máš“. Tato zkušenost je nepřenosná, protože já si nevážím toho, co mám, jako vy jste si nevážili toho, co jste měli tenkrát, a všechno je to relativní. Ale to, že se najednou tváří v tvář osudu ukáže, jak křehká je to rovnováha, má dva dopady. Jeden je skutečně traumatizující, ale já bych nerad, abychom v tomto pořadu soustavně jen strašili a popisovali negativní emoce, ke kterým to vede.

Ano, máte pravdu, deprese narostly třikrát, úzkosti dvakrát, sebevražedné myšlenky narostly, domácí pití, zřejmě domácí násilí, a řada doprovodných jevů, a s tím souvisejících i tělesných onemocnění, ať už z těch důvodů, že duše s tělem souvisí, nebo z důvodů restriktivních opatření, která vedla k tomu, že se celá zdravotní péče přesunula do proticovidové, a trochu se pozdržela, nechci říct zanedbala, péče elektivní, plánovaná, preventivní v oblastech, jako je kardiovaskulární péče, nebo onkologická, a podobně. Čili to všechno jsou dalekosáhlé dopady, které pak sahají až do ekonomiky, do efektivity práce, a růstu, či poklesu hrubého domácího produktu, což už zase pak souvisí s ekonomickou situací, a do toho zdražování. Je to začarovaný kruh. Ale to jsou všechno už dnes známé, popsané a pochopitelné jevy.

Ale tady je třeba si připomenout, že živá hmota má zároveň obrovskou schopnost adaptace. Abyste věděla, co tím myslím, tak příkladem je třeba osud české šlechty po druhé světové válce, a nástup komunismu v roce 48. Můj zesnulý přítel Ivan Havel mi vykládal o tom, jak měl jako dítě v šlechtických kruzích řadu přátel, a že ho zaujalo, že lidé, kteří o všechno přišli – a přitom to nebylo málo, byly to pozemky, zámky, život, jak si představují romantici, život princezen a dětí se zlatou lžičkou v puse – najednou skončili na sociální podpoře, v bytě čtvrté cenové kategorie s pavlačí někde na Žižkově, a neměli prakticky nic. A přesto nehodili flintu do žita, nepodlehli depresi, dokonce si zachovali určitou míru důstojnosti a kvalitu života i s těmi nesmírně omezenými prostředky. A říkal: „Když jsem tam přišel, tak paní, která sama neměla prakticky co jíst, mi přece jen upekla bábovku, nabídla čaj v hrníčcích, co jí zbyly, a byla to pořád ta důstojná stará dáma, ta šlechtična, kterou jako by vůbec nepoznamenalo to, že o všechno přišla. Nestěžovala si, nebyla bolestínská, nehroutila se, nebyla zoufalá, a jaksi se na tu novou situaci s pozoruhodnou důstojností zadaptovala, a dál pokračovala ve svém pobývání na tomto světě a v konzumaci svého údělu.“

Martina: Ale ne každý má tuto schopnost.

Cyril Höschl: No právě. Ale pozoruhodné bylo, že tuto schopnost měli, ne asi všichni, abychom to nepaušalizovali, ale měla ji většina šlechticů, a myslím, že ti z těchto rodů, kteří dodnes přežívají, by to mohli potvrdit, že období vymazání z mapy světa přežili, kupodivu ve zdraví, byť jako bagristi, pomocní dělníci a nádeníci, a živili se profesemi, na které rozhodně nebyli celoživotní přípravou nachystáni, a přesto toto období přežili ve zdraví a v důstojnosti. Čili, právě ti, kteří přišli o nejvíc, vůči tomu byli zároveň nejvíc odolní. Možná to není pravda, ale je to jeden z pohledů, který je dán autentickou zkušeností mnoha těchto lidí. A i já jsem jich poznal několik, kteří mohou tuto tezi svými životy potvrdit.

Počet sebevražd klesl před a během 1. světové války. Po vzniku Československa narůstal. Za 2. světové války mírně klesl, v 50. letech stoupl, a v 60. letech klesal. V 70. letech se zvýšil, a pak začal pomalu klesat. V 89. mírně vzrostl, a od té doby klesá.

Martina: Je pravdou, že mi podobný příklad uváděl filosof Stanislav Komárek na příkladu jeho příbuzných, které rozkulačovali, a zatímco soused si na to velmi rychle zvykl, a řekl: „Už jsem stejně starý, aspoň se nebudu dřít na poli, půjdu do družstva, tam je to svým způsobem taková zašívána“, jak to tehdy bylo, přijal to velmi lehce a užíval si důchodu, tak jeho příbuzný se s tím nesmířil, zahořkl, a poměrně záhy na nepříjemné onkologické onemocnění zemřel. Každý máme různou míru adaptability.

Cyril Höschl: Ano, a také budiž pro poctivost řečeno, když mluvíte o rozkulačování, že kolektivizace venkova v 50. letech bylo období, kdy u nás stoupla sebevražednost. To je také velmi zajímavý ukazatel. Myslím tím sebevražednost od začátku 20. století do teďka. Protože psychiatři tvrdí, a asi oprávněně, že drtivá většina sebevražd je přece jenom daná nějakou depresí a že normálních, takzvaně normálních sebevražd, je naprosté minimum, a zbytek že lze přičíst na vrub nějaké duševní poruše, ať už depresi, úzkostné poruše, nebo jiným poruchám. Ale přesto, společenské změny do tohoto celkového trendu vždycky zasadí nějaký výkyv, kdy vidíte na křivce sebevražednosti zub, ať už nahoru, nebo dolů. A první zub dolů je před první světovou válkou, to byla sebevražednost minimální, respektive za první světové války. Je zajímavé, že ve válkách sebevražednost klesne. Někteří říkají, že to je tím, že statistika je ve válkách nedokonalá, ale jiní zase říkají, že ve chvíli, kdy jde o život, tak se ochraňují životy, zabíjí se jiní, to jest nepřátelé, ale nezabíjíme se lidé sami, to je poměrně vzácné. Nechme to stranou, ale za první i druhé světové války sebevražednost klesla. Po válce, po nástupu nebo založení našeho prvního československého státu, začala zase narůstat, až vyvrcholila za velké hospodářské krize, kdy se na Wall Streetu skákalo z oken, a u nás stoupla sebevražednost velmi vysoko, dokonce snad nejvýš v dějinách, v letech třicet až třicet dva, pak začala zase mírně klesat, klesla za druhé světové války.

A teď je to zajímavé, po válce, v 50. letech opět stoupá, a to zejména na venkově, v souvislosti s kolektivizací zemědělství. Ale nezapomeňme, že tam nešlo o šlechtu, o které jsem mluvil na začátku, ale šlo o existence poměrně velké části agrární populace, to jest země živitelky, a během 50., respektive 60. let zase klesala. Pak přišla v šedesátém osmém 21. srpna sovětská okupace, která se promítla tak, že se v 70. letech sebevražednost opět zvýšila, ale tentokrát ne na venkově, ale spíš ve městech, protože na to reagovali zklamaní komunisté, padlí funkcionáři, lidé, kteří přišli o práci, a podobně – čili, tento nárůst byl zejména ve velkoměstech jako Praha a Brno. A pak za takzvané normalizace, za husákovského režimu, začala pomalu klesat, a klesala až do revoluce, kde došlo po listopadu 89 k mírnému vzestupu, který byl také dán přechodem zodpovědnosti ze státu, který rozhoduje o našich životech, na nás samé, kdy zodpovědnost, pocit, že tentokrát budu o sobě rozhodovat sám, ale zároveň také budu za svou existenci zodpovídat, budu se muset uživit, někteří neunesli, takže došlo k mírnému nárůstu sebevražednosti. A od těch dob zase klesá. Doteďka.

Čili, i když je jakákoli sebevražednost z etického hlediska vysoká, tak si přiznejme, že na tom nejsme zdaleka nejhůř v Evropě, jsme někde uprostřed. Většinou se říká, že sebevražednost nad dvacet na sto tisíc obyvatel na rok je vysoká, a pod deset je nízká. A když se podíváte po Evropě, tak je dost zajímavé, kde je vysoká, kde je nízká. My jsme ve středním pásmu, někde kolem čtrnácti, neberte mě za slovo, záleží, kterou statistiku bereme v potaz, zatímco vysoká je tradičně v severozápadním Rusku a v pobaltských republikách, jako je Litva, Lotyšsko. A nízká je naopak v mediteránní oblasti, tedy Španělsko, Portugalsko, a ještě méně Řecko, a je pro to mnoho vysvětlení. Jedno z nich je religiozita, tedy že v tradičních, s vírou spojených, nebo méně sekulárních zemích, ať už založených na katolicismu, jako Itálie, Portugalsko, Španělsko, nebo protestantismu, Holandsko, Anglie a podobně, kde je víra silná, je sebevražednost nízká. Oponenti tohoto vysvětlení říkají, že to je dáno tím, že v nábožensky založených společenstvích je sebevražda takovou ostudou, že se to kamufluje, takže se nedostane do statistik, a mnoho ze sebevražd je hodnoceno jako jiná příčina smrti. Ale my, kteří se tím občas zabýváme, vidíme, že toto protivysvětlení je pravdivé jenom částečně a že víra skutečně protektivní vliv má. A pak vidíte, kde je sebevražednost vysoká. A vysoká je tam, kde je vysoká spotřeba tvrdého alkoholu na hlavu.

Sebevražednost klesá se snížením dostupnosti sebevražedných nástrojů

Martina: Kde je málo slunce.

Cyril Höschl: Kde je málo slunce, ale také tam, kde je třeba vysoká nezaměstnanost a vysoká míra rozvodovosti. A pak začnete studovat, jak tyto jevy spolu souvisí: Vysoká míra rozvodovosti je spíš v těch zemích, kde je zároveň nízký vliv náboženské ochrany, a ekonomické faktory jdou někde proti tomu, někde ruku v ruce s těmi rizikovými faktory, a vše se to všelijak vyrušuje. Čili, závěr je, že sebevražednost je v různých zemích vysoká z různých důvodů. Někde proto, že mají málo slunce, jinde proto, že jsou na tom ekonomicky špatně, jinde zase proto, že mají vysokou spotřebu alkoholu, a ještě jinde proto, že jsou příliš sekulární. A tyto jevy se vzájemně někde podporují, a někde vzájemně ruší, a je docela zajímavé to rozklíčovat. A dělá se to proto, že se hledá celosvětově možnost, jak sebevražednosti bránit – jestli je proti ní nějaká prevence. Tedy snahy o prevenci sebevražednosti.

Notabene mnoho zemí v Evropě na to má zvláštní, státem podporované programy prevence sebevražednosti, které jsou různě účinné, a když je kriticky studujete a hodnotíte jejich efektivitu, tak se to nakonec zdrcne na několik málo opatření, o kterých víme, že skutečně fungují. A světe div se, není to ani zvýšení modlitby, ani přesvědčování lidí, ani kolísání ekonomické výkonnosti, ale je to zejména snížení dostupnosti sebevražedných nástrojů. Uvedu příklad: sebevražednost skokem z výšky klesla, když se na Nuselském mostě, kde byly sebevraždy dost časté, udělal plot. Řeklo by se: „To je nesmysl. Když mi zabrání přelézt plot, tak půjdu někam na skálu a skočím jako Šemík. Tím tomu přece nezabrání.“ Jenže, světe div se, to, že bezprostředně zabráníte realizaci tohoto impulsu, vede k tomu, že se mezitím v člověku něco změní.

Martina: Cestou si to může rozmyslet.

Cyril Höschl: Cestou si to, triviálně řečeno, může rozmyslet, takže kdyby to šlo snadno, tak by už bylo po něm, ale ve chvíli, kdy mu v tom zabráníte, tak původní impuls mezitím vyhasne, a on to napodruhé neudělá. Takže to má přece jenom efekt, i když je absolutně nesmyslné, že je každá zábrana definitivní, a všechny se dají obejít. Takže je přece jenom tento efekt měřitelný.

V Číně to je například dostupnost insekticidu v kuchyních, protože tam jsou mouchy, a všechny ženy mají v kuchyních insekticidy, chemické jedy na hubení hmyzu, což je pro ně sebevražedný nástroj. A uvažuje se o tom, že omezení insekticidu, nebo vymyšlení nějaké netoxické látky na hubení hmyzu, by bylo jedno z opatření. U nás například, když se po svítiplynu, který byl častým sebevražedným nástrojem, zavedl zemní plyn, téměř vymizel tento typ sebevražd, protože není dostatečně jedovatý na to, aby to bylo spolehlivé. A zrovna tak třeba před revolucí, i u nás, v době tak zvaného bezplatného zdravotnictví, ale zároveň nedostupností mnoha sebevražedných nástrojů, jako jsou zbraně, a podobně, byla nejčastějším způsobem sprovodit se ze světa konzumace léků. Každá babička měla pytlík se zdravím od paní doktorky, který si shromažďovala, protože to jednou polyká, jednou ne, a když se někdo v rodině chtěl sprovodit ze světa, tak spolykal prášky. Takzvaně. Většinou to byly barbituráty. A dneska je to sice způsob, který je svou neagresivností do určité míry lákavý, zejména pro ženy, které ke spolykání prášků často sáhnou, ale který je také čím dál tím méně spolehlivý, protože celá zdravotnická soustava je na to orientovaná, takže dneska už není také snadné léky kumulovat, a také vám vždy vydají jenom tolik balení, aby jejich spolykání nebylo smrtelné. Čili těchto opatření je celá řada.

To notabene souvisí právě s programy prevence sebevražednosti, takže snížená dostupnost tohoto nástroje také vedla ke snížení sebevražednosti. A ještě je zajímavé, a tím už toto téma končím, že když se podíváte po Evropě, kde klesla sebevražednost téměř ve všech státech Evropy, myslím tím v posledních, řekněme, třiceti letech, tak můžeme vypozorovat, a zjistil to jeden kolega z Maďarska, které má vysokou sebevražednost, snížení poměru antidepresiv ku benzodiazepinu. Benzodiazepiny jsou léky na uklidnění, na spaní, jako byly různé diazepamy, lexauriny, neuroly a podobně.

Během covidu k nárůstu počtu sebevražd celkově nedošlo, a zvýšil se počet myšlenek na sebevraždu

Martina: Rohypnoly.

Cyril Höschl: Kdysi rohypnoly, což byl drasťák. Takže spotřeba benzodiazepinů a barbiturátů klesá, a spotřeba antidepresiv stoupá, což se všeobecně ví. A tento poměr, tedy stoupající poměr antidepresiv ku anxilotikům, nebo klesající poměr obrácený, jde ruku v ruce s klesající sebevražedností. Což je dosti zajímavé, protože on to v Maďarsku dokazoval tak, že říkal: „Podívejte se, v Maďarsku máme sice pořád sebevražednost velmi vysokou, ale máme ji mnohem nižší, než jsme ji měli před léty. Začínali jsme po revoluci na třiceti na sto tisíc obyvatel na rok, a dneska jsme někde na dvaceti, to je třetinový pokles, obrovský pokles, i když je to pořád hodně. A přitom ve stejné době narostla rozvodovost, narostla spotřeba alkoholu naměřená počtem cirhózy jater, pro mnoho lidí narostla ekonomická náročnost a nezaměstnanost, například. A to jsou všechno jevy, které by měly svědčit pro nárůst, a přesto šla sebevražednost dolů. A jediné, čím se to dá vysvětlit, je změna chování zdravotní soustavy, a toho, že čím dál tím víc depresivních lidí se dostane do systému, a nakonec je vyléčena.“

A dokládá to na krásné studii uvnitř Maďarska. Maďarsko, jako my, je rozděleno na územní celky, hrabství, zemské okresy, kraje, kterých je, neberte mě za slovo, asi dvacet. A on je seřadil podle toho, kolik je tam depresivních pacientů, kolik je tam psychiatrů, a kolik sebevražd. A zjistil, že čím více je tam psychiatrů, tím víc je tam deprese. Řekla byste: „Hahaha, vlastně je to nanic, protože oni depresi neléčí, nýbrž vyrábějí“. Jenomže ve stejném pořadí, čím více je tam psychiatrů, tím více je tam deprese, tím méně je tam sebevražd, protože psychiatr depresi rozpozná, a tím pádem se dostane do systému, a tedy narůstá jejich počet, ale léčba vede k tomu, že to nemá fatální důsledky. Kdežto nerozpoznaná deprese se nedostane do statistik, ale projeví se až sebevraždou. To jsou jistě velmi zajímavé statistiky a údaje, které jdou do hloubky problému, a rozklíčovávají složité vztahy vlivů, které na nás naše okolí má.

Martina: Nerozpoznaná deprese je asi důležitý jev, stejně jako když člověk u sebe nerozpozná strach. Pokud vím, tak za doby covidu u nás sebevražednost vzrostla, alespoň jsme o tom mnohokrát slyšeli. A zejména jsme slyšeli, že se sebevražednost stala mnohem častějším řešením problémů pro mladší lidi. Je to tak, nebo je to zkreslené?

Cyril Höschl: Trošku to poopravím. V době covidu, když porovnáme třeba rok 2017 s rokem 2020 – kdy už vrcholila první vlna a také vrcholila restriktivní opatření, zákaz pohybu, a podobně, takzvaný lockdown, a kdy senioři v domovech pro seniory nesměli mít návštěvy, píše se květen, červen 2020 – tak když porovnáme tato dvě období, tak máte skutečně pravdu, že narostly sebevražedné myšlenky. To znamená, že lidé začali uvažovat o tom, sprovodit se ze světa, ale kupodivu tyto myšlenky nevedly k realizaci. Čili, kdybychom to počítali podle zaznamenaných sebevražd, tak k nárůstu nedošlo. Došlo k úvahám, ale nedošlo k dokonaným sebevraždám, což je velmi zajímavý paradox, který se teď kolegové snaží nějak rozklíčovat, nebo vysvětlit. A mimo jiné může být dán právě tím, že se víc lidí přece jenom dostane včas do péče, nebo se dostanou do péče i ti, kteří by se tam jinak nedostali. Ale důvodů může být víc. Čili, když vezmeme tvrdá data dokonaných sebevražd, tak tam k nárůstu nedošlo.

Počet sebevražd mladých lidí narůstá

Martina: Ani u mladých?

Cyril Höschl: Tak. Ale to jste mi připomněla, že když se celý trend, o kterém tady mluvím a o kterém platí to, co jsem řekl, rozklíčuje například po věkových kategoriích, tak jedna z oblastí, kde jsme na tom špatně, je skutečně nárůst u mladých lidí. Ten se v celkovém příznivém trendu skryje, ale když si vezmete jenom třeba mladé lidi mezi deseti a patnácti lety, kde by měly být sebevraždy naprosto ojedinělé, naprosto vzácné, a kde je každá taková událost dost významným zářezem do statistiky, tak tam k nárůstu dochází. Čili všechno, co o tomto negativním fenoménu řekneme, je pravda, ale musíme se podívat, v jaké oblasti.

Rovněž je také důležité vzít si zvlášť muže a ženy. Muži se zasebevraždí daleko častěji než ženy, což se na základě jedné pozoruhodné studie vysvětluje například tím, že ženy se daleko spíš dostanou do péče záchranné, zdravotnické, psychologické, podpůrné, jakékoli sítě.

Martina: Že si nechají pomoct.

Cyril Höschl: Protože víc své obtíže komunikují. Jdou si popovídat k paní doktorce, svěří se jí, že tohle a že tady se něco děje – a že manžel jí nerozumí a děti se nevyvedly. Takže své potíže komunikuje, a tím je daleko spíše zachycena, diagnostikována a léčena, než chlap, který to v sobě tutlá a tutlá, a pak se nakonec zabije, aniž by mu stačil předtím někdo pomoct. A toto se zjistilo na takzvané gotlandské studii.

Gotland je pozoruhodný ostrov v Baltském moři, hodinu letu ze Švédska, který je dobrou epidemiologickou laboratoří v Evropě, protože má uzavřenou společnost seveřanů, s hlavním městem Visby, s definovaným počtem praktických lékařů. Svého času tam byl jediný psychiatr, nějaký Wolfgang Rutz, můj kamarád, který tuto studii založil, a rozhodl se, že bude bránit vysoké sebevražednosti na Gotlandu, která je paradoxní, protože Gotland je ostrov s největším počtem slunečních dní v Evropě. To byste neřekla, je to na severu, a je to nějaká černá díra, nebo sluneční díra, a je tam prostě pořád slunce, a přesto tam byla vysoká sebevražednost. Takže se jí rozhodl bránit tím, že bude školit praktické doktory, ke kterým každý chodí s bolestmi zad, s bolestmi hlavy, s nespavostí, se vším chodí za praktikem. Takže praktiky proškolil v tom, jak rozpoznat depresi, a jak ji léčit. To znamená, nebudeme tady zavádět stále další psychiatry, protože to je ekonomicky neřešitelné, ale proškolíme praktiky, a ti se této agendy ujmou.

Rok po tomto proškolení sebevražednost klesla dramaticky. Nechci si vymýšlet, ale bylo to snad na polovinu, ale jenom u žen, zatímco u mužů vůbec, nebo nepatrně. Proč? Protože ženy u doktora své problémy komunikují, a proškolený doktor to poznal, takže tam osvěta zafungovala. Čili první poučení z té studie bylo, že školení lékařů je významným preventivním nástrojem rozvoje sebevražednosti. Druhým poučením bylo, že funguje jenom tam, kde praktici mohou komunikovat s cílovou populací, a to jsou převážně ženy, které si chodí k paní doktorce popovídat, což muži dělají méně. A třetí poučení bylo, že když se na to potom vykašlali, tak se to za tři roky vracelo zpátky k původnímu trendu, a bylo nutné takové školení opakovat. Takže školení je významnou prevencí, ale musí se pořád opakovat, je to nekonečný úkol, a funguje to hlavně u žen.

Pro duševní i fyzické zdraví je důležité nesledovat děsivou mediální masáž v médiích, protože to vyvolává stres, který má negativní dopady na naše duševní i tělesné zdraví, protože ničí naší imunitu

Martina: Já doufám, že to u nás bude fungovat i u mužů, protože mě uklidňuje už jenom to, že si o tom povídáme. Je toto důležité třeba i pro naše posluchače? Protože my se o tom budeme dnes bavit ne proto, abychom strašili, ale abychom včas třeba rozeznali, že strach, úzkost, bezmoc, beznaděj, se z různých důvodů třeba týká každého jednoho z nás. Má to takhle smysl?

Cyril Höschl: Určitě to má smysl, protože jedním ze závěrů, nebo jedno z poučení, které z takového hovoru, který tu vedeme, může být to, že je důležité komunikovat. To jsme viděli na ženách na Gotlandu, a můžeme si z toho vzít poučení i pro sebe, že prevencí negativního dopadu pandemie covid-19, nebo dneska války na Ukrajině, na duševní zdraví populace je komunikovat, komunikovat, komunikovat. Komunikovat své starosti, protože sdílená bolest je poloviční bolest, sdílená starost je poloviční starost, a sdílená radost je dvojnásobná radost. Čili, toto je první prevence.

A takových doporučení je víc, jedno z nich je, neřešit své tíživé emoční situace zkratkovitě alkoholem, neřkuli jinými drogami, a nesnižovat svou nervozitu cigaretami, protože alkohol je sice účinným anxiolytikem, a v akutním podání to je něco, jako vzít si neurol, takže to pak z člověka spadne. Znáte to všichni: „To jsem měl dneska den, dám si panáka, ono to ze mě spadne.“ Čili se akutně subjektivně uleví, ale dlouhodobě je to výrazný depresogen. Pravidelné pití prohlubuje zranitelnost vůči rozvoji skutečné deprese jakožto duševní poruchy, takže je to dobrý sluha, špatný pán. To znamená, že akutně je nám příjemný a uleví nám, takže nevidíme nebezpečí, které spočívá v jeho opakovaném užití, nebo v jeho soustavném dlouhodobém užívání, které zcela prokazatelně vede k rozvoji deprese. Takže to je první rada. Neřešit to alkoholem, i když funguje.

Druhá rada je, neřešit svou nervozitu, úzkost, napětí dalšími a dalšími cigaretami, protože jak říkají i někteří milovníci kouření, já si taky někdy rád dám doutníček, jsou dva typy kuřáků, stres smoker a relax smoker. Stresový smoker kouří, protože je nervózní, jednu za druhou, a ani ji nedokouří, a zapálí si další, a to jsou ti zabijáci, nemluvě o onkologických rizicích, ale já mluvím o kardiovaskulárních rizicích. Zatímco relaxovaní smokeři si dají jedno cigárko jednou za dlouhou dobu v době pohody, ke kávě, po obědě, to je něco, co bychom jako lékaři neměli vůbec doporučovat – paní profesorka Králíková by mě za tohle roztrhala – ale je to relativně neškodné, nebo relaxace s tím spojená je zdraví prospěšná, a je to úplně něco jiného než být stresovým kuřákem. A to, co teď prožíváme, je stres. Čili musíme doporučovat omezit kouření, ať už jsme ve stresu z důvodu covidu, nebo že se děsíme z toho, co se děje na Ukrajině.

Další důležitá rada je, nesledovat děsivé zprávy, ať už to byly zprávy o počtu mrtvých, tedy o počtu rakví na Manhattanu, a u nás nakažených, na ventilátorech a v nemocnicích, které běžely od rána do večera, čtyřiadvacet hodin denně, což je permanentní negativní psychogenní stres, tato mediální masáž, která má bezprostředně záporné dopady na naše duševní, ale i tělesné zdraví, protože stres nás ničí i tělesně, ničí naši imunitní soustavu. To vše je na dlouhé povídání, ale ono to všechno spolu souvisí.

Takže rada je, omezit to, ale teď světe raď, protože na druhou stranu potřebujeme pocit bezpečí, a pocit nejistoty a nebezpečí vzniká také nedostatkem informací. Když nevíme, jak věci jsou, tak začínáme nebezpečí tušit všude, a bojíme se preventivně, univerzálně, a to je volně těkající úzkost, která není z něčeho určitého, ale prostě cítím nějak intuicí v kostech, že to bude zlý, a to mně přivádí obrovský diskomfort. A tomu se dá zabránit přísunem informací, takže vím, čeho se mám bát, a to ostatní je bezpečný. Takže to se dá řešit tím, že…

Martina: To si trošičku protiřečí.

Cyril Höschl: To si protiřečí, a proto o tom mluvím, protože chci upozornit na to, že si to protiřečí, ale má to řešení: To znamená, informace čerpat jenom z ověřených zdrojů. Takových, u kterých jsem zjistil, že mě nevodí za nos, že nejsou produktem nějakých konspiračních teorií.

Covid skončil 24. února 2022, a od té doby máme Ukrajinu

Martina: Já bych potřebovala seznam, protože najít ověřené informace, najít informace, které nejsou spojené třeba s určitou přímou, nebo podprahovou informací, najít informace, které jsou vedeny snahou autora domoci se věcí, to je skutečný kumšt.

Cyril Höschl: To je pravda, a je to tak vždycky. Ale u některých zdrojů je to více, u některých méně, některé jsou očividně konspirační, nebo fake news, některé to mají maskovanější. Není to otázka cenzury, jejíž jsem odpůrcem, je to otázka individuální zkušenosti, tedy že mám zkušenosti s médii, a která mě někdy podvedla, tak se jim vyhýbám, nebo když mě opakovaně podvedla, chybičku udělá každej. A pak mám zkušenost s médii, která mě jakžtakž, jak se později ukázalo, informovala pravdivě, nebo jsou to zdroje, které jsou třeba spolehlivé. Vidím reportéra na místě, je to člověk, kterého znám a věřím mu, který už se v minulosti osvědčil, takže vím, že mě nevodí vyloženě za nos. Takže zaprvé ze zdrojů, které považuji za spolehlivé. Ale hlavně, co je důležitější, televize nesmí běžet neustále, od rána do večera. Prostě pustím si jednou večer zprávy, nebo něco, co sleduju, a mezitím tam dám jinou disketu, jiný program, věnuju se něčemu jinému. Zpívám, hraju, kreslím, sportuju, dělám něco jinýho, a nejenom mediální masáž.

Martina: Já bych řekla, že velmi dobrým ukazatelem toho, jak moc je důležité čtyřiadvacetihodinové informování, téměř nalejvárna, je příklad, kdy ze dne na den jakoby ze světa vymizel covid, a najednou se fokus novinářů otočil na Ukrajinu, takže jsme vyměnili jednu informační smršť za druhou, a ani se u toho nikdo nezarděl, nezačervenal. Já jsem shodou okolností dnes mluvila s lékařkou, a ona mi říkala: „Už padám. Dneska už máme padesát kontaktů covidu.“ A já říkám: „Neříkej, já myslela, že už není.“

Cyril Höschl: Jak říká moje dcera, záchranářka, covid skončil 24. února 2022, a od té doby máme Ukrajinu.

Martina: Je to tak, a je to dobré poučení i pro konzumenty těchto informací, aby si uvědomili, že covid přece najednou neztratil na nebezpečnosti, ale ztratil na atraktivnosti.

Cyril Höschl: Čili, když chceme to, co jsme teď říkali, shrnout, tak komunikovat, komunikovat, komunikovat, a nesledovat mediální smršť čtyřiadvacet hodin denně, nýbrž ve velmi omezeném množství. A čím pestřejší podnětové pole máme – to znamená měnit téma, měnit téma, měnit téma – tím lépe. To je další preventivná rada.

Všechny příspěvky s Cyril Höschl